Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

10 Afs 86/2015 - 35

- 36

pokračování

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: Sanitec, s. r. o., se sídlem Komenského 2501, Tábor, zast. JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem se sídlem Riegrova 2668/6c, České Budějovice, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2012, čj. 8079/12-1700, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 3. 2015, čj. -70,

t a k t o :

I. Kasační stížnost se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

[1] Žalobkyně se žalobou podanou u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2012, čj. 8079/12-1700, jímž byla zamítnuta odvolání žalobce proti rozhodnutím o uložení odvodů za porušení rozpočtové kázně a tato rozhodnutí potvrzena. Krajský soud rozsudkem ze dne 1. 10. 2013, čj. -28, napadené rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích zrušil a vrátil věc Odvolacímu finančnímu ředitelství, jež se s účinností , o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, ke dni 1. 1. 2013 stalo žalovaným, k dalšímu řízení.

[2] Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti žalovaného posledně citovaný rozsudek krajského soudu rozsudkem ze dne 11. 12. 2014, čj. -39, zrušil. Krajský soud pak ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 25. 3. 2015, čj. -70, nyní kasační stížností žalobkyně napadeným. V něm krajský soud zcela převzal právní názor Nejvyššího správního soudu, jímž byl dle , (dále jen „ “), vázán.

[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti proti posledně citovanému rozsudku krajského soudu namítla, že závěry uvedené ve zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2014, čj. -39, odporují rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014, čj. -64, ze dne 10. 10. 2014, čj. -39, a ze dne 12. 3. 2015, čj. -34, jakož i názorům vyjádřeným odbornou veřejností. Dle stěžovatelky tak v posuzované věci měl rozhodnout rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve smyslu a

[4] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti předmětné kasační stížnosti. Dle je přitom kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud k tomu například v nálezu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. , č. ÚS, uvedl, že smyslem citovaného ustanovení je nepochybně „to, aby Nejvyšší správní soud se znovu nemusel zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil. Podrobit takovéto rozhodnutí novému přezkumu v rámci řízení o kasační stížnosti by bylo zcela nesmyslné, neboť ve svých důsledcích by v případě připuštění nového přezkumu mohly nastat toliko dvě možné situace. Buď by totiž kasační soud setrval na svém původním právním názoru (takže by věcné projednání kasační stížnosti nemělo pro stěžovatele naprosto žádný význam), nebo by vyslovil právní názor jiný (takže by postupně rozličnými právními názory zcela rozvrátil právní jistotu a popřel princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí).“

[5] Jak již shora uvedeno, stěžovatelka svou kasační stížností napadá opětovné rozhodnutí krajského soudu vydané poté, co jeho původní rozhodnutí Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 11. 12. 2014, čj. -39, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že stěžovatelčina argumentace obsažená v jí podané kasační stížnosti představuje pouze a jen polemiku se závěry vyjádřenými v citovaném zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, aniž by současně namítala, že se krajský soud pro něj závazným právním názorem neřídil, nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než vyhodnotit její kasační stížnost ve smyslu jako nepřípustnou a ve spojení s ji odmítnout.

[6] Ačkoli jediná stěžovatelkou předložená námitka (údajný rozpor závazných právních názorů Nejvyššího správního soudu s judikaturou stěžovatelkou citovanou) není způsobilá zvrátit nepřípustnost kasační stížnosti, považuje zdejší soud za seriozní k této námitce uvést následující.

[7] Především nejen v projednávané věci, nýbrž obecně, platí, že právní závěry vyjádřené v kasačním rozhodnutí zavazují soud, jehož rozhodnutí bylo vyšším soudem zrušeno, bez dalšího, a to i kdyby snad jevily se tyto názory ať již nižšímu soudu či účastníkům řízení jako nesprávné např. pro rozporuplnost s právními názory jinými, byť třebas judikatorně již dříve vyjádřenými. Uvedené nevyplývá z představy jakési neomylnosti nadřízeného soudu, ale ze samotného principu kasačního rozhodování. Pokud by totiž úvahy kasačního soudu mohly být v konkrétní věci znovu a znovu podrobovány polemice a revizi, nemohl by žádný soudní proces dospět ke konečnému řešení. Je zjevné, že takový nežádoucí stav byl by v rozporu s pravidly spravedlivého procesu.

[8] Nadto nepovažuje Nejvyšší správní soud výtku stěžovatelky o rozporu jeho předcházejícího rozsudku čj. -39 s judikaturou stěžovatelkou citovanou za správnou. Rozsudek čj. -64 řešil zcela jinou právní věc (šlo o případ krácení dotace, nikoli zákonnost odvodu za porušení rozpočtové kázně); žaloba byla v tehdejším řízení odmítnuta. Rozsudek čj. -39 zabýval se sice též zákonností odvodu za porušení rozpočtové kázně při čerpání dotace (v tehdejším řízení poskytnuté však na základě rozhodnutí a nikoliv dle veřejnoprávní smlouvy), ale na rozdíl od nynější věci v něm dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že k žádnému porušení rozpočtové kázně při čerpání dotace vůbec nedošlo (srov. např. in fine odst. [53] a [59]). Právě na argumentaci tohoto rozsudku navazoval stěžovatelkou též citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. -34, se kterým však zjevně nemohl být rozsudek stěžovatelkou kritizovaný v jakémkoli rozporu nejen (opět) pro rozdílnost řešené věci, ale již proto, že tento rozsudek byl vydán až po kasačním rozsudku čj. -39.

[9] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s věty první ve spojení s

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné ( ).

V Brně dne 6. srpna 2015

Zdeněk Kühn

předseda senátu