Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

59 Af 26/2013 - 36

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném

z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a JUDr. Pavla

Vacka v právní věci žalobce G.T.P. spol. s.r.o., IČ XX, se sídlem XX, zastoupeného Ing.

Jitkou Routkovou, daňovou poradkyní, se sídlem Komenského 87/3, Liberec, proti

žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě

proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 9. 2013, č. j. 22971/13/5000-14504-711335,

t a k t o :

I. Žaloba proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 19. 9. 2013, č. j.

22971/13/5000-14504-711335, s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhá zrušení shora označeného

rozhodnutí žalovaného, kterým bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu v Liberci (dále též

,,správce daně“) ze dne 9. 3. 2011, č. j. 70941/11/192930500320, kterým bylo rozhodnuto o

uplatnění nároku na náhradu nákladů řízení. Text ,,na základě § 107 odst. 5 zákona č.

, daňového řádu (dále jen , d“), ve věci uplatněného nároku na základě

§ 107 odst. 2 a 3 daňového řádu na náhradu účelně vynaložených hotových výdajů výše

uvedeným žadatelem, které v řízení žadateli vznikly“ byl nahrazen textem: ,,podle § 30 odst.

2 písm. c) , o správě daní a poplatků ve znění pozdějších předpisů

(dále jen ,,zákon o správě daní a poplatků“), ve spojení s § 264 odst. 1 daňového řádu ve věci

uplatněného nároku na náhradu nákladů řízení, které měly vzniknout žadateli - XX spol. s.r.o.

Mánesova 2014/2, 466 00 Jablonec nad Nisou, DIČ: XX“. V ostatním zůstal výrok

prvostupňového rozhodnutí nezměněn.

Žalobce nejprve namítá nezákonnost žalobou napadené rozhodnutí, neboť v rozporu s § 102 odst. 1 písm. f) daňového řádu neobsahuje podpis úřední osoby. Žalobce tvrdí, že

[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 2 59Af 26/2013

napadené rozhodnutí obsahuje neplatný podpis XX, u nějž je uvedeno ,,neznámá platnost“, o

pracovním zařazení XX není uvedeno nic. Vedle toho obsahuje napadené rozhodnutí jméno

XX sice s uvedením pracovního zařazení, ale bez elektronického podpisu. Žalobci tak není

zřejmé, kdo byl ve věci úřední osobou, zda se skutečně o oprávněnou úřední osobu jednalo, a

proti komu měl případně směřovat námitky podjatosti. Stejně tak není zřejmé, která z osob

uvedených v napadeném rozhodnutí je osobou odpovědnou ve smyslu ,

o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným

úředním postupem, ani zda je úřední osobou s ohledem na zjištění Úřadu pro ochranu

osobních údajů, v této souvislosti žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního

soudu ze dne 30. 1. 2013, č. j. - 38. Žalobce konstatuje, že ani prvostupňové

rozhodnutí správce daně neobsahuje podpis osoby, která je ve smyslu § 12 daňového řádu

osobou úřední. Tato skutečnost nemůže dle žalobce vyplývat z neveřejných dokumentů

správce daně. Žalobce souhlasí s tím, že k rozhodování je věcně příslušný správní orgán,

však jasně stanoví, že správce daně vykonává svou pravomoc prostřednictvím

úředních osob. Úřední osobou je pak osoba, která se bezprostředně podílí na výkonu

pravomoci správce daně, zákon nepřipouští, aby v dané věci bylo více úředních osob.

Žalobce dále uvádí, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, konkrétně

do práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Ve věci bylo rozhodnuto po 1 130 dnech, čímž

bylo zasaženo i do žalobcova vlastnického práva, protože po tuto dobu mu bylo odňato právo

pokojného užívání majetku ve výši 3 120 Kč.

Žalobce trvá na tom, že jím uplatněné výdaje byly vynaloženy v přímé souvislosti s

plněním požadovaným po žalobci výzvou správce daně k součinnosti. Nejednalo se o

jednoduchý administrativní úkon a není obhajitelné, aby stát plnění svých povinností

zajišťoval na úkor dalších osob a zbytečně je finančně zatěžoval, takový postup je v rozporu

s a d. Požadavek správce daně nebyl

vznesen v rámci daňového řízení žalobce, ale v rámci daňového řízení jiného daňového

subjektu a žalobci tudíž přísluší náhrada nákladů řízení. Žalobce se na daňovou poradkyni

obrátil s ohledem na zásadu opatrnosti, neboť ve výzvě k součinnosti mu bylo sděleno, že

nebude-li výzvě vyhověno, bude mu uložena pokuta až do výše 2 000 000 Kč. Žalobce se

dožaduje náhrady nákladů řízení s odkazem na § 30 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků.

Požadované paušální náklady dle § 13 advokátního tarifu zahrnují náklady zástupkyně

žalobce na dané řízení, tj. kopírování a skenování listin, hardwarové a softwarové vybavení na

podání datové zprávy, které by v jiném případě musel vynaložit žalobce sám. Žalobce

zdůrazňuje, že zástupkyně se nejprve musela seznámit s obsahem výzvy k součinnosti,

přezkoumat ji, prověřit výzvu po stránce formální i z hlediska zákonnosti jejího obsahu. Po

námitce zástupkyně žalobce, že část výzvy je nezákonná, správce daně z výzvy vypustil

požadavek na předložení evidence pro daňové účely. Nejednalo se tedy o jednoduchý

administrativní úkon, žalobce nebyl schopen sám posoudit, zda požadavek finančního úřadu

je v souladu se zákonem, a proto si k tomuto účelu sjednal zastoupení. Žalobce namítá, že

rozhodování o náhradě nákladů řízení není volnou správní úvahou pracovníka správce daně.

Povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši hotových výdajů vyplývá z § 30 zákona o správě

daní a poplatků, přičemž v případě výdajů za zastupování je horní hranice výdaje přesně

omezena advokátním tarifem. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné,

neboť žalovaný se nezabýval tím, že náklady, které by musel vynaložit žalobce v případě, že

by si nesjednal zastoupení daňovou poradkyní, vynaložila jeho zástupkyně a byly tudíž

[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 3 59Af 26/2013

zahrnuty v odměně za zastupování. Namítá porušení zásady rovnosti a nesouhlasí s tvrzením

žalovaného, že se v dané věci nepoužije zásada úspěchu ve věci ve vztahu k nákladům řízení.

Další žalobní námitka směřuje do rozporu mezi výrokem a odůvodněním napadeného

rozhodnutí. Žalobce namítá, že žalovaný změnil pouze výrok o nákladech řízení, ale původní

odůvodnění chybného výroku rozhodnutí o nákladech řízení ponechal. Výrok a odůvodnění

jsou tak ve vzájemném rozporu, což vede k nezákonnosti pravomocného rozhodnutí o

nákladech řízení.

Žalobce konečně namítá, že ani přes jeho výslovnou žádost nebylo odvolání

projednáno v souladu se zásadou projednací. Žalobce nebyl seznámen s dalšími důkazními

prostředky, konkrétně Organizačním řádem územních finančních orgánů a Podpisovým řádem

Finančního úřadu v Liberci. Zásada projednací byla porušena také tím, že žalobce nebyl

seznámen s novým právním názorem odvolacího orgánu. Dvoustupňové odvolací daňové

řízení se tak fakticky změnilo na jednostupňové.

Z uvedených důvodů žalobce navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného a požaduje přiznat náhradu nákladů soudního řízení.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný nejprve zdůraznil, že napadené rozhodnutí

obsahuje veškeré náležitosti stanovené v § 102 daňového řádu. Kvalifikovaný certifikát

k elektronickému podpisu XX v okamžiku podpisu dne 19. 9. 2013 byl platný, platnost

vydaného kvalifikovaného certifikátu pro XX je od 30. 1. 2013 do 30. 1. 2014. Elektronický

dokument je opatřen časovým razítkem s datem 19. 9. 2013, platnost vydaného

kvalifikovaného certifikátu pro časové razítko je od 21. 12. 2011 do 31. 12. 2016. Chybné

zobrazení platnosti elektronického podpisu u žalobce mohlo být způsobeno tím, že v daný

okamžik neměl žalobce aktuální prostředky pro ověření platnosti zaručeného elektronického

podpisu a časového razítka. V Podpisovém řádu Odvolacího finančního ředitelství č. j.

83/13/5000-10400-701174 ze dne 31. 1. 2013, konkrétně v jeho části třetí - Podpisová

oprávnění a povinnosti je v článku IV. uvedeno, že ,,v případě nepřítomnosti ředitele OFŘ

podepisuje v zastoupení zástupce ředitele. V případě současné nepřítomnosti ředitele OFŘ i

jeho zástupce podepisuje v zastoupení vedoucí odboru daní a daňového procesu. V případě

současné nepřítomnosti ředitele OFŘ, jeho zástupce i vedoucího Odboru daní a daňového

procesu podepisuje v zastoupení vedoucí oddělení OFŘ v pořadí: vedoucí Oddělení daně

z příjmů fyzických osob, pojistného a daně silniční, vedoucí Oddělení daňového procesu,

vedoucí Oddělení nepřímých daní“. XX je vedoucí Oddělení daně z příjmů fyzických osob,

pojistného a daně silniční a je tudíž oprávněna zastupovat v případě nepřítomnosti dle výše

uvedené posloupnosti. Žalovaný připustil, že správce daně byl při rozhodování o nároku

žalobce v prodlení, když rozhodnutí vydal po 221 dnech. Rozhodnutí o odvolání však bylo

vždy vydáno v přiměřené době. Žalovaný zopakoval, že služby daňového poradce nepovažuje

za náklady nutné ani účelně vynaložené k předložení listin, které má žalobce v držení. Rozsah

nákladů, které je možno nahradit, stejně jako způsob jejich uplatnění, je v § 30 odst. 2 písm.

c) zákona o správě daní a poplatků upraven zcela jednoznačně. Dle žalovaného nemůže být

řízení o odvolání proti rozsahu výzvy spojováno s reálným provedením úkonu, ke kterému byl

žalobce vyzván, tedy zaslání kopií listin. Žalovaný trval na tom, že v napadeném rozhodnutí

jednoznačně a srozumitelně objasnil svůj postup, když vysvětlil, že náhrada nákladů

požadovaných žalobcem nemá oporu v relevantní právní úpravě. Žalovaný uzavřel, že

Pokračování 4 59Af 26/2013

neshledal důvody pro postup podle § 115 daňového řádu. Ve věci bylo rozhodnuto na základě

spisového materiálu shromážděného v předchozím řízení. Žalovaný do spisového materiálu

žádné další podklady pro rozhodnutí, ani jiné důkazy neopatřil. Ve věci právního posouzení

bylo rozhodnuto v intencích rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec

ze dne 25. 4. 2013, č. j. -38, který shledal důvodnou námitku žalobce, že nárok

měl být posuzován podle zákona o správě daní a poplatků a nikoli podle daňového řádu.

Obsahový rozdíl mezi aplikovanými ustanoveními je ten, že připouští možnost

náhrady třetím osobám všech účelně vynaložených hotových výdajů, zatímco zákon o správě

daní a poplatků tyto náklady zužuje pouze na náklady spojené s předložením nebo ohledáním

listin. Rozhodnutí samo, ani jeho odůvodnění tak nemohlo být pro žalobce překvapivé.

V neposlední řadě nedošlo ani ke změně právního názoru, která by byla k tíži žalobce, neboť

napadeným rozhodnutím žalovaný náhradu uplatněných nákladů nepřiznal, stejně jako

správce daně prvního stupně. Ze všech uvedených důvodů žalovaný navrhoval, aby soud

žalobu jako nedůvodnou zamítl.

Ze správního spisu předloženého žalovaným správním orgánem soud ověřil

skutečnosti rozhodné pro posouzení projednávané věci.

Výzvou k součinnosti třetích osob podle § 34 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků

ze dne 28. 6. 2010 požadoval správce daně v souvislosti s prováděním daňového řízení u

jiného daňového subjektu předložení fotokopie dokladů a písemností souvisejících s prodejem

vozidla OPEL VIVARO. Žalobce se proti výzvě odvolal. V rozhodnutí o odvolání ze dne 30.

9. 2010, č. j. 205522/10/192933506378 správce daně vypustil požadavek na předložení

evidence pro daňové účely dle , o dani z přidané hodnoty.

Dne 31. 7. 2010 žalobce uplatnil u správce daně nárok na náhradu nákladů daňového

poradenství, jako nákladů, které vynaložil v souvislosti s plněním povinností dle výzvy

k součinnosti třetích osob. O nároku bylo rozhodnuto Finančním úřadem v Liberci

rozhodnutím ze dne 9. 3. 2011, č. j. 70941/11/192930500320 tak, že nárok na náhradu

nákladů řízení ve výši 3 120 Kč žalobci přiznán nebyl. Z výroku tohoto rozhodnutí vyplývá,

že správce daně postupoval dle § 107 daňového řádu v návaznosti na § 264 odst. 1 daňového

řádu. V odůvodnění správce daně uvedl, že mezi výzvou k součinnosti třetích osob, kterou

zaslal správce daně žalobci dne 28. 6. 2010 a podáním žalobce ze dne 31. 7. 2010, kterým

nárokoval náhradu nákladů řízení, nebyly vůči správci daně v souvislosti s výzvou ze strany

žalobce učiněny žádné úkony (žalobce pouze elektronicky zaslal kopie tří listů písemností),

proto se v případě faktury předložené žalobcem nejedná o účelně vynaložené náklady spojené

s účastí na řízení dle § 107 daňového řádu. V rozhodnutí je rovněž citován § 30 odst. 2 písm.

c) zákona o správě daní a poplatků účinný v době vzniku nároku na náhradu nákladů řízení.

Správce daně konstatoval, že i dle tohoto ustanovení faktura předložená žalobcem nedokládá

výši náhrady spojené s předložením nebo ohledáním požadovaných listin.

Žalobce se proti rozhodnutí finančního úřadu odvolal. O podaném odvolání rozhodlo

Finanční ředitelství v Ústí nad Labem dne 27. 9. 2011 rozhodnutím č. j. 8482/11-1500-

505085 tak, že je zamítlo a rozhodnutí správce daně potvrdilo. Rozhodnutím Krajského soudu

v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 25. 4. 2013, č. j. -38 bylo

rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem zrušeno a věc vrácena žalovanému

k dalšímu řízení. Krajský soud došel k závěru, že z odůvodnění rozhodnutí Finančního

Pokračování 5 59Af 26/2013

ředitelství není zcela zřejmé, podle které právní úpravy správce daně a žalovaný uplatněný

nárok posuzovali. Pokud je ve výroku rozhodnutí odkazováno na právní úpravu daňového

řádu, je závěr správce daně nesprávný, jelikož § 107 daňového řádu je hmotněprávní

ustanovení, u kterého je jakákoli retroaktivita nepřípustná.

Protože s účinností od 1. 1. 2013, v souvislosti se , o finanční

správě České republiky, přešla působnost Finančního ředitelství v Ústí nad Labem na

Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně, jednal soud od zmíněného okamžiku

s posledně označeným státním orgánem finanční správy jako se žalovaným, v souladu s § 69

, (dále jen „ “).

O odvolání žalobce pak žalovaný nově rozhodl napadeným rozhodnutím. Žalovaný

uvedl, že napadené rozhodnutí částečně vychází z nesprávného právního posouzení

skutkového stavu. Uplatněný nárok žalobce musí být posuzován podle zákona o správě daní a

poplatků, proto bylo prvostupňové rozhodnutí změněno. Žalobce byl k předložení fotokopií

konkrétních dokumentů vyzván podle § 34 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, náhradu

nákladů řízení pro tyto případy upravoval § 30 odst. 2 písm. c) téhož zákona. Za náklady na

předložení a ohledání dokumentů lze považovat např. náklady na kopírování (kancelářský

papír, CD, DVD apod.), poštovné na zaslání kopií správce daně, popř. obdobné náklady.

Žalobce uplatnil jako náklady na předložení a ohledání listin náklady, které vynaložil na

zastoupení daňovou poradkyní, které však podřadit pod § 30 odst. 2 písm. c) zákona o správě

daní a poplatků nelze. Právní úprava předpokládá, že osoba, která y předává, činí ryze

administrativní úkon, a přiznává jí nárok na hotové výdaje spojené s vyřízením takového

požadavku. Je zřejmé, že na zaslání kopií listin datovou zprávou nemohl žalobce vynaložit

částku 3 120 Kč. Žalovaný nerozporuje tvrzení, že nějaké náklady na kopírování a zaslání

požadovaných listin žalobci skutečně vznikly, jeho požadavku však nemůže být v souladu

s právní úpravou účinnou v době vzniku nároku vyhověno ani částečně. Žádná z dílčích

položek formulovaných žalobcem totiž nemá charakter nákladu nutného k předložení listin

podle § 30 odst. 2 písm. c) zákona o správě daní a poplatků. Tvrzení, že náklady řízení jsou

přesně stanoveny advokátním tarifem, není dle žalovaného pravdivé.

Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní

tarif) neupravuje žádné náklady řízení, a to ani řízení daňového. Jediným cílem a smyslem

tohoto zákona je upravit výši a způsob odměňování advokátů za poskytování právních služeb

svých klientům, přičemž se jedná o odměnu poskytovanou klientem advokátovi. Žalovaný

připustil, že je možné jeho podporné použití v určitých situacích (konkrétně při stanovení

odměny daňovému poradci, který vystupuje v daňovém řízení jako ustanovený zástupce), ale

nikoliv v takovém rozsahu, jak jej použil žalobce. Za zcela nepřípustnou žalovaný považuje

aplikaci § 13 advokátního tarifu, tedy určení náhrady za hotové výdaje, tzv. režijním

paušálem. Ten je v advokátním tarifu zakotven jako mimosmluvní způsob náhrady hotových

výdajů, které advokátovi vznikly, případně mohly vzniknout v souvislosti s provedením

úkonu právní služby. Už z povahy tohoto institutu tedy opět plyne, že režijní paušál není a

nemůže být nákladem vynaloženým na předložení listin. Pokud jej žalobce vynaložil, tak

nikoli jako náklad, který vznikl v důsledku plnění povinností výzvy správce daně, ale

v důsledku skutečnosti, že se rozhodl pro zastoupení daňovým poradcem, se kterým si smluvil

odměnu určenou podle advokátního tarifu. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že

žalobce prostřednictvím svého zástupce podal odvolání proti rozsahu výzvy, kterému bylo

následně vyhověno. V daňovém řízení se nepoužije zásada úspěchu ve věci ve vztahu

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování 6 59Af 26/2013

k nákladům řízení, což znamená, že správce daně nenese náklady na zastoupení žalobce, a to

ani v případě, že je jeho odvolání vyhověno. Žalovaný dále zdůraznil, že náležitosti

rozhodnutí, tak, jak jsou upraveny v § 102 daňového řádu, konkrétně v odstavci 1 písm. g)

tohoto ustanovení prvostupňové rozhodnutí průkazně má. Rozhodnutí je podepsáno úřední

osobou, která se bezprostředně podílela na výkonu pravomoci správce daně upravené v § 11

daňového řádu. K vydání rozhodnutí je věcně příslušný správní orgán, nikoli určitá úřední

osoba. Prvostupňové rozhodnutí je podepsáno zaměstnancem správce daně, jehož oprávnění

k podpisu rozhodnutí správce daně plynulo z Organizačního řádu územních finančních orgánů

a Podpisového řádu Finančního úřadu v Liberci, tedy oprávněnou úřední osobou.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení jeho vydání předcházející

v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního , soudního řádu

správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,, “), v rozsahu a mezích uplatněných

žalobních bodů v souladu s dispoziční zásadou, kterou je správní soudnictví ovládáno,

vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu

v souladu s , odst. 2 , a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Soud souhlasí s žalovaným, že podpis úřední osoby s uvedením jména, příjmení a

pracovního zařazení a otisk razítka byly v napadeném rozhodnutí nahrazeny uznávaným

elektronickým podpisem úřední osoby s časovým razítkem. Časové razítko uznávané a

kvalifikované certifikační autority zajišťuje, že elektronický podpis XX byl v okamžiku

podpisu platný. Součástí grafické prezentace zaručeného elektronického podpisu je datum,

kdy bylo rozhodnutí podepsáno. Jak vysvětlil žalovaný ve vyjádření k žalobě, chybné

zobrazení platnosti elektronického podpisu u žalobce mohlo být způsobeno tím, že v daný

okamžik žalobce neměl aktuální prostředky pro ověření platnosti zaručeného elektronického

podpisu a časového razítka. Elektronický dokument splňoval veškeré náležitosti uvedené v §

102 daňového řádu i , o elektronickém podpisu.

Kdo je v dané věci úřední osobou, tedy ve smyslu § 12 odst. 2 daňového řádu

zaměstnanec, který se bezprostředně podílí na pravomoci správce daně, nebo osoba

oprávněná k výkonu pravomoci správce daně zákonem nebo na základě zákona, plyne

zpravidla z interních předpisů správce daně upravujících vnitřní organizační strukturu správce

daně, předpisů nejen vnitřních, ale i zákonných, které upravují práva a povinností

zaměstnanců správce daně, a taktéž z navazujícího konkrétního zařazení tohoto kterého

zaměstnance na určitou pozici v rámci vnitřní struktury správce daně na základě pracovní

smlouvy, případně jmenování či zvolení do funkce. V daném případě z Podpisového řádu

odvolacího finančního ředitelství. Žalobce se mýlí, pokud tvrdí, že skutečnost, kdo je v dané

věci oprávněnou osobou, nemůže vyplývat z neveřejných dokumentů správce daně. Kdo je

v dané věci oprávněnou úřední osobou se daňový subjekt dozví z úředního záznamu dle § 12

odst. 4 daňového řádu. Ve spisovém materiálu předloženém soudu nebyl úřední záznam

o tom, že by XX byla úřední osobou v dané věci, soud ovšem z obsahu předloženého spisu ani

nezjistil, že by žalobce dle § 12 odst. 4 věta první daňového řádu o zpřístupnění údaje o

úřední osobě žalovaného žádal. Sama absence úředního záznamu o úřední osobě podle § 12

odst. 4 daňového řádu ve spisu daňového subjektu neznamená bez dalšího, že na výkonu

pravomoci správce daně se podílela neoprávněná osoba.

Pokračování 7 59Af 26/2013

Totéž lze konstatovat ve vztahu k námitce absence podpisu oprávněné osoby na

prvostupňovém rozhodnutí finančního úřadu. Ustanovení § 12 odst. 4 daňového řádu nelze

vykládat tak, že by mohla být v řízení pouze jedna úřední osoba. Pokud jde o případnou

možnost podání námitky podjatosti, je správce daně povinen, je-li požádán osobou

zúčastněnou na správě daní o sdělení, kdo je v dané věci úřední osobou, žadateli tuto

informaci poskytnout, žalobce však takto nepostupoval. Otázkou, kdo je osobou odpovědnou

ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné

moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem soud za relevantní nepovažuje.

Z úpravy tohoto zákona totiž plyne, že odpovědný je stát nebo obce a kraje v samostatné

působnosti. Zjištění příslušné osoby pak spadá až do řízení o případném uplatnění regresní

náhrady. Soud také nevidí spojitost mezi postupem správních orgánů při podpisu vydávaných

dokumentů a právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne

30. 1. 2013, č. j. -38.

Zástupkyní žalobce uplatňované výtky tohoto typu bez uvedení konkrétních

pochybností, které by mohly vést k přesvědčení, že daná úřední osoba překročila svoje

pravomoci při výkonu státní moci, jsou u zdejšího soudu vznášeny opakovaně a soud je

považuje za účelové.

Pokud žalobce namítá, že v rozporu se zákonem bylo o jeho nároku rozhodnuto až po

1130 dnech, soud již ve svém předchozím rozhodnutí ve věci konstatoval, že správce daně byl

při rozhodování o nároku žalobce v prodlení, když rozhodnutí vydal až po 221 dnech. Tato

skutečnost však sama o sobě nezákonnost napadeného rozhodnutí nezpůsobuje. Rozhodnutí o

odvolání bylo vždy vydáno v přiměřené době.

Soud dále posuzoval správnost právního posouzení nároku na náhradu hotových

výdajů, tak jak je provedl žalovaný v napadeném rozhodnutí. Soud se se závěry žalovaného

plně ztotožňuje a na jeho argumentaci uvedenou v napadeném rozhodnutí k této otázce

v podrobnostech odkazuje. Znění § 30 odst. 2 písm. c) zákona o správě daní a poplatků je

zcela jasné „Pokud se na výzvu správce daně zúčastní daňového řízení osoby odlišné od

daňových subjektů, které mají v držení y a jiné věci potřebné v daňovém řízení, náleží jim

náhrada spojená s jejich předložením a ohledáním. Nárok je nutno uplatnit u správce daně,

na jehož výzvu se řízení zúčastnily, a současně předložit doklady o výši uplatňovaných

nároků, do pěti pracovních dnů, jinak tento nárok zaniká.“ Náklady, které žalobce vynaložil

na zastoupení daňovou poradkyní, pod toto ustanovení podřadit nelze. Právní úprava

předpokládá, že předložení listin je čistě administrativní úkon, a osobě, která y

předkládá, přiznává nárok na hotové výdaje s tímto úkonem spojené. Na tomto závěru nic

nemění ani skutečnost, že žalobce prostřednictvím své zástupkyně podal proti rozsahu výzvy

odvolání, kterému bylo následně vyhověno. Není pravda, že se žalovaný nezabýval tím, že

náklady, které by musel vynaložit žalobce v případě, že by si nesjednal zastoupení daňovou

poradkyní, vynaložila jeho zástupkyně, a byly tudíž zahrnuty v odměně za zastupování.

Žalovaný v napadeném rozhodnutí zcela jasně konstatoval, že nerozporuje tvrzení, že nějaké

náklady na kopírování a zaslání požadovaných listin žalobci skutečně vznikly, žalobce je však

nedoložil. Pokud chtěl žalobce tyto výdaje nahradit, měl je vyčíslit a doklady doložit, jak je

výslovně uvedeno v § 30 odst. 2 písm. c) zákona o správě daní a poplatků. Vůči správci daně

však byly k náhradě uplatněny pouze náklady na služby daňové poradkyně, nad to vyčíslené

podle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování

Pokračování 8 59Af 26/2013

právních služeb (advokátní tarif). Vyčíslení hotových výdajů paušálním způsobem

nekorespondovalo s požadavkem na vyčíslení a doložení skutečných nákladů příslušnými

doklady. Skutečné náklady by si tak musel správce daně domýšlet a nahradit je bez

jakýchkoliv konkrétních dokladů, požadavku žalobce tak nemohlo být vyhověno ani částečně.

Soud je přesvědčen, že nedošlo ani k porušení zásady rovnosti, protože to by předpokládalo,

že jiným subjektům ve srovnatelném postavení náhrada nákladů daňového poradenství určená

podle advokátního tarifu poskytována je. O takové praxi však soud žádné indicie nemá.

Pokud žalobce napadenému rozhodnutí vytýká rozpor mezi jeho výrokem a

odůvodněním, soud pouze konstatuje, že z napadeného rozhodnutí je jednoznačně seznatelné,

jak bylo o žalobcem vzneseném nároku rozhodnuto i na základě jakého zákonného

ustanovení. Napadeným rozhodnutím bylo původní rozhodnutí změněno a rozhodnutí o

odvolání také obsahovalo vlastní odůvodnění. Důvodem změny rozhodnutí správce daně byla

nesprávná aplikace právní úpravy. Pouze pro úplnost soud dodává, že tento žalobní bod je

v rozporu s ostatními částmi žaloby, kde žalobce vychází z odůvodnění napadeného

rozhodnutí a nikoliv z odůvodnění rozhodnutí správce daně.

Soud žalobci nepřisvědčil ani v tom, že by žalovaný porušil zásadu projednací. Soud

souhlasí s žalovaným, že v dané věci nebyl důvod postupovat podle § 115 daňového řádu.

Žalovaný před vydáním napadeného rozhodnutí do spisového materiálu žádné další podklady

pro rozhodnutí, ani jiné důkazy neopatřil. Ve věci právního posouzení bylo rozhodnuto

v intencích rozsudku zdejšího soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. -38. Ke změně

právního názoru, která by byla k tíži žalobce, nedošlo, neboť napadeným rozhodnutím

žalovaný náhradu uplatněných nákladů nepřiznal, stejně jako správce daně prvního stupně.

Pokud žalobce v odůvodnění napadeného rozhodnutí k námitce, že prvostupňové rozhodnutí

nebylo podepsáno oprávněnou úřední osobou, odkazoval na Organizační řád územních

finančních orgánů a Podpisový řád Finančního úřadu v Liberci, nedoplňoval dokazování.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba není

důvodná, a proto ji podle zamítl. Ve věci soud rozhodoval, aniž nařídil

ústní jednání, v souladu s , když žalobce s takovým postupem souhlasil a

žalovaný ve stanovené lhůtě nevyjádřil svůj nesouhlas.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení ,

dle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo

na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,

který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalovaný správní orgán, ten ale náhradu

nákladů řízení nežádal, ostatně mu ani žádné náklady přesahující rámec jeho běžné činnosti

nevznikly, soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá na náhradu řízení právo.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů

ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více)

vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí

6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Pokračování 9 59Af 26/2013

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým

označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení

rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek,

je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty

k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1

a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení

rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej

stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to

neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná

nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle

zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud.

Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího

správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách:

www.nssoud.cz.

V Liberci dne 18. 2. 2015

Mgr. Lucie Trejbalová

předsedkyně senátu