Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

62 Ad 2/2015 - 47

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida

Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní

věci žalobce: R. Š., zastoupený JUDr. Evou Frélichovou, advokátkou se sídlem

Znojmo, Kollárova 3, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Praha 4,

Budějovická 7, o žalobě proti rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 7.10.2014,

č.j. 39624-3/2014-900000-302,

t a k t o :

I. Rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 7.10.2014, č.j. 39624-

3/2014-900000-302, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu

řízení.

II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 13 200 Kč

do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Evy

Frélichové, advokátky se sídlem Znojmo, Kollárova 3.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 7.10.2014, č.j. 39624-3/2014-900000-302, jímž bylo změněno rozhodnutí Celního

[OBRÁZEK]pokračování - 2 - 62Ad 2/2015

úřadu pro Kraj Vysočina („prvostupňový orgán“) ze dne 2.7.2014, č.j. 30856-2/2014-

630000-01, o zamítnutí žádosti o doplacení stravného, a to tak, že se v jeho výroku za

slova „10 624 Kč“ doplňují slova „s příslušenstvím“, slova „období leden 2013 až

leden 2014“ se nahrazují slovy „rok 2013“ a za slova „bylo dle ustanovení“ se doplňují

slova „§ 149 odst. 1 poslední věta a“. V ostatním zůstalo prvostupňové rozhodnutí

beze změny.

I. Podstata věci

Dne 17.1.2014 žalobce požádal celní úřad o doplacení stravného za období

leden 2013 až leden 2014 v souvislosti s rozhodnutím o jeho přeložení z místa

služebního působiště Znojmo do místa služebního působiště Jihlava. Dne 2.7.2014

bylo o jeho žádosti prvostupňovým orgánem rozhodnuto tak, že se žádost o proplacení

částky 10 624 Kč za období leden 2013 až leden 2014 z titulu náhrady cestovních

výdajů (stravného) zamítá. Tento závěr, pouze s dílčí změnou, jak se projevila ve

změně rozhodnutí prvostupňového orgánu, potvrdil i žalovaný v nyní napadeném

rozhodnutí.

Prvostupňový orgán i žalovaný při svém rozhodování vycházeli z § 38 odst. 1

písm. a) , kterou se upravují některé podrobnosti služebního

poměru celníků, v tehdy platném znění (dále jen „ “), podle

níž náleží celníkovi, který z důvodu přeložení v důležitém zájmu služby vykonává

službu v jiném místě služebního působiště, náhrada výdajů jako při služební cestě.

Tyto náhrady se poskytují nejdéle do doby přestěhování celníka do místa služebního

působiště, stravné se poskytuje nejdéle po dobu 6 let od jeho přeložení. Vyhláška

č. se v délce poskytování stravného nelišila od pozdější právní úpravy

obsažené v zákoně č. , o služebním poměru příslušníků bezpečnostních

sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), a z tohoto důvodu mohlo být žalobci

podle žalovaného poskytnuto stravné po dobu 6 let od nabytí účinnosti tohoto zákona,

a tedy jeho žádosti o proplacení stravného za rok 2013 nemohlo být vyhověno.

Tento závěr žalobce napadá podanou žalobou.

II. Shrnutí žaloby

Žalobce namítá, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné a že

postup žalovaného byl v rozporu s požadavkem legality, právní jistoty a

předvídatelnosti práva v právním vztahu.

Žalobce argumentuje tak, že byl-li příslušník celní správy přeložen do jiného

místa působiště v důležitém zájmu služby ve smyslu

Sb., o služebním poměru příslušníků PČR a ostatních ozbrojených složek (dále jen

„zákon o služebním poměru příslušníků PČR“), náleží mu náhrada cestovních výdajů

podle tohoto zákona a , tedy i náhrada

cestovních výdajů a stravného za celou dobu, kdy byl v důsledku výkonu služby mimo

[OBRÁZEK]pokračování - 3 - 62Ad 2/2015

místo svého bydliště. Podle žalobce se ani v souvislosti s přijetím zákona o služebním

poměru a s jeho účinností od 1.1.2007 tento nárok na výplatu cestovních náhrad včetně

stravného nijak nezměnil, neboť platí obecná zásada, podle které není-li něco v novém

právním předpisu nebo smlouvě výslovně upraveno jinak, použije se právní úprava

platná podle původního právního předpisu, byla-li pro něj výhodnější.

Žalobce rovněž nesouhlasí s názorem žalovaného, že v důsledku údajné změny

služebního poměru vzniklé novým „jiným“ služebním zařazením žalobce se na

žalobce začala v plném rozsahu vztahovat příslušná ustanovení „nového“ zákona o

služebním poměru. Žalobce odmítá, že by došlo k jakékoli faktické změně, pokud jde

o jeho služební zařazení či místo výkonu služby, a dodává, že byla toliko změněna

terminologie jednotlivých institutů.

Podle žalobce se žalovaný také nevypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti

prvostupňového rozhodnutí, když pouze konstatoval, že s pojmem nepřezkoumatelnost

služební zákon nepracuje. Podle žalobce se však jedná o kategorii společnou pro

všechna rozhodnutí.

Žalobce se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí i jemu přecházejícího

rozhodnutí prvostupňového orgánu. Žalobce setrval na svém procesním postoji po

celou dobu řízení před zdejším soudem.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

Žalovaný k žalobě argumentuje v tom směru, že žalobce byl rozhodnutím

ředitele Celního ředitelství Brno ze dne 8.1.2007, č.j. 38/07-0101-11/16352, podle

§ 215 odst. 1 a 7 zákona o služebním poměru dnem 1.1.2007 ustanoven na služební

místo referent mobilního dohledu ve 3. tarifní třídě v místě služebního působiště

Střítež. Tato změna byla s ohledem na oprávněné zájmy žalobce posouzena jako nový

titul pro poskytování stravného ve smyslu § 149 odst. 1 písm. a) zákona o služebním

poměru (převedení žalobce na jiné služební místo do jiného místa služebního

působiště ve smyslu § 25 odst. 1 písm. a/ tohoto zákona). Žalovaný poukazuje na to, že

do té doby byl žalobce ustaven co do náplně vykonávaných činností ve srovnatelné

funkci v 8. platové třídě (ta byla zrušena ke dni 31.12.2006), avšak v jiném místě

služebního působiště, a to v Jihlavě. Pokud by podle žalovaného k této změně nedošlo,

pobíral by žalobce stravné pouze do 31.7.2010, tedy po dobu šesti let od jeho přeložení

ze Znojma do Jihlavy, ke kterému došlo ke dni 1.8.2004.

Žalovaný souhlasí s názorem žalobce, že v době jeho přeložení nebylo

poskytování stravného časově omezeno, avšak k datu 2.8.2005 došlo k novelizaci § 38

odst. 1 a od tohoto data mohlo být stravné poskytováno

pouze po dobu 6 let od převedení. Novelizovaným ustanovením vyhlášky s účinností

od 2.8.2005 se začal do budoucna řídit i předmětný finanční nárok žalobce na stravné.

V důsledku převedení žalobce k 1.1.2007 vznikl nový důvod pro poskytování

[OBRÁZEK]pokračování - 4 - 62Ad 2/2015

stravného a doba 6 let tak začala plynout od začátku, pročež stravné mohlo být žalobci poskytováno až do 31.12.2012.

Podle žalovaného tedy jeho postup není aktem svévole služebního funkcionáře,

nýbrž výrazem nemožnosti použití již neplatné právní úpravy na služebně právní

vztahy po přijetí právní úpravy nové a povinnosti služebního funkcionáře aplikovat

platnou právní úpravu na vztahy vyplývající ze služebního poměru.

Taktéž žalovaný setrval na svém procesním stanovisku po celou dobu řízení

před zdejším soudem a navrhuje, aby žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta.

IV. Posouzení věci

Žaloba byla podána včas ( , soudní řád

správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), osobou k tomu oprávněnou

( ), žaloba je přípustná ( , a ).

Napadené rozhodnutí bylo přezkoumáno v mezích uplatněných žalobních bodů

podle podle skutkového a právního stavu ke dni rozhodování

žalovaného postupem podle Zdejší soud rozhodoval bez jednání

( a ) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Podstatou sporu mezi žalobcem a žalovaným je posouzení právní otázky, zda žalobci po dobu roku 2013 příslušel nárok na vyplácení cestovních náhrad (stravného).

Ze správního spisu plyne, že dne 26.5.2004 vydalo Celní ředitelství Brno

rozhodnutí (č.j. 7574/04-0101-11), kterým byl žalobce s účinností od 1.8.2004

přeložen z původního místa služebního působiště Znojmo do místa služebního

působiště Jihlava. Dne 4.8.2004 vydalo Generální ředitelství cel rozhodnutí

(č.j. 10415/04-0101-11), kterým byl žalobce s účinností od 1.8.2004 ustanoven do

funkce referenta daňové kontroly k Celnímu úřadu Jihlava a zařazen do 9. platové

třídy a 7. platového stupně. Podle tohoto rozhodnutí žalobci náležely cestovní náhrady

dle Dne 24.8.2006 (rozhodnutím č.j. 7667/06-0101-11) byl

žalobce ke dni 31.8.2006 odvolán z funkce referent skupiny mobilního dohledu

v 9. platové třídě a s účinností od 1.9.2006 byl ustanoven do funkce referenta

mobilního dohledu v 8. platové třídě. Toto rozhodnutí bylo odůvodněno tak, že

k odvolání žalobce z dosavadní funkce došlo z důvodu jejího zrušení ke dni 31.8.2006

v důsledku organizačních změn. Dne 8.1.2007 vydalo Celní ředitelství Brno

rozhodnutí (č.j. 38/07-0101-11/16352), že s účinností od 1.1.2007 byl žalobce

ustanoven do služebního poměru na dobu neurčitou na služební místo referent

mobilního dohledu v útvaru Celního úřadu Jihlava, místo služebního působiště Střítež.

pokračování - 5 - 62Ad 2/2015

Dne 1.1.2007 nabyl účinnosti zákon o služebním poměru (č. ).

Tento zákon nahradil dosavadní právní úpravu, především zákon o služebním poměru

příslušníků PČR (č. ).

Podle § 215 odst. 1 zákona o služebním poměru příslušník ustanovený do

funkce podle dosavadních právních předpisů, který vykonává službu podle § 1 odst. 4

zákona o služebním poměru, bude dnem nabytí účinnosti tohoto zákona ustanoven na

služební místo, pro které splňuje stanovený stupeň vzdělání, a jmenován do služební

hodnosti, která je stanovena pro toto služební místo. Splnění požadavku oboru nebo

zaměření vzdělání a dalšího odborného požadavku pro služební místo se nevyžaduje.

Podle § 149 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru příslušník, který je

převeden na jiné služební místo z důvodů uvedených v § 25 odst. 1 až 3 a § 26 odst. 1

a 4 zákona o služebním poměru do jiného místa služebního působiště, má nárok na

náhrady cestovních výdajů za podmínek a ve výši jako při služební cestě. Náhrady

cestovních výdajů se příslušníkovi poskytují do doby jeho přestěhování do jiného

místa služebního působiště; stravné se poskytuje nejdéle po dobu 6 let.

Podle § 25 odst. 1 písm. a) tohoto zákona příslušník je odvolán z dosavadního

služebního místa, jestliže jeho dosavadní služební místo bylo v důsledku

organizačních změn zrušeno.

Podstata závěru žalovaného je opřena o úvahu, podle které zákon o služebním

poměru zavedl zcela novou právní úpravu služebního poměru a vzhledem

k reorganizaci útvarů celní správy došlo u žalobce k zásadní změně jeho služebního

poměru nejen co do služebního zařazení a souvisejícího obsahu vykonávaných

činností, nýbrž i ke změně jeho místa služebního působiště. Od 1.1.2007 tudíž žalobce

začal spadat do režimu zákona o služebním poměru, začala se na něj vztahovat

všechna jeho ustanovení o právech a povinnostech vyplývajících z těchto poměrů bez

výjimky, včetně ustanovení týkajících se poskytování náhrad v souvislosti

s převedením na jiné služební místo, a to včetně všech zákonem stanovených omezení.

Změna služebního zařazení a současná změna místa služebního působiště musí být

podle žalovaného posuzována jako převedení na jiné služební místo podle § 25 odst. 1

písm. a) zákona o služebním poměru a ustanovení na služební místo podle § 215 odst.

1 zákona o služebním poměru musí být považována za odvolání z dosavadního

služebního místa ve smyslu § 25 odst. 1 zákona o služebním poměru. Změnou místa

služebního působiště a novým služebním zařazením od 1.1.2007 podle žalovaného

započala plynout doba 6 let pro poskytování stravného, jež dne 31.12.2012 uplynula.

Pak tedy od 1.1.2013 žalobce nárok na stravné neměl.

S takovým pojetím žalovaného zdejší soud nesouhlasí. Předně totiž nelze

dovozovat, že by novou právní úpravou zákona o služebním poměru byla vytvořena

jakákoli diskontinuita s právními vztahy (služebními poměry) existujícími před

pokračování - 6 - 62Ad 2/2015

1. 1. 2007, resp. že ke dni 1. 1. 2007 byli všichni příslušníci zcela nově ustanoveni do

svých funkcí. Jak plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30.6.2010 ve

věci sp. zn. (č. 1192/2010 Sb. NSS), takové účinky nové právní úpravy

zákona o služebním poměru by vedly k extrémnímu narušení právní jistoty příslušníků

bezpečnostních sborů a umožňovaly by nepřípustnou míru libovůle služebních

funkcionářů při (novém) ustanovování příslušníků na služební místa. Mimo to, že

takové důsledky by byly obecně nepřijatelné, v souvislosti se zde dotčenou právní

úpravou je navíc třeba poukázat na mimořádnou úlohu příslušníků bezpečnostních

sborů při ochraně a prosazování veřejných zájmů, jakož i potřebu stabilizace těchto

složek (což byl ostatně jeden z hlavních cílů nové právní úpravy). Tyto zájmy se

odrážejí v koncipování zákona o služebním poměru jako zvláštní, na

pojmově autonomní úpravy, jakož i konkrétně například v zakotvení přísných

předpokladů k přijetí do služebního poměru v ustanovení § 13 až 18 zákona

o služebním poměru nebo povinného propuštění podle § 42 téhož zákona. Zásada

kontinuity trvání služebních poměrů podle předchozí a současné právní úpravy je

vyjádřena právě v § 215 zákona o služebním poměru, který společně s dalšími

přechodnými ustanoveními zajišťuje přizpůsobení se koncepčním změnám a přechod

na novou právní úpravu (srov. důvodovou zprávu k přechodným ustanovením návrhu

zákona o služebním poměru, podle původního číslování jako §§ 220 až 228 (dostupná

na www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=256&ct1=0), jakož i názory obsažené

v odborné literatuře (např. TOMEK, P. Zákon o služebním poměru příslušníků

bezpečnostních sborů s komentářem. 1. vyd. Olomouc : ANAG, 2007. s. 363).

Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30.6.2010 ve věci sp. zn. 4 Ads

19/2010 (č. 1192/2010 Sb. NSS) mimo jiné dovodil, že zákon o služebním poměru

neumožňuje služebnímu funkcionáři při ustanovení příslušníka na služební místo

podle § 215 odst. 1 zákona o služebním poměru zcela odhlédnout od (ostatních)

podmínek, za kterých příslušník vykonával funkci, do níž byl ustanoven podle

dosavadních právních předpisů, jež nejsou v § 215 odst. 1 zákona o služebním poměru

výslovně zmíněny, tedy mimo jiné nerespektovat místo jeho dosavadního služebního

působiště. Při ustanovení příslušníka bezpečnostního sboru podle tohoto ustanovení

nelze podle Nejvyššího správního soudu dovozovat vázanost služebního funkcionáře

toliko kritérii v něm výslovně uvedenými, přičemž v ostatním by byl dán prostor pro

jeho libovolnou úvahu, nýbrž je nutné, aby při přechodu na nový zákon o služebním

poměru byl každý příslušník ustanoven na takové služební místo, které v maximální

míře odpovídá služebnímu místu, které tento příslušník zaujímal podle původní právní

úpravy, ovšemže s výhradou organizačních změn, kapacitním rámcem systemizace

služebních míst apod.

V rozsudku ze dne 5.10.2011 ve věci sp. zn. (č. 4113/2011 Sb.

NSS) pak Nejvyšší správní soud dovodil, že rozhodnutí ve smyslu § 215 odst. 1

zákona o služebním poměru sleduje účel zajištění právního pokračování služebního

pokračování - 7 - 62Ad 2/2015

poměru u dosavadních příslušníků na služebních místech odpovídajících těm, pro něž jsou tito příslušníci způsobilí a která doposud zastávali.

Kontinuita je tedy po účinnosti zákona o služebním poměru zásadně

upřednostňována jak ohledně jednotlivých služebních zařazení, tak ohledně míst

služebních působišť.

Ze shora uvedeného tedy zdejší soud dovozuje, že ze skutečnosti, že od

1.1.2007 nabyla účinnosti nová právní úprava služebního poměru žalobce, ani ze

skutečnosti, že k tomuto datu byly útvary celní správy reorganizovány, a konečně ani

ze skutečnosti, že služební zařazení žalobce bylo jinak formálně „pojmenováno“, nelze

bez dalšího žádnou zásadní změnu služebního zařazení žalobce dovozovat.

Je tedy třeba zabývat se tím, co konkrétního se ve služebním zařazení žalobce

k 1.1.2007 změnilo. Žalovaný sice zmiňuje, že se změnilo žalobcovo služební

zařazení, nic bližšího k tomu však v napadeném rozhodnutí neuvádí. Žádná věcná

změna žalobcova služebního zařazení neplyne ani z rozhodnutí prvostupňového

orgánu. Ani správní spis, jak byl žalovaným zdejšímu soudu předložen, neposkytuje

žádnou oporu k závěru, že by byl žalobce ustanoven do věcně jiného služebního místa.

Do 31.12.2006 vykonával funkci referenta mobilního dohledu, totéž měl vykonávat od

1.1.2007. Z ničeho, co by žalovaný a prvostupňový orgán zmínili ve svých

rozhodnutích, ani ze samotného obsahu správního spisu neplyne, že by obsah činností

žalobce byl jakkoli změněn.

Pokud jde o změnu místa služebního působiště, pak do 31.12.2006 žalobce

působil u „CÚ Jihlava“ s místem služebního působiště „Jihlava“, od 1.1.2007 pak

žalobce působil v útvaru „CÚ Jihlava“ s místem služebního působiště „Střítež“.

Jihlavský útvar (pracoviště) celního úřadu (dnes Celní úřad pro Kraj Vysočina) však i

před 1.1.2007 sídlil ve Stříteži. Zdejšímu soudu je to známo z jeho úřední činnosti,

tvrdí to i žalobce a žalovaný to nezpochybňuje. Ani místo služebního působiště se tedy

v případě žalobce od 1.1.2007 nezměnilo.

Jestliže tedy žalovaný opřel svoji úvahu o tom, že od 1.1.2007 započala podle

§ 149 odst. 1 zákona o služebním poměru plynout doba 6 let pro poskytování

stravného, jež dne 31.12.2012 uplynula, o kategorické východisko, že k 1.1.2007 se

v případě žalobce změnilo místo služebního působiště a nové služební zařazení, pak

k takovému východisku chybí jakékoli skutkové zjištění, jež by plynulo ze skutkového

podkladu. Taková argumentace žalovaného, na níž napadené rozhodnutí výlučně stojí

a jež se odvíjí od žalovaným nesprávně dovozeného nového právního titulu

k poskytování náhrad vzniklého ke dni 1.1.2007, tedy nemůže obstát. Zdejší soud

přitom nemůže nahrazovat žalovaného v jeho úvaze o tom, zda žalobce právo na

stravné z jím uváděných důvodů má či nikoli, popř. odkdy a z jakého důvodu mu toto

právo nenáleží, a tedy nosné důvody, na nichž napadené rozhodnutí stojí, svojí vlastní

[OBRÁZEK]pokračování - 8 - 62Ad 2/2015

úvahou měnit. Vzhledem k tomu, že skutkový stav ohledně změny místa služebního

působiště a nového služební zařazení žalobce ode dne 1.1.2007, který vzal žalovaný za

základ napadeného rozhodnutí, nemá ve správním spisu oporu, zdejšímu soudu

nezbylo, než napadené rozhodnutí pro vady řízení podle

zrušit a podle věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

V dalším řízení bude žalovaný vycházet ze shora uvedeného právního názoru,

že změnu služebního poměru žalobce nelze dovozovat ani automaticky z účinnosti

zákona o služebním poměru, ani z popisu služebního zařazení a souvisejícího obsahu

vykonávaných činností, jak plynou z obsahu správního spisu, a že ani změnu místa

služebního působiště žalobce nelze v jeho případě dovozovat z údaje „Střítež“ namísto

„Jihlava“. Žalovaný tedy rozhodnutí prvostupňového orgánu k podanému odvolání

znovu přezkoumá a rozhodne o něm; případné zrušení rozhodnutí prvostupňového

orgánu je odvislé od nosných úvah žalovaného, jež se od těch, na nichž je založeno

napadené rozhodnutí, budou nutně muset, jak je shora uvedeno, zcela odlišovat.

V. Náklady řízení

O nákladech řízení účastníků bylo rozhodnuto podle Žalovaný

ve věci úspěšný nebyl, proto právo na náhradu nákladů řízená nemá. Úspěšný byl

žalobce, ten má tedy právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému. Za důvodně

vynaložené náklady žalobce zdejší soud pokládá náklady za zaplacený soudní poplatek

ve výši 3 000 Kč a za právní zastoupení za tři úkony právní služby podle § 11 odst. 1

písm. a) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. , advokátního tarifu,

společně se třemi režijními paušály podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky (převzetí a

příprava zastoupení, podaní žaloby, podání repliky) ve výši 10 200 Kč. Celkově tedy

žalobci přísluší náhrada ve výši 3 000 Kč + 10 200 Kč = 13 200 Kč. K jejímu

zaplacení k rukám zástupkyně žalobce byla stanovena přiměřená lhůta.

P o u č e n í :

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne

jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího

správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje

Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým

označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí).

Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty

nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze

prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a

kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž

pokračování - 9 - 62Ad 2/2015

směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to

neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej

zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů

vyžadováno pro výkon advokacie.

V Brně dne 9. března 2016

Za správnost vyhotovení: David Raus,v.r. Romana Lipovská předseda senátu