Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
11 Af 12/2013 - 44.pdf
PDF · 0 B
No categories available
11 Af 12/2013 - 44
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové
a soudců Mgr. Marka Bedřicha a JUDr. Jitky Hroudové v právní věci žalobce KODOTEX
s.r.o., IČ 24736562, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1215/26, proti žalovanému Odvolacímu
finančnímu ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 31, o žalobě proti rozhodnutí
Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 14. 12. 2012, č. j. 18300/12-1300-
109949,
t a k t o:
I. Žaloba s e z a m í t á .
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhal přezkoumání a
zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 14. 12. 2012, jímž
právní předchůdce žalovaného odvolacího správního úřadu změnil platební výměr Finančního
úřadu pro Prahu 1 ze dne 12. 7. 2012, č. j. 381508/12/001512109170 a vyměřil žalobci
daňovou povinnost na dani z přidané hodnoty v částce 1.970.702,- Kč oproti vlastní daňové
povinnosti, vykázané v daňovém přiznání za zdaňovací období listopad 2011.
Žalobce v podané žalobě podrobně popsal skutkové okolnosti posuzované věci, k níž
došlo před vydání žalobou napadeného rozhodnutí, a v části č. IV žaloby vymezil jednotlivé
žalobní důvody takto:
1
Žalobce považuje žalované rozhodnutí za nezákonné, neboť výzva k odstranění
pochybností, vydaná správcem daně dne 23. 1. 2012 pod č. j. 13823/12/001512109170, je
podle jeho názoru nezákonná. Žalobce v této souvislosti poukázal, na usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2008, č. j. 9Afs 110/2007 - 102, podle něhož
se výzva musí opírat o důvodné podezření, tj. o podezření založené na dostatečně konkrétních
a přesvědčivých poznatcích správce daně opřených o skutkové důvody. Důvodné podezření
v předmětné výzvě absentuje a důvody uváděné ve výzvě samy o sobě nemohou být
způsobilými pro vydání takovéto výzvy. Nezákonnost této výzvy představuje a způsobuje i
nezákonnost celého daňového řízení včetně jeho výsledku. Žalovaný správní úřad
nezákonnost výzvy sám přiznal na straně 15 žalovaného rozhodnutí, kde poukazuje na to, že
to byla právě nízká částka vlastní daňové povinnosti, vyplývající z velmi nízké hodnoty
poměrů uskutečněných zdanitelných plnění a přijatých zdanitelných plnění, která vedla
k pochybnostem správce daně, které byly podnětem k zahájení postupu k odstranění
pochybností. Podle názoru žalobce jde o zcela účelové tvrzení žalovaného, která kromě
nezákonnosti předmětné výzvy činí i žalované rozhodnutí nepřezkoumatelným, neboť
nekonkretizuje poznatky či analýzy správního úřadu a konkrétní poznatky neuvedl přímo ve
výzvě k odstranění pochybností, jak požaduje stávající judikatura Nejvyššího správního
soudu, zejména rozsudek ze dne 27. 1. 2012, č. j. 8Afs 40/2011 - 92. Správce daně tíží
důkazní břemeno ve vztahu k prokázání důvodnosti jeho pochyb, musí prokázat, že existují
vážné a důvodné pochyby a sám musí identifikovat konkrétní skutečnosti, na jejichž základě
lze mít pochybnosti o věrohodnosti, úplnosti, průkaznosti či správnosti účetnictví.
Z uvedeného žalobce uzavírá, že výzva k odstranění pochybností byla nezákonná a na jejím
základě vedené daňové řízení, tj. opatřené a předložené důkazní prostředky a provedené
dokazování jsou nezákonné.
Žalobce poukázal na to, že v posuzovaném případě se jedná o obchodní řetězec PET
Recycling Team GmbH – JAMU Corp. s.r.o. – KODOTEX s.r.o. – První česká energetická
s.r.o. – ALPLA, spol. s r.o. Žalobce má za to, že pokud na straně společností JAMU Corp.
s.r.o. došlo k chybě či k podvodu, nemůže být toto přičítáno k tíži žalobce. Správce daně
nezpochybnil, že zboží bylo dodáno do společnosti ALPLA, spol. s r.o., přičemž zároveň
tvrdí, že ve 4. čtvrtletí společnost PET Recycling Team GmbH nevykázala dodání zboží do
České republiky. Žalobci není známo, že by u společností První česká energetická s.r.o. a
ALPLA, spol. s r.o. došlo ke zpochybnění uskutečnění těchto zdanitelných plnění
(předmětných obchodů) za zdaňovací období listopad 2011. Podle názoru žalobce je takový
postup nepřípustný, neboť správce daně i odvolací správní úřad požadoval, aby žalobce
prokázal, že mu bylo zboží dodáno od JAMU Corp., což znamenalo, aby prokázal, že JAMU
Corp. přijal zboží od PET Recycling Team GmbH. Pokud společnost JAMU Corp. se
správcem daně nespolupracovala, správce daně i žalovaný nepřípustně překlopil důkazní
břemeno na žalobce, který nemohl a ani nemusel prokazovat, že zboží bylo do společnosti
JAMU Corp. dodáno. Protože se jednalo o obchodní řetězec, šlo by navíc o formální
(papírové) dodání zboží, což není závadné. Pokud žalovaný vyvozuje závěr, že nepředložení
účetnictví ze strany společnosti JAMU Corp. je skutečností, na jejímž základě je možné
zpochybnit žalobcem prvotně předložené doklady, má žalobce za to, že důvodem vydání
výzvy k odstranění pochybností byla pouze bezkontaktnost určitého subjektu bez dalšího,
neboť poznatky o stavu účetnictví JAMU Corp. správce daně získal až v průběhu daňového
řízení, tedy dávno po vydání předmětné výzvy. Správce daně neosvědčil, zda předmětné zboží
bylo dodáno ve zdaňovacím období listopad 2011 do společnosti ALPLA, spol. s r.o. u této
společnosti a u První české energetické s.r.o. Tím správce daně porušil ustanovení § 8 odst. 1
a ustanovení§ 92 odst. 2 daňového řádu a tím zatížil řízení vadou, spočívající v jeho
nezákonnosti.
2
Žalobce vyjádřil v podané žalobě přesvědčení, že žalované rozhodnutí je nezákonné a
nepřezkoumatelné i proto, že na straně 5 napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že po
posouzení všech zjištěných skutečností a po zhodnocení odvolatelem předložených či
vlastním šetřením získaných důkazních prostředků se odvolací orgán ohledně hodnocení
přijatých zdanitelných plnění od společnosti JAMU Corp. s.r.o. ztotožnil se závěry správce
daně. Ze žalovaného rozhodnutí se tak podává, že vlastním šetřením v rámci odvolacího řízení
získal důkazní prostředky, o nichž ovšem byl povinen seznámit žalobce, což neučinil.
Uvedené důkazní prostředky měl v žalovaném rozhodnutí popsat včetně z nich vyvozených
závěrů, což rovněž neučinil a tím založil vady způsobující nepřezkoumatelnost žalovaného
rozhodnutí.
Pokud jde o obchodní marži, žalobce namítl, že při jejím hodnocení je nutno vycházet
z vývoje na trhu nejen v části, která se týká dané komodity, ale i z celospolečenských
podmínek. Podle názoru žalobce nelze věc hodnotit pouze z hlediska prosté marže a z toho
vyvozovat závěry, které žalovaný vyvodil. Na výši marže má vliv i konkurence, neustále se
měnící daňový systém i současná hospodářská situace. Podnikatelský subjekt tak někdy musí
jít i tzv. pod marži na úkor zisku, aby si své postavení na trhu udržel. Takovéto podbízení je
možné jen po určitou dobu, která je odvislá od hospodářského a finančního zázemí daného
podnikatelského subjektu a jeho postavení na trhu. Z uvedených hledisek žalovaný obchodní
marži neposuzoval, případně jí měl z hodnocení zcela vyloučit a ne z ní vyvodit jednoduché
tvrzení, že marže je likvidační a je důkazem toho, že se daný obchod neuskutečnil. Žalobce
namítl nelogičnost závěrů žalovaného při posuzování toho, co bylo či nebylo prokázáno
z hlediska uskutečnění zdanitelného plnění ve vztahu k jeho ekonomické činnosti. Daňový
úřad uvádí, že žalobce v předmětném zdaňovacím období nevykázal žádnou jinou obchodní
činnost než obchody vůči První české energetické s.r.o. a že s ohledem na žalovaným
vyčíslenou obchodní marži měla tato činnost takřka likvidační charakter. Na druhé straně
ovšem žalovaný uvedl výčet zdanitelných plnění, které shledal jako oprávněné a nezbytné pro
výkon ekonomické činnosti žalobce, tedy z žalovaného rozhodnutí nelze seznat, na základě
čeho došel žalovaný k závěru, že žalobce v předmětném období jinou obchodní činnost
neprovozoval. Napadené rozhodnutí je tak vnitřně rozporné a nepřezkoumatelné.
V dalším žalobním bodě se žalobce zabýval neoprávněností a nepřípustností přenesení
důkazního břemene na žalobce ve věci prokázání, že společnost JAMU Corp. byla do
obchodního řetězce zapojena a že jí bylo předmětné zboží dodáno. Žalobce poukazoval na
mezinárodní nákladní list CMR, používaný v mezinárodní silniční dopravě, který byl po
žalobci požadován ze strany správce daně a z něhož byl vyvozen společně se žalovaným
nepříznivý závěr pro žalobce. CMR a jeho jednotlivými díly nedisponují společnost JAMU
Corp. ani žalobce a nemusela by je mít ani společnost První česká energetická s.r.o. Pro První
českou energetickou s.r.o. není povinnost mít CMR, jelikož není účastníkem smluvního
vztahu mezi odesílatelem a dopravcem ani konečným odběratelem.
Žalobce zpochybnil i tvrzení daňových orgánů o tom, že společnost JAMU Corp.
neměla žádné zaměstnance vyjma jednatele, žádný vozový park, řidiče ani vlastní kancelář,
proto nemohla za takových podmínek vykonávat předmětnou ekonomickou činnost. Podle
názoru žalobce měla-li by být tato hlediska akceptována, pak spousta obchodních společností
není schopna vykonávat svou podnikatelskou činnost. Takovéto okolnosti nemohou být
přičítány k tíži žalobce, který má krom sídla i provozovnu i zaměstnance. Způsob, jakým
společnost JAMU Corp. provozuje svoji podnikatelskou činnost, nemůže být přičítán k tíži
žalobce a pokud daňové orgánu uvedené kritérium i okolnost v řízení použily, vyjádřily
3
v souvislosti s neunesením jeho důkazního břemene, pak je takový postup nesprávný a
nezákonný. Totéž platí i o účetnictví, konkrétně o jeho předání či nepředání společností
JAMU Corp. správci daně.
Pokud jde o provedené dokazování svědeckou výpovědí Radima B., bývalého
obchodního ředitele žalobce, správní úřady dovodily, že si svědek nevzpomněl na výši
obchodní marže, a to účelově s ohledem na její neobvykle nízkou marži, pak žalobce namítá,
že pro takové hodnocení není opora ve spise. Jedná se o subjektivní hodnocení žalovaného,
což nasvědčuje účelovosti jednání správce daně i žalovaného a jde o nepřípustné a nezákonné
hodnocení výpovědi svědka. Správní úřady zcela opomenuly, že z výpovědí jmenovaného
svědka vyplývá stav aprobovaný právem, tedy že vlastnictví ke zboží přechází jeho
zaplacením.
Žalobce dále namítl, že pokud žalovaný považoval za nezvyklé v běžné obchodní
praxi to, že žalobce vystavoval či vydával faktury podle pokynů svého odběratele První česká
energetická s.r.o., pak podle názoru žalobce toto jeho počínání svědčí o jeho opatrnosti.
Protože se jednalo o obchodní řetězec, musel mít žalobce jistotu, že zboží bylo skutečně
dodáno a proto se snažil, aby vše navazovalo i časově. Případná administrativní chyba,
vzniklá navíc na straně JAMU Corp., neměla žádným způsobem vliv na existenci a dodání
zboží včetně příslušného časového zdaňovacího období. Žalovaný pojem běžné obchodní
praxe nevysvětlil, používá neurčité právní pojmy, aniž by jim dal konkrétní obsah, což
žalobce považuje za důkaz zneužití institutu správního uvážení. Co je obvyklé při běžné
obchodní praxi v určité části trhu nebo v souvislosti s určitou komoditou, nemusí být běžné
v jiné části trhu nebo v souvislosti s komoditou jinou. Obchodní právo navíc počítá i s praxí,
kterou si mezi sebou smluvní strany zavedly. Takové jednání se stává běžnou ustálenou
obchodní praxí a z tohoto důvodu je žalované rozhodnutí v této části rovněž
nepřezkoumatelné.
Pokud žalovaný poukazoval na to, že na žádném z bankovních výpisů společnosti
JAMU Corp. nejsou uvedeny žádné úhrady za předmětné zboží od žalobce ani od První české
energetické s.r.o., pak žalobce znovu připomíná, že měl od určité doby účet blokovaný Policí
České republiky. Z pouhého nezaplacení za předmětné zboží nemůže žalovaný dovozovat
neuskutečnění obchodu. Pokud žalovaný poukazuje na to, že z výpisů není zřejmé, že by
společnost JAMU Corp. prováděla úhrady ve prospěch PET Recycling Team GmbH, pak ani
tato skutečnost nemůže být přičtena k tíži žalobce. Jedná se o smluvní vztah mezi JAMU
Corp. a PET Recycling Team GmbH, do něhož žalobci nepřísluší zasahovat, v tomto vztahu
nevystupuje v žádném postavení a proto ani tato skutečnost nemůže prokazovat, že se daný
obchod neuskutečnil. Pokud žalovaný tvrdí, že úhrady nebyly prokázány ani od První české
energetické s.r.o., pak přiznává oprávněnost návrhu žalobce na provedení důkazu výslechem
odpovědného zástupce této společnosti, kterému ovšem správce daně nevyhověl a ani
žalovaný toto pochybení nijak nenapravil. Závěry žalovaného i správce daně se opírají o
neúplné dokazování, kdy správní úřady nedbaly, aby skutečnosti rozhodné pro správné
zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji. Oprávněnost důkazního návrhu žalobce
vyplynula i ze svědecké výpovědi pana Radima B., kterou žalovaný na straně 10 napadeného
rozhodnutí zmiňuje, když svědek uvedl, že v souvislosti s předmětným obchodem jednal za
žalobce sám nebo žalobcův jednatel na straně jedné a na straně druhé jednatel a účetní
společnosti První česká energetická s.r.o.
Argumentace softwarem užívaným společností JAMU Corp. není přiléhavá, neboť
žalobci nemůže být přičítáno k tíži, jaký účetní program tato společnosti užívala či užívá.
4
Žalobce nemohl jakkoliv ovlivnit, jaké programy pro zpracování účetnictví užívají či užívali
jeho dodavatelé či odběratelé.
Žalovaný odvolací správní úřad sám užívá v napadené rozhodnutí obratu „cílem může
být podvod na dani z přidané hodnoty“. Ani žalovaný tak nemá za prokázané, že se o podvod
skutečně jednalo, přesto celé daňové řízení je tímto duchem prodchnuto a vedeno. Pokud
společnost JAMU Corp. s.r.o. provozovala podnikatelskou činnost způsobem, jakým ji
žalovaný popisuje, pak tento způsob podnikání není neobvyklý, jde o velice rozšířený a
nejméně nákladný způsob, který provozují tisíce společností. Pokud jde o to, že žalobce zboží
fyzicky neviděl, pak platí to, co již žalobce v průběhu řízení namítal, že v rámci obchodního
řetězce, kdy se zbožím zpravidla přijde do styku pouze odesílatel jako první prodávající
(přepravce) a konečný kupující (odběratel). Žalovaný se v tomto ohledu mýlí a jeho závěry
jsou chybné, dostatečně neodůvodněné a tedy neprokázané.
Závěrem podané žaloby žalobce namítl, že správce daně i žalovaný pochybili, pokud
neprovedli dokazování ve směru k První české energetické s.r.o., navazující dokazování
k společnosti ALPLA, spol. s r.o., když nepředvolali statutární zástupce společností za účelem
ověření dodávek předmětného zboží a jejich úhrady. Žalobou napadené rozhodnutí tak bylo
vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, ačkoliv zákon správnímu úřadu
ukládá povinnost zjistit skutkový stav, o kterém důvodné pochybnosti nejsou.
Žalovaný odvolací správní úřad ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že nesouhlasí
s právním názorem, uvedeným žalobcem v podané žalobě, odkazuje na odůvodnění žalobou
napadeného rozhodnutí, kde je mimo jiné podrobně popsán průběh provedeného daňového
řízení a na obsah předkládaného správního spisu, který obsahuje veškeré rozhodné podklady,
ze kterých žalovaný při vydání napadeného rozhodnutí vycházel.
Pokud žalobce namítal nezákonnost výzvy k odstranění pochybností ze dne 23. 1.
2012, pak žalovaný považuje žalobcem citované judikáty souladné s výzvou, učiněnou
správcem daně v nyní posuzované věci. Správce daně v uvedené výzvě deklaroval existenci
zákonem stanoveného typu pochybností, kdy tyto pochybnosti nemusí být jistotou správce
daně o tom, že podané daňové přiznání daňového subjektu není správné, průkazné, úplné či
pravdivé. Správce daně podložil, že má důvodné podezření založené na dostatečně
konkrétních a přesvědčivých poznatcích a uvedená výzva je vydána v souladu s ustanovením
§ 89 odst. 1 daňového řádu. Z výzvy jsou zřejmé pochybnosti správce daně z důvodu
vysokých částek přijatých i uskutečněných plnění s minimální daňovou povinností,
pochybnosti o tom, zda vykazovaný nárok na odpočet je uplatňován v souladu s ustanoveními
§ 72 a 73 zákona o dani z přidané hodnoty a pochybnosti plynoucí z neprokázání nároku na
odpočet u přijatých plnění od nekontaktních plátců za předchozí zdaňovací období. Žalovaný
považuje za vhodné připomenout, že žalobcem zdůrazněná pasáž z dalšího judikátu
Nejvyššího správního soudu se netýká přímo výzvy k odstranění pochybností, ale o část
řízení, která následuje po doložení písemností požadovaných ve výzvě k odstranění
pochybností. Úkony, které správce daně prováděl po vydání výzvy k odstranění pochybností,
byly činěny k prokázání a vyvrácení jeho pochyb. Žalovaný nikdy netvrdil, že výzva
k odstranění pochybností byla vydána na základě informací, které byly získány tímto
postupem, naopak sama výzva uvádí, že správce daně vycházel ze znalostí z předchozích
zdaňovacích období. To, že na nezákonnost výzev k odstranění pochybností žalobce
poukazoval i v předchozích daňových řízeních, není podstatné.
5
Pokud jde o námitky žalobce ohledně nepřezkoumatelnosti a nezákonnosti žalovaného
rozhodnutí pro nesplnění postupu podle ustanovení § 115 odst. 2 daňového řádu, žalovaný
poukazuje na to, že nejde o nezákonný postup. Žalovaný se pouze neobratně vyjádřil, kdy
spojením „vlastním šetřením získaných důkazních prostředků“ neměl na mysli na důkazní
prostředky, které odvolací orgán sám obstaral, ale stále zde mluví o důkazních prostředcích
získaných vlastní činností prvostupňového správce daně. Z obsahu spisu ani z napadeného
rozhodnutí nevyplývá, že by žalovaný prováděl vlastní dokazování.
K námitce vad dokazování a neoprávněného přenesení důkazního břemene ze
žalovaného na žalobce žalovaný poukázal na to, že nepřičítá chyby společnosti JAMU Corp.
na vrub žalobce. Žalovaný vyjádřil pochybnosti o činnosti JAMU Corp. jako dodavatele
žalobce, jeho činnost nebyla nikterak prokázána ani žalobcem. Naopak činnost společnosti
ALPLA, spol. s r.o. má žalovaný za prokázanou a k jejímu zapojení do obchodního řetězce
v žalovaném rozhodnutí jednoznačně uvedl, jaké místo tato společnost v části řetězce
zaujímá. K žalobcovu podezření, týkající se finanční správy České republiky žalovaný uvádí,
že se žalobce dopouští spekulací, přičemž záměrně opomíjí, že žalobce je tím, kdo ve svém
daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za listopad 2011 tvrdí, že přijal zdanitelná plnění
od společnosti JAMU Corp., tedy že je to právě žalobce, kdo je povinen prokázat přijetí
zdanitelných v uvedeném rozsahu a předmětu, deklarovaných na fakturách, vystavených
jménem společnosti JAMU Corp. Žalobce si vykládá požadavky správce daně podle svého a
stupňuje až ad absurdum, přičemž od správce daně žádné požadavky na prokázání toho, že
JAMU Corp. bylo zboží dodáno od PET Recycling nikdy nevzešel.
Pokud jde o obchodní marži, žalovaný nevycházel z důkazu CMR. Žalovaný nepopírá,
že pokud chce žalobce vykonávat ekonomickou činnost, potřebuje v žalovaném rozhodnutí
uvedené služby. Podle názoru žalovaného jsou to dvě odlišné věci, které spolu nesouvisí.
Žalovaný nepopírá způsob, jakým se s CMR běžně nakládá a i když přijme fakt, že jeho díly
JAMU Corp. ani žalobce nemají a mít nemusí, nemůže se spokojit s tím, že žalobce nebyl
schopen vysvětlit, proč na přijatých fakturách vystavených jménem společnosti JAMU Corp.
a následně i na žalobcem vydaných fakturách vystavených vůči společnosti První česká
energetická s.r.o. je jiná hmotnost zboží než na předmětném CMR.
Žalovaný nepřičítá způsob podnikání ani nepředání účetnictví společností JAMU
Corp. k tíži žalobce. Žalobce je tím, kdo tvrdí, že přijal zdanitelná plnění od společnosti
JAMU Corp. a je tudíž povinen prokázat přijetí zdanitelných plnění v uvedeném rozsahu a
předmětu. Žalovaný se pouze snažil vlastní činností zjistit informace z účetnictví JAMU
Corp., což se mu vzhledem k nekontaktnosti, resp. k tomu, že jednatel společnosti Adam N. o
společnosti nic neví, nepodařilo. Obchodování s žalobcem ani s jiným subjektem zapojeným
do řetězce se nepodařilo prokázat ani bankovními výpisy společnosti JAMU Corp.
Námitky žalobce směřující proti výpovědi svědka Radima B., žalovaný nepovažuje za
důvodné. Na způsobu kladení otázek správce daně danému svědkovi žalovaný neshledal nic
špatného, nejde o otázky sugestivní ani kapciózní, svědek mohl na položenou otázku
odpovědět jakýmkoliv způsobem. Ze svědkovy odpovědi nelze vyvozovat jiné závěry, než
které dovodil žalovaný. Žalobce není za tohoto stavu věci oprávněn jakkoliv svědeckou
výpověď korigovat a žalovaný trvá na tom, že přinejmenším zvláštní je, že obchodní ředitel
společnosti nezná výši své marže, není schopen poskytnout jiné základní údaje spojené
s podnikáním společnosti jako je třeba cena zboží. V jakémkoliv obchodním vztahu je podle
názoru žalovaného logické, že dodavatel účtuje na základě svých podkladů a ne na základě
podkladů od svého odběratele. Zvláště pak pokud jde o obchodní řetězec, kdy většinou
6
nepřijdou mezičlánky řetězce se zbožím reálně do styku a žalobcův odběratel by tak mohl
nahlásit a zaplatit žalobci menší objem zboží, než který žalobce odebere a zaplatí svému
dodavateli.
K námitce žalobce o blokovaném bankovním účtu žalobce Policí České republiky
žalovaný uvedl, že o blokaci účtu věděl, v žalovaném rozhodnutí to zmínil, žalobci k tíži
nepřičítá neuhrazení závazku vůči JAMU Corp., vůči PET Recycling. Žalovanému není
zřejmé, jak mohla pohledávka žalobce u JAMU Corp. zaniknout, když jí neuhradil on sám
z důvodu zablokovaných účtů, ani společnost První česká energetická s.r.o., když platbu
nepotvrzují výpisy z jejích bankovních účtů. Věrohodnost potvrzení o bezdlužnosti od JAMU
Corp. zpochybňuje i skutečnosti, že jednatel JAMU Corp. Adam N. vypověděl, že podepsal,
co mu bylo předloženo, aniž by obsah předložených písemností znal. Žalovaný již
v napadeném rozhodnutí uvedl, že žalobcem navržení svědkové nemůžou vypovídat o
uskutečněných zdanitelných plnění společnosti JAMU Corp. pro žalobce v průběhu
zdaňovacího období listopad 2011.
Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným odvolacím
správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné
skutečnosti:
Žalobce podal dne 27. 12. 2011 u Finančního úřadu pro Prahu 1 (správce daně)
přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2011, kterým - po odpočtu
daně ve výši 1.974.209,- Kč - vypočetl vlastní daňovou povinnost ve výši 1.772,- Kč.
Správce daně vyzval žalobce dne 23. 1. 2012 výzvou k odstranění pochybností č. j.
13823/12/001512109170 k předložení evidence podle ustanovení § 100 zákona č. 235/2004
Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro rok 2011 (dále též zákon o DPH) a
důkazních prostředků, prokazujících skutečnosti uvedené v přiznání, včetně daňových
dokladů, vztahujících se k přijatým a uskutečněným zdanitelným plněním předmětného
zdaňovacího období. Důvodem této výzvy byly pochybnosti správce daně, týkající se údajů o
přijatých a uskutečněných zdanitelných plněních, vykázaných v daňovém přiznání v oddíle C,
kde byly vykázány vysoké částky přijatých i uskutečněných plnění s minimální daňovou
povinností.
Dožádáním u Finančního úřadu v Benešově ze dne 8. 3. 2012 správce daně prověřil
skutečnosti, týkající se vystavených faktur na nákup a prodej PET CL 80M a PET CL 80GP.
Finanční úřad v Benešově potvrdil přepravu předmětného zboží v předmětném období od
rakouského dodavatele PET Recycling Team GmbH a poskytl údaje o objemu tohoto
předmětného zboží.
Při ústním jednání dne 6. 3. 2012 žalobce předložil správci daně kopii mezinárodních
nákladních listů CMR, vztahující se k fakturám č. 300 až 313, žádost daňového subjektu,
adresovanou společnosti První české energetické s.r.o., v níž žalobce žádal o úhradu
listopadových faktur na účet společnosti JAMU Corp. s.r.o. a dále dopis ze dne 23. 12. 2011,
ve kterém JAMU Corp. žalobce informuje o tom, že k tomuto dni neeviduje vůči žalobci
žádné pohledávky.
Správce daně vyzval žalobce výzvou k prokázání skutečností ze dne 31. 5. 2012
k prokázání vztahu jeho obchodní činnosti k přijatým daňovým dokladům, nárok na odpočet
z přijatých faktur vystavených dodavatelem JAMU Corp. s.r.o., uskutečnění zdanitelného
7
plnění pro společnost První česká energetická s.r.o. v návaznosti na přijatá plnění od JAMU
Corp. s.r.o. a k předložení bankovních výpisů, týkajících se úhrad uvedených faktur. Výzvu
správce daně odůvodnil tím, že nemá dosud za věrohodně prokázané faktické přijetí
zdanitelného plnění od dodavatele uvedeného na daňových dokladech.
Při ústním jednání dne 14. 6. 2012 byl zástupce žalobce seznámen s výsledkem
postupu správce daně k odstranění pochybností včetně hodnocení důkazů, ve kterém uvedl, že
dodavatel JAMU Corp. vystavil faktury před uskutečněním zdanitelného plnění přes
skutečnost, že k faktickému dodání předmětného zboží došlo až o den později. Rámcovou
smlouvou č. 1/2011, uzavřenou mezi žalobcem a První českou energickou s.r.o. správce daně
označil jako neurčitou a nevynutitelnou a dále zpochybnil, že došlo k faktickému přijetí
zdanitelnému plnění od dodavatele JAMU Corp. s.r.o.
Na základě předložených a získaných důkazů správce daně vyloučil nárok na odpočet
daně v řádku 40 daňového přiznání k dani z přidané hodnoty ve výši základ daně a snížil
žalobci nárok na odpočet ve výši - základ daně 9.871.040,- Kč, 20tiprocentní DPH daň
1.974.209,- Kč.
Žalobce podal dne 28. 6. 2012 vyjádření k postupu k odstranění pochybností včetně
hodnocení důkazů, v němž podal návrh na pokračování v dokazování a navrhoval správci
daně provedení dalších důkazních prostředků.
Platebním výměrem ze dne 12. 7. 2012 finanční úřad vyměřil žalobci daňovou
povinnost ve výši 1,975.981,- Kč s tím, že žalobce neprokázal faktické přijetí zdanitelného
plnění v předmětu a rozsahu od dodavatele JAMU Corp. s.r.o. a neprokázal tak nárok na
odpočet daně.
Proti uvedenému rozhodnutí (platebnímu výměru) podal žalobce v zákonem stanovené
lhůtě odvolání, které následně podáními ze dne 20. 8. 2012 a 21. 9. 2012 doplnil o písemné
odůvodnění. Žalobce upozornil správce daně na možnost subsidiární aplikace základních
zásad činnosti správních orgánů, nesouhlasil se způsobem, jak se správce daně vypořádal
s námitkami a důkazními návrhy žalobce, poukázal na to, že nebyly splněny podmínky pro
vystavení dobropisu, když dobropis se vystavuje na základě obdobného dokladu. Z tohoto
důvodu žalobce správci daně opětovně navrhl, aby požádal společnost ALPLA spol. s r.o. o
specifikaci a o CMR, kterým se předmětné zboží vrátilo. Dále žalobce nastínil úvahu, že
správce daně, kterému někde unikly peníze, si žalobce vytipoval jako subjekt, jenž má účet
obstaven příslušnou součástí Policie České republiky, proto nezákonným způsobem přenesl
důkazní břemeno na žalobce a neprokázal sám, že by nedošlo k uskutečnění zdanitelného
plnění. Vyjádřil se rovněž k nekontaktnosti jiných plátců s tím, že ani nekontaktnost JAMU
Corp. s.r.o. nezbavuje správce daně povinnosti učinit všechny potřebné úkony včetně využití
institutu dožádání a nemůže bez dalšího přenášet důkazní břemeno na žalobce. Skutečnost, že
subjekty odlišné od žalobce nesplnily svoji zákonnou povinnost a nepodaly daňové přiznání,
byly nekontaktní či nedoložily účetnictví, nemůže být důvodem pro závěr o neunesení
důkazního břemene žalobcem.
O podaném odvolání rozhodl právní předchůdce žalovaného žalobou napadeným
rozhodnutím ze dne 14. 12. 2012, v němž žalovaný dospěl k odlišnému právnímu názoru než
správce daně s tím, že správce daně pochybil, když v platebním výměru zároveň se snížením
nároku na odpočet daně vyplývajícímu z toho, že podle závěru správce daně žalobce
neprokázal přijetí zdanitelného plnění v uvedeném rozsahu a předmětu od společnosti JAMU
8
Corp. s.r.o., neuznal žalobci i nárok na odpočet daně z režijních nákladů souvisejících
s provozováním ekonomické činnosti žalobce. Tato přijatá zdanitelná plnění shledal odvolací
správní úřad jako oprávněná a nezbytná pro výkon ekonomické činnosti žalobce, kterou
správce daně nijak nezpochybnil a proto žalovaný v odvolacím řízení změnil částku daňové
povinnosti v platebním výměru. Po posouzení všech zjištěných skutečností a po zhodnocení
žalobcem předložených či vlastním šetřením získaných důkazních prostředků se žalovaný
ohledně hodnocení přijatých zdanitelných plnění od JAMU Corp. s.r.o. ztotožnil se závěry
správce daně.
Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející
řízení před správními úřady obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané
žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb. , soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů – dále s. ř. s. s. ř. s. ). Vzhledem k tomu, že žádný
z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i
žalovaný správní úřad svůj souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé
bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle
ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc
soud posoudil takto:
Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí odvolacího
správního úřadu, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o vyměření daňové povinnosti na dani
z přidané hodnoty v částce 1.970.702,- Kč oproti vlastní daňové povinnosti, vykázané
žalobcem v daňovém přiznání za zdaňovací období listopad 2011.
Městský soud v Praze vycházel z následující právní úpravy:
Podle ustanovení § 92 zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu, dokazování provádí
příslušný správce daně nebo jím dožádaný správce daně. Správce daně dbá, aby skutečnosti
rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán
jen návrhy daňových subjektů. Daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je
povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních.
Pokud to vyžaduje průběh řízení, může správce daně vyzvat daňový subjekt k prokázání
skutečností potřebných pro správné stanovení daně, a to za předpokladu, že potřebné
informace nelze získat z vlastní úřední evidence. Správce daně prokazuje oznámení vlastních
písemností, skutečnosti rozhodné pro užití právní domněnky nebo právní fikce, skutečnosti
vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních
záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým
subjektem, skutečnosti rozhodné pro posouzení skutečného obsahu právního úkonu nebo jiné
skutečnosti, skutečnosti rozhodné pro uplatnění následku za porušení povinnosti při správě
daní. Navrhuje-li v řízení účast třetí osoby daňový subjekt, je povinen současně s návrhem
sdělit správci daně potřebné údaje o této třetí osobě a informaci o tom, které skutečnosti hodlá
účastí této třetí osoby prokázat nebo vysvětlit, popřípadě jiný důvod účasti. Není-li návrhu
vyhověno, správce daně o tom vyrozumí daňový subjekt s uvedením důvodu. Správce daně po
provedeném dokazování určí, které skutečnosti považuje za prokázané a které nikoliv a na
základě kterých důkazních prostředků; o hodnocení důkazů sepíše úřední záznam, pokud se
toto hodnocení neuvádí v jiné písemnosti, založené ve spise.
Podle ustanovení § 93 daňového řádu lze jako důkazních prostředků užít všech podkladů, jimiž lze zjistit skutečný stav věci a ověřit skutečnosti rozhodné pro správné
9
zjištění a stanovení daně a které nejsou získány v rozporu s právním předpisem, a to i těch,
které byly získány před zahájením řízení. Jde zejména o tvrzení daňového subjektu, listin y,
znalecké posudky, svědecké výpovědi a ohledání věci. Za podmínek podle odstavce 1 lze jako
důkazní prostředky použít i veškeré podklady předané správci daně jinými orgány veřejné
moci, které byly získány pro jimi vedená řízení, jakož i podklady převzaté z jiných daňových
řízení nebo získané při správě daní jiných daňových subjektů. Je-li podkladem předaným
podle odstavce 2 protokol o svědecké výpovědi, správce daně na návrh daňového subjektu
provede svědeckou výpověď v rámci daňového řízení o této daňové povinnosti. Orgány
veřejné moci a osoby, které mají listin y a další věci nezbytné pro správu daní, které mohou
být důkazním prostředkem při správě daní, jsou povinny za podmínek podle ustanovení § 58
na vyžádání správce daně listin y nebo jejich kopie a jiné věci vydat nebo zapůjčit k ohledání;
ustanovení § 96 odstavec 3 se použije obdobně. Vyžaduje-li to účel řízení, může si správce
daně vyžádat úřední ověření předložené kopie.
Podle ustanovení § 8 daňového řádu správce daně při dokazování hodnotí důkazy
podle své úvahy. Správce daně posuzuje každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich
vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo. Správce daně
dbá na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly
nedůvodné rozdíly. Správce daně vychází ze skutečného obsahu právního úkonu nebo jiné
skutečnosti rozhodné pro správu daní.
Podle ustanovení § 72 zákona o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro rok
2011, má nárok na odpočet daně plátce, pokud přijatá zdanitelná plnění použije pro
uskutečnění své ekonomické činnosti. Nárok na uplatnění odpočtu daně vzniká dnem, ke
kterému vznikla povinnost přiznat daň na výstupu. Plátce má nárok na uplatnění odpočtu daně
u přijatých zdanitelných plnění, která použije pro účely uskutečňování
a) zdanitelných plnění, u kterých vzniká povinnost přiznat daň na výstupu,
b) plnění osvobozených od daně s nárokem na odpočet daně,
c) plnění v rámci své ekonomické činnosti s místem plnění mimo tuzemsko, pokud u těchto
přijatých zdanitelných plnění by plátce měl nárok na odpočet daně, pokud by se zdanitelná
plnění uskutečnila s místem plnění v tuzemsku, nebo
d) plnění uvedených v tomto právním předpisu pro zahraniční osobu, která neuskutečňuje
ekonomickou činnost v tuzemsku, nebo pokud jsou taková plnění přímo spojena s vývozem
zboží,
Odpočet daně lze uplatnit v daňovém přiznání, nebo při daňové kontrole. Plátce má
nárok na odpočet daně v plné výši u přijatých zdanitelných plnění, která použije výhradně pro
uskutečnění plnění uvedených v odstavci 2. Pokud plátce přijatá zdanitelná plnění použije jak
k uskutečnění plnění uvedených v odstavci 2, tak i plnění uvedených v ustanovení § 75
odstavec 1, je povinen krátit odpočet daně způsobem uvedeným v ustanovení § 76 tohoto
zákona. Pokud plátce přijatá zdanitelná plnění použije jak pro uskutečnění své ekonomické
činnosti, tak pro účely s ní nesouvisející, má nárok na odpočet daně pouze v poměrné výši
odpovídající rozsahu použití pro ekonomickou činnost. Pokud plátce u těchto přijatých
zdanitelných plnění uplatní nárok na odpočet daně v plné výši, považuje se část přijatých
zdanitelných plnění, kterou použije pro účely nesouvisející s jeho ekonomickou činností, za
dodání zboží podle ustanovení § 13 odst. 4 písmeno a/ nebo za poskytnutí služby podle
ustanovení § 14 odstavec 3 písmeno a/ tohoto zákona.
Podle ustanovení § 73 zákona o DPH plátce prokazuje nárok na odpočet daně
daňovým dokladem, který byl vystaven plátcem. Nárok na odpočet daně lze uplatnit nejdříve
10
[OBRÁZEK] za zdaňovací období, ve kterém se uskutečnilo přijaté zdanitelné plnění nebo ve kterém byla
přijata úplata, pokud z této úplaty plátci vznikla povinnost přiznat daň. Nárok na odpočet
daně má plátce u přijatých zdanitelných plnění, u kterých při dovozu zboží vznikla daňová
povinnost nebo povinnost přiznat daň podle ustanovení § 23. Nárok na odpočet daně při
dovozu zboží lze uplatnit nejdříve za zdaňovací období, ve kterém byla daň vyměřena nebo
přiznána. Plátce prokazuje nárok na odpočet daně daňovým dokladem. Nárok na odpočet daně
nelze uplatnit po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, ve kterém mohl být nárok
nejdříve uplatněn. Po uplynutí této lhůty je však plátce oprávněn uplatnit nárok na odpočet
daně u přijatých zdanitelných plnění, u kterých mu vznikla při jejich přijetí povinnost přiznat
daň na výstupu, pokud daň na výstupu z těchto plnění přiznal. Daňový doklad pro prokázání
nároku na odpočet daně musí obsahovat všechny náležitosti stanovené tímto zákonem. Pokud
doklad neobsahuje všechny náležitosti daňového dokladu, prokazuje se nárok podle
zvláštního právního předpisu.
Z uvedeného důvodu bylo na žalobci, aby splnění zákonných podmínek pro realizaci
snížení své daňové povinnosti prokázal takovým způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o
tom, že je možné uvedené konkrétní skutečnosti daňově zohlednit tak, jak zákon stanoví a jak
se žalobce v podaném daňovém přiznání domáhal. Účelem dokazování je zjistit skutečnosti
rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti, přičemž je to daňový subjekt, na němž je,
aby prokázal správnost údajů, které v daňovém přiznání uvede. Uvedenou zásadu nelze
vykládat tak, že správce daně má prokazovat, že údaje uváděné daňovým subjektem jsou
správné. Zásadní otázkou pro posouzení oprávněnosti žalobních námitek tak podle názoru
soudu zůstává, zda žalobce tyto skutečnosti uváděné v daňovém přiznání doložil a prokázal
jednoznačným, určitým a pochybnosti nevzbuzujícím způsobem svá tvrzení o částkách,
snižujících základ daně, které uplatnil v daňovém přiznání.
V této souvislosti je nutno upozornit na závěry, ke kterým dospěl Nejvyšší správní
soud v odůvodnění rozsudku ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3Afs 12/2003 - 277, publikovaném pod
č. 666/2005 ve Sbírce rozhodnutí NSS, neboť tyto jsou plně aplikovatelné i na souzenou věc.
Nejvyšší správní soud dále i v odůvodnění rozsudku ze dne 9. 10. 2007, č. j. 9Afs 81/2007 –
60, dostupném na www.nssoud.cz, zdůraznil, že základní podmínkou vzniku nároku na
přiznání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty je prokázání přijetí zdanitelného plnění
daňovým subjektem, přičemž je dále nutné, aby toto zdanitelné plnění bylo použito při
podnikání či při činnosti, která vykazuje všechny znaky podnikání, kromě toho, že je
prováděna podnikatelem.
Pro uznání nároku na odpočet nejsou rozhodné formální náležitosti předloženého a
řádně zaúčtovaného daňového dokladu, ale stav faktický, tj. faktické přijetí zdanitelného
plnění, které musí být uskutečněno jiným plátcem daně, a faktické použití právě tohoto
zdanitelného plnění k dosažení obratu na zdanitelná plnění daňového subjektu. Povinnost
tvrzení i břemeno důkazní ohledně existence a výše zdanitelného plnění i ohledně jeho účelu
nese daňový subjekt. Proto pokud tento subjekt v daňovém řízení neunese důkazní břemeno,
které jej stíhá, znamená to, že se z jím tvrzených skutečností nevychází, přičemž tato okolnost
umožňuje správci daně uložit mu povinnost zaplatit daň ve vyšší částce, než by odpovídalo
údajům jím uvedeným v daňovém přiznání. Je tak zcela na daňovém subjektu, který se
domáhá svého nároku na odpočet daně v jím prokázané výši, aby tento svůj nárok prokázal.
Výše uvedené závěry je však nutno aplikovat v zákonných mezích, neboť - jak již
Nejvyšší správní soud opakovaně vyslovil (například v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 3. 2005, č. j. 5Afs 131/2004 - 45, publikovaném pod č. 599/2005 ve Sbírce NSS),
11
[OBRÁZEK]důkazní břemeno nelze pojímat extenzivně a rozšiřovat je na prokázání všech, respektive jakýchkoli, skutečností, tedy i těch, ohledně kterých taková povinnost stíhá zcela jiný subjekt.
V odůvodnění rozsudku ze dne 26. 6. 2014, č. j. 5Afs 65/2013 – 84, dostupném na
www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud dovozuje, že i přes zákonné restrikce týkající se
formalit, je odpočet daně základním právem plátce, které plyne ze samotné podstaty systému
daně z přidané hodnoty, lze jej proto odmítnout jen ze závažných důvodů, nikoli z důvodů
formálních a nad rámec mantinelů daných Šestou směrnicí, respektive Směrnicí Rady
2006/112/ES, ze dne 28. 11. 2006, o společném systému daně z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů.
Nejvyšší správní soud stran posouzení nároku na odpočet daně poukazuje dále
například na rozsudek ze dne 27. 7. 2007, č. j. 5Afs 129/2006 - 142, v němž mimo jiné
konstatoval, že „nárok na odpočet daně, nemůže být dotčen tím, že v řetězci dodávek je jiná
předchozí nebo následná transakce zatížena skutečnostmi, o kterých plátce neví nebo nemůže
vědět. Každá transakce musí být posuzována sama o sobě a charakter jednotlivých transakcí v
řetězci nemůže být změněn předchozími nebo následnými událostmi.“ (Obdobně například k
aplikaci rozsudku Soudního dvora EU ve věci C-354/03,C-225/08 Optigen například rozsudek
NSS ze dne 30. 7. 2010, č. j. 8Afs 14/2010 - 195, rozsudek ze dne 23. 8. 2013, č. j. 5Afs
83/2012 - 46, lze odkázat například též na rozsudek NSS ze dne 6. 10. 2010, č. j. 9Afs
18/2010 - 227, ve kterém se mimo jiné uvádí, že „povinností správních orgánů z hlediska
posouzení nároku na odpočet daně je posouzení všech objektivních okolností vykázané
transakce a i v případě, že k neodvedení daně na určitém článku řetězce dojde, neodmítnout
nárok na odpočet tomu, kdo v dobré víře získá nějaké zboží, přičemž o podvodu neví a ani
vědět nemohl.“
Daňový subjekt, jehož tíží důkazní břemeno, musí své obchodní aktivity přizpůsobit
konkrétním podmínkám tohoto rizika a při obchodování (zvláště se značným finančním
rozsahem) využít příslušných institutů. Námitky, podle kterých není žalobci zřejmé, jaké jiné
než listinné podklady by mohly být v dané souvislosti předloženy, nejsou přiléhavé. Je totiž
věcí daňového subjektu, jaké důkazní prostředky ve vztahu k prokázání tvrzené skutečnosti
zvolí. Samotné přesné vymezení nástrojů, jimiž by bylo možno absolutně prokázat určité
skutečnosti, není možné pro potřeby praxe definovat. Konkrétní vymezení či naopak přílišná
obecnost by v konečném důsledku vyloučila nechtěně i případy, které by svou povahou měly
spadat do určité kategorie. Nejvyšší správní soud ¨v odůvodnění rozsudku sp.zn. 8 Afs
14/2010 připomíná, že dokazování v daňovém řízení je vázáno mj. zásadou volného
hodnocení důkazů (ustanovení § 2 odst. 3 ZSDP) a posouzení závažnosti jednotlivých
důkazních prostředků je v pravomoci správce daně.
Obecně může být příkladem přijetí dostatečných opatření např. situace, kdy se
dodavatel, předtím než vstoupí do obchodních vztahů s pořizovatelem, přesvědčí o jeho
důvěryhodnosti – například prověřením jeho daňového identifikačního čísla, zápisu do
obchodního rejstříku a solventnosti, a vyžádá si informace také o přepravci zboží od
dodavatele k příjemci. Je-li přepravcem osoba odlišná od dodavatele a příjemce a obdrží-li
dodavatel např. nákladní list, vystavený v souladu s ustanovením Úmluvy o přepravní
smlouvě v mezinárodní silniční dopravě (CMR), s vyznačením příjemce, že zboží převzal,
pak spolupůsobily na vyhotovení tohoto dokladu tři na sobě většinou nezávislé osoby.
Lze tedy uzavřít, že zákon o dani z přidané hodnoty, jehož výklad je klíčovým pro
posouzení důvodnosti předmětné žaloby, je nutno s ohledem na rozsudek Nejvyššího
12
[OBRÁZEK] správního soudu ze dne 29. 9. 2005, č. j. 2Afs 92/2005 - 45, publikovaný pod č. 741/2006 ve
Sbírce rozhodnutí NSS, vykládat konformně se Šestou směrnicí Rady ze dne 17.5.1977, o
harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém
daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (77/388/EHS) (dále jen „Šestá směrnice“). To
tedy znamená, že jako k výkladové pomůcce je nutno přihlédnout i k rozsudkům Soudního
dvora Evropských společenství, které se zabývají výkladem Šesté směrnice a jsou obecné pro
podstatu DPH jako daně. Konkrétně se jedná o výše zmíněný rozsudek Soudního dvora ze dne
12. 1. 2006 ve věci Optigen Ltd., dále ve spojených věcech C-354/03, C-355/03 a C-484/03, a
následně pak o rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 7. 2006 ve věci Kittel, ve spojených
věcech C-439/04 a C-440/04. Soudní dvůr vyslovil, že nárok na odpočet DPH nemůže být
dotčen skutečností, že v řetězci dodávek je jiná předchozí nebo následná transakce zatížena
daňovým podvodem, o němž plátce neví nebo nemůže vědět. Každá další transakce musí být
posuzována sama o sobě a charakter jednotlivých transakcí v řetězci nemůže být změněn
předchozími nebo následnými událostmi. Ačkoliv se v dané věci jednalo o skutkově odlišný
případ, jsou výše uvedená rozhodnutí klíčová i pro danou věc, neboť z nich lze zcela
jednoznačně dovodit rozsah důkazního břemene ležící na daňovém subjektu v rámci daně z
přidané hodnoty (k otázce rozložení důkazního břemene při prokazování zdanitelného plnění
se blíže vyslovil i nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 402/99 ,
www.judikatura.cz).
O jednotlivých žalobních námitkách, uplatněných žalobcem v podané žalobě, uvážil Městský soud v Praze takto:
Soud neshledal důvodné námitky, které žalobce vznesl ohledně nezákonnosti výzvy
k odstranění pochybností. Ze spisového materiálu je zřejmé, že dne 23. 1. 2012 byl žalobce
vyzván k odstranění pochybností, respektive k předložení evidence podle ustanovení § 100
zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném pro rok 2011 (dále též
zákon o DPH) a důkazních prostředků, prokazujících skutečnosti uvedené v přiznání, včetně
daňových dokladů, vztahujících se k přijatým a uskutečněným zdanitelným plněním
předmětného zdaňovacího období. Důvodem této výzvy byly pochybnosti správce daně,
týkající se údajů o přijatých a uskutečněných zdanitelných plněních, vykázaných v daňovém
přiznání v oddíle C, kde byly vykázány vysoké částky přijatých i uskutečněných plnění
s minimální daňovou povinností.
Správce daně v uvedené výzvě deklaroval existenci zákonem stanoveného typu
pochybností, kdy tyto pochybnosti nemusí být jistotou správce daně o tom, že podané daňové
přiznání daňového subjektu není správné, průkazné, úplné či pravdivé. Správce daně podložil,
že má důvodné podezření založené na dostatečně konkrétních a přesvědčivých poznatcích a
uvedená výzva je vydána v souladu s ustanovením § 89 odst. 1 daňového řádu. Z výzvy jsou
zřejmé pochybnosti správce daně z důvodu vysokých částek přijatých i uskutečněných plnění
s minimální daňovou povinností, pochybnosti o tom, zda vykazovaný nárok na odpočet je
uplatňován v souladu s ustanoveními § 72 a 73 zákona o dani z přidané hodnoty a
pochybnosti plynoucí z neprokázání nároku na odpočet u přijatých plnění od nekontaktních
plátců za předchozí zdaňovací období.
K námitkám žalobce ohledně posouzení věci jako daňového řetězce soud uvádí následující:
V rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 12. 1. 2006, Optigen Ltd., ve spojených věcech C-354/03, C-355/03 a C-484/03, [2006] ECR I-483, a následně pak i v
13
rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 6. 7. 2006, Kittel, ve spojených věcech C-439/04
a C-440/04, [2006] ECR I-6161, bylo konstatováno, že nárok osoby povinné k dani, která
uskutečnila plnění, která nejsou sama o sobě zasažena podvodem na dani z přidané hodnoty,
na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu není dotčen okolností, že v řetězci dodávek,
v němž byla tato plnění uskutečněna, je jiné plnění, které předchází nebo následuje po plnění
uskutečněném touto osobou povinnou k dani, zasaženo podvodem na dani z přidané hodnoty,
aniž by to posledně uvedená věděla nebo mohla vědět. Pokud věděla, byla aktivní součástí
podvodného jednání. Pojmosloví „mohla vědět“ je třeba vykládat tak, že skutková zjištění
zakládají důvodné pochybnosti o tom, že o podvodném jednání osoba nevěděla a tedy že byla
s existencí podvodného jednání alespoň srozuměna. Zároveň lze pojmosloví také vykládat ve
smyslu „měla vědět“, tedy že dotčený subjekt měl a mohl přijmout taková opatření, jež by
vyloučila účinky podvodného jednání, resp. účasti dotčeného subjektu na takovém jednání.
Tyto rozsudky tedy umožňují plátcům, kteří se bez vlastní viny stanou součástí
podvodného daňového řetězce, aby nebyli nuceni nést následky protiprávního jednání
jiných subjektů v případech, kdy své daňové povinnosti sami řádně plnili a jednoznačně
je lze vztáhnout i na projednávaný případ. Pokud by obchodníci jednající v nevědomosti
o tom, že se stali součástí podvodného řetězce, neměli nárok na odpočet daně z přidané
hodnoty, nesli by vlastně náklady podvodu především oni. Takové řešení by ohrozilo jejich
právní jistotu a zřejmě snížilo objem legitimního obchodování na vnitřním trhu. Jakýkoliv i
nedbalostní podíl však pro obchodníky zakládá negativní účinky, aniž by tímto byla
nahrazována kontrolní činnost správních orgánů.
Pro podnikatele závěry Evropského soudního dvora neznamenají pouze bezbřehou
ochranu nároku na odpočet daně, ale znamenají mimo jiné povinnost věnovat zvýšenou
pozornost interním kontrolním mechanismům, aby v případě odhalení podvodného jednání
nevznikly pochybnosti, že o podvodu věděli či se zřetelem ke všem okolnostem vědět mohli.
Je totiž věcí podnikatelského subjektu, aby v zájmu minimalizace podnikatelského rizika
přizpůsobil svou obchodní činnost konkrétním podmínkám a při sjednávání obchodních
kontraktů (zvláště se značným finančním dopadem) se v rámci možností snažil dbát na
bezproblémovost svých obchodních partnerů.
V podané žalobě brojí žalobce proti údajné nepřezkoumatelnosti závěrů a nesprávné
interpretaci a aplikaci pojmu „podvod na DPH”, konkrétně namítá, že právní předchůdce
žalovaného v napadeném rozhodnutí neuvedl ani, jaký podvod se měl v daném případě
konkrétně odehrát a tvrdí, že žalovaný o žádném skutečném podvodu nikdy nic konkrétního
nezjistil a citovanou evropskou judikaturu využil pouze jako zástupný prostředek k tomu, aby
mohl popírat oprávněný nárok žalobce na daňový odpočet.
K uvedenému tvrzení žalobce lze pro stručnost odkázat na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 3. 2010, č. j. 9Afs 72/2009 - 180, v němž Nejvyšší správní soud
mj. uvedl „Stěžovatel se mýlí, domnívá-li se, že pro odmítnutí nároku na odpočet daně
z přidané hodnoty je povinností správních orgánů či dokonce správních soudů prokázat,
jakým způsobem a konkrétně kterým z dodavatelů v řetězci byl spáchán podvod. Pojem
„podvod na DPH“ je tedy správními soudy užíván ve shora uvedeném smyslu. Judikatura
Soudního dvora tímto pojmem označuje situace, v nichž jeden z účastníků neodvede státní
pokladně vybranou daň a další si ji odečte, a to za účelem získání zvýhodnění, které je v
rozporu s účelem šesté směrnice; neboť uskutečněné operace neodpovídají běžným
obchodním podmínkám. Opakovaně se zde konstatuje: „Obchod uvnitř společenství se zdá
být živnou půdou pro podvody na DPH, které mohou nabývat různých podob, ale jsou vždy
organizovány „řetězově“ s tím, že „práva Společenství se nelze dovolávat pro zneužívající
nebo podvodné účely“. V této souvislosti lze odkázat na již shora uváděné rozsudky Soudního
14
dvora, kde termín „podvod na DPH“ je v tomto smyslu běžně užíván a je jak obsahem
samotných položených předběžných otázek, tak stanovisek generálních advokátů, jakož i
obsahem samotných rozsudků Soudního dvora. Generální advokát Dámas Ruiz-Jaraba
Colomera ve svém stanovisku ke spojeným věcem Kittel C-439/04 a C-440/04 k podvodu na
DPH konstatoval, že ve skutečnosti existují varianty tak neobvyklé a spletité, jako je
představivost těch, kteří je připravují, ve všech případech jde v podstatě o to, že není
odvedena určitá částka získaná jako DPH. Povinností správních orgánů z hlediska posouzení
nároku na odpočet daně je posouzení všech objektivních okolností vykázané transakce a i v
případě, že k neodvedení daně na určitém článku řetězce dojde, neodmítnout nárok na odpočet
tomu, kdo v dobré víře získá nějaké zboží, přičemž o podvodu neví a a ni vědět n emohl. Při
tomto posuzování mají být vzaty v úvahu vždy právní, obchodní a osobní vazby mezi
zúčastněnými subjekty.“
Soud se proto neztotožnil se žalobcem, že v napadeném rozhodnutí absentuje uvedení
principu „podvodu na DPH“ a odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde žalovaný
popsal opakující se stejnorodé znaky provázející uskutečňované prodeje zlata a popsal
mechanismus obchodního řetězce.
Žalobce sice tvrdí, že pojem podvodu na DPH žalovaný interpretuje nesprávně a
v rozporu s judikaturou Evropského soudního dvora a Nejvyššího správního soudu, pravý
opak je však pravdou - v rozporu s touto judikaturou je naopak argumentace žalobce. Jak již
bylo shora uvedeno, pro to, aby nemusel být přiznán nárok na odpočet, není zapotřebí
jednoznačně prokazovat, že žalobce se aktivně zapojil do podvodného jednání a v čem přesně
spočívalo. Postačuje, pokud je prokázáno, že žalobce si mohl být podvodného jednání vědom,
a v takovém případě je na daňovém subjektu, aby prokázal, že o podvodu nevěděl nebo že
učinil vše, co po něm bylo možno rozumně požadovat, aby se o něm dozvěděl.
Namítal-li žalobce porušení práv na řádný procesní postup odvolacího správního úřadu
v souvislosti s prováděným vlastním šetřením a dále nesprávné posouzení důkazních
prostředků, považuje městský soud za potřebné předně uvést, že námitka není důvodná.
V nyní posuzovaném případě se o nezákonný postup právního předchůdce žalovaného
nejedná. Odvolací správní úřad se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyjádřil slovním
spojením „vlastním šetřením získaných důkazních prostředků“, avšak z kontextu odůvodnění i
z obsahu spisové dokumentace lze dospět k závěru o tom, že použitím uvedeného slovního
spojení neměl odvolací orgán na mysli na důkazní prostředky, které odvolací orgán sám
obstaral, ale důkazní prostředky, které byly v daňovém řízení získány vlastní činností orgánu
prvého stupně, tj. správce daně. Z obsahu spisu ani z napadeného rozhodnutí totiž nikterak
nevyplývá, že by odvolací správní úřad jakékoli vlastní dokazování prováděl.
Pokud jde o hodnocení provedených důkazů odvolacím správním úřadem, žalobou
napadené rozhodnutí obsahuje na stranách 5 až 19 úvahy odvolacího správního úřadu o tom,
že žalobce v posuzované věci uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty v rozporu
s ustanovením § 73 odst. 1 zákona o DPH, když v daňovém řízení nedoložil přijetí
zdanitelných plnění tak, jak je deklaroval na předmětných daňových dokladech.
Obecně lze uvést, že podle ustanovení § 2 odstavec 3 daňového řádu hodnotí při
rozhodování správce daně důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny
důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo
najevo. V daném případě dospěl soud k závěru, že správní orgány obou stupňů učinily
potřebná opatření vedoucí ke zjištění daňových povinností a rozhodnutí o neuznání odpočtu
15
daně z přidané hodnoty, přičemž přihlédly ke všem skutečnostem, které vyšly najevo a
zjištěný skutkový stav má oporu v provedeném dokazování s tím, že jednotlivé důkazy byly
hodnoceny ve vzájemné souvislosti, na základě zjištěných rozhodných skutečností byla
správně aplikována příslušná zákonná ustanovení. Je na místě uvést, že správce daně vycházel
jak z tvrzení a důkazů předložených žalobcem, tak z důkazů provedených z vlastní iniciativy,
platební výměr byl vydán na základě výsledku postupu správce daně k odstranění
pochybností, projednaného s daňovým subjektem. Postup správce daně je soudem
přezkoumatelným způsobem srozumitelný z obsahu předloženého spisového materiálu.
Ve vztahu k nesouhlasu žalobce týkající se tvrzení žalovaného ohledně tzv.
zavedeného způsobu obchodování odkazuje soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde
žalovaný tzv. zavedený způsob obchodování popsal. Žalovaný shrnul okolnosti, za nichž se
obchodování opakovaně uskutečňovalo a podle názoru soudu popis „obchodování“ žalobce
tak, jak jej žalovaný uvedl v napadeném rozhodnutí včetně úvah ohledně obchodní marže a
výkonu ekonomické činnosti žalobce, zcela odpovídá sousloví tzv. „zavedený způsob
obchodování”, neboť je zřejmé, že žalovaný zcela výstižně popsal prvky, které provázely
obchody žalobce s minerálními oleji, přičemž mj. podtrhl, že faktury předložené žalobcem
jsou pouze formálními důkazními prostředky, u nichž je třeba dalšími důkazními prostředky
prokázat, že plnění skutečně nastalo tak, jak je na nich deklarováno. Totéž platí i o žalobcem
předložených dodacích listech.
Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí je zcela jednoznačně, určitě a
srozumitelně patrno, že daňové orgány vycházely ze zjištění, že předmětné zboží (granulát)
bylo přepravováno od rakouské společnosti PET Recycling Team GmbH do společnosti
ALPLA, spol. s r.o., což bylo osvědčeno údaji na CMR, které společnost ALPLA předložila.
Tato společnost z dodávaného granulátu vyrábí PET láhve. Žádné faktury od rakouské
společnosti se však v účetnictví společnosti ALPLA nenacházejí. Správce daně dále zjistil, že
dodané zboží bylo fakturováno společností První česká energetická s. r. o. Přitom dožádáním
správce daně bylo zjištěno, že společnost PET Recycling Team ve čtvrtém čtvrtletí roku 2011
dodání zboží do České republiky nevykázala. U společnosti ALPLA bylo zjištěno, že jejím
dodavatelem je společnost První česká energetická s.r.o. a rakouská společnost PET
Recycling Team se chová jako zprostředkovaný dodavatel, který společnosti ALPLA
nefakturuje. Pokud jde o žalobce, nebylo prokázáno, že by PET Recycling Team byla jeho
dodavatelem, protože ani žalobce neeviduje žádné přijaté faktury od této rakouské
společnosti. Jako dodavatel předmětného granulátu žalobci se deklaruje společnost JAMU
Corp., s. r. o., u které se činnost dodavatele nepodařila žádným způsobem prokázat (kromě
toho, že jejím jménem byly vystaveny předmětné faktury).
Ze všech výše uvedených a v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně popsaných
skutečností tak vyplývá důvodná pochybnost o tom, že přijaté faktury vystavené jménem
společnosti JAMU Corp. by bylo možno považovat za doklady o faktickém přijatém
zdanitelném plnění, které by následně mohlo být podkladem pro vydané faktury žalobce,
vystavené vůči společnosti První česká energetická s. r. o.
Žalovaný tak oprávněně vyjádřil pochybnosti o činnosti společnosti JAMU Corp. jako
dodavatele žalobce, jeho činnost nebyla nikterak prokázána ani žalobcem. Naopak činnost
společnosti ALPLA, spol. s r.o. má žalovaný za prokázanou a k jejímu zapojení do
obchodního řetězce v žalovaném rozhodnutí jednoznačně uvedl, jaké místo tato společnost
v části řetězce zaujímá. Přitom v nyní posuzované věci je žalobce tím, kdo ve svém daňovém
přiznání k dani z přidané hodnoty za listopad 2011 tvrdí, že přijal zdanitelná plnění od
společnosti JAMU Corp., tedy že je to právě žalobce, kdo je povinen prokázat přijetí
zdanitelných v uvedeném rozsahu a předmětu, deklarovaných na fakturách, vystavených
jménem společnosti JAMU Corp. Žalovaný se pokusil vlastní činností zjistit informace
16
z účetnictví společnosti JAMU Corp., což se mu nepodařilo vzhledem k nedostatečné
součinnosti a k obsahu výpovědi jejího jednatele Adama N., který uvedl, že o společnosti nic
neví, nepodařilo. Obchodování s žalobcem ani s jiným subjektem, zapojeným do řetězce, se
tak nepodařilo prokázat ani bankovními výpisy společnosti JAMU Corp.
K námitkám žaloby ohledně neoprávněného přenesení důkazního břemene na žalobce
je třeba uvést, že obsah těchto hmotně právních žalobních námitek, uplatněných v podané
žalobě, spočívá – stručně řečeno - v názoru žalobce, že splnil všechny zákonné předpoklady
pro vznik nároku na odpočet DPH za příslušné daňové období. Plátce daně má nárok na
odpočet daně z přidané hodnoty za předpokladu, že splní zákonné podmínky pro úspěšné
uplatnění tohoto nároku, mezi něž patří právě prokázání jeho oprávněnosti. Jestliže správce
daně určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je tento povinen
tvrzené skutečnosti prokázat a pokud tak neučiní a nevyvrátí pochybnosti správce daně,
neunese důkazní břemeno a správce daně je oprávněn daň stanovit nebo uplatněný daňový
odpočet neuznat. Daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, jež je povinen uvádět
v přiznání, hlášení nebo vyúčtování, nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu
daňového řízení vyzván. Předmětem posuzování žalovaného správního orgánu byla toliko
otázka, zda došlo k faktickému uskutečnění zdanitelného plnění v rozsahu deklarovaném
v daňovém přiznání. Splnění pouhých formálních náležitostí daňového dokladu nepostačuje
ke vzniku nároku na daňový odpočet, a přestože takový daňový doklad ostatní formální
náležitosti daňového dokladu splňuje, nejde o doklad, který by bylo možno uznat za doklad
způsobilý pro účely daňového odpočtu. Důvod, pro který žalobci nemohl vzniknout nárok na
odpočet, spočívá právě v tom, že žalobce nedoložil oprávněnost nároku hodnověrným
dokladem. Uskutečněním zdanitelného plnění rozumí zákon o DPH stav faktický, nikoli stav
formálně vykázaný.
Je zřejmé, že důkazní povinnost stíhá daňový subjekt pouze ohledně skutečností, které
tvrdí a uvádí ve svém daňovém přiznání, respektive účetnictví. Důkazní povinnost tak nelze
pojímat extenzivně a rozšiřovat ji na prokázání všech, respektive jakýchkoli skutečností, tedy
i skutečností, ohledně kterých taková povinnost stíhá subjekt zcela jiný. Splnění důkazní
povinnosti však nelze slučovat s unesením důkazního břemene.
Důkazní břemeno daňový subjekt unese pouze tehdy, pokud jím předložené důkazy
zapadají do rámce objektivně zjištěného stavu věci. Pokud vůči skutkovému stavu takové
důkazy neobstojí, je na daňovém subjektu, aby předložil důkazy jiné a pokud tak neučiní,
znamená to neunesení důkazního břemene se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Jak již
uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 19. 1. 2012, sp. zn. 10Af 32/2010 , důkazní břemeno
daňového subjektu lze vnímat i jako jeho odpovědnost za výsledek daňového řízení s tím, že
v případě sporu mohou obstát pouze ty daňové doklady, které odrážejí skutečný stav věci.
Pokud vůči skutkovému stavu takové důkazy neobstojí, je na daňovém subjektu, aby předložil
důkazy jiné. Pokud takové jiné důkazy nemá, ať už není v jeho silách je obstarat, nebo takové
důkazy nemohou objektivně existovat, znamená to neunesení důkazního břemene se všemi
důsledky z toho pro daňový subjekt vyplývající. Uvedené je v souladu s rozsudkem
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9Afs 67/2007 , z něhož mj. vyplývá, že důkazní břemeno
stíhá daňový subjekt pouze ohledně skutečností, které tvrdí a uvádí ve svém daňovém
přiznání, respektive účetnictví, což již ve své rozhodovací praxi potvrdil Nejvyšší správní
soud, jenž opakovaně vyslovil, že důkazní břemeno nelze pojímat extenzivně a rozšiřovat je
na prokázání všech, respektive jakýchkoli skutečností, tedy i těch, ohledně kterých taková
povinnost stíhá zcela jiný subjekt.
17
V daňovém řízení přísluší hodnocení důkazů výhradně správci daně. Způsob
provedeného hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí by mohl být úspěšně napadán jen
v případech, kdy došlo k takovému hodnocení důkazů, které je v rozporu s obsahem spisu,
takže závěry správce daně nejsou podloženy dostatečně skutkovými zjištěními nebo jsou
s nimi v rozporu, anebo že se správce daně nevypořádal se všemi důkazy, anebo že závěry,
k nimž správce daně dospěl při hodnocení důkazů, odporují zásadám logického myšlení a
uvažování. Pouhý odlišný náhled účastníka řízení na způsob hodnocení důkazů rozhodujícím
orgánem však není důvodem ke zrušení rozhodnutí, pokud hodnocení odpovídá zásadám,
uvedeným shora.
Zjištění správce daně dokládají existenci skutečností vyvracejících věrohodnost,
průkaznost a správnost žalobcových tvrzení (údajů daňového přiznání). Jestliže správce daně
určeným způsobem vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je tento povinen svá
tvrzení prokázat a pokud tak neučiní a nevyvrátí pochybnosti správce daně, neunese důkazní
břemeno a správce daně je oprávněn daň stanovit nebo uplatněný daňový odpočet neuznat.
Správce daně žalobce vyzval k prokázání, že předmětná zdanitelná plnění přijal od
dodavatele uvedeného v předložených dokladech, v uvedeném rozsahu, předmětu a ceně, tj.
k prokázání toho, co sám žalobce uváděl ve svém daňovém přiznání. Žalobce tedy nebyl
vyzýván k prokazování skutečností týkajících se jeho dodavatele. Nárok na odpočet daně
nebyl žalobci uznán z toho důvodu, že žalobce údaje svého daňového přiznání neprokázal,
tedy nikoli z důvodů stojících na straně žalobcových dodavatelů. Důvodná proto nemůže být
ani námitka, že žalobce nemůže nést odpovědnost za prokázání zdanitelných plnění jeho
smluvním partnerem, či za způsob, jakým smluvní partner postupuje v řízení před správcem
daně.
Na základě všech výše uvedených důvodů Městský soud v Praze dospěl k závěru, že
žaloba nebyla podána důvodně a proto ji podle ustanovení § 78 odstavec 7 s. ř. s. s. ř. s. zamítl
O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odstavec 1 s. ř. s. s. ř. s. , podle něhož
žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
v řízení a žalovaný správní úřad, jemuž by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
řízení podle výsledku řízení náleželo, podle obsahu spisu žádné náklady řízení nad rámec
běžných činností správního úřadu nevykázal ani neuplatňoval. Z tohoto důvodu Městský
soud v Praze vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
P o u č e n í
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho
doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního
soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením
shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední
den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující
pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst.1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž
18
směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li
stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol
pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho
internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 7. září 2015
JUDr. Hana V e b e r o v á ,
předsedkyně senátu
19