Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
5 Azs 89/2016 - 25.pdf
PDF · 0 B
No categories available
5 Azs 89/2016 - 25
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: S. A. H., zastoupený Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 4, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem v Praze 3, Olšanská 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, č. j. 8 A 224/2015 - 25,
t a k t o :
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, č. j. 8 A 224/2015 - 25, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Filipa Schmidta s e u r č u j e částkou 6800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
O d ů v o d n ě n í :
Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal ochrany před nezákonným zásahem, spočívajícím ve znemožnění prohlášení o mezinárodní ochraně v zařízení pro zajištění cizinců.
Stěžovatel má za to, že neakceptováním jeho úmyslu podat v České republice žádost o udělení mezinárodní ochrany došlo k nezákonnému zásahu ze strany žalovaného. Správní úřad se dopustil porušení povinnosti jednat v souladu s mezinárodními a ústavními závazky (§ 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. , správní řád ); za tyto konkrétně v žalobě stěžovatel označil čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 Úmluvy proti mučení, čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobo d, čl. 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobo d, čl. 43 Listiny základních práv a svobo d, čl. 18 Listin y základních práv Evropské unie.
Stěžovatel dále namítá, že neumožnění podat žádost o mezinárodní ochranu v České republice porušuje princip non-refoulement. Stěžovatel totiž měl prokazatelně hájitelná tvrzení o tom, že v Iráku v případě deportace, která mu bezprostředně hrozila, bude vystaven mučení, resp. spíše popravy ze strany tzv. Islámského státu, neboť byl označen jako kolaborant irácké armády.
Stěžovatel v žalobě rovněž namítal, že ani přes poučení žalovaného neměl přístup k efektivní právní pomoci, což mu znemožnilo adekvátně chápat jeho situaci, a sice že buď požádá o ochranu v České republice, nebo bude deportován (nebude mu umožněno po propuštění požádat o azyl ve Finsku, jak zamýšlel). V poslední řádě pak stěžovatel v žalobě namítal, že postup úřadu zasahuje do jeho práva na azyl zaručené Listinou základních práv a svobo d a Listino u základních práv Evropské unie, které garantují alespoň přístup k řízení o takové žádosti.
Soud se s žádnou s předestřených námitek v odůvodnění v zásadě nevyrovnal, když toliko zrekapituloval, že stěžovatel byl policií o možnosti podat žádosti o mezinárodní ochranu ve lhůtě toliko sedmi dnů řádně poučen a prostě ji nevyužil. Zcela bez reakce tak zůstalo tedy tvrzení stěžovatele, že takový postup, jakkoliv sleduje formálně literu zákona, je neústavní a v rozporu s mezinárodními závazky.
Stěžovatel má za to, že soud byl povinen na výše uvedenou argumentaci řádně reagovat. Ostatně lze zde poukázat na základní ustanovení Ústav y ČR, podle kterého má probíhat soudní přezkum. Dle článku 95 Ústav y ČR:
„1) Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
2) Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.“
Je tedy nesporné, že soud je při svém přezkumu vázán nejen zákonem, ale především ústavními a mezinárodními závazky, které mají před zákonem přednost. Tvrdí-li stěžovatel v žalobě, že zásah správního úřadu vůči němu takové závazky porušuje, pak logicky není dostatečnou odpovědí soudu, odkáže-li na spornou literu zákona. To však přesně učinil soud v předmětné věci.
Stěžovatel je navíc s ohledem na citovaný článek Ústavy České republik y přesvědčen, že soud měl jeho žalobní námitky v uvedeném kontextu přezkoumat a předložit následně věc Ústavnímu soudu k posouzení, neboť v případě stěžovatele zjevně bylo postupováno podle zákonného ustanovení, o jehož souladu s ústavněprávními závazky lze mít zjevné pochybnosti.
V návaznosti na výše uvedené pak stěžovatel má také za to, že interpretace soudu tzv. nezákonného zásahu není případná. Soud odkázal na § 3b odst. 1 zákona o azylu, s tím, že stěžovatel byl o možnosti požádat o ochranu poučen, stejně jako o tom, že jeho právo jinak po 7 dnech zanikne. Pokud tak neučinil, lze nemožnost zahájit řízení o mezinárodní ochraně přičítat jen k tíži stěžovateli, nelze tvrdit nezákonný zásah do jeho práv.
Stěžovatel má předně za to, že žalobou dle § 82 s. ř. s. s. ř. s. se lze domáhat ochrany před jednáním, které zasahuje do práv dotyčné osoby. Přitom podstatou posouzení je otázka, zda postupem správního orgánu došlo k zásahu do práv dotyčné osoby, jakkoliv mohl zásah být po formální stránce „dle zákona.“ Na pojem nezákonný zásah je dle stěžovatele nutno nahlížet ve výše uvedeném kontextu nadřazenosti mezinárodních závazků a ústavních garancí. Stěžovatel je přesvědčen, že do jeho práva nebýt navrácen do státu, kde mu hrozí mučení, a do jeho práva zahájit řízení o mezinárodní ochraně bylo zasaženo.
Stěžovatel má rovněž za to, že pokud bylo v jiném řízení poukazováno na to, že správní orgán dostatečně neposoudil otázku hrozícího refoulement v případě stěžovatele (řízení o zajištění), pak tím spíš nelze akceptovat, aby tentýž orgán nepřipustil ani přístup k jedinému řízení, kde se otázka nebezpečí návratu důkladně zkoumá, a které je k takovému posouzení primárně určeno.
Dle názoru stěžovatele by měl Nejvyšší správní soud ve smyslu § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. a s čl. 95 odst. 2 Ústav y přerušit řízení a předložit věc Ústavnímu soudu ČR, neboť lze důvodně pochybovat o souladu § 3b odst. 1 zákona o azylu s ústavním pořádkem, a to z důvodů specifikovaných výše.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. ), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s. s. ř. s. ), a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. ). Kasační stížnost je přípustná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a z důvodů stěžovatelem uplatněných (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. s. ř. s. ), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel namítal nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, která měla spočívat v nevypořádání stěžovatelových žalobních námitek. K otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí se opakovaně vyjadřuje judikatura jak Ústavního, tak i Nejvyššího správního soudu (srov. kupř. rozsudek ze dne 12. 12. 2012, č. j. 9 As 89/2011 - 32 a tam citovaná rozhodnutí, všechna citovaná rozhodnutí NSS jsou dostupná na: www.nssoud.cz). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí může nastat z důvodu jeho nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. To prakticky znamená např. situaci, kdy by se krajský soud nevypořádal vůbec či alespoň dostatečně s uplatněnými žalobními body, neprovedl by navržené důkazy a ani by řádně nevyložil, proč tak neučinil (tzv. opomenutý důkaz), z rozhodnutí by nebyly seznatelné jeho nosné důvody anebo by tyto důvody neměly oporu v provedeném skutkovém zjištění. Povinností soudu je stranám sporu ozřejmit, jakými úvahami byl při svém rozhodování veden a k jakým závěrům na ně navazujícím dospěl. Tyto úvahy pak musí mít odraz v odůvodnění rozhodnutí, neboť jen prostřednictvím odůvodnění rozhodnutí lze dovodit, z jakého skutkového stavu soud vycházel, jak jej v daných souvislostech uvážil, jaké právní předpisy aplikoval a k jakému konečnému rozhodnutí tímto způsobem dospěl. Obdobně k otázce nepřezkoumatelnosti lze odkázat rovněž na četnou judikaturu Ústavního soudu, z níž vyplývá, že „[s]oudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“ (např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 ).
V žalobě stěžovatel namítal, že žalovaný tím, že neakceptoval jeho úmysl podat v České republice žádost o udělení mezinárodní ochrany, porušil čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 3 Úmluvy proti mučení, čl. 7 odst. 2 , čl. 37 odst. 2 a čl. 43 Listiny základních práv a svobo d a čl. 18 Listin y základních práv Evropské unie; uvedl, že by mu po vyhoštění do Iráku hrozilo mučení, proto by jeho navrácení do země původu bylo v rozporu s výše uvedenými úmluvami.
Městský soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu opožděně, neboť uplynula sedmidenní lhůta ode dne, kdy byl policií informován o možnosti požádat o udělení mezinárodní ochrany.
Ze stěžovatelových podání však plyne, že si je vědom, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem, namítá však, že předmětné ustanovení není v souladu s mezinárodními úmluvami, kterými je České republika vázána, resp. je v rozporu s Listinou základních práv a svobo d.
Městský soud hodnotil souladnost postupu žalovaného pouze se zákonem o azylu, z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, že se stěžovatelovým tvrzením, že postup žalovaného je protiústavní a v rozporu s mezinárodními smlouvami, vůbec nezabýval. Jelikož se městský soud s žalobními námitkami týkajícími se nesouladu s mezinárodními úmluvami nezabýval, z rozhodnutí není patrné, z jakého důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě, resp. zda vypořádání těchto žalobních námitek pouze opomněl.
Odůvodnění soudního rozhodnutí v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku vůči němu ze strany účastníků řízení. Pokud soudní rozhodnutí vůbec neobsahuje odůvodnění nebo nereflektuje na žalobní námitky a zásadní argumentaci, o kterou se opírá, pomíjí jednotlivá podání stěžovatele a námitky v nich uvedené, má to nutně za následek jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů rozhodnutí.
Podle č. 95 Ústav y je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.
Jakkoli z uvedeného vyplývá oprávnění soudce, který ve věci rozhoduje, za situace, je-li rozpornost právního předpisu, resp. jeho ustanovení, které bylo ve věci aplikováno, obsahem žalobních námitek, je soudce souladnost ustanovení s mezinárodními smlouvami a ústavním pořádkem, jichž se stěžovatel dovolává, povinen takové posouzení učinit a přezkoumatelným způsobem se s vznesenými námitkami vypořádat. Buď tak, že nesoulad neshledá a v odůvodnění svůj názor vyloží, nebo naopak jejich důvodnost shledá, a postupuje v intencích článku výše uvedeného. Tak však městský soud nepostupoval.
Vzhledem k výše vyslovené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, nemohl Nejvyšší správní soud přistoupit k přezkoumání kasačních námitek stěžovatele, a nezbylo, než napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ). Z uvedeného důvodu nejsou naplněny ani předpoklady pro předložení věci Ústavnímu soudu Nejvyšším správním soudem, neboť takovým postupem by Nejvyšší správní soud předjímal rozhodování soudu, který dosud v předmětné otázce nevyslovil právní názor, který by bylo lze přezkoumat.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. ).
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem ustanoven zástupcem Mgr. Filip Schmidt, advokát, se sídlem v Praze, Helénská 4. Soud proto přiznal ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu za 2 úkony právní služby (převzetí věci, sepsání doplnění kasační stížnosti) podle § 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , advokátní tarif, a to za každý úkon právní služby ve výši 3100 Kč (srov. § 9 odst. 4 písm. d) , § 7 bod 5 advokátního tarifu) a náhradu hotových výdajů paušální částkou za každý úkon právní služby ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem 6800 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné ( § 53 odst. 3 , § 120 s. ř. s. s. ř. s. ).
V Brně dne 22. července 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu