Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Azs 40/2016 - 30

Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval přípustnost kasační stížnosti. Dospěl přitom k závěru, že kasační stížnosti je přípustná, neboť byla podána účastníkem řízení před krajským soudem, směřuje proti pravomocnému rozhodnutí z takového řízení vzešlého, a stěžovatel se jí domáhá zrušení napadeného rozhodnutí (rozsudku). Krom toho Nejvyšší správní soud podotýká, že kasační stížnost byla podána včas, a stěžovatel je v souladu s ustanovením zastoupen advokátkou, která mu byla ustanovena v řízení před krajským soudem usnesením ze dne 24. 9. 2014, č. j. – 35, a zastupuje jej proto v souladu s ustanovením in fine i v nynějším řízení o kasační stížnosti.

Dále se Nejvyšší správní soud, v souladu s ustanovením , zabýval posouzením přijatelnosti kasační stížnosti, neboť dle daného ustanovení má být odmítnuta pro nepřijatelnost kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany, která svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

Kasační stížnost je nepřijatelná.

Pokud jde o výklad neurčitého kriteria „přesah významu kasační stížnosti nad vlastními zájmy stěžovatele“, byl tento učiněn Nejvyšším správním soudem zejména v jeho usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. – 39, a na tomto výkladu se rozhodovací činnost zdejšího soudu posléze ustálila. Dle závěrů tohoto usnesení, od kterých Nejvyšší správní soud neshledal důvodu se v nyní posuzované věci odchýlit, lze přesah vlastních zájmů stěžovatele shledat jen v natolik zásadní a intenzivní situaci, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů. O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, a dále tehdy, kdy krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.

Stěžejní otázkou, jež byla kasační stížností vznesena, je kvalifikovatelnost tvrzeného zhoršení zdravotního stavu stěžovatele v důsledku progrese již dříve posuzovaných chorob jako nové skutečnosti či zjištění ve smyslu § 10a písm. e) zákona o azylu. Touto otázkou se Nejvyšší správní soud zabýval zejména ve svém rozsudku ze dne 23. 9. 2009, č. j. – 66. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku především k této otázce konstatoval, že „[p]ro posouzení otázky, zda se v daném případě skutečně jedná o novou skutečnost, je podstatné především srovnání důvodů obou stěžovatelových žádostí.“ Rovněž odkázal na závěry svého rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. – 65, dle nichž „ustanovení § 10a písm. e) zákona o azylu představuje jistý filtr, jehož prostřednictvím je možné propustit do dalšího opakovaného řízení o udělení mezinárodní ochrany již jednou rozhodnutou věc. Jedná se přitom o výjimku, kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté, tzv. res iudicata, resp. v daném případě res administrata. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění obou [v tomto ustanovení] uvedených podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu nové žádosti, jež může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí […].“

Ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. – 66, se soud rovněž zevrubně vyjádřil k povinnosti žalovaného zkoumat důsledky případného návratu žadatele do země jeho původu z hlediska jeho zdravotního stavu, a to jak z hlediska samotného průběhu návratu, tak i ohledně přístupnosti (finanční či jiné) a kvality zdravotního systému v zemi původu. Ani v tomto ohledu proto není kasační stížnost přijatelná.

Nejvyšší správní soud neshledal, že by se krajský soud vydáním napadeného rozsudku dopustil zásadního pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. Krajský soud správně posoudil otázku zákonnosti postupu žalovaného, spočívajícího v zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany dle § 25 písm. i) zákona o azylu, když shledal, že progrese stěžovateli diagnostikovaných chorob nenaplňuje znaky nových skutečností či zjištění dle § 10a písm. e) téhož zákona. Zdravotní péče není pro osoby trpící diabetem v Gruzii nepřístupná či obtížně přístupná, stejně jako pokud jde o zdravotní péči kardiologickou, což dostatečně vyplývá ze zpráv opatřených žalovaným a založených ve správním spise, a proto nelze konstatovat, že by (tvrzené) zhoršení zdravotního stavu stěžovatele zakládalo novou skutečnost ohledně (ne)možnosti návratu stěžovatele do země jeho původu.

Dle názoru Nejvyššího správního soudu nepochybil krajský soud ani tehdy, konstatoval-li na str. 4 napadeného rozsudku nepřípustnost nových námitek stěžovatele, obsažených v písemné replice ze dne 7. 11. 2014, jež byla krajskému soudu podána a doručena dne 11. 11. 2014. Krajský soud tak učinil zcela v souladu s ustanovením in fine , dle kterého „[r]ozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání žaloby.“ Lhůta pro podání žaloby je přitom v dané věci, na základě ustanovení zákona o azylu stanovena na 15 dní ode dne doručení napadeného rozhodnutí (rozhodnutí žalovaného) žalobci (stěžovateli). S obsahem rozhodnutí žalovaného byl přitom stěžovatel seznámen dne 30. 5. 2014, tudíž lhůta pro podání žaloby uplynula dne 14. 6. 2014, a je tak zjevné, že pozdější rozšíření žalobních bodů nebylo po tomto datu přípustné. Stěžovatelův odkaz na závěry rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. – 78, není případný, neboť tyto se dotýkaly zcela odlišným způsobem formulované žaloby, u níž byly pochybnosti, zda vůbec byly uplatněny jakékoli žalobní body. Dále byla stěžejní otázkou řešenou v odkazovaném rozsudku rovněž povinnost krajského soudu vyzvat žalobce k odstranění vad žaloby, která neobsahuje žádný dostatečně konkretizovaný žalobní bod. O takovou situaci se však v případě stěžovatele zjevně nejednalo.

Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že kasační stížnost stěžovatele podstatně nepřesahuje jeho vlastní zájmy, pročež se jedná o kasační stížnost nepřijatelnou ve smyslu požadavků dle V takovém případě zdejšímu soudu nezbývá, než kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost.

Podle ve spojení s nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší správní soud však poznamenává, že pro řízení o kasační stížnosti byla stěžovateli usnesením ze dne 24. 9. 2014, č. j. – 35, ustanovena zástupkyně z řad advokátů, JUDr. Jana Kuřátková. V takovém případě, v souladu s ustanovením věty první nese stát náklady právního zastoupení stěžovatele. Ustanovené zástupkyni stěžovatele náleží v souladu s , o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti (doplnění kasační stížnosti) ve výši 3100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby podle cit. vyhlášky. Ustanovená zástupkyně zdejšímu soudu v rámci vyúčtování odměny sdělila, že je plátkyní daně z přidané hodnoty, a tuto skutečnost řádně doložila, pročež soud zvýšil částku 3400 Kč o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je ustanovená zástupkyně povinna odvést, tedy o částku 714 Kč. Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 4114 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení, na bankovní účet specifikovaný v podání zástupkyně stěžovatele ze dne 23. 2. 2016.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2016

JUDr. Miluše Došková

předsedkyně senátu