Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

10 As 37/2015 - 35

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: MUDr. M. J., zast. Mgr. Tiborem Stano, advokátem se sídlem Husovo nám. 529/6, Tábor, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem náměstí Hrdinů 3, Praha 4, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 23. 5. 2012, čj. MV-36221-4/VS-2012, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2015, čj. -33,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Vymezení věci

[1] Ústecký kraj rozeslal dne 7. 10. 2004 jednotlivým dopravcům působícím na jeho území (též S. J., který byl právním předchůdcem žalobkyně) výzvu k podání nabídek na zajištění dopravní obslužnosti na linkách veřejné linkové dopravy provozovaných v závazku veřejné služby. Nabídka právního předchůdce žalobkyně byla na základě hodnocení ze dne 18. 11. 2004 úspěšná. Ústecký kraj mu přidělil celkem 12 úseků linek veřejné dopravy. Následně však vznikl mezi právní předchůdcem žalobkyně a Ústeckým krajem spor o uzavření smlouvy.

[2] K žalobě právního předchůdce žalobkyně Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 4. 2007 rozhodl, že Ústecký kraj je povinen přijmout návrh právního předchůdce žalobkyně na uzavření smlouvy. K odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 1. 2008 výrok soudu I. stupně změnil, a to tak, že se návrh zamítá. V řízení o dovolání Nejvyšší soud oba rozsudky civilních soudů zrušil, řízení zastavil a věc postoupil žalovanému (Ministerstvu vnitra). Žalovaný následně věc postoupil Ministerstvu dopravy, které však věc vrátilo k rozhodování žalovanému. Tím vznikl negativní kompetenční spor mezi žalovaným a Ministerstvem dopravy ve smyslu a odst. 3 Rozsudkem ze dne 14. 9. 2011, čj. Komp 4/2011–48, Nejvyšší správní soud rozhodl, že věcně příslušným orgánem je žalovaný.

[3] Rozhodnutím ze dne 27. 1. 2012 žalovaný rozhodl, že se návrh, aby Ústecký kraj přijal návrh žalobkyně k uzavření písemné smlouvy o závazku poskytování veřejné služby ve veřejné linkové dopravě, zamítá. Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí bránila rozkladem, který rozhodnutím specifikovaným v záhlaví ministr vnitra jako nepřípustný zamítl. Přitom uvedl, že proti rozhodnutí podle se podle odst. 2 téhož ustanovení nelze bránit odvoláním ani rozkladem. Proti tomuto rozhodnutí žalobkyně podala žalobu, kterou městský soud rozsudkem označeným v záhlaví zamítl.

II.

Stručné shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti

[4] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti v záhlaví cit. rozsudku kasační stížnost dle a b) Domnívá se, že městský soud nesprávně posoudil některé právní otázky. Přitom výslovně namítá, že se nezabýval námitkami, které vznesla v žalobě, a to otázku právního nástupnictví Ústeckého kraje vyvolanou změnou zákona, dále pak povinnost Ústeckého kraje (jakožto vyhlašovatele ve smyslu , obchodního zákoníku) přijmout nabídku právního předchůdce stěžovatelky a konečně její výtky co do povahy osvědčení ze dne 30. 11. 2004, na základě kterého Ústecký kraj nabídku právního předchůdce stěžovatelky údajně akceptoval.

[5] Stěžovatelka dále spatřuje vadu řízení v tom, že skutková podstata, z níž soud v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisu. Konkrétně upozorňuje, že se správní orgány ani městský soud v nyní přezkoumávaném rozsudku řádně nevypořádaly se zásadními argumenty stěžovatelky, které vznesla v podáních v průběhu správního a soudního řízení. Odkázala přitom na zásady obecné teorie práva, použití analogie, nejbližší právní úpravy a dále pak na otázku právního nástupnictví. Pokud jsou jakákoliv rozhodnutí odůvodněna tak, že se obecné zásady teorie práva neaplikují, tvrdí, že tato rozhodnutí jsou pro nesrozumitelnost nepřezkoumatelná.

[6] Žalovaný navrhl, aby zdejší soud kasační stížnosti zamítl.

III.

Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[7] Před posouzením kasační stížnosti Nejvyšší správní soud hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů; neshledal přitom žádné vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ).

[8] Kasační stížnost není důvodná.

[9] Ze správního spisu mj. vyplynulo, že Nejvyšší správní soud již cit. rozsudkem čj. Komp 4/2011-48 kvalifikoval při mezi stěžovatelkou a Ústeckým krajem jako spor z veřejnoprávní smlouvy, jenž je třeba rozhodnout ve správním řízení sporném podle . Žalovaný, jakožto správní orgán příslušný k rozhodnutí sporu, pak rozhodnutím ze dne 27. 1. 2012 tento návrh stěžovatelky zamítl, přičemž v poučení uvedl, že proti výroku o zamítnutí tohoto návrhu nelze v souladu s podat odvolání ani rozklad. Stěžovatelka přes toto poučení rozhodnutí žalovaného napadla rozkladem. Následně byl její rozklad rozhodnutím ministrem vnitra specifikovaným v záhlaví pro nepřípustnost zamítnut.

[10] Stěžovatelka sice důvody její kasační stížnosti výslovně podřadila pod důvody dle a b) , Nejvyšší správní soud nicméně z obsahu kasační stížnosti dovodil, že stěžejním důvodem, o který stěžovatelka její kasační stížnost opřela, je nepřezkoumatelnost v záhlaví cit. správního rozhodnutí a hlavně nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku městského soudu [důvod dle ].

[11] Nejvyšší správní soud se předně zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností rozsudku městského soudu. Městský soud na stranách 5 a 6 jeho rozsudku sdělil, že podání rozkladu proti rozhodnutí podle odst. 1 téhož zákona nepřipouští. Proto uzavřel, že pokud ministr vnitra na toto ustanovení odkázal, rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Dále rovněž uvedl, že pokud odvolání nebo rozklad nejsou přípustné, dle dikce věta druhá cit. zákona je v takovém případě odvolací správní orgán povinen zkoumat, zda jsou dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení nebo pro vydání nového rozhodnutí, a že v tomto případě ministr vnitra tyto předpoklady neshledal. Městský soud tedy stěžovatelce zcela zřetelně vysvětlil, proč není potřebné, aby se žalobními body její správní žaloby meritorně zabýval. Městský soud se žalobními body ohledně právního nástupnictví, povinnosti Ústeckého kraje přijmout nabídku právního předchůdce stěžovatelky či povahy osvědčení ze dne 30. 11. 2004 nemohl zabývat; těmito okruhy výtek se ostatně nemusel při zamítnutí rozkladu stěžovatelky pro nepřípustnost zabývat ani ministr vnitra (srov. rozsudek NSS ze dne 1. 3. 2013, čj. -32).

[12] Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu proto není důvodná.

[13] Zdejší soud se s tímto odůvodněním rozsudku městského soud navíc ztotožňuje i po věcné stránce, neboť otázka, kterou vzhledem k povaze výroku rozhodnutí ministra vnitra městský soud mohl posuzovat, se týkala přípustnosti řádného opravného prostředku, tj. odvolání nebo rozkladu, proti rozhodnutí ve sporném řízení správním. Městský soud tuto otázku posoudil správně, neboť z textu skutečně vyplývá, že odvolání nebo rozklad jsou v případech, jako je nyní posuzovaný spor, nepřípustné.

[14] Jelikož se městský soud z výše uvedených procesních důvodů nemohl zabývat věcnou argumentací stěžovatelky směřující proti žalobou napadenému rozhodnutí žalovaného, nemohl se těmito otázkami zabývat ani Nejvyšší správní soud. Stěžovatelka se v kasačních výtkách, jež podřadila pod důvody dle a) a b) , omezila pouze na námitky směřující proti napadenému rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 1. 2012, aniž by jakkoli zpochybnila důvody, na nichž městský soud založil v záhlaví označený rozsudek. Tyto kasační námitky se proto míjí s rozhodovacími důvody městského soudu. Právě mimoběžnost argumentace městského soudu na straně jedné a stěžovatelky v kasační stížnosti na straně druhé nastolila situaci, v níž nemá Nejvyšší správní soud prostor se s těmito argumenty stěžovatelky vypořádávat.

[15] Pokud stěžovatelka zamýšlela rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 1. 2012 přezkoumat, měla místo podání ze zákona nepřípustného rozkladu v zákonem stanovené lhůtě odeslat Městskému soudu v Praze správní žalobu. Jedině tímto postupem by najisto dosáhla meritorního soudního přezkumu rozhodnutí žalovaného.

IV.

Závěr a náklady řízení

[16] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost stěžovatelky důvodnou, a proto ji podle zamítl.

[17] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle za použití Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla úspěch; žalovaný, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec běžné činnosti nevznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 6. srpna 2015

Zdeněk Kühn

předseda senátu