Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 Afs 300/2015 - 34

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: R. S., zast. JUDr. Ludmilou Čechovou, advokátkou se sídlem Kvítková 4703, Zlín, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, o žalobě proti úkonu žalovaného ze dne 11. 12. 2012, č. j. MF-117700/2012/904, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2015, č. j. – 31,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla jako nepřípustná podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), odmítnuta jeho žaloba proti přípisu žalovaného ze dne 11. 12. 2012, č. j. MF-117700/2012/904.

[2] Tímto přípisem žalovaný vyřídil žádost stěžovatele ze dne 30. 11. 2012 o prominutí příslušenství daně, a to penále z daně z přidané hodnoty, daně silniční, daně z příjmů fyzických osob a daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti. Konstatoval, že v zákoně č. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2011, již není upraven institut individuálního promíjení daně nebo příslušenství daně, a proto individuální promíjení již není v jeho kompetenci ani v kompetenci ministra financí. Prominutí daně je možné pouze z důvodů a za podmínek uvedených v daňového řádu, nikoli z důvodu odstranění či snížení tvrdosti zákona. Žalovaný posoudil skutečnosti uvedené v podnětu stěžovatele, avšak neshledal, že by se jednalo o nesrovnalost vyplývající z uplatňování daňových zákonů ani o mimořádnou, zejména živelnou událost ve smyslu daňového řádu.

[3] Městský soud v napadeném usnesení konstatoval, že s účinností ode dne 1. 1. 2015 došlo k novelizaci daňového řádu ( ) v tom smyslu, že byl mj. zaveden (obnoven) institut prominutí části penále za stanovených podmínek ( ). Podle přechodného ustanovení čl. VII novely se však řízení nebo jiné postupy při správě daní, které byly zahájeny přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (před 1. 1. 2015), dokončí podle , ve znění účinném před tímto dnem. Žádat o prominutí penále lze podle přechodného ustanovení pouze v případě penále vzniklého ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, tedy vzniklého od 1. 1. 2015.

[4] Žádost ze dne 30. 11. 2012 stěžovatel podal za účinnosti daňového řádu (před jeho novelizací), žalovaný proto nepochybil, když ji posoudil podle tohoto právního předpisu. Pouze byla-li by žádost podána před nabytím účinnosti daňového řádu, tedy do 31. 12. 2010 včetně, žalovaný by ji v souladu s daňového řádu posoudil podle podmínek obsažených v dosavadních právních předpisech, tedy podle , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

[5] Není pochybností o tom, že v rozhodném období (1. 1. 2011 - 31. 12. 2014) institut individuálního promíjení daně nebo jeho příslušenství neobsahoval. V rozhodném období obsahoval pouze institut prominutí daně nebo příslušenství daně podle daňového řádu. Řízení podle daňového řádu lze zahájit pouze z moci úřední, nikoli na žádost osoby zúčastněné na správě daní. V souladu s daňového řádu je řízení zahájené z moci úřední zahájeno dnem, kdy správce daně osobě zúčastněné na správě daní oznámil zahájení řízení. Žádost stěžovatele proto žalovaný správně posoudil jako podnět k zahájení řízení podle daňového řádu.

[6] Soud se poté zabýval otázkou, zda je na zahájení řízení z moci úřední právní nárok. Touto otázkou se již dříve zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 8. 7. 2009, č. j. – 58, a dospěl k závěru, že nikoli a že žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu se nelze úspěšně domáhat vydání rozhodnutí v případech, kdy je možno správní řízení zahájit jen z moci úřední a správní orgán při vyřízení podnětu k jeho zahájení postupoval podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). Tento rozsudek se sice týká úpravy zakotvené ve , nicméně jeho závěry jsou použitelné i na projednávaný případ. Soud tak dospěl k závěru, že stěžovatel neměl právní nárok na zahájení řízení podle daňového řádu a přípis žalovaného ze dne 11. 12. 2012, č. j. MF-117700/2012/904, o tom, že nebude zahájeno řízení z moci úřední podle daňového řádu, není rozhodnutím ve smyslu Žaloba je tedy podle nepřípustná, neboť směřuje proti úkonu správního orgánu, který je ze soudního přezkumu vyloučen podle

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti

[7] Proti rozsudku městského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod a e) Předně uvádí, že mu napadené usnesení bylo doručeno vhozením do schránky v místě předchozího bydliště. Je přesvědčen, že se jedná o usnesení, které mu mělo být doručováno do vlastních rukou podle ve spojení s

[8] Zastává názor, že žaloba směřuje proti rozhodnutí ve smyslu Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. , v němž se uvádí, že nevylučuje ze soudního přezkumu rozhodnutí, která jsou založena na správním uvážení. I Nejvyšší správní soud v rozhodnutích sp. zn. , a připustil přezkum rozhodnutí o prominutí daně či jejího příslušenství. Je pravda, že tato rozhodnutí byla vydána za účinnosti zákona o správě daní a poplatků, který v umožňoval žalovanému prominout příslušenství daně z důvodu tvrdosti. Stěžovatel podal žádost o prominutí příslušenství daně za účinnosti daňového řádu, když jeho předchozí žádost podaná za účinnosti zákona o správě daní a poplatků byla zamítnuta.

[9] Stěžovatel je přesvědčen, že postup výkonných orgánů vyplývající z právních předpisů je ve vztahu k jeho osobě protiústavní. Bylo-li v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2014 právní normou znemožněno žádat o prominutí příslušenství daně v individuálních případech z důvodu tvrdosti, pak je to v rozporu se zásadami formulovanými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. . Na tento nález se odvolává i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2007, č. j. – 43, kde bylo konstatováno následující: „[i] daňové penále či jiný obdobný daňověprávní institut sankční povahy musí tedy, aby jeho konkrétní úprava byla ústavně konformní, jednak odpovídat principu proporcionality (tj. aby byla schopna dosáhnout zamýšleného ústavně legitimního cíle, zároveň byla nejšetrnějším z dostupných efektivních prostředků, a přitom přiměřená v užším slova smyslu – viz v podrobnostech citovaný judikát Ústavního soudu), jednak umožňovat alespoň v určité míře individualizaci či přinejmenším moderaci ukládané sankce s ohledem na majetkové postavení povinné osoby.“

[10] Ve vztahu ke stěžovateli je situace taková, že přestože penále bylo předepsáno za účinnosti zákona o správě daní a poplatků, žádost o jeho prominutí je posuzována podle daňového řádu, ve znění do 31. 12. 2014. Bylo-li penále předepsáno podle zákona o správě daní a poplatků, mělo se dle stěžovatele i na jeho prominutí použít ustanovení § 55a zákona o správě daní a poplatků. Od 1. 1. 2015 platí nová úprava daňového řádu o prominutí části penále, která se však nemůže vztáhnout na posuzovanou věc. Stěžovateli byla tímto upřena možnost požádat o prominutí penále či jeho části, což považuje za diskriminační. Navíc byla-li žaloba odmítnuta, nikdo nepřezkoumal z hlediska věcného, zda postup správního orgánu či právní úprava prominutí daně či jejího příslušenství zakotvená v daňovém řádu ve znění do 31. 12. 2014 byla ústavně konformní a zda nedošlo k porušení základních práv stěžovatele.

[11] S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že srovnání jeho přípisu s rozhodnutími založenými na volné správní úvaze není případné. Ve věci stěžovatel žalobou napadl úkon, který nenese materiální ani formální znaky správního rozhodnutí. Touto cestou se není možné domáhat vydání rozhodnutí ministra financí podle daňového řádu. K odkazu stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. uvádí, že sice již nezná institut prominutí daňového nedoplatku a dříve neobsahoval ani úpravu prominutí příslušenství daně, avšak obdobně jako umožňuje zohlednit ekonomickou situaci daňového subjektu prostřednictvím posečkání daně nebo příslušenství daně, popřípadě rozložením úhrady daně a jejího příslušenství na splátky ( a 157 daňového řádu). Navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

[13] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem ( ). Poté přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

[14] Kasační stížnost podřazuje kasační důvody pod ustanovení a e) Nejvyšší správní soud předem dalšího odůvodnění konstatuje, že v případě, kdy je kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí návrhu (nebo o zastavení řízení), lze kasační stížnost podat pouze z důvodu dle K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. - 98, publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS: „Je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle , spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem.“

[15] K poznámce stěžovatele, že mu bylo napadené usnesení nesprávně doručováno, soud konstatuje, že usnesení o odmítnutí žaloby nemusí být účastníkům řízení doručováno do vlastních rukou. K tomuto lze odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. , kde bylo konstatováno následující: „Podle , nestanoví-li tento zákon jinak, užijí se pro způsob doručování obdobně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení. Protože nestanoví jinak, platí podle , že do vlastních rukou se doručují písemnosti, u nichž tak stanoví zákon, a jiné písemnosti, nařídí-li to předseda senátu. Pokud jde o usnesení, právní úprava neukládá, že by usnesení bylo třeba doručovat do vlastních rukou (explicitní právní úprava doručování usnesení do vlastních rukou chybí). To znamená, že je pouze na uvážení předsedy senátu, zda v tom kterém konkrétním případě nařídí, že usnesení je třeba doručit do vlastních rukou adresáta (fyzické osoby).“

[16] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem, že přípis žalovaného ze dne 11. 12. 2012, č. j. MF-117700/2012/904, nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu

[17] Stěžovatel podal žádost o prominutí příslušenství daně dne 3. 12. 2012, tedy za účinnosti daňového řádu (účinný od 1. 1. 2011). Na její posouzení se tedy aplikuje tento procesní předpis. by se v souladu s přechodným ustanovením obsaženým v daňového řádu uplatnil pouze na žádosti o prominutí daně nebo příslušenství daně, žádosti o prominutí daňového nedoplatku, žádosti o posečkání daně nebo její zaplacení ve splátkách, které byly podány podle dosavadních právních předpisů a které nebyly vyřízeny do dne nabytí účinnosti tohoto zákona. To, že bylo stěžovateli penále předepsáno podle zákona o správě daní a poplatků, je pro posouzení toho, jakou úpravou se má řídit žádost o prominutí příslušenství daně, bez významu.

[18] Jelikož ve znění do 31. 12. 2014 neobsahoval institut individuálního promíjení daně nebo jejího příslušenství (tento institut nebyl upraven ani v zákoně č. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, ani v zákoně č. , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, ani v zákoně č. 16/1993, o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů), nelze žádost stěžovatele o prominutí příslušenství daně ze dne 30. 11. 2012 posoudit jinak než jako podnět k vydání rozhodnutí ministra financí dle daňového řádu. Takovýmto podnětem stěžovatel nezahájil žádné řízení, v němž by byl žalovaný povinen vydat rozhodnutí ve smyslu Ministr financí vydává rozhodnutí podle daňového řádu z moci úřední, stěžovatel nemá na vydání tohoto rozhodnutí právní nárok. Lze tedy uzavřít, že přípis žalovaného ze dne 11. 12. 2012, č. j. MF-117700/2012/904, nemůže být rozhodnutím ve smyslu , a to pro absenci zákonné úpravy předpokládající vydání takového rozhodnutí.

[19] Stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. , a není ve věci případný. Tato rozhodnutí se vztahovala k právní úpravě dle zákona o správě daní a poplatků, která v § 55a umožňovala individuální prominutí daně nebo jejího příslušenství a předpokládala vydání rozhodnutí o žádosti o prominutí daně. Právní úprava účinná od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2014, obsažená v daňovém řádu, naopak institut individuálního prominutí daně nebo jejího příslušenství vůbec neobsahovala (viz výše).

[20] Městský soud tedy postupoval správně, když podanou žalobu jako nepřípustnou odmítl podle ve spojení s , neboť směřuje proti úkonu správního orgánu, který není rozhodnutím [ ]. Právě proto, že byla žaloba odmítnuta, se městský soud nezabýval (a ani nemohl zabývat) věcným posouzením sporu. Nemohl tedy ani posoudit konkrétní skutkové okolnosti tvrzené stěžovatelem, jimiž odůvodňoval svou žádost o prominutí příslušenství daně.

[21] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že neshledal, že by byla absence právní úpravy individuálního prominutí příslušenství daně v daňovém řádu ve znění do 31. 12. 2014 vůči stěžovateli protiústavní či diskriminační.

[22] Ústavní soud se ve své dosavadní judikatuře opakovaně vyjádřil k ústavním mezím oprávnění Parlamentu stanovit daně a poplatky (resp. daňovou a poplatkovou povinnost) podle d. V této souvislosti lze stručně uvést, že daň sice představuje zásah do vlastnického práva subjektu daně, je však ukládána ve veřejném zájmu, kterým je v první řadě získání příjmů státního rozpočtu za účely spojenými s naplňováním funkcí státu (nález ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. , a nález ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. ). Existence těchto příjmů je nezbytným předpokladem fungování státu a daň nepochybně představuje prostředek způsobilý dosáhnout takto vymezeného účelu. Otázku, co má být předmětem zdanění a v jaké výši, již ale nelze zodpovědět v abstraktní rovině; její řešení závisí na politickém rozhodnutí, které je ve výlučné kompetenci Parlamentu (srov. nález ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. ). Ústavněprávní přezkum jím přijaté zákonné úpravy daní se proto z hlediska vlastnického práva zásadně omezuje na vyloučení její extrémní disproporcionality, projevující se ve „zmaření samé podstaty majetku“ (nález ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. ) nebo jejím likvidačním (rdousícím) účinku (nález ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. ). Další hlediska přezkumu zas představují požadavky plynoucí ze zásady právního státu, mezi něž patří i požadavek určitosti a předvídatelnosti práva, zákaz svévole a zákaz retroaktivity (srov. nález sp. zn. , nebo nález ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. ). Opominout nelze ani princip rovnosti (srov. nález sp. zn. ).

[23] Institut prominutí daně a jejího příslušenství (tzn. promíjení daňových dluhů) byl vždy vnímán jako milost ze strany státu, jako výjimečné osvobození konkrétního případu od daňové povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2014, č. j. – 30). Na to, aby byla daň či její příslušenství prominuto není subjektivní „právo“ („nárok“), ani při splnění jakýchkoli podmínek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2014, č. j. – 56).

[24] S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že je čistě na uvážení zákonodárce, zda se rozhodne institut prominutí příslušenství daně do právní úpravy zakotvit či nikoliv. Upravit podmínky pro promíjení daně či jejího příslušenství je výsostným právem zákonodárce a záleží na politickém rozhodnutí, které je v jeho výlučné kompetenci. Stěžovateli nesvědčí subjektivní právo na prominutí daně či jejího příslušenství. To, že by měla vyměřená daň a její příslušenství vůči stěžovateli likvidační (rdousící) účinky, stěžovatel netvrdí. Navíc, jak sám v kasační stížnosti uvedl, požádal o prominutí příslušenství daně za účinnosti zákona o správě daní a poplatků, jeho žádost však byla zamítnuta. Možnost žádat o prominutí příslušenství daně tedy stěžovatel měl.

[25] Zbývá doplnit (k odkazu stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. ), že ve znění od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2014 upravoval a stále upravuje instituty posečkání úhrady daně (a jejího příslušenství) a rozložení její úhrady na splátky ( a 157 daňového řádu). Alespoň určitá možnost individualizace a moderace uložené sankce s ohledem na majetkové postavení povinné osoby tedy zůstala zachována i za právní úpravy od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2014.

IV. Závěr

[26] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s podanou kasační stížnost zamítl. O věci rozhodl bez jednání postupem podle , dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.

[27] O nákladech řízení rozhodl soud podle ve spojení s Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Z uvedených důvodů soud rozhodl, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 5. května 2016

JUDr. Barbara Pořízková předsedkyně senátu