Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)31 Af 74/2014 - 91.pdf
PDF · 0 B
No categories available
31 Af 74/2014 - 91
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jaroslavy
Skoumalové a soudců Mgr. Petra Sedláka, Ph.D. a JUDr. Lukáše Hloucha, Ph.D. v právní
věci žalobce: BACHL, spol. s r.o., se sídlem Evropská 669, Modřice, zast. Mgr. Jitkou
Ivičičovou, advokátkou se sídlem Bořetická 4097/24, Brno, proti žalovanému: Odvolací
finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 23. 9. 2014, č.j. 24945/14/5000-14201-706481,
t a k t o :
I. Žaloba s e z a m í t á .
II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil tři rozhodnutí,
která vydal Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno – venkov, a to
dodatečný platební výměr na daňovou ztrátu z příjmů právnických osob č. j.
3181983/13/3005-24902-709745 ze dne 16. 10. 2013, kterým byla žalobci z moci úřední
[OBRÁZEK]2 31Af 74/2014
doměřena daňová ztráta z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2008 do
31. 12. 2008 nižší o částku 9.031.000 Kč a současně žalobci vznikla povinnost uhradit penále
ve výši 5 % z částky dodatečně snížené daňové ztráty, tj. 451.550Kč, dále dodatečný platební
výměr na daňovou ztrátu z příjmů právnických osob č. j. 3181985/13/3005-24902-709745 ze
dne 16. 10. 2013, kterým žalobci z moci úřední doměřena daňová ztráta z příjmů právnických
osob za zdaňovací období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009 nižší o částku 15.646.620 Kč
a současně žalobci vznikla povinnost uhradit penále ve výši 5 % z částky dodatečně snížené
daňové ztráty, tj. 782.331 Kč, a konečně dodatečný platební výměr na daň z příjmů
právnických osob č. j. 3183123/13/3005-24902-709745 ze dne 16. 10. 2013, kterým byla
žalobci z moci úřední doměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od
1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 vyšší o částku 2.955.260 Kč a současně žalobci vznikla povinnost
uhradit penále ve výši 20 % z částky doměřené daně, tj. 591.052 Kč, která byla snížena dle
§ 251 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, o částku 88.987 Kč v rozsahu
odpovídajícím neuznané daňové ztrátě z příjmů právnických osob ve výši 1.779.758 Kč, kdy
po snížení činí výsledná částka penále 502.065 Kč.
Dodatečné snížení daňové ztráty za rok 2008 a 2009 a dodatečné zvýšení základu daně
za rok 2010 se týkalo dodávek materiálu na výrobu polystyrenu od společnosti CHEMIX
UNION, které správce daně neuznal v daňových nákladech roku 2008, 2009 a 2010
s odkazem na porušení § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů.
Žalobce uvedl, že vydání dodatečných platebních výměrů předcházela daňová kontrola
(ve vztahu k období 2008 a 2009 to byla opakovaná daňová kontrola), jejíž závěry správce
daně shrnul ve zprávě o výsledku daňové kontroly č. j. 2285602/13/3005-05401-705734 za
zdaňovací období 2008 a 2009, a ve zprávě o výsledku daňové kontroly č. j.
2285593/13/3005-05401-705734 za zdaňovací období 2010, u které se žalobce bránil pouze
proti závěrům správce daně o vyloučení dodávek materiálu na výrobu polystyrenu od
společnosti CHEMIX UNION (částka ve výši 13.665.740 Kč).
Žalobce dále konstatoval, že správce daně zahájil daňové kontroly proto, že měl
pochybnost ohledně faktického uskutečnění zdanitelných plnění mezi žalobcem a společností
CHEMIX UNION – dodávky materiálu koplen (granulátu pro výrobu polystyrenu), který
měla přepravovat společnost ALFAWAK s.r.o. se sídlem Brno, Rooseveltova 584/9, PSČ 602
00, IČO: 25512447 (dále jen „ALFAWAK“), kterou opíral o informace získané od
Finančního úřadu ve Frýdlantu nad Ostravicí a Policie České republiky, Krajského ředitelství
policie Jihomoravského kraje, SKPV OHK, ze kterých vyplynulo, že faktury za přepravu
materiálu do závodu žalobce vystavené přepravcem ALFAWAK společnosti CHEMIX
UNION jsou fiktivní, protože přeprava neproběhla.
Ve vztahu k napadeným rozhodnutím žalobce předně namítl nesprávnost závěrů
žalovaného, neboť žalobce nikdy nedeklaroval přijetí jakéhokoli plnění poskytnutého
společností ALFAWAK, ale pouze dodávku od společnosti CHEMIX UNION. Neposkytl-li
dopravce ALFAWAK službu společnosti CHEMIX UNION, nelze z toho vyvozovat, že
dodávka materiálu od CHEMIX UNION do závodu žalobce nemohla proběhnout. V této
souvislosti namítl žalobce nepřiléhavost citované judikatury Nejvyššího správního soudu.
Podle žalobce názory žalovaného jsou v rozporu s tím, jakým způsobem pojímá prokazování
[OBRÁZEK]3 31Af 74/2014
fakticity plnění judikatura správních soudů nebo v obecné rovině nález Ústavního soudu
České republiky sp. zn. IV. ÚS 48/05 ze dne 06. 12. 2006.
Žalobce dále namítl, že je v rámci daňového řízení povinen prokazovat pouze to, co sám
tvrdí a nikdy netvrdil, že dodávky materiálu zajišťovala společnost ALFAWAK. Ve svém
účetnictví neeviduje žádné doklady týkající se této společnosti. Pokud tedy jde o prokazování
existence či neexistence vykonané cesty přepravce ALFAWAK, mělo by jít o skutečnost,
kterou prokazuje správce daně jakožto skutečnost vyvracející věrohodnost, průkaznost,
správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů vedených daňovým
subjektem (srov. § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu). Podle žalobce nelze vyloučit pouze
faktury, aniž by byly zpochybněny i navazující doklady a evidence. Správce daně však uvedl,
že nebyla zpochybněna vypovídací schopnost účetnictví jako celku. Správce daně, resp.
žalovaný nezpochybnil účetnictví jako celek, popř. jeho konkrétní na sebe navazující části
(9 Afs 30/2008 ze dne 22. 10. 2008), nebyla zpochybněna ani zpráva auditora, ale byly
zpochybněny pouze deklarované dodávky materiálu od společnosti CHEMIX UNION, které
byly realizovány společností DEMONTA-ELEKTRO prostřednictvím dopravce společnosti
ALFAWAK.
Žalobce dále uvádí, že dle jeho názoru správce daně a žalovaný při hodnocení důkazů
nepostupovali v souladu se zákonnou zásadou posuzování každého důkazu jednotlivě a všech
důkazů v jejich vzájemné souvislosti, a následně tuto námitku blíže rozvedl.
Žalovaný se ve svém podání ze dne 7. 1. 2015 nejprve vyjádřil k průběhu řízení před
správcem daně a následně k jednotlivým žalobním námitkám uvedl, že sám jednatel žalobce
z důvodů nesrovnalostí v předmětných dodávkách podával trestní oznámení. Žalovanému
není zřejmé, z čeho žalobce usuzuje, že z pouhého faktu skutečného vyrobení
polystyrenových desek, doložení způsobu jejich výroby a následného prodeje vyplývá, že
výdaj na materiál, ze kterých jsou vyrobeny, je daňově uznatelný. Žalovaný s odkazy na
právní úpravu a judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl podmínky uznatelnosti
daňového výdaje a konstatoval, že tyto podmínky žalobce nesplnil.
K namítaným procesním vadám uvedl, že žalobce ani na výzvu správce daně způsob
přepravy materiálu ani skutečného dodavatele nedoložil. Namítané porušení zásady materiální
pravdy je dle žalovaného nedůvodné. Zároveň žalovaný nesouhlasil s tvrzením, že jím
citovaná judikatura na věc nedopadá. Následně se žalovaný podrobně vyjádřil k rozložení
a přechodu důkazního břemene v projednávané věci a konstatoval, že žalobce během celého
řízení nedoložil jediný faktický důkaz, kterým by jednoznačně doložil svá tvrzení. Podle
žalovaného žalobce neprokázal ani to, že by materiál pořídil za „jiných okolností“ ve smyslu
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 9 Afs 30/2008.
Závěrem navrhl žalovaný žalobu jako nedůvodnou zamítnout.
Žalobce reagoval na vyjádření žalovaného replikou, ve které uvedl, že žalovaný při
vymezení podmínek uznatelnosti daňového nákladu nijak neuvedl, kterou z podmínek žalobce
nesplňoval, a opětovně zdůraznil, že náklady na přepravu nikdy neevidoval a materiál byl
dodáván s podmínkou „Do závodu“ a proto se společností ALFAWAK neměl žádné smluvní
ani jiné vztahy. Jelikož doprava nebyla součástí jeho tvrzení, nelze po žalobci ani požadovat,
[OBRÁZEK]4 31Af 74/2014
aby prokazoval tvrzení jiných osob. Ve svých dalších vyjádřeních v replice odkazoval žalobce
na fakticitu plnění a předkládal srovnání cen materiálu od společnosti CHEMIX UNION
a společnosti SYNTHOS.
K replice se žalovaný opětovně vyjádřil s tím, že setrval na svých tvrzeních obsažených
v napadeném rozhodnutí a předchozím vyjádření.
Krajský soud v Brně na základě včas podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí
žalovaného v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2, věta první, s. ř. s.), jakož i řízení
předcházející jeho vydání, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Při přezkoumání
rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správních orgánů (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). O žalobě soud rozhodl, aniž nařizoval jednání, za
podmínek vyplývajících z ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s.
Před hodnocením vlastních žalobních námitek musí zdejší soud konstatovat, že žalobce
v podané žalobě brojí proti navazujícím zjištěním správce daně, ke kterým správce daně
dospěl poté, co dospěl k závěru, že nemohly proběhnout dodávky zboží ve vztahu CHEMIX
UNION – žalobce. Žalobce nijak nezpochybnil zjištění správce daně, že společnost CHEMIX
UNION mu žádné zboží nedodala, ani dodat nemohla. Žalobce stabilně vycházel z tvrzení, že
mu materiál někým dodán být musel, neboť z něho byly následně vyrobeny konečné výrobky,
a fakticitu přijatého plnění a vynaložení nákladů k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných
příjmů nelze prokázat ničím jiným tak hmatatelně jako prodejem hotových výrobků.
Z pohledu soudu se ve věci jedná primárně o spor o unesení důkazního břemene na
straně žalobce ohledně daňové účinnosti jím uplatněných výdajů a právě spor o unesení
důkazního břemene ze strany žalobce je dle názoru soudu podstatou souzené věci, která je
žalobcem rozvolněna do jednotlivých dílčích žalobních námitek směřujících navíc do dílčích
částí argumentace žalovaného.
Obecně lze konstatovat, že daňově účinné výdaje musí splňovat následující podmínky 1.
výdaje musí poplatník skutečně vynaložit, 2. výdaje poplatník musí vynaložit v souvislosti se
získáváním zdanitelných příjmů, 3. musí být vynaloženy ve zdaňovacím období, 4. za výdaje
je považuje zákon. Daňový subjekt si tak od základu daně nemůže odečíst jakékoliv výdaje,
ale pouze ty, které splňují podmínky zákona o daních z příjmů. První podmínky charakteru
odčitatelného výdaje jsou stanoveny v odstavci prvním § 24 větě první citovaného zákona:
musí se jednat o výdaje, které slouží k dosažení, zajištění nebo udržení příjmů, tyto příjmy
musí být zdanitelné, jejich vynaložení musí být poplatníkem nepochybně prokázáno,
výdaje musí být uplatněny ve výši stanovené zákonem o daních z příjmů a zvláštními
předpisy, tytéž výdaje nelze uplatnit opakovaně. Výdaje musí být poplatníkem prokázány
způsobem vylučujícím jakékoli pochybnosti, přesvědčivým tvrzením, ale i řádnými
věrohodnými důkazy. Protože stát a daňový subjekt v daňovém řízení nejsou v rovném
postavení, správce daně je v pozici vrchnostenské, zákonodárce mu stanovil mantinely tak,
aby svého postavení nemohl zneužít. Jedním z těchto prostředků je rozložení důkazního
břemene mezi obě strany (viz např. rozsudek NSS ze dne 20. 12. 2006, č. j. 2 Afs 39/2006 -
75, též rozsudek NSS ze dne 26. 2. 2007).
[OBRÁZEK]5 31Af 74/2014
Řešení sporů o (ne)unesení důkazního břemene je součástí dnes již konstantní
a dlouhodobé judikatury správních soudů. Ani otázka přednesená k posouzení v této
konkrétní věci není po právní ani skutkové stránce novinkou. Podle ustanovení § 92 odst. 3
daňového řádu daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět
v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních (k uvedenému
srov. ustanovení § 31 odst. 9 zákona č. 337/1192 Sb., o správě daní a poplatků, dle kterého
daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení
a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván).
Podle ustanovení § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu správce daně prokazuje skutečnosti
vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních
záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým
subjektem (k uvedenému srov. ustanovení § 31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní
a poplatků, dle kterého správce daně prokazuje existenci skutečností vyvracejících
věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či
záznamů, vedených daňovým subjektem). Z uvedených srovnání je patrné, že rozložení
důkazního břemene je v obou předpisech obdobné a ustanovení § 92 daňového řádu
nepřineslo do rozložení důkazního břemene zásadní revoluci. Závěry, které zaujal Nejvyšší
správní soud k rozložení důkazního břemene podle ustanovení § 31 zákona o správě daní
a poplatků, jsou proto stále aplikovatelné.
V otázce unesení důkazního břemene lze na uvedené navázat závěry uvedenými
v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 Afs 37/2011-68.
V uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval, že „Daňový subjekt, který výdaj
zanese do účetnictví (v tomto případě do daňové evidence) a následně daňového přiznání, je
povinen v případě pochybností prokázat, že jej skutečně vynaložil, a to tím způsobem, jakým
deklaroval na příslušném účetním dokladu (viz rozsudek NSS ze dne 12. 4. 2006, čj. 5 Afs
40/2005-72, dále rozsudek ze dne 31. 5. 2007, čj. 9 Afs 30/2007-73, rozsudek ze dne
6. 12. 2007, čj. 1 Afs 80/2007-60, nebo též rozsudek ze dne 11. 11. 2010, čj. 1 Afs 48/2010-72
ve věci Realitní kancelář NOVA s. r. o.).
[50] Povinnost tvrzení i břemeno důkazní ohledně existence a výše vynaloženého výdaje
i ohledně jeho účelu nese dle § 31 odst. 9 ZSDP daňový subjekt (viz rozsudek NSS ze dne
10. 2. 2005, čj. 2 Afs 90/2004-70). Z bohaté judikatury Nejvyššího správního soudu pak
vyplývá, že daňový subjekt prokazuje svá tvrzení především svým účetnictvím a jinými
povinnými záznamy [např. rozsudek ze dne 30. 1. 2008, čj. 2 Afs 24/2007-119 ve věci
EURO PRIM, spol. s r. o., část V a), publ. pod č. 1572/2008 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne
22. 10. 2008, čj. 9 Afs 30/2008-86]. Správce daně však může vyjádřit pochybnosti ohledně
věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví a jiných povinných záznamů.
Správce daně tíží důkazní břemeno ve vztahu k prokázání důvodnosti svých pochyb [§ 31 odst.
8 písm. c) ZSDP]. Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním
případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však
povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že
činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. ( ) Správce daně
je zde povinen identifikovat konkrétní skutečnosti, na základě nichž hodnotí předložené
účetnictví jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. [rozsudek ve věci EURO
PRIM, část V a), shodně též rozsudek čj. 9 Afs 30/2008-86, oba cit. shora; shodně nález
[OBRÁZEK]6 31Af 74/2014
sp. zn. II. ÚS 232/02 ze dne 29. 10. 2002 (N 134/28 SbNU 143)]. Pokud správce daně unese
své důkazní břemeno ve vztahu k výše popsaným skutečnostem, je na daňovém subjektu, aby
prokázal pravdivost svých tvrzení a průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví ve vztahu
k předmětnému obchodnímu případu, popř. aby svá tvrzení korigoval. Daňový subjekt bude
tyto skutečnosti prokazovat zpravidla jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím
[viz rozsudek čj. 2 Afs 24/2007 -119 a rozsudek čj. 9 Afs 30/2008-86, oba cit. shora, shodně
též rozsudek ze dne 31. 5. 2007,čj. 9 Afs 30/2007-73, resp. ze dne 30. 4. 2008, čj. 1 Afs
15/2008-100 ve věci Ondřejovická strojírna, spol. s r. o., část IV/e a)].
…
[52] Stěžovatelku tížilo břemeno tvrzení a tomu odpovídající břemeno důkazní, které
ovšem nemohla unést předložením nevěrohodných faktur (viz rozsudek čj. 5 Afs 40/2005-72,
cit. v bodě [49] shora). Ve shodě s judikaturou cit. v bodě [50] shora mohla stěžovatelka poté,
co správce daně zpochybnil věrohodnost předložených faktur, setrvat na svém tvrzení, že
výdaj uskutečnila ve prospěch Maso-Třebovle s. r. o., a prokázat své tvrzení jinými důkazními
prostředky než vlastním účetnictvím. Nebo mohla své původní tvrzení korigovat, např. uvést
jiného (skutečného) dodavatele zboží a navrhnout provedení důkazů k prokázání svého
pozměněného tvrzení. Stěžovatelka setrvala na svém původním tvrzení, a proto správce daně
postupoval správně, pokud po ní požadoval prokázat, že výdaj uskutečnila ve prospěch Maso-
Třebovle s. r. o. Daňový subjekt je povinen prokázat vynaložení výdaje vůči konkrétní osobě,
nikoliv toliko abstraktní vydání peněz, neboť jeho povinností je prokázat uskutečnění výdaje
a jeho souvislost se zdanitelnými příjmy. Prokázání abstraktního vydání peněz by
nepostačovalo k prokázání souvislosti výdaje se zdanitelnými příjmy. Stěžovatelka nicméně
neprokázala ani samotné uskutečnění výdaje, natož jeho souvislost se zdanitelnými příjmy.“
Citované rozhodnutí již plně reflektuje nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2006,
sp. zn. II. ÚS 664/04, podle kterého „i když je prokazování daňových nákladů prvotně
záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem
formálně právním, a nelze tedy automaticky vyloučit, že průkaznost vynaložených výdajů lze
osvědčit i jiným způsobem než účetním dokladem splňujícím veškeré náležitosti § 11 zákona
o účetnictví. Jako důkazní prostředky, jimiž lze doložit skutečnosti rozhodné pro určení
daňové povinnosti, a tedy i daňové náklady, totiž mohou sloužit prakticky jakékoliv prostředky
(vyjma těch, které byly získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy).
Z ustanovení § 31 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. vyplývá, že jde zejména o různá podání
daňových subjektů (přiznání, hlášení, odpovědi na výzvy správce daně apod.), o svědecké
výpovědi a znalecké posudky, veřejné listiny, zprávy o daňových kontrolách, protokoly
a úřední záznamy o místním šetření a ohledání, povinné záznamy vedené daňovými subjekty
a doklady k nim apod.“
V souzené věci z obsahu správního spisu jasně vyplývá, že klíčovým zjištěním správce
daně je to, že faktury a dodací listy pro žalobce vystavoval za společnost CHEMIX UNION
její jednatel Ing. Š., a to před dodáním materiálu. Konečné faktury byly vystavovány na
základě údajů uvedených v proforma fakturách, ve kterých bylo uvedeno množství granulátu,
které mělo být dodáno, cena a datum uskutečnění zdanitelného plnění. Tyto údaje byly
uváděny na základě ústní dohody s výrobním ředitelem žalobce. Dodací listy byly
vystavovány v době před dodáním materiálu. Materiál se do výroby nevyskladňoval, ale byl
přebírán průběžně a váženy byly až hotové výrobky. Žádný z těchto závěrů správce daně
[OBRÁZEK]7 31Af 74/2014
žalobce nijak nezpochybnil. Proces kontraktace a dodávek materiálu mezi žalobcem
a společností CHEMIX UNION byl konečně předmětem šetření orgánů činných v trestním
řízení, jak vyplývá ze správního spisu.
Z pohledu soudu je proto s ohledem na shora uvedenou judikaturu Nejvyššího
správního soudu zcela zřejmé, že žalobce unesl své prvotní důkazní břemeno předložením
formálně perfektních daňových dokladů. Nicméně unesení prvotního důkazního břemene není
rozhodující. Samotné formálně perfektní doklady neprokazují, že se účetní případ stal tak, jak
je jimi deklarováno, pokud je zpochybněná faktická realizace plnění. Co více může odůvodnit
podezření správce daně, že účetní případ nebyl realizován tak, jak je uváděno v daňových
dokladech, než to, že správce daně zjistí, že dodavatel žalobce žádný materiál osobně nedodal,
nezajišťoval k němu přepravu a že dokonce dodací listy a faktury byly vystavovány ještě
předtím, než k jakékoliv dodávce došlo.
Podle názoru zdejšího soudu správce daně vyjádřil v průběhu opakované daňové
kontroly relevantní pochybnosti o tvrzení daňového subjektu a bylo proto na žalobci, aby jím
tvrzené skutečnosti prokázal. Tvrzení žalobce bylo spojeno s tím, že jeho dodavatelem byla
společnost CHEMIX UNION, ale již neprokázal, že by mu společnost CHEMIX UNION
jakýkoliv materiál fakticky dodala, a neprokázal, že plnění uskutečnila právě ta osoba, kterou
za poskytovatele plnění žalobce označil a která byla uvedena v daňovém dokladu.
Soud nijak nezpochybňuje ten fakt, že zboží objednané u společnosti CHEMIX UNION
mohlo být žalobci dodáno subdodavatelem uvedené společnosti, ani nezpochybňuje to, že
žalobce nebyl objednatelem dopravy a nebyl proto za ni odpovědný. Nicméně nic z toho
nezbavuje žalobce povinnosti v případě pochybností správce daně, které v souzené věci byly
naprosto zřejmé, odůvodněné a racionální, doložit to, že k uskutečnění daných transakcí
došlo, tedy doložit faktické plnění, což v případě žalobce předpokládá doložení skutečného
přijetí materiálu, a to od jím deklarovaného dodavatele (soud dodává, že alespoň od
prokázaného subdodavatele).
Z obsahu správního spisu nevyplývá, že by tuto povinnost žalobce splnil.
Odkazování se na dodací podmínku DDU, ani odvolávání se na množství vyrobeného
konečného výrobku neprokazuje, že účetní případy zpochybněné správcem daně proběhly tak,
jak deklaruje žalobce. Z obsahu správního spisu a konečně i z obsahu žaloby vyplývá, že
základní skutková argumentace žalobce ohledně fakticity plnění je opřena jednak o tvrzení
o množství vyrobených konečných výrobků a jednak o dodání zboží s dodací podmínkou
DDU. Podle názoru zdejšího soudu ale ani jedno není relevantní.
Dostatek materiálu pro výrobu konečných výrobků pouze prokazuje, že žalobce měl,
resp. mohl mít, dostatek materiálu, nicméně vůbec to neprokazuje, že materiál byl žalobci
dodán společností CHEMIX UNION, jak bylo tvrzeno v dokladech, resp. jejím
subdodavatelem. V případě žalobce byly zpochybněny konkrétní dodávky od konkrétního
dodavatele a bylo jen a jen na žalobci, aby prokázal, že zpochybněné dodávky byly
realizovány tak, jak on tvrdí, a to jím tvrzeným dodavatelem a v objemu a kvalitě odpovídající
předloženým účetním dokladům. Samotný objem výrobního materiálu ale nic takového
neprokazuje a není na správci daně, aby žalobci prokazoval, kdo mu dodal materiál, ze
[OBRÁZEK]8 31Af 74/2014
kterého došlo ke konečné výrobě. Naopak je to žalobce, kdo měl doložit, že k dodání
materiálu došlo způsobem, který deklaroval v účetních dokladech a který byl správcem daně
zpochybněn.
Jestliže je z obsahu spisu zřejmé, že společnost CHEMIX UNION sama osobně žádné
dodávky ve vztahu k žalobci nerealizovala, tím spíše je na žalobci, aby unesl důkazní
břemeno ve vztahu k faktické realizaci sporných dodávek. V této souvislosti nabývají na
významu další zjištění, která učinil správce daně, mimo jiné i způsob dopravy materiálu
k žalobci. Jestliže správce daně namísto žalobce provedl zjištění a zjistil, kdo byl fakticky
skutečným dodavatelem žalobce, pak je zcela na místě, aby žalobce rozklíčoval dodávky,
které byly prostřednictvím tohoto dodavatele realizovány. Soud na tomto místě připomíná, že
ne každý výdaj, který daňový subjekt realizuje, je výdajem, který lze uplatnit jako daňově
uznatelný, a pokud realizovaný výdaj nemá oporu v prokázaném skutkovém stavu, pak ho
nelze považovat za výdaj k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Jestliže správce
daně jasně konstatoval, že materiál žalobci namísto společnosti CHEMIX UNION dodávala
společnost DEMONTA ELEKTRO, bylo na žalobci, aby prokázal, že tento materiál i obdržel.
Klíčování jednotlivých dodávek prostřednictvím společnosti, která měla materiál žalobci
dopravit je podle názoru soudu vhodné a fakticky v dané skutkové situaci jediné možné. Je
sice pravdou, že žalobce nebyl objednatelem dopravy, ale právě jednotlivé dodávky jsou
způsob, kterým mohl žalobce prokázat dodání materiálu, tedy právě tu fakticitu, po které
správce daně volá.
Realitou ovšem zůstává, že při odhalování řetězce dodávek BACHL<-CHEMIX
UNION <- DEMONTA ELEKTRO bylo zjištěno, že společnost DEMONTA ELEKTRO
měla realizovat část dodávek prostřednictvím společnosti GEIS CZ a část prostřednictvím
společnosti ALFAWAK, avšak u dodávek společností ALFAWAK bylo zjištěno, že se jedná
o fiktivní úkony (což dosvědčuje i řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 62Af 103/2014
viz www.nssoud.cz). Jestliže tedy bylo prokázáno, že žalobci nebyl dodán materiál jeho
obchodním partnerem společností CHEMIX UNION, a dále bylo zpochybněno dodání
možným subdodavatelem společnosti CHEMIX UNION, pak bylo pouze a jedině na žalobci,
aby hodnověrně doložil, že mu byl materiál dodán tak, jak deklaroval ve svých daňových
dokladech.
Význam dodávek společnosti ALFAWAK spočíval zjevně přesně v tom, co tvrdí
žalobce, že dané dodávky měly představovat. Dodávky představují skutečnost vyvracející
věrohodnost, průkaznost, správnost nebo úplnost účetnictví žalobce. Soud nijak
nezpochybňuje to, že lze prokázat, že deklarovaný výdaj skutečně nastal, byť za jiných
okolností, než je uvedeno v daňovém dokladu, jak žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 5. 2007 č. j. 9 Afs 30/2007-73, nicméně žalobce opomíjí, jak zní
celá citace dané části uvedeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí
uvedl následující: „Pokud daňový subjekt jednoznačně prokáže, že deklarovaný výdaj
skutečně nastal, byť za jiných okolností, nežli je uvedeno na daňovém dokladu, je možné jej
v souladu se zásadou materiální pravdy uznat za výdaj vynaložený v souladu s § 24 odst. 1
zákona o daních z příjmů. Je však nutno si uvědomit, že se jedná o situaci krajní, kdy
standardní zákonem předpokládaný způsob uplatnění výdaje nebyl daňovým subjektem
dodržen. Pokud chce eliminovat důsledky svého pochybení, musí vynaložení výdaje
prokázat jednoznačným, transparentním způsobem, tedy uvést a dokázat veškeré skutečné
[OBRÁZEK][OBRÁZEK]9 31Af 74/2014
okolnosti týkající se předmětného výdaje, které budou v souladu s ostatními zjištěnými údaji
a budou vytvářet přehledný a důvěryhodný obraz o celé transakci. Součástí takového
objasnění skutečného stavu věci je i logické vysvětlení, z jakých důvodů došlo k mylnému
uvedení některé z podstatných náležitostí účetního dokladu. Povinností správce daně je dát
prostor k tomuto projevu daňového subjektu a nezamezovat jeho aktivitám směřujícím
k prokázání všech relevantních skutečností. Vzhledem k předchozímu zjištění nesrovnalostí
v účetních dokladech daňového subjektu však leží důkazní břemeno právě na jeho straně,
správce daně je povinen nestranně vyhodnotit jím předložené důkazy a tvrzení ohledně
předmětného nedostatku v účetnictví. Jestliže i dodatečně poskytnuté důkazy v sobě
zahrnují další rozpory, je zřejmé, že nejsou s to zhojit předchozí nedostatky. Jinými slovy
správce daně má v popsaném případě právo požadovat po daňovém subjektu kvalitní
a perfektní nápravu původně uvedených nesprávností.“ Podle obsahu správního spisu byl
žalobci poskytnut prostor, aby i ve smyslu citovaného rozhodnutí reagoval na zjištění správce
daně, což neučinil.
Jestliže žalobce namítá, že nebyla zpochybněna vypovídající hodnota jeho účetnictví,
tak podle soudu není tato námitka ve věci relevantní. Správce daně jasně uvedl, které
transakce a účetní případy zpochybňuje. Skutečnost, že účetnictví žalobce po stránce listin
obstojí, neznamená, že prokazuje fakticitu dodávek, které správce daně zpochybnil. Zároveň
nelze očekávat, že pro zpochybnění konkrétních dodávek je nutné zpochybňovat účetnictví
žalobce jako celek, pokud se v ostatních případech buď fakticita plnění prokáže, nebo o ní
nejsou pochybnosti ze strany správce daně. Konečně je běžným postupem při správě daní, že
správce daně vyloučí z daňově uznatelných výdajů konkrétní zpochybněné a neprokázané
účetní případy, aniž by došlo ke zpochybnění celého účetnictví daňového subjektu a následně
proto ke stanovení daně např. podle pomůcek (konečně i žalobcem odkazovaném rozsudku ve
věci sp. zn. 9 Afs 30/2007 došlo ke zpochybnění a vyloučení pouze konkrétních výdajů).
V této souvislosti je zcela nerelevantní žalobcem uváděný rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 10. 2008 ve věci sp. zn. 9 Afs 30/2008, neboť ten se týkal stanovení daně
podle pomůcek, kde je zpochybnění celého účetnictví jedním ze zásadních předpokladů
stanovení daně tímto způsobem.
Namítanou nepřiléhavost žalovaným citovaných judikátů Nejvyššího správního soudu
nepovažuje soud v žádném případě za důvod pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.
Zdejší soud v souzené věci odmítá přezkoumávat každou žalovaným použitou citaci. Pro
zdejší soud je klíčové, zda bylo žalovaným správně posouzeno unesení důkazního břemene ze
strany žalobce, a v této otázce dává zdejší soud žalovanému jednoznačně za pravdu. Zabývat
se proto tím, zda každý jednotlivý citovaný judikát v této konkrétní věci přesně dopadá na
skutkovou situaci žalobce je zcela nadbytečné. Při aktuální bohatosti judikatury Nejvyššího
správního soudu, kdy obdobné právní závěry dopadají na nepřeberné množství skutkových
situací, není důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného to, aby si žalovaný
případně aktualizoval citovanou judikaturu, pokud po skutkové a právní stránce jeho názor
obstojí. Konečně judikatura, byť Nejvyššího správního soudu, je stále jen interpretačním
vodítkem a rozhodující je, zda postupoval žalovaný, resp. správce daně v souladu se zákonem.
Při posouzení zákonnosti postupu správce daně dospěl zdejší soud k jednoznačnému závěru,
že pochybení správce daně ve smyslu žalobních námitek neshledal.
[OBRÁZEK]10 31Af 74/2014
S ohledem na vše shora uvedené dospěl soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného,
kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto, bylo vydáno v souladu se zákonem a shora uvedené
žalobní námitky uplatněné žalobcem nejsou důvodné. Soudu tedy nezbylo, než žalobu jako
nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnout.
Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch
neměl. Žalobce v řízení úspěšný nebyl, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší.
Žalovaný, který měl v řízení plný úspěch, náhradu nákladů řízení nepožadoval, proto soud
rozhodl, že právo na náhradu nákladů řízení nemá.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne
jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to
neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo
jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních
zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
V Brně dne 31. srpna 2016
JUDr. Jaroslava Skoumalová
předsedkyně senátu