Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 As 171/2016 - 34

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Mgr. M. Š., zastoupený Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Paprsková 10/1340, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, ve věci žaloby na ochranu proti nečinnosti žalovaného, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, č. j. – 30,

t a k t o :

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, č. j. – 30, s e z r u š u j e .

II. Věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. s e p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Praze.

O d ů v o d n ě n í :

I. Usnesení městského soudu

[1] Usnesením ze dne 1. 6. 2016, č. j. – 30, Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zastavil řízení o žalobě proti nečinnosti žalovaného v řízení, ve kterém mělo být rozhodnuto o odvolání proti rozhodnutí městského soudu ze dne 6. 11. 2015, sp. zn. , kterým byla částečně odmítnuta žádost o poskytnutí informace o obsahu celého rozsudku vydaného dotázaným soudem dne 6. 10. 2015, sp. zn. . Dále rozhodl o nákladech řízení a vrácení části soudního poplatku.

[2] V odůvodnění napadaného usnesení městský soud konstatoval, že dne 17. 5. 2016 obdržel podání žalobce, ve kterém žalobce vzal žalobu výslovně zpět a požadoval náhradu nákladů řízení s ohledem na to, že žalovaný požadované rozhodnutí vydal až poté, kdy mu byla doručena žaloba na ochranu proti nečinnosti. Dle tedy soud řízení zastavil.

[3] Následně se městský soud zabýval otázkou přiznání náhrady nákladů řízení žalobci, přičemž vycházel ze znění a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2010, č. j. – 114, ze kterého vyplývá, že podkladem pro postup dle zmíněného ustanovení je důvodnost podané žaloby, tedy existence žaloby, se kterou by žalobce byl úspěšný. Dle se žalobce může žalobou domáhat vydání rozhodnutí ve věci samé až tehdy, kdy bezvýsledně vyčerpá prostředky sloužící k ochraně proti nečinnosti správního orgánu, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví. Tímto předpisem je v tomto případě , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Tuto základní podmínku žalobce dle názoru městského soudu nesplnil. Z ustanovení a odst. 3 , o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), vyplývá, že je třeba rozlišovat mezi lhůtou 15 dnů, ve které má povinný subjekt předložit odvolání spolu se spisovým materiálem nadřízenému orgánu, a lhůtou 15 dnů, ve které má nadřízený orgán o odvolání rozhodnout. Lhůta pro rozhodnutí o odvolání tedy začne běžet okamžikem předložení odvolání povinným subjektem. Žalobce podal návrh na opatření proti nečinnosti dne 6. 1. 2016, tedy před tím, než bylo odvolání předloženo městským soudem, k čemuž došlo dne 13. 1. 2016. V den podání návrhu na opatření proti nečinnosti tedy dosud lhůta k rozhodnutí o odvolání ani neplynula. Z těchto důvodů městský soud rozhodl, že žalobce nenaplnil podmínku , žaloba by tedy nebyla úspěšná, a žalobci náhradu nákladů řízení nepřiznal.

[4] Městský soud dále dle ustanovení věta prvá , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vrátil žalobci soudní poplatek snížený o minimální částku, tedy 1000 Kč.

II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného

[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil důvody podle ustanovení a c)

[6] Stěžovatel především namítá, že všichni soudci správního úseku městského soudu měli být vyloučeni z projednávání věci. Městský soud totiž rozhodoval ve věci v prvním stupni jako správní orgán. Na podporu svého tvrzení stěžovatel uvádí usnesení Nejvyššího správního soudu, která dokládají, že všechny věci vedené mezi totožným žalobcem a žalovaným byly vždy v minulosti přikázány k projednání Krajskému soudu v Praze z důvodu vyloučení všech soudců městského soudu. Zároveň poukazuje, že k vydání těchto usnesení docházelo zpravidla z podnětu samotného městského soudu. Stěžovatel má tedy za to, že i tato věc měla být předložena Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o přikázání věci jinému soudu. Protože se tak nestalo, rozhodovali ve věci vyloučení soudci.

[7] Dále stěžovatel namítá, že mu městský soud měl přiznat náhradu nákladů řízení, neboť by jeho žaloba byla úspěšná, pokud by nevzal žalobu zpět. Stěžovatel důsledně popsal celý průběh správního řízení a uvedl, že dne 7. 10. 2015 podal žádost o informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím, dne 21. 10. 2015 byla žádost odmítnuta (částečně odmítnuta - pozn. soudu), dne 16. 11. 2015 podal u městského soudu odvolání proti tomuto rozhodnutí. O odvolání mělo být rozhodováno ve lhůtách dle § 16 odst. 2 a odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím. Následně stěžovatel podal dne 5. 1. 2016 stížnost na nečinnost žalovaného a žádost o přijetí opatření proti nečinnosti, protože obě lhůty uplynuly a o odvolání dosud nebylo rozhodnuto. O žádosti žalobce nebylo nijak rozhodnuto, opatření proti nečinnosti přijato nebylo a na stížnost nebylo žalobci nijak odpovězeno. Dne 11. 2. 2016 podal stěžovatel žalobu na ochranu proti nečinnosti. O odvolání bylo rozhodnuto dne 4. 4. 2016, tedy poté, kdy se žalovaný dozvěděl o podané žalobě. Dle názoru stěžovatele tedy mělo dojít k přiznání náhrady nákladů řízení, protože splnil podmínky stanovené

[8] Z výše uvedených důvodů stěžovatel žádá Nejvyšší správní soud, aby kasační stížností napadené usnesení zrušil.

[9] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnil s právním hodnocením věci provedeným městským soudem.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s a 4 Stěžovatel namítal zmatečnost řízení před městským soudem; otázkou případné zmatečnosti by se ostatně Nejvyšší správní soud musel s ohledem na i z úřední povinnosti nad rámec stížních námitek.

[11] Podle soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

[12] Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2005, č. j. – 70, vyplývá, že pokud ve věci v prvním stupni rozhodoval soud jako správní orgán, jsou všichni soudci správního úseku tohoto soudu vyloučeni z projednávání žaloby v této věci. Soudci by v tomto případě měli postupovat dle , protože, jak soud uvedl, „postavení soudců ve vztahu k místopředsedovi soudu, u něhož sami působí, kdy takový místopředseda může v zákonem stanovených případech vykonávat ve vztahu ke jmenovaným soudcům úkoly státní správy, by mohlo zavdat objektivní pochybnost o nepodjatosti těchto soudců, a to tím spíše, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování ve věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale je dáno již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti“. V tomto případě byl povinným subjektem dle zákona o svobodném přístupu k informacím městský soud, který později rozhodoval o žalobě v této věci.

[13] V dřívějších podobných řízeních mezi totožným žalobcem a žalovaným městský soud věc vždy předkládal Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o přikázání věci Krajskému soudu v Praze z důvodu vyloučení všech soudců správního úseku městského soudu (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2008, č. j. Nad 4/2008 - 47, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2012, č. j. Nad 33/2011 – 17, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2014, č. j. Nad 92/2014 – 13, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2016, č. j. – 37, apod.).

[14] I v nyní projednávaném případě tedy městský soud, který ve správním řízení rozhodoval jako správní orgán prvního stupně, je subjekt totožný s městským soudem, který ve věci rozhodoval v řízení soudním. Tato skutečnost by mohla vést k důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudců městského soudu. Všichni soudci specializovaných senátů tohoto soudu jsou proto vyloučeni pro možnou podjatost. Řízení u městského soudu tedy bylo stiženo zmatečností ve smyslu spočívající v tom, že ve věci rozhodovali vyloučení soudci.

[15] Podle Nejvyšší správní soud přikáže věc jinému než místně příslušnému krajskému soudu, jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu nelze sestavit senát. Toto ustanovení upravuje případ tzv. delegace nutné, která je podmíněna vyloučením všech soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu, který má věc jako soud věcně a místně příslušný projednat a rozhodnout (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 5. 2016, č. j. – 37).

[16] Jelikož jsou z výše uvedených důvodů všichni soudci specializovaných senátů městského soudu vyloučeni pro možnou podjatost a nelze tedy sestavit u místně příslušného městského soudu senát, jsou splněny zákonné podmínky pro přikázání věci jinému než místně příslušnému krajskému soudu. V předchozích věcech vedených mezi totožnými stranami byl vždy přikázaným soudem Krajský soud v Praze, jako jiný než místně příslušný krajský soud, který je soudem nejbližším sídlu (bydlišti) účastníků řízení.

IV. Závěr a náklady řízení

[17] Nejvyšší správní soud v souladu s napadené usnesení městského soudu zrušil a dle přikázal věc k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Praze.

[18] Dalšími stížními námitkami se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť se týkají již věci samé. Nejprve o žalobě musí rozhodnout soud, jemuž se věc přikazuje.

[19] O nároku stěžovatele na náhradu nákladů řízení dle rozhodne Krajský soud v Praze v novém řízení. V novém řízení pak Krajský soud v Praze rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 30. září 2016

JUDr. Karel Šimka

předseda senátu