Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (5)2 As 196/2015 - 38.pdf
PDF · 0 B
No categories available
2 As 196/2015 - 38
2 As 196/2015 - 39
pokračování
U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: ABBOTT GmbH & Co. KG, se sídlem Max-Planck-Ring 2, Wiesbaden, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. PharmDr. Vladimírem Bíbou, advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 17, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 4, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2010, č. j. MZDR48409/2010, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2015, č. j. 6 Ad 28/2010 – 113, o návrhu žalovaného na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
t a k t o :
Kasační stížnosti s e odkladný účinek n e p ř i z n á v á .
O d ů v o d n ě n í :
[1] V záhlaví označeným rozsudkem zrušil Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2010, č. j. MZDR48409/2010 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Státního ústav u pro kontrolu léčiv (dále jen „Ústav “) ze dne 25. 6. 2010, č. j. SUKLS181468/2009, ve věci změny výše a podmínek úhrady léčivých přípravků v zásadě terapeuticky zaměnitelných s léčivými přípravky s obsahem léčivé látky propafenon per os.
[2] Proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „napadený rozsudek“ a „městský soud“) podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost a současně navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal jeho kasační stížnosti odkladný účinek. Napadený rozsudek podle stěžovatele popírá základní principy a pravidla řízení o stanovení (změně) výše a podmínek úhrady z veřejného zdravotního pojištění pro léčivé přípravky a potraviny pro zvláštní lékařské účely. Vzhledem k tomu, že stále probíhá, tj. není pravomocně ukončena, řada správních řízení vedených dle zákona č. 48/1997 Sb. , o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2011 (v souladu s bodem 5 přechodných ustanovení zákona č. 298/2011 Sb. ), je napadený rozsudek způsobilý ovlivnit jejich průběh a vyvolat značnou nejistotu účastníků těchto řízení. Nepřiznání odkladného účinku může mít za následek újmu na právech jednotlivých účastníků.
[3] Stěžovatel zároveň konstatoval, že valná část argumentů žalobkyně je účelová a má mít za následek zdržení právní moci nebo vyvrácení rozhodnutí Ústav u tak, aby nadále, alespoň po dobu několika měsíců, platila úhrada stanovená podle předcházejících právních předpisů (tzv. starý úhradový systém), případně úhrada platná před pravomocně provedenou revizí systému úhrad.
[4] Stěžovatel dále podotkl, že v obdobné věci Nejvyšší správní soud stěžovatelově kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2009, č. j. 7 Ca 332/2008 – 66, odkladný účinek přiznal. Stěžovatel nicméně poznamenal, že Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 5 Ads 76/2015 , stěžovatelův návrh na přiznání odkladného účinku naopak zamítl. Ve druhém ze zmiňovaných případů Nejvyšší správní soud dle názoru stěžovatele nebral zřetel na to, že v dosud probíhajících správních řízeních dochází k neustálé změně skutkového stavu. Důsledkem přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je přitom to, že se na napadené rozhodnutí hledí, jako by nebylo zrušeno. Stěžovatel tudíž nemá povinnost v dané konkrétní věci vydat do rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nové rozhodnutí. V opačném případě by však stěžovatel povinnost rozhodnout měl a mělo by se tak stát bez zbytečného odkladu, tedy pravděpodobně dříve, než Nejvyšší správní soud ve věci rozhodne. Městský soud však stěžovateli jasné pokyny k postupu v novém řízení nedal, když u nejvíce problematické otázky pouze konstatoval nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Stěžovatel se domníval, že pokud nyní bude respektovat výklad městského soudu a Nejvyšší správní soud později rozhodne ve prospěch stěžovatele a napadený rozsudek zruší, dojde tím k opětovné změně práv a povinností účastníků správního řízení, bude narušena jejich právní jistota a současně hrozí možnost vzniku nenahraditelné újmy. Stěžovatel měl za to, že by i systém regulace cen a úhrad léčivých prostředků utrpěl značnou nestabilitu a pro další obdobné probíhající správní řízení by se tak zavedla rozhodovací praxe tomuto systému nevyhovující.
[5] Žalobkyně ve svém vyjádření k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uvedla, že stěžovatelovo tvrzení o účelovosti argumentace žalobce je nepravdivé, nepodložené a dokládá přezíravost stěžovatele k argumentaci a námitkám jednotlivých účastníků správních řízení. Tvrzení stěžovatele, podle něhož stále probíhá řada správních řízení v souladu s bodem 5 přechodných ustanovení zákona č. 298/2011 Sb. , svědčí podle žalobkyně o tom, že stěžovatel a Ústav zásadním způsobem porušují ustanovení unijních i českých předpisů upravujících lhůtu pro vydání rozhodnutí. Stěžovatel proto svou argumentací v podstatě přiznal, že v řízeních dochází k významnému, mnohonásobnému překročení zákonných lhůt. To však není způsobeno jakýmikoliv účelovými snahami účastníků správních řízení. Žalobkyně nesouhlasila s tím, že je napadený rozsudek způsobilý vyvolat právní nejistotu účastníků řízení; značnou právní nejistotu vyvolává právě ono mnohonásobné překročení zákonných lhůt.
[6] Závěry napadeného rozsudku považovala žalobkyně za správné a upozornila na to, že Nejvyšší správní soud ve zcela obdobných situacích opakovaně zamítl návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (viz usnesení ze dne 6. 5. 2015, č. j. 5 Ads 76/2015 – 43, ze dne 10. 6. 2015, č. j. 5 As 93/2015 – 31, a ze dne 16. 6. 2015, č. j. 4 As 124/2015 – 49). Zákonné důvody ve smyslu § 73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. “), pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nejsou podle mínění žalobkyně dány.
[7] Podle § 107 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. s. ř. s. se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce (zde stěžovatele) nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[8] Nejvyšší správní soud předně podotýká, že o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti již v minulosti v obdobné věci rozhodoval (srov. usnesení ze dne 6. 6. 2015, č. j. 5 Ads 76/2015 – 43, všechna zde uvedená rozhodnutí jsou dostupná z www.nssoud.cz). Argumentace stěžovatele i žalobkyně v této věci je téměř totožná jako v dříve řešené věci a Nejvyšší správní soud se s nimi již velmi podrobně vypořádal, přičemž návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nevyhověl. Stejným způsobem bylo rozhodnuto i v dalších obdobných případech, a to například usneseními ze dne 12. 8. 2015, č. j. 8 As 86/2015 – 47, ze dne 16. 6. 2015, č. j. 4 As 124/2015 – 49, nebo ze dne 10. 6. 2015, č. j. 5 As 93/2015 – 31. Nejvyšší správní soud přitom neshledal důvod, proč by se měl od závěrů vyslovených ve výše zmiňovaných rozhodnutích nyní odchýlit, a to tím spíše v situaci, kdy stěžovatel nepředložil žádnou zásadně odlišnou nebo novou argumentaci. Nejvyšší správní soud proto níže připojuje stručné odůvodnění výroku vysloveného v tomto usnesení a v podrobnostech odkazuje na shora uvedenou judikaturu.
[9] Návrh stěžovatele – správního orgánu – je nutno hodnotit ve světle názoru vyjádřeného v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2007, č. j. 2 Ans 3/2006 - 46, podle něhož „[s] ohledem na postavení správního orgánu v systému veřejné správy bude přiznání odkladného účinku k jeho žádosti vyhrazeno zpravidla ojedinělým případům, které zákon opisuje slovy o nenahraditelné újmě“. Institut odkladného účinku je totiž primárně spjat s žalobou jakožto nástrojem ochrany veřejných subjektivních práv adresáta veřejnoprávního působení a přiznávaný odkladný účinek má chránit tohoto adresáta před případnými neodstranitelnými negativními následky aktu veřejné správy. Legitimací správního orgánu k podání kasační stížnosti se vyjadřuje zájem na efektivitě působení objektivního práva a jednotě a zákonnosti rozhodování krajských soudů ve správním soudnictví, a proto je z tohoto hlediska nutno nazírat i na návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti správního orgánu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2009, č. j. 6 Ads 87/2009 – 49).
[10] Tvrdí-li stěžovatel, že je závěr městského soudu vyslovený v napadeném rozsudku způsobilý ovlivnit průběh dalších správních řízení a vyvolat značnou nejistotu účastníků těchto řízení, pak Nejvyšší správní soud k této argumentaci (opakovaně) konstatuje, že povinnost správního orgánu řídit se právním názorem městského (krajského) soudu se vztahuje pouze na další řízení v této konkrétní souzené věci (§ 78 odst. 5 správního řádu ) a nelze ji bez dalšího vztahovat na jiné, byť obdobné případy v situaci, kdy byla proti danému rozsudku podána kasační stížnost a kdy správní orgán důvody, pro které se hodlá v jiné věci odchýlit od názoru vysloveného městským soudem, řádně zdůvodní.
[11] K názoru stěžovatele, podle něhož v případě, že Nejvyšší správní soud rozhodne v jeho prospěch, dojde ke změně práv a povinností účastníků správního řízení, narušení jejich právní jistoty a možnému vzniku nenahraditelné újmy, zdejší soud v dříve řešených věcech odkázal na usnesení ze dne 1. 10. 2008, č. j. 1 As 79/2008 – 105, podle kterého správní orgán v soudním řízení nemůže hájit zájmy účastníků správního řízení. Správní orgán v soudním řízení hájí zákonnost svého rozhodnutí, a proto, má-li dojít k naplnění podmínek pro přiznání odkladného účinku, musí „nenahraditelná újma“ hrozit samotnému správnímu orgánu. Stěžovatel však riziko vzniku „nenahraditelné újmy“ ve vztahu k sobě samému nijak nespecifikoval (a nekonkretizoval ho ani ve vztahu k účastníkům řízení, přestože se jejich zájmy snažil bránit).
[12] Ze stěžovatelovy kasační stížnosti je dále patrné, že se obává budoucí existence dvou různých rozhodnutí vydaných v téže věci, k čemuž může dojít tím, že nyní bude respektovat závazný právní názor městského soudu a vydá nové rozhodnutí, avšak následně v řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zruší. Hrozba existence dvou odlišných správních rozhodnutí v téže věci však sama o sobě není důvodem pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 10 Ads 99/2014 – 58). Ačkoliv zdejší soud uznává, že k popsanému jevu dojít může, neshledal, že by jeho hrozba mohla nabýt té míry, že by byla naplněna podmínka vzniku kvalifikované újmy ve smyslu § 73 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. Stěžovatel v tomto ohledu pouze naznačil, že by systém regulace cen a úhrad léčivých přípravků mohl utrpět značnou nestabilitu. Netvrdil však, že by mohlo dojít k jeho zhroucení nebo k závažnému ohrožení konkrétního veřejného zájmu (k obdobné námitce srov. již zmiňované usnesení ze dne 10. 6. 2015, č. j. 5 As 93/2015 - 31).
[13] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v případě stěžovatele nejsou dány podmínky uvedené v § 73 odst. 2 s. ř. s. s. ř. s. , a proto kasační stížnosti odkladný účinek nepřiznal. Tím Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu