Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 A 5/2012 - 71

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátu složeném z předsedy

JUDr. Jana Rutsche a soudců JUDr. Pavla Kumprechta a JUDr. Marcely Sedmíkové

ve věci žalobce P. F. Z . , t. č. na adrese Vězeňská služba ČR, Věznice Mírov, Mírov

27, 789 53 Mírov, proti žalované Vězeňské službě České republiky, Věznici

Valdice, nám Míru 55, 507 11 Valdice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze

dne 8. 8. 2011 o stížnosti žalobce proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu ze

dne 2. 8. 2011, t a k t o :

I. Žalobci s e p ř i z n á v á osvobození od soudních poplatků.

II. Návrh žalobce, aby mu byl ustanoven zástupce, s e z a m í t á .

III. Rozhodnutí speciálního pedagoga F. Š. ze dne 8. 8. 2011, jímž bylo

rozhodnuto o stížnosti žalobce proti rozhodnutí ze dne 2. 8. 2011,

kterým mu byl uložen kázeňský trest umístění do uzavřeného

oddělení na 7 dnů, s výjimkou doby stanovené k plnění určených

úkolů programu zacházení, dle § 46 odst. 3 písm. f) zákona č.

, o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých

souvisejících zákonů, v platném znění, se zrušuje a věc se žalované

vrací k dalšímu řízení.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

pokračování 2 30A 5/2012

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou ze dne 10. 9. 2011, doručenou nadepsanému krajskému

soudu dne 14. 9. 2011 prostřednictvím Městského soudu v Praze, domáhal

přezkoumání rozhodnutí o kázeňském trestu, který mu byl uložen podle § 46 odst. 3

písm. f) , o výkonu trestu odnětí svobody a o změně

některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVTOS“).

Kázeňský trest spočíval v umístění žalobce do uzavřeného oddělení na 7 dnů,

s výjimkou doby stanovené k plnění určených úkolů programu zacházení. Stížnost

žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítl speciální pedagog Vězeňské služby České

republiky, Věznice Valdice, F. Š rozhodnutím ze dne 8. 8. 2011. Žalobce napadl toto

rozhodnutí o stížnosti včas podanou žalobou, kterou v podstatě odůvodnil

následujícím způsobem.

I. Obsah žaloby

Žalobce předně uvedl, že ačkoliv se snaží plnit své povinnosti, cítí se být často

nespravedlivě trestán kázeňskými tresty. Jedním z nich je i daný trest umístění do

uzavřeného oddělení na 7 dnů za údajné odmítnutí splnění příkazu dozorce R. S.

dne 2. 8. 2011. Toho dne nařídil speciální pedagog F. Š. žalobci, aby se přestěhoval

na malokapacitní celu č. 323/6 z předchozí izolace žalobce. Jmenovaný však se

žalobcem v této krizové situaci nepohovořil, ani nevzal na vědomí, že vězňové na

cele, kam se měl stěhovat, se jednoznačně vyslovili proti tomu. Mimo jiné i z toho

důvodu, že „tam bylo prostě plno a žádná volná kapacita.“ Tuto skutečnost může

dosvědčit dozorce S., který uvedenou situaci vyřešil napsáním kázeňského lístku a

žalobce setrval v cele, která slouží taky jako izolace. Žalobce do kázeňského lístku

uvedl, že se k věci podrobně vyjádří v příloze, což také učinil a přílohu postoupil F. Š.

Ten ji však odmítl přijmout, takže se žalobce nemohl k obvinění vyjádřit. Toto jednání

považoval žalobce za šikanu a příklad arogance moci vůči své osobě..

Žalobce dále namítal, že z obsahu rozhodnutí o uložení kázeňského trestu

není patrno, jaké právní předpisy byly porušeny a co bylo prokázáno. Neobsahuje

náležité odůvodnění a je tedy podle žalobce neplatné a nezákonné. Vzhledem

k tomu žalobce navrhoval, aby krajský soud žalované rozhodnutí o uložení

kázeňského trestu zrušil. Zároveň se žalobou žalobce požádal o osvobození od

soudních poplatků a ustanovení advokáta. Z obsahu žaloby vyplývá, že se žalobce

domáhal zrušení žalobou napadeného rozhodnutí a jeho vrácení žalovanému

k dalšímu řízení.

II.

Postup krajského soudu po podání žaloby

Poté, co byla nadepsanému krajskému soudu shora uvedená žaloba

postoupena k přezkumnému řízení usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15.

12. 2011, č.j. -13, krajský soud její stejnopis (jinou žalobu v té době od

žalobce ani neměl) podáním ze dne 1. 2. 2012 postoupil žalované k vyjádření (podle

doručenky žalovaná obdržela tuto výzvu dne 15. 2. 2012). Výslovně je v něm přitom

uvedeno, že jde o žalobu ze dne 10. 9. 2011. Žalovaná reagovala dopisem ze dne 6.

3. 2012 právě na tuto výzvu, o čemž svědčí ostatně uvedená spisová značka v její

pokračování 3 30A 5/2012

odpovědi a jak již bylo uvedeno výše, k jiné žalobě se žalovaná pro Krajský soud

v Hradci Králové ani vyjadřovat nemohla, protože ten ji ani jinou žalobu zaslat

nemohl, jelikož ji neměl. Tyto skutečnosti ostatně plynou i ze spisu Městského soudu

v Praze, vždy se jednalo o kázeňský trest ze dne 2. 8. 2011. Žalovaná se vyjádřila

k žalobě prostřednictvím ředitele Věznice Valdice, a to zcela nepřípadně, respektive

k úplně jiné věci, než měla. Krajský soud rozsudkem ze dne 27. února 2013, č.j. 30A

5/2012-34, žalované rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Proti

tomuto rozsudku podala žalovaná kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní

soud rozsudkem ze dne 27. 12. 2013, č.j. -34, tak, že rozsudek

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. února 2013, č.j. -34, zrušil a

věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odůvodnil je v podstatě tím, že: „Ze soudního spisu a

z listin předložených stěžovatelem se jeví, že stěžovatel (nyní žalovaná) dostal možnost

vyjádřit se pouze k žalobě, o které však soud následně nerozhodoval. Stěžovatelovo vyjádření

krajský soud převzal do narační části rozsudku, aniž by se blíže zabýval tím, proč se

stěžovatel vyjadřoval ke skutkově zcela odlišné záležitosti. …Obsah soudního spisu nevytváří

spolehlivý podklad v tom, že se tak stalo. Je nutno také přihlédnout k tomu, že ve věci bylo

rozhodnuto bez nařízení jednání podle “

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že řízení před krajským soudem bylo

zatíženo procesní vadou, přičemž tato vada mohla mít za následek nezákonné

rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení Z tohoto

důvodu také rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 12. 2013, č.j. 8

As 26/2013-34, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se

naopak neztotožnil se stěžovatelkou (žalovanou) v tom, že by byl předchozí rozsudek

krajského soudu nepřezkoumatelný, nesrozumitelný či zmatečný.

Krajský soud vzhledem k tomu, že je vázán právním názorem Nejvyššího

správního soudu vysloveným ve výše uvedeném zrušujícím rozsudku (viz § 110 odst.

4 ), opakovaně zaslal žalované stejnopis žaloby s výzvou, aby se k ní vyjádřila.

To učinila v dopisu ze dne 4. 12. 2014, v němž uvedla následující.

III.

Vyjádření žalované k žalobě

Žalovaná nejdříve shrnula obsah žaloby s tím, že žalobce neuvedl konkrétní

nezákonné kroky, postupy, úkony a závěry, jichž se měla v dané věci dopustit. Poté

zmínila odsouzení žalobce a průběh výkonu jeho trestu, jakož i uložení kázeňského

trestu za kázeňský přestupek ze dne 2. 8. 2011. Citovala obsah žalovaného

rozhodnutí, jakož i rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, které mu

předcházelo. Konstatovala, že rozhodnutí o uložení kázeňského trestu bylo vydáno

v souladu s právními předpisy, vychází ze zjištění skutečného stavu věci a obsahuje

vedle formálních náležitostí (údaje o místu a datu vydání, jménu, příjmení pachatele

kázeňského přestupku, typu věznice u odsouzeného, funkci, jméno, příjmení a

podpis zaměstnance s kázeňskou pravomocí, který rozhodnutí vydal) popis skutku,

výrok, odůvodnění a poučení o možnosti podat proti rozhodnutí stížnost.

Žalovaná pokračovala s tím, že pravidla pro ukládání kázeňských trestů

odsouzeným jsou ve stručné podobě obsažena v ZVTOS). Podrobnější pravidla pro

ukládání kázeňských trestů odsouzeným jsou stanovena v ustanoveních §§ 58 až 61

vyhl. č. , kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody (dále jen

pokračování 4 30A 5/2012

„ŘVTOS“). Podle jejího § 58 odst. 5 lze kázeňský trest uložit, „…je-li vina odsouzeného

prokázána. Při rozhodování o uložení kázeňského trestu je zaměstnanec Vězeňské služby

povinen přihlédnout zejména k závažnosti kázeňského přestupku a okolnostem, za nichž byl

spáchán, jakož i k dosavadnímu chování odsouzeného. Kázeňský přestupek lze řešit též

výchovným pohovorem bez uložení kázeňského trestu; tato skutečnost se vyznačí v záznamu

o kázeňském přestupku. Rozhodnutí o uložení kázeňského trestu se vydává písemně a musí

kromě výroku a odůvodnění obsahovat i poučení o opravném prostředku.“

Správní orgán I. stupně v rozhodnutí ze dne 2. 8. 2011 vymezil kázeňský

přestupek jako porušení povinnosti stanovené v § 28 odst. 1 ZVTOS (základní

povinnosti odsouzeného, a to plnění příkazů a pokynů zaměstnanců Vězeňské

služby), když žalobce opakovaně odmítl splnit příkaz dozorce prap. S. Vina žalobce

byla v kázeňském řízení prokázána, před uložením kázeňského trestu bylo žalobci

umožněno, aby se vyjádřil ke skutečnostem, které se mu kladly za vinu a důkazům o

nich. Je tak nezpochybnitelné, že žalobce svým jednáním porušil § 28 odst. 1

ZVTOS. Žalobci rovněž bylo poskytnuto řádné poučení o jeho právu podat stížnost

proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu. Této možnosti žalobce využil týž den,

kdy mu bylo oznámeno rozhodnutí o uložení kázeňského trestu. Žalovaná

přezkoumala stížností napadené rozhodnutí v rozsahu § 60 odst. 1 ŘVTOS, podle

kterého, „je-li stížnost proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu podána ve stanovené

lhůtě, je příslušný zaměstnanec Vězeňské služby povinen přezkoumat, zda je prokázáno, že se

skutek, v němž je spatřován kázeňský přestupek, stal, zda jej spáchal odsouzený, zda tento

skutek je kázeňským přestupkem, jakož i další významné okolnosti. Současně přezkoumá, zda

nebyla překročena kázeňská pravomoc zaměstnance Vězeňské služby, který kázeňský trest

uložil.“ Žalovaná rozhodla o stížnosti v souladu s § 60 odst. 2 ŘVTOS, podle kterého

„zamítne stížnost, jestliže je spáchání kázeňského přestupku odsouzeným a jeho zavinění

prokázáno a uložený kázeňský trest je úměrný závažnosti spáchaného přestupku a je

v souladu s účelem výkonu trestu.“ Postupovala přitom i v souladu s § 60 odst. 3

ŘVTOS, podle kterého „Rozhodnutí o stížnosti proti rozhodnutí o uložení kázeňského

trestu zaměstnanec Vězeňské služby na předepsaném tiskopisu písemně odůvodní.“

Z uvedeného žalovaná dovozovala, že v řízení o kázeňském přestupku

žalobce bylo postupováno v souladu s příslušnými právními předpisy a vnitřními

předpisy, tedy podle příslušných ustanovení ZVTOS, ŘVTOS a nařízení generálního

ředitele VS ČR č. 16/2010, kterým se stanoví podrobnosti a postup zaměstnanců

Vězeňské služby ČR při uplatňování kázeňské pravomoci nad odsouzenými a

obviněnými, v platném znění.

Společná pravidla pro řízení podle ZVTOS jsou stanovena v jeho § 76, přičemž

podle jeho odst. 1 se na ně nevztahuje . Tento právní předpis se proto

nevztahuje ani na průběh kázeňského řízení o uložení kázeňského trestu

odsouzenému ve výkonu trestu odnětí svobody. Je to dáno požadavkem na flexibilitu

tohoto rozhodování a snahu udržovat stanovený pořádek, kázeň a bezpečnost ve

věznici v reálném čase. Na rozhodnutí o kázeňských trestech proto nelze klást

nároky srovnatelné s rozhodnutími správních orgánů nebo soudů.

Závěrem žalovaná shrnula, že o kázeňském trestu žalobce rozhodly osoby

nadané kázeňskou pravomocí, trest byl žalobci uložen po náležitém objasnění všech

skutkových okolností kázeňského přestupku, na základě zjištění stavu věci, o němž

nejsou důvodné pochybnosti a prokázání viny žalobce. před uložením kázeňského

pokračování 5 30A 5/2012

trestu bylo žalobci umožněno, aby se k věci vyjádřil. Přijaté řešení považuje žalovaná

za souladné se zájmem na dosažení účelu trestu a odpovídá podle ní okolnostem

daného případu. Rozhodnutí je náležitě odůvodněno, v řízení o stížnosti bylo

prvoinstanční rozhodnutí přezkoumáno v celém rozsahu odvolání a zákonnost

kázeňského řízení v celém rozsahu, jakož i náležitě odůvodněno. Zmínila rovněž

dozorovou činnost krajského státního zastupitelství nad výkonem trestu odnětí

svobody a kontrolní pravomoc veřejného ochránce práv. Navrhovala žalobu jako

nedůvodnou zamítnout.

IV.

Jednání krajského soudu

Krajský soud projednal žalobu v souladu s odkazem na § 76 odst. 1 písm. a) a

c) , , ve znění pozdějších předpisů

(dále jen „s.ř.s“), bez nařízení jednání, neboť žalované rozhodnutí zrušil pro

nepřezkoumatelnost a vady řízení (o tom viz dále). Žalované rozhodnutí přezkoumal

podle části třetí hlavy druhé dílu prvního , přičemž dospěl k následujícím

zjištěním a právním závěrům.

V.

Skutková zjištění a právní závěry krajského soudu

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Krajského soudu

v Hradci Králové ze dne 27. února 2013, č.j. -34, v celém rozsahu bylo

třeba nejdříve rozhodnout o žádosti žalobce o přiznání osvobození od placení

soudních poplatků. Krajský soud přitom dospěl ke stejným závěrům, jako

v předchozím, výše uvedeném rozsudku, když od té doby nedošlo v tomto směru

k žádným změnám, jež by byly krajskému soudu známy. Žalobce doložil žádost

vyplněným a podepsaným “Prohlášením o osobních, majetkových a výdělkových

poměrech”, z něhož vyplývá, že je nemajetný, bez příjmu a že je velkou měrou

zadlužen. S přihlédnutím k osobním předpokladům a majetkovým poměrům žalobce

proto dospěl krajský soud k závěru, že jsou v jeho případě splněny zákonné

podmínky pro osvobození od soudních poplatků, a proto jeho návrhu vyhověl, jak je

uvedeno ve výroku I. tohoto rozhodnutí.

Spolu se žádostí o osvobození od soudních poplatků žalobce zároveň žádal o

ustanovení zástupce – advokáta. Této žádosti krajský nevyhověl, když takový postup

neshledal nezbytným, o čemž ostatně svědčí výsledek daného přezkumného řízení.

K věci samé třeba nejdříve uvést, že ve světle judikatury Ústavního soudu (viz

nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, ), nahlíží krajský soud na

kázeňský trest „umístění do uzavřeného oddělení na 7 dnů s výjimkou doby stanovené

k plnění určených úkolů programu zacházení“ jako na trest, který představuje závažný

zásah do základních práv a svobod odsouzeného nad meze stanovené ZVTOS. Na

druhé straně krajský soud samozřejmě rozumí požadavkům orgánů Vězeňské správy

na rychlost ukládání kázeňských trestů v zájmu udržení potřebné kázně a s tím

souvisejícími nároky na náležitosti rozhodnutí o nich. Nicméně, jelikož rozhodnutí

vydaná v kázeňských řízeních mohou citelně zasáhnout do základních práv

odsouzeného, nelze mít za to, že je zde tudíž a priori prostor pro zlehčování procesu

pokračování 6 30A 5/2012

rozhodování o kázeňských trestech a jeho nedostatky odůvodňovat potřebou flexibility, jak by se leckomu mohlo zdát ze závěru vyjádření žalované k žalobě.

Žalovaná se rovněž mýlí, pokud tvrdí, že nelze v kázeňském řízení

vůbec použít s odkazem na § 76 odst. 1 ZVTOS. Podle § 177 odst. 1 zákona č.

, , v platném znění, se totiž základní zásady činnosti

správních orgánů, uvedených v jeho §§ 2 až 8, použijí při výkonu veřejné správy i

v případech, kdy zvláštní zákon stanoví, že se nepoužije, ale sám úpravu

odpovídající těmto zásadám neobsahuje. Žalovaná ke srovnání právní úpravy

v předpisech týkajících se kázeňského řízení a základních zásad činnosti správních

orgánů vůbec nepřistoupila (nepochybně v důsledku svého mylného východiska).

Tyto zásady ale vycházejí z obecných principů právních obsažených v ústavním,

mezinárodním a komunitárním právu, tedy v právních normách vyšší síly než zákon,

které proto nemůže žádné zákonné ustanovení, vylučující bez dalšího působnost

(jako v daném případě), z materiálního hlediska vyloučit. Uvedené

základní zásady činnosti správních orgánů stanovené v § až 8 zní

následovně:

„HLAVA II

ZÁKLADNÍ ZÁSADY ČINNOSTI SPRÁVNÍCH ORGÁNŮ

§ 2

(1) Správní orgán postupuje v souladu se zákony a ostatními právními předpisy, jakož

i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (dále jen "právní předpisy").

Kde se v tomto zákoně mluví o zákoně, rozumí se tím též mezinárodní smlouva, která je

součástí právního řádu.

(2) Správní orgán uplatňuje svou pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu, v jakém mu byla svěřena.

(3) Správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž

se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká (dále jen "dotčené osoby"), a může

zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu.

(4) Správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby

odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných

nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

§ 3

Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav

věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho

úkonu s požadavky uvedenými v § 2.

§ 4

pokračování 7 30A 5/2012

(1) Veřejná správa je službou veřejnosti. Každý, kdo plní úkoly vyplývající z

působnosti správního orgánu, má povinnost se k dotčeným osobám chovat zdvořile a podle

možností jim vycházet vstříc.

(2) Správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené

poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním

poměrům dotčené osoby potřebné.

(3) Správní orgán s dostatečným předstihem uvědomí dotčené osoby o úkonu, který učiní, je-li to potřebné k hájení jejich práv a neohrozí-li to účel úkonu.

(4) Správní orgán umožní dotčeným osobám uplatňovat jejich práva a oprávněné zájmy.

§ 5

Pokud to povaha projednávané věci umožňuje, pokusí se správní orgán o smírné

odstranění rozporů, které brání řádnému projednání a rozhodnutí dané věci.

§ 6

(1) Správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů. Nečiní-li správní orgán úkony v

zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené, není-li zákonná lhůta stanovena, použije se

ke zjednání nápravy ustanovení o ochraně před nečinností (§ 80).

(2) Správní orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dotčené

osoby co možná nejméně zatěžuje. Podklady od dotčené osoby vyžaduje jen tehdy, stanoví-li

tak právní předpis. Lze-li však potřebné údaje získat z úřední evidence, kterou správní orgán

sám vede, a pokud o to dotčená osoba požádá, je povinen jejich obstarání zajistit. Při

opatřování údajů podle tohoto ustanovení má správní orgán vůči třetím osobám, jichž se tyto

údaje mohou týkat, stejné postavení jako dotčená osoba, na jejíž požádání údaje opatřuje.

§ 7

(1) Dotčené osoby mají při uplatňování svých procesních práv rovné postavení.

Správní orgán postupuje vůči dotčeným osobám nestranně a vyžaduje od všech dotčených

osob plnění jejich procesních povinností rovnou měrou.

(2) Tam, kde by rovnost dotčených osob mohla být ohrožena, správní orgán učiní opatření potřebná k jejímu zajištění.

§ 8

(1) Správní orgány dbají vzájemného souladu všech postupů, které probíhají současně

a souvisejí s týmiž právy nebo povinnostmi dotčené osoby. Na to, že současně probíhá více

pokračování 8 30A 5/2012

takových postupů u různých správních orgánů nebo u jiných orgánů veřejné moci, je dotčená

osoba povinna správní orgány bezodkladně upozornit.

(2) Správní orgány vzájemně spolupracují v zájmu dobré správy“.

K jejich dodržení v přezkoumávané věci se krajský soud ještě vrátí dále.

K věci samé krajský soud konstatuje, že žalobci byl uložen rozhodnutím

vydaným v prvním stupni dne 2. 8. 2011 vychovatelem J.M. dle § 46 odst. 3 písm. f)

ZVTOS kázeňský trest umístění do uzavřeného oddělení na 7 dnů, s výjimkou doby

stanovené k plnění určených úkolů programu zacházení. V tomto rozhodnutí o

uložení daného kázeňského trestu je popis skutku popsán takto:

„Dne 2. 8. 2011 v 10,40 hod. na ubytovně D patro, se měl výše jmenovaný přestěhovat

z nařízení speciálního pedagoga ubytovny F. Š. na malokapacitní celu č. 323/b z cely KT

311. Opakovaně odmítl splnit příkaz dozorce prap. S. R., čímž porušil ustanovení § 28 odst. 1

(základní povinnosti odsouzeného a to plnění příkazů a pokynů

zaměstnanců Vězeňské služby).“

Uložení kázeňského trestu, včetně jeho typu a výše je odůvodněno

následovně:

„Jmenovaný se uvedeného dne a hodiny dopustil hrubého porušení základních

povinností dle , když odmítl splnit příkaz k přestěhování

na určenou celu malokapacitního ubytování. Proto byl vychovatelem potrestán výše

uvedeným kázeňským trestem. Při uložení uvedeného trestu bylo přihlédnuto k dosavadnímu

chování a jednání odsouzeného a byla zohledněna závažnost kázeňského trestu. Tento je

úměrný k popsanému jednání a chování ods. Z.“

Proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu podal žalobce na předepsaném

tiskopisu dne 2. 8. 2011 stížnost. V jeho příslušné kolonce je na prvním řádku

uvedeno, že „Stížnost proti rozhodnutí podána dne: 2. 8. 2011.“Druhý řádek, nazvaný

„Podstatné důvody stížnosti:“ je doplněn slovy „podám stížnost proti rozhodnutí.“ A pak

již následuje jen podpis žalobce a podpis s razítkem zaměstnance žalované, zřejmě

vychovatele J. M.. Rozhodnutí o stížnosti není samostatně datováno, pouze je na

něm pod „Poučením“ uvedeno, že žalobce byl s rozhodnutím seznámen dne 8. 8.

2011. Všichni je také s tímto dnem, jako datem vydání rozhodnutí o stížnosti, spojují.

Rozhodnutí o stížnosti bylo odůvodněno takto:

„Stížnost dle § 60 odst. 2 písm. b) ŘVT jako nedůvodnou zamítám, neboť spáchání

kázeňského přestupku odsouzeným a jeho zavinění je dostatečně prokázáno vlastním

zjištěním navrhovatele i svědeckou výpovědí přítomného dozorce. Odsouzený se k věci

odmítl vyjádřit. Odkázal se sice na své samostatné písemné vyjádření, ale v něm byly pouhé

spekulace nesouvisející s případem. Svoji vinu tím nezmírnil. Uložený kázeňský trest je

úměrný závažnosti spáchaného přestupku a je v souladu s účelem výkonu trestu. Vychovatel

nepřekročil svoji kázeňskou pravomoc. Kázeňský trest potvrzuji.“

Pokud jde o rozhodnutí o stížnosti žalobce proti prvoinstančnímu rozhodnutí ze dne 2. 8. 2011, dlužno konstatovat, že jde o rozhodnutí, z něhož se nelze vůbec

pokračování 9 30A 5/2012

dozvědět, v čem žalobcovy stížní námitky měly spočívat? Žádná stížnost žalobce

proti rozhodnutí ze dne 2. 8. 2011 totiž není součástí správního spisu. Údaje o ní

jsou přitom rozporuplné, když na předepsaném tiskopisu je uvedeno nejen, že

stížnost byla podána dne 2. 8. 2011, ale zároveň, že bude podána. Žalobce sám

pak v žalobě tvrdí, že se k věci vyjádřil v příloze. Žádnou přílohu (zřejmě samostatné

podání, což by nebylo na závadu) či jakýkoliv jiný dokument tohoto typu ale správní

spis neobsahuje. A v odůvodnění žalovaného rozhodnutí je uvedeno, že:

„Odsouzený se k věci odmítl vyjádřit. Odkázal se sice na své samostatné písemné

vyjádření, ale v něm byly pouhé spekulace nesouvisející s případem. Svoji vinu tím

nezmírnil.“ Krajský soud tak vůbec nemohl zjistit obsah stížnosti žalobce proti

rozhodnutí o uložení kázeňského trestu ze dne 2. 8. 2011, námitky, jimiž žalobce

proti němu měl brojit, ani to, jak se s nimi žalovaný vypořádal. Zvláště když

odůvodnění žalovaného rozhodnutí je naprosto obecné a v důsledku toho použitelné

leda jako jako osnova všech podobných rozhodnutí o kázeňských trestech. Vždyť

formulace, že spáchání kázeňského přestupku odsouzeným a jeho zavinění je

dostatečně prokázáno vlastním zjištěním navrhovatele (jakým?) i svědeckou

výpovědí přítomného dozorce (co bylo z jeho výpovědi vyvozeno?, o kterého dozorce

šlo?, podle spisu zřejmě o prap. R. S.), jsou zcela vágní a nic nevypovídající o

daném konkrétním případu. A přesto stížnost žalobce proti rozhodnutí ze dne 2. 8.

2011 musela z logiky věci existovat, jinak by totiž o ní ani nemohlo být žalovanou

rozhodováno.

Již jen v důsledku toho nezbývá, než konstatovat, že žalovaný zatížil žalované

rozhodnutí těžkou procesní vadou, v důsledku níž je rozhodnutí nepřezkoumatelné

pro nedostatek důvodů (viz ).

Předmětná rozhodnutí orgánů Vězeňské služby však trpí i dalšími vadami a nic

na tom nemůže změnit ani vyjádření žalované k žalobě. Dovolávala-li se totiž

žalovaná příslušných ustanovení ŘVTOS s tím, že je naplnila, musí krajský soud

konstatovat, že obsah spisu o kázeňském přestupku tomu neodpovídá. Tak např.

podle § 58 odst. 2 ŘVTOS musí být ze záznamu o kázeňském přestupku krom jiného

zřejmé i okolností, za nichž byl přestupek spáchán, popřípadě též předpokládané

pohnutky takového jednání. Žalobce v žalobě tvrdí, že „Vše může dosvědčit dozorce S.,

který v neřešitelné a patové situaci věc vyřešil sepsáním kázeňského lístku a já setrval dále

v cele korekce, která slouží rovněž jako izolace.“ O něčem takovém však není v záznamu

o kázeňském přestupku vůbec zmínka a žalovaná k tomu nic neuvádí, .ani ve

vyjádření k žalobě. Okolnosti přestupku tedy v záznamu o něm, jako prvotního

podkladu pro další řízení, zaznamenány nebyly.

Podle § 58 odst. 4 ŘVTOS musí být před uložením kázeňského trestu

odsouzenému umožněno, aby se k věci vyjádřil. Vyjádření odsouzeného se uvede na

předepsaném tiskopisu a předloží odsouzenému k podpisu. Odmítne-li odsouzený

vyjádření podepsat, uvede příslušný zaměstnanec Vězeňské služby tuto skutečnost

včetně důvodu odmítnutí a připojí datum a svůj podpis. Žalobce se k věci do tiskopisu

odmítl vyjádřit, přičemž do příslušné kolonky tiskopisu pro ně zároveň prap. R. S.

uvedl, že žalobce „Vyjádření dodá jen napsané vlastní rukou. Viz příloha vyjádření

odsouzeného Z.“ O něm však již není dále ve spisu ani rozhodnutí ze dne 2. 8. 2011

žádná zmínka, jinými slovy, není vůbec zřejmé, jak se s tímto procesním

ustanovením orgány Vězeňské správy zúčastněné na řízení vypořádaly. Jde přitom o

tak důležitou povinnost, že je zakotvena i v § 47 odst. 1 ZVTOS, který zní: „Kázeňský

pokračování 10 30A 5/2012

trest lze uložit, jen jsou-li náležitě objasněny okolnosti kázeňského přestupku a prokázána

vina odsouzeného. Před uložením kázeňského trestu musí být odsouzenému umožněno, aby se

vyjádřil ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a důkazům o nich. Může uvádět

okolnosti, které jeho vinu vyvracejí nebo zmírňují a na podporu svých tvrzení navrhovat

provedení dalších důkazů sloužících k jeho obhajobě.“

Podle § 58 odst. 5 ŘVTOS lze kázeňský trest „uložit, je-li vina odsouzeného

prokázána. Při rozhodování o uložení kázeňského trestu je zaměstnanec Vězeňské služby

povinen přihlédnout zejména k závažnosti kázeňského přestupku a okolnostem, za nichž byl

spáchán, jakož i k dosavadnímu chování odsouzeného. Kázeňský přestupek lze řešit též

výchovným pohovorem bez uložení kázeňského trestu; tato skutečnost se vyznačí v záznamu

o kázeňském přestupku.“ Ani těmto povinnostem orgány Vězeňské služby nedostály,

když z odůvodnění jejich rozhodnutí není jejich naplnění vůbec zřejmé. Ani okolnosti

daného případu, jak již uvedeno výše, ani úvahy, byť jenom stručné, o důvodech

druhu a výše uloženého trestu.

Postupy orgánů Vězeňské správy při uplatňování kázeňské pravomoci byly i

pro daný případ, v době jeho rozhodování, upraveny nejen výše uvedenými obecně

závaznými právními předpisy, ale též nařízením generálního ředitele VS ČR č.

16/2010, kterým se stanovily podrobnosti a postup zaměstnanců Vězeňské služby

ČR při uplatňování kázeňské pravomoci nad odsouzenými a obviněnými. Jak je ze

žalovaného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí, jež mu předcházelo, zřejmé, zůstaly

orgány Vězeňské služby ČR, zúčastněné na řízení v dané věci, tomuto nařízení

hodně dlužny.

Přestože již jeho článek 3 podrobně popisuje skutkovou podstatu kázeňského

přestupku (jeho objekt, objektivní stránku, subjekt, subjektivní stránku), přičemž

v jeho odstavci šestém se stanoví, že: „V rozhodnutích o uložení kázeňského trestu je

nutné jednoznačně charakterizovat zejména objekt a objektivní stránku kázeňského

přestupku, včetně jednoznačného uvedení konkrétního jednání pachatele a určení, které

povinnosti nebo zákazy stanovené v příslušných právních předpisech byly porušeny“, tak

naplnění těchto požadavků se lze z odůvodnění rozhodnutí ze dne 2. 8. 2011 spíše

domýšlet, než je jednoznačně seznat, nemluvě o již výše zmiňované „absenci“

vyjádření žalobce k věci. Z odůvodnění rozhodnutí není též ani v náznacích zřejmé,

jak byly dodrženy základní zásady kázeňského řízení (viz čl. 5 nařízení generálního

ředitele VS ČR č. 16/2010), zda probíhalo kázeňské řízení ve smyslu čl. 10

uvedeného nařízení (podle jeho odstavce pátého musí být např. dána pachateli

možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem; v přezkoumávané věci žalovaná zmiňuje

jen nějaké samostatné písemné vyjádření a nějaké „pouhé spekulace“ žalobce, aniž

by z rozhodnutí bylo patrné, o co vlastně jde).

Rozhodnutí o kázeňském trestu neodpovídají ani čl. 11 a čl. 13 daného

nařízení generálního ředitele, když neobsahují ty nejdůležitější náležitosti v nich

stanovené (viz článek pátý stanovící náležitosti odůvodnění rozhodnutí, přičemž

v rozporu s nimi důvody v rozhodnutích uvedené jsou obecné a nic neříkající

floskule). Nelze z nich tak např. ani zjistit úvahy o druhu a výši trestu.

Orgány Vězeňské služby ČR zúčastněné na řízení tak nepostupovaly

v přezkoumávané věci ani v souladu se svými, tehdy platnými interními předpisy, o

základních zásadách činnosti správních orgánů nemluvě (jejich výčet výše). Jejich

pokračování 11 30A 5/2012

postupem totiž došlo přinejmenším k porušení § 2 odst. 1 (zásady zákonnosti) a odst.

3 (zásady přiměřenosti, když trest a jeho výše není odůvodněna), § 3 (zásady

materiální pravdy, když ponechaly stranou vyjádření žalobce k věci) a § 4 odst. 4

(když ze spisu není patrno, jakým způsobem bylo žalobci umožněno uplatňovat jeho

práva). S ohledem na to nemá krajský soud sebemenších pochyb o tom, že příslušná

ustanovení, vztahující se ke kázeňskému řízení, byla porušena způsobem, který

mohl mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, což platí jak pro žalované

rozhodnutí, tak i prvoinstanční správní rozhodnutí, jež mu předcházelo.

Vzhledem k výše uvedenému proto krajský soud zrušil žalované rozhodnutí,

nejen z důvodu uvedeného v , ale i písm. c) a věc žalované

vrátil k dalšímu řízení (viz III. výrok). V něm žalovaná odstraní vytýkané nedostatky,

přičemž bude vázána právním názorem krajského soudu vysloveným v tomto

rozsudku ( viz výše a ).

VI. Náklady řízení

Žalobce byl ve věci úspěšný, a proto by měl nárok na náhradu nákladů řízení

(§ 60 odst. 1 s.ř.s) proti žalované, která úspěch ve věci neměla. Žalobce však byl

osvobozen od placení soudního poplatku a krajský soud nezjistil, že by mu nějaké

náklady s daným přezkumným řízením vznikly.

Náklady žalované nebylo třeba zkoumat, neboť právo na náhradu nákladů

řízení odvisí od konečného výsledku řízení a podle něho žalovaná nebyla ve věci

úspěšná. Bylo proto bezpředmětné zkoumat její případné náklady spojené s řízením

o kasační stížností před Nejvyšším správním soudem, kterou proti předchozímu

rozsudku krajského soudu podala a byla s ní úspěšná.

Vzhledem k tomu bylo ve výroku IV. tohoto rozsudku bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í :

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho

doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího

správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti

rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením

shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li

poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže

následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a

kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti

němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o

tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

[OBRÁZEK]pokračování 12 30A 5/2012

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-

li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,

vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro

výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol

pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na

jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Hradci Králové dne 22. prosince 2014

JUDr. Jan Rutsch,v.r.

předseda senátu