Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 As 130/2016 - 39

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: BULLDOG outdoor s.r.o., se sídlem Přetlucká 3354/12, Praha 10, zast. Mgr. Lucií Oršulovou, advokátkou se sídlem Lazarská 13/8, Nové Město, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, proti rozhodnutí ministra dopravy ze dne 17. 9. 2013, č. j. 24/2013-510-RK/3, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, č. j. – 84,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí ministra dopravy specifikovanému tamtéž. Tímto rozhodnutím byl jako nepřípustný podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), s přihlédnutím k a podle téhož zákona zamítnut její rozklad proti výzvě žalovaného ze dne 25. 3. 2013, č. j. 179/2013-120-STSP/1, k odstranění pěti reklamních zařízení umístěných v ochranném pásmu dálnic D1 a D5, která byla vydána podle , o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

[2] Městský soud se ztotožnil se závěrem ministra dopravy, že proti výzvě k odstranění reklamního zařízení není přípustný rozklad, neboť se nejedná o rozhodnutí ve smyslu a . Jde o faktický úkon správního orgánu podle části čtvrté , kterým je jeho adresát vyzýván k uvedení faktického protiprávního stavu do souladu s právní úpravou. Z zákona o pozemních komunikacích nevyplývá, že by se ve věci vedlo jakékoli řízení, cílem je co nejrychleji zjednat nápravu. Obrana proti výzvě je možná prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem podle a násl. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného

[3] Stěžovatelka namítala nesprávné posouzení této právní otázky městským soudem [kasační důvod podle ].

[4] Ve své argumentaci se věnovala pojmu rozhodnutí podle a zdůraznila, je k němu třeba přistupovat materiálně, nikoli formálně. Rozhodnutím, proti kterému se lze bránit žalobou podle citovaného ustanovení, může být jakýkoli individuální správní akt vydaný orgánem veřejné moci z pozice jeho vrchnostenského postavení, podstatné přitom není, jakou má formu a v rámci jakého procesu bylo vydáno. Svoji argumentaci podpořila související judikaturou Nejvyššího správního soudu.

[5] Žalovaný v rámci výkonu svého dozoru posuzoval, zda stěžovatelka má či nemá právo mít reklamní zařízení umístěné v rozšíření části území silničního ochranného pásma. Autoritativně rozhodl o její veřejné subjektivní povinnosti a výsledek promítl do výzvy, která je deklaratorním rozhodnutím. Není podstatné, že nebyla vydaná v rámci formalizovaného procesu.

[6] Odkaz městského soudu na citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. , nebyl dle názoru stěžovatelky případný. Krajský soud řešil pouze otázku, zda se lze žalobou bránit již proti výzvě k odstranění reklamního zařízení nebo až proti jeho faktickému odstranění. Navíc vychází z nesprávného názoru, že výzva k odstranění reklamního zařízení je faktickým úkonem.

[7] Z uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k projednání městskému soudu.

[8] Žalovaný se s napadeným rozsudkem zcela ztotožnil. Nad rámec výše uvedeného upozornil na aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudek ze dne 19. 5. 2016, č. j. – 39, kde se soud zabýval povahou výzvy k odstranění reklamního zařízení a potvrdil judikaturu krajských soudů.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatelka je zastoupena advokátkou ( ).

[10] Dále se zabýval tím, zda kasační stížnost splňuje požadavek spočívající ve vymezení důvodů, pro něž stěžovatelka rozsudek městského soudu napadá; kasační námitky se totiž do značné míry míjí s jeho rozhodovacími důvody. Posouzení projednávané věci městský soud postavil na tom, že výzva k odstranění reklamního zařízení nepředstavuje rozhodnutí podle (předmětem jeho přezkumu bylo rozhodnutí ministra dopravy, který právě z tohoto důvodu zamítl rozklad stěžovatelky jako nepřípustný), stěžovatelka však v kasační stížnosti argumentuje k otázce, zda se jedná o rozhodnutí ve smyslu ; vymezení pojmu rozhodnutí podle těchto ustanovení přitom není shodné.

[11] Na druhou stranu je zřejmé, že stěžovatelka s důvody napadeného rozsudku nesouhlasí, a dle všeho se domnívá, že výzva k odstranění reklamního zařízení představuje jak rozhodnutí podle , tak podle Nejvyšší správní soud proto s ohledem na snahu maximálně ochránit její právo na přístup k soudu při přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy ( d) kasační stížnost vyhodnotil jako přijatelnou.

[12] Proto následně přistoupil k přezkumu rozsudku městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ). Přezkumem v tomto rozsahu dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

[13] Jak již bylo naznačeno, podstatou projednávané věci je otázka, zda výzva k odstranění reklamního zařízení podle zákona o pozemních komunikacích představuje rozhodnutí ve smyslu . Žalovaný dospěl k závěru, že nikoli, proto rozklad proti výzvě zamítl pro nepřípustnost [ , a ], městský soud shledal jeho postup zákonným. Stěžovatelka se naopak domnívá, že výzva rozhodnutím je.

[14] Podle § 31 odst. 9 zákona o pozemních komunikacích [s]ilniční správní úřad je povinen do 7 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o zřízení nebo existenci reklamního zařízení umístěného v rozporu s odstavcem 2, 3 nebo 5 v silničním ochranném pásmu bez povolení vydaného příslušným silničním správním úřadem podle odstavce 1, vyzvat vlastníka reklamního zařízení k jeho odstranění. Vlastník reklamního zařízení je povinen reklamní zařízení neprodleně, nejdéle do pěti pracovních dnů po doručení výzvy příslušného silničního správního úřadu, odstranit. Neučiní-li tak, silniční správní úřad zajistí do 15 pracovních dnů zakrytí reklamy a následně zajistí odstranění a likvidaci reklamního zařízení na náklady vlastníka tohoto zařízení. Odstranění reklamního zařízení a jeho likvidace bude provedeno bez ohledu na skutečnost, zda reklamní zařízení bylo povoleno stavebním úřadem.

[15] Nejvyšší správní soud se povahou výzvy k odstranění reklamního zařízení zabýval již v rozsudku ze dne 19. 5. 2016, č. j. - 39, na který odkazoval žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že se nejedná o rozhodnutí podle , ale o úkon podle jeho části čtvrté, proti kterému není přípustný řádný opravný prostředek. Současně dovodil, že jde o faktický zásah, respektive pokyn správního orgánu ve smyslu , nikoli o rozhodnutí dle jeho . Akceptoval tak setrvalou judikaturu krajských soudů, představovanou např. rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2013, č. j. – 31, a ze dne 22. 7. 2014, č. j. – 24, či rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2015, č. j. – 120.

[16] V projednávané věci neshledal důvod se od dříve vyslovených závěrů odchýlit, proto na uvedený rozsudek a jím citovanou judikaturu plně odkazuje (stejně tak byl v tomto směru případný odkaz městského soudu). Na tomto místě pouze stručně shrnuje, že při posouzení povahy výzvy je třeba primárně vycházet z jejích formálních znaků. Byť byla písemná a doručovaná stěžovatelce, nebyla označena jako správní rozhodnutí a nevykazovala ani další náležitosti podle . Do práv stěžovatelky sice zasáhla, soud však neshledal vážné důvody k tomu, aby formální pojetí ustoupilo materiálnímu. Nejde o situaci, kdy by zákon předvídal vydání rozhodnutí a žalovaný jen v důsledku nesprávné aplikace právní úpravy zasáhl do práv stěžovatelky neformálním úkonem; tehdy by bylo užití materiálního korektivu vhodné.

[17] Lze proto uzavřít, že výzva žalovaného k odstranění reklamního zařízení představuje faktický úkon podle části čtvrté , proti kterému není přípustný řádný opravný prostředek. Ministr dopravy postupoval v souladu se zákonem, když rozklad proti takovému úkonu zamítl jako nepřípustný, a ani rozsudku městského soudu proto nelze nic vytknout.

[18] S ohledem na stěžovatelčinu argumentaci Nejvyšší správní soud shodně jako městský soud dodává, že se proti výzvě mohla bránit žalobou proti nezákonnému zásahu správního orgánu ve smyslu , jak zdůvodnil již v rozsudku sp. zn. . Zodpovězení této otázky však nemělo na důvodnost žaloby, respektive kasační stížnosti vliv, neboť stěžovatelka žalobou napadla rozhodnutí ministra dopravy o zamítnutí rozkladu proti této výzvě, které rozhodnutím ve smyslu nesporně je. Předmětem přezkumu městského soudu tak bylo toto rozhodnutí a jeho důvody, tj. otázka, zda byl proti výzvě rozklad přípustný, či nikoli. S jejím posouzením se Nejvyšší správní soud zcela ztotožnil.

IV. Závěr a náklady řízení

[19] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil žádné z kasačních námitek ani neshledal vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti, proto kasační stížnost podle , věty poslední, zamítl.

[20] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o , ve spojení s Stěžovatelka, která neměla v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný sice v řízení úspěch měl, v řízení mu však nevznikly náklady nad rámec jeho úřední činnosti, proto právo na náhradu nákladů řízení nemá.

[21] Žalovaný požadoval náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč sestávající z paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony (příprava věci, vyjádření ke kasační stížnosti), a to na základě , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu; zřejmě se tedy domáhá subsidiární aplikace , , ve znění pozdějších předpisů. Použití citovaného ustanovení na řízení podle je však vyloučeno, jak Nejvyšší správní soud zdůvodnil již v rozsudku ze dne 25. 8. 2015, č. j. – 79, publ. pod č. 3344/2016 Sb. NSS.

[22] Obecně pak lze odkázat na setrvalou judikaturu správních soudů, podle které úspěšnému správnímu orgánu náhrada hotových výdajů zásadně nepřísluší. Obhájení správnosti a zákonnosti správního rozhodnutí představuje integrální součást řádného výkonu veřejné správy, proto hotové výdaje s tím spojené běžně nepřesahují rámec úřední činnosti správního orgánu (srovnej např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. – 47).

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. září 2016

JUDr. Radan Malík

předseda senátu