Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
+ 7 ďalších priamych citácií
Zobraziť všetky (12)6 As 21/2016 - 42.pdf
PDF · 0 B
No categories available
6 As 21/2016 - 42
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy, soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce: Bc. V. V., zastoupený JUDr. Františkem Grznárem, advokátem, se sídlem nám. Republiky 108, Horšovský Týn, proti žalované: Plzeňské městské dopravní podniky, a. s., IČ 25220683, se sídlem Denisovo nábřeží 920/12, Plzeň, zastoupené Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem, se sídlem Šafaříkovy sady 5, Plzeň, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované ze dne 2. dubna 2014, č. j. 296/ÚGŘ/ŠNE/14, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. listopadu 2015, č. j. 57 A 24/2014 - 58,
t a k t o :
I. Kasační stížnost žalované s e z a m í t á .
II. Žalovaná j e p o v i n n a zaplatit žalobci jako náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti částku 4 114 Kč, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Františka Grznára, advokáta, se sídlem nám. Republiky 108, Horšovský Týn.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce požádal dne 25. ledna 2014 žalovanou (tj. Plzeňské městské dopravní podniky, a. s.) elektronicky o informace podle zákona č. 106/1999 Sb. , o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Dožadoval se sdělení o odměnách, které žalovaná vyplácí advokátní kanceláři Mgr. Martina Zikmunda, a také kopií smluv o poskytování právních služeb uzavřených mezi uvedenou advokátní kanceláří a žalovanou. Žádost podal na e-mailovou adresu X, která je oficiální e-mailovou adresou žalované pro podávání žádostí o informace. Žalovaná vyzvala dne 4. února 2014 žalobce, aby doplnil svou žádost o elektronicky zaručený podpis. Žalobce na výzvu nereagoval, místo toho podal dne 11. února 2014 (tedy po uplynutí patnáctidenní lhůty pro poskytnutí informací) stížnost na postup při vyřizování žádosti podle § 16a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalovaná písemností ze dne 28. února 2014 č. j. 196/ÚGŘ/GŘ/14 tuto stížnost zamítla (dále též „reakce na první stížnost“). Žalobce vyčkal, zda žalovaná jeho žádost o informace kvůli absenci elektronického podpisu odloží, a když se tak ani po třiceti dnech od výzvy k doplnění žádosti nestalo, podal dne 11. března 2014 novou stížnost na nečinnost při vyřizování žádosti o informace podle výše citovaného ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím. Představenstvo žalované rozhodnutím ze dne 2. dubna 2014 č. j. 296/ÚGŘ/ŠNE/14 tuto stížnost žalobce odmítlo (dále též „reakce na druhou stížnost“). Toto rozhodnutí žalobce napadl u Krajského soudu v Plzni žalobou podle zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. “). V žalobě uvedl, že materiálně se podle něj jedná o rozhodnutí o odložení žádosti o informace, které bylo vydáno na základě (mlčky provedeného) převzetí věci nadřízeným orgánem žalované a není proti němu přípustný řádný opravný prostředek.
[2] Krajský soud v Plzni (dále též „krajský soud“) dal žalobci za pravdu v tom směru, že jeho podání datované dnem 25. ledna 2014 bylo žádostí podanou podle zákona o svobodném přístupu k informacím a že se nepochybně elektronickou cestou dostalo do dispozice žalovaného. Napadené rozhodnutí žalované zrušil krajský soud v prvé řadě pro nepřezkoumatelnost, neboť z něj není zřejmé, na základě jakých skutečností dospělo představenstvo žalované k závěru, že žádost stěžovatele nebyla doručena na adresu elektronické podatelny. Dále krajský soud uvedl, že žádost o informace nemusí být opatřena zaručeným elektronickým podpisem, jelikož správní řád se pro posouzení náležitostí žádosti nepoužije a je nutno vycházet pouze z právní úpravy v zákoně o svobodném přístupu k informacím. Povinností představenstva žalovaného proto bylo na základě podané stížnosti buď usnesením věc převzít a informaci poskytnout, nebo vydat rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Představenstvo žalovaného místo toho napadeným rozhodnutím stížnost žalobce (v pořadí druhou) odmítlo. Uvedený postup představuje podle názoru krajského soudu porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.
II. Kasační stížnost a řízení o ní
[3] Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podala žalovaná (dále též „stěžovatelka“) kasační stížnost. V ní předestřela vlastní verzi toho, jak by měla být chápána celá dosavadní „procesní výměna“ mezi ní a žalobcem. Podle stěžovatelky její reakce na první stížnost podanou žalobcem byla rozhodnutím (ačkoliv tak nebyla formálně označena). Naopak její reakce na druhou stížnost, kterou žalobce napadl u soudu, podle stěžovatelky vůbec rozhodnutím není (byť je tak formálně označena). Stěžovatelka tvrdí, že žalobce nebyl oprávněn podat druhou stížnost v téže věci, takový postup zákon o svobodném přístupu k informacím nepřepokládá. Proto i vyřízení tohoto podání proběhlo zcela mimo režim zákona o svobodném přístupu k informacím a reakce stěžovatelky na druhou stížnost byla tak podle ní pouze neformálním sdělením nezpůsobilým soudního přezkumu.
[4] Žalobce se ke kasační stížnosti vyjádřil v tom smyslu, že proti reakci na svou první stížnost brojit nemohl, neboť se nejednalo o konečné rozhodnutí ve věci. Šlo podle něj o (zcela chybné) vyřízení jeho stížnosti na nečinnost žalované, které ostatně nebylo jako rozhodnutí ani označeno. Naopak reakce na druhou stížnost představuje podle žalobce rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace podle § 14 odst. 5 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím, vydané představenstvem žalované na základě (nepřípustné) atrakce.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[5] Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení jsou splněny, a kasační stížnost vyhodnotil jako přípustnou. Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[6] Nejprve zvažoval Nejvyšší správní soud, zda je kasační stížnost přípustná, neboť stěžovatelka v ní uplatnila zcela jinou procesní obranu než v řízení před krajským soudem. Ve vyjádření k žalobě operovala stěžovatelka (jako žalovaná) výhradně jen tím, že její výzva k doplnění žádosti o elektronický podpis byla zákonná, neboť se opírala o zákon č. 227/2000 Sb. , o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů, (zákon o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších předpisů. V řízení před kasačním soudem však namítá zcela jiné skutečnosti, totiž že žalobce měl správně žalovat její předchozí rozhodnutí v této věci (výše označené jako reakce na první stížnost).
[7] Obecně platí, že kasační stížnost se nemůže opírat o jiné důvody, než které předmětem posouzení před soudem na prvním stupni (srov. § 104 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. ). Z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu však vyplývá, že vůči žalované straně koncentrační zásadu uplatňovat nelze. Vyjádření k žalobě není její povinností, a tudíž žalovaná může svou obranu v kasačním řízení založit na jiných důvodech, než na které poukazovala před krajským soudem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. července 2008 č. j. 1 Ans 5/2008 -104). Pro úplnost Nejvyšší správní soud doplňuje, že nevznikla žádná pochybnost o tom, že stěžovatelka byla v řízení před krajským soudem jako žalovaná pasivně legitimovaná (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 19. října 2011 č. j. 1 As 114/2011 -121, č. 2494/2012 Sb. NSS).
[8] K tomu, aby mohl rozplést uzel protichůdných tvrzení žalobce a stěžovatelky o tom, jak měl krajský soud nazírat na stěžovatelčiny procesní úkony v řízení, považoval Nejvyšší správní soud za vhodné nejprve vyjasnit, zda byl oprávněný požadavek stěžovatelky na doplnění elektronického podpisu k žádosti o informace. Dosavadní judikatura vychází z toho, že elektronický podpis není nezbytnou náležitostí žádosti podávané podle zákona o svobodném přístupu k informacím (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. května 2013 č. j. 8 Ans 15/2012 -34). Ve stejném duchu se nesou i závěry nejaktuálnější odborné literatury (srov. Furek, A., Rothanzl, L., Jirovec, T.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, 1256 s., str. 651-652). Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod se od této názorové linie odchýlit, a ztotožnil se proto v této otázce s náhledem krajského soudu. Jestliže tedy byla žádost skutečně doručena na adresu elektronické podatelny stěžovatelky, pak výzva stěžovatelky k doplnění žádosti o informace podané formou datové zprávy o elektronický podpis byla nezákonná.
[9] Žalobce, který správně stěžovatelčinu výzvu vyhodnotil jako bezdůvodnou, se proti ní bránil podáním stížnosti podle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím. Odborná literatura nicméně uvádí, že i nezákonná výzva vyvolává účinky v tom směru, že přerušuje lhůtu pro vyřízení žádosti o informace (srov. k tomu Furek, A., Rothanzl, L., Jirovec, T.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, 1256 s., str. 694 a 912). Žalobce se choval, jako by lhůta přerušena nebyla, a svou stížnost podal z tohoto pohledu předčasně. Stěžovatelka mu odpověděla neformálním přípisem ze dne 28. února 2014, v němž označuje jeho stížnost za irelevantní, jelikož výzva k doplnění žádosti o elektronický podpis byla podle ní oprávněná a lhůta v ní stanovená má uplynout až 6. března 2014. Z formy i obsahu reakce na první stížnost je tudíž zřejmé, že stěžovatelka zcela v duchu postupu, který doporučuje odborná literatura (viz citace výše), vyřídila první „stížnost“ [jež nesplňovala podmínky § 16a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť lhůta pro poskytnutí informace ještě neuplynula] neformálně a bez toho, že by ji předávala k vyřízení nadřízenému orgánu, jako se to jinak se stížností podle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím činí.
[10] Nejvyšší správní soud tak nemůže stěžovatelce přisvědčit v tom, že by její reakce na první stížnost byla rozhodnutím, ať už rozhodnutím o odmítnutí žádosti (pro to nebyly splněny podmínky, neboť lhůta k doplnění žádosti ještě neuplynula) nebo rozhodnutím, jímž by byl potvrzen postup povinného subjektu (zde by musel rozhodovat nadřízený orgán, nikoliv stěžovatelka sama). Forma i obsah svědčí o tom, že se ve skutečnosti jednalo o neformální sdělení žalobci, že lhůta pro doplnění jeho žádosti ještě neuplynula, a tudíž zatím nelze stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace podat. Z hlediska principů dobré správy by jistě bylo namístě, aby stěžovatelka poučila žalobce o možnosti podat stížnost poté, co lhůta marně uplyne, nicméně nedostatek tohoto poučení nic nemění na posouzení stěžovatelčiny reakce na první stížnost – šlo o vyrozumění žalobce o tom, že stěžovatelka o jeho stížnosti v této fázi řízení rozhodovat nebude. V tomto bodě se tak Nejvyšší správní soud liší od právního názoru krajského soudu, který o reakci na první stížnost žalobce hovoří ve svém rozsudku jako o rozhodnutí o odmítnutí žádosti (srov. odst. 32 napadeného rozsudku). Tato korekce právního názoru krajského soudu však nic nemění na výsledném posouzení věci, neboť žaloba směřovala až proti reakci na druhou stížnost.
[11] Žalobce po neformálním vyřízení své první stížnosti vyčkával, až stěžovatelka vydá rozhodnutí o odmítnutí jeho žádosti, proti němuž by se mohl dále bránit. Lhůta stanovená stěžovatelkou pro doplnění žádosti o elektronický podpis však uplynula marně a stěžovatelka i přesto zůstávala nečinná a o podané žádosti nikterak nerozhodla. Žalobci tak nezbylo, než se bránit opět stížností podle § 16a odst. 1 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť právě to je prostředek nápravy, dojde-li na straně povinného subjektu k nečinnosti při vyřizování žádosti o informace. Argumentace stěžovatelky, že podání druhé stížnosti zákon o svobodném přístupu k informacím neumožňuje, je zde lichá, neboť první (předčasnou) stížnost sama stěžovatelka za stížnost podle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím nepovažovala a takto s ní ani nenakládala (nepředala ji k vyřízení nadřízenému orgánu). Sluší se podotknout, že již poté, co uplynula lhůta pro rozhodnutí o druhé stížnosti podle § 16a odst. 5 a odst. 8 zákona o svobodném přístupu k informacím, mohl žalobce podat na stěžovatelku žalobu pro nečinnost, neboť podáním stížnosti splnil povinnost vyčerpat prostředky k nápravě podle § 79 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. Žalobce se místo toho rozhodl vyčkávat na vyřízení své stížnosti nadřízeným orgánem stěžovatelky.
[12] Představenstvo stěžovatelky vydalo dne 2. dubna 2014 písemnost označenou formálně jako rozhodnutí, kterým žalobcovu druhou stížnost odmítlo. V odůvodnění pak uvedlo, že žalobce svou žádost nedoručil na adresu její elektronické podatelny, která je určena k přijímání žádostí o informace. Nejedná se tudíž o žádost podanou v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím, stěžovatelka nebyla povinna na ni jakkoliv reagovat a stížnosti žalobce na její vyřízení nebylo možno považovat za stížnosti podané podle § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím. Představenstvo stěžovatelky uvádí, že tyto stížnosti mohlo dokonce ignorovat, nicméně rozhodlo se u druhé stížnosti postupovat jinou cestou a odmítnout ji. Dále zmiňuje, že též reakce na první stížnost (kterou označuje jako rozhodnutí o zamítnutí stížnosti) měla správně znít tak, že se stížnost odmítá. V závěru doporučuje představenstvo stěžovatelky, aby se na stěžovatelku obrátil s novou žádostí o informace, která již bude splňovat zákonné požadavky, mimo jiné bude opatřena elektronickým podpisem. Proti písemnosti stěžovatelky ze dne 2. dubna 2014 podal žalobce žalobu ke krajskému soudu.
[13] Jak již bylo výše řečeno, žalobce navrhl v žalobě soudu, aby stěžovatelčinu reakci na druhou stížnost vyhodnotil jako rozhodnutí o odmítnutí své žádosti o informace. Naopak, stěžovatelka v kasační stížnosti s takovýmto posouzením polemizuje a tvrdí, že její reakce na druhou stížnost byla ve skutečnosti pouhým sdělením, tj. mimoprocesním úkonem. Nejvyšší správní soud však ani v tomto (klíčovém) bodě nemůže dát stěžovatelce za pravdu. O neformální úkon bez vlivu na veřejná subjektivní práva žalobce se v daném případě rozhodně nejednalo.
[14] Důležitou indicii představuje již fakt, že stěžovatelka sama reakci na druhou stížnost jako rozhodnutí formálně označila. Výrok rozhodnutí zní, že se stížnost ze dne 11. března 2014 odmítá. Z obsahového hlediska ovšem nelze přehlédnout, že reakce na druhou stížnost představuje překvapivý obrat v dosavadním procesním postupu stěžovatelky. Stěžovatelka zde popřela všechny své dosavadní procesní úkony, jimiž na žalobcovu žádost reagovala jako na řádně doručenou žádost o informace, jež vykazuje pouze jedinou vadu, a to nedostatek elektronického podpisu (přičemž jde o vadu pouze domnělou, viz výše bod [8]). Stěžovatelka v napadeném rozhodnutí zcela nečekaně předestřela tezi, že žalobce nevyužil pro podání své žádosti o informace adresu elektronické podatelny (není ovšem vysvětleno, jak se vlastně žádost dostala do dispozice stěžovatelky), tudíž nebylo vůbec stěžovatelčinou povinností na podanou žádost jakkoliv reagovat (a předchozí výzva stěžovatelky k doplnění žádosti o elektronický podpis byla nadbytečným úkonem). Z napadeného rozhodnutí lze nepochybně vyčíst též to, že stěžovatelka se již dále nehodlá podanou žádostí o informace zabývat. Pro žalobce představuje tudíž tento úkon vskutku konečné vyřízení jeho žádosti. Bylo by přitom zjevně bezpředmětné se proti vydanému rozhodnutí dále bránit v rámci správního řízení, jelikož jej učinilo představenstvo stěžovatelky jako její nejvyšší orgán (srov. k tomu obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. září 2015 č. j. 7 As 180/2015 -33). Rozhodnutí, jímž představenstvo stěžovatelky odmítlo podanou žádost o informace dále vyřizovat v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím, představuje proto rozhodnutí podle § 65 a násl. s. ř. s. s. ř. s. a bylo přípustné se proti němu bránit správní žalobou, jak to žalobce učinil.
[15] Nejvyšší správní soud uzavírá, že Krajský soud v Plzni dospěl ve svém rozsudku ke správnému právnímu závěru, že napadený úkon stěžovatelky je rozhodnutím ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s. s. ř. s. Jiné závěry krajského soudu, zejména konstatování o tom, že vydané rozhodnutí stěžovatelky je nepřezkoumatelné, stěžovatelka nezpochybnila a ani Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod, aby napadený rozsudek v tomto bodě korigoval. Z toho důvodu vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu v souladu s § 110 odst. 1 větou druhou s. ř. s. s. ř. s. jako nedůvodnou a zamítl ji. V novém řízení tak představenstvo stěžovatelky buď přesvědčivě odůvodní svůj závěr o tom, že žalobcovo podání nebylo žádostí podle zákona o svobodném přístupu k informacím a nemělo být tudíž vůbec vyřizováno v režimu tohoto zákona, nebo na základě žalobcovy stížnosti ze dne dne 11. března 2014 přikáže podle § 16a odst. 6 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím stěžovatelce, aby ve stanovené lhůtě, která nesmí být delší než 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí nadřízeného orgánu, žádost vyřídila.
IV. Náklady řízení
[16] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. , aplikovaného na základě § 120 s. ř. s. s. ř. s. , podle něhož má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Naopak žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto mu Nejvyšší správní soud přiznal náhradu nákladů řízení, jež uplatnil.
[17] Žalobce prostřednictvím svého právního zástupce podal vyjádření ke kasační stížnosti. Podání vyjádření představuje úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Odměna za jeden úkon právní služby činí podle § 7 bodu 5, aplikovaného na základě § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, 3 100 Kč a podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu je třeba k ní přičíst 300 Kč na úhradu hotových výdajů, celkem tedy 3 400 Kč. Protože zmocněný advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok o částku 714 Kč odpovídající 21% dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Žalobci se tedy přiznává náhrada nákladů řízení spočívajících v odměně, hotových výdajích a dani z přidané hodnoty advokáta v celkové výši 4 114 Kč. K zaplacení náhrady nákladů řízení byla stěžovatelce stanovena přiměřená lhůta v délce jednoho měsíce.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu