Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 As 43/2016 - 16

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: Dipl. Ing. K. – E. C., zastoupen JUDr. Petrem Haluzou, advokátem se sídlem Drahobejlova 41, Praha 9, proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2016, č. j. – 32,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností se žalobce Dipl. Ing. K. – E. C. domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2016, č. j. – 32, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Krajský soud v Plzni (dále také „krajský soud“) napadeným usnesením odmítl žaloby, kterými se žalobce domáhal zrušení čtyř rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Odboru řízení restitucí, ze dne 19. 6. 2015, sp. zn. SPU 356608/2015, sp. zn. SPU 365605/2015, sp. zn. SPU 356611/2015 a sp. zn. SPU 356619/2015, jimiž byla zamítnuta odvolání žalobce a potvrzena rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Karlovarský kraj, ze dne 27. 3. 2015, č. j. SPU 140607/2015/129/Lou, a dále ze dne 1. 4. 2015, č. j. SPU 169298/2015/129/Lou, č. j. SPU 70574/2015/129/Lou a č. j. SPU 170397/2015/129/Lou. Těmito rozhodnutími byla z moci úřední obnovena řízení, v nichž bylo rozhodnuto dle ust. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), tak, že žalobce je vlastníkem v rozhodnutích vyjmenovaných nemovitostí.

Krajský soud s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015, č. j. - 35, dospěl k závěru, že o věci má jednat a rozhodnout soud v občanském soudním řízení. Žalobu proto podle ust. odmítl a poučil žalobce o možnosti podat žalobu k místně příslušnému okresnímu soudu.

Proti tomuto usnesení krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů dle ust. , d) a e)

Stěžovatel namítl, že v dané věci byly návrhem na obnovu řízení (ex offo) napadeny již pravomocná rozhodnutí. Správní orgán vydal rozhodnutí podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jež nabylo právní moci. Rozhodnutí o obnově řízení vydal týž orgán opět podle . Podle téhož pak podal žalobce odvolání, o němž opět podle rozhodl žalovaný. Pokud se v rovině procesní daná věc pohybovala stále v režimu , měla by být dána příslušnost správních soudů. Ostatně správní soud nerozhoduje o meritu věci, ale o otázce procesní, regulované . Teprve pokud by stěžovatel neuspěl v rovině správního soudnictví, znamenalo by to, že by se obnovilo vlastní řízení, v němž by správní orgány rozhodovaly meritorně (hmotněprávně), a proti jejich rozhodnutí by pak následovala možnost soudního přezkumu v rámci občanského soudního řízení. Názor krajského soudu znamená, že by obecný soud rozhodoval jak o připuštění obnovy řízení, tak později i meritorně. Nelze vyloučit, že by pozdější rozhodování obecného soudu mohlo být ovlivněno i názorem, který si na věc vytvořil při rozhodování o připuštění obnovy řízení. Pokud stěžovatel argumentuje nesprávností či nezákonností rozhodnutí soudu, jedná se o sféru práva veřejného. Ochrana zákonnosti a správnosti rozhodování má veřejnoprávní charakter. V daném případě to platí tím spíše, protože obnova řízení zde má povahu dozorčího opravného prostředku. Jedná se o veřejné subjektivní právo, jemuž měla být poskytnuta ochrana právě cestou správního soudnictví. Toto se dotýká i práva žalobce na spravedlivý proces. Navíc návrh na obnovu řízení podal správní orgán, který v tomto návrhu argumentuje veřejným zájmem. Jistě nebylo úmyslem zákonodárce, aby táž věc byla vnímána jako věc veřejného zájmu (z pohledu správního orgánu) a z pohledu dotčené osoby pak jako soukromoprávní záležitost. Rovina posouzení této věci cestou správního soudnictví odpovídá jeho funkci, jíž je ochrana veřejných subjektivních práv, jejíž součástí je i zákonnost postupu správních orgánů podle . Všechny procesní předpisy mají charakter veřejnoprávní. Stěžovatel proto navrhl, aby bylo napadené usnesení zrušeno a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského soudu v souladu s ust. a 4 , vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.

V projednávané věci je spornou otázkou, zda jsou k přezkumu žalobami napadených rozhodnutí příslušné soudy správní (v řízení podle ) nebo civilní (v řízení podle části páté ). Rozhodující je tak posouzení, zda bylo těmito rozhodnutími rozhodnuto v soukromoprávní nebo veřejnoprávní věci (konkrétně jimi byla zamítnuta odvolání a potvrzena rozhodnutí o nařízení obnovy řízení ve věcech, v nichž bylo rozhodnuto dle ust. tak, že žalobce je vlastníkem v rozhodnutích vyjmenovaných nemovitostí).

Není pochyb (a stěžovatel to ani nerozporuje), že správní řízení vedené na základě ust. , jehož obnova byla v této věci nařízena, je řízením, které ústí ve vydání rozhodnutí, jež je soukromoprávní povahy a podléhá soudnímu přezkumu v občanském soudním řízení podle části páté (srov. např. rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle , o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 22. 6. 2004, č. j. Konf 123/2003 - 7, č. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná také na www.nssoud.cz).

Stěžovatel rozporuje závěr krajského soudu, že soukromoprávní povaha je zachována i u rozhodnutí, které nařizuje obnovu takového řízení. Podle stěžovatele totiž toto rozhodnutí řeší pouze procesní (tudíž veřejnoprávní) otázku a je vydáno na základě .

Nejvyšší správní soud však argumentaci stěžovatele nepřisvědčil. Jak již opakovaně uvedl ve své konstantní judikatuře, soukromoprávní (či veřejnoprávní) povaha věci (a rozhodnutí) je zachována i v případných navazujících opravných řízeních, včetně řízení o nařízení obnovy řízení (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2015, č. j. - 35, ze dne 4. 2. 2003, č. j. - 24, č. NSS, ze dne 2. 8. 2004, č. j. - 35, nebo ze dne 24. 8. 2007, č. j. – 103). Rozhodující je totiž vždy charakter hmotného práva, o němž je v řízení rozhodováno, nikoliv charakter procesních prostředků, jejich prostřednictvím správní orgán k rozhodnutí ve věci samé dospívá. Nařízení obnovy řízení musí sledovat procesní osud rozhodnutí ve věci samé. Právní režim soudní ochrany proti rozhodnutí o povolení obnovy řízení tudíž nemůže být odlišný od právního režimu soudní ochrany proti rozhodnutí o vlastnictví nemovitosti.

Je přitom lhostejné, že správní řízení v projednávané věci probíhalo podle . Tato skutečnost se sama o sobě nijak nepromítá do toho, zda správní orgán rozhoduje ve veřejnoprávní či soukromoprávní věci. Stěžovatel například nezpochybňuje, že rozhodnutí o určení vlastnického práva dle ust. je rozhodnutím v soukromoprávní věci, ačkoliv je vydáváno ve správním řízení vedeném podle .

Stejně tak je lhostejné, že v napadeném rozhodnutí byla řešena procesní otázka (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2003, č. j. - 47, č. NSS, nebo rozsudek ze dne 25. 10. 2005, č. j. - 79). Názor stěžovatele, že by procesní (a tudíž veřejnoprávní) otázku měly řešit soudy ve správním soudnictví, by vedl ke zcela nevhodnému paralelnímu soudnímu přezkumu jediného správního rozhodnutí. Kdyby soud přistoupil na stěžovatelovu argumentaci, pak by například samotné původní rozhodnutí o jeho vlastnickém právu mohl stěžovatel napadnout jak u správních soudů, tak u soudů civilních. Správní soudy by byly příslušné k posuzování námitek, které by se týkaly porušení procesních ustanovení ( ), a civilní soudy by byly příslušné k posuzování námitek týkající se merita věci (vlastnického práva). Kdyby stěžovatel zamýšlel uplatnit procesní i hmotněprávní námitky, byl by dokonce nucen podat dvě žaloby ke dvěma různým soudům. Takto rozštěpený soudní přezkum by byl zjevně neekonomický a nelogický. Proto se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje s názorem dosavadní ustálené judikatury, že pro určení pravomoci soudů (civilních či správních) musí být rozhodující toliko charakter hmotného práva, o kterém bylo rozhodováno, bez ohledu na fázi správního procesu či využité procesní prostředky a postupy.

Soustředěním soudního přezkumu do jediné větve soudní soustavy přitom neznamená omezení práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť přístup k soudu v jeho věci je mu zaručen. Za žádnou překážku spravedlivého procesu nelze považovat ani to, že by civilní soud mohl při přezkumu zákonnosti nařízení obnovy řízení vyslovit i závěr, který by mohl mít vliv na jeho pozdější rozhodování o obnovené věci. Taková situace není v civilním ani ve správním soudnictví nikterak výjimečná.

Nakonec na soukromoprávní či veřejnoprávní charakter věci nemůže mít vliv ani to, že správní orgán vydání rozhodnutí odůvodnil existencí veřejného zájmu na jeho vydání. Prolínání soukromých práv s různými veřejnoprávními vlivy je zcela běžně jak ve správním, tak v civilním soudnictví. Nemůže být proto rozhodné to, zda správní orgán shledal na vydání rozhodnutí veřejný zájem, nýbrž to, jaká je povaha subjektivního hmotného práva, o němž je rozhodováno.

Lze tak uzavřít, že žalobami napadená rozhodnutí jsou rozhodnutími, jimiž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci a k jejichž přezkumu jsou příslušné soudy v občanském soudním řízení. Krajský soud proto žalobu správně odmítnul na základě ust.

S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná, a proto ji zamítl ( věta druhá ).

Ve věci rozhodl v souladu s ust. , podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. , věta první ve spojení s ust. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2016

JUDr. Jaroslav Hubáček

předseda senátu