Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

59 Af 15/2014 - 49

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozhodl v senátu složeném

z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL. M. a JUDr. Pavla

Vacka v právní věci žalobce: XX s.r.o., se sídlem XX, zastoupeného Rambousek a partner

a.s., daňovým poradcem se sídlem Křisťanova 4, 130 00 Praha 3, proti žalovanému: Odvolací

finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, v řízení o žalobách proti

rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 1. 2014, č. j. 21/14/5000-14103-705778 a č. j. 22/14/5000-

14103-705778, č. j. 23/14/5000-14103-705778 a č. j. 20/14/5000-14103-705778,

t a k t o :

I. Žaloby proti rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství ze dne 3. 1. 2014,

č. j. 21/14/5000-14103-705778 a č. j. 22/14/5000-14103-705778, č. j. 23/14/5000-

14103-705778 a č. j. 20/14/5000-14103-705778, s e z a m í t a j í .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobce j e p o v i n e n zaplatit soudní poplatek ve výši 9 000 Kč na účet

Krajského soudu v Ústí nad Labem ve lhůtě 1 týdne od právní moci tohoto

rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

I. Žaloba

Žalobami podanými v zákonné lhůtě, spojenými ke společnému projednání

a rozhodnutí usnesením zdejšího soudu ze dne 7. 3. 2014, č. j. -22, se žalobce

domáhá zrušení shora specifikovaných rozhodnutí žalovaného, jimiž byla shodně zamítnuta

jeho odvolání a potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu pro Liberecký kraj (dále jen „správce

daně“):

1) dodatečný platební výměr ze dne 17. 5. 2013, č. j. 686752/13/2602-24802-505713,

kterým byla žalobci doměřena daň silniční za zdaňovací období roku 2009 ve výši

16 848 Kč a současně sděleno penále z doměřené daně ve výši 3 369 Kč;

2) dodatečný platební výměr ze dne 17. 5. 2013, č. j. 686768/13/2602-24802-505713,

kterým byla žalobci doměřena daň silniční za zdaňovací období roku 2010 ve výši

16 848 Kč a současně sděleno penále z doměřené daně ve výši 3 369 Kč;

3) dodatečný platební výměr ze dne 17. 5. 2013, č. j. 686775/13/2602-24802-505713,

kterým byla žalobci doměřena daň silniční za zdaňovací období roku 2010 ve výši

16 848 Kč a současně sděleno penále z doměřené daně ve výši 3 369 Kč;

4) a platební výměr ze dne 7. 6. 2013, č. j. 686786/13/2602-24802-505713, kterým byla

žalobci vyměřena daň silniční za zdaňovací období roku 2012 ve výši 36 166 Kč

(kdy rozdíl mezi daní tvrzenou v daňovém přiznání a daní vyměřenou činil částku

16 848 Kč).

Ve vztahu k rozhodnutí týkajícímu se doměření silniční daně za rok 2009

(č. j. 21/14/5000-14103-705778) žalobce namítal prekluzi práva daň doměřit. Podle žalobce

činí prekluzivní lhůta dle , daňového řádu, 3 roky,

když počne běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení,

nebo v němž se stala daň splatnou, aniž by zde byla současně povinnost podat řádné daňové

tvrzení. V daném případě bylo podle žalobce možné stanovit daň do 1. 2. 2013 a zahájení

kontroly o dva měsíce později již tuto lhůtu neprolamuje.

Ve vztahu ke všem napadeným rozhodnutím pak žalobce uplatnil výtku

nepřezkoumatelnosti. Ta podle žalobce spočívá v tom, že se žalovaný nedostatečně vypořádal

s argumentem žalobce, že ve veřejném právu je nutno vykládat nejasnosti ve prospěch občana

(s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. , všechny

dostupné na www.nssoud.cz). Žalovaný se nezaobíral ani možností daňového subjektu

dovolávat se zavedené správní praxe, dokonce nezákonné, jak zmiňovalo usnesení

rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2010, č. j. -153.

Nakonec žalovaný ignoroval i odvolací námitku týkající se nutnosti změny výklady při změně

textu zákona. Žalobce upozorňoval s odvoláním na rozsudek Nejvyššího správního soudu

sp. zn. na přiznání slevy výcvikovým vozidlům po novele provedené

a další změnu provedenou

Další žalobní bod se týkal výkladu podmínek pro snížení sazby silniční daně podle

až c), odst. 10 , o dani silniční. Žalobce setrvával na

názoru, že ze samotného jazykového výkladu není zřejmé, zda podmínky uvedené

v § 6 odst. 9 písm. a), b) a c) cit. zákona jsou samostatné či speciálními k podmínce stanovené

v uvozovací části § 6 odst. 9. Za tohoto stavu je potřeba použít výklad pro občana příznivější.

Podle žalobce je podmínka v úvodním odstavci redundantní s podmínkou pod písm. a).

Žalobce se dovolával teologického výkladu, odkazoval na a dovozoval,

že prakticky všechny autoškoly, tj. i ty, které jsou zřizovány při středních školách, tuto

činnost provádějí v rámci podnikání, a proto (s výjimkou vozidel organizačních složek státu,

které jsou ale od silniční daně osvobozeny dle § 3 zákona o silniční dani) neexistuje žádný

subjekt, který by mohl provozovat autoškolu a přitom se na něho vztahuje osvobození

dle výkladu zastávaného orgány finanční správy. To podle žalobce potvrzuje jeho názor,

že ustanovení týkající se osvobození autoškol je nutno chápat jako lex specialis vůči ostatním

podmínkám. I výklad historický podle žalobce uvedený výklad podporuje. V tomto směru

žalobce zmínil důvodovou zprávu k , ze které vyplývá, že pokud jsou

vozidla používána pouze pro výcvik řidičů, náleží jim osvobození. Také se odvolal na

rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2006, č. j. -64,

který zmiňoval problematiku změny výkladu při změně zákona zákonodárcem. Dále se

žalobce dovolával eurokonformního výkladu v souladu se směrnicí 2006/38/ES,

jejího čl. 2 písm. d), ze kterého vyplývá, že vozidla speciálně upravená a určená pro výcvik

řidičů nesplňují kritéria vozidel, na které se vztahuje povinnost platit silniční daň. Žalobce

upozornil na další novelu zákona o silniční dani provedenou ,

kterou byla přiznaná sleva výcvikovým vozidlům opět zrušena. Nejasnosti v legislativním

procesu by podle žalobce neměly jít k tíži občana. Žalobce dále poukázal na judikaturu

Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu, podle níž se daňový subjekt může dovolávat

zavedené správní praxe, a to i nezákonné. V této souvislosti žalobce namítal, že byla zavedena

správní praxe Ministerstvem financí vydáním poučení k vyplnění daňového přiznání,

kdy ve formuláři pokynů za rok 2009 byli zmíněni provozovatelé autoškol, zatímco za rok

2010 byl text nahrazen a byla zmíněna vozidla subjektů provádějících vlastní výcvik řidičů.

Namísto vypořádání s touto námitkou odkázal žalovaný na stanovisko Komory daňových

poradců, aniž by ho specifikoval. Podle žalobce správce daně kontrolu zahájil se značným

časovým odstupem, přitom mu muselo být uplatnění slevy na dani zřejmé již z podaného

daňového přiznání. Žalobce tak byl dlouhou dobu utvrzován o správném postupu, poté byla

zavedená správní praxe žalovaným změněna, aniž došlo ke změně zákona.

Žalobce pro případ pochybností soudu, zda se na výcviková vozidla vztahuje směrnice

19992/62/ES, navrhoval předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropského

společenství. Jinak navrhoval, aby soud napadená rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí

správce daně zrušil a žalovanému uložil povinnosti nahradit žalobci náklady soudního řízení.

II. Vyjádření žalovaného

V písemném vyjádření se žalovaný ohradil proti tomu, že by jeho rozhodnutí byla

nepřezkoumatelná. Odkázal na str. 9 až 10 rozhodnutí, kde se vypořádal s námitkou

o uplatnění principu in dubio pro mitius. Na str. 11 až 12 se pak věnoval námitkám zavedení

správní praxe a pokynům pro vyplnění daňového přiznání a připomenul, jak se s odvolacím

bodem vypořádal. Ve vztahu ke stanovisku Komory daňových poradců uvedl, že na takové

stanovisko neodkazoval, ale citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu, který Komoru

daňových poradců zmiňoval, a dovodil, že pokyn k vyplnění daňového přiznání není

závazným podkladem pro rozhodování. Jinak žalovaný setrval na svém výkladu § 6 odst. 9

a odst. 10 zákona o dani silniční, podle něhož se tato ustanovení nevztahují na osoby, které

mají z provozování vozidel příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů, když pro uplatnění

snížené sazby je třeba splnění tří kumulativních podmínek, ve shodě se závěry rozsudku

Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2013, č. j. -22. V žalobcově případu

bylo postaveno najisto, že žalobce nesplnil, resp. neprokázal splnění podmínky č. 2. Podle

žalovaného nevyvstávají při jazykovém výkladu cit. ustanovení žádné nejasnosti,

a po zkoumání smyslu a účelu zákona je jazykový výklad podpořen. K žalobnímu bodu

rozporu s právem Evropské unie žalovaný uvedl, že daň silniční je na úrovni Evropské unie

harmonizována pouze pro oblast nákladních vozidel směrnicí 1999/62/ES ze dne

17. června 1999. Tato směrnice byla již několikrát novelizována, a to i směrnicí 2006/38/ES

ze dne 17. května 2006. Podle žalovaného je nutné vycházet ze směrnice 1999/62/ES v jejím

konsolidovaném znění, nikoli ze směrnice, která primární směrnici pouze změnila, jak činí

žalobce. Obě předmětná vozidla váží nad 3,5 tuny a jsou určena k silniční přepravě zboží

a žalovaný nevidí nesoulad mezi textem zákona o dani silniční a směrnicí, která předmětnou

daň harmonizuje. Naposledy žalovaný odmítnul námitku prekluze práva doměřit daň silniční

za rok 2009. Navrhoval proto, aby soud žaloby jako nedůvodné zamítl, neboť napadená

rozhodnutí nejsou ani nezákonná, ani nepřezkoumatelná.

[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]III. Zjištění ze správního spisu

Skutkové okolnosti případu nejsou sporné. Žalobce podniká v oblasti provozování

autoškoly. Ve zdaňovacích obdobích let 2009 až 2012 si v daňovém přiznání k dani silniční

u vozidla RZ XX (nákladní přívěs valníkový o 2 nápravách, celková hmotnost 13 tun) uplatnil

snížení sazby daně dle § 6 odst. 10 zákona o dani silniční, ve znění účinném pro

přezkoumávaná období; u vozidla RZ XX (nákladní automobil valníkový

o 2 nápravách, celková hmotnost 12 tun) si uplatnil snížení sazby daně silniční dle § 6 odst. 9

uvedeného zákona.

Ve vztahu ke zdaňovacím obdobím roku 2009, 2010 a 2011 vydal správce daně dne

20. 6. 2012 výzvy k podání dodatečného daňového přiznání, které byly žalobci doručeny dne

26. 6. 2012. Pro zdaňovací období roku 2012 byla správcem daně dne 27. 2. 2013 vydána

výzva k odstranění pochybností. Správce daně ve výzvách konstatoval, že žalobcem uplatněné

snížení sazby daně je možné pouze v případě, že předmětná vozidla nebyla používána

k podnikání nebo v přímé souvislosti s podnikáním nebo k činnostem, z nichž plynoucí

příjmy jsou předmětem daně z příjmů anebo nejsou provozována pro cizí potřeby.

Žalobce s tímto výkladem nesouhlasil a správci daně písemně sdělil, že dle jeho

názoru bylo jím uplatněné snížení sazby daně provedeno v souladu se zákonem, ačkoli byla

vozidla v předmětné době využívána k podnikání. Žalobce dále uvedl (obdobně jako v žalobě)

výklad sporného zákonného ustanovení několika formami interpretace právní normy (výklad

jazykový, teleologický, historický) a tvrdil, že postup správce daně je v rozporu se zavedenou

správní praxí.

V dalším průběhu řízení byl žalobce seznámen s výsledky daňové kontroly daně

silniční za zdaňovací období roku 2009, 2010 a 2011 a správce daně mu doměřil daň silniční

a uložil mu zákonnou povinnost uhradit penále z doměřené daně, a to dodatečnými platební

výměry ze dne 17. 5. 2013, č. j. 686752/13/2602-24802-505713; č. j.686768/13/2602-24802-

505713; č. j. 686775/13/2602-24802-505713). Vlivem neuznání nároku na snížení sazby daně

dle § 6 odst. 10 zákona o dani silniční došlo v případě vozidla RZ XX k doměření daně ve

výši 6 048 Kč a dle § 6 odst. 9 cit. zákona ve výši 10 800 Kč v případě vozidla RZ 2L9 8368.

Pro zdaňovací období roku 2012 byla žalobci daň silniční vyměřena v odlišné výši, než jaká

byla tvrzena v daňovém přiznání, a to platebním výměrem ze dne 7. 6. 2013,

č. j. 686786/13/2602-24802-505713. V tomto případě činil vlivem neuznání nároku na snížení

sazby daně rozdíl oproti dani tvrzené 6 048 Kč u vozidla RZ XX a u vozidla

RZ XX částku 10 800 Kč.

Napadenými rozhodnutími žalovaný podaná odvolání proti rozhodnutím správce daně

zamítl a dodatečné platební výměry, resp. platební výměr potvrdil. Žalovaný ve všech

rozhodnutích shodně argumentoval, že snížení sazby daně silniční dle § 6 odst. 9 (100 %)

a odst. 10 (48 %) zákona o dani silniční se uplatní při splnění podmínek stanovených

kumulativně. Na základě jazykového výkladu dospěl k závěru, že sazba daně se sníží při

splnění jak podmínky ve větě uvozovací – řídící, tak při splnění podmínek ve větě vedlejší,

spojené podřadicí spojkou „pokud“ a dalších podmínek stanovených kumulativně

a uvozených spojkou „a“. Tedy sazba daně se sníží u přesně specifikovaných vozidel

za podmínky, pokud nebudou používána k podnikání, při splnění dalších podmínek. Žalovaný

odmítl názor žalobce, že text předmětných ustanovení není jasný a odmítl tvrzení

o redundantní podmínce. K výkladu daných ustanovení dle jejich smyslu zmínil důvodovou

zprávu k , ze které dovozoval, že předkladatel zákona upozorňuje na

případy, kdy by v případě používání vozidel neziskovými subjekty a občany uvedená vozidla

ztratila výhodu snížení sazeb, tj. z důvodu použití k podnikání. V případě výcvikových

vozidel pak upozornil na případy, kdy by také, tj. nejen za podmínky použití k podnikání,

výhodu snížení sazby ztratila, např. použitím pro nákladní přepravu, pronájem, namísto pro

praktický výcvik řidičů. Žalobce v průběhu daňového řízení nepředložil důkazní prostředky

ve vztahu k prokázání všech zákonných podmínek pro snížení sazby daně, tedy neunesl

důkazní břemeno ve vztahu ke skutečnostem, které uváděl v daňových přiznáních. Žalobce na

projednání výsledků daňové kontroly nijak nereagoval. Dále se žalovaný obšírně zabýval

obecnými principy daně silniční za účelem nalezení smyslu § 6 odst. 9 zákona o dani silniční

a dovolával se závěrů Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 25. 2. 2013,

č. j. -22. Podle žalovaného lze vysledovat záměr zákonodárce zdanit majetkovou

daní vozidla s vyšší než stanovenou hmotností, jsou-li užívání k podnikání, přičemž je zde

patrný záměr podpořit neziskový sektor a nepodnikající občany. Také prostřednictvím

logického výkladu dospěl žalovaný k tomu, že beneficium snížení daně je přiznáno jen

některým osobám při splnění podmínek stanovených a není připuštěno u osob jiných. Pravidlo

příznivějšího výkladu pak nemůže být v daném případu uplatněno, neboť výklad plynoucí

z příznivějšího výkladu by popíral smysl dotčeného ustanovení. Smyslem zákonné úpravy

bylo podpořit výcviková vozidla, které nejsou používání k podnikání, žalovaný v této

souvislosti zmínil výcviková vozidla pro výuku žáků školy, které byla vydána registrace

k provozování autoškoly, přičemž se jedná o získání řidičského oprávnění jako kvalifikačního

předpokladu výkonu povolání, na které se žáci ve škole připravují, či případy firemních

autoškol. Žalobcův výklad v tomto směru žalovaný označil za zavádějící. Podstatné je,

zda jsou vozidla v souladu se zákonem používána jako výcviková a zda z činnosti neplynou

příjmy podléhající dani z příjmů. Žalovaný se vyjádřil k textu návodu na vyplnění tiskopisu

daňového přiznání k dani silniční, které se textem lišilo pro rok 2009 a 2010, a zdůraznil,

že nenahrazují metodický výklad zákona o dani silniční, ani závazný podklad pro rozhodování

daňových orgánů, ani soudů. Ke změně zákonného ustanovení nedošlo, použití vozidla

k podnikání stále vylučovala uplatnění snížení sazby daně. Příklady uvedené v pokynu

v závorkách jen poukazovaly na subjekty, které při splnění dalších podmínek mohou sníženou

sazbu daně uplatnit, přičemž došlo k precizaci pokynů i ve vztahu k dalším zákonným

podmínkám. Žalovaný shrnul, že u obou vozidel byla naplněna prvá podmínka pro snížení

sazby daně, ale nebyla splněna podmínka další, a to že vozidla nesmí být používána

k podnikání nebo v přímé souvislosti s ním. Splnění této podmínky žalobce neprokázal,

ač v daňovém přiznání nárokoval sníženou sazbu daně. Naopak na výzvy k odstranění

pochybností odpověděl, že osvobození od daně uplatňuje v souladu se zákonem o dani

silniční, byť vozidla používá k podnikání. Zkoumání třetí podmínky, tj. zda vozidlo spadá

do jedné ze tří kategorií privilegovaných zákonem, již bylo bezpředmětné.

IV. Posouzení věci soudem

Krajský soud přezkoumal napadená rozhodnutí a řízení jejich vydání předcházející

v řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního , soudního řádu

správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), v rozsahu a mezích uplatněných

žalobních bodů v souladu s , a vycházel přitom ze skutkového a právního

stavu v době rozhodování správního orgánu ve smyslu

K projednání žalob bylo nařízeno ústní jednání, při němž oba účastníci setrvali na své

argumentaci. Žalobce výslovně omezil žalobu směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne

3. 1. 2014, č. j. 21/14/5000-14103-705778, o žalobní bod, ve kterém namítal prekluzi práva

doměřit daň silniční za zdaňovací období roku 2009.

[OBRÁZEK] Prvotní povinností soudu bylo zabývat se nepřezkoumatelností napadených

rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí může ve smyslu

nastat z důvodu jeho nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí. V souzeném

případě žalobce namítal nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, kdy se podle něj

žalovaný nedostatečně vypořádal s jeho odvolacími argumenty.

Nepřezkoumatelností rozhodnutí se zabývá početná judikatura správních soudů

i Nejvyššího správního soudu, která nepřezkoumatelnost pojmově spojuje především

s nedostatkem důvodů skutkových, nikoli dílčími nedostatky odůvodnění rozhodnutí.

V rozsudku ze dne 25. 3. 2010, č. j. -98 (všechny rozsudky Nejvyššího

správního soudu dostupné na www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud uvedl: „V souladu

s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu je pokládáno za nepřezkoumatelné

pro nedostatek důvodů takové rozhodnutí krajského soudu, z jehož odůvodnění není zřejmé,

proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě

a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, zejména tehdy,

jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává

s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést,

v čem konkrétně její nesprávnost spočívá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne

14. 7. 2005, č. j. - 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS). Na druhou stranu

podle ustálené judikatury nelze povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí chápat tak,

že musí být na každý argument strany podrobně reagováno (srov. nález Ústavního soudu

ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2007,

sp. zn. , rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 4. 1994,

Van de Hurk v. Nizozemí, stížnost č. 16034/90, bod 61, rozsudek Evropského soudu pro lidská

práva ze dne 9. 12. 1994, Ruiz Torija v. Španělsko, stížnost č. 18390/91, bod 29).“ Ačkoliv

Nejvyšší správní soud předestřený právní názor vyslovil v řízení o kasační stížnosti

a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů se týkala přezkoumávaného rozsudku krajského

soudu, lze jej zcela nepochybně aplikovat i ve vztahu k přezkoumávanému správnímu

rozhodnutí. Nadto je třeba si uvědomit, že správní orgán může na určitou námitku reagovat

i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru žalobce odlišný názor,

který přesvědčivě zdůvodní. Tím se s námitkami účastníka řízení vždy minimálně implicite

vypořádá. Nelze proto bez dalšího uzavřít, že absence odpovědi na ten či onen argument

žalobce v odůvodnění žalovaného rozhodnutí (či rozhodnutí soudu) způsobuje nezákonnost

rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Takovýto přístup by totiž mohl vést zejména

u velmi obsáhlých podání až k absurdním důsledkům a k porušení zásady efektivity

a hospodárnosti řízení. Podstatné je, aby se správní orgán (či následně správní soud)

vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího

správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. -13).

Z pohledu právě vyřčeného napadená rozhodnutí nepřezkoumatelností pro nedostatek

důvodů netrpí. Nejenže z nich beze všech pochybností vyplývá zjištěný stav věci, ale dávají

také vyčerpávající odpověď na vznesené odvolací námitky týkající se výkladu sporného

ustanovení § 6 odst. 9 zákona o dani silniční. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zcela

zřejmé, jak dotčené ustanovení žalovaný vyložil a na základě jakých důvodů k zastávanému

právnímu názoru dospěl, když se zabýval nejen jazykovým, ale také teleologickým,

historickým a logickým výkladem dané právní normy. Soud má také za to, že žalovaný

dostatečně reagoval i na dílčí právní argumenty žalobcem uplatněné. Na str. 9 až 10

přezkoumávaných rozhodnutích se žalovaný výslovně zabýval tím, zda je možné aplikovat

zásadu použití příznivějšího výkladu, přičemž jasně s odkazem na rozsudek Nejvyššího

správního soudu ze dne 25. 2. 2013, č. j. -22, který podával výklad předmětného

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]ustanovení, vyjádřil přesvědčení, že dané pravidlo se neuplatní a proč. Není také pravdou,

že by se žalovaný nevypořádal s odvolací námitkou týkající se zavedené i nezákonné správní

praxe. Na str. 11 až 12 se i touto odvolací argumentací žalovaný zabýval, opět srozumitelným

způsobem prezentoval svoje úvahy a závěry a konstatoval, že pokyny k vyplnění daňových

přiznání nenahrazují závazný výklad a na podporu toho znovu citoval již shora zmíněný

rozsudek Nejvyššího správního soudu. Zároveň žalovaný vyjádřil i důvody, které podle něj

vedly ke změně textace zmíněných pokynů. Žádné konkrétní stanovisko Komory daňových

poradců, které by bylo pro podstatu věci třeba nezbytně specifikovat, žalovaný výkladu

nepodrobil, pouze konstatoval, že cit. rozsudek se zmiňoval i o stanovisku Ministerstva

financí k jednání s Komorou daňových poradců. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, z jakých

důvodů žalovaný žalobcovy námitky ohledně zavedené správní praxe nepřijal. Shodně lze

uvést i k vypořádání se s výtkou nutnosti změny výkladu v důsledku změny zákona. Žalovaný

zkoumal i důvody, které vedly ke změně relevantního ustanovení zákona o dani silniční,

a podrobně se zabýval skutečnostmi v důvodové zprávě. Soud tedy uzavírá, že napadená

rozhodnutí nepřezkoumatelnými neshledal, a nic mu nebránilo podrobit je přezkumu

z hlediska ostatních žalobních bodů.

Přestože žalobce omezil podle druhá věta žalobu o žalobní bod, ve

kterém namítal nezákonnost doměření daně silniční za zdaňovací období roku 2009 z důvodu

prekluze práva orgánů finanční správy daň vyměřit, považuje soud s ohledem na povinnost

přihlížet k prekluzi práva z úřední povinnosti za vhodné stručně uvést, že počala běžet dne

31. 12. 2009 ještě za účinnosti , o správě daní a poplatků, skončila by

dnem 31. 12. 2012. Dle přechodného ustanovení § 264 odst. 4 daňového řádu zůstal počátek

běhu lhůty zachován. Další její běh byl v souladu s § 148 odst. 2 písm. a) daňového řádu

prodloužen o 1 rok v důsledku doručení výzvy k dodatečnému daňovému přiznání,

tj. do 31. 12. 2013, přičemž zahájením daňové kontroly dne 5. 4. 2013 došlo podle § 148

odst. 3 daňového řádu k přerušení prekluzivní lhůty a nová tříletá lhůta skončí dnem

5. 4. 2016. Byla-li žalobci pravomocně daň silniční za zdaňovací období roku 2009 doměřena

dne 6. 1. 2014, stalo se tak v zákonné lhůtě pro stanovení daně a nedošlo k zániku práva

orgánů finanční správy tuto daň doměřit.

Nyní již k výkladu § 6 odst. 9, resp. 10 zákona o dani silniční ve znění zákona

č. , který stanovil podmínky snížení sazby daně (nikoli pojmově osvobození, jak

žalobce nepřesně uvádí).

Podle § 6 odst. 9 zákona o dani silniční ve znění rozhodném pro souzený případ

(tj. ve znění , účinného do 31. 12. 2013) platí:

Bez ohledu na datum první registrace se sazba daně podle odstavce 2 snižuje o 100 %

u nákladních vozidel včetně tahačů, nákladních přívěsů a nákladních návěsů s největší

povolenou hmotností nad 3,5 tuny a méně než 12 tun, pokud tato vozidla nejsou používána

k podnikání nebo v přímé souvislosti s podnikáním nebo k činnostem, z nichž plynoucí příjmy

jsou předmětem daně z příjmů anebo nejsou provozována pro cizí potřeby a jsou-li používána

a) subjekty, které nejsou založeny nebo zřízeny za účelem podnikání,

b) jako výcviková vozidla podle zvláštního právního předpisu upravujícího získávání

a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, nebo

c) fyzickými osobami

Podle § 6 odst. 10 cit. zákona sazba daně podle odstavce 2 se snižuje o 48 %

u nákladních vozidel včetně tahačů, nákladních přívěsů a nákladních návěsů s největší

[OBRÁZEK]povolenou hmotností 12 a více tun, za podmínek uvedených v odstavci 9. U téhož vozidla se nepoužije současně snížení sazby daně podle tohoto odstavce a podle odstavce 6.

Ve shodě se žalovaným soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu

ze dne 25. 2. 2013, č. j. -22, který se výkladem sporného ustanovení podrobně

zabýval, byť ve skutkově odlišném případu, a jednoznačně dospěl k závěru, že podmínky pro

snížení sazby daně jsou pro nákladní vozidla včetně tahačů, nákladních přívěsů a nákladních

návěsů s největší povolenou hmotností nad 3,5 tuny a méně než 12 tun (odst. 9) a 12 a více

tun (odst. 10) stanoveny kumulativně. Nejvyšší správní soud mj. v cit. rozsudku uvedl:

„Pro snížení sazby daně je tedy nutno kumulativně naplnit tři zákonné podmínky. Za prvé jde

o vymezení předmětu daně - jakých provozovaných vozidel se snížení daně týká;

druhá podmínka vylučuje jakoukoliv spojitost použití vozidla s podnikatelskou či jinak

výdělečnou činností; třetí podmínkou je existence privilegovaných subjektů [písm. a) a c)]

či činnosti [písm. b)], tedy, kým, respektive k jakému účelu, smí být dotčené vozidlo použito.“.

Následně byl podán jazykový a logický výklad, jakož i výklad teleologický toho, jaké osoby

jsou těmi privilegovanými, na které se beneficium snížení sazby daně vztahuje. Nejvyšší

správní soud pak uzavřel zopakováním závěru, že všechny tři zákonné podmínky, a to 1)

existence odpovídající kategorie provozovaného vozidla, 2) vyloučení jakékoliv spojitosti

použití takového vozidla s podnikatelskou či jinak výdělečnou činností a 3) existence

privilegovaných subjektů uvedených pod jednotlivými písmeny cit. ustanovení, je nutné pro

možnost využití předmětného daňového zvýhodnění splnit kumulativně a v případě nesplnění

byť jedné z nich již nelze logicky vůbec o možnosti využití tohoto beneficia uvažovat.

Na základě právě uvedeného je nutno odmítnout žalobcovu argumentaci

o redundantně stanovené podmínce pod písm. a) cit. ustanovení. Text zákonného ustanovení

není nejasný, z jazykového výkladu jednoznačně vyplývá nutnost kumulativního splnění

podmínky vyloučení jakékoliv spojitosti použití definované kategorie vozidla

s podnikatelskou či jinak výdělečnou činností a existence privilegovaného subjektu pod

jednotlivými písmeny cit. ustanovení. Jazykový výklad provedený žalovaným na str. 4 až 5

napadených rozhodnutí považuje soud za zcela vyčerpávající a dovolí si na něj odkázat

a především zdůraznit, že i subjekty, které nejsou založeny nebo zřízeny za účelem podnikání

ve smyslu písm. a) cit. ustanovení mohou mít příjmy z tzv. vedlejších činností, proto nelze

považovat stanovení shora uvedených podmínek za redundantní, jak namítá žalobce,

a neakceptovat závěr o nutnosti splnit stanovené podmínky kumulativně.

Zcela logicky tedy byl nejprve stanoven okruh vozidel, na které se daňové zvýhodnění

v podobě snížení sazby daně o 100 %, resp. 48 % vztahuje, zároveň byly vymezeny případy,

při nichž se takové snížení neuplatní, přičemž vždy se ještě musí jednat o některý ze tří skupin

přesně definovaných privilegovaných subjektů, resp. vozidel.

Uvedený jazykový i logický výklad je podporován i výkladem teleologickým. Soud

opět souhlasí s tím, co uvedl v napadených rozhodnutích žalovaný. Nelze vnímat jen samotný

text důvodové zprávy k , ale je třeba vidět charakter a konstrukci daně

silniční jako majetkové, jak ostatně zdůraznil také Nejvyšší správním soud v cit. rozsudku.

Předmětem daně silniční jsou silniční vozidla uvedená v § 2 odst. 1 zákona o dani silniční

a jejím poplatníkem jsou osoby, které jsou podle registru vozidel jejich provozovatelem

zapsaným v technickém průkazu dle § 4 odst. 1 písm. a) cit. zákona. Jak zmiňoval žalovaný,

daňová povinnost není vázána přímo na faktické provozování takového vozidla, ale odpovídá

potenciálním negativním důsledkům na dopravní infrastrukturu a životní prostředí, které jsou

s takovým užíváním spojeny. Jednoznačný je záměr zdanit vozidla a jejich přípojná vozidla

registrovaná a provozovaná v ČR, jejichž provoz implikuje vyšší produkci negativních

externalit, přičemž jsou-li užívána k podnikání nebo v přímé souvislosti s ním, lze spravedlivě

požadovat, aby jejich provozovatelé přispívali na údržbu a rozvoj dopravní infrastruktury

právě prostřednictvím této majetkové daně. Jak plyne ze znění cit. ustanovení, jakož

i z důvodové zprávy k , jednoznačně lze vysledovat záměr

zákonodárce podpořit neziskové subjekty a nepodnikající občany. Se žalovaným se soud

ztotožňuje v tom směru, že důvodová zpráva ve vztahu k nově formulovaným ustanovením

§ 6 odst. 9 a odst. 10 zákona o dani silniční především upozornila na případy, kdy lze zmíněné

daňové zvýhodnění zavést při respektování minimálních sazeb stanovených Přílohou

I Směrnice 1999/62/ES, a jednoznační označila neziskové subjekty a nepodnikající občany

a zmiňovala ztrátu daňového beneficia pro tyto subjekty, pokud by vozidla byla užita

k podnikání nebo v přímé souvislosti s ním nebo k činnostem, ze kterých plynou příjmy

podléhající dani z příjmů. Kromě těchto případů ztráty daňového zvýhodnění pak důvodová

zpráva hovořila o výcvikových vozidlech, konstrukčně a technicky uzpůsobených pro

praktický výcvik, která by, pokud by byla použita jinak než pro praktický výcvik řidičů

(např. pro nákladní přepravu) nebo byla pronajata, také ztratila výhodu snížení sazeb. Soud

připouští, že text důvodové zprávy není v této části zcela jednoznačný a slovo „také“ může

být vnímáno nejen ve významu, který mu přikládá žalovaný, ale i na podporu žalobcovy

argumentace. Pokud se jednalo o zavádějící a nepřesné formulace důvodové zprávy

ve spojitosti se slovy předkladatele zákona, která žalobce cituje, a záměrem zákonodárce mělo

být snížení sazby daně u výcvikových vozidel všech autoškol bez rozlišení toho, zda užívání

nákladních vozidel představuje použití k podnikání či k činnosti generující příjmy podléhající

zdanění daní z příjmů, jak z důvodové zprávy dovozuje žalobce, měl zákonodárce možnost

předmětné ustanovení přijmout v podobě jiné, což ovšem neučinil. Z předmětného § 6 odst. 9

zákona o silniční dani jednoznačně plyne požadavek kumulativního splnění zákonných

podmínek, jak beze všech pochybností konstatoval Nejvyšší správní soud v zmíněném

rozsudku a bylo rozebráno shora.

Podle přesvědčení soudu zaujatý výklad neznamená, že cit. ustanovení je nadbytečné,

neboť v ČR by nebylo možno nalézt subjekt, který provozoval výcvikové vozidlo podle

zvláštního právního předpisu upravujícího získávání a zdokonalování odborné způsobilosti

k řízení motorových vozidel dle , a který by zároveň neměl z této

činnosti jako z podnikání příjmy. Soud nijak nezpochybňuje podmínky stanovené uvedeným

zákonem pro registraci autoškoly, mezi kterými je i získání živnostenského oprávnění,

ty však nejsou z hlediska aplikace § 6 odst. 9 písm. b) zákona o dani silniční relevantní. Ve

shodě se žalovaným má soud za to, že na území ČR mohou působit subjekty, které v rámci

registrované autoškoly nebudou mít z prováděného výcviku příjmy, které jsou předmětem

daně z příjmů, např. právě v případu výcviku budoucích řidičů, který je součástí výuky žáků

školy (obvykle střední odborné či odborného učiliště), u nichž je získání řidičského oprávnění

kvalifikačním předpokladem pro výkon povolání, na které se na dané škole připravují,

samozřejmě za předpokladu, že taková výuka je financovaná nikoli z příjmů od žáků školy

a výcviková vozidla nejsou využívána také ke komerční výuce a získání řidičského oprávnění.

Snížení sazby daně dle § 6 odst. 9 písm. b) zákona o dani silniční lze pro výcviková vozidla

autoškol uplatnit jen při splnění kumulativně stanovené podmínky, že nebudou používána

k podnikání nebo v přímé souvislosti s podnikáním nebo k činnostem, z nichž plynoucí

příjmy jsou předmětem daně z příjmů.

Zavedenou správní praxí, která by hovořila ve prospěch výkladu žalobce, pak pokyny

Ministerstva financí k vyplnění daňového přiznání k dani silniční nepředstavují. Textace

pokynů k vyplnění daňového přiznání za zdaňovací období 2009 a jejich upřesnění pro

zdaňovací období roku 2010 (kdy namísto textu „provozovatelé autoškol“ byl uveden text

„subjekty provádějící vlastní výcvik řidičů“) nemohou představovat závazný výklad

cit. ustanovení a reprezentovat případnou změnu postoje správců daně při aplikaci daného

ustanovení. Žalobcem zmíněné pokyny jsou jen pomůckou k vyplnění tiskopisu přiznání

k dani silniční, ovšem v žádném případě nemohou mít přednost před vlastním textem zákona

a nepředstavují ani závazný právní výklad, a to ani pro orgány finanční správy, natož soudy,

jež jsou dle věta před středníkem y vázány zákony a mezinárodními

smlouvami, které jsou součástí českého právního řádu, právním výkladem podaným

nadřízeným soudem v konkrétní věci a ústavně konformním výkladem podaným Ústavním

soudem.

Žalobce se dále dovolává eurokonformního výkladu dotčeného ustanovení zákona

o dani silniční, na straně druhé namítá, že vozidlo speciálně upravené pro účely výcviku

nesplňuje podmínku čl. 2 písm. d) směrnice 2006/38/ES, resp. 1999/62/ES a navrhuje

předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU.

Čl. 2 písm. d) směrnice 2006/38/ES mění dosavadní definici pojmu vozidlo

stanovenou pro dané účely směrnicí 1999/62/ES ze dne 17. června 1999, o výběru poplatků

za užívání určitých pozemních komunikací těžkými nákladními vozidly, která harmonizuje

právo členských států ES pro oblast užívání pozemních komunikací nákladními vozidly.

Žalobcem označený článek obsahuje pouze definici pojmu vozidlo, přičemž její změna

spočívala pouze ve snížení maximální povolené hmotnosti vozidla na více než 3,5 tun namísto

dosavadních 12 tun dle čl. 2 písm. d) směrnice 1999/62/ES. Podmínka, že se jedná o motorové

vozidlo nebo jízdní soupravu, které jsou určeny nebo používány výlučně k silniční přepravě

zboží, zůstala zachována. Právě na přijetí směrnice 2006/38/ES zákonodárce reagoval přijetím

, jak ostatně plyne z části I., bodu 2 důvodové zprávy k tomuto

zákonu.

Jak soud rozvedl shora, výklad § 6 odst. 9, odst. 10 zákona o dani silniční

je jednoznačný a nedává prostoru pro eurokonformní výklad způsobem, kterého se žalobce,

ostatně zcela obecným způsobem, dovolává. Soud nadto, stejně jako žalovaný, nevidí žádný

přímý rozpor mezi cit. čl. 2 písm. d) směrnice s předmětným ustanovením vnitrostátního

práva, žalobcova nákladní vozidla mají maximální hmotnost více než 3, 5 tun a jsou

nepochybně podle údajů v technických průkazech určena k silniční přepravě zboží, proto soud

ani neshledal důvod pro předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU ve smyslu čl. 267

Smlouvy o fungování EU.

Soud tedy uzavírá tím, že žalobce nesplnil druhou z kumulativně stanovených

podmínek pro uplatnění snížené sazby silniční daně podle § 6 odst. 9, odst. 10 zákona o dani

silniční, neboť jednoznačně v daňovém řízení potvrdil, že nákladní vozidla RZ 2L3 1253

a 2L9 8368, vážící nad 3,5 tuny a 12 tun, jsou jím užívána k podnikání. Správce daně

a žalovaný tedy postupovali v souladu se zákonem, pokud žalobci silniční daň v souvislosti

s provozováním předmětných nákladních vozidel stanovily platebním, resp. dodatečnými

platebními výměry.

V. Shrnutí a náklady řízení

Ze všech shora uvedených důvodů soud žaloby jako nedůvodné zamítl podle § 78

odst. 7

O náhradě nákladů řízení krajský soud uvážil následně. Podle věta

prvá má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci byl

úspěšný žalovaný správní orgán, zdejší soud zastává názor, že mu náklady řízení přesahující

jeho běžnou činnost nevznikly, proto nevyhověl jeho žádosti o přiznání náhrady nákladů na

cestu a stravné pověřeného zaměstnance a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo

na náhradu nákladů řízení.

Soud zjistil, že ve věci původně vedené pod sp. zn. nebyl za žalobu

zaplacen soudní poplatek a žalobce nebyl ani následně soudem k jeho zaplacení vyzván.

Přitom poplatková povinnost za řízení žalobci podle

Sb., o soudních poplatcích, vznikla již podáním žaloby. Žalobou byla napadena tři rozhodnutí

žalovaného a podle § 6 odst. 9 cit. zákona je ve věcech správního soudnictví samostatným

základem poplatku každé napadené rozhodnutí. Žalobce je tedy povinen doplatit soudní

poplatek v celkové výši 9 000 Kč [položka 18 bod 2 písm. a) Sazebníku soudních poplatků],

ke splnění poplatkové povinnosti mu byla stanovena obvyklá lhůta 1 týdne od právní moci

tohoto rozsudku. Soudní poplatek je žalobce povinen uhradit na účet Krajského soudu v Ústí

nad Labem č. 3703-3024411/0710 (variabilní symbol 5947001514).

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí (výroky I. a II.) lze podat kasační stížnost ve

lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve

dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem

Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní

soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým

označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení

rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek,

je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty

k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1

a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení

rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej

stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to

neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná

nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle

zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud.

Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího

správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách:

www.nssoud.cz.

V Liberci dne 10. prosince 2014.

Mgr. Lucie Trejbalová,

předsedkyně senátu