Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)30 A 50/2014 - 63.pdf
PDF · 0 B
No categories available
30 A 50/2014 - 63
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. PhDr. Petra
Kuchynky, Ph.D. a soudců Mgr. Jany Komínkové a JUDr. Václava Roučky v právní věci
žalobkyně: 4 VIP s.r.o., se sídlem Praha 4, Velké Kunratické 1362/29, zastoupené:
Mgr. Ing. Jan Bouček, advokát, se sídlem Praha 1, Opatovická 4, proti žalovanému:
Generální ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 7, v řízení o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 7.3.2014 čj. 13333/2014-900000-304.6
t a k t o :
I. Žaloba se z a m í t á.
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž
bylo změněno rozhodnutí Celního úřadu Karlovy Vary ze dne 27.5.2009 č.j. 4592-3/2009-
086100-021, kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání správního deliktu podle § 135c
odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb. , o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, porušením
§ 133 odst. 1 téhož zákona, za což byla žalobkyni uložena pokuta 200.000,- Kč, náhrada
nákladů řízení 1.000,- Kč, a podle § 135d odst. 1 zákona o spotřebních daních propadnutí
16.949 ks lihovin ve spotřebitelském balení, 13.300 g tabáku ve spotřebitelském balení a
302.352 ks cigaret. Žalovaný změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že snížil uloženou pokutu na
100.000,- Kč.
Žalobkyně v žalobě namítala, že jí byla ukládána sankce propadnutí věcí, které z právního hlediska neexistují, a měla za to, že v takovém případě nelze sankci uložit.
pokračování 2 30 A 50/2014
Žalobkyně poukázala na to, že pozbyla vlastnického práva k věcem tím, že toto zboží bylo zničeno v roce 2010.
Dále žalobkyně namítala nesprávný výklad ust. § 135d zákona o spotřebních daních
provedený správním orgánem, když měla za to, že výklad byl proveden v rozporu s principem
proporcionality trestání vzhledem k míře provinění spočívající v prodeji alkoholických a
tabákových výrobků v prostorách pro takový účel nezkolaudovaných. Na jedné straně stojí
povinnost prodávat výrobky v prostorách, které jsou k tomu stavebně technicky přizpůsobeny,
aby byla zabezpečena jakási kulturnost prodeje. Na druhé straně jde o zcela legálně nabyté
zboží, u něhož byla splněna daňová povinnost, které nadto bylo zabaleno v neprodyšných
obalech a nejednalo se o volně přístupný materiál, a konečně se jednalo o běžné spotřební
zboží, jehož dostupnost je omezena jen věkem. Hodnota tohoto zboží byla 3.726.972,- Kč, a
podle žalobkyně takováto sankce je zcela nepřiměřená míře provinění a společenské
nebezpečnosti předmětného jednání. To navíc za stavu, kdy budova, ve které byl alkohol
prodáván, ze stavebně technického hlediska fakticky vyhovovala, pouze tento stav nebyl
schválen kolaudací stavebního úřadu. Žalobkyně tak měla za to, že uložená sankce je
v extrémním rozporu se zásadou spravedlnosti. Žalobkyně poukázala i na zdůvodnění snížení
sankce pokuty na 100.000,- Kč, že něhož se nejednalo o závažné porušení povinností.
Žalobkyně měla za to, že bylo zasaženo její vlastnické právo dle článku 11 Listin y, neboť
nepřiměřený postih znamená podstatné zmenšení jejího majetku.
Žalobkyně nesouhlasila s výkladem ekonomických ukazatelů provedených správním
orgánem, když správní orgán se zaměřuje jen na majetek společnosti a opomíjí závazky
společnosti, tedy otázku, zda se nejedná o majetek financovaný převážně z cizích zdrojů. Pokud
by se správní orgán zabýval také zdroji financování majetku společnosti, musel by pracovat
s čistým obchodním majetkem, který je definován jako obchodní majetek po odečtení závazků,
tedy cizích zdrojů. Žalobkyně poukázala na přehled majetku a závazků v roce 2009 a 2010, po
jejichž odečtení vychází záporný čistý obchodní majetek. Dále žalobkyně poukázala na
porovnání majetku společnosti a půjček ze strany společníků v těchto letech, kdy závazky vůči
společníkům zhruba odpovídají výši majetku. Z těchto úvah je podle žalobkyně nutno dovodit,
že společnost je financována z peněz společníků a tyto se navyšují. Kdyby nebylo dotací
společníků, nemohla by společnost fungovat. Čistý obchodní majetek je záporný, a pokud by
společnosti byla sebrána hodnota zboží určená k propadnutí, jedná se o zjevně likvidační zásah
pro společnost. Kdyby společníci nebyli ochotni tuto ztrátu dorovnat, společnost by již nemohla
ani fungovat. Žalobkyně nesouhlasila ani s názorem o nerelevantnosti zisku, který je podle
žalobkyně základním důvodem podnikání. Podle žalobkyně tak má sankce propadnutí věci pro
žalobkyni rdousící účinek, přičemž nebýt společníků společnosti, jednalo by se o účinek
likvidační.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby s tím, že v daném případě
byla sankce propadnutí věci uložena v době, kdy věci právně i fakticky existovaly v rámci
prvostupňového rozhodnutí. Toto rozhodnutí následně bylo žalovaným potvrzeno a nabylo
právní moci a vykonatelnosti. Došlo-li následně k likvidaci propadlého zboží, neznamená to, že
by nemohlo být prvostupňové rozhodnutí podrobeno opětovnému přezkumu. Správní žaloba
neměla odkladný účinek. Pokud by konzumace výroku rozhodnutí byla překážkou jeho dalšího
přezkoumávání, musel by k takové skutečnosti přihlédnout i soud a pro další řízení před
žalovaným by při vrácení věci k novému projednání postrádalo smysl pravidlo o závaznosti
pokračování 3 30 A 50/2014
právního názoru soudu dle § 78 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb. , soudního řádu správního , (dále
jen s. ř. s. s. ř. s. ). Tak tomu nepochybně podle žalovaného není, neboť žalovaný jako odvolací orgán
v rámci vlastní kompetence sankci neukládá, ale toliko ji přezkoumává. Pokud by dospěl
k závěru o nezákonnosti rozhodnutí o propadnutí věci, která již byla v důsledku předchozího
výkonu zlikvidována, existuje prostor pro náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaný
dále měl za to, že ust. § 135d odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb. je v souladu s právním nálezem
vysloveným Ústavním soudem dne 30.7.2013 pod. sp. zn. Pl. ÚS 37/11 a následným rozsudkem
Krajského soudu v Plzni v téže věci č.j. 57 Af 41/2011 -169. Žalovaný vycházel z nálezu
Ústavního soudu a při respektování obligatorní povahy této sankce nemohl zkoumat její
přiměřenost v dané věci, ale byl povinen podrobit zkoumání její extrémní disproporcionalitu
v konkrétním případě působící rozpor s ústavním pořádkem. Žalovaný nevycházel z nahodilého
výběru ekonomických dat v účetních uzávěrkách společnosti, ale ze standardních modelů
ekonomické analýzy, konkrétně z horizontální analýzy absolutních dat. Podle žalovaného tato
metoda přejímá data z účetních výkazů či účetních uzávěrek. Jejím účelem je sledování změn
absolutní hodnoty vykazovaných dat v čase se značnou retrospektivou, přičemž jsou sledovány
relativní (procentní) změny. Žalovaný tedy zkoumal změny ve výši dlouhodobého majetku a
oběžných aktiv u žalobkyně na straně aktiv a vlastního kapitálu a cizích zdrojů (včetně půjček
společníků) na straně pasiv, přičemž tyto hodnoty zkoumal absolutně i relativně. Cílem bylo
posoudit, zda může mít ukládaná sankce propadnutí věci likvidační či rdousící účinek ve vztahu
k majetkové podstatě žalobkyně či možnosti po uložení takové sankce dále podnikat. Cílem
nebyla komplexní ekonomická analýza podniku žalobkyně. Žalovaný uvedl, že neopomněl
zohlednit zdroje financování majetku půjčkami společníků, když tato položka je přirozeně
obsažena v položce z cizích zdrojů na straně pasiv, a dále se jimi explicitně zabýval. Podnikání
žalobce je totiž z půjček společníků financováno prakticky od začátku, jak plyne z účetních
uzávěrek. Nelze tedy konstatovat, že by nutnost půjčky byla vyvolána nutností kompenzovat
ztrátu způsobenou uloženou sankcí, avšak i kdyby tomu tak bylo, nelze mít za to, že by taková
skutečnost znamenala potenci likvidačního či rdousícího účinku sankce, nepostihovala-li celou
majetkovou podstatu žalobkyně a tato kompenzace byla v možnostech osob na společnosti
zúčastněných. Je pravdou, že bez půjček společníků by nemohl podnik žalobkyně vůbec
fungovat. Tento trend financování majetku společnosti však nebyl vyvolán předmětnou sankcí,
ale docházelo k němu již před jejím uložením v letech 2007 a 2008. Uložená sankce se projevila
pouze v tom, že půjčky společníků byly meziročně navýšeny. Při respektování tohoto trendu
financování podniku nelze mít za to, že by sankce propadnutí zboží měla na majetkovou
podstatu žalobkyně či na její podnikání likvidační či rdousící účinek. Podle žalovaného je
otázkou, do jaké míry odpovídají údaje o poskytnutých zdrojích ze strany společníků
skutečnosti, nejsou-li pouhým odrazem nutnosti splnění požadavku bazálního principu
podvojného účetnictví, tedy základní bilanční rovnice, dle níž musí být v každém okamžiku
aktivní majetek obchodní společnosti roven součtu pasiv. Žalobkyně podle žalovaného setrvala
na obecných tvrzeních stran významu zisku jako ukazatele ekonomického zdraví společnosti,
což podle žalovaného nelze akceptovat, je-li standardním ukazatelem ekonomického zdraví
podniku schopnost hradit krátkodobé závazky. Ani v rámci žaloby nedoložila žalobkyně žádný
důkaz, který by byl v rozporu s tím, co bylo zjištěno v rámci řízení před správními orgány.
V replice žalobkyně uvedla, že poukazovala na snížení uložené pokuty z toho důvodu,
že každé rozhodnutí musí, aby bylo spravedlivé, respektovat princip proporcionality. Jsou-li
v rámci rozhodnutí ukládány povinnosti vedle sebe, je nutno poměřovat proporcionalitu trestání
také s ohledem na paralelně ukládané tresty. Dále žalobkyně namítala, že pro rozhodnutí
pokračování 4 30 A 50/2014
jakéhokoli správního orgánu, včetně odvolacího orgánu, je rozhodný skutkový stav v době
rozhodnutí, neboť podle § 96 odst. 2 správního řádu soulad rozhodnutí s právními předpisy se
posuzuje podle právního stavu a skutkových okolností v době jeho vydání. Žalobkyně odkázala
na rozsudek NSS č.j. 1 As 24/2011 -79, podle něhož „rozhodování správního orgánu podle
skutkového stavu v době vydání rozhodnutí vyplývá přímo z povahy správního řízení, které
směřuje k vydání konstitutivního správního rozhodnutí. Teprve právní mocí takového
rozhodnutí vzniká, mění či zaniká právo a povinnost.“ Žalobkyně tak namítala, že otázka, zda je
možno uložit sankci propadnutí v době, kdy rozhodnutí odvolacího orgánu bylo vydáváno, je
otázkou právní, kterou se žalovaný nezabýval. Dále žalobkyně namítala, že je zřejmé, že
žalobkyně není v optimální finanční kondici a že cash flow žalobkyně je zachraňováno
půjčkami společníků. Již srovnáním cizích zdrojů a vykazovaného majetku je patrné, že
žalobkyně byla předlužena a negeneruje žádné zisky. Sankce propadnutí věci v hodnotě okolo
3.000.000,- Kč je podle žalobkyně zjevně citelným zásahem do její ekonomiky, když se jedná o
více jak desetinásobek ročního zisku společnosti. Současně se jedná o cca 20% majetku
společnosti. Majetek společnosti je tvořen především zásobami a pohledávkami, což je běžné u
čistě obchodních společností, nikoli dlouhodobým majetkem jako budovy či finanční investice,
a takovýto majetek je určen výhradně pro obchod. Tzn. že má být neustále prodáván a
nakupován, aby byla dosažena marže a z ní vytvářen zisk. Žalobkyně dosahuje zanedbatelného
zisku. Dalším ukazatelem srovnání majetku žalobkyně a jejích závazků je situace, že pokud by
byly závazky okamžitě splatné za situace, kdy majetek je kryt výhradně cizími zdroji,
společnost by již byla v konkurzu. Úvaha žalovaného na téma ochoty společníků financovat
fungování společnosti vychází podle žalobkyně z expektace společníků ohledně budoucnosti
společnosti a z faktického finančního stavu společnosti. Společníci věří v budoucnost (včetně
budoucnosti odškodnění za zničené zboží) společnosti, a to se zobrazuje v jejich přístupu –
investování vlastních prostředků do podnikání žalobkyně. Žalobkyně tak vytváří minimální zisk
a její vlastní zdroje jsou záporné. Vedle úvahy o zisku je nutno podívat se na agregovaný
ukazatel vlastního kapitálu, který je záporný. Aby mohla být provedena řádná finanční analýza,
musí být zkoumán i výkaz cash flow pro určení míry likvidity společnosti. Žalobkyně
nesouhlasila s vyjádřením žalovaného, podle něhož pokud společnost dosud funguje, nebyla
natolik postižena, s tím, že toto zjednodušování neodpovídá realitě.
Ze správního spisu vyplývá, že při kontrole prováděné dne 25.3.2009 v 11:30 hodin
Celním úřadem Praha D1 v … ve velkotržnici Sapa a prodejní stánek – plechový kontejner,
bylo zjištěno, že žalobkyně prodávala lihoviny a tabákové výrobky v místech, které nejsou
zkolaudovány k prodeji zboží nebo k poskytování hostinských služeb v rozporu s § 133 odst. 1
zákona o spotřebních daních. Rozhodnutími téhož správního orgánu ze stejného dne o
předběžném opatření č.j. 4389-3/2009-176800-032 a č.j. 5004-3/2009-176800-032 bylo zjištěné
zboží zajištěno. V rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jímž byla žalobkyně uznána vinnou ze
spáchání správního deliktu, bylo uloženo i propadnutí zajištěných věcí. Toto rozhodnutí nabylo
právní moci dne 24.8.2009 poté, co bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 20.8.2009 změněno
pouze ohledně výše pokuty a ve zbytku potvrzeno.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni č.j. 57 Af 41/2011 -169 ze dne 30.9.2013 bylo
rozhodnutí žalovaného zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení s odůvodněním, že
napadené rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností na podkladě závěrů, ke kterým v dané věci
dospěl Ústavní soud v nálezu ze dne 30.7.2013 sp. zn. Pl. ÚS 37/11 v bodech 66 až 69.
[OBRÁZEK]pokračování 5 30 A 50/2014
Pro posouzení věci jsou rozhodné závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud v nálezu ze
dne 30.7.2013, sp.zn. Pl. ÚS 37/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v nálezu
v bodech 66 až 69 uvedl, že „jestliže by uložení sankce „propadnutí tabákových výrobků
anebo lihovin“ mělo likvidační nebo „rdousící“ charakter ve vztahu ke konkrétnímu
pachateli, je příslušnému správnímu orgánu při rozhodování o uložení této sankce v každém
jednotlivém případě zachována možnost zohlednit kromě závažnosti deliktu a okolností jeho
spáchání i majetkové poměry odpovědného subjektu a případně tuto sankci neuložit.
Povinnost zvažovat při aplikaci dopady sankce ve vztahu k majetkové podstatě odpovědného
subjektu vyplývá přímo z ústavního pořádku, protože jakékoliv uložení majetkové sankce je
vždy zásahem do jeho vlastnického práva podle článku 11 Listin y, a musí proto v každém
individuálním případě obstát z hlediska výše uvedených ústavních kritérií pro přezkum sankcí.
Musí být brán zřetel i na to, zda uložení konkrétní sankce fakticky nezasahuje do samotné
podstaty a smyslu práva podnikat podle článku 26 odst. 1 Listin y, resp. zda ve vztahu k
tomuto právu nemá likvidační účinek, jenž není účelem této sankce. Skutečnost, že § 135d
odst. 1 zákona o spotřebních daních nezmiňuje případné dopady sankce ve vztahu k majetkové
podstatě odpovědného subjektu, nelze interpretovat tím způsobem, že k nim správní orgán
nemusí, nebo dokonce nesmí přihlížet. Na tomto závěru nic nemění ani to, že toto ustanovení
nevymezuje explicite meze správního uvážení pro ukládání sankce propadnutí věci a
povinnost přihlédnout k majetkovým poměrům odpovědného subjektu a neobsahuje ani
výslovnou zmínku o možnosti upustit od uložení této sankce. Samotná absence možnosti
správního uvážení a možnosti upuštění od uložení sankce propadnutí věci v zákoně o
spotřebních daních je především negativním důsledkem přetrvávající roztříštěnosti a
nekoncepčnosti právní úpravy správního trestání. Tuto absenci nelze vykládat tak, že
zákonodárce měl v úmyslu vyloučit povinnost správních orgánů dbát cestou správního
uvážení ústavně zaručených základních práv občanů; takovýto výklad by nebylo možné
považovat za ústavně konformní. Uložení sankce propadnutí věci by mohlo být protiústavní v
konkrétním případě. Posoudit protiústavnost aplikace této sankce v konkrétním případě z výše
naznačených hledisek je oprávněn samotný správní orgán, resp. obecný soud. Absence
explicitní úpravy takové možnosti v zákoně není sama o sobě důvodem pro zásah Ústavního
soudu ani pro to, aby Ústavní soud vyslovil protiústavnost této mezery v právu“.
Z citované části odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že i při ukládání
trestu propadnutí věci je „při rozhodování o uložení této sankce v každém jednotlivém případě
zachována možnost zohlednit kromě závažnosti deliktu a okolností jeho spáchání i majetkové
poměry odpovědného subjektu a případně tuto sankci neuložit. Povinnost zvažovat při
aplikaci dopady sankce ve vztahu k majetkové podstatě odpovědného subjektu vyplývá přímo z
ústavního pořádku, protože jakékoliv uložení majetkové sankce je vždy zásahem do jeho
vlastnického práva podle článku 11 Listin y, a musí proto v každém individuálním případě
obstát z hlediska výše uvedených ústavních kritérií pro přezkum sankcí“.
V žalobou napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl, že ust. § 135d odst. 1 zákona o
spotřebních daních koncipuje povinnost celních orgánů uložit propadnutí tabákových výrobků
nebo lihovin zajištěných při kontrole podle § 134 téhož právního předpisu, tedy při kontrole
dodržování zákazu prodeje. Celní orgány nemají možnost správní úvahy, zda sankci uloží či
nikoli, příp. v jaké výši, neboť zákon použitím výrazu „uloží“ zásadně omezuje možnost uvážit
neuložení z hlediska hodnocení proporcionality pouze na případy extrémní disproporcionality
v relaci k základním právům zaručeným ústavním pořádkem. Současně nelze diferencovat výši
pokračování 6 30 A 50/2014
sankce v relaci k závažnosti provinění, neboť propadnutí věci se může týkat pouze všech
zajištěných věcí. Je dále podle žalovaného nepodstatné, zda se jedná o výrobky, u nichž byla
splněna daňová povinnost, neboť porušení zákazu prodeje dle § 133 zákona o spotřebních
daních postihuje jednání odlišné od jednání spočívajícího ve zkrácení daně. Zákaz prodeje tak
lze nepochybně porušit i prodejem zboží, u něhož byla splněna daňová povinnost. Může-li být
takové zboží dle § 134 odst. 2 zákona o spotřebních daních zajištěno, současně jde o zboží,
kterého se sankce jeho propadnutí dle § 135d odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb. potencionálně
nepochybně dotýká. Žalovaný odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 18.8.2004 sp. zn.
Pl. ÚS 7/03 , podle něhož je majetková sankce nepochybně zásahem do vlastnického práva
povinného subjektu, sama však nepředstavuje porušení vlastnického práva jako práva
základního, je-li zásahem zákonem aprobovaným a přiměřeným konkrétní věci. Žalovaný dále
vycházel ze závěrů, k nimž dospěl Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 30.7.2013 sp. zn. Pl.
ÚS 37/11, a uvedl, že extrémní nepřiměřenost nemůže být zkoumána výhradně ve vztahu
k závažnosti správního deliktu s ohledem na koncepci sankce propadnutí věci dle § 135d
zákona č. 353/2003 Sb. , ale musí být zkoumána především ve vztahu k majetkové podstatě
žalobkyně, přičemž nemůže být považována za ústavně konformní sankce, která by znamenala
zmaření majetkové podstaty. Co je míněno likvidačním charakterem sankce, tedy zmaření
samotné majetkové podstaty subjektu, vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 13.8.2002 sp.
zn. Pl. US 3/02 , podle něhož „je vyloučen takový zásah do majetku, v důsledku ,kterého by byla
zničena majetková základna pro další podnikatelskou činnost, tedy jsou nepřípustné pokuty, jež
mají likvidační charakter.“ Obdobně podle nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 18.8.2004 sp.
zn. Pl. ÚS 7/03 je „přezkum omezen na případy, v nichž hranice veřejnoprávního peněžitého
plnění nabývá rdousícího působení, jinými slovy, má-li posuzovaná sankce ve svých důsledcích
konfiskační dopady ve vztahu k majetkové podstatě jednotlivce.“ Podle názoru žalovaného
uvedené účinky daná sankce vůči žalobkyni neměla. Zasažení majetkové sféry odpovědného
subjektu je podstatou každé majetkové sankce, která je tak zároveň prostředkem represe, ale
především i individuální a generální prevence. Hrozba majetkové újmy dle § 135d zákona o
spotřebních daních je zákonodárcem zvolený prostředek především preventivní, který
neodvratitelností této sankce představuje předvídatelné riziko zkrácení majetkové podstaty
subjektu, který porušuje jinak v zásadě jednoduchá pravidla zákazu prodeje vybraných výrobků
na vymezených místech. Může se jednat i o citelný zásah do majetkové podstaty, nicméně je
pro daný subjekt předvídatelný. Žalovaný vycházel z veřejně dostupné účetní uzávěrky za
účetní období let 2007 až 2012 dostupné ve sbírce listin a z tvrzení žalobkyně. Majetek
žalobkyně dle účetní uzávěrky neustále rostl, když v roce 2008 vzrostl o 29% oproti roku 2007,
a v roce 2009, v němž byla žalobci předmětná sankce uložena, vzrostl o 38%. Drtivá většina
majetku byla v rozhodné době v oběžných aktivech v podobě zásob zboží, což je vzhledem
k oboru podnikání standardní. Ve vztahu k roku 2012 činila výše sankce cca 20% majetku
společnosti, což odpovídá tvrzení žalobkyně, podle žalovaného ve vztahu ke konci roku 2008 se
jednalo zhruba o třetinu majetku společnosti, tedy v době ukládání sankce. Z toho podle
žalovaného vyplývá, že sankce byla pro žalobkyni citelná. Zjevně však nemohla mít likvidační
či rdousící efekt, postihovala-li stále pouze menší část majetkové podstaty, přičemž zbylá téměř
dvoutřetinová část majetkové podstaty byla nepostižena a byla také použita k dalšímu
podnikání. Podstatný je podle žalovaného fakt, že část majetkové hodnoty, jíž se dotýkala
sankce, tvořily zásoby zboží určené k dalšímu obchodování. Jednalo se tak o sankci postihující
to, co žalobkyně v rozhodné době již vlastnila, přičemž důsledkem sankce bylo především, že
žalobkyně nemohla dané zboží zrealizovat prodejem a utrpěla ztrátu na očekávaném výnosu
z prodeje tohoto zboží včetně obchodní marže, která mohla být využita pro další růst podnikání.
pokračování 7 30 A 50/2014
Sankcí tak nebyl postižen žádný majetek, který lze zařadit mezi výrobní prostředky nutné
k realizaci podnikatelského záměru, jejichž propadnutí by podnikání zásadně znemožňovalo či
omezovalo. Skutečnost, že majetek společnosti je na straně pasiv kryt cizími zdroji v podobě
půjček společníků, nemá na tento závěr podle žalovaného vliv. Vzhledem k bazálnímu principu
podvojného účetnictví, jímž je základní bilanční rovnice, musí být v každém okamžiku majetek
z obchodní společnosti roven straně pasiv, tedy součtu vlastního kapitálu a závazků, neboť
přirozeně majetek, zde obchodované zboží, musí být získán jako plnění určitého závazku na
straně pasiv. Ze situace, kdy jsou pasiva kryta prakticky výhradně úvěry společníků, nemohlo
nic bránit žalobkyni, aby pokryla ztrátu na zásobách stejným způsobem, kdy způsob řešení
ztráty určité části zboží je plně v kompetenci orgánu společnosti. Není podle žalovaného bez
významu, že závazky vůči společníkům společnosti od roku 2007 stále rostou. Pokud je takový
způsob realizace podnikatelského záměru žalobkyně pro společnost standardní, lze obtížně
považovat za relevantní námitku, že ztráta společnosti sankcí musela být kryta úvěry
společníků. Úvěry společníků jsou běžnou součástí podnikání žalobkyně. Dále podle
žalovaného není bez významu, že v účetním období let 2007 až 2009 obchodovala žalobkyně
zboží v celkové hodnotě od téměř 37.000.000,- Kč do 61.000.000,- Kč. Pokud bude vztažena
hodnota propadlého zboží k těmto údajům, byť poskytují obrázek jen relativní, zmíněné účinky
sankce idenfitikovat rozhodně nelze, neboť hodnota propadlého zboží činí necelých 7% ročního
obratu společnosti v roce 2008. Především tyto údaje svědčí o tom, že žalobkyni nelze
považovat za drobného podnikatele, u něhož by sankce v dané výši mohla představovat reálné
riziko zániku podnikání. Tvrzení žalobkyně, že sankce činí více než desetinásobek ročního
zisku, není podle žalovaného relevantní. Nelze totiž přisvědčit žalobkyni v tom, že zisk odráží
ekonomické zdraví společnosti. O tom svědčí její schopnost hradit krátkodobé závazky. Proto je
relace k výši zisku nepřípadná. Nelze mít za to, že by se uložená sankce neměla ekonomického
zdraví společnosti nijak dotýkat. Nepochybně může být sankcí citelnou, která může
představovat po přechodnou dobu zhoršení ekonomické kondice společnosti. Ve smyslu
zmíněných kritérií by však neměla představovat likvidaci podnikání. Předmětem zkoumání
relace ukládané sankce a jejího dopadu na podnikání je tak zachování majetkové podstaty
žalobkyně v takové míře, která jí umožní dále podnikat, nikoli šetření, bude-li se i po uložení
sankce společnost těšit nadále ekonomickému zdraví. Podle žalovaného s ohledem na delší
časový odstup odvolacího řízení lze rovněž poukázat na výsledky hospodaření společnosti z let
následujících po uložení sankce, kdy je zřejmé nejen, že společnost dále podniká, ale také, že
podnikání má vzrůstající trend, rok 2009 z tohoto trendu nevyjímaje. K námitce neexistence již
propadlých a zničených věcí žalovaný uvedl, že nerozhoduje o sankci propadnutí zajištěných
věcí, ale dle § 89 odst. 2 správního řádu toliko přezkoumává výrok prvostupňového rozhodnutí
z pohledu zákonnosti a příp. věcné správnosti. Sankce byla uložena prvostupňovým
rozhodnutím v době, kdy věci právně i fakticky existovaly. Bylo-li toto rozhodnutí následně
potvrzeno, stalo se pravomocným i vykonatelným. Věci, u nichž bylo vysloveno propadnutí, se
staly vlastnictvím státu dle § 135d odst. 5 zákona o spotřebních daních a ten měl povinnost
zajistit jejich zničení. Pokud tak bylo učiněno, přičemž správní žaloba neměla odkladný účinek,
nelze oprávněný výkon rozhodnutí klást zpětně k tíži. Má-li být poté, kdy původní rozhodnutí o
odvolání bylo správně soudem zrušeno, odvolací orgán vázán právním názorem soudu dle § 78
odst. 5 s.ř.s. , nemůže případná konzumace příslušného výroku novému přezkoumání tohoto
výroku bránit. Ke kumulaci sankce pokuty a propadnutí věci žalovaný dále uvedl, že tato
odpovídá zákonné koncepci správního trestání v případě porušení zákazu prodeje. Sankce
propadnutí věci sleduje především preventivní cíle zamezit opakování porušení právních
předpisů eliminací věcí, jejichž prostřednictvím k porušení došlo, při zachování i účinku
pokračování 8 30 A 50/2014
represivního. U pokuty je zřetelný účinek represivní, a její účinek preventivní je zaměřen
zejména na osobu pachatele a na jeho nápravu. Obě sankce se tak doplňují a jejich kumulace je
zákonodárcem předvídaná a aprobovaná.
O věci samé bylo rozhodnuto bez jednání podle § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. ,
soudního řádu správního , (dále jen s.ř.s. ), neboť s tím žalobkyně i žalovaný souhlasili.
K jednotlivým námitkám soud uvádí následující:
Žalobkyně v žalobě namítala, že jí byla ukládána sankce propadnutí věcí, které
z právního hlediska neexistují, a měla za to, že v takovém případě nelze sankci uložit. Tato
argumentace neodpovídá skutkovému zjištění. Žalobkyni byla sankce propadnutí zajištěných
věcí uložena prvostupňovým rozhodnutím v roce 2009, tedy v době, kdy zajištěné věci
existovaly. Toto rozhodnutí v rámci pozdějšího přezkoumávání zůstalo nezměněno. Nabylo
právní moci a vykonatelnosti poté, co bylo odvolacím orgánem potvrzeno. Nelze považovat
za nezákonné, pokud došlo poté ke zničení věcí, když právní mocí rozhodnutí o uložení
sankce přešlo vlastnické právo na stát, který se zajištěnými věcmi naložil způsobem
předpokládaným v ust. § 135d odst. 5 zákona o spotřebních daních, v rozhodném znění.
K tomu, aby bylo zabráněno výkonu rozhodnutí v průběhu soudního přezkoumávání
správního rozhodnutí, slouží institut odkladného účinku, neboť samotné podání žaloby (na
rozdíl od odvolání ke správnímu orgánu) nemá suspenzivní účinek. Žalobkyně se odkladného
účinku nedomáhala, proto výkon rozhodnutí zničením zajištěných věcí byl zcela po právu.
Okolnost, zda žalobkyně využije v průběhu soudního řízení odkladného účinku, je zcela v její
dispozici, a proto je povinna nést i případné následky neuplatnění odkladného účinku, jímž je
např. výkon rozhodnutí. V soudním řízení nebyla zjištěna nezákonnost sankce propadnutí
věci. Krajský soud pouze uložil na podkladě nálezu Ústavního soudu žalovanému, aby znovu
a podrobněji posoudil přiměřenost této sankce z pohledu ústavně zaručených práv. Doplnění
řízení poté probíhalo pouze před odvolacím orgánem, přičemž výrok prvostupňového
rozhodnutí zůstal rozsudkem nedotčen. Jelikož po doplnění řízení odvolací orgán dospěl k
závěru o tom, že uložení sankce propadnutí věci neporušilo ústavně zaručená práva
žalobkyně, je jediným správným postupem žalovaného znovu postupovat podle ust. platných
pro odvolací řízení a podle § 90 odst. 5 správního řádu potvrdit prvostupňové rozhodnutí.
Pokud by žalovaný dospěl k opačnému závěru, zrušil by prvostupňové rozhodnutí vč. sankce
propadnutí věci. Pak by pro žalobkyni přicházel v úvahu nárok na náhradu škody za zničené
věci postupem podle zákona č. 82/98 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem.
Tvrzení, že nelze při zrušení odvolacího rozhodnutí ponechat prvostupňový výrok o
trestu jen proto, že trest již byl vykonán, je tedy nutno zcela odmítnout, neboť by vedlo k
nemožnosti jakéhokoli přezkumu pravomocného rozhodnutí. Žalobkyní uváděný rozsudek čj.
1 As 24/2011 -79 není na daný případ aplikovatelný, neboť se vůbec netýká postupu
následujícího po zrušení pravomocného rozhodnutí a vrácení věci do odvolacího řízení.
Podle § 135d odst. 1 zákona o spotřebních daních správní orgán příslušný k
projednání správního deliktu uloží propadnutí neznačených tabákových výrobků zajištěných
při kontrole podle § 115 nebo tabákových výrobků anebo lihovin zajištěných při kontrole
pokračování 9 30 A 50/2014
podle § 134, jestliže náleží pachateli správního deliktu a byly ke spáchání správního deliktu užity nebo určeny.
Pokud jde o námitku nepřiměřenosti uložené sankce, podle názoru soudu z výše cit.
shrnutí žalobou napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se žalovaný zabýval posouzením
ústavnosti trestu propadnutí zajištěných věcí tak, jak k tomu byl zavázán Ústavním soudem
v nálezu ze dne 30.7.2013, sp.zn. Pl. ÚS 37/11 . Soud má za to, že se správní orgán dostatečně
vypořádal s otázkou, zda v tomto konkrétním případě neměla sankce propadnutí věci
likvidační nebo rdousící účinek. Žalovaný vycházel z výkladu těchto pojmů tak, jak byly
formulovány judikaturou NSS. Posuzoval, zda žalobkyni uložením sankce propadnutí věcí v
hodnotě přesahující 3 000 000 Kč hrozí, že bude zcela zničena její majetková podstata, nebo
že sankce by mohla mít konfiskační dopady na majetkovou podstatu. Důvody, o které
žalovaný své rozhodnutí opírá, jsou seznatelné, podrobné a logické, proto se soud se závěry
žalovaného ztotožnil.
Není pravdivé tvrzení, že by žalovaný opomíjel skutečnost, že žalobkyně je zcela
závislá na externích zdrojích financování, ani že pokud by společníci nedotovali žalobkyni,
snížení majetku o hodnotu zboží určenou k propadnutí by bylo zjevně likvidační. Jak vyplývá
z výše shrnutého odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalovaný naopak označil půjčky
společníků za rozhodující pro fungování společnosti. Tyto půjčky pak byly žalobkyni
poskytovány v průběhu celého sledovaného období (do něhož žalovaný zahrnul zdaňovací
období před i po r. 2009) bez ohledu na uložení sankce. Lze souhlasit s názorem žalovaného,
že tento způsob financování žalobkyně je hlavním nástrojem k dalšímu fungování žalobkyně a
za této situace, když i po uložení sankce žalobkyně byla schopna bez zásadních omezení dále
rozvíjet své podnikání, nelze v takové sankci spatřovat rdousící, tím méně likvidační účinek.
Jelikož byl přezkum přiměřenosti sankce omezen na hlediska ústavně zaručených
práv, a správní orgán je oprávněn na základě toho buď uložit propadnutí veškerého zajištěného
zboží anebo tuto sankci vůbec neuložit, nepřipadá v úvahu posuzování přiměřenosti této sankce
z pohledu tvrzení o menší závažnosti provinění, která byla užita při snížení pokuty odvolacím
orgánem na 100.000,- Kč.
Na základě výše uvedeného soud neshledal žalobní námitky důvodnými, a žalobu
proto zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s.ř.s. , podle kterého by
měl nárok na jejich náhradu žalovaný, který měl ve věci plný úspěch. Žalovanému však žádné
náklady řízení nevznikly, a proto jejich náhrada nebyla žádnému z účastníků přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho
doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem
Moravské náměstí 6, Brno, a to ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení rozsudku. O
kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením
pokračování 10 30 A 50/2014
shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li
poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže
následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze
prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a
kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti
němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o
tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí,
má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno
pro výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní
symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze
získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Plzni dne 29. května 2015
JUDr. PhDr. Petr Kuchynka, Ph.D., v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Bc. Michaela Karásková