Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
46 Az 9/2016 - 35.pdf
PDF · 0 B
No categories available
46 Az 9/2016 - 35
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Olgou Stránskou v právní věci žalobců:
a) B. B., nar. x, b) S. B., nar. x, c) A. Z. B., nar. x, d) A.Y. B., nar. x, e) M. A. M., nar. x,
všichni státní příslušnost Afghanistán, t.č. ZZC Bělá – Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem,
všichni zastoupeni Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem se sídlem Nile
House, Karolínská 654/2, 186 00 Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR
(Odbor azylové a migrační politiky), pošt. schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě
proti rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 6. 2016, č. j. OAM-781/DS-PR-P18-2016, a ze dne 9.
6. 2016, č. j. OAM-785/DS-PR-P18-2016, o udělení mezinárodní ochrany,
t a k t o :
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne ze dne 9. 6. 2016, č. j. OAM-781/DS-PR-P18-2016,
a ze dne 9. 6. 2016, č. j. OAM-785/DS-PR-P18-2016, se zrušují a věc se
žalovanému vrací k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 30.734,- Kč k rukám jejich právního
zástupce Mgr. Ing. Jana Procházky, LL.M. eur., advokáta.
O d ů v o d n ě n í
Rozhodnutími ze dne 9. 6. 2016, č. j. OAM-781/DS-PR-P18-2016, a ze dne 9. 6. 2016,
č. j. OAM-785/DS-PR-P18-2016, žalovaný podle ustanovení § 25 písm. i) zákona č. 325/1999
Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) zastavil řízení o udělení
mezinárodní ochrany s tím, že žádosti žalobců o udělení mezinárodní ochrany shledal jako
- 2 -
nepřípustné podle ustanovení § 10a písm. b) zákona o azylu, jelikož státem příslušným pro posouzení žádostí žalobců je Maďarská republika.
Usnesením ze dne 21. 7. 2016, č. j. 46 Az 9/2016 -24, přiznal soud žalobě odkladný účinek.
Žalobci namítli, že vydáním napadených rozhodnutí žalovaný porušil následující
ustanovení čl. 3 odst. 2 Nařízení č. 604/2013 (dále jen „Dublinské nařízení“), neboť
v Maďarsku dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení, které s sebou
nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení; ve spojení s § 50 odst. 3 a § 68 odst. 3
zákona č. 500/2004 Sb. , správní řád , ve znění pozdějších předpisů, neboť žalovaný se touto
otázkou řádně nezabýval a nedostatečně své odůvodnění v tomto ohledu odůvodnil.
Žalobci uvedli, že přicestovali na území Maďarska ze Srbska, přičemž Srbsko je
Maďarskem považováno za třetí bezpečnou zemi; s ohledem na neexistenci účinného
prostředku nápravy v Maďarsku reálně hrozí, že žalobci budou deportováni do Srbska bez
toho, aby jejich žádost byla meritorně přezkoumána. Uvedli, že v roce 2012 vydalo UNHCR
zprávu pojednávající o situaci žadatelů o azyl a držitelů mezinárodni ochrany v Srbsku, v níž
poukazuje na to, že od dubna 2008 do srpna 2012 nebyl žádné osobě přiznán status uprchlíka,
což silně naznačuje, že srbský azylový systém není uzpůsoben poskytovat ochranu těm, kteří
ji potřebují. Kromě toho Srbsko dle UNHCR není schopno poskytnout dostatečnou garanci
nenavrácení. UNHCR proto doporučilo, aby Srbsko nebylo považováno za třetí bezpečnou
zemi a aby se státy zdrželi navrácení žadatelů do Srbska na tomto základě. Žalobci zdůraznili,
že toto stanovisko UNHCR nadále platí.
Dále uvedli, že jak vyplývá z § 51 odst. 2 písm. e) maďarského zákona č. 80 z roku
2007, o azylu, v platném znění, přichází-li cizinec z třetí bezpečné země, je jeho žádost
o mezinárodní ochranu považována za nepřípustnou. K meritornímu přezkumu žádosti tedy
v těchto případech nedochází. Je-li však v Maďarsku žádost o mezinárodní ochranu označena
za nepřípustnou, neexistuje proti takovému rozhodnutí prostředek nápravy, který by bylo
možné považovat za účinný. Významnou skutečností v tomto směru je, zejména, že je-li
žádost o mezinárodní ochranu odmítnuta jako nepřípustná, cizinec disponuje lhůtou pouhých
3 dnů pro podání žaloby k příslušnému soudu. Již to samotné je důvodem, proč je nutné
považovat soudní prostředek nápravy a priori za neúčinný.
Žalobci uzavřeli, s ohledem na skutečnost, že přicestovali na území Maďarské
republiky ze Srbska, reálně hrozí, že jejich žádost bude odmítnuta jako nepřípustná s odkazem
na argument třetí bezpečné země. Uvedené rozhodnutí přitom nelze napadnout žádným
prostředkem nápravy, který by bylo možné považovat za účinný. V případě přemístění do
Maďarska proto žalobcům hrozí, že jejich žádost nebude maďarskými orgány meritorně
přezkoumána a budou navráceni zpět do Srbska. Jak již ale bylo uvedeno výše, ani v Srbsku
nemají žalobci přístup k účinné azylové proceduře. V důsledku toho vzniklá nebezpečí, že ze
Srbska budou dále deportováni do jiné země či již přímo do země původu, a to aniž by jejich
obava z pronásledování, resp. z nelidského či ponižujícího zacházení, byla kýmkoliv věcně
přezkoumána.
Z výše uvedených důvodů navrhují žalobci zrušení napadeného rozhodnutí.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že Maďarsko je právoplatným členem Evropské
unie, k mučení, nelidskému zacházení apod. ve smyslu zákona o azylu v průběhu azylové
procedury nedochází, státní moc zde dodržuje lidská práva a je schopná zajistit dodržování
lidských práv a právních předpisů, ratifikuje a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských
- 3 -
právech a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad
dodržováním těchto práv. Maďarsko je považováno za bezpečnou zemi původu nejen Českou
republikou, nýbrž i ostatními státy Evropské unie. Pokud by se během pobytu v této zemi
nějaké problémy vyskytly, mají žalobci možnost obrátit se s žádostí o pomoc na příslušné
tamní orgány či instituce. Konstatoval, že Maďarsko je povinno objektivně nestranně
v souladu se základními zárukami a zásadami azylového práva posoudit žádosti výše
jmenovaných o udělení mezinárodní ochrany. Žalobcům nepřísluší předjímat budoucí
rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie, který je příslušný k posuzování jejich
žádostí o udělení mezinárodní ochrany, i zde mají však možnost využití příslušných
opravných prostředků, nebudou-li v Maďarsku s jejich žádostmi úspěšní. Uvedl, že došlo
k individuálnímu posouzení případů žalobců a doplnil, že se dostatečně zabýval azylovým
řízením a přijímacími podmínkami žadatelů o mezinárodní ochranu v napadených
rozhodnutích na str. 4 a 5. Jak vyplývá z usnesení Ústavního soudu, III. ÚS 3561/15 ze dne
12. ledna 2016, „stěžovatel neprokázal existenci důvodné obavy, že bude v Maďarsku
vystaven reálné hrozbě mučení, nelidského či ponižujícího zacházení, resp. že by v Maďarsku
existovaly v přijímací proceduře pro žadatele o azyl systémové nedostatky, pramenící např. ze
zdlouhavosti identifikační procedury, nedostatečné kapacity přijímacích zařízení a životních
podmínek v dostupných zařízeních." Je pravdou, že Maďarsko je konfrontováno s masovým
přílivem uprchlíků nejen z Kosova, ale i zemí Blízkého a Středního východu překračující
hranice Maďarska přes jeho sousedy Srbsko a Rumunsko, avšak z pohledu imigrantů se jedná
pouze o tranzitní zemi, neboť směřují do zemí západních, převážně do Spolkové republiky
Německo. V této souvislosti je nepochybně maďarský azylový systém vystaven problému
ubytování imigrantů a zajištění potřebných standardů péče. Žadatel může čelit sníženému
sociálnímu standardu zajištění životních potřeb, avšak maďarský azylový systém nevystaví
žadatele mučení či nelidskému zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy. Takto se k problematice
vyjádřil Krajský soud v Brně v usnesení o nepřiznání odkladného účinku žalobě, č.j. 33 Az
2/2015, ze dne 11. března 2015.
Žalovaný dále poukázal na rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne
17. března 2016 ve věci C-695/15 PRU, Shiraz Baig Mirza proti Bevándorlási és
Állampolgársági Hivatal, z něhož vyplývá, že „čl. 3 odst. 3 nařízení Dublin III musí být
vykládán v tom smyslu, že členský stát může rovněž využít práva na vrácení žadatele
o mezinárodní ochranu do bezpečné třetí země poté, co uvedený členský stát na základě
uplatnění uvedeného nařízení a v rámci postupu přijetí zpět rozhodl o tom, že je příslušný
k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu, která byla předložena žadatelem, který tento
členský stát opustil před tím, než bylo vydáno rozhodnutí ve věci samé o jeho první žádosti
o mezinárodní ochranu."
Žalovaný uzavřel, že napadená rozhodnutí nejsou rozhodnutími věcnými, to znamená,
že ačkoli se jimi řízení o žádostech v jednom členském státě zastavuje, protože je bylo třeba
formálně ukončit, věc jmenovaných a jejich případné právo na azyl však budou dále
posuzovány, byť před orgány jiného státu.
Žalobní námitky proto žalovaný s ohledem na výše uvedené považuje za nedůvodné.
Ze správního spisu vyplývá, že žalobci byli dne 16. 5. 2016 zadrženi při nelegálním
pobytu v České republice a umístěni do Zařízení pro zajištění cizinců v Bělé pod Bezdězem -
Jezové. V souladu s čl. 17 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 603/2013 byly žalobcům sejmuty
otisky prstů a poslány do systému EURODAC. Ze záznamu o výsledku porovnávání otisků
prstů jednoznačně vyplynulo, že žalobci podali žádost o mezinárodní ochranu dne 6. 5. 2016
v Bulharsku. V protokolu o vyjádření účastníka řízení uvedli, že svou vlast opustili v březnu
- 4 -
roku 2016 a cestovali přes Pákistán, Írán a Turecko do Německa či Belgie, až byli zadrženi na
území České republiky.
Z žalobou napadeného rozhodnutí plyne, že se žalovaný předně zabýval tím, zda
vůbec je ve smyslu nařízení č. 604/2013 dána příslušnost České republiky k posouzení žádosti
žalobců, kterou podali dne 6. 5. 2016 v Maďarsku. Podle čl. 7 uvedeného nařízení přistoupil
žalovaný k hodnocení kritérií obsažených v čl. 8 až čl. 15 a uzavřel, že v případě žalobců
nebylo naplněno žádné z kritérií, jež by určilo příslušnost České republiky či konkrétního
členského státu k posouzení žádosti žalobců. Aplikoval proto čl. 3 odst. 2, který stanoví,
že pokud nemůže být na základě uvedených kritérií určen příslušný členský stát, je
k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla
žádost podána. Na to žalovaný konstatoval, že na základě provedené lustrace v databázi
EURODAC je zřejmé, že jmenovaní požádali o udělení mezinárodní ochrany jako prvním
členském státě Evropské unie na území Maďarska. Požádal tedy Maďarsko o přijetí žalobců
zpět na své území a posouzení žádosti o mezinárodni ochranu. Maďarsko se ve stanovené
lhůtě nevyjádřilo, platí tedy, že svou příslušnost k posouzení žádosti uznalo. Žalovaný tedy
uzavřel, že Maďarsko je příslušné k posouzení žádosti žalobců o udělení mezinárodní ochrany
a v souladu s postupem dle čl. 18 nařízení č. 604/2013 je povinno žalobce přijmout zpět na
své území a dokončit posouzení jejich žádosti o mezinárodní ochranu.
K otázce možnosti přemístění žalobců do Maďarska uvedl, že Úřad Vysokého
komisaře OSN pro uprchlíky, jako nejvyšší orgán odpovědný za dohled nad dodržováním
a naplňováním Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Newyorského protokolu
z roku 1967 nevydal žádné stanovisko, požadující, aby se členské státy Evropské unie zdržely
transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Maďarska, jak to učinil například zcela
jednoznačně v případě Řecka. Ze zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky
z května 2016, která monitoruje nejnovější vývoj právních opatření v oblasti mezinárodní
ochrany v Maďarsku, vyplývá, že maďarské právo a praxe nejsou v rozporu s mezinárodním
či evropským právem. Správní orgán se dále zabýval zprávou Evropské rady pro uprchlíky
a exulanty (ECRE) z ledna 2016, která poukazuje na rozhodnutí některých států EU
neprovádět transfery do Maďarska z důvodů omezeného přístupu k řízení a možnosti
nepřímého porušení zásady nenavrácení způsobeného maďarskými transfery do Srbska.
Správní orgán si je vědom faktu, že soudy některých členských států rozhodly o pozastavení
transferů do Maďarska, avšak tato rozhodnutí nejsou závazná pro další členské státy. Podle čl.
3. odst. 3. Nařízení Evropského parlamentu a Rady si každý členský stát ponechává právo na
vrácení žadatele do bezpečné třetí země, což bylo potvrzeno rozsudkem ESLP Shiraz Baig
Mirza proti Bevéndoríási és Állampolgársági Hivatal, se kterým se správní orgán ztotožňuje.
V rozsudku je poukázáno na fakt, že je na Maďarsku, aby prokázalo, že státy, do kterých
transferuje, splňují kumulativní podmínky pro označení za bezpečné třetí země. V tomtéž
rozsudku je rovněž uvedeno, že ve věci žadatele přijatého zpět neexistuje povinnost provádět
vždy meritorní přezkum. Ačkoliv v druhé polovině roku 2015 nastala v Maďarsku kritická
situace související s přeplněním azylových zařízení, problémy v řízení a zajišťování péče
a životních potřeb žadatelů nelze hodnotit jako mučení či nelidské a ponižující zacházení ve
smyslu čl. 3 Nařízení. Na úrovni EU nebylo vydáno rozhodnutí či doporučení poukazující na
systematické nedostatky azylového řízení v Maďarsku. Současná situace se navíc od stavu
v druhém pololetí roku 2015 liší, neboť intenzita proudu příchozích žadatelů se zmírnila.
Maďarsko je členem Evropské unie, státní moc zde dodržuje právní předpisy a lidská práva
a je schopná zajistit dodržování lidských práv a právních předpisů i ze strany nestátních
- 5 -
subjektů. Maďarsko ratifikovalo a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech
a základních svobodách a umožňuje činnost právnickým osobám, které dohlížejí nad
dodržování těchto práv. Maďarsko je rovněž považováno za bezpečnou zemi původu nejen
Českou republikou, nýbrž i ostatními státy Evropské unie. Dosud nebylo vydáno žádné
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva či Evropského soudního dvora, které by
prokazovalo existenci nelidského či ponižujícího zacházení vůči žadatelům o mezinárodní
ochranu na maďarském území.
Krajský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných
žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s. s. ř. s. ). Vycházel ze skutkového
a právního stavu k okamžiku rozhodování soudu (čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského
parlamentu a Rady č. 2013/32/EU). Dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
Podle čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2013/32/EU členské
státy pro dosažení souladu s odstavcem 1 zajistí, aby účinný opravný prostředek obsahoval
úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení
potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU, a to alespoň v řízeních o opravném
prostředku u soudu prvního stupně.
Podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 604/2013 pokud nemůže být na základě kritérií
vyjmenovaných v tomto nařízení určen příslušný členský stát, je k posouzení žádosti
o mezinárodní ochranu příslušný první členský stát, ve kterém byla žádost podána.
Není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako
příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým
nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském
státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4
Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného
členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli
nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.
Pokud podle tohoto odstavce nelze provést přemístění do žádného členského státu
určeného na základě kritérií stanovených v kapitole III ani do prvního členského státu, v němž
byla žádost podána, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, se
stává příslušným členským státem.
Podle § 3 správního řádu nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán
tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je
nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.
Podle § 50 odst. 3 správního řádu správní orgán je povinen zjistit všechny okolnosti
důležité pro ochranu veřejného zájmu. V řízení, v němž má být z moci úřední uložena
povinnost, je správní orgán povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící
ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena.
Podle ustanovení čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady
č. 2013/32/EU má soud o žalobě proti rozhodnutí, jako opravném prostředku u soudu prvního
stupně, rozhodovat dle stavu ke dni rozhodnutí soudu. Přímý účinek tohoto ustanovení byl
- 6 -
dovozen též Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 26.11.2015, č.j. 10 Azs 194/2015 – 32.
V posuzované věci směřují námitky žalobců proti názoru žalovaného, že jejich předání
do Maďarské republiky brání systematické nedostatky v azylovém řízení či podmínkách
přijetí žadatelů, které by dosahovalo možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení.
Podle čl. 3 odst. 2 věty druhé nařízení č. 604/2013 přemístění žadatele do primárně
příslušného členského státu brání existence závažných důvodů se domnívat, že dochází
k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů
v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve
smyslu článku 4 Listin y základních práv Evropské unie. K přezkoumání názoru žalovaného je
proto třeba posoudit jednak existenci nedostatků v azylovém řízení, a také hrozbu nelidského
či ponižujícího zacházení s žadateli o udělení mezinárodní ochrany.
Soud proto nejprve zkoumal, zda jsou důvodná tvrzení žalobců ohledně
systematických nedostatků v azylovém řízení v Maďarské republice.
Ze statistických údajů zveřejněných statistickým úřadem Evropské Unie (dále jen
„Eurostat“) soud zjistil, že v roce 2015 bylo v Maďarské republice podáno celkem 176900
žádostí o udělení mezinárodní ochrany. Lze připustit, že značná část osob, které podaly žádost
o udělení mezinárodní ochrany v Maďarské republice, pokračuje poté podobně jako žalobci
dále do západní části Evropy. Nicméně je třeba uvést, že v roce 2014 bylo podáno celkem
7930 žádostí o předání zpět do Maďarska, ačkoliv bylo v témže roce vyřízeno tamními úřady
pouze 5445 žádostí v prvním stupni. Tomu i odpovídá poslední zveřejněný údaj Eurostatu
o osobách, které čekají na rozhodnutí o azylu, kterých bylo v listopadu roku 2015 v Maďarské
republice celkem 53585. Vyvstávají též pochybnosti o kvalitě vyřizování žádostí o udělení
mezinárodní ochrany v Maďarské republice, neboť v září roku 2015 nebylo vyřízeno celkem
107420 žádostí, v říjnu roku 2015 nebylo vyřízeno celkem 77645 a v listopadu roku 2015
nebylo vyřízeno celkem 53585. Stěží lze předpokládat, že se stal systém vyřizování žádostí
o udělení mezinárodní ochrany v Maďarsku natolik efektivní, že zvládl vyřídit přes 5 tisíc
žádostí za dva měsíce, když se podle údajů Eurostatu do té doby počet nevyřízených žádostí
neustále zvyšoval a maďarské úřady doposud vyřizovaly přibližně 5000 žádostí ročně.
O přetíženosti azylového systému v Maďarské republice svědčí též to, že na žádost
českých úřadů o předání žalobců do Maďarska se nedostalo odpovědi ze strany maďarských
úřadů.
Jak uvedli žalobci v žalobě a jak se uvádí ve zprávě projektu AIDA (Asylum
Information Database) z října roku 2015 (která je v tomto ohledu stále aktuální), žádosti
žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, kteří na území Maďarské republiky přišli z území
Srbska, mohou být na základě nařízení maďarské vlády č. 191/2015 a ustanovení § 9
maďarského zákona o azylu (č. 80 z roku 2007) odmítnuty ve zkráceném řízení jako
nepřípustné. Nadto se lze proti takovému rozhodnutí bránit pouze žalobou podanou v třídenní
lhůtě. Ústavní soud v nálezu ze dne 1.12.2009, sp.zn. Pl.ÚS 17/09 , k sedmidenní lhůtě
k podání žaloby zakotvené v českém zákoně o azylu v tehdejším znění uvedl: „Závěr o její
(ne)ústavnosti lze učinit leda po vyhodnocení dalších kontextuálně působících okolností.
Navrhovatel v tomto smyslu poukazuje na zásady ovládající správní soudnictví, a to zásadu
dispoziční a zásadu koncentrace řízení, které ve spojení s krátkou lhůtou žadateli o udělení
mezinárodní ochrany možnost realizovat soudní přezkum značně ztěžují a v některých
případech dokonce znemožňují. Pominout rovněž nelze specifickou životní situaci, v níž se
většina žadatelů o mezinárodní ochranu nachází“, a dodal „od samého počátku jsou tak
kladeny požadavky na kvalitu argumentace žalobce. S přihlédnutím k tomu, nač poukazuje
[OBRÁZEK]- 7 -
navrhovatel, tedy že žalobce je jako žadatel o azyl ve specifické situaci, když se zpravidla
neorientuje ve zdejších poměrech a právním řádu, nezná jazyk, nemá zde žádné zázemí,
kontakty a je odkázán na vnější pomoc, není tento formální požadavek procesního řádu lehce
splnitelný. Přistoupí-li k tomu ještě sedmidenní lhůta, fakticky nutně krácená nejméně o další
dva nepracovní dny víkendu, v níž tak musí žadatel-žalobce učinit, vytváří se na něj již
nepřiměřený tlak“. Jelikož z § 53 maďarského azylového zákona vyplývá, že v žádosti
o přezkum odmítavého rozhodnutí správního orgánu nelze uvádět žádné nové skutečnosti
a soud o takové žádosti rozhodne ve lhůtě osm dní od obdržení žádosti, lze srovnat situaci, za
níž Ústavní soud České republiky zrušil sedmidenní lhůtu v českém azylovém zákoně, se
situací v Maďarsku. Nadto proti těmto rozhodnutím maďarského soudu nejsou přípustné
žádné opravné prostředky (viz § 53 odst. 5 maďarského azylového zákona). Na základě výše
uvedeného má soud za to, že třídenní lhůta k podání žaloby proti rozhodnutí ve zkráceném
řízení neumožňuje žadatelům o mezinárodní ochranu účinnou obranu u soudu.
Z uvedených údajů Eurostatu, jakož i z údajů předložených žalobci, vyplývá, že obavy
žalobců z nevyřízení jejich žádosti o udělení mezinárodní ochrany v Maďarsku v přiměřené
lhůtě, či dokonce z jejího věcného neprojednání, a z následné nemožnosti účinné obrany proti
takovému rozhodnutí, jsou oprávněné. Proto soud konstatuje, že azylový systém v Maďarské
republice vykazuje systémové nedostatky, které neumožňují předání žalobců k vyřízení jejich
žádosti o udělení mezinárodní ochrany do Maďarské republiky.
Dále se soud zabýval tím, zda existuje důvodná obava, že podmínky přijetí žadatelů
v daném členském státě s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu
článku 4 Listin y základních práv Evropské unie.
Pokud jde o životní podmínky žadatelů o mezinárodní ochranu, lze přisvědčit názoru
Krajského soudu v Brně z usnesení ze dne 11. 3. 2015, č. j. 33 Az 2/2015 – 31. Je sice
pravdou, že podle uváděné zprávy projektu AIDA jsou v současné době střediska v Maďarsku
přeplněná a dochází zde díky tomu k určitému snížení komfortu žadatelů. Nicméně tento
snížený komfort nelze charakterizovat jako riziko nelidského či ponižujícího zacházení.
Ačkoliv soudu nepřísluší presumovat rozhodnutí maďarských úřadů, přesto musí
konstatovat, že v případě předání žalobců do Maďarské republiky hrozí jejich předání do
Srbska, jako bezpečné země původu podle nařízení maďarské vlády, aniž by byla jejich
žádost meritorně posouzena. Podle zprávy UNHCR ze srpna roku 2012, kterou žalobci
přiložili k žalobě, má azylový systém v Srbsku mnoho nedostatků a dokud tyto nedostatky
nebudou odstraněny, nemá být Srbsko považováno za bezpečnou zemi z hlediska mezinárodní
ochrany. Toto stanovisko UNHCR nebylo doposud revidováno. Nadto dle zpráv Human
Rights Watch, dostupných na webových stránkách
https://www.hrw.org/news/2015/07/24/human-rights-watch-submission-bosnia-and-
herzegovina-serbia-and-kosovo-european, dochází v Srbsku k takovému porušování práv
žadatelů o azyl, které dle soudu dosahují intenzity nelidského a ponižujícího zacházení ve
smyslu čl. 4 Listin y základních práv Evropské unie.
Jak soud výše uvedl, snížil se počet žadatelů o mezinárodní ochranu v Maďarské
republice od září roku 2015 do listopadu roku 2015 o více než 50000, a lze se tak důvodně
domnívat, že maďarské úřady hojně využívají zkráceného řízení při vyřizování žádostí
a vracejí žadatele o azyl do Srbska, které však v současnosti není bezpečnou zemí, ač je takto
maďarským nařízením vlády označeno. Skutečnost, že uvedený postup je aplikován,
potvrzuje i novější zpráva UNHCR z května 2016. V případě existence takovéto
„automatizované“ procedury na straně maďarských úřadů, která je v rozporu se zásadou non-
refoulement, nelze Maďarskou republiku považovat za zemi, kde není důvodná obava, že
- 8 -
podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě s sebou nesou riziko nelidského či
ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listin y základních práv Evropské unie.
Z výše uvedených důvodů shledal soud námitky žalobců důvodnými. Pro úplnost soud
dodává, že obdobně rozhodoval již v minulosti (např. rozsudky ze dne 14. 1. 2016, č. j. 49 Az
109/2015-74 a č. j. 49 Az 110/2015 -79) a jelikož situace v Maďarsku a Srbsku se
v rozhodných otázkách v mezidobí nezměnila, nemá důvod se od těchto rozsudků odchýlit.
Nad rámec žalobních bodů pokládá soud za nezbytné upozornit, že řízení, jež
předcházela vydání napadených rozhodnutí, trpí i dalším deficitem, který se v „dublinských“
řízeních opakuje a na který zdejší soud upozorňuje žalovaného opakovaně. Jedná se
o neprovedení osobního pohovoru se žalobci podle čl. 5 Dublinského nařízení (srovnej např.
rozsudek ze dne 26. 5. 2016, č. j. 46 Az 3/2016 -32). Soudu znovu nezbývá než konstatovat, že
žalovaný jeho předcházející rozhodnutí ve své praxi stále nerespektuje a přes opakovaná
upozornění ze strany soudu nadále porušuje právo žadatelů o azyl v „dublinských“ řízeních na
spravedlivý proces. Soud znovu zdůrazňuje, že takový postup žalovaného je v příkrém
rozporu se základními principy právního státu.
Soud rozhodl ve věci podle ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. bez nařízení jednání, protože
žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobci nevyjádřili do dvou týdnů od
doručení výzvy svůj nesouhlas s takovým postupem soudu.
Ze shora uvedených důvodů soud napadená rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil
a vrátil věci žalovanému k dalšímu řízení. Právním názorem, který soud vyslovil ve
zrušujícím rozsudku je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. ). Bude na
žalovaném, aby zejména zohlednil stav řízení o žádostech o udělení mezinárodní ochrany
v Maďarské republice, a aby zvážil aplikaci čl. 3 odst. 2 věty třetí nařízení č. 604/2013.
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Žalovaný
nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobcům, kteří byli ve
věci úspěšní, přiznal soud náhradu nákladů řízení v částce 30.734,- Kč. Tato částka sestává
z odměny advokáta ve výši 24.800,- Kč za dva úkony právní služby po 3.100,- Kč [převzetí
a příprava zastoupení a sepsání žaloby – § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], za každého ze žalobců
snížené o 20 % (§ 12 odst. 4 téže vyhlášky) za každého ze žalobců, ze dvou paušálních částek
jako náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, vše zvýšeno
o částku 5.334,- Kč odpovídající 21 % DPH z předchozích.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne
jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího
správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým
označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení
rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je
posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty
k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí,
[OBRÁZEK]- 9 -
proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem;
to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná
nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních
zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní
symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu
lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze 5. srpna 2016
Olga Stránská, v. r.
samosoudkyně
Za správnost: Božena Kouřimová