Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 Afs 142/2014 - 34

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobkyně: Z. K., zastoupené Ing. Ladislavem Kubicou, daňovým poradcem se sídlem Rokycanova 1929, Sokolov, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 20. 12. 2012, čj. 9590/12-1100-401062, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2014, čj. – 83,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 6. 2014, čj. – 83, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I.

[1] Platebním výměrem ze dne 20. 1. 2012, čj. 6831/12/128912400709 (dále jen „platební výměr“), Finanční úřad v Karlových Varech (dále jen „správce daně“) vyměřil žalobkyni daň z příjmů fyzických osob za rok 2007 ve výši 190 292 Kč.

[2] Rozhodnutím ze dne 20. 12. 2012, čj. 9590/12-1100-401062 (dále jen „napadené rozhodnutí“), Finanční ředitelství v Plzni zamítlo odvolání žalobkyně proti shora uvedenému platebnímu výměru a tento platební výměr potvrdilo.

[3] Ve věci původně rozhodovalo Finanční ředitelství v Plzni, které však bylo ke dni 31. 12. 2012 zrušeno , o Finanční správě České republiky. Jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství, přičemž dle platí, že jsou-li v rozhodnutích vydaných při správě daní uvedeny územní finanční orgány, zde Finanční ředitelství v Plzni, rozumí se jimi orgány finanční správy příslušné dle , v tomto případě tedy Odvolací finanční ředitelství (dále též „žalovaný“).

II.

[4] Žalobkyně podala proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni žalobu ke Krajskému soudu v Plzni. Krajský soud zrušil napadené rozhodnutí pro nezákonnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Podle krajského soudu bylo napadené rozhodnutí vydáno po uplynutí lhůty pro vyměření daně podle , o správě daní a poplatků ve znění do 31. 12. 2010 (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Správce daně neučinil před uplynutím této lhůty žádný úkon, který by měl za následek přerušení běhu lhůty pro vyměření daně podle zákona o správě daní a poplatků. Za takový úkon nelze považovat výzvu k podání daňového přiznání ze dne 19. 10. 2010, kterou žalobkyně převzala dne 21. 10. 2010, neboť správce daně neuvedl v této výzvě konkrétní pochybnosti o správnosti postupu žalobkyně (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2006, čj. – 94).

[5] Úkonem přerušujícím běh lhůty nebyla ani výzva k odstranění pochybností ze dne 15. 11. 2010, neboť tato výzva byla rovněž nekonkrétní. Správce daně sice následně vydal dne 17. 8. 2012 další výzvu, v níž jednoznačně vyjádřil nutnost prokázat oprávněnost žalobkyní uplatněných výdajů, ale stalo se tak až po marném uplynutí lhůty pro vyměření daně.

[6] Krajský soud také uvedl, že žalobkyně unesla v této věci důkazní břemeno, neboť v souladu s § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků prokázala předloženými důkazy skutečnosti, k jejichž prokázání ji vyzval správce daně. Důkazní břemeno poté přešlo na žalovaného. Výdaje na nákup zboží v USA, které podle žalobkyně souvisely s ostatními příjmy za rok 2007, nebylo možné zpochybnit pouze na základě informace z celního ředitelství, že žalobkyně nepředložila toto zboží k proclení. Existovaly i jiné způsoby, jak mohlo být zboží zasláno z USA.

III.

[7] Žalovaný (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Nesouhlasil s názorem krajského soudu, že výzva k podání daňového přiznání ze dne 19. 10. 2010 nebyla způsobilá přerušit běh prekluzivní lhůty k vyměření daně. Správce daně byl povinen vyzvat žalobkyni k podání daňového přiznání na základě konkrétních pochybností a byl povinen ji obeznámit s těmito pochybnostmi, nebyl však povinen výslovně uvádět tyto pochybnosti i v následné výzvě k podání daňového přiznání, neboť § 40 zákona o správě daní a poplatků takový požadavek nestanoví (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. ).

[8] Názor krajského soudu, že správce daně vyzval žalobkyni k podání daňového přiznání bez dalšího, je v rozporu se správním spisem. Z protokolu o ústním jednání ze dne 19. 10. 2010 vyplývá, že správce daně seznámil žalobkyni s informacemi z internetového portálu AUKRO, podle nichž měla v roce 2007 příjmy z prodeje ve výši 760 642 Kč a v roce 2008 ve výši 73 180 Kč. Teprve poté ji vyzval k podání daňového přiznání.

IV.

[9] Podle vyjádření žalobkyně ke kasační stížnosti směřovala tato stížnost pouze proti důvodům rozsudku krajského soudu, a nikoli proti výroku ve věci samé, a opírala se o jiné důvody než ty, které jsou uvedeny v Žalobkyně se ztotožnila s rozsudkem krajského soudu a navrhla kasační stížnost zamítnout.

V.

[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (, 4 ).

[11] Kasační stížnost je důvodná.

[12] Podle stěžovatele krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, že výzva k podání daňového přiznání ze dne 19. 10. 2010 nebyla způsobilá přerušit běh lhůty pro vyměření daně. Tato námitka je důvodná.

[13] Podle § 47 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků nebylo lze daň vyměřit ani doměřit, či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost, nebo do tří let od vzniku daňové povinnosti u těch daní, které nemají zdaňovací období, pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. , je třeba lhůtu podle tohoto ustanovení počítat od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost (tzv. pravidlo „3+0“). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu potvrdil závěry Ústavního soudu pro všechny typy daní, u nichž je dána povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2011, čj. – 98, č. 2230/12011 Sb. NSS, a čj. – 122, čj. 2229/2011 Sb. NSS).

[14] Podle § 47 odst. 2 věty první zákona o správě daní a poplatků platilo, že byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven.

[15] Zákon o správě daní a poplatků byl zrušen ke dni 31. 12. 2010 a s účinností od 1. 1. 2011 nahrazen , daňovým řádem (dále jen „“). Podle daňového řádu platí, že „běh a délka lhůty pro vyměření, která započala podle dosavadních právních předpisů a neskončila do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona posuzuje podle ustanovení tohoto zákona, která upravují lhůtu pro stanovení daně; okamžik počátku běhu této lhůty určený podle dosavadních právních předpisů zůstává zachován. Účinky právních skutečností, které mají vliv na běh této lhůty a které nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzují podle dosavadních právních předpisů.“ Způsobilost výzvy k podání daňového přiznání ze dne 19. 10. 2010, resp. výzvy k odstranění pochybností ze dne 15. 11. 2010 založit nový běh lhůty pro vyměření daně se tedy posoudí podle zákona o správě daní a poplatků.

[16] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se zabýval podmínkami, za nichž je úkon správce daně způsobilý přerušit běh lhůty pro vyměření daně, v usnesení ze dne 16. 5. 2006, čj. – 94. Mimo jiné vyslovil, že úkon přerušující lhůtu musí být výrazem procesní aktivity ústící ve vyměření či dodatečné stanovení daně a musí vycházet z určitých pochybností o správnosti postupu daňového subjektu nebo o správnosti předchozího vyměření. Zároveň uvedl, že za nepřípustně extenzivní je nutno považovat takový výklad, podle kterého by bylo možné lhůtu pro vyměření daně znovu otevřít bez konkrétního důvodu a jen pro eventuální budoucí možné pochybnosti.

[17] Podle krajského soudu nebyla výzva k podání daňového přiznání ze dne 19. 10. 2010 způsobilá přerušit běh lhůty pro vyměření daně, neboť v ní správce daně neuvedl konkrétní pochybnosti o správnosti postupu žalobkyně. Podle krajského soudu nebylo dostačující, že správce daně sdělil žalobkyni důvody svých pochybností na ústním jednání, pokud tyto pochybnosti následně nespecifikoval ve výzvě k podání daňového přiznání.

[18] Těmto závěrům krajského soudu nelze přisvědčit. Podle § 40 odst. 1 věty první zákona o správě daní a poplatků platilo, že „daňové přiznání nebo hlášení je povinen podat každý, komu vzniká v souladu s tímto zákonem nebo zvláštním předpisem tato povinnost, nebo ten, koho k tomu správce daně vyzve.“ Správce daně není oprávněn vyzývat daňové subjekty k podání daňového přiznání podle své libovůle. V souladu se základními zásadami daňového řízení (srov. § 2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků a § 5 odst. 3 daňového řádu) a s ústavním zákazem nepřípustných zásahů do autonomní sféry jednotlivce je povinen nejprve získat indicie nasvědčující tomu, že konkrétní osoba, kterou hodlá vyzvat k podání daňového přiznání, mohla opomenout daňovou povinnost uloženou jí právními předpisy. Následná výzva k podání daňového přiznání podle § 40 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků je podle judikatury Nejvyššího správního soudu způsobilá založit běh nové lhůty pro vyměření daně podle § 47 odst. 2 téhož zákona, pokud splní zákonem dané náležitosti daňového rozhodnutí a je daňovému subjektu doručena (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2005, čj. – 80, dále například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2009, čj. – 80, či ze dne 30. 4. 2013, čj. – 56).

[19] Shora uvedené není v rozporu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. – 94, kterým argumentoval krajský soud. Rozšířený senát vyslovil, že úkon správce daně podle § 47 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků musí vycházet z určitých pochybností o správnosti postupu daňového subjektu. Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci.

[20] Ze správního spisu je zřejmé, že správce daně postupoval v souladu se shora uvedenou judikaturou. Pochybnosti o správnosti postupu žalobkyně získal na základě informací z databáze internetového portálu AUKRO, podle nichž měla žalobkyně v letech 2007 a 2008 příjmy z prodeje prostřednictvím tohoto portálu. S těmito poznatky seznámil žalobkyni na ústním jednání dne 19. 10. 2010 a teprve poté jí zaslal písemnou výzvu k podání přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2007, která byla žalobkyni doručena dne 21. 10. 2010. Správce daně tedy vyzval žalobkyni k podání daňového přiznání na základě konkrétních pochybností a až poté, co ji seznámil s těmito pochybnostmi. Za těchto okolností byla výzva k podání daňového přiznání doručená žalobkyni dne 21. 10. 2010 způsobilá založit běh nové tříleté lhůty pro vyměření daně z příjmů žalobkyně za rok 2007. Lhůta pro vyměření daně tedy začala běžet znovu od 1. 1. 2011 (srov. § 47 odst. 2 věta první zákona o správě daní a poplatků). Napadené rozhodnutí bylo vydáno 20. 12. 2012 a doručeno žalobkyni dne 28. 12. 2012, tedy v době, kdy lhůta pro vyměření daně dosud neuplynula.

[21] Z hlediska běhu lhůty pro vyměření daně tedy již nebylo rozhodné, zda následná výzva k odstranění pochybností ze dne 15. 11. 2010 obsahovala všechny náležitosti podle § 43 odst. 1 věty první zákona o správě daní a poplatků. Lze proto pouze připomenout, že stěžovatel posléze výzvou ze dne 17. 8. 2012 žalobkyni sdělil, že podle informace z Celního ředitelství Plzeň nebyla vedena v evidenci dovozů za rok 2007, a vyzval ji, aby prokázala, že předložené doklady o nákupu zboží v USA v roce 2007 se týkaly výdajů uskutečněných na dosažení příjmů vykázaných v daňovém přiznání.

[22] S poukazem na shora uvedené důvody zrušil Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (srov. ).

[23] Nejvyšší správní soud blíže nezkoumal, zda žalobkyně unesla důkazní břemeno k prokázání oprávněnosti deklarovaných výdajů, které uplatnila oproti zjištěným příjmům. Úvaha krajského soudu představovala ve vztahu k nosným rozhodovacím důvodům jeho rozsudku obiter dictum. Především však stěžovatel neučinil tyto souvislosti součástí kasačních námitek.

[24] V navazujícím řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným v tomto rozsudku (srov. ). V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (srov. věta první ).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 19. března 2015

JUDr. Jan Passer

předseda senátu