Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Azs 169/2014 - 18

- 20

pokračování

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Zory Šmolkové a Mgr. Radovana Havelce ve věci žalobce: O. D., zastoupeného JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou se sídlem Jablonského 604/7, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2013, č. j. OAM-41/LE-BE02-K01-2013, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2014, č. j. – 45,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Ustanovenému advokátovi stěžovatele JUDr. Anně Doležalové, MBA, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 4.114 Kč. Tato částka bude jmenované vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 18. 3. 2013, č. j. OAM-41/LE-BE02-K01-2013. Rozhodnutím správního orgánu byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany, neboť nesplnil podmínky pro udělení azylu dle , , , o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), ani podmínky doplňkové ochrany podle ) . Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že stěžovatel neuvedl žádné azylově relevantní důvody předvídané a b), a . Důvodem jeho žádosti o azyl byla snaha o legalizaci pobytu na území České republiky, kde hodlal vydělat peníze na zaplacení svých dluhů soukromým osobám. Soud dále přisvědčil žalovanému v tom, že v případě stěžovatele nebyly dány žádné skutečnosti svědčící o hrozbě vážné újmy podle .

Kasační stížností napadl stěžovatel rozsudek krajského soudu z důvodů podle , b) a d) , (dále jen „ “). Namítl, že soud se s velkou částí jeho žalobních námitek nevypořádal, což zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Krajský soud se zejména nevypořádal s námitkou, že osoby v podobné situaci jako stěžovatel (oběti lichvářů na Ukrajině z důvodu neschopnosti hradit náklady lékařské péče za sebe či svoje blízké) tvoří sociální skupinu, dále námitkou nedostatečně zjištěného skutkového stavu ve vztahu k dostupnosti vnitřní ochrany v stěžovatelově případě. Dále stěžovatel tvrdil, že žalovaný náležitě nevyhodnotil veškeré skutečnosti, které v rámci správního řízení sdělil. Má přitom za to, že uvedl dostatek důvodů svědčících pro udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel dále nesouhlasil s tím, že žalovaný posoudil jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany jako účelovou. Uvedl, že žalovaný neposoudil poměry v zemi jeho původu s ohledem na nemožnost stěžovatele bránit se před nezákonným jednáním soukromých osob využitím státních orgánů, přičemž je to žalovaný, nikoliv stěžovatel, který má povinnost shromáždit dostatek důkazů k vyvrácení tvrzení stěžovatele o nedostatečné pomoci ze strany státních orgánů na Ukrajině. To, že stěžovatel se o ochranu ze strany státních orgánů nepokusil, na uvedeném nic nemění. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost, neboť námitky stěžovatele nejsou oprávněné a žalovaný s nimi nesouhlasí. Žalovaný neporušil žádné ustanovení ani . Stěžovatel ve své stížnosti uplatňuje námitky, které uplatnil již v žalobě. Stěžovatel přicestoval do České republiky nelegálně a svou žádost o mezinárodní ochranu v České republice podal až po více než ročním pobytu zde poté, co byl pro svůj nelegální pobyt zadržen a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců. Stěžovatel na území České republiky pracoval, peníze posílal domů na Ukrajinu na zaplacení svého dluhu, což má v úmyslu činit i v budoucnu, a po zaplacení dluhu se chce vrátit zpět na Ukrajinu. Jako důvod odjezdu uvedl ekonomické potíže po ztrátě zaměstnání, nemožnost vydělat peníze na zaplacení dluhu za léčení své dcery a obavy před věřiteli, kteří ho již fyzicky napadli, což však nejsou relevantní důvody pro udělení mezinárodní ochrany dle § , 13 ani 14 .

Poté, co Nejvyšší správní soud posoudit podmínky řízení a přípustnost kasační stížnosti, se dále zabýval její přijatelností.

Vymezením institutu nepřijatelnosti a jeho dopadem do soudního řízení správního se Nejvyšší správní soud důkladně zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. – 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna zde citovaná rozhodnutí NSS jsou přístupná na www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu, 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně, 4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla důvodem přijatelnosti nebudou.

V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech azylu je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodu uvedených v ust. , nýbrž také uvést, v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat.

Z hlediska výše uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že v daném případě kasační stížnost neobsahuje žádné tvrzení, z něhož by bylo možné dovodit, v čem stěžovatel spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti ve smyslu Nejvyšší správní soud pak z úřední povinnosti nenalezl žádnou zásadní právní otázku, k níž by byl nucen se vyjádřit v rámci sjednocování výkladu právních předpisů a rozhodovací činnosti krajských soudů.

Stěžovatel předně namítal nesprávné posouzení právní otázky, zda postavení stěžovatele jako člena sociální skupiny dlužníků, který je vystaven pronásledování ze strany soukromých osob, kdy o ochranu státními orgány se stěžovatel ani nepokusil pro zjevnou neúčelnost, je důvodem pro poskytnutí mezinárodní ochrany dle . Z nesprávnosti posouzení této otázky žalovaným a krajským soudem stěžovatel dále dovozuje nedostatečně zjištěný skutkový stav žalovaným a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Krajský soud v napadeném rozhodnutí ve shodě s žalovaným uvedený důvod pro poskytnutí azylu dle za relevantní nepovažoval. Tento závěr je však v souladu s konstantní judikaturou. Otázku dlužníků jako sociální skupiny řešil Nejvyšší správní soud např. v rozhodnutí č. j. - 49 dne 18. 12. 2003, kdy uzavřel, že „zákon o azylu pojem sociální skupina nevymezuje, lze však dospět výkladem k závěru, že „sociální skupina“ se skládá z osob podobného společenského původu anebo postavení, obdobných majetkových poměrů, společenských obyčejů apod. U dlužníků tedy nelze o sociální skupině hovořit.“ Obdobě v rozhodnutí č. j. - 60 z 19. 5. 2004 Nejvyšší správní soud uzavřel, že „určitá sociální skupina ve smyslu zákona č. 325/999 Sb., o azylu, je skupina osob, která se vyznačuje objektivně společnou charakteristikou nebo kterou společnost alespoň takto vnímá. Tato charakteristika má často povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob; riziko pronásledování však do této charakteristiky nepatří.“ Co se týče pronásledování ze strany soukromých osob za situace, kdy se žadatel o mezinárodní ochranu ani nepokusil využít ochrany státních orgánů, pak lze odkázat např. na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. - 36 z 18. 12. 2003, podle kterého „jednání soukromých osob, resp. vyhrožování ze strany soukromých osob, nelze samo o sobě považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azyl“, dále rozhodnutí č. j. - 48 z 22. 10. 2003, „je-li důvodkem žádosti o azyl obava z návratu do Ruské federace, v níž žadateli hrozí teroristické akty čečenských teroristů, tj. akty neprováděné státní mocí, přičemž žadatel o azyl se v domovském státě vůbec nepokusil svou situaci řešit přes tamní státní orgány řešit, není dán důvod pro poskytnutí azylu podle , o azylu, ani překážka vycestování“. K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší správní soudu v rozhodnutí č. j. - 51 z 27. 8. 2003, - 36 z 18. 12. 2003.

Nejvyšší správní soud závěrem připomíná, že institut azylu není a nikdy nebyl nástrojem k řešení nepříznivé osobní či ekonomické situace žadatele. Právo na azyl založené na mezinárodních úmluvách totiž v sobě nezahrnuje právo této osoby vybrat si zemi, kde se pokusí začít nový život odpovídající jeho představám, jelikož slouží výhradně k poskytnutí nezbytné ochrany cizím státem, je-li žadatel (popřípadě též jeho rodinný příslušník) ve vlastní zemi vystaven pronásledování ze zákonem vyjmenovaných důvodů, popřípadě existují-li jiné, zcela výjimečné okolnosti, za kterých by bylo „nehumánní“ azyl neudělit (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2005, č. j. - 60).

Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou splněny a kasační stížnost podle pro nepřijatelnost odmítl.

Podle ve spojení s nemá při odmítnutí kasační stížnosti žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ustanovenému zástupci stěžovatele náleží v souladu s , o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti ve výši 3.100 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby podle cit. vyhlášky, celkem tedy 3.400 Kč. Protože je ustanovený advokát plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok vůči státu o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle , o dani z přidané hodnoty ( ). Částka daně z přidané hodnoty vypočtená dle a činí 714 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy přiznává náhrada nákladů v celkové výši 4.114 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese dle stát.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné ( ).

V Brně dne 14. ledna 2015

JUDr. Jaroslav Vlašín

předseda senátu