Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Azs 113/2016 - 38

[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní proti shora označenému rozsudku krajského soudu brojí kasační stížností, v níž namítá, že krajský soud i žalovaný nesprávně hodnotili otázky důvodnosti zjevných obav žalobce o svůj život při návratu na Ukrajinu, kdy tyto okolnosti byly nesprávně interpretovány a bagatelizovány a kdy v řízení nebyly provedeny potřebné důkazy, z nichž by důvodnost žalobcových obav byla dostatečně prokázána. Za takový důkaz bylo možno považovat např. zprávu zastupitelského úřadu Ukrajiny v ČR o možnosti odvodu žalobce do armády a možnosti jeho nasazení do bojů ve válečném konfliktu s Ruskem.

[5] Argument, že žalobcovo bydliště na území Ukrajiny je daleko od válečné zóny, která je pouze v oblasti Doněcku a v Luhanské oblasti, nemůže být relevantní, protože jako státní příslušník Ukrajiny může být odveden do armády a v těchto bojích nasazen. Žalobce zastává pacifistické názory, aktuálně probíhající válečný konflikt odmítá a účast na něm je v rozporu s jeho přesvědčením. K tomu pak měl krajský soud v řízení přihlédnout, což však neučinil. Z výše uvedených důvodů má žalobce za to, že věc nebyla správně posouzena, nebyly provedeny důkazy k prokázání tvrzení žalobce o hrozící újmě a rozhodnutí tak lze považovat za nesprávné a nezákonné. Navrhuje proto, aby bylo napadené rozhodnutí krajského soudu zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení a novému rozhodnutí.

[6] Žalovaný ve svém vyjádření navrhl kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost, popř. zamítnout pro nedůvodnost. Stěžovatel podle žalovaného neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by byl v zemi původu pronásledován ve smyslu ustanovení § 12 zákona o azylu, nebo že by naplňoval podmínky k udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. V případě Ukrajiny se nejedná o totální konflikt, kde by byl každý civilista v zemi vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy podřaditelné pod ustanovení § 14a zákona o azylu. Ohledně branné povinnosti žalovaný odkázal na rozsudek krajského soudu. Žalovaný nakonec poukázal na to, že stěžovatel během celého správního řízení, kde měl několikrát možnost vyjádřit a rozvést své důvody, pro které o mezinárodní ochranu žádá, neuvedl, ani žádným jiným způsobem nenaznačil, že výkon vojenské povinnosti by byl v rozporu s jeho pacifistickým přesvědčením. Žalovaný tudíž nepochybil, pokud se tímto tvrzením nezabýval, a zároveň se jedná o námitku nepřípustnou podle ustanovení , (dále jen „ “)

[7] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem ( ).

[8] Před zahájením meritorního přezkumu věci se však Nejvyšší správní soud musel zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti. Podle Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, pokud tato stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Otázkou vymezení institutu nepřijatelnosti a výkladem konceptu přesahu vlastních zájmů stěžovatele se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. – 39, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.

[9] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud shledal, že žádná z těchto podmínek nebyla naplněna, a kasační stížnost je proto ve smyslu nepřijatelná.

[10] Námitkou, že na Ukrajině probíhá válečný konflikt, se Nejvyšší správní soud již opakovaně zabýval. Lze poukázat zejména na usnesení ze dne 15. 1. 2015, č. j. - 17: „Na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako totální konflikt, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá. Rovněž tak nelze odhlédnout od skutečnosti, že místem pobytu stěžovatelky na území Ukrajiny byl Žydačivský okres ve Lvovské oblasti, který je v západní části země, a tedy není ozbrojeným konfliktem dotčen. Nejvyšší správní soud proto nepovažuje poukaz stěžovatelky týkající se vnitřních nepokojů na východní Ukrajině za přiléhavý, neboť je obecně známo, že západní část Ukrajiny nebyla vojenskými událostmi nijak zasažena, a nelze tudíž dovozovat, že by zde stěžovatelce hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu ust. § 14a odst. 1 zákona o azylu.“ Tyto závěry Nejvyšší správní soud zopakoval např. v usneseních ze dne 31. 3. 2015, č. j. – 28, ze dne 30. 4. 2015, č. j. – 69, ze dne 17. 6. 2015, č. j. – 31, či ze dne 11. 2. 2016, č. j. – 20. Uvedené dopadá úměrně na skutkový stav zjištěný v posuzovaném případě a stěžovatel neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by byly způsobilé tento závěr vyvrátit.

[11] Rovněž obava z výkonu branné povinnosti není dle konstantní judikatury azylově relevantním důvodem. Jak shledal Nejvyšší správní soud např. v usnesení ze dne 27. 5. 2015, č. j. – 52: „Sama o sobě nemůže být povinnost vykonat vojenskou službu, a to ani případně ve skutečném bojovém nasazení, považována za azylově relevantní důvod, neboť takováto povinnost je běžná v řadě demokratických států s vysokým standardem ochrany základních práv.“ V této souvislosti Nejvyšší správní soud nemohl s ohledem na ustanovení přihlédnout k tvrzenému pacifistickému názorovému přesvědčení stěžovatele, jelikož stěžovatel tuto skutečnost namítl poprvé až v kasační stížnosti. Nelze tudíž ani vytýkat žalovanému a krajskému soudu, že se touto skutečností nezabývali. Své nyní tvrzené přesvědčení neuvedl ani na přímý dotaz v rámci pohovoru ze dne 7. 1. 2015 v řízení před žalovaným, uvedl pouze, že neví, proč by měl bojovat právě on, zatímco chlapi z Doněcka a Luhanska pracují v různých evropských zemích. Podobný postoj vyjádřil i v žalobě. Ani v kasační stížnosti blíže nevysvětlil, v čem jeho tvrzené přesvědčení spočívá, od kdy toto přesvědčení zastává, popř. co mu bránilo toto přesvědčení vyjevit již v řízení před žalovaným či krajským soudem. Nejedná se proto o výjimečný případ, kdy lze i v řízení o kasační stížnosti uplatnit nové skutečnosti, srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. .

[12] K námitce, že nebyly provedeny důkazy k prokázání újmy hrozící žalobci při návratu na území Ukrajiny, Nejvyšší správní soud konstatuje, že součástí správního spisu jsou následující podklady: Zpráva o stavu lidských práv na Ukrajině Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 16. 9. 2014, Zpráva Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině (za období od 21. 11. 2013 do 5. 5. 2014), ze dne 19. 9. 2014, informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) „Posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině“- aktualizace č. 1, ze dne 1. 7. 2014, Informací MZV ČR č. j. 98524/2014-LPTP ze dne 16. 4. 2014, č. j. 98525/2014-LPTP ze dne 29. 5. 2014 a č. j. 110105/2014-LPTP ze dne 1. 8. 2014, Zpráva CRS pro Kongres USA, Steven Woehrel, Ukrajina: „Současné otázky a politika USA“, ze dne 24. 3. 2014, zpráva organizace Freedom House „Svoboda ve světě – Ukrajina“ z ledna 2014, z informací Infobanky ČTK – „Země světa, Ukrajina“- aktuální znění. Stěžovatel byl s těmito podklady seznámen, a ačkoliv s nimi podle protokolu o seznámení s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ze dne 13. 1. 2015 nesouhlasil, nenavrhl jejich doplnění. Provedení dalších důkazů nenavrhoval stěžovatel ani v řízení před krajským soudem. Nelze tedy shledat pochybení v tom, že v řízení před žalovaným a krajským soudem nedošlo k zajištění dalších podkladů, které by měly podpořit tvrzení stěžovatele. Rozsah a aktuálnost shromážděných podkladů je dle názoru Nejvyššího správního soudu přiměřená době vydání rozhodnutí žalovaného.

[13] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Žalovaný i krajský soud vhodně aplikovali dosavadní judikaturní závěry Nejvyššího správního názoru na posuzovanou věc a stěžovatel v kasační stížnosti nevznesl námitky, které by odůvodňovaly judikaturní odklon. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost ve smyslu ustanovení odmítl pro nepřijatelnost.

[14] Odměna zástupci stěžovatele Mgr. Daliboru Šamanovi, advokátovi, který byl stěžovateli k jeho žádosti ustanoven usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2016, č. j. – 23, byla stanovena za dva úkony právní služby, tj. převzetí a příprava zastoupení a podání doplnění kasační stížnosti ze dne 21. 7. 2016 podle a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. (dále jen „ “). Zástupci stěžovatele tak náleží odměna za dva úkony právní služby po 3.100 Kč [ ve spojení s advokátního tarifu], celkem 6.200 Kč. Vedle toho má stěžovatel též právo na náhradu hotových výdajů svého zástupce ve výši 300 Kč za každý úkon ( advokátního tarifu), celkem 600 Kč. Celkem tedy zástupci stěžovatele náleží odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 6.800 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna za zastupování o tuto daň ve výši 21 %, tedy o 1.428 Kč. Zástupci stěžovatele tak bude vyplacena částka ve výši 8.228 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 17. sprna 2016

JUDr. Dagmar Nygrínová

předsedkyně senátu