Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
3 Ad 6/2014 - 53.pdf
PDF · 0 B
No categories available
3 Ad 6/2014 - 53
R O Z S U D E K
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Ryby a soudců
JUDr. Ludmily Sandnerové a Mgr. Milana Taubera ve věci žalobce: EUC Premium
Assistance s.r.o. (v době podání žaloby Medicover Assistance, s.r.o.), se sídlem Praha 8,
Sokolovská 192/79, IČO: 289 27 206, zast. JUDr. Pavlem Dudákem, advokátem v Praze 8,
Karolinská 661/4, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, Praha 2, Na
Poříčním právu 376/1, o přezkum rozhodnutí žalovaného ze dne 16.1.2014 č.j. 2013/68962-
421, t a k t o :
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í
Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16.1.2014 č.j. 2013/68962-
421 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno
rozhodnutí Úřadu práce České republiky – pobočky pro hlavní město Prahu (dále jen „úřad
práce“) ze dne 14.8.2013 č.j. MPSV-UP/7426720/13/AIS-ZAM (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím, jehož zrušení žalobce rovněž navrhuje, nebyl
žalobci poskytnut podle § 78 odst. 1 , 3 a 8 písm. b) zákona č. 435/2004 Sb. , o zaměstnanosti,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), příspěvek na podporu
zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě za 3. čtvrtletí
roku 2012 v celkové výši 254 201,- Kč (194 201,- Kč podle § 78 odst. 2 zákona
o zaměstnanosti a 60 000,- Kč podle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti). Obě rozhodnutí
(napadené i prvostupňové) považuje žalobce za nezákonná.
Úřad práce vydal nejprve dne 22.1.2013 pod č.j. MPSV-UP/905559/13/AIS-ZAM
rozhodnutí, kterým žalobci v řízení o žádosti doručené úřadu práce dne 31.10.2012 jednak
poskytl příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném
pracovním místě za 3. čtvrtletí roku 2012 ve výši 18 069,- Kč (výrok I.), jednak rozhodl, že se
neposkytuje příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za
3. čtvrtletí roku 2012 v celkové výši 254 201,- Kč (194 201,- Kč podle § 78 odst. 2 zákona
o zaměstnanosti a 60 000,- Kč podle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti). V řízení
o odvolání žalobce žalovaný uvedené rozhodnutí zrušil ve výroku II. a věc vrátil úřadu práce
k novému projednání (rozhodnutím ze dne 3.7.2013 č.j. 2013/17464-421). V návaznosti na to
vydal úřad práce prvostupňové rozhodnutí, kterým rozhodl opětovně v rozsahu zrušeného II.
výroku o neposkytnutí příspěvku ve výši 194 201,- Kč podle § 78 odst. 2 zákona
o zaměstnanosti a 60 000,- Kč podle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, tedy celkem
nepřiznal 254 201,- Kč. Odkázal na přechodná ustanovení čl. II zákona č. 367/2011 Sb. ,
kterým se mění zákon č. 435/2004 Sb. , o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony (dále jen „novela zákona o zaměstnanosti“), podle nichž je pro vznik
nároku a výši příspěvku podle § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti rozhodné uzavření dohody
o vymezení chráněných pracovních míst v průběhu prvního a druhého kalendářního čtvrtletí
následujícího po dni nabytí účinnosti novely zákona o zaměstnanosti (tzn. v průběhu prvního
a druhého kalendářního čtvrtletí roku 2012). Se žalobcem však byla uzavřena taková dohoda
č. A-M-208/2012 ode dne 27.9.2012, a proto nelze podle úřadu práce příspěvek poskytnout za
dobu před tímto dnem. Podle úřadu práce však nelze poskytnout příspěvek za třetí čtvrtletí
2012 ani podle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, protože nárok na zvýšení příspěvku
o částku odpovídající dalším nákladům vynaloženým zaměstnavatelem na zaměstnávání osob
se zdravotním postižením lze uplatnit v žádosti za následující kalendářní čtvrtletí. Zvýšený
příspěvek tak nelze podle úřadu práce uplatnit u chráněných pracovních míst vymezených
dohodami s úřadem práce v době od 1.7.2012 do 30.9.2012 (žalobce uzavřel dohodu s úřadem
práce v září 2012). Část požadovaného a zároveň i přiznaného příspěvku ve výši 18 069,- Kč
přitom, jak vyplývá z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, byl žalobci vyplacen.
Napadeným rozhodnutím pak žalovaný potvrdil prvostupňové rozhodnutí, s jehož skutkovou
i právní stránkou se ztotožnil, když navíc zdůraznil, že pro vznik nároku a pro výši příspěvku
podle § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti za třetí kalendářní čtvrtletí roku 2012 je rozhodné
uzavření dohod o vymezení chráněných pracovních míst v průběhu prvního a druhého
čtvrtletí roku 2012, nikoli zahájení řízení o jejich vymezení. Rovněž na zvýšení příspěvku
podle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti má podle žalovaného nárok zaměstnavatel, který
měl chráněná pracovní místa vymezena v průběhu prvního a druhého čtvrtletí roku 2012.
Žalobce má za to, že mu měl úřad práce přiznat příspěvek podle § 78 odst. 2 zákona
o zaměstnanosti za celé 3. čtvrtletí 2012, nikoli až ode dne 27. 9. 2012. Podle žalobce není
rozhodný pro posouzení výše příspěvku den uzavření dohody o vymezení chráněných
pracovních míst (27.9.2012), ale podání žádosti o vymezení chráněných pracovních míst,
k němuž došlo dne 22.6.2012. Žalobce vytýká žalovanému, resp. úřadu práce nečinnost,
v jejím důsledku bylo rozhodnuto o žádosti o vymezení chráněných pracovních míst, kterou
podal již dne 22.6.2012, teprve dne 27.9.2012, tedy více než tři měsíce po podání žádosti.
Tato skutečnost měla podle žalobce, jak se ukázalo, zásadní vliv na rozhodnutí o poskytnutí
příspěvku. Žalobce uvádí, že včas podanou žádostí o vymezení chráněných pracovních míst je
žádost podaná v průběhu prvního a druhého čtvrtletí 2012, a co se děje potom, je již zcela
mimo vliv žadatele (žalobce) a nemůže mu být k tíži. Žalobce přitom splňoval všechny
podmínky rozhodné pro uzavření dohody již v době podání žádosti, tedy koncem června
2012, když prakticky nemohl podat svou žádost dříve, neboť potřebné formuláře byly na
stránkách úřadu práce k dispozici až koncem května 2012.
Shora popsané platí i v případě příspěvku podle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti.
Nezákonnost rozhodování úřadu práce, resp. žalovaného, v otázce tohoto příspěvku pak
žalobce spatřuje též v tom, že úřad práce ve svém rozhodnutí nesprávně aplikoval čl. II. bod
12. (resp. 11.) novely zákona o zaměstnanosti, kdy jej úřad práce vykládal v souvislosti
s předchozím bodem tak, že toto ustanovení lze uplatnit vždy jen vůči chráněným pracovním
místům vymezeným v průběhu prvních dvou čtvrtletí roku 2012. Podle žalobce žádná
takováto souvislost mezi bodem 11. a bodem 12. (resp. bodem 10. a 11.) novely zákona
o zaměstnanosti není. Žalobce má tak za to, že splnil podmínky bodu 12. (11.) novely zákona
o zaměstnanosti, neboť v rozhodné době zaměstnával více než 50 % osob se zdravotním
postižením, a na zvýšení příspěvku mu proto vznikl nárok.
Závěrem žalobce uvádí, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť se v něm
žalovaný nezabýval všemi odvolacími důvody, popř. své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil,
pouze uvedl, že se s těmito námitkami žalobce neztotožňuje.
Ve vyjádření k podané žalobě žalovaný uvedl, že čl. II novely zákona o zaměstnanosti
jednoznačně vyžaduje pro vznik nároku na příspěvek podle § 78 odst. 2 zákona
o zaměstnanosti za třetí čtvrtletí 2012 uzavření dohod o vymezení chráněných pracovních
míst v průběhu prvního a druhého kalendářního čtvrtletí, přičemž k uzavření dohody došlo až
dne 27.9.2012. Podle žalovaného je předmětné ustanovení zcela jednoznačné a není zde místo
pro polemiku, jak se domnívá žalobce. V této souvislosti žalovaný uvádí, že v předmětné
dohodě je uvedeno, že nabývá účinnosti dnem podpisu. Žalobce svým podpisem dohody
o vymezení chráněných pracovních míst č. A-M-208/2012 vyjádřil souhlas s jejím zněním,
mj. i s ustanovením, že dohoda nabývá platnosti a účinnosti dnem jejího podpisu, tj. dnem
27.9.2012. Pokud tak měl žalobce pocit, že tato dohoda měla nabýt účinnosti dřívějším datem,
např. dnem podání žádosti, nic jej nelimitovalo v průběhu dohadování podmínek uzavření
dohody tento požadavek vznést. K vymezení chráněných pracovních míst došlo až dnem
uzavření dohody (resp. její účinností), a je tedy irelevantní, jestli žalobce tato místa vytvořil
dávno před účinností novely zákona o zaměstnanosti. Podle žalovaného nejsou tvrzení
žalobce o údajné nečinnosti úřadu práce podložena žádnými důkazními prostředky. Žalovaný
připomněl judikaturu Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek NSS ze dne 24.10.2013 č.j.
4 Ads 66/2013 -23), který se ve své rozhodovací praxi zabýval povahou dohody o vymezení
chráněných pracovních míst a dospěl k závěru, že obsahem dohody je závazek státu
poskytnout zaměstnavateli příspěvek ve stanovené výši a na druhé straně závazek
zaměstnavatele zřídit (zachovat) vymezené pracovní místo vhodné pro osoby se zdravotním
postižením. Žalovaný má též za to, že neměl povinnost vyzývat žalobce k odstranění vad
žádosti o poskytnutí příspěvku dle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, neboť se jedná o
řízení o žádosti, kde je odpovědnost za uplatňování rozhodných skutečností a jejich dokládání
navrhovanými důkazy na žadateli. Žádost netrpěla takovými vadami, pro které by nebylo
možné o ní věcně rozhodnout. Žalovaný navrhuje podanou žalobu zamítnout.
V reakci na vyjádření žalovaného podal žalobce repliku (odpověď na vyjádření
žalovaného), ve které nad rámec podané žaloby neuvedl nové argumenty. Zopakoval, že
jediným rozumným řešením je vymezení chráněného pracovního místa a přiznání příspěvku
ode dne podání žádosti s tím, že pro přiznání příspěvku musí být rozhodné, zda žádost byla
podána včas, nikoli zda o ní úřad práce včas rozhodl a kdy o ní rozhodl a uzavřel s žadatelem
dohodu o vymezení chráněného pracovního místa. Splnění podmínek pro vymezení
chráněného pracovního místa se podle žalobce posuzuje – s odkazem na ust. § ž odst. 2
vyhlášky č. 518/2004 Sb. – ke dni podání žádosti, nikoli ke dni uzavření dohody a není
správné spojovat vymezení chráněného pracovního místa, resp. uzavření dohody o vymezení
chráněného pracovního místa s rozpočtovými pravidly. Žalobce má za to, že nesprávná
argumentace žalovaného má kořeny v rozhodnutí NSS sp. zn. 4 Ads 66/2013 a že se NSS
dopouští stejné chyby, když například uvádí, že obsahem dohody o vymezení (vytvoření)
chráněného pracovního místa je totiž dle § 75 odst. 9 zákona o zaměstnanosti závazek státu,
poskytnout zaměstnavateli příspěvek ve stanovené výši a na druhé straně závazek
zaměstnavatele zřídit (zachovat) vymezené pracovní místo vhodné pro osoby se zdravotním postižením. Žalobce tak nadále trvá na důvodnosti své žaloby.
Rovněž při jednání před Městským soudem v Praze (dále „městský soud“ nebo „soud“)
setrvali žalobce i žalovaný na svých dosavadních vyjádřeních a stanoviscích. Žalobce při
jednání předložil listin y, které mají mít vztah k projednávané věci, a to dohodu o vymezení
chráněného pracovního místa č. A-M-208/2012, uzavřenou mezi úřadem práce a žalobcem
dne 27.9.2012, záznam z místního šetření k ověření podmínek pro vymezování a zřizování
chráněného pracovního místa ze dne 24.9.2012, žádost o vymezení chráněného pracovního
místa podanou žalobcem u úřadu práce dne 22.6.2012, e-mailovou korespondenci
zaměstnankyň žalobce, pí Ing. M. V. a K. G. s PhDr. M. Š., Úřad práce ČR – krajská pobočka
pro hlavní město Prahu, Referát trhu práce, nepodepsaný dotaz, zřejmě koncept dopisu
Komory zaměstnavatelů Ministerstvu zdravotnictví ze dne 14.2.2012, týkající se procesu
zřizování chráněných pracovních míst a požadavku úřadu práce k předložení vyjádření
hygienika k prostorám pro zaměstnávání osob zdravotně postižených, úředně neověřenou
fotokopii rozhodnutí Úřadu práce hl. m. Prahy ze dne 18.11.2010 č.j. ABA-T-550/2010 o
poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, a to žalobci za
2. čtvrtletí 2010, úředně neověřenou fotokopii rozhodnutí Úřadu práce České republiky –
krajské pobočky pro hlavní město Prahu ze dne 12.12.2011 č.j. ABA-T-951/2011 o
poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, a to žalobci za
3. čtvrtletí 2011, jakož i úředně neověřenou fotokopii rozhodnutí Úřadu práce České
republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu ze dne 11.9.2012 č.j. MPSV-
UP/5003276/12/AIS-ZAM o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se
zdravotním postižením, a to žalobci za 2. čtvrtletí 2012.
Městský soud při jednání zamítl pro nadbytečnost návrh žalobce na doplnění
dokazování v tom směru, aby jako svědkyně byly slyšeny zaměstnankyně žalobce K. G. a K.
F. a pracovnice úřadu práce M. Z. a aby byla k důkazu čtena e-mailová komunikace žalobce s
úřadem práce, konkrétně dokládající první kontakt žalobce s paní M. Š. z úřadu práce, a aby
byly provedeny listin y, a to žádost o vymezení chráněného pracovního místa, protokol
z místního šetření, dohoda o vymezení chráněného pracovního místa a jednotlivá rozhodnutí
úřadu práce a MPSV. Nadbytečnost spatřuje, pokud jde o navržené svědecké výpovědi, v tom,
že v popisu skutkové stránky věci neexistuje v zásadě spor, sporné je však právní řešení
žalobcových požadavků. Ani o obsahu žádosti o vymezení chráněného pracovního místa,
obsahu dohody o vymezení chráněného pracovního místa a dřívějších vydaných správních
rozhodnutí není sporu.
Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí (včetně rozhodnutí prvostupňového)
v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. ,
soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů, dále „s.ř.s. “), a vycházel přitom
ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst.
1 s. ř. s. s. ř. s. ). Žalobu neshledal důvodnou.
Podle čl. II bodu 10. novely zákona o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 306/2013 Sb.
(pro přezkum prvostupňového rozhodnutí ze dne 14.8.2013 nutno vysvětlit, že až zákon
č. 306/2013 Sb. pozměnil s účinností od 1.11.2013 přechodné ustanovení čl. II novely zákona
o zaměstnanosti, účinné jinak již od 1.1.2012, tak, že body 11. a 12. přečísloval na body 10.
a 11.) jsou pro vznik nároku a výši příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním
postižením na chráněném pracovním místě podle § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, ve
znění účinném ode dne nabytí účinnosti novely zákona o zaměstnanosti (tzn. od 1. 1. 2012),
a poskytovaného za třetí kalendářní čtvrtletí následující po dni nabytí účinnosti novely zákona
o zaměstnanosti rozhodné uzavření dohod o vymezení chráněných pracovních míst v průběhu
prvního a druhého kalendářního čtvrtletí následujícího po dni nabytí účinnosti novely zákona
o zaměstnanosti, pokud charakter chráněného pracovního místa již nemají na základě dříve
uzavřené dohody o vytvoření chráněného pracovního místa nebo dohody o vytvoření nebo
vymezení chráněné pracovní dílny. Příspěvkem podle § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti
jsou nahrazovány skutečně vynaložené prostředky na mzdy nebo platy ve stanovené procentní
výši (75%).
Podle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti může po uplynutí 12 kalendářních měsíců
ode dne obsazení zřízeného chráněného pracovního místa nebo ode dne vymezení chráněného
pracovního místa zaměstnavatel v žádosti o příspěvek za následující kalendářní čtvrtletí
uplatnit nárok na zvýšení příspěvku o částku odpovídající prokázaným dalším nákladům
vynaloženým zaměstnavatelem na zaměstnávání osob se zdravotním postižením
v kalendářním čtvrtletí, za které o příspěvek žádá, nejvýše však o 2 000 Kč měsíčně na
jednoho zaměstnance, který je osobou se zdravotním postižením. Zvýšení příspěvku v tomto
případě nelze uplatnit pro chráněné pracovní místo zřízené nebo vymezené mimo pracoviště
zaměstnavatele.
Podle čl. II bodu 11 novely zákona o zaměstnanosti (ve znění zákona č. 306/2013 Sb. )
se doba 12 měsíců podle § 78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném ode dne
nabytí účinnosti novely zákona o zaměstnanosti nevztahuje na zaměstnavatele, kteří
v posledních dvou kalendářních čtvrtletích do dne nabytí účinnosti novely zákona
o zaměstnanosti a v prvních dvou kalendářních čtvrtletích po nabytí účinnosti novely zákona
o zaměstnanosti zaměstnávali v průměrném přepočteném počtu více než 50 % osob se
zdravotním postižením.
Soud vychází z toho, že předmětem řízení a přezkumu je správnost či nesprávnost
rozhodnutí ve věci příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na
chráněném pracovním místě v období třetího čtvrtletí 2012 v době před uzavřením dohody.
To je meritem jak napadeného odvolacího rozhodnutí, tak i rozhodnutí prvostupňového
rozhodnutí úřadu práce. V tomto ohledu není o rozhodujících skutečnostech mezi účastníky
sporu o tom, jak se odehrály, čili mezi účastníky není sporu o tom, kdy byla podána žádost
o vymezení chráněného pracovního místa (druhá polovina června 2012), a není proto ani
sporu o e-mailové výzvě úřadu práce (PhDr. M. Š.) ze dne 13.9.2012 k doplnění dokladů či
sdělení pro účely žádosti o vymezení 10 CHPM (chráněných pracovních míst). Není sporu
o tom, že dohoda byla uzavřena 27.9.2012 a že nebyla uzavřena s obsahem retroaktivním.
Soudu nepřísluší posuzovat, jestli měla nebo neměla být tato dohoda uzavřena s účinky
retroaktivními, zpětnými ke dni podání žádosti v červnu 2012. Soud v tomto řízení nemůže
předjímat, zda ze strany správních úřadů nějakým způsobem došlo k prodlení, nečinnosti nebo
snad průtahům, což by sice nebylo v souladu se správným vedením veřejné správy, avšak
případná otázka nesprávného úředního postupu není a nemůže být předmětem tohoto
soudního přezkumu, neboť se případně řeší v jiném právním režimu.
První žalobní bod se týká příspěvku ve smyslu § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti
s přihlédnutím k přechodnému ustanovení novely zákona o zaměstnanosti. Soud jej neshledal
důvodným. Z ustanovení čl. II bodu 10. novely zákona o zaměstnanosti jednoznačně vyplývá,
že pro vznik nároku na příspěvek a jeho výši podle § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti,
poskytovaného za třetí kalendářní čtvrtletí roku 2012, je rozhodné uzavření dohod o vymezení
chráněných pracovních míst v průběhu prvního a druhého kalendářního čtvrtletí roku 2012,
jinými slovy rozhodným je den (datum), kdy byla tato dohoda uzavřena, tj. den 27.9.2012.
Nelze proto souhlasit se žalobcem v tom smyslu, že rozhodným by měl být den podání žádosti
o uzavření této dohody. Pro takové právní posouzení není směrodatné ani to, zda žalovaný,
resp. úřad práce mohl uzavřít dohodu se žalobcem dříve, například zda ji mohl uzavřít do
konce června 2012, když se svou žádostí o vymezení chráněného pracovního místa se žalobce
obrátil na úřad práce dne 22.6.2012.
Předmětem vlastního posouzení je, proč nedošlo k přiznání příspěvku v požadované,
plné výši. Při interpretaci znění zákona i judikatury nelze žalobcův problém překlenout
extenzivním výkladem zákona, který je v otázce nároku a výše příspěvku zcela jasný. Jestliže
se žalobce při jednání dovolával judikatury Ústavního soudu s tím, že je třeba přihlížet
k situaci, kdy text zákona odporuje účelu zákona, pak v prvé řadě soud neshledal
v projednávané věci to, že by text dotčených ustanovení zákona o zaměstnanosti a novely
zákona o zaměstnanosti odporoval účelu zákona. Nadto je třeba přihlížet při řešení otázek
nároku a výše sociálních dávek, do nichž v širším slova smyslu lze zařadit i příspěvek na
podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě,
k judikatuře Ústavního soudu, která vylučuje extenzivní výklad zákonných ustanovení
v oblasti sociálních dávek (srov. například rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.
II. ÚS 376/2000 nebo I. ÚS 138/01 ).
Ze spojení dotčeného hmotně právního ustanovení § 78 zákona o zaměstnanosti, které
upravuje předpoklady, za nichž je poskytován příspěvek a jeho zvýšení, s ustanovením
přechodným, obsaženým v novele zákona o zaměstnanosti, jednoznačně vyplývá, že
rozhodnou skutečností pro to, zda je nebo není možné poskytnout příspěvek za třetí
kalendářní čtvrtletí roku 2012, byla otázka, kdy byla uzavřena dohoda o vymezení chráněného
pracovního místa. Rozhodným okamžikem pro vznik nároku a výši příspěvku dle § 78 odst. 2
zákona o zaměstnanosti a poskytovaného za třetí kalendářní čtvrtletí roku 2012 je den
uzavření dohod o vymezení chráněných pracovních míst. Městský soud se tedy neztotožňuje
s návrhem a stanoviskem žalobce, že rozhodným by měl být den podání žádosti o uzavření
této dohody, a nelze zpětně argumentovat nebo rozebírat, zda dohoda, kterou uzavřely obě
strany, měla mít jiné znění nebo zda měla mít znění s retroaktivními účinky, které jsou jinak
v oblasti smluvních soukromoprávních vztahů obecně přípustné.
V této souvislosti je třeba připomenout, že překročení lhůt pro vydání rozhodnutí
stanovených ve správním řádu nezpůsobuje nezákonnost následně vydaného meritorního
rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s.
Druhý žalobní bod týkající se nepřiznání zvýšení příspěvku podle § 78 odst. 3 zákona
o zaměstnanosti není rovněž důvodný, neboť nejde o samostatnou dávku tohoto příspěvku.
Nejde o samostatný nárok či samostatný druh příspěvku, nýbrž jde výslovně o zvýšení
příspěvku podle předchozího ustanovení o částku odpovídající prokázaným dalším nákladům
vynaloženým zaměstnavatelem na zaměstnávání osob se zdravotním postižením
v kalendářním čtvrtletí, za které o příspěvek žádá (za stanoveného zákonného maxima),
jinými slovy jde o případný nárok, který je odvozen od existence nároku podle ust. § 78
odst. 2 zákona o zaměstnanosti. Nestačí tedy pouhé zjištění, zda žalobce splňoval v daném
období podmínku více než 50% osob se zdravotním postižením (čl. II bod 11. novely zákona
o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 306/2013 Sb. ). Rozhodné je, zda vznikl či nikoli nárok
podle § 78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti; pokud ano, pak by zvýšení podle § 78 odst. 3
zákona o zaměstnanosti ve třetím čtvrtletí náleželo, jinak nikoli, v projednávaném případě
proto nikoli.
V neposlední řadě soud neshledal důvodnou ani další žalobní námitku, že se žalovaný
nezabýval všemi odvolacími důvody, popř. že své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil,
Porovnáním odvolacích a žalobních námitek lze obecně konstatovat, že zaujímají týž
argumentační potenciál a že se s ním žalovaný vypořádal zcela dostatečným a přesvědčivým
způsobem. Polemika žalobce se žalovaným, týkající se vhodnosti přihlédnout při aplikaci
zákona o zaměstnanosti k rozhodnutí NSS ve věci sp. zn. 4 Ads 66/2013 , se jeví nadbytečnou.
S interpretací obsahu dohody o vymezení chráněného pracovního místa, jak ji podává NSS ve
zmíněném judikátu, se městský soud ztotožňuje, ale jádro právní otázky řešené v právě
projednaném případě míří poněkud na jiný právní problém, nikoli k otázce, jaký závazek
(resp. závazek jakého obsahu) vzniká státu a zaměstnavateli uzavřením takové dohody.
Z výše uvedených důvodů Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (§ 78 odst. 7 s.ř.s. ).
Žalobce nebyl ve věci úspěšný, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží;
úspěšný žalovaný o náhradu procesních nákladů výslovně nežádal (§ 60 odst. 1 s.ř.s. ).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne
jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se
sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se
v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden
stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým
označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení
rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je
posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty
k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s.
a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí,
proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá,
a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to
neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo
jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních
zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní
symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu
lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 11.3.2016
JUDr. Jan Ryba
předseda senátu