Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 As 87/2014 - 41

- 43

pokračování

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové

a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: J. B. – D., zastoupený JUDr. Ing. Martinem Florou, advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové, za účasti osoby zúčastněné na řízení: L. M., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 3. 2014, č. j. – 42,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobci s e v r a c í zaplacený soudní poplatek ve výši 5.000 Kč, který bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce žalobce JUDr. Martina Flory, advokáta se sídlem Lidická 57, Brno, do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 3. 2014, č. j. – 42, vyslovil nicotnost rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 31. 5. 2012, č. j. 1372/UP/2012/Jj), kterým bylo zamítnuto jako nepřípustné podle ust. , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), odvolání žalobce (dále jen „ “) proti souhlasu s umístěním a provedením ohlášené stavby „Rodinný dům, N., R.“ ze dne 3. 8. 2010, č. j. Výst. 1126/2010/Mi, OH – 91/10, vydaným Městským úřadem Nové město nad Metují (dále jen „stavební úřad“). Krajský soud v odůvodnění rozsudku předně odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012, č. j. – 76, v němž byla otázka právní povahy souhlasů podle , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) řešena. Závěry vyslovené rozšířeným senátem v citovaném usnesení pak krajský soud shrnul tak, že „souhlasy vydávané dle jsou jinými úkony dle IV. části a postup vedoucí k jejich vydání je upraven v této části zákona.“ Proto je třeba v daném případě souhlas s umístěním a provedením stavby ze dne 3. 8. 2010, č. j. Výst. 1126/2010/Mi, OH-91/10, hodnotit jako jiné úkony podle IV. části , kdy se nejedná o správní rozhodnutí, proti nimž by bylo možno podávat odvolání podle ust. a násl. a jako o takových o nich rozhodovat, jak to nesprávně učinil krajský úřad. Nejsou tak rozhodnutími ve smyslu ust. , přičemž soudní ochrana práv třetích osob proti jejich účinkům je zaručena žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle ust. a násl. Krajský úřad tak nepostupoval v souladu se zákonem, když o stěžovatelově odvolání proti územnímu souhlasu a ohlášení stavby rozhodoval podle části třetí . K takovému výkonu pravomoci totiž neměl oporu v zákoně, a tudíž vytvořil rozhodnutí, které trpí natolik závažnou vadou, že je třeba ho označit za nicotné. Krajský soud přitom poukázal na ust. , podle kterého je nicotné rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný. Proto podle ust. vyslovil nicotnost napadeného správního rozhodnutí a z toho důvodu ho nepřezkoumával v mezích žalobních bodů. Je-li totiž napadené správní rozhodnutí nicotné, tj. je považováno podle právní teorie za neexistující, pak je zcela nepřípadné zabývat se věcnou argumentací obsaženou v žalobě.

Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů podle ust. a d) V kasační stížnosti nejprve uvedl, že základ zásahu do jeho práv, tedy územní souhlas s umístěním a provedením ohlášené stavby, nebyl napadeným rozsudkem nijak dotčen. Z napadeného rozsudku přitom plyne, že jediným důvodem, pro který krajský soud nevěnoval přezkumu předmětných souhlasů pozornost, a pro který rovněž dospěl k závěru, že stěžovateli nepřísluší právo na náhradu nákladu řízení, je skutečnost, že nereagoval na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012, č. j. - 76 a neprovedl v návaznosti na toto usnesení „transformaci žaloby“ podle ust. Tento závěr je však nesprávný, neboť krajský soud vycházel z právního názoru vysloveného rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu, se kterým však nesouhlasí. Krajským soudem požadovanou „transformaci žaloby“ nepovažuje ani za možnou, ani za nezbytnou z hlediska ochrany jeho práv dotčených způsobem popsaným v žalobě. Podle stěžovatelova názoru je třeba považovat územní souhlas vydaný podle ust. za správní rozhodnutí. Z tohoto důvodu byl oprávněn podat proti němu odvolání a byl také oprávněn podat proti rozhodnutí krajského úřadu jako odvolacího orgánu žalobu podle ust. a násl. „Transformace žaloby“ proponovaná krajským soudem nebyla možná, neboť jejím výsledkem by vznikl stav, kdy by žalobu bylo nutno odmítnout pro opožděnost podle ust. Nemožnost „transformace žaloby“ navíc vyplývala ze skutečnosti, že jeden z aktů, jimiž bylo do práv stěžovatele zasaženo, a to rozhodnutí krajského úřadu, měl zcela nepochybně charakter správního rozhodnutí, k jehož soudnímu přezkumu byla žaloba podaná podle ust. a násl. plně způsobilá. Za daného stavu však bylo na místě zabývat se i otázkou, zda podaná žaloba umožňuje soudní přezkum napadeného aktu správního orgánu i při jeho novém právním hodnocení. Stalo-li se totiž po podání žaloby zřejmým, že brojí nejen proti správnímu rozhodnutí, nýbrž také proti nezákonnému zásahu, který rozhodnutím není, a dospěl-li krajský soud současně k závěru, že žaloba nesplňuje požadavky kladené v ust. , na žalobu proti nezákonnému zásahu, stalo se eo ipso zřejmým, že žaloba trpí vadami. Za této situace měl krajský soud postupovat podle ust. s. ř .s. a vyzvat stěžovatele k opravě nebo odstranění vad žaloby, stanovit mu k tomu lhůtu a poučit jej, že nebude-li žaloba v této lhůtě doplněna nebo opravena a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud žalobu usnesením odmítne, což krajský soud neučinil. považuje postup krajského soudu užitý při vydání napadeného rozsudku za projev přepjatého formalismu, který lze hodnotit jako zásah do jeho práva na spravedlivý proces podle a násl. d. V závěru kasační stížnosti uvedl, že setrvává na názoru, že napadené rozhodnutí krajského úřadu a souhlas s umístěním a provedením ohlášené stavby jsou nezákonnými rozhodnutími, přičemž zopakoval argumentaci uvedenou v žalobě. Stavebník podle stěžovatele nesplnil povinnosti vyplývající z ust. a , neboť nepředložil souhlas stěžovatele jako vlastníka okolních lesních pozemku, ani jej o stavebním záměru neinformoval. Pokud tedy stavební úřad za této situace vydal souhlas s umístěním a provedením ohlášené stavby, postupoval v rozporu se zákonem, když pro tyto zjednodušující procesní postupy nebyly splněny podmínky stanovené ve stavebním zákoně. tak byl zásadním způsobem zkrácen na svých právech, neboť v sousedství jeho lesních pozemků byla povolena výstavba, která má za následek vznik přímých omezujících zásahů do jeho vlastnického práva. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu, rozhodnutí krajského úřadu, jakož i souhlas s umístěním a provedením ohlášené stavby. Pro případ, že by se Nejvyšší správní soud neztotožnil se stěžovatelovým právním hodnocením a dospěl k závěru, že souhlas s umístěním a provedením ohlášené stavby není správním rozhodnutím, navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozhodl, že napadený rozsudek krajského soudu se zrušuje, rozhodnutí krajského úřadu je nicotné, a že souhlas s umístěním a provedením ohlášené stavby, byl nezákonným zásahem do práv stěžovatele.

Ve vyjádření ke kasační stížnosti krajský úřad uvedl, že s ohledem na právní názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vyslovený v usnesení ze dne 18. 9. 2012, č. j. – 76, který se týká právní povahy souhlasů vydávaných podle , se ztotožňuje s napadeným rozsudkem krajského soudu, a kasační stížnost považuje za nedůvodnou.

Před věcným posouzením kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud zabýval splněním podmínek řízení.

Podle ust. kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná.

Nejvyšší správní soud předně uvádí, že kasační stížnost musí v zásadě brojit proti výroku rozhodnutí krajského soudu, a nikoliv pouze polemizovat s některými aspekty odůvodnění vyjadřujícími důvody, ze kterých bylo rozhodnuto určitým způsobem, aniž by z takové polemiky bylo možné dovodit, že krajský soud měl ve výsledku rozhodnout jinak.

V dané věci krajský soud při rozhodování o nicotnosti napadeného rozhodnutí vycházel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2012, č. j. – 76, v němž byla řešena otázka právní povahy souhlasů podle a v němž byl vysloven závěr, že „[s]ouhlasy vydávané dle , o územním plánování a stavebním řádu , zejména dle , , , , které stavební úřad výslovně či mlčky činí k ohlášení či oznámení, jsou jinými úkony dle IV. části , . Tyto souhlasy nejsou rozhodnutími ve smyslu , ; soudní ochrana práv třetích osob je zaručena žalobou na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu dle a násl. tohoto zákona.“ Krajský úřad tak podle názoru krajského soudu postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, když o stěžovatelově odvolání proti souhlasu s umístěním a provedením stavby rozhodoval podle části třetí přesto, že k takovému výkonu pravomoci neměl oporu v zákoně, a tudíž vydal rozhodnutí, které trpí natolik závažnou vadou, že se jedná o rozhodnutí nicotné. Podstatou stěžovatelovy argumentace v kasační stížnosti je zpochybňování správnosti právního názoru vysloveného rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v citovaném usnesení, když tvrdí, že územní souhlas vydaný podle ust. je nutno považovat za správní rozhodnutí. tak polemizuje jen s důvody, resp. právním názorem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, které vedly krajský soud k vyslovení nicotnosti napadeného rozhodnutím ve snaze dosáhnout za každou cenu zrušení souhlasu s umístěním a provedením ohlášené stavby. Tento závěr ostatně potvrzuje i formulací petitu v kasační stížnosti. V této souvislosti Nejvyšší správní soud odkazuje na usnesení ze dne 20. 2. 2014, č. j. – 20, ve kterém konstatoval, že „[j]ak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 11. 2003, č. j. - 48, rozsudek ze dne 26. 7. 2007, č. j. - 70, nebo rozsudek ze dne 24. 3. 2010, č. j. - 65, č. 1469/2008 Sb. NSS), práva podat kasační stížnost může vždy využít pouze ta procesní strana, které napadené soudní rozhodnutí neprospívá. Za nepřípustnou kasační stížnost ve smyslu ust. je proto nutno považovat všechny případy, kdy by i případný úspěch stěžovatele v řízení před Nejvyšším správním soudem nemohl vést v konečném důsledku ke změně v jeho právním postavení.“ V daném případě se nepochybně jedná o situaci, kdy s ohledem na právní názor vyjádřený rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 18. 9. 2012, č. j. – 76, nemohlo v žádném případě v řízení o žalobě podle ust. 65 a násl. , potažmo o kasační stížnosti proti rozhodnutí vydaném v takovém řízení, ke změně v právním postavení stěžovatele.

Lze tedy konstatovat, že fakticky brojil jen proti důvodům výroku, kterým byla vyslovena nicotnost napadeného rozhodnutí. Taková kasační stížnost je podle ust. nepřípustná. Nejvyšší správní soud proto z výše uvedených důvodů kasační stížnosti podle ust. ve spojení s ust. a odmítl.

Skutečnost, že Nejvyšší správní soud shledal nepřípustnost kasační stížnosti, vylučuje, aby se věcně zabýval stížními námitkami, a to bez ohledu na to, zda by byly případně důvodné či nikoliv.

O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ust. , za\použití , podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

Osoba zúčastněná na řízení nemá podle ust. právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť jí soudem nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s jejímž plněním by jí vznikly náklady a není dán ani důvod zvláštního zřetele hodný pro přiznání jiných nákladů řízení.

Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla odmítnuta před prvním jednáním, Nejvyšší správní soud na základě ust. in fine , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl, že se stěžovateli vrací zaplacený soudní poplatek v plné výši. Soudní poplatek bude vyplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám zástupce stěžovatele JUDr. Martina Flory do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 5. února 2015

JUDr. Eliška Cihlářová

předsedkyně senátu