Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

47 A 7/2015 - 51

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Jitky Zavřelové a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., ve věci žalobce: D. M., spolek se sídlem R., B., zastoupen Mgr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem Kobližná 19, 602 00 Brno, proti žalovanému: L. m. M. B. s.r.o. se sídlem S. n., M. B., zastoupenému Mgr. Ondřejem Pivoňkou, advokátem se sídlem Na Kozině 1438, 293 01 Mladá Boleslav, o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného,

t a k t o:

I. Žalovanému se ukládá povinnost, aby do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku rozhodl o žádosti žalobce ze dne 26. 2. 2015 o poskytnutí informace.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku

na náhradě nákladů řízení částku 22.632,66 Kč k rukám jeho zástupce

Mgr. Jaroslava Bárty, advokáta.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Praze dne 13. 5. 2015 se žalobce domáhá ochrany proti nečinnosti žalovaného. Žalobce spatřuje nečinnost žalovaného v tom,

že mu neposkytl požadovanou informaci podle , o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), ani nevydal rozhodnutí

o odmítnutí jeho žádosti. Žalobce zároveň uvedl, že vyčerpal bezvýsledně všechny prostředky ochrany proti nečinnosti, tj. stížnost podle ustanovení a žádost

o uplatnění opatření proti nečinnosti dle , ,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Z těchto důvodů navrhl, aby soud žalovanému uložil povinnost ve lhůtě 15 dnů rozhodnout o jeho žádosti.

Žalobce uvedl, že dne 26. 2. 2015 z elektronické adresy „ “ odeslal žalovanému, konkrétně na elektronickou adresu „ “ žádost o informaci: „Jakou odměnu obdržel jednatel společnosti v kalendářním roce 2014?“, přičemž požadoval odpověď zaslat do své datové schránky. Žalovaný v zákonné lhůtě 15 dnů informaci neposkytl a ani nevydal rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Žalobce proto dne 16. 3. 2015 zaslal žalovanému stížnost dle doporučenou zásilkou prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Žalovaný na stížnost opět nereagoval. Doporučená zásilka odeslaná dne 16. 3. 2015 byla žalobci vrácena z důvodu, že žalovaný si ji v úložní době v provozovně poskytovatele poštovních služeb nevyzvedl. Poté žalobce dne 13. 4. 2015 zaslal jednateli žalovaného (na obálce zásilky je uveden jako adresát žalovaný i jeho adresa) doporučenou zásilkou prostřednictvím provozovatele poštovních služeb žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti dle . I tato doporučená zásilka byla žalobci vrácena z důvodu, že žalovaný si ji v úložní době v provozovně poskytovatele poštovních služeb nevyzvedl. Žalobce má tak za to, že vyčerpal všechny prostředky k ochraně před nečinností, proto je aktivně legitimován k podání žaloby na ochranu proti nečinnosti.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že neobdržel žalobcem označený inkriminovaný mail, zásilku se stížností, ani jakékoli jiné písemné podání. V žalobě uvedená adresa „ “ je elektronická adresa bývalého zaměstnance žalovaného, který nebyl jeho jednatelem. Pracovní poměr tohoto zaměstnance k žalovanému skončil již v roce 2014. Tento zaměstnanec zajišťoval obchodní záležitosti a udržoval kontakt se zákazníky

a lesníky. Žalovaný je korporace (společnost s ručením omezeným) ve smyslu zákona

č. , o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), která je zapsána v obchodním rejstříku. Jediným společníkem žalovaného je statutární město Mladá Boleslav, jde však pouze o vlastnický vztah. Žalovaný se proto nepovažuje za povinný subjekt dle , ani za pasivně legitimovaného v soudním řízení. Dále sdělil, že přehled

o jeho příjmech a výdajích (včetně příjmů statutárních orgánů a mzdových prostředků)

je ve formě výroční zprávy a účetní závěrky zveřejněn v obchodním rejstříku, a to ve sbírce listin. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl a přiznal mu právo na náhradu nákladů řízení.

Žalobce v replice uvedl, že žalovaný neměl (a ani dosud nemá) zřízenu elektronickou adresu podatelny, proto žádost o informaci zaslal v souladu s na v té době jedinou elektronickou adresu zveřejněnou na jeho internetových stránkách. Žalovaný

až po podání žaloby upravil svoje internetové stránky tak, že adresu „ “ odstranil, přičemž tuto skutečnost ve vyjádření k žalobě zamlčel. Žalobce k replice připojil zobrazení („printscreen“) internetových stránek žalovaného v původní podobě s inkriminovanou elektronickou adresou. Žalobce považuje za nepředstavitelné, že by předmětná elektronická adresa nebyla po žalovaným tvrzeném ukončení pracovního poměru jeho zaměstnance přesměrována na jinou jeho elektronickou adresu. Dále má za to, že ačkoli si žalovaný nevyzvedl jím zaslané doporučené zásilky, nastaly účinky jejich doručení, neboť se dostaly do sféry jeho dispozice. Upozornil také, že žalovaný mohl „reagovat“ na žádost o informace i po podání žaloby. Dle žalobce je žalovaný s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2009, č. j. - 93, povinným subjektem dle , a proto i pasivně legitimovaným.

Žalobce na výzvu Krajského soudu v Praze (dále jen „soud“) předložil dvě nerozlepené vrácené dopisní obálky.

Při jednání setrval žalobce na svém dosavadním stanovisku. Žalovaný připustil, že je podřízen , ale je toho názoru, že požadovaná informace není informací, kterou by byl povinen poskytnout.

Soud provedl důkaz nerozlepenými dopisními obálkami. Zjistil, že dne 16. 3. 2015 byla žalobcem předána k poštovní přepravě doporučená zásilka určená žalovanému, která nebyla podle relace pošty vyzvednuta. Po otevření obálky soud zjistil, že jejím obsahem je stížnost žalobce podle adresovaná žalovanému. Druhá zásilka od žalobce určená žalovanému byla předána jako doporučená k poštovní přepravě dne 13. 4. 2015. Tuto obálku již soud pro nadbytečnost neotevřel, a to z důvodů níže vyložených. Ani tuto zásilku si žalovaný nevyzvedl. Dále soud provedl listinné důkazy, jež si opatřil nahlédnutím do sbírky listin v obchodním rejstříku veřejně přístupném na portálu „Justice.cz“). Konstatoval zakladatelskouu ze dne 23. 1. 2006 a její změny ze dne 22. 5. 2014 a dále náhled internetové stránky předložený žalobcem a opatřený rovněž soudem z webu http://archive.org/web/, z kterého plyne, že elektronická adresa: byla na stránkách žalovaného skutečně prezentována.

Soud po zjištění, že žaloba byla podána oprávněnou osobou a včas, přezkoumal napadený postup žalovaného, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu zjištěného

ke dni svého rozhodnutí a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Soud musel (bez ohledu na postoj žalovaného při jednání) posoudit, zda žalovaný je povinným subjektem dle . Dle povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. Je nesporné, že žalovaný není státní orgán, územní samosprávný celek ani jeho orgán. Zbývá tak posoudit, zda žalovaný je veřejná instituce. Z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu vyplývá souhrn kritérií, která je třeba posuzovat při rozhodování o tom, zda určitý subjekt představuje veřejnou instituci ve smyslu , a to způsob vzniku, hledisko osoby zřizovatele, subjektu vytvářejícího jednotlivé orgány posuzované instituce, existence či neexistence státního či jiného dohledu nad činností instituce, veřejný nebo soukromý účel instituce. U daného subjektu přitom nemusí být naplněn veřejnoprávní aspekt ve všech těchto znacích, postačí převaha znaků typických pro veřejnou instituci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2014, č. j. - 33), přičemž klíčovým a převažujícím faktorem je efektivní ovládání subjektu státem, územním samosprávným celkem nebo jinou veřejnou institucí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016, č. j. – 84). Ústavní soud vyslovil své závěry v nálezu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. , na půdorysu případu, v němž se jednalo o posouzení povahy státního podniku (konkrétně L. P., s. p.). Nejvyšší správní soud v navazující judikatuře (viz zejména rozsudek ze dne 29. 5. 2008, č. j. - 67) vztáhnul svou obecnější argumentaci rovněž na instituce, jejichž zřizovateli (a těmi, kdož vytvářejí jejich orgány a vykonávají nad nimi dohled) jsou územní samosprávné celky a jejich orgány. Vyšel přitom z okruhu povinných osob, kterými jsou nejen státní orgány, ale právě i územní samosprávné celky a jejich orgány. Představují-li další kategorii povinných osob veřejné instituce, jedná se o skupinu subjektů odvozujících své postavení do značné míry právě od dvou prvně jmenovaných kategorií, tj. státních orgánů a územních samosprávných celků. Pro příklad soud uvádí demonstrativní výčet osob založených či vlastněných územními samosprávnými celky označených soudy za povinné subjekty ve smyslu : podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2014, č. j. – 33, společnost P. m. d. p., a. s., jejímž zakladatelem a jediným akcionářem je statutární město Plzeň, plnící veřejný účel provozování veřejné osobní dopravy; podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2008, č. j. - 67 společnost F. H. K., a. s., jejímž zakladatelem a jediným akcionářem je statutární město Hradec Králové, plnící veřejný účel provozování fotbalu v příslušné obci; podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. - 121, D. p. h. m. P., akciová společnost.

Z provedených listinných důkazů soud zjistil o žalovaném následující skutečnosti. Zakladatelská („Zakladatelská o založení společnosti s ručením omezeným“ ze dne 23. 1. 2006) obsahuje mj. následující ustanovení: jediným společníkem žalovaného je statutární město Mladá Boleslav, předmětem podnikání žalovaného je poskytování služeb pro hospodaření v lesích a pro myslivost; statutárním orgánem žalovaného je jeden jednatel; působnost valné hromady vykonává společník, dozorčí rada je orgánem společnosti, který dohlíží na činnost jednatelů a na uskutečňování podnikatelské činnosti žalovaného, přičemž je složena z pěti členů, kteří jsou voleni a odvoláváni valnou hromadou; o rozdělení zisku dosaženého v obchodním roce rozhoduje společník při výkonu působnosti valné hromady. Zastupitelstvo města Mladá Boleslav schválilo založení žalovaného a rovněž zakladatelskouu. Tato zakladatelská byla změněnau ze dne 22. 5. 2014, ve které se v Preambuli konstatuje, že zakladatel jako územní samosprávný celek v rámci své povinnosti vytváření podmínek pro uspokojování potřeb svých občanů uvedené v , o obcích, ve znění pozdějších předpisů založil tuto společnost mimo jiné k plnění závazku veřejné služby pro zajištění plnění jeho zákonných povinností. Rada města Mladá Boleslav schválila tuto změnu obsahu zakladatelskéy. Kompetence jediného společníka žalovaného po přijetí změny zakladatelskéy zůstaly identické.

Z výše uvedeného je zřejmé, že žalovaný (tj. společnost s ručením omezeným)

byl založen statutárním městem Mladá Boleslav, tj. územním samosprávným celkem.

V procesu zakládání, byť se jednalo o soukromoprávní úkon dle obchodního zákoníku

a při změně zakladatelskéy o úkon dle zákona o obchodních korporacích, byly přítomny i veřejnoprávní prvky (zakladatelská byla schválena zastupitelstvem, změna zakladatelskéy byla schválena radou). Územní samosprávný celek vykonává působnost valné hromady žalovaného. Orgány žalovaného (jednatel a dozorčí rada) jsou kreovány územním samosprávným celkem. Prostřednictvím dozorčí rady územní samosprávný celek vykonává dohled nad činností žalovaného. Žalovaný byl založen za účelem plnění závazku veřejné služby pro zajištění plnění zákonných povinností územního samosprávného celku

(tj. poskytování služeb pro hospodaření v lesích a pro myslivost), je tedy patrný jeho veřejný účel. S ohledem na výše uvedené má soud za to, že v případě žalovaného nepochybně převažují znaky typické pro veřejnou instituci ve smyslu . Žalovaný je proto povinným subjektem ve smyslu a pasivně legitimovaným v tomto soudním řízení.

Podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.

Aby tedy byla žaloba na ochranu proti nečinnosti přípustná, je nezbytné předchozí vyčerpání prostředků, které (případně zvláštní zákon – např. ) poskytuje k ochraně před nečinností.

Stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace se dle podává u povinného subjektu, přičemž dle o ní rozhoduje nadřízený orgán. V případě, že povinným subjektem dle je obchodní společnost, je zároveň příslušná

i k rozhodování o opravných prostředcích (srov. judikaturu Nejvyššího správního soudu - rozsudek ze dne 10. 10. 2013, č. j. - 24, rozsudek ze dne 10. 10. 2013,

č. j. - 32 a rozsudek ze dne 10. 10. 2013, č. j. - 20: „… je určení orgánu, který je v rámci organizační struktury žalované akciové společnosti příslušný

k rozhodování o opravných prostředcích dle zákona o svobodném přístupu k informacím,

v dispozici žalované jakožto povinného subjektu. Nejvyšší správní soud dovodil, že žalovaná je povinným subjektem dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Z toho důvodu je také povinna vytvořit si takový organizační aparát k vyřizování žádostí o informace, který bude splňovat podmínky dvojinstančního rozhodování. Určení či vytvoření nadřízeného orgánu

k rozhodování o odvoláních proti rozhodnutí o odmítnutí poskytnutí informací je přitom třeba provést tak, aby bylo vyhověno účelu zásady dvojinstančnosti. Zásada dvojinstančnosti řízení vyjadřuje obecné oprávnění účastníků správního řízení napadnout každé rozhodnutí správního orgánu prvního stupně řádným opravným prostředkem, k jehož přezkoumání

je povolán orgán vyššího stupně. Podstatou opravného řízení je revizní činnost přezkumných orgánů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2007,

č. j. - 62).“

Žalovaný se nepovažoval za subjekt povinný ve smyslu , proto ani neurčil organizační aparát k vyřizování žádostí o informace, který by splňoval podmínky dvojinstančního rozhodování dle . Žalobce tak nemohl vědět, který z orgánů žalovaného je (či by byl) příslušný k vyřízení stížnosti dle . Žalobce proto správně zaslal a směřoval stížnost žalovanému, aby ten sám určil příslušný orgán k jejímu vyřízení.

Skutečnost, že zásilka obsahující stížnost dle byla žalobci vrácena, neboť si ji žalovaný v úložní době nevyzvedl, nemá dle soudu vliv na doručení.

Dle se použijí, pokud tento zákon nestanoví jinak, při postupu podle tohoto zákona v řízení o stížnosti pro počítání lhůt, doručování a náklady řízení ustanovení , dále se při postupu podle tohoto zákona použijí ustanovení

o základních zásadách činnosti správních orgánů, ustanovení o ochraně před nečinností

a ustanovení ; v ostatním se nepoužije. Sice tedy v nyní posuzovaném případě nelze aplikovat ustanovení věty druhé , dle kterého

je podání učiněno dnem, kdy správnímu orgánu došlo. Ovšem žalovaný měl na základě oznámení provozovatele poštovních služeb možnost vyzvednout si uloženou zásilku obsahující stížnost dle a seznámit se s jejím obsahem dříve, než se nevyzvednutá zásilka vrátila zpět žalobci. Zásilka se dostala do sféry dispozice žalovaného, který tak nabyl objektivní příležitost se s jejím obsahem seznámit (srov. i obecnou zásadu okamžiku doručení jednostranného právního úkonu vůči nepřítomné osobě). Ze strany veřejné instituce nelze akceptovat, že si neuspořádá věci tak, aby poštu přebírala.

Námitka žalovaného, že žádost o informaci byla zaslána na elektronickou adresu jeho bývalého zaměstnance, nemůže obstát. V době podání předmětné žádosti měl žalovaný zveřejněnu na svých internetových stránkách tuto elektronickou adresu, což ostatně ani on sám nerozporuje. Žalovaný nemá zřízenu elektronickou podatelnu. Proto žalobce mohl v souladu („Je-li žádost učiněna elektronicky, musí být podána prostřednictvím elektronické adresy podatelny povinného subjektu, pokud ji povinný subjekt zřídil. Pokud elektronické adresy podatelny nejsou zveřejněny, postačí podání na jakoukoliv elektronickou adresu povinného subjektu.“) použít právě tuto elektronickou adresu k zaslání žádosti o informace.

V projednávané věci má soud v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (např. s rozsudkem ze dne 29. 10. 2009, č. j. - 86) za to, že žalobce bezvýsledně vyčerpal prostředek k ochraně proti nečinnosti, který mu zvláštní předpis (tedy ) poskytuje – konkrétně stížnost podle ustanovení . Soud v souladu s výše zmíněným rozsudkem Nejvyššího správního soudu rovněž konstatuje, že v případě nečinnosti orgánu vyřizujícího stížnost podle ustanovení je možné podat žalobu na ochranu proti nečinnosti přímo proti subjektu, po kterém byla informace žádána. Vzhledem k tomu, že stížnost byla žalobcem v posuzované věci podána včas

a žalovaný na ni vůbec nereagoval, byl tento prostředek stanovený k ochraně proti nečinnosti bezvýsledně vyčerpán a podmínky řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu při vyřizování žádosti o poskytnutí informací byly splněny. V této souvislosti považuje soud za vhodné upozornit na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. – 33, dle kterého dokonce nemůže být podmínkou řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti podle a násl. vyčerpání prostředků k ochraně proti nečinnosti ve správním řízení, tj. podání žádosti nadřízenému správnímu orgánu podle , v případě, že k rozhodnutí ve věci by byla příslušná obchodní společnost, která nemá vytvořenou víceinstanční transparentní organizační strukturu pro rozhodování dle . S ohledem na výše uvedený rozsudek je skutečnost, že žalobce zaslal jednateli žalovaného žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti dle , z hlediska přípustnosti žaloby nadbytečná.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že přehled o jeho příjmech a výdajích (včetně příjmů statutárních orgánů a mzdových prostředků) je ve formě výroční zprávy a účetní závěrky zveřejněn v obchodním rejstříku, a to ve sbírce listin. Žalobci, resp. jeho zástupci, bylo toto vyjádření žalovaného doručeno prostřednictvím soudu dne 29. 5. 2015. Žalobce

se v replice k této informaci nevyjádřil, pouze uvedl: „Ostatně, kdyby žalovaný reagovat chtěl, mohl tak učinit po podání žaloby, což se však v předmětné věci nestalo.“. Dle , pokud žádost o poskytnutí informace směřuje k poskytnutí zveřejněné informace, může povinný subjekt co nejdříve, nejpozději však do sedmi dnů, místo poskytnutí informace sdělit žadateli údaje umožňující vyhledání a získání zveřejněné informace (s účinností od 9. 9. 2015 bylo na konec odstavce novelou zákona doplněno: zejména odkaz na internetovou stránku, kde se informace nachází). Druhý odstavec tohoto paragrafu pak stanoví, že pokud žadatel trvá na přímém poskytnutí zveřejněné informace, povinný subjekt mu ji i přesto poskytne

(s účinností od 9. 9. 2015 bylo na konec odstavce doplněno: to neplatí, pokud byla žádost

o poskytnutí informace podána elektronicky a pokud je požadovaná informace zveřejněna způsobem umožňujícím dálkový přístup a žadateli byl sdělen odkaz na internetovou stránku, kde se informace nachází.). Soud (ani žalobce) nepovažuje sdělení žalovaného za poskytnutí informace odkazem na zveřejněnou informaci ve smyslu , neboť nebyla dodržena lhůta sedmi dnů od doručení žádosti o informace a zejména nejde o přesně specifikovaný odkaz umožňující jednoznačné určení „místa“, kde se informace nachází. V takovém případě by totiž měl být uveden exaktní způsob vyhledání informace – např. přesná internetová adresa – hypertextový odkaz na internetovou stránku a název dokumentu, ve kterém se požadovaná informace nachází, a to včetně konkrétní stránky či kapitoly.

Lze tedy shrnout, že žalovaný dosud neposkytl požadovanou informaci ani nevydal rozhodnutí o odmítnutí žádosti, proto soud shledal žalobu důvodnou.

Z výše uvedených důvodů postupoval soud podle ustanovení a žalovanému uložil povinnost rozhodnout o žádosti žalobce. K tomu soud stanovil žalovanému lhůtu 15 odpovídající obecné lhůtě pro vyřízení žádosti o informaci [ ]. Na žalovaném je, aby ve stanovené lhůtě posoudil, zda informaci žalobci poskytne nebo vydá rozhodnutí o odmítnutí žádosti.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch.

Žalobci, který byl ve věci úspěšný, přiznal soud náhradu nákladů v celkové částce 22.632,66 Kč. Náhrada nákladů řízení představuje v dané věci žalobcem zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč a dále odměnu zástupce žalobce. Mimosmluvní odměna odpovídá pěti úkonům právní služby po 3.100,- Kč (převzetí zastoupení, sepis žaloby, další porada s klientem, sepis repliky a účast u jednání) podle , , , c, d) a g) , advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), tj. 15.500,- Kč, k čemuž je třeba přičíst pětkrát režijní paušál po 300,- Kč (tj. 1.500,- Kč) za náhradu hotových výdajů zástupce žalobce dle advokátního tarifu (tj. celkem 17.000,- Kč), dále náhradě za zmeškaný čas cestou k jednání v rozsahu dvanácti půlhodin á 100,- Kč dle advokátního tarifu (tj. 1200,- Kč) a náhradě cestovného na trase Brno – Praha a zpět osobním automobilem Škoda Fabia při vzdálenosti tam a zpět celkem 452 km, spotřebě benzínu dané aritmetickým průměrem hodnot 7,9/4,8/6 litrů (v kombinovaném provozu 6 l) na 100 km, sazbě základní náhrady 3,60 Kč [dle ] a ceně paliva 29,70 Kč (dle specifikace žalobce), celkem tedy ve výši 2.432,66 Kč. Celkovou částku je žalovaný povinen žalobci zaplatit ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jeho zástupce.

P o u č e n í:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek,

je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 12. května 2016

JUDr. Věra Šimůnková, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost: Alena Léblová