Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 A 172/2012 - 31

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka

a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Dany Černé v právní věci žalobkyně: N. T. D.,

zastoupena Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému:

Ministerstvo zahraničních věcí ČR, se sídlem Loretánské náměstí 101/5, Praha 1, o žalobě

proti rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 5. 10. 2012, č.j. 306809/2012-KKM,

t a k t o:

I. Rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 5. 10. 2012, č.j. 306809/2012-

KKM, a rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 19. 7. 2012, č.j. 1587/2012, jsou nicotná.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši

15.161 ,- Kč ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Marka Sedláka, advokáta.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala přezkoumání

a zrušení rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 5. 10. 2012, č.j. 306809/2012-KKM

(dále též „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut rozklad žalobkyně proti rozhodnutí

Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 19. 7. 2012, č.j. 1587/2012, jímž bylo podle

, , ve znění pozdějších předpisů (dále

jen „“) zastaveno řízení ve věci žádosti žalobkyně o povolení k dlouhodobému

pobytu za účelem společného soužití rodiny podle

Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).

pokračování 2 6A 172/2012

Žalobkyně shrnula svoji argumentaci do dvou žalobních bodů:

V prvním žalobním bodu žalobkyně uvedla, že řízení bylo zastaveno podle § 66 odst.

1 písm. g) , ačkoli z odůvodnění rozhodnutí orgánu 1. stupně je dle žalobkyně

zřejmé, že správní orgán ve skutečnosti shledal důvody pro zastavení řízení podle § 66 odst. 1

písm. b). Dle žalobkyně žádost není a nebyla zjevně bezpředmětná, ale správní orgán ji spíše

shledal právně nepřípustnou, jelikož ani sám správní orgán netvrdil, že by žádost žalobkyně

o povolení k dlouhodobému pobytu a prominutí povinnosti osobního podání neměla předmět.

Žalobkyně namítla, že výrok usnesení orgánu I. stupně je nezákonný, přičemž je v rozporu

s odůvodněním tohoto rozhodnutí. Žalovaný dle žalobkyně pochybil, když nezjednal v daném

případě nápravu.

V druhém žalobním bodu žalobkyně namítla, že postupem orgánů obou stupňů

dochází k porušování zákona, když je žalobkyni bráněno v osobním podání a projednání

žádosti o dlouhodobý pobyt.

Uvedla, že dle webové stránky žalovaného musí být každý žadatel o povolení

k dlouhodobému pobytu registrován v systému VISAPOINT. Občané Vietnamu mohou podat

žádost o dlouhodobý pobyt pouze na zastupitelském úřadu v Hanoji. Žalobkyně namítala, že

zákon o pobytu cizinců neopravňuje žalovaného, aby podání žádosti o dlouhodobý pobyt

podmiňoval registrací v systému VISAPOINT nebo jiným způsobem objednání. Dle

žalobkyně je předmětný systém nastaven tak, aby občanům Vietnamu nenabízel volné termíny

k podání žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem společného soužití rodiny, čímž je občanům

Vietnamu bráněno tento druh žádosti podat. Žalobkyně dále uvedla, že jejímu právnímu

zástupci jsou známy případy občanů Vietnamu, kteří se svoje děti pokoušejí k podání žádosti

bezúspěšně objednat již dva roky. Tuto situaci jako nezákonnou a diskriminační shledal

v rámci svých šetření i Veřejný ochránce práv.

Právní zástupce žalobkyně se žalobkyni opakovaně pokoušel registrovat k osobnímu

podání žádosti o dlouhodobý pobyt v systému VISAPOINT. Systém však registraci nikdy

neumožnil s tím, že termíny jsou obsazeny a je třeba zkusit registraci později.

Tato situace je dle žalobkyně porušením práva na soudní a jinou právní ochranu podle

d. Je taktéž porušením Směrnice Rady

2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny a čl. 8 Evropské úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z těchto důvodů proto žalobkyně požádala podle § 169 odst. 14 zákona o pobytu

cizinců o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Přitom zastupitelský úřad

upozornila na právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5.

2011, č.j. a na stanovisko Veřejného ochránce práv ze dne 17. 8. 2011, sp.zn.

2273/2011/VOP/PP. Správní orgán I. stupně se však uvedenou argumentací vůbec nezabýval,

přičemž ani žalovaný nezjednal nápravu, čímž bylo pokračováno v porušení práv žalobkyně

na podání a projednání žádosti a na rodinný život.

Žalovaný v písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí. V úvodu tohoto

vyjádření shrnul žalovaný průběh řízení a uvedl, že setrvale zastává stanovisko, že neúspěšné

pokusy o sjednání termínu podání žádosti podle zákona o pobytu cizinců, zejména proto, že

v údajně požadovaném termínu byl již daný termín rezervován pro jiného žadatele, nejsou

samy o sobě, bez dalšího individualizovaného zdůvodnění, způsobilé být důvodem kladného

posouzení žádosti o upuštění od osobní přítomnosti žadatele.

[OBRÁZEK]pokračování 3 6A 172/2012

K prvnímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že zastupitelský úřad Hanoj zastavil

řízení o žádosti žalobkyně na základě ust. z důvodu, že

neshledal žádost o upuštění od osobní přítomnosti žalobkyně při podání žádosti o povolení

k dlouhodobému pobytu na území ČR opodstatněnou. Žalovaný s odkazem na odbornou

literaturu uvedl, že se domnívá, že správní orgán I. stupně a následně i rozkladový orgán,

posoudily podanou žádost žalobkyně správně, neboť dle ,

tj. pro zjevnou právní nepřípustnost, by bylo možné řízení o žádosti zastavit pouze v případě,

kdy podaná žádost by žádala provedení něčeho, co není fakticky či právně možné nebo

k čemu není žadatel oprávněn.

Žalovaný dále uvedl, že i stanoviskem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2011,

č.j. -106 je předjímáno, že „doručením takovéto žádosti zastupitelskému úřadu

(tj. žádosti o udělení víza spojené se žádostí o posouzení možnosti prominutí osobního

podání) je zahájeno řízení o udělení víza, které příslušný orgán zastaví (v případě, že se

rozhodne žádosti nevyhovět) podle ust. ; půjde o žádost

sice řádně podanou, ale v důsledku rozhodnutí zastupitelského úřadu zjevně bezpředmětnou.“

K druhému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že systém VISAPOINT je organizačním

opatřením, pomocí něhož je transparentním způsobem zabezpečován spravedlivý a rovný

přístup všech potenciálních žadatelů k podávání žádostí o vízum či pobytu, a který současně

slouží k zajištění důstojného komfortu těchto žadatelů při jejich podávání za podmínek

objektivně limitovaného personálního obsazení relevantních zastupitelských úřadů.

Při vytváření tohoto systému hrály roli dva faktory. Jde o počet konzulárních

pracovníků působících na jednotlivých zastupitelských úřadech a počet žadatelů, kteří na

zastupitelském úřadu žádost podávají. Pokud počet podávaných žádostí neúměrně převyšuje

kapacitní možnosti zastupitelských úřadů, je naprosto nezbytné zavést organizační opatření,

které se s obdobným problémem vypořádá. Jde tak v podstatě o internetový rezervační systém

elektronických úředních hodin. Pojem a obsah úředních hodin správního úřadu není správním

řádem upraven. Neexistuje zákonná úprava úředních hodin. Je-li zákonem stanovena

povinnost podat žádost osobně na zastupitelském úřadě, lze ji vykonat pouze v úředních

hodinách. Postrádají-li úřední hodiny jako takové úpravu ve , pak jejich

struktura není obecně závazným předpisem upravena a je v pravomoci správního úřadu.

V případě zastupitelského úřadu v Hanoji jsou úřední hodiny stanoveny pro všechny

pracovní dny od 9 do 12 hodin a od 14 do 15 hodin. Pro jednotlivé úkony v rámci výkonu

konzulárních funkcí jsou úřední hodiny rozděleny. Úřední hodiny jsou nastaveny tak, aby

přinášely rovnoměrné a spravedlivé pokrytí pro všechny účely podávaných žádostí

a umožňovaly plnění i dalších funkcí, zejména všech konzulárních funkcí, které zastupitelský

úřad musí zajišťovat.

Z uvedených důvodů není dle žalovaného možno shledat, že by automatizované

objednávání žadatelů bylo v rozporu se zásadou legality dle ustanovení § 2 odst. 1 správního

řádu. Pokud by tomu tak skutečně bylo, pak by nemožnost osobního přístupu jednotlivce na

jakýkoliv správní úřad mimo tímto úřadem určené úřední hodiny mohla být shledána

nezákonnou a v rozporu s právními předpisy. Díky systému VISAPOINT má tedy objednaný

žadatel zaručen přístup na zastupitelský úřad v rezervovaném termínu, aniž by byl mimo

zastupitelský úřad na veřejném prostranství cizího státu, kam pravomoci českého úřadu

nesahají, vystaven riziku, že se kvůli „organizované“ frontě vůbec ke vstupu do objektu

zastupitelského úřadu nedostane, jako tomu bylo v minulosti. Provedení objednávky volného

termínu a následné podání žádosti objednaným žadatelem ve vymezených úředních hodinách

je dle žalovaného v souladu i se Směrnicí č. 2003/86/ES.

Systém VISAPOINT byl zaveden v roce 2009 a registrace se stala fakticky nutnou až ode dne 31. 12. 2010, kdy nabyla účinnosti novela zákona o pobytu cizinců, která do

pokračování 4 6A 172/2012

ustanovení § 169 odst. 14 zavedla osobní formu podání žádosti na zastupitelském úřadě.

Množství provedených registrací a v návaznosti na ně podaných žádostí dokumentuje, že

registrace v systému VISAPOINT je možná a že uvedený systém je funkční.

Žalovaný uvedl, že systém VISAPOINT je sledován i Veřejným ochráncem práv,

který v zásadě již v roce 2008 doporučil jeho zavedení, jak je uvedeno v tiskové zprávě ze dne

3. září 2008. Žalobkyní uvedené stanovisko Veřejného ochránce práv ze dne 17. 8. 2011,

sp.zn. 2273/2011/VOP/PP, adresované ministru zahraničních věcí ČR, se stalo podnětem

k jednání na úrovni Ministerstva zahraničních věcí, Ministerstva vnitra, a to společně i se

zástupci Kanceláře Veřejného ochránce práv.

Žalovaný dále odmítl, že by v jeho rozhodovací praxi nebyl zohledněn žalobkyní

zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu. Zastupitelský úřad se v odůvodnění svého

rozhodnutí zabýval skutečností, že žadatelka nezdůvodnila, proč je osobní podání žádosti pro

ni takovou zátěží, která je důvodem pro absenci osobní přítomnosti při podání žádosti.

Žalovaný závěrem uvedl, že zastává názor, že osobní přítomnost žadatele při podání

žádosti je základním předpokladem přijetí žádosti dle zákona o pobytu cizinců a zároveň je

významným nástrojem pro detekci pokusů o nelegální migraci. Plošná rezignace na zákonný

požadavek osobní přítomnosti, a to z důvodu v zásadě nemajícího vazbu na osobní poměry

potenciálního žadatele ze strany zastupitelských úřadů, by popírala smysl zavedení takového

požadavku do vízového procesu. Umožnění výjimky je v zákoně o pobytu cizinců zakotveno,

musí se však i nadále jednat o opatření výjimečné, které se bude odvíjet od

individualizovaných podmínek konkrétního případu žadatele.

Při ústním jednání před soudem zástupce žalobkyně setrval na podané žalobě, přičemž

žalobu doplnil o námitku, že rozhodnutí správních orgánů obou dvou stupňů jsou nicotná,

jelikož nebyly tyto správní orgány k vydání rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti žalobkyně

o povolení k dlouhodobému pobytu věcně příslušné, přičemž odkázal na znění ust. §§ 165

písm. j) a 166 zákona o pobytu cizinců.

Žalovaný k otázce nicotnosti rozhodnutí odkázal na výše zmíněný rozsudek Nejvyšší

správního soudu ze dne 31. 5. 2011, čj. -106 a rozsudek Nejvyšší správního

soudu ze dne 11. 8. 2015, č.j. -36, který vztáhl závěry Nejvyššího správního

soudu uvedené v prvním rozsudku na situaci žalobkyně, která byla v obdobném postavení

jako žalobkyně v nyní projednávaném případě, tj. neúspěšně žádala o povolení

k dlouhodobému pobytu.

Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly

následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:

Žádostí ze dne 26. 6. 2012 žalobkyně požádala o povolení k dlouhodobému pobytu na

území České republiky za účelem sloučení rodiny. V průvodním dopise k této žádosti uvedla,

že žádá o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti podle § 169 odst. 14 zákona

o pobytu cizinců. K tomu uvedla, že se opakovaně pokoušela registrovat k osobnímu podání

žádosti v systému VISAPOINT, ale systém nikdy registraci neumožnil s tím, že termíny jsou

obsazeny.

Rozhodnutím Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 19. 7. 2012, č.j.

1587/2012, bylo řízení o žádosti žalobkyně podle

zastaveno pro zjevnou bezpředmětnost. V odůvodnění tohoto rozhodnutí správní orgán uvedl,

že neúspěšné pokusy o sjednání termínu podání žádosti nejsou způsobilé být důvodem pro

kladné posouzení žádosti o upuštění od osobní přítomnosti při podání žádosti. Žalobkyně tak

pokračování 5 6A 172/2012

dostatečně nezdůvodnila, proč je osobní podání žádosti pro ni takovou nepřiměřenou zátěží, která je důvodná pro absenci osobní přítomnosti při podání žádosti.

Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí rozklad, ve kterém uvedla, že má

pochybnost o tom, zda systém VISAPOINT vůbec nějaké volné termíny pro občany

Vietnamu skutečně nabízí. Když se pokusila tuto skutečnost zjistit, bylo jí sděleno, že

informace o tom, zda systém VISAPOINT skutečně nějaké volné termíny nabízí, jsou tajné,

jelikož se jedná o prostředek k regulaci velikosti vietnamské komunity v České republice.

Tyto informace zdůvodňují nemožnost osobního podání žádosti.

V rozkladu žalobkyně dále uvedla obdobné námitky jako v podané žalobě, přičemž

k prokázání svých tvrzení stejně jako v žalobě navrhla provést výslech svědků, konkrétně

Veřejného ochránce práv JUDr. P. V., Mgr. J. V., ředitele odboru konzulárních koncepcí a

metodiky MZV ČR a Mgr. M. P. z oddělení emigrace MV ČR, OAMP.

O rozkladu bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím ministra zahraničních

věcí ze dne 5. 10. 2012, č.j. 306809/2012-KKM, a to tak, že rozklad byl zamítnut.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí ministr zahraničních věcí uvedl, že neúspěšné pokusy

o sjednání termínu podání žádosti podle § 170 odst. 2 zákona o pobytu cizinců nejsou bez

dalšího individualizovaného zdůvodnění způsobilé být důvodem pro kladné posouzení žádosti

o upuštění od osobní přítomnosti. Takové zdůvodnění žádosti žalovaný postrádá jak

v původním podání žalobkyně ze dne 26. 6. 2012, tak i v rozkladu ze dne 10. 8. 2012. Je

přitom na žadateli, aby zastupitelskému úřadu odůvodnil, proč osobní podání žádosti pro něj

samotného je skutečně takovou nepřiměřenou zátěží. Z těchto důvodů shledal ministr

zahraničních věcí provedení výslechu žalobkyní navržených svědků či dalších důkazů

bezpředmětným.

Městský soud v Praze na základě žaloby, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán

( ), přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání

předcházelo. Při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu,

který tu byl v době rozhodování správního orgánu ( ) a dospěl k závěru, že

žaloba byla podána důvodně.

Soud se nejprve zabýval námitkou, kterou zástupce žalobkyně vznesl během ústního

jednání před soudem, tj. že napadené rozhodnutí je nicotné, protože je vydal věcně

nepříslušný správní orgán. Zrušil-li by soud rozhodnutí pro nicotnost, nezabýval by se dalšími

žalobními námitkami, poukazujícími na nezákonnost takového rozhodnutí, jelikož zákonnost

lze zkoumat jen u aktu, který existuje.

Podle se může žalobce domáhat vyslovení

nicotnosti rozhodnutí správního orgánu. stanoví v , že

k nicotnosti soud přihlíží nejen k námitce žalobce, ale i z úřední povinnosti. Dospěje-li soud

k závěru, že napadené rozhodnutí je nicotné, potom jeho nicotnost svým výrokem v rozsudku

deklaruje. Nicotný je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za

rozhodnutí ani považovat nelze. Jde o vady, které jej činí zjevně vnitřně rozporným nebo

právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž jej nelze vůbec

považovat za rozhodnutí správního orgánu. Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek

pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky

projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost,

nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti

nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního

pokračování 6 6A 172/2012

podkladu k vydání rozhodnutí. Nicotnost z těchto důvodů vyslovuje soud podle .

V daném případě soud přisvědčil námitce žalobkyně, že rozhodnutí vydal správní

orgán, který nebyl k vydání rozhodnutí ve věci věcně příslušný.

Podle § 165 písm. j) zákona o pobytu cizinců ministerstvo vnitra v rámci působnosti

ve věcech vstupu a pobytu cizinců na území a jejich vycestování z tohoto území rozhoduje

o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, povolení k přechodnému pobytu, o prodloužení

platnosti těchto oprávnění k pobytu a o povolení k trvalému pobytu.

Z uvedeného vyplývá, že ministerstvo vnitra je oprávněno rozhodovat ve věcech

dlouhodobému pobytu, tj. o vydání povolení k dlouhodobému pobytu i o zastavení řízení

o žádosti o tento druh pobytu.

Působnost žalovaného ministerstva zahraničních věcí je upravena v ustanovení § 166

zákona pobytu cizinců. V odst. 2 je stanoveno, že ministerstvo zahraničních věcí vykonává

státní správu ve věcech udělování víz v rozsahu stanoveném tímto zákonem prostřednictvím

zastupitelského úřadu. Ministerstvo zahraničních věcí je tak oprávněno rozhodovat pouze

o udělování víz, nikoli o vydání povolení k dlouhodobému pobytu.

K vydání povolení k dlouhodobému pobytu, resp. k jakémukoli rozhodnutí o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu je věcně příslušné ministerstvo vnitra.

V daném případě je totiž třeba rozlišovat vízum, kde je zákonem o pobytu cizinců

stanovena působnost ministerstva zahraničních věcí, resp. zastupitelských úřadů,

a dlouhodobý pobyt, o jehož otázkách má pravomoc rozhodovat pouze ministerstvo vnitra.

Podle § 169 odst. 14 je cizinec povinen žádost o povolení k dlouhodobému nebo

trvalému pobytu podat osobně. Zastupitelský úřad může v odůvodněných případech od

povinnosti podle věty první upustit. Z tohoto ustanovení lze dovodit pouze oprávnění

zastupitelského úřadu rozhodnout o žádosti cizince o upuštění od povinnosti podat žádost

osobně, tj. může ji zamítnout či jí vyhovět, nemůže však, jak plyne z výše uvedeného, zastavit

celé řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu, jelikož v této oblasti není dána

věcná působnost ministerstva zahraničních věcí, které státní správu v rozsahu stanoveném

zákonem o pobytu cizinců vykonává právě prostřednictvím zastupitelských úřadů.

K odkazu žalované strany na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2011,

č.j. -106 soud uvádí, že v tomto případu, kterým se zabýval Nejvyšší správní

soud, cizinec podal na zastupitelském úřadu žádost o vízum k pobytu na území České

republiky nad 90 dnů. V případě, který projednává zdejší soud, však žalobkyně žádala

o povolení k dlouhodobému pobytu. Rozdíl ve věcné působnosti v otázce víz a povolení

k dlouhodobému pobytu soud uvedl výše.

K odkazu na další rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015, č.j. 6 Azs

77/2015-36, soud uvádí, že ani Městský soud v Praze, který předmětnou věc projednával pod

č.j. , ani Nejvyšší správní soud se otázkou nicotnosti napadených rozhodnutí

vůbec nezabývaly.

pokračování 7 6A 172/2012

Z uvedených důvodů soud shledal tuto žalobní námitku důvodnou. Ministerstvo

zahraničních věcí, resp. Velvyslanectví České republiky v Hanoji, nebylo k vydání rozhodnutí

o žádosti žalobkyně o povolení k dlouhodobému pobytu věcně příslušné. V daném případě tak

vůbec rozhodovat o žádosti žalobkyně nemělo, když tato pravomoc spadá do působnosti

ministerstva vnitra, a proto soud nemohl postupovat jinak, než že rozhodnutí obou správních

orgánů prohlásil za nicotná.

Z toho důvodu se také soud dále nezabýval dalšími žalobními námitky, jelikož nemohl

posuzovat zákonnost u aktu, který neměl být žalovaným vůbec vydán pro jeho absolutní

věcnou nepříslušnost.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením Žalobkyně,

která měla ve věci úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně

vynaložila, proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl. Náhrada nákladů řízení představuje

žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč a dále odměna zástupce žalobkyně

a jeho hotové výdaje. Mimosluvní odměna náleží za 2 úkony právní služby (převzetí

zastoupení, podání žaloby) po 2.100 Kč podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. a).

d) , advokátního tarifu, ve znění do 31. 12. 2012. Mimosmluvní

odměna dále náleží za jeden úkon (účast na jednání) v plné výši 3.100 Kč a jeden úkon (účast

na jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí) v poloviční výši 1.550 Kč podle

ustanovení § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. g) a odst. 2 písm. f) advokátního

tarifu, v platném znění. Mimosmluvní odměna tak celkově činí 8.550 Kč. Dále žalobkyni

přísluší náhrada hotových výdajů jejího zástupce ve výši 1200 Kč za 4 úkony právní služby

po 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobkyně je plátcem daně

z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku odpovídající dani, kterou je tento povinen

z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle , o

dani z přidané hodnoty ( ), ve výši 21 %. Celková výše nákladů řízení

žalobkyně tedy činí 15.161,- Kč.

P o u č e n í :

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho

doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního

soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní

soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením

shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední

den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující

pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě

obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,

v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo

rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li

stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské

právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

[OBRÁZEK]pokračování 8 6A 172/2012

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol

pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho

internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 16. června 2016 JUDr. Ladislav Hejtmánek v.r.

předseda senátu

za správnost vyhotovení:

S. Š.