Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

65 Af 7/2015 - 38

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném

z předsedkyně senátu JUDr. Zuzany Šnejdrlové, Ph.D., a soudkyň Mgr. Barbory

Berkové a JUDr. Martiny Radkové, Ph.D.,ve věci žalobce B. m. s. r. o., se sídlem Š.

66/9, O., zastoupeného Mgr. Markem Gocmanem, advokátem se sídlem 28. října

219/438, Ostrava, Mariánské Hory, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu

ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobách proti rozhodnutím

žalovaného č. j. 31211/14/5100-31462-705821, 31207/14/5100-31462-705821,

31206/14/5100-31462-705821 a 31209/14/5100-31462-705821 ze dne 26. 11. 2014,

ve věci daně z nemovitostí,

t a k t o :

I. Žaloby se zamí t aj í .

II. Žádný z účastníků nem á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

A. Vymezení věci

Čtyřmi žalobami doručenými soudu dne 25. 1. 2015 se žalobce domáhal

zrušení v záhlaví označených rozhodnutí žalovaného, jimiž žalovaný změnil

pokračování - 2 -

k odvolání žalobce dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Olomoucký

kraj, Územní pracoviště Olomouc (dále jen „správce daně“) ze dne 29. 1. 2014.

Předmětnými platebními výměry byla žalobci doměřena daň z nemovitostí (dále jen

„daň“) za zdaňovací období let 2010 až 2013. Usnesením ze dne 8. 9. 2016,

č. j. -34 spojil krajský soud žaloby ke společnému projednání.

Správce daně v řádných termínech vyměřil žalobci za všechna posuzovaná

zdaňovací období, tj. 2010 až 2013, daň ve výši, která se nijak neodchylovala

od daně tvrzené žalobcem v příslušných daňových přiznáních. Dne 23. 8. 2013 byla

správci daně doručena dodatečná daňová přiznání k dani za všechna posuzovaná

zdaňovací období, v nichž žalobce uplatnil osvobození od daně u řady pozemků

nacházejících se v katastrálních územích Hluchov, Přemyslovice a Bílovice,

a to s odůvodněním, že tyto nejsou předmětem daně z důvodu uvedeného v § 2

odst. 2 písm. b) , o dani z nemovitých věcí, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „ZDN“), neboť se jedná o lesní pozemky, na nichž se

nacházejí lesy zvláštního určení ve smyslu , o lesích

a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„lesní zákon“). Tuto skutečnost žalobce dokládal Zásadami územního rozvoje

Olomouckého kraje, které dle jeho názoru prokazují, že reálný stav předmětných lesů

již minimálně od roku 2008 odpovídal kritériím pro lesy zvláštního určení, a dále

rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 6. 2013, č. j. , kterým byly

předmětné lesy nacházející se na pozemcích žalobce zařazeny do kategorie lesu

zvláštního určení, což je dle žalobce rozhodnutí, jímž byl uvedený existující stav

deklarován. Správce daně cestou postupu k odstranění pochybností žalobci sdělil,

že obsah rozhodnutí o zařazení předmětných lesů do kategorie lesa zvláštního

určení lze zohlednit až ve zdaňovacím období roku 2014, neboť toto nabylo právní

moci dne 28. 6. 2013. Jelikož žalobce trval na svém právním názoru, uzavřel správce

daně postup s tím, že pochybnosti nebyly odstraněny a nárok uplatněný žalobcem

v dodatečných daňových přiznáních neuznal. Na základě výsledku postupu

k odstranění pochybností vydal dodatečné platební výměry na daň za všechna

4 zdaňovací období, jimiž doměřil daň ve výši 0 Kč, tj. fakticky potvrdil původně

vyměřenou daň. K odvolání žalobce žalovaný napadené dodatečné platební výměry

změnil, neboť dospěl k závěru, že správce daně pochybil, pokud daň původně

vyměřoval dle pomůcek, když pomocí údajů v katastru nemovitostí lze daň spolehlivě

stanovit dokazováním, a dále některé stavby kvalifikoval jako stavby podléhající jiné

sazbě daně, než tvrdil žalobce v daňových přiznáních. V otázce možnosti vyloučení

předmětných lesních pozemku z předmětu daně se však žalovaný zcela ztotožnil se

závěry správce daně a podrobně zdůvodnil, proč je nutné rozhodnutí ze dne

26. 6. 2013, č. j. považovat za konstitutivní.

B. Žalobní body

Žalobce v žalobě namítal, že:

1) žalovaný dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že rozhodnutí č. j. KUOK

57315/2013 má konstitutivní povahu, což lze dovodit i ze skutečnosti,

že konstitutivní povaha daného rozhodnutí nevyplývá z žádného ustanovení

pokračování - 3 -

lesního zákona, kde není expressis verbis uvedeno např. „zařazení do kategorie

lesa zvláštního určení vzniká právní mocí rozhodnutí správního orgánu“. Jedná

se tedy o rozhodnutí deklaratorní, přičemž žalobce prokázal, že předmětné

pozemky splňovaly podmínky pro zařazení do kategorie lesů zvláštního určení již

minimálně od roku 2008 a jejich charakter se od té doby nezměnil;

2) žalovaný porušil , daňový řád, ve znění pozdějších

předpisu (dále jen „d. ř.“), podle kterého měl vycházet ze skutečného obsahu

právního jednání nebo jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní, v daném

případě ze skutečné charakteristiky lesů nacházejících se na předmětných

pozemcích, a dále skutečnou povahu Zásad územního rozvoje Olomouckého

kraje;

3) nebyly provedeny všechny jím navržené důkazy. Rozhodnutí žalovaného je

nelogické a vnitřně rozporné, neboť žalovaný na jedné straně uvádí, že důkazy

nebyly označeny, na straně druhé uvádí, že těmito důkazy jsou informační

bulletiny a brožura. Jako důvod pro neprovedení těchto důkazů žalovaný uvedl

jejich právní nezávaznost, aniž by odůvodnil, jak dospěl k závěru, že k důkazu lze

provést jen „právně závazné“ skutečnosti. Tato pochybení činí rozhodnutí

žalovaného nepřezkoumatelným.

C. Vyjádření žalovaného

Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, přičemž odkázal na obsah napadeného rozhodnutí. K žalobním bodům uvedl, že:

Ad 1) z jazykového výkladu § 8 lesního zákona plyne, že ne všechny lesy spadající

pod jednu ze skupin uvedených v § 8 odst. 2 lesního zákona budou zařazeny

do lesů zvláštního určení. Výraz „lze“ v § 8 odst. 2 lesního zákona je nutné

vyložit v tom smyslu, že posouzení, zda daný les bude či nebude zařazen

do kategorie lesů zvláštního určení, záleží na správní úvaze orgánu státní

správy lesu. Z tohoto úhlu pohledu je pak rozhodnutí orgánu státní správy lesů

podle § 8 odst. 3 lesního zákona bez pochyby konstitutivním rozhodnutím

působícím ex nunc, neboť zakládá nové právní vztahy. Výraz „zařadit“ použitý

v § 8 odst. 2 lesního zákona označuje proces, ve kterém je určitá skutečnost

nove zakomponována do nějaké množiny skutečností, což rovněž svědčí

o konstitutivní povaze daného rozhodnutí. Pokud by rozhodnutí dle § 8 odst. 3

lesního zákona bylo rozhodnutím deklaratorním, postrádalo by rozdělení

na lesy dle § 8 odst. 1 lesního zákona a lesy dle § 8 odst. 2 lesního zákona

smysl. Lesy splňující podmínky § 8 odst. 1 lesního zákona jsou lesy zvláštního

určení ex lege a pozemky, na nichž se lesy dle § 8 odst. 1 lesního zákona

nacházejí, pak návazně nejsou předmětem daně. V případě deklaratornosti

rozhodnutí dle § 8 odst. 3 lesního zákona by pak lesy spadající pod § 8 odst. 2

lesního zákona byly lesy zvláštního určení fakticky také ex lege, ale o této

skutečnosti by se ještě muselo vydávat deklaratorní rozhodnutí. Proto je nutné

§ 2 odst. 2 písm. b) ZDN v souvislosti s lesy zvláštního určení vykládat tak,

že předmětem daně nejsou bez dalšího pozemky, na nichž jsou lesy dle

§ 8 odst. 1 lesního zákona, a dále pozemky, na nichž se nacházejí lesy dle § 8

odst. 2 lesního zákona, které byly rozhodnutím orgánu státní správy lesu

pokračování - 4 -

zařazeny do lesů zvláštního určení. Jelikož se dle § 13b odst. 1 ZDN daň

vyměřuje za zdaňovací období podle stavu k 1. lednu roku, na který je daň

vyměřována, zdaňovacím obdobím je kalendářní rok a ke změnám skutečností

rozhodných pro daň, které nastanou v průběhu zdaňovacího období, se

nepřihlíží (§ 13 ZDN), je nutné dospět k závěru, že lesní pozemek, na němž

jsou lesy prohlášené rozhodnutím orgánu státní správy lesů za lesy zvláštního

určení, není předmětem daně z nemovitostí poprvé ve zdaňovacím období

následujícím po zdaňovacím období, ve kterém rozhodnutí dle § 8 odst. 3

lesního zákona nabylo právní moci, tj. v posuzované věci od roku 2014;

Ad 2) odkaz na § 8 odst. 3 d. ř. není v této věci případný. V průběhu daňového řízení

nedošlo ke zpochybnění skutečného obsahu právního jednání ani jiné

skutečnosti rozhodné pro správu daní, avšak skutečnost, že žalobcovy lesy již

před vydáním rozhodnutí č. j. pravděpodobně splňovaly

podmínky § 8 odst. 2 písm. c) lesního zákona, není pro výpočet daně rozhodná.

Ustanovení § 2 odst. 2 ZDN neváže vynětí z předmětu daně na skutečnost,

že lesy nacházející se na pozemku splňují podmínky § 8 odst. 2 lesního

zákona, ale na skutečnost, že na pozemcích se nacházejí lesy zvláštního

určení, kteréžto se touto kategorií lesu stanou až konstitutivním rozhodnutím

příslušného státního orgánu správy lesu, nikoliv jakýmkoli prohlášením

uvedeným v zásadách územního rozvoje o tom, že pozemky žalobce byly

v roce 2008 „územím se zvýšeným potenciálem pro rekreaci a cestovní ruch“;

Ad 3) žalobce v písemném vyjádření v odvolacím řízení uvedl, že „trvá na nutnosti

doplnit všechny dosud neprovedené důkazy, které daňový subjekt

pro prokázání těchto skutečností označil,“ na což žalovaný reagoval tak,

že „pokud mel odvolatel na mysli dokumenty jmenované v příloze k podanému

odvolání (informační bulletiny a brožura), pak nejsou tyto právně závazné a pro

odvolací řízení jsou tedy irelevantní.“ Dle konstantní judikatury vyplývá,

že správní orgán není povinen provést všechny důkazy, avšak musí o těchto

nějak rozhodnout, a pokud se rozhodne navržené důkazy neprovést, musí tento

svůj postup odůvodnit. Právní závěr, že propagační materiály nejsou schopny

jakkoli prokázat, že lesní pozemky žalobce v předmětných zdaňovacích

obdobích nepatřily do předmětu daně, je správný. Nadto je dle žalovaného

podstatné, že jde o „pouhé“ propagační materiály zpracované žalobcem

(či na jeho objednávku), pročež tyto rovněž nemají velkou vypovídací hodnotu.

vedené pod sp. zn. .

D. Relevantní právní úprava

Podle § 2 odst. 1 ZDN předmětem daně z pozemků jsou pozemky na území České republiky evidované v katastru nemovitostí.

Podle odst. 2 písm. b) téhož ustanovení předmětem daně z pozemků nejsou

lesní pozemky, na nichž se nacházejí lesy ochranné a lesy zvláštního určení.

Podle § 8 odst. 1 lesního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2015, lesy

zvláštního určení jsou lesy, které nejsou lesy ochrannými a nacházejí se

pokračování - 5 -

a) v pásmech hygienické ochrany vodních zdrojů I. stupně,

b) v ochranných pásmech zdrojů přírodních léčivých a stolních minerálních vod, c) na území národních parků a národních přírodních rezervací.

Podle odst. 2 písm. c) téhož ustanovení do kategorie lesů zvláštního určení lze

dále zařadit lesy, u kterých veřejný zájem na zlepšení a ochraně životního prostředí

nebo jiný oprávněný zájem na plnění mimoprodukčních funkcí lesa je nadřazen

funkcím produkčním. Jde o lesy příměstské a další lesy se zvýšenou rekreační

funkcí.

Podle odst. 3 téhož ustanovení o zařazení lesů do kategorie lesů zvláštního

určení podle odstavce 2 a o vyřazení z této kategorie rozhoduje orgán státní správy

lesů na návrh vlastníka lesa nebo z vlastního podnětu.

E. Posouzení věci krajským soudem

Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 2 zákona

č. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„ “)] napadená rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu,

který tu byl v době rozhodování žalovaného ( ). Krajský soud

rozhodl při jednání v souladu s bez přítomnosti žalobce a jeho

zástupce, kteří byli k jednání řádně předvoláni, avšak bez omluvy se nedostavili.

Ze shora uvedeného vyplývá, že důvody, v nichž žalobce spatřuje nezákonnost

žalobami napadených rozhodnutí nespočívají v důvodech, pro které žalovaný změnil

dodatečné platební výměry správce daně, nýbrž výhradně v okolnostech týkajících

se zdanění pozemků, na nichž se nacházejí lesy zvláštního určení, ohledně nichž

dospěl žalovaný k totožným závěrům jako správce daně.

Argumentaci žalobce týkající se deklaratornosti rozhodnutí o zařazení lesa

do kategorie lesů zvláštního určení považuje krajský soud za mylnou. Krajský soud

se zcela ztotožňuje se závěrem žalovaného, že rozhodnutí orgánu státní správy lesů

dle § 8 odst. 3 lesního zákona je rozhodnutí, jehož výrok má konstitutivní povahu,

neboť se jím zakládají (konstituují) hmotná subjektivní práva a ukládají hmotné

právní povinnosti, které tu předtím nebyly, tj. zakládá se jím nový právní vztah.

Krajský soud zejména připomíná § 36 lesního zákona, který vlastníkům lesů

zvláštního určení ukládá povinnost strpět omezení při hospodaření v nich (odst. 3)

a zajistit opatření uložená orgánem státní správy lesů ke splnění účelu sledovaného

jejich vyhlášením (odst. 4), a to za náhradu zvýšených nákladů, které s tím případně

vzniknou. Již z této skutečnosti je zřejmé, že rozhodnutím, kterým je příslušný les

zařazen do kategorie lesů zvláštního určení, může mít účinky toliko ex nunc

(od nynějška – rozuměno od právní moci předmětného rozhodnutí orgánu státní

správy lesů.

Tvrzení žalobce, že předmětné rozhodnutí je deklaratorní, neboť § 8 lesního

zákona postrádá výslovné uvedení toho, že „zařazení do kategorie lesa zvláštního

určení vzniká právní mocí rozhodnutí správního orgánu“, je liché. Krajskému soudu

není znám žádný právní předpis, který by žalobcem popsaným způsobem

pokračování - 6 -

zdůrazňoval konstitutivní povahu určitého rozhodnutí, a to ani z oblasti individuálních

aktů orgánů veřejné správy (např. rozhodnutí o vině a sankci u správního deliktu,

rozhodnutí silničního správního úřadu o zařazení pozemní komunikace do kategorie

dálnice, silnice nebo místní komunikace a jejich tříd, či stavební povolení)

ani z oblasti rozhodnutí soudních (např. rozsudek o vině a trestu či o rozvodu

manželství).

Odlišení konstitutivního a deklaratorního rozhodnutí lze dle krajského soudu

vhodně demonstrovat např. na zmíněných pozemních komunikacích, kde v případě

místních komunikací, silnic a dálnic je třeba dle

danou pozemní komunikaci zařadit správním rozhodnutím do příslušné kategorie,

čímž (právní mocí takového rozhodnutí) tato teprve po právní stránce vznikne

a stane se místní komunikací, silnicí či dálnicí příslušné třídy, zatímco účelové

komunikace dle vznikají z úředního hlediska "samovolně"

samotným naplněním zákonných znaků a obdobně i zanikají. U posledně zmíněné

kategorie pozemních komunikací zákon o žádném rozhodnutí silničního správního

úřadu nehovoří, osoba, jež prokáže svůj právní zájem, však může (a v praxi tak

nezřídka činí) požádat o určení existence příslušného právního vztahu, tj. existence

či neexistence veřejně přístupné účelové komunikace na dotčeném pozemku,

a to v řízení dle , , ve znění pozdějších

předpisů (dále jen „s. ř.“). Přestože tedy není sporu o tom, že ze stavebně

technického hlediska může určitá komunikace dlouhodobě existovat, o jejím právním

zařazení do příslušné kategorie, např. jako silnice I. třídy, musí rozhodnout příslušný

správní úřad, přičemž teprve právní mocí předmětného rozhodnutí vznikají vlastníku

dotčené komunikace i všem jejím uživatelům práva a povinnosti stanovené právními

předpisy po příslušnou kategorii komunikací. Toto rozhodnutí je tedy jednoznačně

konstitutivní, přestože výslovně neuvádí, že příslušná

komunikace (právně) vznikne teprve právní mocí příslušného silničního správního

úřadu.

Pokud by měl platit závěr žalobce, postupoval by v případě lesů zákonodárce

nepochybně obdobně, tj. pokud by za lesy zvláštního určení hodlal považovat

např. příměstské lesy a další lesy se zvýšenou rekreační funkcí bez nutnosti tyto

(konstitutivně) do příslušné kategorie zařadit, nepochybně by toliko stanovil pojmové

znaky těchto kategorií lesa, přičemž v případě pochybností či sporů by se mohli

vlastníci či jiné osoby dožadovat vydání deklaratorního rozhodnutí o existenci lesa

zvláštního určení na příslušném pozemku dle § 142 s. ř.

Dále v podrobnostech krajský soud odkazuje na precizní argumentaci

žalovaného, uvedenou v přezkoumávaných rozhodnutích, obsahující vyčerpávající

gramatickou interpretaci příslušného ustanovení.

Na základe výše uvedeného výkladu je tedy zřejmé, že správce daně i žalovaný

postupovali zcela v souladu se zákonem, když předmětné lesní pozemky zařadili

do předmětu daně za zdaňovací období let 2010-2013.

Rovněž je lichý i žalobní bod 2), neboť § 8 d. ř. na popsanou situaci vskutku vůbec nedopadá. Správce daně i žalovaný vycházeli ze skutečného obsahu

pokračování - 7 -

žalobcem předloženého rozhodnutí ze dne 26. 6. 2013, č. j. ,

přičemž správně dovodili, že další žalobcem uplatněné důkazní prostředky (Zásady

rozvoje Olomouckého kraje a informační bulletiny) nejsou s ohledem na konstitutivní

povahu předmětného rozhodnutí k prokázání skutečností rozhodných pro správu

daní způsobilé.

K žalobnímu bodu 3) krajský soud uvádí, že způsob, jakým se žalovaný

vypořádal s důkazními návrhy žalobce učiněnými v odvolacím řízení, je sice

formulačně značně neobratný, avšak tato vada nemá žádný vliv na zákonnost

napadených rozhodnutí a žalobce nemohl být s ohledem na výše uvedené

neprovedením navržených důkazů jakkoli zkrácen na svých právech ve smyslu § 65

odst. 1 Důvodem, pro který žalovaný nebyl povinen provést navržené důkazy,

totiž bezesporu nebyla „právní nezávaznost“ předložených listin, nýbrž skutečnost,

že tyto důkazy měly sloužit k prokázání tvrzení žalobce o faktickém stavu

předmětných lesů, jakožto skutečnosti z hlediska podmínek pro stanovení daně

nerozhodné. Zrušení napadených rozhodnutí z uvedeného důvodu by tedy bylo

pouhým formalismem.

F. Závěr

Na základě výše uvedeného krajský soud v souladu s žaloby

jako nedůvodné zamítl. Žalobce nepostupoval v souladu se zákonem, když

v dodatečných daňových přiznáních za zdaňovací období let 2010 – 2013

předmětné lesní pozemky označil jako nepatřící do předmětu daně z nemovitostí.

G.Náklady řízení

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle , když plně

procesně úspěšnému žalovanému nevznikly podle obsahu spisu v tomto soudním

řízení žádné náklady přesahující obvyklou úřední činnost.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je m o ž n o podat kasační stížnost ve lhůtě

dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

V Olomouci dne 20. září 2016

Za správnost vyhotovení: JUDr. Zuzana Šnejdrlová, Ph. D., v. r.

Markéta Chrudinová předsedkyně senátu