Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
10 A 190/2015 - 15.pdf
PDF · 0 B
No categories available
10 A 190/2015 - 15
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobkyně J. I., státní příslušnost Nigérie, t.č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová, Jezová 1501, zast. Mgr. Tomášem Císařem, advokátem v Praze 2, Vinohradská 22, proti žalovanému Policii ČR, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, sídlem v Českých Budějovicích, Pražská 558, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 7. 10. 2015 čj. KRPC-142250-15/ČJ-2015-020023, t a k t o :
Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2015 čj. KRPC-142250-15/ČJ-2015-020023 se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 6.800 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce žalobkyně.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobou doručenou dne 25. 10. 2015 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobkyně domáhala přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10. 2015 čj. KRPC-142250-15/ČJ-2015-020023, jímž byla žalobkyně zajištěna podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců za účelem předání podle předpisu Evropského společenství č. 604/2013, jímž se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země. Doba trvání zajištění byla stanovena v délce 30 dnů ode dne omezení osobní svobody.
V žalobě se uvádí, že žalobkyně učinila pokus vstoupit na území České republiky bez víza, což bylo způsobeno neznalostí pobytové právní problematiky. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí nelze dovozovat, že by hrozilo nebezpečí dlouhodobého nelegálního pobytu žalobkyně na území republiky. Ohledně takové skutečnosti nebyl učiněn žádný poznatek. Aplikace daného předpisu je nezákonná, protože ignoruje interpretaci hlavy XI. zákona o pobytu cizinců a Listiny základních práv a svobo d. Se zřetelem k judikatuře Nejvyššího správního soudu žalovaný zcela rezignoval na využití zvláštního opatření podle zákona o pobytu cizinců. Přitom neomezené správní uvážení je nepřípustné. Rozhodování o zajištění cizince musí odpovídat zásadě předvídatelnosti a vyloučení možné svévole. Rozhodnutí je nezákonné, jestliže chybí úvaha o možném využití mírnějšího prostředku, který by znamenal menší zásah do základních práv žalobkyně. To má za následek nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Na žalovaném je zjišťovat, nelze-li účelu zajištění dosáhnout mírnějšími a hospodárnějšími prostředky, z jakých důvodů je zajištění nezbytné pro dosažení účelu řízení. Žalobkyně se dovolává čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení, podle kterého podmínkou pro možnost zajištění je existence vážného nebezpečí útěku. Pro posouzení této podmínky mají vyplývat z českého právního řádu kriteria, avšak taková úprava provedena nebyla. Ve vnitrostátním právu chybí objektivní kriteria, na základě kterých by bylo možno posoudit otázku existence vážného nebezpečí útěku. Zajištěním žalobkyně byl porušen § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve spojení s čl. 28 nařízení Dublin III. Proto úprava obsažena v čl. 28 nařízení Dublin III je dle vnitrostátního práva neaplikovatelná.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že žalobkyně přešla na území České republiky v prostoru bývalého hraničního přechodu v Dolním Dvořišti a v době kontroly se nacházela přibližně 300 m na území České republiky. Při kontrole bylo zjištěno, že nemá vízum ani povolení k pobytu opravňující ji k pobytu na území republiky. Protože žalobkyně pobývala na území republiky neoprávněně, byla eskortována na služebnu žalovaného k dalším úkonům. Bylo zjištěno, že v minulosti požádala o mezinárodní ochranu v Itálii a bylo s ní zahájeno řízení o povinnosti opustit území republiky. Zajištění žalobkyně bylo posouzeno podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců za účelem předání žalobkyně do Itálie, kde požádala v minulosti o mezinárodní ochranu. Po dobu Dublinského řízení byla žalobkyně umístěna do Zařízení pro zajištění cizinců v Bělé - Jezové. Dublinská dohoda stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem cizí země nebo osobou bez státní příslušnosti. Současně byla žalobkyni uložena povinnost opustit území České republiky. Bylo zahájeno Dublinské řízení za účelem předání žalobkyně do Itálie, která je příslušná k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu. Pro ten účel byl zajištěn letecký transfer žalobkyně na 5. 11. 2015. U žalobkyně je dán jasný předpoklad, že podaří se uskutečnit předání žalobkyně v rámci Dublinského řízení do Itálie, čímž naplní se účel správního rozhodnutí o zajištění. V dané věci bylo postupováno obdobně jako v jiných případech.
Ze spisu žalovaného vyplynuly následující podstatné skutečnosti.
V úředním záznamu ze dne 7. 10. 2015 se uvádí, že tohoto dne na bývalém hraničním přechodu Dolní Dvořiště přišla k hlídce žalovaného z Rakouska žalobkyně, která měla vystavený nigerijský pas, avšak neměla české vízum. Proto byla žalobkyně zajištěna a eskortovana na pracoviště v Českých Budějovicích za účelem provedení dalších nezbytných úkonů.
Z informačního systému žalovaného bylo zjištěno, že žalobkyně požádala o mezinárodní ochranu v Itálii.
Dne 7. 10. 2015 bylo zahájeno řízení o uložení povinnosti žalobkyně opustit území republiky, protože žalobkyně neoprávněně vstoupila a pobývala na území republiky a má být předána podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie.
Téhož dne se žalobkyně k věci vyjádřila a uvedla, že v roce 2006 opustila Nigérii, protože si v Evropě chtěla najít práci. Odcestovala do Itálie, kde ihned požádala o azyl a strávila tam několik let.
Rozhodnutí o zajištění žalobkyně ze dne 7. 10. 2015 se opírá o ustanovení § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013, přičemž k zajištění došlo za účelem předání žalobkyně podle předpisů Evropského práva. Rozhodnutí je odůvodněno tím, že žalobkyně porušila povinnost podle zákona o pobytu cizinců spočívající vtom, že cizinec je oprávněn pobývat na území republiky pouze s platným cestovním pasem a vízem. V průběhu řízení bylo zjištěno, že žalobkyně požádala o azyl v Itálii. Proto je dán důvod pro zahájení řízení, v jehož průběhu bude rozhodnuto o předání žalobkyně na území příslušného členského státu Evropské unie.
Dalším rozhodnutím z téhož dne byla stanovena doba opuštění území republiky nejpozději do 7 dnů od ukončení zajištění.
Ze spisu dále vyplývá, že žalobkyně bude dne 5. 11. 2015 předána na letišti Václava Havla Praha k eskortě do Milána na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013.
Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s.ř.s. v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
Předmětem řízení bylo učiněno rozhodnutí vydané podle § 129 odst. 1zákona o pobytu cizinců, kdy žalobkyně byla zajištěna za účelem předání podle nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013. Mezi účastníky není na sporu, že žalobkyně požádala o udělení mezinárodní ochrany v Itálii. To učinila poté, co před 6 lety do Itálie přijela z Nigérie.
Podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území republiky za účelem jeho předání mezinárodní podle smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie před dnem 13. 1. 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství.
Dublinské nařízení ve svém článku 28 odst. 2 předpokládá, že členské státy mohou zajistit dotyčnou osobu za účelem jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li vážné nebezpečí útěku na základě posouzení každého jednotlivého případu a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření. Co rozumí se nebezpečím útěku, obsahuje čl. 2 písm. n) Dublinského nařízení, kde uvádí se, že jedná se o důvody, které se zakládají na objektivních kritériích vymezených právními předpisy, pro které je možné se v konkrétním případě domnívat, že žadatel nebo státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, na které se vztahuje řízení o přemístění, může uprchnout.
Porovnáním ustanovení § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení lze shledat, že ustanovení § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců postrádá kriterium, které předpokládá Dublinské nařízení pro zajištění cizince spočívající v tom, že tu je vážné nebezpečí útěku cizince. Vnitrostátní právní předpis ve své podstatě předpokládá zajištění cizince, který vstoupil neoprávněně na území České republiky vždy, přichází-li v úvahu předání cizince podle právního předpisu Evropských společenství. Dublinské nařízení je právě pro svou povahu nařízení přímo aplikovatelné členskými státy Evropské unie a není zapotřebí transpozice takového předpisu do vnitrostátního práva, avšak pro přímou aplikaci čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení chybí vymezení objektivních kritérií pojmu nebezpečí útěku právními předpisy. Právě tato skutečnost limituje přímé uplatnění nařízení, které má před vnitrostátním právem přednost.
Dublinské nařízení uvažuje s možností zajistit cizince za účelem přemístění podle nařízení pouze za předpokladu, kdy tu je vážné nebezpečí útěku cizince. Jestliže vnitrostátní předpisy, na kterých bylo vymezení kritérií pro nebezpečí útěku ponecháno, žádnou takovou úpravu neobsahují, pak nelze spolehlivě učinit úsudek o tom, že tu je nebezpečí, že cizinec může uprchnout, přičemž podle čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení je právě možnost nebezpečí útěku cizince podmínkou pro využití možnosti cizince zajistit. Pro zajištění cizince, na kterého se konkrétní Dublinské nařízení vztahuje, nepostačuje, že takový cizinec neoprávněně vstoupil na území České republiky. Naopak by za stejným účelem, na který míří ustanovení § 129 odst. 1 zákona, bylo třeba zajistit cizince, který na území republiky pobývá legálně. Teprve při splnění předpokladu, že cizinec může uprchnout, lze ve smyslu Dublinského nařízení k zajištění přistoupit. Z formulace ustanovení § 129 odst. 1 zákona je zapotřebí uzavřít, že tento ani jiný právní předpis neobsahuje vymezení kritérií pro nebezpečí útěku cizince. Nelze-li ve smyslu Dublinského nařízení učinit na základě vnitrostátních předpisů úsudek o tom, že tu je nebezpečí, že cizinec uprchne, pak nelze o zajištění cizince podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců při respektování účelu Dublinského nařízení spolehlivě rozhodovat.
Soud proto uzavřel, že pro prve uvedené důvody nemůže napadené rozhodnutí obstát.
Dalšími žalobními body se soud nadbytečnost nezabýval.
Vzhledem k těmto důvodům krajský soud podle § 78 odst. 1 s.ř.s. napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že žalobkyně měla v řízení úspěch. Proto jí na náhradě nákladů řízení byla přiznána částka 6.800 Kč, představující odměnu advokáta za 2 úkony právní služby po 3.100 Kč a 2 x režijní paušál po 300 Kč.
Podle § 76 odst. 1 písm. a) a c) s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože napadené rozhodnutí je zrušováno pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů a vady procesní povahy, které mají vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
Krajský soud v Českých Budějovicích
dne 6. listopadu 2015
JUDr. Věra Balejová v. r.
Samosoudkyně
Za správnost vyhotovení:
Sládková Blanka