Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

59 Af 33/2014 - 35

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodl v senátu složeném

z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL. M. a JUDr. Pavla

Vacka v právní věci žalobce Ing. J.H., bytem XX, zastoupeného Mgr. Davidem

Hejzlarem, advokátem se sídlem 1. máje 97, 460 01 Liberec, proti žalovanému

Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, o

žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2014, č. j. 9089/14/5000-14304-702525,

t a k t o :

I. Žaloba proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 2. 4. 2014,

č. j. 9089/14/5000-14304-702525, s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I. Předmět řízení

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného

rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí

Finančního úřadu pro Liberecký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 26. 9. 2013,

č. j. 1054016/13/2602-05800-506933, jímž správce daně rozhodl o registraci žalobce k dani

z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) k datu 1. 1. 2013.

Důvodem registrace žalobce k DPH z úřední povinnosti bylo zjištění správce daně,

že žalobce v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009 překročil obrat pro povinnou registraci

k DPH a nepodal přihlášku k registraci do patnácti dnů po skončení kalendářního měsíce,

ve kterém překročil stanovený obrat 1 000 000 Kč.

Žalobce se registraci k DPH bránil, v odvolání a jeho doplnění napadl výklad podaný správcem daně a uváděl, že hodnota obratu pro účely registrace DPH činila 949 752 Kč jako

Pokračování 2 59Af 33/2014

rozdíl mezi vystavenými fakturami za uskutečněná zdanitelná plnění ve výši 1 117 814 Kč a nezaplacenými fakturami ve výši 168 062 Kč.

V odůvodnění napadeného rozhodnutí se žalovaný ztotožnil s výkladem § 6 odst. 2

, o dani z přidané hodnoty (dále jen „ “), ve znění

účinném do 31. 12. 2009, který učinil správce daně. Žalovaný uvedl, že podkladem pro

stanovení výše obratu byla kniha vydaných faktur za dané období a rozhodujícím kritériem

pro zahrnutí určité částky do obratu podle bylo uskutečnění

konkrétního plnění, nikoliv zda v daném období došlo k přijetí určité částky vztahující se

k plnění zahrnovanému do obratu pro účely DPH. Novelou zákonem

č. došlo k odstranění rozporu s Směrnice 206/112/ES,

podle něhož se do obratu počítá hodnota plnění bez ohledu na způsob účtování. Od 1. 1. 2009

ze plyne, že do obratu všech subjektů se zahrnují úplaty za zdanitelná plnění

a za plnění osvobozená nárokem na odpočet daně na vstupu. Žalovaný citoval znění § 6

odst. 2 ve znění účinném od 1. 1. 2008 a poukázal na odlišný způsob stanovení

obratu od 1. 1. 2009 s dovoláním se na důvodovou zprávu k novele zákona DPH, podle níž se

jednotlivé úplaty zahrnují do obratu až ke dni uskutečnění zdanitelného plnění. Není tedy

důležité, kdy bylo plnění zaplaceno. Dle žalovaného daný výklad z textu § 6 odst. 2 zákona

o DPH a důvodové zprávy zcela vyplývá a slovo „náleží“ nelze ztotožňovat se slovem

„obdržel“. Žalovaný odmítnul námitky, v nichž se dovolával žalobce uplatnění zásady

in dubio mitius s tím, že dikce daného ustanovení je jednoznačná a nezavdává důvod k více

podloženým výkladům. Podle žalovaného správce daně do obratu správně zahrnul

ta uskutečněná plnění v roce 2009, za která žalobci náleží úplata, tedy za která úplatu

očekával, ať mu byla v daném roce uhrazena či nikoliv. Žalovaný se dále ohradil proti

průtahům, se kterými bylo k registraci DPH přikročeno. Uvedl, že správce daně nemůže dané

údaje zjistit vždy okamžitě z podaného daňového přiznání. V daném případě rozhodné

skutečnosti zjistil při vyhledávací činnosti a registrační řízení zahájil bez zbytečného odkladu

podle , daňového řádu.

II. Žalobní námitky

Žalobce se neztotožnil s výkladem , který byl proveden

správci daně. Uvedl, že podle ve znění účinném do 31. 12. 2009

se úplatou rozumí zaplacení v penězích nebo platebními prostředky nahrazujícími peníze nebo

poskytnutí nepeněžitého plnění. Ze znění tohoto ustanovení vycházel a počítal se souhrnem

úplat, které byly z jeho strany kalkulovány při posouzení vzniku jeho povinnosti k registraci

dle , tedy částkou 949 752 Kč jako rozdílem mezi fakturami vydanými

ve výši 1 117 814 Kč a rozdílem nezaplacených faktur ve výši 168 062 Kč. Žalobce uvedl,

že stanovený obrat nebyl z jeho strany dosažen ani v dalších zdaňovacích obdobích roku

2010, 2011 a 2012, což bylo potvrzeno i správcem daně v protokolu o kontrole zjištění DPH

náhradním způsobem. Žalobce vycházel z dikce tehdy účinného zákona, který při vymezení

obratu vycházel z pojmu „souhrn úplat“, potažmo „souhrn přijatých plateb nebo poskytnutých

nepeněžitých plnění“, nikoliv z pojmu souhrnu uskutečněných zdanitelných plnění, jak

dovozoval žalovaný. Podle žalobce nelze bez dalšího ztotožňovat pojem „příjmy

za uskutečněná plnění“ dle ve znění účinném do 31. 12. 2008 s pojmem

„úplaty“, který zákon používal včetně jednoznačné definice od roku 2009.

Z podle žalobce jednoznačně vyplývá, že pojem „úplata“ je

Pokračování 3 59Af 33/2014

nutno vykládat v úzké vazbě na pojem „platba“, neboť zahrnuje též zaplacení ve formě

nepeněžitého plnění. Z toho žalobce dovozoval, že pokud oproti uskutečněnému plnění

(vydaným fakturám) nestojí jakákoliv kompenzace ať peněžitá či nepeněžitá, nelze hovořit

o úplatě ve smyslu , a tedy vydané faktury nelze zahrnovat

do obratu ve smyslu § 6 odst. 2 citovaného zákona.

Pokud znění daného ustanovení vyvolává pochybnosti, pak bylo na místě aplikovat

zásadu in dubio mitius a citované ustanovení vyložit v jeho prospěch. Žalobce se v tomto

směru dovolal nálezu Ústavního soudu sp. zn. ze dne 13. 9. 2007 a rozsudku

Nejvyššího správního soudu č. j. -64. Žalobce se ohradil proti stanovisku

žalovaného, podle něhož měla jednoznačnost zákona vyplývat z důvodové zprávy k zákonu.

Žalobce poukázal na následnou novelizaci na základě s účinností

od 1. 1. 2010, kdy z pojmu „úplata“ byl odstraněn definiční znak úplaty v podobě zaplacení,

čímž došlo ke sjednocení definice „obratu“ pro daňové subjekty, které vedou účetnictví i pro

ty, které vedou daňovou evidenci. Je tedy zřejmé, že znění zákona do konce roku 2009 nebylo

jednoznačné. U každé legislativní změny je nutno vycházet z racionality činnosti zákonodárce

a z předpokladu, že žádná změna zákona není samoúčelná.

Na závěr žalobce uvedl, že po rozhodnutí o registraci žalobce k DPH od 1. 1. 2013

zahájil správce daně kontrolu DPH směřující ke stanovení daně náhradním způsobem. Toto

pro něho mělo nepříznivé důsledky, neboť z důvodu uplynutí prekluzivních lhůt ve vztahu

k období roku 2009 již neměl možnost situaci řešit tím, že by požadovanou DPH klientům

doúčtoval. Správce daně nejenže nepostupoval v souladu se zásadou in dubio mitius, ale

postupoval v takových časových souvislostech, které umocnily negativní dopady jeho

rozhodnutí. Je přitom nepochybné, že správce daně měl a mohl jednat již v roce 2010 bez

zbytečných průtahů poté, co měl k dispozici daňové přiznání žalobce za rok 2009.

Z uvedených důvodů žalobce navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného

a požadoval nahradit náklady řízení, které vyčíslil ve výši celkem 19 456 Kč.

III. Vyjádření žalovaného správního orgánu

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný navrhoval, aby soud žalobu jako

nedůvodnou zamítl. Plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a zdůraznil, že § 6

odst. 2 je nutno vyložit tak, že rozhodným kritériem pro zahrnutí určité částky

do obratu bylo uskutečnění konkrétního plnění, nikoliv zda došlo k přijetí určité částky

vztahující se k plnění zahrnovanému do obratu pro účely DPH. I pokud by za pojem „úplaty“

v předmětném ustanovení dosadil pojem „zaplacení“, je z textu ustanovení zřejmé,

že zákonodárce má na mysli, že součástí obratu jsou úplaty, které osobě povinné k dani

náleží, tj. mají jí být poskytnuty (uhrazeny) jako protihodnota za uskutečněná plnění, nikoliv

jen ty, které jí již poskytnuty (uhrazeny, zaplaceny) byly. Žalovaný v napadeném rozhodnutí

odkázal na důvodovou zprávu k , aby argumentačně podpořil svůj závěr.

Podle důvodové zprávy se do obratu započítává úplata, kterou osoba povinná k dani obdržela

nebo má obdržet za uskutečněné plnění s místem plnění v tuzemsku. Proto nebylo třeba

aplikovat zásadu in dubio mitius, ani zásadu in dubio pro liberate, neboť daná právní norma

nevyvolává nejasnosti.

[OBRÁZEK]Pokračování 4 59Af 33/2014

IV. Posouzení věci soudem

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející

v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního , soudního řádu

správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), v rozsahu a mezích uplatněných

žalobních námitek v souladu s , vycházeje přitom ze skutkového a právního

stavu v době rozhodování správního orgánu ve smyslu , a dospěl k závěru,

že žaloba není důvodná.

Skutkové okolnosti případu nejsou mezi účastníky sporné. Žalobce vedl daňovou

evidenci. V období od 1. 1. do 31. 12. 2009 vystavil faktury za uskutečněná zdanitelná plnění

v celkové výši 1 117 814 Kč, přičemž nesplacené zůstaly faktury ve výši 168 062 Kč. Rovněž

nespornou skutečností zůstává, že žalobce po uplynutí daného období nepodal přihlášku

k registraci k DPH. Podstatou sporu je otázka způsobu určení výše obratu, která je rozhodná

pro posouzení, zda obrat žalobce přesáhl za zákonem stanovené období zákonem stanovený

limit 1 000 000 Kč a zda měl být registrován jako plátce DPH. Rozhodným je výklad § 6 odst.

2 ve znění účinném od 1. 1. 2009.

Podle , ve znění účinném od 1. 1. 2009, po přijetí tzv. velké

novely , se obratem pro účely tohoto zákona rozumí

souhrn úplat bez daně, včetně dotace k ceně, které osobě povinné k dani náleží za uskutečněná

plnění, kterými jsou dodání zboží, převod nemovitosti a poskytnutí služby, s místem plnění

v tuzemsku, jde-li o úplaty za

a) zdanitelné plnění,

b) plnění osvobozené od daně s nárokem na odpočet daně, nebo

c) plnění osvobozené od daně bez nároku na odpočet daně podle § 54 až 56, jestliže nejsou

doplňkovou činností uskutečňovanou příležitostně. Do obratu se nezahrnuje úplata z prodeje

hmotného majetku a odpisovaného nehmotného majetku nebo pozemků, které jsou

dlouhodobým hmotným majetkem, o kterých osoba povinná k dani účtuje nebo o kterých vede

evidenci.

Je sice pravdou, že dle ve znění účinném od 1. 1.

2009 se pro účely tohoto zákona úplatou rozumělo zaplacení v penězích nebo platebními

prostředky nahrazujícími peníze nebo poskytnutí nepeněžitého plnění, přičemž k upřesnění

pojmu úplata (dle důvodové zprávy k ) došlo od 1. 1. 2010 tak,

že úplatou se napříště rozumí částka v penězích nebo v platebních prostředcích nahrazujících

peníze nebo hodnota poskytnutého nepeněžního plnění, přesto má soud za to, tato skutečnost

není dostatečným argumentem pro závěr, že ve smyslu ve znění

posuzovaném bylo na místě do obratu zahrnout pouze souhrn přijatých plateb (nebo

poskytnutých nepeněžitých plnění), jak se toho domáhá žalobce.

Podíváme-li se blíže na text vykládaného ustanovení, na první pohled by se mohlo

zdát, že obratem jsou pouze úplaty za definovaná plnění, tedy přísně vzato slovy § 4 odst. 1

písm. a) cit. zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009, zaplacení, tj. platby ať poskytnuté

v penězích či platebními prostředky peníze nahrazujícími včetně nepeněžitého plnění. Takový

omezený jazykový výklad však nereflektuje zbývající část zákonné normy, která jednoznačně

odkazuje na to, že se obratem jsou úplaty, které náleží osobě povinné k dani za uskutečněná

Pokračování 5 59Af 33/2014

plnění. Pokud je tedy text ustanovení vnímán v celku, má soud

za to, že je na místě vykládat jej tak, že součástí obratu jsou úplaty (ve smyslu vyjádření

hodnoty plnění ať už v penězích či hodnoty nepeněžního plnění), které osobě povinné k dani

náleží; tedy úplaty, na které má taková osoba nárok ve vztahu k uskutečněným stanoveným

plněním, tj. takové, které jí mají být za uskutečněná plnění poskytnuty. Podstatná je tedy

především vazba na uskutečnění konkrétních plnění definovaných v cit. ustanovení, v

rozhodném období 12 po sobě jdoucích kalendářních měsíců.

Podaný výklad vycházející z textu ustanovení pak zcela

odpovídá smyslu přijaté novelizace cit. ustanovení Ten lze

jednoznačně vyčíst z důvodové zprávy k tomuto zákonu. Podle bodu 22 důvodové zprávy

bylo cílem zákonodárce změnit dosavadní pojem obratu. Novelizace měla přinést odklon

od dosavadního ztotožnění obratu s výnosy u osob vedoucích účetnictví, resp. s příjmy u osob

ostatních (srov. znění daného ustanovení do 31. 12. 2008), vyrovnání přístupu ke všem

osobám povinným k dani, které uskutečňují ekonomickou činnost, bez ohledu na účtování

nebo evidenci transakce, neboť rozhodujícím kritériem pro zahrnutí částek do obratu bude

uskutečňování ekonomické činnosti. „Do obratu se započítává úplata za uskutečněná plnění,

a úplata přijatá před uskutečněním (zálohy) bude vstupovat do obratu ke dni uskutečnění

plnění. Do obratu se tedy započítává úplata, kterou osoba povinná k dani obdržela nebo má

obdržet za uskutečněné plnění s místem plnění v tuzemsku.“

Nelze pominout, že důvodem přijaté změny definice obratu v § 6 odst. 2 zákona

o DPH byla snaha o uvedení do souladu se Směrnicí Rady 2006/112/ES ze dne

28. listopadu 2006, o společném systému daně z přidané hodnoty. Čl. 288 uvedené směrnice

pak obrat též vnímá jako souhrn částek vyjadřujících hodnotu definovaných plnění. Správními

orgány podaný výklad obratu pro účely povinné registrace k DPH je tak eurokonformní.

I podle názoru soudu je tedy výklad ve znění účinném

od 1. 1. 2009 jednoznačný a nedával prostor pro užití zásady in dubio pro mitius, jak se toho

žalobce s odkazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu

dovolává.

Správce daně a žalovaný tedy v případu žalobce nepochybili, pokud do obratu pro

účely registrace k DPH zahrnuli ve smyslu nejen částku ve výši

949 752 Kč, kterou představovaly zaplacené faktury v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009,

ale také částku 168 062, která měla v daném období za uskutečněná plnění náležet žalobci dle

vystavených faktur, přestože k jejímu zaplacení v tomto období ještě nedošlo.

Zmiňuje-li v závěru žaloby žalobce negativní důsledky, které mu časový sled událostí

spojených s postupem správce daně při vydání rozhodnutí o registraci k DPH přinesl, pak

soud konstatuje, že tyto negativní důsledky samy o sobě nemohou vyústit v závěr

o nezákonnosti vydaných rozhodnutí. Žalobce pak konkrétně nenamítá, že by správce nebyl

dle určitého zákonného ustanovení oprávněn výši obratu za období od 1. 1. do 31. 12. 2009

prověřit a o registraci žalobce k DPH s účinností od 1. 1. 2013 rozhodnout. Správci daně nelze

dle přesvědčení soudu vytýkat, že k registraci žalobce k DPH nepřistoupil již na základě

podaného daňového přiznání za rok 2009, ale až v souvislosti s provedením místního šetření

v rámci vyhledávací činnosti správce daně, k níž je oprávněn dle § 11 ods.t 1 písm. b), § 78

Pokračování 6 59Af 33/2014

, daňového řádu. Přiznaný příjem v daňovém přiznání k dani z příjmů

fyzických osob za rok 2009 nemusí nutně odpovídat výši obratu podle § 6 odst. 2 zákona

o DPH a správce daně žádné zákonné ustanovení nezavazuje přistoupit k prověření

skutečností rozhodných pro závěr o povinné registraci k DPH v návaznosti na podané daňové

přiznání.

Z uvedených důvodů soud žalobě nevyhověl a zamítl ji postupem dle § 78 odst. 7

Ve věci bylo rozhodnuto, aniž by soud nařídil ústní jednání, a to v souladu s

odst. 1 , neboť žalobce s takovým postupem soudu souhlasil a žalovaný ve stanovené

lhůtě o projednání věci při ústním jednání nežádal.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení ,

dle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo

na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,

který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalovaný správní orgán, ten ale náhradu

nákladů řízení nežádal, ostatně mu ani žádné náklady přesahující rámec jeho běžné činnosti

nevznikly, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu řízení právo.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů

ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více)

vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí

6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým

označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení

rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek,

je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty

k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1

a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení

rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej

stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to

neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná

nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle

zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud.

Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího

správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách:

www.nssoud.cz.

V Liberci dne 9. dubna 2015.

Mgr. Lucie Trejbalová,

předsedkyně senátu