Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
11 A 370/2011 - 39.pdf
PDF · 0 B
No categories available
11 A 370/2011 - 39
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové
a soudců JUDr.Jitky Hroudové a Mgr.Marka Bedřicha v právní věci žalobkyně: M. M. K.,
bytem B.E. 4339 3 G, B. A., zastoupena JUDr.Václavem Vlkem, advokátem se sídlem
Sokolovská 22, Praha 8 proti žalovanému: Magistrát hl.m.Prahy se sídlem Mariánské
náměstí 2, Praha 1, pracoviště Jungmannova 35/29, Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 28.11.2011 čj: S-MHMP 591770/2011
t a k t o :
I. Žaloba se z a m í t á.
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhala zrušení
rozhodnutí Magistrátu hl.m.Prahy, odboru živnostenského a občanskoprávního ze dne
28.11.2011 čj: S-MHMP 591770/2011, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno
usnesení odboru matrik Úřadu městské části Praha 1 ze dne 30.3.2011 čj: UMCP1
035391/2011 o zrušení osvědčení o státním občanství České republiky. Žalobkyně v podané
žalobě namítala, že ke zrušení osvědčení došlo proto, že na území České socialistické
republiky neměla trvalý pobyt ani žalobkyně ani její matka M. M.. Správní orgán opomněl,
že trvalý pobyt na území České republiky před odchodem do ciziny měl otec žalobkyně R.
pokračování 2 11A 370/2011
K. Žalovaný nesprávně vyložil ustanovení § 2 odst. 2 věta druhá zákona č. 39/1969 Sb. ,
když vycházel z toho, že zákonodárce tam, kde hovoří o rodičích, míní oba rodiče, tedy otce
i matku. Pokud by tomu tak bylo, zákon by to výslovně uvedl stejně tak, jak bylo uvedeno
v zákoně č. 149/1949 Sb. Při výkladu ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. je nutno
vycházet ze zákona č. 165/1968 Sb. o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství,
podle § 3 odst. 1 tohoto zákona nabyl státní občanství České socialistické republiky nad
rámec československého státního občanství ke dni 1.1.1969 také otec žalobkyně. Poukázala
na ustanovení § 6 odst. 3 zákona č. 165/1968 Sb. , podle tohoto ustanovení dítě, jehož jeden
z rodičů je cizincem, nabývá narozením státního občanství té republiky, jímž občanem je
druhý z rodičů. Uvedené ustanovení bylo poté převzato do ustanovení § 8 odst. 4 zákona č.
39/1969 Sb. Výklad žalovaného znamená, že každý potomek R. K., který se narodil po
1.1.1969 by získal občanství České socialistické republiky bez ohledu na občanství či trvalý
pobyt matky, zatímco děti R. K. narozené v cizině před 1.1.1969 by občanství České
socialistické republiky nezískaly. Takovýto výklad je nerovný a diskriminující k jedné
skupině potencionálních občanů determinované podle věku, resp. data narození před
1.1.1969. Dále uvedla, že děti narozené matce splňující podmínky ustanovení § 2 odst. 2
zákona č. 39/1969 Sb. , které by měly otce neznámého, by splnily podmínky nabytí státního
občanství České socialistické republiky, i když by podmínky věty druhé tohoto ustanovení
splňovala pouze matka. Rovněž takový výklad by byl nerovný a diskriminující vůči
potomkům narozeným v cizině, u kterých by byli známi oba rodiče, přičemž jeden z nich by
podmínky uvedené v § odst. 2 věta druhá zákona č. 39/1969 Sb. nesplňoval. Závěr
správního orgánu je nesprávný, proto navrhuje, aby soud žalobou napadené rozhodnutí,
včetně prvostupňového usnesení zrušil.
Žalovaný ve vyjádření k žalobě popsal dosavadní průběh správního řízení a k
námitkám žalobkyně uvedl, že aplikovaná právní norma je formulována jednoznačným
způsobem, neposkytuje prostor pro konkurenční výklad, který žalobkyně předestřela.
Z ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. vyplývá, že zákonodárce formuloval pro
nabytí republikového státního občanství expressis verbis alternativní podmínku trvalého
pobytu rodičů, nikoliv trvalého pobytu rodiče nebo jednoho z rodičů československého
státního občana narozeného v cizině. Pokud by měla být splněna podmínka trvalého pobytu
pouze u jednoho z rodičů, jistě by takový úmysl zákonodárce vtělil do obsahu právní normy,
jak to učinil v § 8 odst. 2 až odst. 4 téhož zákona. Pojem „rodiče“ je pojem určitý, za rodiče
dítěte se považuje matka a otec dítěte. Ani v předcházejících ani v následujících zákonech
zákonodárce nepoužil pojem „rodiče“ v případech, kdy postačovalo splnění podmínek u
jednoho z rodičů. Argumentace spočívající ve výkladu § 2 odst. 2 za pomoci § 8 odst. 4
zákona č. 39/1969 Sb. není zcela srozumitelná, když dotčená ustanovení upravují zcela
odlišnou materii a liší se ve vymezení adresátů, obsahu, formulaci a i dopadech na
státoobčanské postavení osob, na které se vztahovalo. Ustanovení § 2 odst. 2 uvedeného
zákona upravovalo určení republikového státního občanství k 1.1.1969 a dopadá na
československé státní občany narozené před tímto datem v zahraničí. Pokud u těchto osob
nebyly splněny podmínky pro nabytí republikového státního občanství, nedošlo v jejich
státoobčanském statusu k žádné změně, podržely si československé státní občanství, které
nabyly před 1.1.1969. Nabytí republikového státního občanství bylo ponecháno na jejich
volbě po celou dobu existence československé federace. V ustanovení § 8 odst. 4 zákona č.
39/1969 Sb. se jedná o nabytí státního občanství narozením dítěte narozeného po 1.1.1969.
Toto dítě narozením nemohlo nabýt československé státní občanství, pokud by současně
nenabylo státní občanství jedné z republik tvořících federaci. Státoobčanské postavení
tohoto dítěte bylo závislé na tom, zda alespoň jeden z jeho rodičů byl v okamžiku narození
pokračování 3 11A 370/2011
dítěte státním občanem jedné z republik tvořících federaci. Vzhledem k prioritě
republikových státních občanství již československé státní občanství od 1.1.1969 z rodičů na
dítě samostatně nepřecházelo. Ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 39/1969 Sb. nahradilo
dosavadní ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 194/1949 Sb. Je zřejmé, že právní úprava ve
věcech státního občanství se v jednotlivých historických etapách měnila a vyvíjela. Nelze
srovnávat podmínky nabývání státního občanství narozením s odlišně koncipovanými
podmínkami pro určení republikového státního občanství v důsledku změny formy státu. Na
žalobkyni dopadala ustanovení týkající se určení republikového státního občanství, protože
v rozhodném okamžiku byla československou státní občankou, narozenou před 1.1.1969. To
nelze považovat za diskriminaci podle věku a na žalobkyni vztáhnout ustanovení o nabývání
státního občanství narozením. Dnes již neúčinnou právní normu lze jen stěží poměřovat
dnešními standardy uplatňujícími se v oblasti státního občanství. Navrhl zamítnutí podané
žaloby jako nedůvodné.
Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí z hlediska námitek
v žalobě uvedených, po posouzení věci dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle § 51
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. , soudní řád správní , ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s.ř.s. “) rozhodl soud bez nařízení jednání, když účastníci řízení k výzvě soudu nevyjádřili
s takovýmto postupem výslovný nesouhlas, má se tedy za to, že s rozhodnutím bez nařízení
jednání souhlasí.
Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že žalobkyni bylo vydáno osvědčení ze dne
16.12.20 02 čj: O3412/02 o státním občanství České republiky.
Usnesením ze dne 30.3.2011 čj: UMCP1 035391/2011 bylo odborem matrik Úřadu
městské části Praha 1 rozhodnuto tak, že se osvědčení o státním občanství České republiky
vydané dne 16.12.2002 pod čj: 03412/02 zrušuje s účinky ode dne vydání osvědčení, tj. od
16.12.2002. V odůvodnění správní orgán uvedl, že v souvislosti se zahájením správního
řízení pro nezletilé dítě D. S., narozeného dne 5.2.2011, zahájeného na základě žádosti syna
žalobkyně a otce nezletilého dítěte, bylo zjištěno, že osvědčení o státním občanství bylo
vydáno v rozporu se zákonem. Státní občanství žalobkyně bylo posuzováno za použití
nesprávných právních norem, když žalobkyně nabyla narozením československé státní
občanství, k 1.1.1969 se však nestala občankou České republiky, protože ani ona ani její
matka, neměly na území České republiky trvalý pobyt. Současně správní orgán upozornil na
možnost využít prohlášení o státním občanství České republiky podle § 6 zákona č. 40/1993
Sb.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, ve kterém namítala s odkazem na
ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. , že její otec splňuje podmínky věty druhé
uvedeného právního ustanovení, protože se narodil na území České republiky a měl zde
trvalý pobyt. Přesto, že odvolatelka neměla na území České republiky trvalý pobyt, získala
kromě československého státního občanství i státní občanství České socialistické republiky.
Závěr správního orgánu je v rozporu s právními předpisy. Dále namítla, že usnesení o
zrušení osvědčení bylo vydáno věcně nepříslušným správním orgánem a poukázala na
porušení ustanovení § 94 správního řádu .
O podaném odvolání rozhodl odbor živnostenský a občanskoprávní Magistrátu
hl.m.Prahy žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 28.11.2011 čj: S-MHMP 591770/2011
tak, že odvolání se zamítá a odvoláním napadené usnesení správního orgánu prvního stupně
pokračování 4 11A 370/2011
se potvrzuje. V odůvodnění správní orgán uvedl, že při posuzování otázky, zda je fyzická
osoba státním občanem České republiky, popř. zda byla do 31.12.1992 státním občanem
České a Slovenské Federativní Republiky, se postupuje podle předpisů platných v době, kdy
mělo dojít k nabytí nebo pozbytí státního občanství této osoby. Bylo konstatováno, že
žalobkyně se narodila dne 1.4.1940 v Buenos Aires v Argentině, a to jako manželské dítě M.
M. a R. K.. Otec žalobkyně byl v době narození žalobkyně československým státním
občanem, žalobkyně tedy narozením nabyla československé státní občanství po otci, a to
podle § 28 Všeobecného občanského zákoníku z roku 1811. Ke dni vzniku československé
federace, tj. k 1.1.1969, nabyli českoslovenští státní občané vedle státního občanství
federace (státní občanství Československé) také státní občanství jedné z republik, které
tvořily federaci, tedy státní občanství České socialistické republiky nebo státní občanství
Slovenské socialistické republiky. Podmínky pro nabytí republikových státních občanství
upravoval zákon č. 39/1969 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 206/1968 Sb. , o
nabývání a pozbývání státního občanství Slovenské socialistické republiky, ve znění
pozdějších předpisů. Uvedl, že podle § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. se československý
státní občan, který se narodil v cizině, stal státním občanem České socialistické republiky,
byl-li ke dni 1.1.1969 přihlášen k trvalému pobytu na jejím území. Pokud nebyl přihlášen
k trvalému pobytu na území České socialistické republiky ani na území Slovenské
socialistické republiky, stal se stáním občanem republiky, měl-li on, popř. jeho rodiče, před
odchodem do ciziny na jejím území poslední trvalý pobyt. Žalovaný konstatoval, že
žalobkyně nikdy neměla trvalý pobyt na území České republiky, trvalý pobyt na území
České socialistické republiky neměla ani matka žalobkyně, která československé státní
občanství nabyla uzavřením sňatku. Trvalý pobyt na území České socialistické republiky
měl před odchodem do ciziny pouze otec žalobkyně R. K.. Podle uvedeného § 2 odst. 2
zákona č. 39/1969 Sb. je splněna podmínka pouze tehdy, jestliže trvalý pobyt měli oba
rodiče. Pokud by postačoval k určení republikového státního občanství splnění podmínky
pouze u jednoho z rodičů, byla by formulace ustanovení odlišná, což vyplývá i ze srovnání
s dikcí ustanovení § 8 odst. 2 až odst. 4 téhož zákona. Dále žalovaný poukázal na to, že
právní předpisy pro situace, kdy by nebylo možno u československých státních občanů
narozených v cizině určit republikové státní občanství podle stanovených kritérií,
umožňovala zvolit si státní občanství jedné z republik prohlášením. Tato možnost trvala až
do zániku federace dne 31.12.1992, žalobkyně možnost volby nevyužila. Ke dni 1.1.1993
vznikly na území Československé federace dva samostatné státy, a to Česká republika a
Slovenská republika. Otázku určení, kteří z československých státních občanství, se stali
státními občany samostatné České republiky, řeší ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 40/1993
Sb. Odvolatelka byla sice k 31.12.1992 státní občankou České a Slovenské Federativní
Republiky, nebyla však současně občankou České republiky, protože ke dni 1.1.1962
republikové státní občanství nenabyla ani ho pozdějším prohlášením nezvolila. Proto se ke
dni 1.1.1993 nestala občankou České republiky. Byly dány tedy důvody pro odnětí
vydaného osvědčení. K procesním námitkám žalovaný správní orgán uvedl, že postupoval
podle § 156 odst. 2 správního řádu , které je speciálním ustanovením, jež má přednost před
obecným ustanovením o lhůtách v přezkumném řízení, které se v těchto případech neuplatní.
Osvědčení vydávaná podle § 20 zákona č. 40/1993 Sb. , mají deklaratorní charakter, pokud
bylo zjištěno, že toto osvědčení o státním občanství bylo vydáno osobě, která není státním
občanem, nemůže tato osoba nabýt státní občanství a práv s tím souvisejících. V takovýchto
případech je zrušení osvědčení jediným možným způsobem, když je zřejmé, že žalobkyni
nebylo vydáno osvědčení, které by mělo konstitutivní charakter.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje podaná žaloba.
pokračování 5 11A 370/2011
Soud považuje za vhodné předeslat, že je právem státu a jedním z projevů jeho
suverenity určovat podmínky, za kterých se nabývá a pozbývá státní občanství. Shodný
princip respektuje Evropská úmluva o státním občanství (č. 76/2004 Sb. m.s.), která v článku
3 odst. 1 předpokládá, že každý stát podle svého vlastního práva stanoví, kdo jsou jeho státní
občané.
Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že žalobkyně po otci, který byl československým státním občanem, získala narozením československé státní občanství.
S vytvořením československé federace ke dni 1.1.1969 vzniklo vedle
československého státního občanství státní občanství české a státní občanství slovenské.
Ústavní zákon č. 143/1968 Sb. pak v článku 5 odst. 4 zakotvil, že zásady nabývání a
pozbývání státního občanství republik stanoví zákon federálního shromáždění. Stalo se tak
vydáním zákona č. 165/1968 Sb. , o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství, který
je nutno považovat za základní dokument, který ponechal podrobnější úpravu státního
občanství zákonům republik a sám se otázkami státního občanství republik zabýval jen
v souvislosti s otázkou vytvoření společného federativního státu. Z ustanovení § 1 zákona č.
165/1968 Sb. vyplývá, že vychází z prvotnosti republikového státního občanství, když je
stanoveno, že československým státním občanem je každý státní občan České socialistické
republiky a státní občan Slovenské socialistické republiky s tím, že československým
státním občanem se stává ten, kdo nabyl státního občanství republiky. Pozbytím státního
občanství jedné z republiky pozbyl občan i státní občanství československé, pokud se
zároveň nestal občanem druhé z republik.
Zákon č. 165/1968 Sb. stanovil pravidla k nabytí státního občanství republik ke dni
1.1.1969. Československý státní občan se podle tohoto zákona stal 1.1.1969 státním občanem
té republiky, na jejímž území se narodil. Pokud se narodil v cizině, stal se státním občanem té
republiky, na jejímž území byl k 1.1.1969 přihlášen k trvalému pobytu. Nebyl-li k 1.1.1969
přihlášen k trvalému pobytu ani v jedné z republik, stal se státním občanem té republiky, kde
měl poslední trvalý pobyt před odchodem do ciziny. Neměl-li nikdy trvalý pobyt ani v jedné
z republik, stal se státním občanem té republiky, na jejímž území měli poslední trvalý pobyt
jeho rodiče. Nebylo-li možno státní občanství podle těchto pravidel určit, mohl si
československý státní občan zvolit státní občanství jedné z republik prohlášením (§ 3 zákona
č. 165/1968 Sb. ).
Na zákon č. 165/1968 Sb. pak navazovaly zákony vydané národními radami obou
republik, a to zákon Slovenské národní rady č. 206/1968 Sb. , o nabývání a pozbývání
státního občanství Slovenské socialistické republiky a zákon České národní rady č. 39/1969
Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky. Tyto zákony
respektovaly kritéria pro určení státního občanství republik, která byla stanovena zákonem č.
165/1968 Sb. , Nabýt české státní občanství po 1.1.1969 pak bylo možné na základě zákona
č. 39/1969 Sb. , o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 39/1969 Sb. “)
Žalobkyně v podané žalobě namítala, že žalovaný nesprávně vyložil ustanovení § 2
odst. 2 věty druhé zákona č. 39/1969 Sb. se závěrem, že je nutné, aby oba rodiče, tedy i otec
i matka žalobkyně měli na území České socialistické republiky, přičemž tuto podmínku
matka žalobkyně nesplňovala. Uvedenou námitku neshledal soud důvodnou.
pokračování 6 11A 370/2011
Podle § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. československý státní občan, který se
narodil v cizině, je státním občanem republiky, byl-li k 1.lednu 1969 přihlášen k trvalému
pobytu na jejím území. Jestliže nebyl přihlášen k trvalému pobytu na území republiky ani na
území Slovenské socialistické republiky, je státním občanem republiky tehdy, měl-li, popř.
jeho rodiče, před odchodem do ciziny, na jejím území poslední trvalý pobyt. Ze znění věty
druhé ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 39/1969 Sb. vyplývá, že pokud obsahuje ustanovení
„… jeho rodiče, …“, má na mysli oba rodiče, neboť používá množné číslo tohoto slova.
Pokud by měla platit podmínka, že stačí, aby poslední trvalý pobyt před odchodem do
ciziny, se vztahuje pouze na jednoho z rodičů, muselo by to být výslovně v tomto ustanovení
uvedeno. Pak by bylo na místě, aby v případě, kdy by nebylo výslovně stanoveno, že má jít
buď o matku, nebo otce, bylo použito jednotné číslo pojmu „rodiče“ a to v podobě „rodič“.
Použití jednotného čísla tohoto pojmu je však nutno považovat za ryze teoretický způsob
formulace, když je zřejmé, že zákonodárce v případě, kdy vycházel z toho, že postačí
splnění podmínky jednoho z rodičů, používá přímo pojmy matka jeden, resp. druhý z rodičů
(viz např. § 8 zákona č. 39/1969 Sb. ). Pokud zákon hovoří o rodičích a používá tedy množné
číslo tohoto pojmu, pak zcela jednoznačně má na mysli oba rodiče, tedy matku i otce dítěte.
Nedůvodnou byla shledána i argumentace ustanovením předcházejícího zákona č.
149/1949 Sb.. Je zřejmé, že uvedený zákon ve své terminologii používá na místo pojmu
„rodiče“ pojmy „otec nebo matka“, to však neznamená, že by za rodiče (tedy rodiče
v množném čísle) považoval buď otce nebo matku. Stanoví-li zákon z roku 1949 jiné
podmínky pro nabývání státního občanství při použití jiné terminologie, neznamená to, že
výklad jiného zákona, v daném případě zákona č. 39/1969 Sb. , je výkladem nezákonným.
Ostatně i ze žalobcem zmíněného ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 194/1949 je zřejmé, že
pro dítě, které se narodilo v cizině, a pouze jeden z rodičů byl státním občanem, platilo, že
toto dítě nabývá státní občanství jen v případě, vysloví-li s tím souhlas krajský národní
výbor na žádost toho z rodičů, který je občanem. Je tedy zřejmé, že podmínky pro nabývání
státního občanství v těchto různých právních předpisech jsou zcela rozdílné a rozhodně je
nelze srovnávat z pohledu formulace jednotlivých ustanovení, jak činí žalobkyně.
Žalobkyně dále namítala, že při výkladu ustanovení § 2 odst. 2 věty druhé zákona č.
39/1969 Sb. je nutno vycházet ze zákona č. 165/1998 Sb. s tím, že podle § 3 odst. 1 tohoto
zákona nabyl státní občanství České socialistické republiky k 1.1.1969 tako otec žalobkyně
pak Rudolf Král. K této námitce je nutno uvést, že otázka státního občanství otce žalobkyně
Rudolfa Krále nebyla předmětem řízení v této věci. Z již zmíněného ustanovení § 3 zákona
č. 165/1968 Sb. vyplývá, že uvedené ustanovení, které je obsaženo v samostatné části druhé
tohoto zákona, řeší otázku nabytí státního občanství České socialistické republiky a
Slovenské socialistické republiky k 1.lednu 1969. Jak již bylo výše uvedeno, podle § 3 odst.
2 tohoto zákona platilo, že československý státní občan, který se narodil v cizině, se stal
státním občanem té republiky, na jejímž území byl k počátku účinnosti tohoto zákona
přihlášen k trvalému pobytu. Nebyl-li přihlášen k trvalému pobytu v jedné z republik, řídilo
se státní občanství podle jeho posledního pobytu, popř. podle posledního trvalého pobytu
jeho rodičů v Československé socialistické republice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 3 odst.
2 zákona č. 165/1968 Sb. rovněž stanoví podmínku trvalého pobytu obou rodičů na území
Československa.
Pokud žalobkyně poukazovala na ustanovení § 6 odst. 3 zákona č. 165/1968 Sb. ,
které je obsaženo v části třetí tohoto zákona o nabývání a pozbývání státního občanství
České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky je nutno konstatoval, že
jde o ustanovení, které řeší otázku nabývání a pozbývání státního občanství republik u těch
pokračování 7 11A 370/2011
dětí, které se narodily po účinnosti tohoto zákona, tedy nemohly nabýt státní občanství podle
části druhé zákona ke dni 1.1.1969. Vycházíme-li totiž ze znění ustanovení § 6 tohoto
zákona je zřejmé, že řeší otázku nabývání republikového státního občanství narozením. Toto
ustanovení se nemohlo vztahovat na žalobkyni již proto, že narozením nemohla získat
republikové státní občanství již proto, že v době svého narození uvedený zákon neplatil a
platit nemohl, v době narození žalobkyně neplatilo na území Československa federální
uspořádání spočívající v tom, že federace byla tvořena dvěma republikami. Otázku nabytí
republikového státního občanství u těch osob, které měly státní občanství československé,
řešila část druhá zákona č. 165/1968 Sb. , zejména pak ustanovení § 3 tohoto zákona. Jak již
bylo uvedeno, z ustanovení § 3 odst. 2 vyplývá, že československý státní občan narozený
v cizině je státním občanem té republiky, na jejímž území byl k počátku účinnosti tohoto
zákona přihlášen k trvalému pobytu, popř. mohl získat státní občanství té republiky, kde
bylo jeho místo posledního pobytu před odchodem do zahraničí, popř. podle posledního
trvalého pobytu jeho obou rodičů.
Pokud žalobkyně v podané žalobě zmiňuje ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 39/1969
Sb. je nutno konstatovat, že ve vztahu k tomuto ustanovení platí to, co bylo uvedeno výše
k ustanovení § 6 odst. 3 zákona č. 165/1968 Sb. Také toto ustanovení, které je obsaženo
v samostatné druhé části zákona, upravuje otázku nabývání státního občanství republiky
narozením. To znamená, že se vztahuje na děti, které se narodily za účinnosti tohoto zákona.
Pokud žalobkyně argumentovala tím, že v důsledku výkladu žalovaného by děti
Rudolfa Krále narozené v cizině před 1.1.1969 by občanství České socialistické republiky
nezískaly, zatímco děti R. K., které by se narodily v cizině po 1.1.1969, by tento typ
občanství získaly, je nutno konstatovat, že ve vztahu ke státnímu občanství platí a vždy
platila zásada, že rozhodující je právní úprava platná v době narození té fyzické osoby, ve
vztahu k níž je státní občanství posuzováno. To znamená, že nelze vyloučit rozdílný právní
režim subjektů, k jejichž narození došlo za platnosti a účinnosti rozdílných právních
předpisů. Rozhodně nejde o nerovnost či diskriminaci k jedné skupině v důsledku věku,
resp. data narození. O diskriminaci a nerovnost by šlo pouze v případě, pokud by určitá
skupina, která splňuje shodné podmínky, byla posuzována rozdílně. O takovou situaci však
v daném případě nejde, neboť otázka nabytí či existence státního občanství osob narozených
před 1.1.1969 a osob narozených po 1.1.1969 jsou posuzovány shodně podle právních
předpisů, které platily a byly účinné v době rozhodné skutečnosti (v době narození).
Pokud by soud přistoupil na argumentaci žalobkyně, znamenalo by to, že by
diskriminaci musel spatřovat i v tom, že např. podle již zmíněného (a v žalobě uvedeného)
ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 149/1949 Sb., musela být k nabytí státního občanství
splněna podmínka souhlasu příslušného národního výboru, zatímco za platnosti následující
právní úpravy tato podmínka již stanovena nebyla. Protože všechny subjekty, ve vztahu
k nimž byla posuzována otázka existence či nabytí státního občanství podle zákona č.
149/1949 Sb., byly posuzovány shodně podle tohoto zákona a všechny osoby, ve vztahu
k nimž byla posuzována otázka nabytí či existenci státního občanství podle zákona č.
39/1969 Sb. , byly rovněž posuzovány shodně (žalobkyně neuvádí žádný konkrétní případ,
podle něhož by mohl být učiněn závěr o tom, že tomu tak nebyl), pak nelze hovořit o
diskriminaci či nerovnosti.
Obdobně to platí i ve vztahu k námitkám, v nichž žalobkyně poukazuje na případy, kdy by děti narozené matce splňující podmínky podle § 2 odst. 2 věta druhá zákona č.
pokračování 8 11A 370/2011
39/1969 měly otce neznámého. Je přitom nutno zdůraznit, že v rámci přezkoumání
konkrétního rozhodnutí žalovaného správního orgánu nepřísluší soudu posuzovat otázky,
které by teoreticky mohly nastat, když v případě žalobkyně o takovou situaci nejde.
Závěrem považuje soud za vhodné poukázat na to, že právní úprava republikového
státního občanství, provedená jak zákony č. 165/1968 Sb. a č. 39/1969 Sb. , které jako první
upravovaly české státní občanství, tak právní úprava provedená zákonem č. 40/1993 Sb. ,
platným v době vydání napadeného rozhodnutí, umožňovala získat státní občanství i těm
československým státním občanům, kteří republikové státní občanství nezískali přímo ze
zákona, a to na základě vlastního úkonu tohoto občana – prohlášením podle § 3 zákona č.
165/1968 Sb. či § 3 zákona č. 39/1969 Sb. , prohlášením podle § 6 zákona č. 40/1993 Sb. (o
tomto právu byla žalobkyně v usnesení ze dne 30.3.2011 čj: UMCP1 035391/2011 výslovně
poučena). Bylo tedy výlučně na rozhodnutí žalobkyně, zda tohoto svého práva využije.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, proto
žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.
Výrok o nákladech v řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobkyně
neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší, žalovanému
správnímu orgánu náklady nevznikly.
P o u č e n í :
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho
doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního
soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní
soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se
dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na
sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.
Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě
obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,
v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo
rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li
stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské
právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.
pokračování 9 11A 370/2011
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro
zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho
internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Praze dne 19.února 2015
JUDr. Hana Veberová
předsedkyně senátu