Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 As 137/2015 - 45

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jaroslava Vlašína, v právní věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 5. 2015, č. j. – 57,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá .

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Přípisem Městského úřadu v Rokycanech (dále „správní orgán 1. stupně“) ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. MeRo/10803/OD/13, bylo žalobci (dále „stěžovatel“) oznámeno, že dosáhl počtu 12 bodů v bodovém hodnocení porušení povinností stanovených , o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále „ “) a zároveň byl vyzván k odevzdání řidičského průkazu. Proti záznamu bodů podal stěžovatel námitky, které byly rozhodnutím správního orgánu 1. stupně ze dne 18. 12. 2013, č. j. MeRo/14109/OD/13 zamítnuty. Stěžovatel se bránil odvoláním, které bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 3. 2014, č. j. DSH/3840/14, zamítnuto a rozhodnutí správního orgánu 1. stupně bylo potvrzeno.

Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou, v níž tvrdil, že v bodovém hodnocení dosud 12 bodů nedosáhl. Uvedl, že poslední 3 body měl obdržet za přestupek (překročení povolené rychlosti), u něhož souhlasil s vyřízením v blokovém řízení jen z důvodu nesprávných informací o výši sankce v případném správním řízení. Stěžovatel se domníval, že podáním chybné informace došlo k porušení , o obecní policii. Upozornil také na možnou vadu tachometru. Stěžovatel dále namítal, že i v předcházejících případech neproběhlo blokové řízení v souladu se zákonem. Poukázal na nedostatečné vyplnění dřívějších pokutových bloků, které tudíž nesplňovaly zákonné požadavky. Dle stěžovatele tak došlo k porušení hned několika zásad ovládajících správní řízení.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. 5. 2015, č. j. – 57, správní žalobu podle (dále „ “), zamítl.

Krajský soud nejprve upozornil na rozdíl mezi řízením o námitkách proti záznamu bodů a řízením ve věcech jednotlivých přestupků. Konstatoval, že v řízení o námitkách lze posoudit pouze zákonnost záznamu bodů, respektive zhodnotit, zda byl záznam podložen pravomocným rozhodnutím. Skutkovými a právními aspekty jednotlivých přestupků se již v tomto typu řízení zabývat nelze. V tomto kontextu odkázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího správního soudu a dále se věnoval jednotlivým pokutovým blokům, které byly podkladem pro záznam příslušných bodů.

Na nařízeném jednání krajský soud provedl důkaz spornými pokutovými bloky a dospěl k závěru, že k žádnému porušení zákona nedošlo. Pokutové bloky totiž obsahují všechny podstatné údaje a odpovídají požadavkům zákona. Ve vztahu k pokutovým blokům, které stěžovatel považoval za nedostatečně vyplněné, krajský soud poznamenal, že lze bez pochybností dovodit, že se týkají jednoho konkrétního přestupku a splňují všechny náležitosti.

S ohledem na předmět daného řízení krajský soud také vysvětlil, že se nemůže blíže zabývat tvrzenou nesprávnou informací o výši pokuty, poskytnutou strážníkem městské policie, ani problematikou související s funkčností tachometru. Závěrem krajský soud uvedl, že napadené rozhodnutí obstojí také z hlediska formálního, je dostatečně odůvodněno a vychází ze zjištěných skutkových okolností.

Kasační stížností ze dne 25. 6. 2015 napadá stěžovatel rozsudek krajského soudu s odkazem na důvody vyplývající z ustanovení , b) a d) Námitky se přitom kryjí s argumentací obsaženou již ve správní žalobě.

Stěžovatel se opětovně snaží zpochybnit body uložené za předcházející přestupky na úseku dopravy, přičemž zejména nesouhlasí s třemi body, které obdržel na základě blokového řízení ze dne 22. 9. 2013. Uvádí, že jej strážník městské policie nesprávně poučil o výši přípustné sankce, což ovlivnilo jeho procesní postup v tom směru, že místo správního řízení souhlasil s řízením blokovým.

Stěžovatel dále zdůraznil, že ani bloková řízení o předcházejících přestupcích neproběhla v souladu se zákonem. Především namítá, že jednotlivé pokutové bloky byly nesprávně vyplněny, neboť v nich nebyly zachyceny všechny podstatné informace identifikující přestupkové jednání. V tomto ohledu se odvolává na judikaturu Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu, podle které je nezbytné trvat na obsahových náležitostech při ukládání blokových pokut. V uvedených vadách blokových řízení spatřuje stěžovatel rozpor se zásadami správního řízení i některými články d.

V závěru stěžovatel konstatuje, že se nemůže ztotožnit s názorem, že by vyplněná část pokutových bloků zůstala u policejního orgánu a neobdržel by jí účastník řízení. Rozsudek krajského soudu navrhuje zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.

Žalovaný ve stručném vyjádření pouze uvedl, že trvá na správnosti a zákonnosti napadených rozhodnutí.

Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení. Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem a jsou splněny i obsahové náležitosti dle

Nejvyšší správní soud následně přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením a 4 , v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle , k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

Kasační stížnost není důvodná.

Stěžovatel uvedl, že rozsudek krajského soudu napadá z kasačních důvodů dle , b) a d) , nicméně jednotlivé námitky pod uvedené důvody nepodřadil a z obsahu kasační stížnosti ani nevyplývá, co vlastně krajskému soudu vytýká. Kasační stížnost je totiž tvořena argumentací, kterou stěžovatel předestřel již ve správní žalobě, a na níž krajský soud detailním způsobem reagoval. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu pokládá za vhodné zdůraznit, že kasační stížnost je mimořádný opravný prostředek proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů, přičemž úkolem stěžovatele je v souladu s dispoziční zásadou specifikovat a vymezit jednotlivá skutková a právní tvrzení, z nichž je dovozována nezákonnost napadeného soudního rozhodnutí [k problematice žalobních (kasačních) bodů lze odkázat například na podrobný rozsudek rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. – 58 (publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS, přístupný společně s dalšími rozhodnutími zdejšího soudu na www.nssoud.cz)]. Samozřejmě stěžovateli nic nebrání zopakovat žalobní argumentaci v případech, kdy jí krajský soud dostatečně nevypořádal, popřípadě není-li stěžovatel s jejím skutkovým či právním posouzením spokojen, vždy by však mělo být z obsahu kasační stížnosti zřejmé, které závěry krajského soudu pokládá stěžovatel za nedostatečné, respektive nesprávné. Neobsahuje-li kasační stížnost takovou argumentaci, může se Nejvyšší správní soud zabývat posouzením zákonnosti jen rozsudku krajského soudu v rovině obecné. V opačném případě by totiž popřel dispoziční zásadu a za stěžovatele by v podstatě domýšlel, v čem je napadené soudní rozhodnutí nesprávné. Uvedený názor je ostatně podpořen i dřívější judikaturou Nejvyššího správního soudu, podle níž platí, že „[s]těžovatel je povinen jím spatřované důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu v kasační stížnosti explicitně uvést a vymezit tak rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí Nejvyšším správním soudem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2007, č. j. - 74, www.nssoud.cz). Uvedení konkrétních stížních námitek přitom nelze nahradit zopakováním námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě, neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než je rozhodnutí přezkoumávané Nejvyšším správním soudem“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. - 1).

Shora uvedené závěry přesně dopadají na nyní posuzovanou věc, neboť stěžovatel prakticky pouze zopakoval žalobní námitky týkající se nezákonností v blokových řízeních o přestupcích, které předcházely dosažení 12 bodů za porušení povinností stanovených zákonem o silničním provozu. Na tyto námitky však krajský soud podrobně odpověděl již v napadeném rozsudku a vystavěl vůči nim vlastní logický argumentační závěr, v němž se zabýval skutkovými i právními aspekty projednávané věci. Jestliže se stěžovatel proti této argumentaci nikterak nevymezuje, nemá Nejvyšší správní soud jinou možnost, než v souladu se závěry krajského soudu označit již jednou uplatněné námitky za nedůvodné. Na tomto místě je vhodné podotknout, že obsah a kvalita návrhu (kasační stížnosti) je zcela v moci stěžovatele a v zásadě je jím předurčen též výsledek soudního rozhodnutí.

Na druhou stranu existují kasační důvody, k nimž je Nejvyšší správní soud nucen přihlédnout z úřední povinnosti i v případě, kdy argumentace stěžovatele kvalitu požadovanou pro věcný přezkum postrádá. V daném případě přichází v úvahu zabývat se otázkou (ne)přezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Pokud by zdejší soud zjistil, že se jedná o rozsudek nepřezkoumatelný, musel by k zrušujícímu verdiktu přistoupit navzdory shora uvedeným závěrům.

Nejvyšší správní soud ovšem zjistil, že napadený rozsudek nepřezkoumatelností netrpí. Úvahy krajského soudu jsou dostatečně zřetelné a logické, přičemž nechybí detailní posouzení jednotlivých žalobních námitek. Krajský soud rovněž provedl relevantní důkazy, z nichž vyvodil správné závěry. Z dokazování především vyplynulo, že jednotlivé pokutové bloky byly vyplněny v souladu se zákonem i podmínkami, které byly blíže specifikovány příslušnou judikaturou zdejšího soudu (srovnej výklad nároků na obsahové náležitosti při vyplnění pokutových bloků v rozsudku tohoto soudu ze dne 4. 9. 2012, č. j. - 20). Krajský soud správně rozpoznal také podstatu daného správního řízení a odpovídajícím způsobem vyložil, jakou argumentaci mohl stěžovatel uplatnit v řízení o námitkách proti zápisu bodů, a co mohl namítat jen v řízení o jednotlivých přestupcích. V tomto ohledu se jedná o rozhodnutí přesvědčivé, vycházející z příslušných ustanovení zákona i relevantní judikatury. Kasační důvod dle tudíž nemohl být dán.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud nezjistil nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, přičemž kasační stížnost žádnou relevantní argumentaci vůči závěrům krajského soudu neobsahovala, vyhodnotil zdejší soud kasační stížnost jako nedůvodnou. V souladu s ustanovením , věta druhá jí tedy zamítnul.

O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle , ve spojení s Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by náleželo procesně úspěšnému žalovanému, u kterého však nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. března 2016

Mgr. Radovan Havelec

předseda senátu