Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 A 370/2011 - 39

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové

a soudců JUDr.Jitky Hroudové a Mgr.Marka Bedřicha v právní věci žalobkyně: M. M. K.,

bytem B.E. 4339 3 G, B. A., zastoupena JUDr.Václavem Vlkem, advokátem se sídlem

Sokolovská 22, Praha 8 proti žalovanému: Magistrát hl.m.Prahy se sídlem Mariánské

náměstí 2, Praha 1, pracoviště Jungmannova 35/29, Praha 1 v řízení o žalobě proti rozhodnutí

žalovaného ze dne 28.11.2011 čj: S-MHMP 591770/2011

t a k t o :

I. Žaloba se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhala zrušení

rozhodnutí Magistrátu hl.m.Prahy, odboru živnostenského a občanskoprávního ze dne

28.11.2011 čj: S-MHMP 591770/2011, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno

usnesení odboru matrik Úřadu městské části Praha 1 ze dne 30.3.2011 čj: UMCP1

035391/2011 o zrušení osvědčení o státním občanství České republiky. Žalobkyně v podané

žalobě namítala, že ke zrušení osvědčení došlo proto, že na území České socialistické

republiky neměla trvalý pobyt ani žalobkyně ani její matka M. M.. Správní orgán opomněl,

že trvalý pobyt na území České republiky před odchodem do ciziny měl otec žalobkyně R.

pokračování 2 11A 370/2011

K. Žalovaný nesprávně vyložil ustanovení věta druhá ,

když vycházel z toho, že zákonodárce tam, kde hovoří o rodičích, míní oba rodiče, tedy otce

i matku. Pokud by tomu tak bylo, zákon by to výslovně uvedl stejně tak, jak bylo uvedeno

v zákoně č. 149/1949 Sb. Při výkladu ustanovení je nutno

vycházet ze o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství,

podle § 3 odst. 1 tohoto zákona nabyl státní občanství České socialistické republiky nad

rámec československého státního občanství ke dni 1.1.1969 také otec žalobkyně. Poukázala

na ustanovení , podle tohoto ustanovení dítě, jehož jeden

z rodičů je cizincem, nabývá narozením státního občanství té republiky, jímž občanem je

druhý z rodičů. Uvedené ustanovení bylo poté převzato do ustanovení § 8 odst. 4 zákona č.

Výklad žalovaného znamená, že každý potomek R. K., který se narodil po

1.1.1969 by získal občanství České socialistické republiky bez ohledu na občanství či trvalý

pobyt matky, zatímco děti R. K. narozené v cizině před 1.1.1969 by občanství České

socialistické republiky nezískaly. Takovýto výklad je nerovný a diskriminující k jedné

skupině potencionálních občanů determinované podle věku, resp. data narození před

1.1.1969. Dále uvedla, že děti narozené matce splňující podmínky ustanovení § 2 odst. 2

, které by měly otce neznámého, by splnily podmínky nabytí státního

občanství České socialistické republiky, i když by podmínky věty druhé tohoto ustanovení

splňovala pouze matka. Rovněž takový výklad by byl nerovný a diskriminující vůči

potomkům narozeným v cizině, u kterých by byli známi oba rodiče, přičemž jeden z nich by

podmínky uvedené v § odst. 2 věta druhá nesplňoval. Závěr

správního orgánu je nesprávný, proto navrhuje, aby soud žalobou napadené rozhodnutí,

včetně prvostupňového usnesení zrušil.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě popsal dosavadní průběh správního řízení a k

námitkám žalobkyně uvedl, že aplikovaná právní norma je formulována jednoznačným

způsobem, neposkytuje prostor pro konkurenční výklad, který žalobkyně předestřela.

Z ustanovení vyplývá, že zákonodárce formuloval pro

nabytí republikového státního občanství expressis verbis alternativní podmínku trvalého

pobytu rodičů, nikoliv trvalého pobytu rodiče nebo jednoho z rodičů československého

státního občana narozeného v cizině. Pokud by měla být splněna podmínka trvalého pobytu

pouze u jednoho z rodičů, jistě by takový úmysl zákonodárce vtělil do obsahu právní normy,

jak to učinil v § 8 odst. 2 až odst. 4 téhož zákona. Pojem „rodiče“ je pojem určitý, za rodiče

dítěte se považuje matka a otec dítěte. Ani v předcházejících ani v následujících zákonech

zákonodárce nepoužil pojem „rodiče“ v případech, kdy postačovalo splnění podmínek u

jednoho z rodičů. Argumentace spočívající ve výkladu § 2 odst. 2 za pomoci § 8 odst. 4

není zcela srozumitelná, když dotčená ustanovení upravují zcela

odlišnou materii a liší se ve vymezení adresátů, obsahu, formulaci a i dopadech na

státoobčanské postavení osob, na které se vztahovalo. Ustanovení § 2 odst. 2 uvedeného

zákona upravovalo určení republikového státního občanství k 1.1.1969 a dopadá na

československé státní občany narozené před tímto datem v zahraničí. Pokud u těchto osob

nebyly splněny podmínky pro nabytí republikového státního občanství, nedošlo v jejich

státoobčanském statusu k žádné změně, podržely si československé státní občanství, které

nabyly před 1.1.1969. Nabytí republikového státního občanství bylo ponecháno na jejich

volbě po celou dobu existence československé federace. V ustanovení § 8 odst. 4 zákona č.

se jedná o nabytí státního občanství narozením dítěte narozeného po 1.1.1969.

Toto dítě narozením nemohlo nabýt československé státní občanství, pokud by současně

nenabylo státní občanství jedné z republik tvořících federaci. Státoobčanské postavení

tohoto dítěte bylo závislé na tom, zda alespoň jeden z jeho rodičů byl v okamžiku narození

pokračování 3 11A 370/2011

dítěte státním občanem jedné z republik tvořících federaci. Vzhledem k prioritě

republikových státních občanství již československé státní občanství od 1.1.1969 z rodičů na

dítě samostatně nepřecházelo. Ustanovení nahradilo

dosavadní ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 194/1949 Sb. Je zřejmé, že právní úprava ve

věcech státního občanství se v jednotlivých historických etapách měnila a vyvíjela. Nelze

srovnávat podmínky nabývání státního občanství narozením s odlišně koncipovanými

podmínkami pro určení republikového státního občanství v důsledku změny formy státu. Na

žalobkyni dopadala ustanovení týkající se určení republikového státního občanství, protože

v rozhodném okamžiku byla československou státní občankou, narozenou před 1.1.1969. To

nelze považovat za diskriminaci podle věku a na žalobkyni vztáhnout ustanovení o nabývání

státního občanství narozením. Dnes již neúčinnou právní normu lze jen stěží poměřovat

dnešními standardy uplatňujícími se v oblasti státního občanství. Navrhl zamítnutí podané

žaloby jako nedůvodné.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí z hlediska námitek

v žalobě uvedených, po posouzení věci dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Podle § 51

odst. 1 , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„ “) rozhodl soud bez nařízení jednání, když účastníci řízení k výzvě soudu nevyjádřili

s takovýmto postupem výslovný nesouhlas, má se tedy za to, že s rozhodnutím bez nařízení

jednání souhlasí.

Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že žalobkyni bylo vydáno osvědčení ze dne

16.12.20 02 čj: O3412/02 o státním občanství České republiky.

Usnesením ze dne 30.3.2011 čj: UMCP1 035391/2011 bylo odborem matrik Úřadu

městské části Praha 1 rozhodnuto tak, že se osvědčení o státním občanství České republiky

vydané dne 16.12.2002 pod čj: 03412/02 zrušuje s účinky ode dne vydání osvědčení, tj. od

16.12.2002. V odůvodnění správní orgán uvedl, že v souvislosti se zahájením správního

řízení pro nezletilé dítě D. S., narozeného dne 5.2.2011, zahájeného na základě žádosti syna

žalobkyně a otce nezletilého dítěte, bylo zjištěno, že osvědčení o státním občanství bylo

vydáno v rozporu se zákonem. Státní občanství žalobkyně bylo posuzováno za použití

nesprávných právních norem, když žalobkyně nabyla narozením československé státní

občanství, k 1.1.1969 se však nestala občankou České republiky, protože ani ona ani její

matka, neměly na území České republiky trvalý pobyt. Současně správní orgán upozornil na

možnost využít prohlášení o státním občanství České republiky podle

Sb.

Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, ve kterém namítala s odkazem na

ustanovení , že její otec splňuje podmínky věty druhé

uvedeného právního ustanovení, protože se narodil na území České republiky a měl zde

trvalý pobyt. Přesto, že odvolatelka neměla na území České republiky trvalý pobyt, získala

kromě československého státního občanství i státní občanství České socialistické republiky.

Závěr správního orgánu je v rozporu s právními předpisy. Dále namítla, že usnesení o

zrušení osvědčení bylo vydáno věcně nepříslušným správním orgánem a poukázala na

porušení ustanovení .

O podaném odvolání rozhodl odbor živnostenský a občanskoprávní Magistrátu

hl.m.Prahy žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 28.11.2011 čj: S-MHMP 591770/2011

tak, že odvolání se zamítá a odvoláním napadené usnesení správního orgánu prvního stupně

pokračování 4 11A 370/2011

se potvrzuje. V odůvodnění správní orgán uvedl, že při posuzování otázky, zda je fyzická

osoba státním občanem České republiky, popř. zda byla do 31.12.1992 státním občanem

České a Slovenské Federativní Republiky, se postupuje podle předpisů platných v době, kdy

mělo dojít k nabytí nebo pozbytí státního občanství této osoby. Bylo konstatováno, že

žalobkyně se narodila dne 1.4.1940 v Buenos Aires v Argentině, a to jako manželské dítě M.

M. a R. K.. Otec žalobkyně byl v době narození žalobkyně československým státním

občanem, žalobkyně tedy narozením nabyla československé státní občanství po otci, a to

podle Všeobecného z roku 1811. Ke dni vzniku československé

federace, tj. k 1.1.1969, nabyli českoslovenští státní občané vedle státního občanství

federace (státní občanství Československé) také státní občanství jedné z republik, které

tvořily federaci, tedy státní občanství České socialistické republiky nebo státní občanství

Slovenské socialistické republiky. Podmínky pro nabytí republikových státních občanství

upravoval , ve znění pozdějších předpisů, a , o

nabývání a pozbývání státního občanství Slovenské socialistické republiky, ve znění

pozdějších předpisů. Uvedl, že podle se československý

státní občan, který se narodil v cizině, stal státním občanem České socialistické republiky,

byl-li ke dni 1.1.1969 přihlášen k trvalému pobytu na jejím území. Pokud nebyl přihlášen

k trvalému pobytu na území České socialistické republiky ani na území Slovenské

socialistické republiky, stal se stáním občanem republiky, měl-li on, popř. jeho rodiče, před

odchodem do ciziny na jejím území poslední trvalý pobyt. Žalovaný konstatoval, že

žalobkyně nikdy neměla trvalý pobyt na území České republiky, trvalý pobyt na území

České socialistické republiky neměla ani matka žalobkyně, která československé státní

občanství nabyla uzavřením sňatku. Trvalý pobyt na území České socialistické republiky

měl před odchodem do ciziny pouze otec žalobkyně R. K.. Podle uvedeného § 2 odst. 2

je splněna podmínka pouze tehdy, jestliže trvalý pobyt měli oba

rodiče. Pokud by postačoval k určení republikového státního občanství splnění podmínky

pouze u jednoho z rodičů, byla by formulace ustanovení odlišná, což vyplývá i ze srovnání

s dikcí ustanovení § 8 odst. 2 až odst. 4 téhož zákona. Dále žalovaný poukázal na to, že

právní předpisy pro situace, kdy by nebylo možno u československých státních občanů

narozených v cizině určit republikové státní občanství podle stanovených kritérií,

umožňovala zvolit si státní občanství jedné z republik prohlášením. Tato možnost trvala až

do zániku federace dne 31.12.1992, žalobkyně možnost volby nevyužila. Ke dni 1.1.1993

vznikly na území Československé federace dva samostatné státy, a to Česká republika a

Slovenská republika. Otázku určení, kteří z československých státních občanství, se stali

státními občany samostatné České republiky, řeší ustanovení

Sb. Odvolatelka byla sice k 31.12.1992 státní občankou České a Slovenské Federativní

Republiky, nebyla však současně občankou České republiky, protože ke dni 1.1.1962

republikové státní občanství nenabyla ani ho pozdějším prohlášením nezvolila. Proto se ke

dni 1.1.1993 nestala občankou České republiky. Byly dány tedy důvody pro odnětí

vydaného osvědčení. K procesním námitkám žalovaný správní orgán uvedl, že postupoval

podle , které je speciálním ustanovením, jež má přednost před

obecným ustanovením o lhůtách v přezkumném řízení, které se v těchto případech neuplatní.

Osvědčení vydávaná podle , mají deklaratorní charakter, pokud

bylo zjištěno, že toto osvědčení o státním občanství bylo vydáno osobě, která není státním

občanem, nemůže tato osoba nabýt státní občanství a práv s tím souvisejících. V takovýchto

případech je zrušení osvědčení jediným možným způsobem, když je zřejmé, že žalobkyni

nebylo vydáno osvědčení, které by mělo konstitutivní charakter.

Proti tomuto rozhodnutí směřuje podaná žaloba.

pokračování 5 11A 370/2011

Soud považuje za vhodné předeslat, že je právem státu a jedním z projevů jeho

suverenity určovat podmínky, za kterých se nabývá a pozbývá státní občanství. Shodný

princip respektuje Evropská úmluva o státním občanství (č. m.s.), která v článku

3 odst. 1 předpokládá, že každý stát podle svého vlastního práva stanoví, kdo jsou jeho státní

občané.

Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že žalobkyně po otci, který byl československým státním občanem, získala narozením československé státní občanství.

S vytvořením československé federace ke dni 1.1.1969 vzniklo vedle

československého státního občanství státní občanství české a státní občanství slovenské.

Ústavní pak v článku 5 odst. 4 zakotvil, že zásady nabývání a

pozbývání státního občanství republik stanoví zákon federálního shromáždění. Stalo se tak

vydáním , o zásadách nabývání a pozbývání státního občanství, který

je nutno považovat za základní dokument, který ponechal podrobnější úpravu státního

občanství zákonům republik a sám se otázkami státního občanství republik zabýval jen

v souvislosti s otázkou vytvoření společného federativního státu. Z ustanovení § 1 zákona č.

vyplývá, že vychází z prvotnosti republikového státního občanství, když je

stanoveno, že československým státním občanem je každý státní občan České socialistické

republiky a státní občan Slovenské socialistické republiky s tím, že československým

státním občanem se stává ten, kdo nabyl státního občanství republiky. Pozbytím státního

občanství jedné z republiky pozbyl občan i státní občanství československé, pokud se

zároveň nestal občanem druhé z republik.

stanovil pravidla k nabytí státního občanství republik ke dni

1.1.1969. Československý státní občan se podle tohoto zákona stal 1.1.1969 státním občanem

té republiky, na jejímž území se narodil. Pokud se narodil v cizině, stal se státním občanem té

republiky, na jejímž území byl k 1.1.1969 přihlášen k trvalému pobytu. Nebyl-li k 1.1.1969

přihlášen k trvalému pobytu ani v jedné z republik, stal se státním občanem té republiky, kde

měl poslední trvalý pobyt před odchodem do ciziny. Neměl-li nikdy trvalý pobyt ani v jedné

z republik, stal se státním občanem té republiky, na jejímž území měli poslední trvalý pobyt

jeho rodiče. Nebylo-li možno státní občanství podle těchto pravidel určit, mohl si

československý státní občan zvolit státní občanství jedné z republik prohlášením (§ 3 zákona

č. ).

Na pak navazovaly zákony vydané národními radami obou

republik, a to zákon Slovenské národní rady č. , o nabývání a pozbývání

státního občanství Slovenské socialistické republiky a zákon České národní rady č. 39/1969

Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky. Tyto zákony

respektovaly kritéria pro určení státního občanství republik, která byla stanovena zákonem č.

, Nabýt české státní občanství po 1.1.1969 pak bylo možné na základě zákona

č. , o nabývání a pozbývání státního občanství České socialistické republiky, ve

znění pozdějších předpisů (dále jen „ “)

Žalobkyně v podané žalobě namítala, že žalovaný nesprávně vyložil ustanovení § 2

odst. 2 věty druhé se závěrem, že je nutné, aby oba rodiče, tedy i otec

i matka žalobkyně měli na území České socialistické republiky, přičemž tuto podmínku

matka žalobkyně nesplňovala. Uvedenou námitku neshledal soud důvodnou.

pokračování 6 11A 370/2011

Podle československý státní občan, který se

narodil v cizině, je státním občanem republiky, byl-li k 1.lednu 1969 přihlášen k trvalému

pobytu na jejím území. Jestliže nebyl přihlášen k trvalému pobytu na území republiky ani na

území Slovenské socialistické republiky, je státním občanem republiky tehdy, měl-li, popř.

jeho rodiče, před odchodem do ciziny, na jejím území poslední trvalý pobyt. Ze znění věty

druhé ustanovení vyplývá, že pokud obsahuje ustanovení

„… jeho rodiče, …“, má na mysli oba rodiče, neboť používá množné číslo tohoto slova.

Pokud by měla platit podmínka, že stačí, aby poslední trvalý pobyt před odchodem do

ciziny, se vztahuje pouze na jednoho z rodičů, muselo by to být výslovně v tomto ustanovení

uvedeno. Pak by bylo na místě, aby v případě, kdy by nebylo výslovně stanoveno, že má jít

buď o matku, nebo otce, bylo použito jednotné číslo pojmu „rodiče“ a to v podobě „rodič“.

Použití jednotného čísla tohoto pojmu je však nutno považovat za ryze teoretický způsob

formulace, když je zřejmé, že zákonodárce v případě, kdy vycházel z toho, že postačí

splnění podmínky jednoho z rodičů, používá přímo pojmy matka jeden, resp. druhý z rodičů

(viz např. ). Pokud zákon hovoří o rodičích a používá tedy množné

číslo tohoto pojmu, pak zcela jednoznačně má na mysli oba rodiče, tedy matku i otce dítěte.

Nedůvodnou byla shledána i argumentace ustanovením předcházejícího zákona č.

149/1949 Sb.. Je zřejmé, že uvedený zákon ve své terminologii používá na místo pojmu

„rodiče“ pojmy „otec nebo matka“, to však neznamená, že by za rodiče (tedy rodiče

v množném čísle) považoval buď otce nebo matku. Stanoví-li zákon z roku 1949 jiné

podmínky pro nabývání státního občanství při použití jiné terminologie, neznamená to, že

výklad jiného zákona, v daném případě , je výkladem nezákonným.

Ostatně i ze žalobcem zmíněného ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 194/1949 je zřejmé, že

pro dítě, které se narodilo v cizině, a pouze jeden z rodičů byl státním občanem, platilo, že

toto dítě nabývá státní občanství jen v případě, vysloví-li s tím souhlas krajský národní

výbor na žádost toho z rodičů, který je občanem. Je tedy zřejmé, že podmínky pro nabývání

státního občanství v těchto různých právních předpisech jsou zcela rozdílné a rozhodně je

nelze srovnávat z pohledu formulace jednotlivých ustanovení, jak činí žalobkyně.

Žalobkyně dále namítala, že při výkladu ustanovení § 2 odst. 2 věty druhé zákona č.

je nutno vycházet ze s tím, že podle tohoto

zákona nabyl státní občanství České socialistické republiky k 1.1.1969 tako otec žalobkyně

pak Rudolf Král. K této námitce je nutno uvést, že otázka státního občanství otce žalobkyně

Rudolfa Krále nebyla předmětem řízení v této věci. Z již zmíněného ustanovení § 3 zákona

č. vyplývá, že uvedené ustanovení, které je obsaženo v samostatné části druhé

tohoto zákona, řeší otázku nabytí státního občanství České socialistické republiky a

Slovenské socialistické republiky k 1.lednu 1969. Jak již bylo výše uvedeno, podle § 3 odst.

2 tohoto zákona platilo, že československý státní občan, který se narodil v cizině, se stal

státním občanem té republiky, na jejímž území byl k počátku účinnosti tohoto zákona

přihlášen k trvalému pobytu. Nebyl-li přihlášen k trvalému pobytu v jedné z republik, řídilo

se státní občanství podle jeho posledního pobytu, popř. podle posledního trvalého pobytu

jeho rodičů v Československé socialistické republice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 3 odst.

2 rovněž stanoví podmínku trvalého pobytu obou rodičů na území

Československa.

Pokud žalobkyně poukazovala na ustanovení ,

které je obsaženo v části třetí tohoto zákona o nabývání a pozbývání státního občanství

České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky je nutno konstatoval, že

jde o ustanovení, které řeší otázku nabývání a pozbývání státního občanství republik u těch

pokračování 7 11A 370/2011

dětí, které se narodily po účinnosti tohoto zákona, tedy nemohly nabýt státní občanství podle

části druhé zákona ke dni 1.1.1969. Vycházíme-li totiž ze znění ustanovení § 6 tohoto

zákona je zřejmé, že řeší otázku nabývání republikového státního občanství narozením. Toto

ustanovení se nemohlo vztahovat na žalobkyni již proto, že narozením nemohla získat

republikové státní občanství již proto, že v době svého narození uvedený zákon neplatil a

platit nemohl, v době narození žalobkyně neplatilo na území Československa federální

uspořádání spočívající v tom, že federace byla tvořena dvěma republikami. Otázku nabytí

republikového státního občanství u těch osob, které měly státní občanství československé,

řešila část druhá , zejména pak ustanovení tohoto zákona. Jak již

bylo uvedeno, z ustanovení § 3 odst. 2 vyplývá, že československý státní občan narozený

v cizině je státním občanem té republiky, na jejímž území byl k počátku účinnosti tohoto

zákona přihlášen k trvalému pobytu, popř. mohl získat státní občanství té republiky, kde

bylo jeho místo posledního pobytu před odchodem do zahraničí, popř. podle posledního

trvalého pobytu jeho obou rodičů.

Pokud žalobkyně v podané žalobě zmiňuje ustanovení

Sb. je nutno konstatovat, že ve vztahu k tomuto ustanovení platí to, co bylo uvedeno výše

k ustanovení Také toto ustanovení, které je obsaženo

v samostatné druhé části zákona, upravuje otázku nabývání státního občanství republiky

narozením. To znamená, že se vztahuje na děti, které se narodily za účinnosti tohoto zákona.

Pokud žalobkyně argumentovala tím, že v důsledku výkladu žalovaného by děti

Rudolfa Krále narozené v cizině před 1.1.1969 by občanství České socialistické republiky

nezískaly, zatímco děti R. K., které by se narodily v cizině po 1.1.1969, by tento typ

občanství získaly, je nutno konstatovat, že ve vztahu ke státnímu občanství platí a vždy

platila zásada, že rozhodující je právní úprava platná v době narození té fyzické osoby, ve

vztahu k níž je státní občanství posuzováno. To znamená, že nelze vyloučit rozdílný právní

režim subjektů, k jejichž narození došlo za platnosti a účinnosti rozdílných právních

předpisů. Rozhodně nejde o nerovnost či diskriminaci k jedné skupině v důsledku věku,

resp. data narození. O diskriminaci a nerovnost by šlo pouze v případě, pokud by určitá

skupina, která splňuje shodné podmínky, byla posuzována rozdílně. O takovou situaci však

v daném případě nejde, neboť otázka nabytí či existence státního občanství osob narozených

před 1.1.1969 a osob narozených po 1.1.1969 jsou posuzovány shodně podle právních

předpisů, které platily a byly účinné v době rozhodné skutečnosti (v době narození).

Pokud by soud přistoupil na argumentaci žalobkyně, znamenalo by to, že by

diskriminaci musel spatřovat i v tom, že např. podle již zmíněného (a v žalobě uvedeného)

ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 149/1949 Sb., musela být k nabytí státního občanství

splněna podmínka souhlasu příslušného národního výboru, zatímco za platnosti následující

právní úpravy tato podmínka již stanovena nebyla. Protože všechny subjekty, ve vztahu

k nimž byla posuzována otázka existence či nabytí státního občanství podle zákona č.

149/1949 Sb., byly posuzovány shodně podle tohoto zákona a všechny osoby, ve vztahu

k nimž byla posuzována otázka nabytí či existenci státního občanství podle zákona č.

, byly rovněž posuzovány shodně (žalobkyně neuvádí žádný konkrétní případ,

podle něhož by mohl být učiněn závěr o tom, že tomu tak nebyl), pak nelze hovořit o

diskriminaci či nerovnosti.

Obdobně to platí i ve vztahu k námitkám, v nichž žalobkyně poukazuje na případy, kdy by děti narozené matce splňující podmínky podle § 2 odst. 2 věta druhá zákona č.

pokračování 8 11A 370/2011

39/1969 měly otce neznámého. Je přitom nutno zdůraznit, že v rámci přezkoumání

konkrétního rozhodnutí žalovaného správního orgánu nepřísluší soudu posuzovat otázky,

které by teoreticky mohly nastat, když v případě žalobkyně o takovou situaci nejde.

Závěrem považuje soud za vhodné poukázat na to, že právní úprava republikového

státního občanství, provedená jak a č. , které jako první

upravovaly české státní občanství, tak právní úprava provedená ,

platným v době vydání napadeného rozhodnutí, umožňovala získat státní občanství i těm

československým státním občanům, kteří republikové státní občanství nezískali přímo ze

zákona, a to na základě vlastního úkonu tohoto občana – prohlášením podle § 3 zákona č.

či , prohlášením podle (o

tomto právu byla žalobkyně v usnesení ze dne 30.3.2011 čj: UMCP1 035391/2011 výslovně

poučena). Bylo tedy výlučně na rozhodnutí žalobkyně, zda tohoto svého práva využije.

Ze všech výše uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, proto

žalobu podle zamítl.

Výrok o nákladech v řízení je odůvodněn ustanovením Žalobkyně

neměla ve věci úspěch, proto jí právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší, žalovanému

správnímu orgánu náklady nevznikly.

P o u č e n í :

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho

doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního

soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní

soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se

dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na

sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.

Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě

obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,

v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo

rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li

stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské

právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

pokračování 9 11A 370/2011

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro

zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho

internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 19.února 2015

JUDr. Hana Veberová

předsedkyně senátu