Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
6 A 172/2012 - 31.pdf
PDF · 0 B
No categories available
6 A 172/2012 - 31
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka
a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Dany Černé v právní věci žalobkyně: N. T. D.,
zastoupena Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo zahraničních věcí ČR, se sídlem Loretánské náměstí 101/5, Praha 1, o žalobě
proti rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 5. 10. 2012, č.j. 306809/2012-KKM,
t a k t o:
I. Rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 5. 10. 2012, č.j. 306809/2012-
KKM, a rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 19. 7. 2012, č.j. 1587/2012, jsou nicotná.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši
15.161 ,- Kč ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Marka Sedláka, advokáta.
O d ů v o d n ě n í:
Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala přezkoumání
a zrušení rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 5. 10. 2012, č.j. 306809/2012-KKM
(dále též „napadené rozhodnutí“), kterým byl zamítnut rozklad žalobkyně proti rozhodnutí
Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 19. 7. 2012, č.j. 1587/2012, jímž bylo podle
§ 66 odst. 1 písm. g) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „správní řád“) zastaveno řízení ve věci žádosti žalobkyně o povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem společného soužití rodiny podle § 42a odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999
Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
pokračování 2 6A 172/2012
Žalobkyně shrnula svoji argumentaci do dvou žalobních bodů:
V prvním žalobním bodu žalobkyně uvedla, že řízení bylo zastaveno podle § 66 odst.
1 písm. g) správního řádu, ačkoli z odůvodnění rozhodnutí orgánu 1. stupně je dle žalobkyně
zřejmé, že správní orgán ve skutečnosti shledal důvody pro zastavení řízení podle § 66 odst. 1
písm. b). Dle žalobkyně žádost není a nebyla zjevně bezpředmětná, ale správní orgán ji spíše
shledal právně nepřípustnou, jelikož ani sám správní orgán netvrdil, že by žádost žalobkyně
o povolení k dlouhodobému pobytu a prominutí povinnosti osobního podání neměla předmět.
Žalobkyně namítla, že výrok usnesení orgánu I. stupně je nezákonný, přičemž je v rozporu
s odůvodněním tohoto rozhodnutí. Žalovaný dle žalobkyně pochybil, když nezjednal v daném
případě nápravu.
V druhém žalobním bodu žalobkyně namítla, že postupem orgánů obou stupňů
dochází k porušování zákona, když je žalobkyni bráněno v osobním podání a projednání
žádosti o dlouhodobý pobyt.
Uvedla, že dle webové stránky žalovaného musí být každý žadatel o povolení
k dlouhodobému pobytu registrován v systému VISAPOINT. Občané Vietnamu mohou podat
žádost o dlouhodobý pobyt pouze na zastupitelském úřadu v Hanoji. Žalobkyně namítala, že
zákon o pobytu cizinců neopravňuje žalovaného, aby podání žádosti o dlouhodobý pobyt
podmiňoval registrací v systému VISAPOINT nebo jiným způsobem objednání. Dle
žalobkyně je předmětný systém nastaven tak, aby občanům Vietnamu nenabízel volné termíny
k podání žádosti o dlouhodobý pobyt za účelem společného soužití rodiny, čímž je občanům
Vietnamu bráněno tento druh žádosti podat. Žalobkyně dále uvedla, že jejímu právnímu
zástupci jsou známy případy občanů Vietnamu, kteří se svoje děti pokoušejí k podání žádosti
bezúspěšně objednat již dva roky. Tuto situaci jako nezákonnou a diskriminační shledal
v rámci svých šetření i Veřejný ochránce práv.
Právní zástupce žalobkyně se žalobkyni opakovaně pokoušel registrovat k osobnímu
podání žádosti o dlouhodobý pobyt v systému VISAPOINT. Systém však registraci nikdy
neumožnil s tím, že termíny jsou obsazeny a je třeba zkusit registraci později.
Tato situace je dle žalobkyně porušením práva na soudní a jinou právní ochranu podle
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je taktéž porušením Směrnice Rady
2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny a čl. 8 Evropské úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z těchto důvodů proto žalobkyně požádala podle § 169 odst. 14 zákona o pobytu
cizinců o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Přitom zastupitelský úřad
upozornila na právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5.
2011, č.j. 9 Aps 6/2010 a na stanovisko Veřejného ochránce práv ze dne 17. 8. 2011, sp.zn.
2273/2011/VOP/PP. Správní orgán I. stupně se však uvedenou argumentací vůbec nezabýval,
přičemž ani žalovaný nezjednal nápravu, čímž bylo pokračováno v porušení práv žalobkyně
na podání a projednání žádosti a na rodinný život.
Žalovaný v písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí. V úvodu tohoto
vyjádření shrnul žalovaný průběh řízení a uvedl, že setrvale zastává stanovisko, že neúspěšné
pokusy o sjednání termínu podání žádosti podle zákona o pobytu cizinců, zejména proto, že
v údajně požadovaném termínu byl již daný termín rezervován pro jiného žadatele, nejsou
samy o sobě, bez dalšího individualizovaného zdůvodnění, způsobilé být důvodem kladného
posouzení žádosti o upuštění od osobní přítomnosti žadatele.
[OBRÁZEK]pokračování 3 6A 172/2012
K prvnímu žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že zastupitelský úřad Hanoj zastavil
řízení o žádosti žalobkyně na základě ust. § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu z důvodu, že
neshledal žádost o upuštění od osobní přítomnosti žalobkyně při podání žádosti o povolení
k dlouhodobému pobytu na území ČR opodstatněnou. Žalovaný s odkazem na odbornou
literaturu uvedl, že se domnívá, že správní orgán I. stupně a následně i rozkladový orgán,
posoudily podanou žádost žalobkyně správně, neboť dle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu,
tj. pro zjevnou právní nepřípustnost, by bylo možné řízení o žádosti zastavit pouze v případě,
kdy podaná žádost by žádala provedení něčeho, co není fakticky či právně možné nebo
k čemu není žadatel oprávněn.
Žalovaný dále uvedl, že i stanoviskem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2011,
č.j. 9 Aps 6/2010-106 je předjímáno, že „doručením takovéto žádosti zastupitelskému úřadu
(tj. žádosti o udělení víza spojené se žádostí o posouzení možnosti prominutí osobního
podání) je zahájeno řízení o udělení víza, které příslušný orgán zastaví (v případě, že se
rozhodne žádosti nevyhovět) podle ust. § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu; půjde o žádost
sice řádně podanou, ale v důsledku rozhodnutí zastupitelského úřadu zjevně bezpředmětnou.“
K druhému žalobnímu bodu žalovaný uvedl, že systém VISAPOINT je organizačním
opatřením, pomocí něhož je transparentním způsobem zabezpečován spravedlivý a rovný
přístup všech potenciálních žadatelů k podávání žádostí o vízum či pobytu, a který současně
slouží k zajištění důstojného komfortu těchto žadatelů při jejich podávání za podmínek
objektivně limitovaného personálního obsazení relevantních zastupitelských úřadů.
Při vytváření tohoto systému hrály roli dva faktory. Jde o počet konzulárních
pracovníků působících na jednotlivých zastupitelských úřadech a počet žadatelů, kteří na
zastupitelském úřadu žádost podávají. Pokud počet podávaných žádostí neúměrně převyšuje
kapacitní možnosti zastupitelských úřadů, je naprosto nezbytné zavést organizační opatření,
které se s obdobným problémem vypořádá. Jde tak v podstatě o internetový rezervační systém
elektronických úředních hodin. Pojem a obsah úředních hodin správního úřadu není správním
řádem upraven. Neexistuje zákonná úprava úředních hodin. Je-li zákonem stanovena
povinnost podat žádost osobně na zastupitelském úřadě, lze ji vykonat pouze v úředních
hodinách. Postrádají-li úřední hodiny jako takové úpravu ve správním řádu, pak jejich
struktura není obecně závazným předpisem upravena a je v pravomoci správního úřadu.
V případě zastupitelského úřadu v Hanoji jsou úřední hodiny stanoveny pro všechny
pracovní dny od 9 do 12 hodin a od 14 do 15 hodin. Pro jednotlivé úkony v rámci výkonu
konzulárních funkcí jsou úřední hodiny rozděleny. Úřední hodiny jsou nastaveny tak, aby
přinášely rovnoměrné a spravedlivé pokrytí pro všechny účely podávaných žádostí
a umožňovaly plnění i dalších funkcí, zejména všech konzulárních funkcí, které zastupitelský
úřad musí zajišťovat.
Z uvedených důvodů není dle žalovaného možno shledat, že by automatizované
objednávání žadatelů bylo v rozporu se zásadou legality dle ustanovení § 2 odst. 1 správního
řádu. Pokud by tomu tak skutečně bylo, pak by nemožnost osobního přístupu jednotlivce na
jakýkoliv správní úřad mimo tímto úřadem určené úřední hodiny mohla být shledána
nezákonnou a v rozporu s právními předpisy. Díky systému VISAPOINT má tedy objednaný
žadatel zaručen přístup na zastupitelský úřad v rezervovaném termínu, aniž by byl mimo
zastupitelský úřad na veřejném prostranství cizího státu, kam pravomoci českého úřadu
nesahají, vystaven riziku, že se kvůli „organizované“ frontě vůbec ke vstupu do objektu
zastupitelského úřadu nedostane, jako tomu bylo v minulosti. Provedení objednávky volného
termínu a následné podání žádosti objednaným žadatelem ve vymezených úředních hodinách
je dle žalovaného v souladu i se Směrnicí č. 2003/86/ES.
Systém VISAPOINT byl zaveden v roce 2009 a registrace se stala fakticky nutnou až ode dne 31. 12. 2010, kdy nabyla účinnosti novela zákona o pobytu cizinců, která do
pokračování 4 6A 172/2012
ustanovení § 169 odst. 14 zavedla osobní formu podání žádosti na zastupitelském úřadě.
Množství provedených registrací a v návaznosti na ně podaných žádostí dokumentuje, že
registrace v systému VISAPOINT je možná a že uvedený systém je funkční.
Žalovaný uvedl, že systém VISAPOINT je sledován i Veřejným ochráncem práv,
který v zásadě již v roce 2008 doporučil jeho zavedení, jak je uvedeno v tiskové zprávě ze dne
3. září 2008. Žalobkyní uvedené stanovisko Veřejného ochránce práv ze dne 17. 8. 2011,
sp.zn. 2273/2011/VOP/PP, adresované ministru zahraničních věcí ČR, se stalo podnětem
k jednání na úrovni Ministerstva zahraničních věcí, Ministerstva vnitra, a to společně i se
zástupci Kanceláře Veřejného ochránce práv.
Žalovaný dále odmítl, že by v jeho rozhodovací praxi nebyl zohledněn žalobkyní
zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu. Zastupitelský úřad se v odůvodnění svého
rozhodnutí zabýval skutečností, že žadatelka nezdůvodnila, proč je osobní podání žádosti pro
ni takovou zátěží, která je důvodem pro absenci osobní přítomnosti při podání žádosti.
Žalovaný závěrem uvedl, že zastává názor, že osobní přítomnost žadatele při podání
žádosti je základním předpokladem přijetí žádosti dle zákona o pobytu cizinců a zároveň je
významným nástrojem pro detekci pokusů o nelegální migraci. Plošná rezignace na zákonný
požadavek osobní přítomnosti, a to z důvodu v zásadě nemajícího vazbu na osobní poměry
potenciálního žadatele ze strany zastupitelských úřadů, by popírala smysl zavedení takového
požadavku do vízového procesu. Umožnění výjimky je v zákoně o pobytu cizinců zakotveno,
musí se však i nadále jednat o opatření výjimečné, které se bude odvíjet od
individualizovaných podmínek konkrétního případu žadatele.
Při ústním jednání před soudem zástupce žalobkyně setrval na podané žalobě, přičemž
žalobu doplnil o námitku, že rozhodnutí správních orgánů obou dvou stupňů jsou nicotná,
jelikož nebyly tyto správní orgány k vydání rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti žalobkyně
o povolení k dlouhodobému pobytu věcně příslušné, přičemž odkázal na znění ust. §§ 165
písm. j) a 166 zákona o pobytu cizinců.
Žalovaný k otázce nicotnosti rozhodnutí odkázal na výše zmíněný rozsudek Nejvyšší
správního soudu ze dne 31. 5. 2011, čj. 9 Aps 6/2010-106 a rozsudek Nejvyšší správního
soudu ze dne 11. 8. 2015, č.j. 6 Azs 77/2015-36, který vztáhl závěry Nejvyššího správního
soudu uvedené v prvním rozsudku na situaci žalobkyně, která byla v obdobném postavení
jako žalobkyně v nyní projednávaném případě, tj. neúspěšně žádala o povolení
k dlouhodobému pobytu.
Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly
následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:
Žádostí ze dne 26. 6. 2012 žalobkyně požádala o povolení k dlouhodobému pobytu na
území České republiky za účelem sloučení rodiny. V průvodním dopise k této žádosti uvedla,
že žádá o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti podle § 169 odst. 14 zákona
o pobytu cizinců. K tomu uvedla, že se opakovaně pokoušela registrovat k osobnímu podání
žádosti v systému VISAPOINT, ale systém nikdy registraci neumožnil s tím, že termíny jsou
obsazeny.
Rozhodnutím Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 19. 7. 2012, č.j.
1587/2012, bylo řízení o žádosti žalobkyně podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu
zastaveno pro zjevnou bezpředmětnost. V odůvodnění tohoto rozhodnutí správní orgán uvedl,
že neúspěšné pokusy o sjednání termínu podání žádosti nejsou způsobilé být důvodem pro
kladné posouzení žádosti o upuštění od osobní přítomnosti při podání žádosti. Žalobkyně tak
pokračování 5 6A 172/2012
dostatečně nezdůvodnila, proč je osobní podání žádosti pro ni takovou nepřiměřenou zátěží, která je důvodná pro absenci osobní přítomnosti při podání žádosti.
Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí rozklad, ve kterém uvedla, že má
pochybnost o tom, zda systém VISAPOINT vůbec nějaké volné termíny pro občany
Vietnamu skutečně nabízí. Když se pokusila tuto skutečnost zjistit, bylo jí sděleno, že
informace o tom, zda systém VISAPOINT skutečně nějaké volné termíny nabízí, jsou tajné,
jelikož se jedná o prostředek k regulaci velikosti vietnamské komunity v České republice.
Tyto informace zdůvodňují nemožnost osobního podání žádosti.
V rozkladu žalobkyně dále uvedla obdobné námitky jako v podané žalobě, přičemž
k prokázání svých tvrzení stejně jako v žalobě navrhla provést výslech svědků, konkrétně
Veřejného ochránce práv JUDr. P. V., Mgr. J. V., ředitele odboru konzulárních koncepcí a
metodiky MZV ČR a Mgr. M. P. z oddělení emigrace MV ČR, OAMP.
O rozkladu bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím ministra zahraničních
věcí ze dne 5. 10. 2012, č.j. 306809/2012-KKM, a to tak, že rozklad byl zamítnut.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí ministr zahraničních věcí uvedl, že neúspěšné pokusy
o sjednání termínu podání žádosti podle § 170 odst. 2 zákona o pobytu cizinců nejsou bez
dalšího individualizovaného zdůvodnění způsobilé být důvodem pro kladné posouzení žádosti
o upuštění od osobní přítomnosti. Takové zdůvodnění žádosti žalovaný postrádá jak
v původním podání žalobkyně ze dne 26. 6. 2012, tak i v rozkladu ze dne 10. 8. 2012. Je
přitom na žadateli, aby zastupitelskému úřadu odůvodnil, proč osobní podání žádosti pro něj
samotného je skutečně takovou nepřiměřenou zátěží. Z těchto důvodů shledal ministr
zahraničních věcí provedení výslechu žalobkyní navržených svědků či dalších důkazů
bezpředmětným.
Městský soud v Praze na základě žaloby, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán
(§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání
předcházelo. Při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že
žaloba byla podána důvodně.
Soud se nejprve zabýval námitkou, kterou zástupce žalobkyně vznesl během ústního
jednání před soudem, tj. že napadené rozhodnutí je nicotné, protože je vydal věcně
nepříslušný správní orgán. Zrušil-li by soud rozhodnutí pro nicotnost, nezabýval by se dalšími
žalobními námitkami, poukazujícími na nezákonnost takového rozhodnutí, jelikož zákonnost
lze zkoumat jen u aktu, který existuje.
Podle § 65 odst. 1 soudního řádu správního se může žalobce domáhat vyslovení
nicotnosti rozhodnutí správního orgánu. Soudní řád správní stanoví v § 76 odst. 2, že
k nicotnosti soud přihlíží nejen k námitce žalobce, ale i z úřední povinnosti. Dospěje-li soud
k závěru, že napadené rozhodnutí je nicotné, potom jeho nicotnost svým výrokem v rozsudku
deklaruje. Nicotný je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vůbec za
rozhodnutí ani považovat nelze. Jde o vady, které jej činí zjevně vnitřně rozporným nebo
právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž jej nelze vůbec
považovat za rozhodnutí správního orgánu. Takovými vadami jsou např. absolutní nedostatek
pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky
projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost,
nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti
nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního
pokračování 6 6A 172/2012
podkladu k vydání rozhodnutí. Nicotnost z těchto důvodů vyslovuje soud podle soudního řádu správního.
V daném případě soud přisvědčil námitce žalobkyně, že rozhodnutí vydal správní
orgán, který nebyl k vydání rozhodnutí ve věci věcně příslušný.
Podle § 165 písm. j) zákona o pobytu cizinců ministerstvo vnitra v rámci působnosti
ve věcech vstupu a pobytu cizinců na území a jejich vycestování z tohoto území rozhoduje
o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, povolení k přechodnému pobytu, o prodloužení
platnosti těchto oprávnění k pobytu a o povolení k trvalému pobytu.
Z uvedeného vyplývá, že ministerstvo vnitra je oprávněno rozhodovat ve věcech
dlouhodobému pobytu, tj. o vydání povolení k dlouhodobému pobytu i o zastavení řízení
o žádosti o tento druh pobytu.
Působnost žalovaného ministerstva zahraničních věcí je upravena v ustanovení § 166
zákona pobytu cizinců. V odst. 2 je stanoveno, že ministerstvo zahraničních věcí vykonává
státní správu ve věcech udělování víz v rozsahu stanoveném tímto zákonem prostřednictvím
zastupitelského úřadu. Ministerstvo zahraničních věcí je tak oprávněno rozhodovat pouze
o udělování víz, nikoli o vydání povolení k dlouhodobému pobytu.
K vydání povolení k dlouhodobému pobytu, resp. k jakémukoli rozhodnutí o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu je věcně příslušné ministerstvo vnitra.
V daném případě je totiž třeba rozlišovat vízum, kde je zákonem o pobytu cizinců
stanovena působnost ministerstva zahraničních věcí, resp. zastupitelských úřadů,
a dlouhodobý pobyt, o jehož otázkách má pravomoc rozhodovat pouze ministerstvo vnitra.
Podle § 169 odst. 14 je cizinec povinen žádost o povolení k dlouhodobému nebo
trvalému pobytu podat osobně. Zastupitelský úřad může v odůvodněných případech od
povinnosti podle věty první upustit. Z tohoto ustanovení lze dovodit pouze oprávnění
zastupitelského úřadu rozhodnout o žádosti cizince o upuštění od povinnosti podat žádost
osobně, tj. může ji zamítnout či jí vyhovět, nemůže však, jak plyne z výše uvedeného, zastavit
celé řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu, jelikož v této oblasti není dána
věcná působnost ministerstva zahraničních věcí, které státní správu v rozsahu stanoveném
zákonem o pobytu cizinců vykonává právě prostřednictvím zastupitelských úřadů.
K odkazu žalované strany na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2011,
č.j. 9 Aps 6/2010-106 soud uvádí, že v tomto případu, kterým se zabýval Nejvyšší správní
soud, cizinec podal na zastupitelském úřadu žádost o vízum k pobytu na území České
republiky nad 90 dnů. V případě, který projednává zdejší soud, však žalobkyně žádala
o povolení k dlouhodobému pobytu. Rozdíl ve věcné působnosti v otázce víz a povolení
k dlouhodobému pobytu soud uvedl výše.
K odkazu na další rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015, č.j. 6 Azs
77/2015-36, soud uvádí, že ani Městský soud v Praze, který předmětnou věc projednával pod
č.j. 10A 175/2012, ani Nejvyšší správní soud se otázkou nicotnosti napadených rozhodnutí
vůbec nezabývaly.
pokračování 7 6A 172/2012
Z uvedených důvodů soud shledal tuto žalobní námitku důvodnou. Ministerstvo
zahraničních věcí, resp. Velvyslanectví České republiky v Hanoji, nebylo k vydání rozhodnutí
o žádosti žalobkyně o povolení k dlouhodobému pobytu věcně příslušné. V daném případě tak
vůbec rozhodovat o žádosti žalobkyně nemělo, když tato pravomoc spadá do působnosti
ministerstva vnitra, a proto soud nemohl postupovat jinak, než že rozhodnutí obou správních
orgánů prohlásil za nicotná.
Z toho důvodu se také soud dále nezabýval dalšími žalobními námitky, jelikož nemohl
posuzovat zákonnost u aktu, který neměl být žalovaným vůbec vydán pro jeho absolutní
věcnou nepříslušnost.
Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně,
která měla ve věci úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložila, proti žalovanému, který ve věci úspěch neměl. Náhrada nákladů řízení představuje
žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč a dále odměna zástupce žalobkyně
a jeho hotové výdaje. Mimosluvní odměna náleží za 2 úkony právní služby (převzetí
zastoupení, podání žaloby) po 2.100 Kč podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. a).
d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění do 31. 12. 2012. Mimosmluvní
odměna dále náleží za jeden úkon (účast na jednání) v plné výši 3.100 Kč a jeden úkon (účast
na jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí) v poloviční výši 1.550 Kč podle
ustanovení § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. g) a odst. 2 písm. f) advokátního
tarifu, v platném znění. Mimosmluvní odměna tak celkově činí 8.550 Kč. Dále žalobkyni
přísluší náhrada hotových výdajů jejího zástupce ve výši 1200 Kč za 4 úkony právní služby
po 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobkyně je plátcem daně
z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku odpovídající dani, kterou je tento povinen
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o
dani z přidané hodnoty (§ 57 odst. 2 s.ř.s.), ve výši 21 %. Celková výše nákladů řízení
žalobkyně tedy činí 15.161,- Kč.
P o u č e n í :
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho
doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního
soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením
shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední
den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující
pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě
obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,
v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo
rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li
stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
[OBRÁZEK]pokračování 8 6A 172/2012
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol
pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho
internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 16. června 2016 JUDr. Ladislav Hejtmánek v.r.
předseda senátu
za správnost vyhotovení:
S. Š.