Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
59 A 29/2016 - 21.pdf
PDF · 0 B
No categories available
59 A 29/2016 - 21
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném
z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL. M. a JUDr. Pavla
Vacka v právní věci žalobce D.O., bytem XX, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem,
advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu
Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 26. 1. 2016, č. j. OD 1367/15-3/67.1/15459/St,
t a k t o :
I. Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 26. 1. 2016,
č. j. OD 1367/15-3/67.1/15459/St, s e z a m í t á .
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
I. Předmět řízení
Magistrát města Jablonec nad Nisou (dále jen „magistrát“) shledal rozhodnutím ze dne
10. 11. 2015, č. j. 93768/2015, žalobce vinným ze spáchání správního deliktu podle § 125f
odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. , o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů. Dospěl
k závěru, že žalobce jako provozovatel vozidla XX RZ XX v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o
silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a
pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem, neboť nezajistil, aby blíže
nezjištěný řidič s uvedeným vozidlem dne 13. 1. 2015 v 12:56 hodin v Jablonci
nad Nisou na pozemní komunikaci ulice XX domu čp. XX neoprávněně zastavil
a stál v úseku označeném svislým dopravním značením IP 27a – Pěší zóna mimo vyhrazené
parkoviště, čímž porušil § 39 odst. 5 zákona o silničním provozu, vykazující znaky přestupku
podle § 125c odst. 1 písm. k) uvedeného zákona.
Pokračování 2 59 A 29/2016
Hlídkou Městské policie Jablonec nad Nisou byl přestupek neznámého řidiče
spočívající v nedovoleném parkování v pěší zóně oznámen magistrátu. K oznámení byly
připojeny fotografie předmětného vozidla stojícího v uvedené ulici a rovněž fotografie
zachycující značení pěší zóny.
Na základě oznámení přestupku vyzval magistrát žalobce jako provozovatele
předmětného vozidla k zaplacení určené částky za správní delikt provozovatele motorového
vozidla a současně žalobce poučil o tom, že má možnost místo zaplacení určené částky sdělit
údaje o totožnosti řidiče vozidla, který v uvedené době přestupek spáchal. Žalobce převzal
výzvu osobně dne 3. 2. 2015 a nijak na ni nereagoval. Magistrát tak dne 3. 4. 2015 odložil věc
daného přestupku dle § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb. , o přestupcích, neboť
nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě.
Následně příkazem ze dne 21. 4. 2015 shledal magistrát žalobce vinným ze spáchání
shora uvedeného správního deliktu. Žalobce se proti příkazu bránil odporem. O vině žalobce
bylo následně magistrátem rozhodnuto dne 16. 6. 2015, k odvolání žalobce bylo prvostupňové
rozhodnutí žalovaným zrušeno rozhodnutím ze dne 25. 9. 2015, magistrát poté pokračoval
ve správním řízení.
Na základě shromážděných podkladů a po provedení svědecké výpovědi hlídku
konajícího strážníka městské policie J. B. (ten při ústním jednání vypověděl,
že inkriminovaného dne prováděl kontrolu dodržování pravidel silničního provozu, při které
zaznamenal, že žalobcovo vozidlo stojí v pěší zóně mimo vyhrazené parkoviště u prodejny
papírnictví, vozidlo nebylo označeno příslušným povolením k vjezdu do pěší zóny, byla
pořízena fotografická dokumentace vozidla a na viditelné místo umístěno oznámení
o přestupku pro nepřítomného řidiče) magistrát opětovně shledal žalobce vinným
ze správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, za který mu uložil
pokutu 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč.
Podané odvolání žalovaný zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil napadeným
rozhodnutím ze dne 26. 1. 2016. Ve správním řízení žalobce na svou obranu uvedl, že dne
13. 1. 2015 vozidlo řídil sám, protože výzvě k úhradě určené částky neporozuměl, nevěděl,
že může oznámit i sám sebe. Vozidlo na daném místě ponechal z důvodu náhlé nevolnosti,
proto má za to, že jeho jednání nebylo protiprávní, neboť jednání řidiče nemohlo být
kvalifikováno jako přestupek z důvodu nouze zapříčiněné jeho náhlou nevolností, kterou
musel řešit návštěvou restaurace. Ani na tuto obranu správní orgány obou stupňů v rozhodnutí
nereflektovaly, dospěly ke shodnému závěru, že zákonem stanovené znaky správního deliktu
byly naplněny. Tvrzení o náhlé nevolnosti vyhodnotily jako účelové, ničím nepodložené
s tím, že nadto před vjetím do pěší zóny stojí hotel Merkur a další restaurace, které mohl
žalobce využít.
II. Žalobní námitky
Ve včasné žalobě žalobce namítal, že řízení o správním deliktu bylo zahájeno
v rozporu s § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu, protože magistrát neučinil nezbytné
kroky ke zjištění pachatele přestupku. Porušil svou povinnost pokračovat v šetření přestupku
např. tak, že by vyzval žalobce k podání vysvětlení. Prosté poučení o možnosti sdělit
Pokračování 3 59 A 29/2016
totožnost řidiče nemůže nahrazovat autoritativní stanovení povinnosti provozovateli vozidla
sdělit totožnost řidiče. Podle § 10 odst. 4 zákona o silničním provozu je provozovatel vozidla
povinen správnímu orgánu sdělit totožnost řidiče jím provozovaného vozidla pouze na výzvu,
nikoli na formální přípis. Magistrát zahájil řízení o správním deliktu automaticky bez ohledu
na to, zda mohl podniknout další kroky ke zjištění totožnosti pachatele.
Dále žalobce uvedl, že řidič vozidla se přestupku nedopustil, proto ani žalobce nemohl
být shledán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla. Žalobce poukázal
na to, že již během správního řízení uvedl, že jako řidič vozidla na daném místě zastavil
z důvodu krajní nouze (akutních zdravotních problémů), přitom krajní nouze je jedna
z okolností vylučujících protiprávnost. Žalobce předpokládal, že bude předvolán k vysvětlení,
ve výzvě k úhradě určené částky vyzván k poskytnutí dalších informací k přestupku nebyl.
Žalobce se dále neztotožnil s výpovědí předvolaného svědka, kterou správní orgány
považovaly za směrodatnou. Podle žalobce magistrát vyhotovil rozhodnutí na základě pouhé
spekulace svědka o tom, jak mohl žalobce řešit svou situaci. V tomto směru nebyl skutkový
stav magistrátem prověřen.
V dalším žalobním bodu žalobce namítal, že správní delikt provozovatele vozidla je
promlčen. Správní řád ani zákon o silničním provozu nestanoví lhůtu k projednání správního
deliktu dle § 125f zákona o silničním provozu. Správní musí delikt vykazovat znaky
přestupku, což po uplynutí jednoleté lhůty nemůže, neboť znakem přestupku po roce od jeho
spáchání je nemožnost projednání. Žalobce odkázal na Metodiku k usměrnění některých
správních činností obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a Magistrátu
hl. m. Prahy, podle níž správní delikt provozovatele vozidla nejde projednat, uplynula-li ode
dne spáchání projednávaného přestupku doba delší než jeden rok. S ohledem na veřejně
dostupnou metodiku ústředního správního orgánu v daném resortu žalobce legitimně
očekával, že odpovědnost za správní delikt zanikne uplynutím jednoho roku od jeho spáchání.
V řízení nebylo prokázáno, že by řidič vozidla skutečně stál v působnosti dopravní
značky IP 27a. Tato skutečnost vyplývá jen z úředního záznamu, který nemůže být považován
za důkaz. Z fotografií z místa spáchání přestupku taktéž není zřejmé, že by automobil byl
zaparkován v místě působnosti dopravní značky IP 27a. Ve spise je sice fotografie takového
dopravního značení, souvislost s místem, kde řidič vozidlo zaparkoval, není z fotografie
zřejmá. V tomto směru žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 25. 2. 2016, č. j. 30 A 80/2015 – 43.
Z uvedených důvodů žalobce navrhoval, aby soud zrušil napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i prvostupňové rozhodnutí, a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení.
III. Vyjádření žalovaného
V písemném vyjádření k žalobě žalovaný navrhoval, aby soud žalobu jako
nedůvodnou zamítnul. Žalovaný se plně odvolal na svoje rozhodnutí, uvedl, že žalobce byl
magistrátem vyzván dle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu a v rámci výzvy byl
informován o možnosti podat vysvětlení ústně nebo písemně, i o postupu magistrátu
v případě, že neuhradí určenou částku, ani nepodá vysvětlení spočívající ve sdělení údajů
o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. K argumentům žalobce o náhlé
[OBRÁZEK]Pokračování 4 59 A 29/2016
zdravotní nevolnosti žalovaný odkázal na odůvodnění obou správních rozhodnutí. K námitce
promlčení uvedl, že zákon o silničním provozu ve znění platném od 7. 11. 2014 stanoví
v § 125e odst. 5 lhůtu pro odpovědnost fyzické osoby za uvedený správní delikt. K prokázání
přestupku odkázal žalovaný na fotodokumentaci, kterou bylo zachyceno dopravní značení
na začátku ulice, kam žalobce vjel, a dále místo, kde stojí zaparkované vozidlo. Důkazní
prostředky pak byly doplněny svědeckou výpovědí strážníka, ze které vyplynul závěr,
že vozidlo stálo v ulici XX v pěší zóně, mimo vyhrazené parkoviště.
IV. Posouzení věci soudem
Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející
v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb. , soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. “), v rozsahu a v mezích uplatněných
žalobních bodů, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu v době rozhodování
správního orgánu v souladu s § 75 odst. 1 . odst. 2 s. ř. s. s. ř. s.
Dne 19. 1. 2013 nabyla účinnosti podstatná část zákona č. 297/2011 Sb. , kterým došlo
ke změně zákona o silničním provozu. Jako nový správní delikt byl do tohoto zákona včleněn
§ 125f označený jako Správní delikt provozovatele vozidla. Podle tohoto ustanovení,
konkrétně podle jeho odst. 1 platí, že právnická nebo fyzická osoba se dopustí správního
deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na
pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních
komunikacích stanovená tímto zákonem. Následující odstavce 2 až 5 uvedeného ustanovení
obsahují popis okolností a podmínek, které musí objektivně nastat, aby právnická nebo
fyzická osoba za správní delikt odpovídala.
V prvé řadě se soud musel vypořádat s namítaným promlčením správního deliktu.
Soudu je známa skutečnost, že žalobcem zmíněná metodika vydaná Ministerstvem
dopravy, odborem dopravně správním, pod č. j. 8/2013-160-OST/5, obsahovala doporučení:
„Správní delikt provozovatele vozidla nelze projednat, uplynula-li ode dne spáchání
projednávaného přestupku doba delší než 1 rok. Tuto analogii § 20 odst. 1 zákona
o přestupcích doporučujeme uplatnit v souladu se zásadou správního řízení „In dubio
mitius“.“ Doporučení tohoto obsahu pramenilo patrně z chybného odkazu na správní delikt
podle § 125d zákona o silničním provozu v ustanovení § 125e odst. 5 zákona o silničním
provozu, ve znění účinném do 6. 11. 2014, které se vztahuje k odpovědnosti fyzické osoby
za správní delikt. Ustanovení § 125e odst. 5 zákona o silničním provozu bylo s účinností
od 7. 11. 2014 novelizováno zákonem č. 230/2013 Sb. , kterým se mění zákon č. 361/2000
Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 247/2000 Sb. , o získávání
a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a o změnách některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 125e odst. 5 zákona o silničním provozu platí,
že na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé
souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby;
obdobně to platí pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125f. Z uvedeného
vyplývá, že na odpovědnost fyzické osoby za správní delikt provozovatele vozidla podle
§ 125f zákona o silničním provozu se vztahuje právní úprava promlčení odpovědnosti
Pokračování 5 59 A 29/2016
za správní delikt podle § 125e odst. 3 tohoto zákona, tedy subjektivní dvouletá lhůta
od okamžiku, kdy se o správním deliktu správní orgán dozvěděl, a objektivní čtyřletá lhůta
od spáchání správního deliktu. Žalobce se tedy nemůže uvedené metodiky ústředního orgánu
dovolávat, pokud došlo následně ke změně právní úpravy ve vztahu k dané otázce. Vydané
rozhodnutí žalovaného nebylo překvapivé, pokud k jeho vydání došlo po uplynutí 1 roku
od spáchání správního deliktu. Rozhodné bylo, že správní řízení o správním deliktu
provozovatele vozidla bylo magistrátem zahájeno do 2 let od okamžiku, kdy se o správním
deliktu žalobce magistrát dozvěděl, a žalovaným pravomocně skončeno před uplynutím lhůty
4 let od spáchání správního deliktu. K zániku odpovědnosti žalobce za předmětným správní
delikt z důvodu jeho promlčení nedošlo.
Žalobce dále namítal, že řízení o správním deliktu bylo zahájeno v rozporu s § 125f
odst. 4 zákona o silničním provozu, a že se mu nedostalo řádné výzvy ke sdělení totožnosti
řidiče.
Pro posouzení důvodnosti uvedených námitek je podstatné znění § 125f odst. 4 a § 125h zákona o silničním provozu.
Podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou
působností bezodkladně po zjištění nebo oznámení přestupku vyzve provozovatele vozidla,
s nímž došlo ke spáchání přestupku, k uhrazení určené částky, pokud
a) jsou splněny podmínky podle § 125f odst. 2,
b) totožnost řidiče vozidla není známa nebo není zřejmá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku a
c) porušení je možné projednat uložením pokuty v blokovém řízení.
Podle § 125h odst. 4 zákona o silničním provozu výzva podle odstavce 1 musí
obsahovat popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, označení přestupku, jehož
znaky skutek vykazuje, výši určené částky, datum splatnosti určené částky a další údaje
nezbytné pro provedení platby a poučení podle odstavců 6 a 7.
Podle odst. 6 uvedeného ustanovení platí, neuhradí-li provozovatel vozidla určenou
částku, může obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, který jej vyzval k uhrazení určené
částky, písemně sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku ve lhůtě
podle odstavce 3. Toto sdělení se považuje za podání vysvětlení. O tomto postupu poučí
obecní úřad obce s rozšířenou působností provozovatele vozidla ve výzvě podle odstavce 1.
Podle odst. citovaného ustanovení platí, je-li určená částka uhrazena po dni splatnosti, obecní
úřad ji bezodkladně vrátí provozovateli vozidla.
Smyslem výzvy podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu, obsahující příslušná
poučení dle shora citovaných ustanovení, je bezesporu umožnit provozovateli vozidla
zaujmout postoj k vytýkanému deliktnímu jednání. Provozovatel může určenou částku
uhradit, může sporovat zákonem stanovené náležitosti a obsah výzvy, může částku neuhradit
a namítat naplnění liberačních důvodů či se své odpovědnosti může zbavit sdělením totožnosti
řidiče vozidla v době spáchání přestupku.
Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou
Pokračování 6 59 A 29/2016
působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky
ke zjištění pachatele přestupku a
a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující
zahájení řízení proti určité osobě, nebo
b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno.
V posuzovaném případu vyzval magistrát žalobce jako provozovatele předmětného
vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, zcela v intencích ustanovení § 125h odst. 1,
odst. 3 a 4 zákona o silničním provozu výzvou ze dne 26. 1. 2015, č. j. 6942/2015, k zaplacení
částky 500 Kč do 15 dnů od doručení výzvy. Žalobce byl zároveň v souladu s § 125h odst. 5,
odst. 6 a odst. 7 zákona o silničním provozu poučen, že neuhradí-li ve stanovené lhůtě
určenou částku, může písemně sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání
přestupku ve shodné lhůtě, přičemž takové sdělení je považováno za vysvětlení. Toto poučení
bylo zcela jasné, srozumitelné, odpovídající znění zákonných ustanovení upravujících postup
správního orgánu při projednání správního deliktu provozovatele vozidla. Neuhradil-li
žalobce jako provozovatel vozidla určenou částku, bylo jeho právem, nikoli povinností sdělit
údaje o totožnosti řidiče v době spáchání přestupku, ustanovení § 10 odst. 4 zákona
o silničním provozu se neužije. Z obsahu poučení nevyplývá, že by tohoto práva mohl žalobce
využít pouze tehdy, spáchal-li přestupkové jednání s vozidlem řidič odlišný od žalobce.
Žalobci nic nebránilo, aby ve stanovené lhůtě magistrátu sdělil, že předmětné vozidlo řídil
sám, a podal touto formu vysvětlení v dané věci, jehož podání se v žalobě domáhá. Pokud
ovšem žalobce údaje o totožnosti řidiče jím provozovaného vozidla nesdělil, vystavil
se riziku, že magistrát, jestliže nemá povědomí o totožnosti řidiče z jiných indicií a zdrojů než
od žalobce jako provozovatele vozidla, nebude moci zahájit řízení o přestupku vůči konkrétní
osobě, a žalobce se stane při splnění zákonných podmínek objektivně odpovědným za správní
delikt provozovatele vozidla.
Podmínky pro projednání správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 4
zákona o silničním provozu byly splněny. Citované ustanovení předpokládá, že správní orgán
musí nejprve učinit nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, a vyjadřuje tak
subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti
za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 1 As
131/2014 − 45, či ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 -52, všechny rozsudky Nejvyššího
správního soudu dostupné na www.nsssoud.cz). Posledně uvedený rozsudek uváděl,
že při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku,
nelze ze zřetele ztrácet smysl a účel právní úpravy správního deliktu provozovatele vozidla,
kterým bylo zabránit stavu důkazní nouze a v důsledku toho nepotrestání určitých
přestupkových jednání, při nichž nelze zjistit totožnost řidiče. Podle Nejvyššího správního
soudu nelze po správních orgánech vyžadovat rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti
přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče
provozovatelem vozidla zjevně nevede, nebo nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele.
Oproti tomu jsou správní orgány povinny pokusit se přestupce zjistit, pokud k tomu mají
reálnou příležitost.
Za situace, kdy žalobce k výzvě magistrátu nesdělil údaje o osobě řidiče vozidla,
s nímž došlo ke spáchání přestupku, a magistrát neměl žádné jiné indicie o konkrétní osobě
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 7 59 A 29/2016
řidiče, nepochybil, pokud již jiné kroky v rámci šetření pachatele přestupku nečinil
a přestupkovou věc odložil podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích. Nebylo
pochybením magistrátu, pokud před odložením věci žalobci neadresoval výzvu ke sdělení
totožnosti řidiče dle § 10 odst. 4 zákona o silničním provozu nebo žalobce nepředvolal
k podání vysvětlení. Magistrát zcela logicky vycházel z toho, že žalobci byla doručena výzva
k zaplacení určené částky s poučením o možnosti sdělit totožnost řidiče předmětného vozidla,
žalobce tohoto práva nevyužil a konkrétní osobu řidiče nechce označit a tím pádem ani podat
vysvětlení k celé záležitosti. Ke shodnému závěru dospěl ve skutkově shodném případu
i Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 9. 6. 2016, č. j. 2 As 26/2016 – 45, uvedl:
„[22] V projednávaném případě je třeba uvést, že stěžovatelka byla k podání vysvětlení
vyzvána (v souladu s § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu) právě již výzvou k úhradě
podle § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu ze dne 7. 5. 2014. Na tuto výzvu však
nereagovala, resp. nesdělila údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku.
Požadovat za takového stavu po správním orgánu, aby provozovatele vozidla znovu
a opakovaně vyzýval k podání vysvětlení, jak dovozuje v kasační stížnosti stěžovatelka, popř.
aby činil další rozsáhlé kroky, by bylo proti smyslu dotčené právní úpravy. V souladu s výše
citovaným závěrem Nejvyššího správního soudu tak lze uzavřít, že správní orgán I. stupně
v dané věci neměl, bez označení řidiče provozovatelem vozidla a za neexistence jiných
podkladů vedoucích k možnosti určení konkrétního řidiče, reálnou příležitost přestupce zjistit.
Za situace, kdy neexistovaly skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti konkrétní osobě,
tak správní orgán I. stupně postupoval správně, pokud věc odložil a následně zahájil správní
řízení o předmětném správním deliktu, jak také správně vyhodnotil krajský soud.“
Důvodným soud neshledal ani žalobní bod, v němž žalobce namítal, že nebylo
prokázáno stání vozidla v působnosti dopravní značky IP 27a. K tomu soud uvádí,
že prokázání přestupového jednání řidiče nestálo v souzené věci pouze na úředním záznamu
městské policie o přestupku, ale na celé řadě podkladů uvedených v odůvodnění
prvostupňového rozhodnutí. Nejednalo se tak o případ totožný s případem řešeným
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 − 115, v němž
bylo přestupkového jednání prokázáno výhradně úředními záznamy zasahujících policistů
a doznáním obviněného, který následně deliktní jednání popíral.
K námitkám týkajícím se fotografií z místa přestupkového jednání soud uvádí, že sice
na společné fotografii není přímo zachyceno stojící vozidlo a dopravní značka IP 27a,
ale sadou pořízených fotografií ve spojitosti se svědeckou výpovědí strážníka městské policie
XX ze dne 5. 11. 2015 bylo prokázáno přestupkové jednání řidiče předmětného vozidla
spočívající v neoprávněném zastavení a stání mimo vyhrazené parkování v pěší zóně
označené svislým dopravním značením – dopravní značkou IP 27a v Soukenné ulici,
v Jablonci nad Nisou. Pořízené fotografie zachycují místo stojícího vozidla, umožňují jeho
identifikaci, prokazují, že se jednalo o ulici na začátku označenou dopravní značkou IP 27a
a ve spojení se svědeckou výpovědí prokazují, že vozidlo bylo skutečně zastaveno v pěší zóně
a stálo mimo vyhrazené parkoviště, a to konkrétně u prodejny papírnictví.
Výhrady ke svědecké výpovědi XX mohl žalobce sám či prostřednictvím svého
zástupce pro správní řízení uplatnit přímo v průběhu ústního jednání dne 5. 11. 2015. K němu
se žalobce ani jeho zástupce bez omluvy nedostavili. Z protokolu o svědecké výpovědi pak
vyplývá, že svědek se do žádných spekulací ohledně toho, jak mohl žalobce řešit tvrzenou
[OBRÁZEK]Pokračování 8 59 A 29/2016
zdravotní indispozici, nepouštěl. Pokud žalobce brojí proti argumentaci spočívající na
možnosti řešit tvrzené zdravotní potíže jiným způsobem, nešlo o skutečnosti sdělené
svědkem, ale o vyhodnocení, zda šlo o případ krajní nouze, ze strany magistrátu. Svědek
vypovídal pouze o průběhu silniční kontroly v inkriminovanou dobu v pěší zóně v ulici
Soukenná a vyjadřoval se k stání vozidla provozovaného žalobcem mimo vyhrazené
parkoviště. Nebyl zde žádný důvod, aby správní orgány o důvěryhodnosti svědka začaly
pochybovat. K otázce věrohodnosti zasahujícího policisty se opakovaně vyslovila judikatura
Nejvyššího správního soudu, např. ve věcech sp. zn. 1 As 64/2008 , 4 As 19/2007 ,
7 As 105/2010 , 7 As 83/2010 , 2 As 52/2011 . V rozsudku ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As
19/2007-114, Nejvyšší správní soud konstatoval, že: „K osobě policisty a tím i věrohodnosti
jeho výpovědi Nejvyšší správní soud dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho
tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem,
vykonával jen svoji služební povinnost, při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv
a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru
nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn
žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil.“ Znovu lze uvést,
že právě o takový případ, kdy nevyvstaly žádné pochybnosti o zaujatosti vypovídajícího
strážníka, se jednalo.
Žalobce dále namítal, že přestupkovému jednání chyběla protiprávnost, a to z důvodu
krajní nouze způsobené akutními zdravotními potížemi žalobce, které ho vedly k zaparkování
vozidla v danou dobu na uvedeném místě.
V souladu s § 125 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu jednou z podmínek uznání
provozovatele vozidla odpovědným za správní delikt je, že porušení povinností řidiče nebo
pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona,
tj. zákona o silničním provozu.
Shora uvedená podmínka byla v posuzovaném případu splněna, neboť bylo prokázáno
porušení pravidla silničního provozu stanoveného v § 39 odst. 5 zákona o silničním provozu,
podle něhož je stání v pěší zóně dovoleno jen na místech označených jako parkoviště. Byla
tak naplněna skutková podstata přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním
provozu. Soud zdůrazňuje, že s žalobcem bylo vedeno řízení o správním deliktu
provozovatele vozidla spočívajícím v porušení povinnosti zajistit, aby při užití vozidla byly
dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená
zákonem, nikoli přestupkové řízení o přestupkovém jednání spočívajícím v neoprávněném
stání. Zahájení a vedení správního řízení o správním deliktu provozovatele vozidla vylučuje
podle § 125g odst. 1 zákona o silničním provozu zahájení řízení o přestupku pro stejné
porušení povinnosti řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích. Proto byly
úvahy správních orgánů o tom, zda řidič předmětného vozidla (ať jím měl být dle vlastního
vyjádření ve správním řízení žalobce sám) mohl být shledán odpovědným z popsaného
přestupkového jednání či nikoli, např. protože byly dány okolnosti, v nichž lze spatřovat
krajní nouzi, nadbytečné.
V. Závěr a náklady řízení
Z uvedených důvodů neshledal soud žalobu důvodnou a zamítl ji podle § 78 odst. 7
Pokračování 9 59 A 29/2016
s. ř. s. s. ř. s. O žalobě soud rozhodl, aniž ve věci nařídil ústní jednání, v souladu s § 51 odst. 1
s. ř. s. s. ř. s. , když oba účastníci s tímto postupem soudu vyslovili souhlas.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ,
dle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl.
V souzeném případě byl úspěšný žalovaný správní orgán, ten ovšem náhradu nákladů
řízení nežádal, ostatně mu ani žádné náklady přesahující rámec běžné úřední činnosti
nevznikly, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů
ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více)
vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí
6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým
označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení
rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek,
je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty
k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1
s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení
rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej
stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to
neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná
nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle
zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud.
Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího
správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách:
www.nssoud.cz.
V Liberci dne 19. října 2016.
Mgr. Lucie Trejbalová,
předsedkyně senátu