Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

10 A 109/2014 - 95

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a

soudců Mgr. Jana Kašpara a Mgr. Kamila Tojnera v právní věci žalobkyně: MUDr. X. P.,

zast. Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem, se sídlem Zelená 267, Pardubice, proti

žalovanému: Státní ústav pro kontrolu léčiv, se sídlem Šrobárova 48, Praha 10, v řízení o

žalobě na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím ve schválení Edukačního

materiálu o bezpečném užívání a minimalizaci rizik při použití léčivých přípravků Mifegyne®

a Mispregnol® ve znění schváleném Státním ústavem pro kontrolu léčiv ze dne 11. 11. 2013 a

16. 12 2013

t a k t o :

I. Žaloba s návrhem, aby soud určil, že schválení Edukačního materiálu

o bezpečném užívání a minimalizaci rizik při použití léčivých přípravků

Mifegyne a Mispregnol ve znění schváleném Státním ústavem pro kontrolu

léčiv dne 1. 11. 2013 a 16. 12. 2013 bylo nezákonné, se z a m í t á .

II. Žaloba s návrhem, aby soud žalovanému zakázal souhlasit s Edukačním

materiálem o bezpečném užívání a minimalizaci rizik při použití léčivých

přípravků Mifegyne a Mispregnol ve znění schváleném Státním ústavem pro

kontrolu léčiv dne 1. 11. 2013 a 16. 12. 2013, se z a m í t á .

III. Žaloba s návrhem, aby soud žalovanému uložil povinnost odejmout souhlas

s Edukačním materiálem o bezpečném užívání a minimalizaci rizik při použití

léčivých přípravků Mifegyne a Mispregnol ve znění schváleném Státním

ústavem pro kontrolu léčiv dne 1. 11. 2013 a 16. 12. 2013, se z a m í t á .

IV. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

[OBRÁZEK]pokračování 2 10A 109/2014

Odůvodnění

Žalobkyně se podanou žalobou domáhá toho, aby soud určil, že schválení Edukačního

materiálu o bezpečném užívání a minimalizaci rizik při použití léčivých přípravků Mifegyne®

a Mispregnol® ve znění schváleném Státním ústavem pro kontrolu léčiv ze dne 11. 11. 2013 a

16. (dále jen edukační materiál) bylo nezákonné.

Žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 6. 2013, čj. sukl 102764/2013, rozhodl o registraci

léku Mispregnol®, rozhodnutím z téhož dne čj. sukl 102688/2013 rozhodl o registraci léku

Mifegyne®. V obou případech zařadil žalovaný léčivé přípravky do kategorie léků

vydávaných pouze na lékařský předpis a v obou případech stanovil výrobci léku povinnost,

aby nejpozději dva měsíce před uvedením léčivého přípravku na trh v České republice

předložil žalovanému ke schválení edukační materiály o zacházení s léčivým přípravkem pro

lékaře a pacientky tak, aby byla zajištěna minimalizace rizik a jeho bezpečné užívání. V obou

případech bylo rovněž stanoveno, že léčivý přípravek může být vydán jen na základě

lékařského předpisu předepsaného lékařem se specializovanou způsobilostí v oboru

gynekologie a porodnictví, a to pouze poskytovateli zdravotních služeb poskytujícímu

zdravotní služby formou lůžkové péče.

V předmětném edukačním materiálu je nechirurgické umělé ukončení těhotenství za

pomoci předmětných léčivých přípravků popsáno následujícím způsobem: V první fázi je ve

zdravotnickém zařízení podán přípravek Mifegyne®. Alespoň jednu hodinu po použití tohoto

přípravku musí pacientka zůstat ve zdravotnickém zařízení z důvodu možných nežádoucích

účinků. Ve druhé fázi je po uplynutí 36 až 48 hodin podán přípravek Mispregnol®. Po použití

tohoto přípravku musí být pacientka alespoň 3 hodiny v klidu. Embryo může být vypuzeno do

několika hodin od použití přípravku anebo během několika následujících dnů. Ve třetí fázi,

která následuje po uplynutí 14 až 21 dnů po užití prvního přípravku, pacientka povinně

absolvuje kontrolní návštěvu u lékaře, při níž dojde ke kontrole, zda ukončení těhotenství

proběhlo úspěšně.

Žalobkyně v žalobě nejprve uvádí, že sama je poskytovatelem zdravotních služeb

v oboru gynekologie a porodnictví a současně je zaměstnancem působícím na gynekologicko-

porodnickém oddělení Nemocnice Třebíč, která je poskytovatelem zdravotní péče formou

lůžkové péče.

Žalobkyně v žalobě namítá, že předmětný edukační materiál je v rozporu se

, o umělém přerušení těhotenství, v rozporu s a

také s rozhodnutími žalovaného o registraci předmětných léčivých přípravků. K tomu

žalobkyně uvádí, že z § 7 zákona o umělém přerušení těhotenství nepochybně vyplývá

požadavek, aby celé umělé přerušení těhotenství, včetně vypuzení plodu, bylo provedeno

v zařízení ústavní péče, které jediné může zabezpečit svými kvalifikovanými zdravotnickými

pracovníky potřebnou odbornost a dodržení hygienických podmínek. Tohoto zákonného

rámce si byl podle názoru žalobkyně žalovaný zjevně vědom, neboť ve výroku o registraci

obou přípravků uvedl, že může být vydán na základě lékařského předpisu předepsaného

lékařem se specializovanou způsobilostí v oboru gynekologie a porodnictví, a to pouze

poskytovateli zdravotních služeb poskytujícímu zdravotní služby formou lůžkové péče.

S ohledem na tyto legislativní podmínky bylo nezbytné odpovídajícím způsobem

stanovit omezení výdeje nejen z hlediska specializované způsobilosti předepisujícího lékaře,

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 3 10A 109/2014

nýbrž i z hlediska místa a způsobu použití předmětného přípravku, jak vyžaduje zákon

o umělém přerušení těhotenství a prováděcí vyhláška k němu. V rozporu s výše uvedenými

požadavky však žalovaný ex post schválil předmětný edukační materiál, ve kterém se

výslovně předpokládá a upravuje jako obvyklý postup, aby došlo k ukončení těhotenství

mimo zdravotnické zařízení.

Podle je společným znakem skutkové podstaty všech

trestných činů proti těhotenství ženy to, že k přerušení jejího těhotenství došlo jinak než

způsobem přípustným podle zákona o umělém přerušení těhotenství. Tedy ve smyslu výše

uvedeného je lékař, který postupuje podle předmětného edukačního materiálu, vystaven riziku

trestního postihu.

Žalobkyně je přesvědčena, že edukační materiál pro ni představuje kritéria ve smyslu

postupu de lege artis při zacházení s přípravkem a dodržování podmínek, za kterých je možné

přípravek podat pacientce. Tento závazný postup se však nemá realizovat v rámci

podřízenosti mezi žalobkyní a žalovaným, nýbrž k jeho realizaci a ke vzniku právní

odpovědnosti může dojít mezi žalobkyní a pacientkami a rovněž ve vztahu mezi žalobkyní a

orgány činnými v trestním řízení.

Předmětný edukační materiál žalobkyně je v přímém rozporu se zákonem o umělém

přerušení těhotenství a protizákonně ji podněcuje k tomu, aby porušovala své zákonné

povinnosti. Žalobkyně stejně jako ostatní lékaři v oboru gynekologie – porodnictví jsou jako

adresáti předmětného edukačního materiálu bezprostředně uváděni žalovaným v omyl

o zákonnosti popisovaného postupu a zároveň podněcováni a instruováni k nezákonné až

k trestné činnosti, neboť žalovaný pro ně v rozporu se zákonem stanovil závazný postup pro

zacházení s přípravkem a závazné podmínky, za kterých je možné přípravek podat pacientce.

Ze shora uvedených důvodů se žalobkyně se domnívá, že edukační materiál vůči ní

představuje nezákonný zásah, který je zaměřen přímo proti ní ve smyslu ustanovení § 82

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že každý léčivý přípravek po jeho

registraci doprovázejí dva základní dokumenty, a to souhrn údajů o přípravku podle § 3

odst. 1 , o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů

(zákon o léčivech), ve znění pozdějších předpisů, a příbalová informace podle § 4 odst. 4

zákona o léčivech. U některých přípravků jsou dále vydávány držitelem rozhodnutí

o registraci edukační materiály. Tyto materiály nejsou standardním dokumentem

doprovázejícím každý léčivý přípravek, jsou vydávány jen v některých případech, a to

v závislosti na povaze konkrétního léčivého přípravku, za účelem zajištění jeho bezpečnosti,

účinnosti a jakosti. Jedná se přitom o materiály držitele rozhodnutí o registraci. Držitel je

zpracoval a vydal na základě povinnosti uložené mu rozhodnutím o registraci, a to za účelem

zabezpečení jakosti, bezpečnosti a účinnosti léčivého přípravku. K tomu je žalovaný oprávněn

na základě § 32 odst. 4 písm. c) zákona o léčivech.

Žalovaný je toho názoru, že zákon o umělém přerušení těhotenství upravuje umělé

přerušení těhotenství, nikoliv ukončení těhotenství a stanovuje podmínky pro jeho provádění.

Z ustanovení § 7 zákona o umělém přerušení těhotenství vyplývá, že pokud jsou splněny

podmínky pro výkon umělého přerušení těhotenství, má dojít k výkonu ve zdravotnickém

zařízení. Citovaný zákon nabyl účinnosti dne 1. 1. 1987. Od účinnosti tohoto zákona až po

současnost došlo v oblasti týkající se přerušení těhotenství k lékařskému i biomedicínskému

vývoji, aniž by tento zákon reálný stav reflektoval. Zákon nebyl novelizován. Podání

předmětných léčivých přípravků znamená jen další metodu výkonu umělého přerušení

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 4 10A 109/2014

těhotenství. Nezavádí do české společnosti možnost umělého přerušení těhotenství, ale pouze

připouští další variantu, jak k umělému přerušení těhotenství může dojít. Provedení

chirurgického i medikamentózního umělého přerušení těhotenství podléhá stejnému režimu

zákona o umělém přerušení těhotenství. Výkon umělého přerušení těhotenství je v obou

případech vázán na zdravotnické zařízení. Výkonem přerušení těhotenství v případě

medikamentózního přerušení těhotenství je podání tablety léčivého přípravku lékařem

pacientce. Podání tablety způsobí přerušení těhotenství. Následně se spustí proces vedoucí

k ukončení těhotenství, který nastává jako výsledek podání léčivého přípravku pacientce.

Výkon přerušení těhotenství probíhá při medikamentózní metodě ve zdravotnickém zařízení

v souladu se zákonem. Tomu odpovídá i znění edukačního materiálu.

Z pohledu dvou fází (přerušení těhotenství a ukončení těhotenství) jsou

u medikamentózního umělého přerušení těhotenství obě fáze časově více odděleny.

Chirurgický způsob přerušení těhotenství probíhá výkonem chirurgického zákroku. Ukončení

těhotenství (stav, kdy se embryo nachází mimo tělo pacientky) nastává v případě

chirurgického postupu bezprostředně při výkonu přerušení těhotenství, zatímco

u medikamentózní metody (vypuzení embrya) nikoliv. Výkon směřuje vždy k přerušení

těhotenství a dochází k němu v obou případech ve zdravotnickém zařízení.

Ze stejných důvodů nelze vnímat edukační materiály jako podněcování k trestnému

činu. Postup podle redukčních materiálů nenabádá adresáty ani k porušení žádných dalších

povinnosti, ať již § 49 odst. 1 písm. c) zákona o zdravotních službách, tak i občanského

zákoníku a .

Žalovaný závěrem shrnul, že držiteli rozhodnutí o registraci byla v rozhodnutích

stanovena povinnost vydat edukační materiály a spolu s touto povinností byly stanoveny

minimální požadavky na jejich obsah. Žalovaný ověřil, že minimální požadavky stanovené

v rozhodnutí o registraci jsou v edukačním materiálu obsaženy. K tomuto ověření byl

žalovaný jako správní orgán, který rozhodnutí vydal a v jehož kompetenci je zajištění

bezpečnosti, účinnosti a jakosti léčiv, oprávněn. Edukační materiály jsou v souladu s

rozhodnutími, která vycházejí z platné právní úpravy obsažené v zákoně o léčivech a zákonu

o umělém přerušení těhotenství. Edukační materiál neporušuje zákon o umělém přerušení

těhotenství ani zákon o léčivech a tvrzení žalobkyně o tom, že uvádí lékaře v omyl,

neodpovídá skutečnosti a je zavádějící. K žádnému nezákonnému zásahu ze strany

žalovaného proto nedošlo. Žalovaný proto navrhuje, aby soud podanou žalobu jako

nedůvodnou zamítl.

Městský soud v Praze si v předmětné věci vyžádal podle věta třetí

také stanovisko Ministerstva zdravotnictví. To ve svém vyjádření uvedlo, že edukační

materiál vytvořil držitel rozhodnutí o registraci předmětných léčivých přípravků a veřejnosti

byl předložen jako příloha časopisu Česká gynekologie v květnu 2014. O tom, že znění

edukačního materiálu bylo schváleno žalovaným, je pouze zmínka pod nadpisem materiálu v

závorkách na úvodní straně.

Ministerstvo zdravotnictví nesdílí názor žalobkyně, že právní předpisy vyžadují, aby k

vypuzení plodu došlo ve zdravotnickém zařízení. Podle názoru Ministerstva zdravotnictví lze

ze zákona o umělém přerušení těhotenství a z jeho prováděcí vyhlášky dovodit, že výkonem

se rozumí zdravotní výkon prováděný zdravotnickým pracovníkem za uvedeným účelem.

Výkonem může být jak výkon chirurgický tak jiný, spočívající například v podání léčiva. Po

podání léčivého přípravku, který byl vydán na základě lékařského předpisu předepsaného

lékařem se specializovanou způsobilostí v oboru gynekologie - porodnictví, zdravotnickým

pracovníkem ve zdravotnickém zařízení poskytovatele zdravotních služeb poskytujícím

[OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK][OBRÁZEK]pokračování 5 10A 109/2014

zdravotní služby formou lůžkové péče za účelem umělého přerušit těhotenství tudíž není v

rozporu s jazykovým zněním zákona o umělém přerušení těhotenství, jeho prováděcí

vyhláškou nebo jinými právními předpisy.

Účelem právní úpravy umělého přerušení těhotenství je stanovit podmínky, za kterých

může žena legálním způsobem ukončit své těhotenství. Omezující podmínky se vztahují

k subjektu takového zákroku, tedy samotné pacientce, dále pak stadiu a podmínkám

těhotenství a rovněž k místu provedení výkonu. Postup spočívající v podání léčiva ze strany

lékaře namísto chirurgického zákroku je plně v souladu s tímto účelem.

Ministerstvo zdravotnictví připomíná, že léčivý přípravek s obsahem látky mifepriston

byl v Evropě (konkrétně ve Francii) poprvé registrován až v roce 1988, tedy dva roky po

přijetí zákona i prováděcí vyhlášky. Přísný restriktivní a historizující interpretační pohled

žalobkyně na danou právní úpravu odpovídal stavu vědeckého poznání k datu, ke kterému

byly zákon a vyhláška připraveny, ale nikoliv následnému vědeckému vývoji v dané oblasti.

Protože v dané oblasti vědeckého poznání došlo k zásadnímu vývoji a změně společenských

okolností, musí toto mít vliv na způsob interpretace relevantních právních norem.

Skutečnost, že k vypuzení embrya může dojít i mimo zdravotnické zařízení, není dle

názoru Ministerstva zdravotnictví v rozporu se zákonem a nezakládá nezákonnost žalovaným

schváleného edukačního materiálu. Z prováděcí vyhlášky nevyplývá, že by celé umělé

přerušení těhotenství (včetně vypuzení plodu) mělo probíhat v zařízení ústavní (lůžkové)

péče. S ohledem na pokrok v dané oblasti je podáním léčiva v zařízení lůžkové péče

dostatečně zajištěna potřebná odbornost. V dané věci je rozhodné, že k vlastnímu podání

léčiva může dojít pouze ve zdravotnickém zařízení poskytujícím zdravotní péči formou

lůžkové péče, jak je stanoveno edukačním materiálem v souladu s registračními rozhodnutími

předmětných léčivých přípravků. Tato podmínka je plně v souladu se zákonem o umělém

přerušení těhotenství a s jeho prováděcí vyhláškou.

K povaze edukačních materiálů Ministerstvo zdravotnictví uvedlo, že lze souhlasit se

žalobkyní v tom, že edukační materiál obsahuje uznávaný medicínský a odborně správný

postup, tedy tzv. postup lege artis. Je třeba si nicméně uvědomit, že postupy de lege artis jsou

doporučenými odbornými postupy a nejedná se o jakési dogma. V určitých výjimečných

případech se může zdravotnický pracovník na základě svého vlastního rozhodnutí a na svoji

odpovědnost od odborně správného postupu odchýlit. S touto okolností počítá i zákon

o zdravotních službách v ustanovení § 47 odst. 3 písm. a). Edukační materiál tak obsahuje

pouze doporučené medicínské postupy a chybí mu všeobecná právní závaznost.

Pro úplnost soud uvádí, že o probíhajícím řízení vyrozuměl také držitele rozhodnutí

o registraci předmětných léčivých přípravků a vyzval jej ke sdělení, zda bude uplatňovat

práva osoby zúčastněné na řízení. Na tuto výzvu soud neobdržel žádnou reakci.

Při ústním jednání před soudem žalobkyně především navrhla, aby soud připustil

podle ve spojení s změnu podané žaloby. Požadovala, aby soud

kromě deklarace nezákonnosti schválení edukačního materiálu dále žalovanému zakázal

s edukačním materiálem souhlasit a uložil mu povinnost souhlas s edukačním materiálem

odejmout.

Podle soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu.

pokračování 6 10A 109/2014

Podle soud rozsudkem určí, že provedený zásah byl nezákonný, a

trvá-li takový zásah nebo jeho důsledky anebo hrozí-li jeho opakování, zakáže správnímu

orgánu, aby v porušování žalobcova práva pokračoval, a přikáže, aby, je-li to možné, obnovil

stav před zásahem.

Soud posoudil návrh na připuštění změny návrhu následujícím způsobem: Žalobkyně

se i nadále domáhá ochrany proti témuž konání žalovaného, v němž spatřuje nezákonný

zásah. Zákon v ust. připouští trojí možnou ochranu před nezákonným

zásahem správního orgánu: deklaraci jeho nezákonnosti, zákaz v porušování práv pokračovat

a příkaz obnovit stav před zásahem. Žalobkyně tak nadále požadovala kromě prvního způsobu

ochranu také druhé dva způsoby ochrany. Základním předpokladem vydání všech žalobkyní

požadovaných výroků rozhodnutí je v každém případě to, že žalobkyní označené jednání

žalovaného je nezákonným zásahem. Právě k této otázce bylo směřováno dosavadní řízení

před soudem a k této otázce se vyjadřoval žalovaný i Ministerstvo zdravotnictví. Výsledky

dosavadního řízení tak mohly bez jakýchkoli překážek sloužit jako podklad i k projednání

návrhu žalobkyně ve změněné podobě, a proto soud změnu návrhu při jednání připustil.

V ostatním žalobkyně setrvala na podané žalobě.

Žalovaný při jednání před soudem odkázal na podané vyjádření k žalobě a vyjádřil

také souhlas s obsahem vyjádření, které k věci podalo Ministerstvo zdravotnictví. Zpochybnil

však včasnost podané žaloby, když upozornil na to, že časopis Česká gynekologie, v němž byl

předmětný edukační materiál publikován, vyšel již dne 31. 3. 2014. Navrhl, aby v tomto

smyslu byla vyžádána zpráva redakce tohoto časopisu.

Soud posoudil otázku včasnosti podané žaloby následovně:

Podle žaloba musí být podána do dvou měsíců ode dne, kdy se

žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu. Nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku,

kdy k němu došlo.

O dodržení objektivní dvouleté lhůty není mezi účastníky řízení sporu. Pokud jde

o dvouměsíční lhůtu subjektivní, je zřejmé, že její počátek v daném případě nastal

okamžikem, kdy bylo předmětné číslo časopisu doručeno žalobkyni, tj. kdy se dostal do její

faktické dispozice. Tento okamžik nemusí nutně splývat s datem, kdy příslušné číslo časopisu

vyšlo tiskem, a proto soud nepovažoval za relevantní doplňovat dokazování ve směru, jak to

požadoval žalovaný. Fakt, že příslušné číslo časopisu Česká gynekologie bylo distribuováno

jednotlivým lékařům až v polovině května, nadto výslovně potvrdilo i Ministerstvo

zdravotnictví. Soud proto dospěl k závěru, že v tomto ohledu je třeba vyjít z tvrzení žalobkyně

a žalobu považovat za včasnou.

Žalobkyně dále při ústním jednání požadovala, aby si soud vyžádal doklad o e-

mailové komunikaci mezi žalovaným a držitelem registraci příslušných léčivých přípravků

týkající se schválení edukačních materiálů. Také tento důkazní návrh soud zamítl, a to

z důvodů, které budou podrobněji rozvedeny níže.

Městský soud v Praze úvodem připomíná, že žalobkyně se podanou žalobou kromě

ochrany před nezákonným zásahem žalovaného domáhala také toho, aby soud předmětný

edukační materiál přezkoumal jakožto opatření obecné povahy a pro nezákonnost jej zrušil.

Soud dospěl k závěru, že společné projednání obou těchto návrhů v jednom řízení není

vhodné, a proto usnesením ze dne 10. 7. 2014, čj. -26 rozhodl tak, že žalobu na

ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu se vylučuje k samostatnému projednání.

O návrhu na přezkoumání edukačního materiálu jako opatření obecné povahy pak řízení

probíhá pod původní spisovou značkou 10A 106/2014.

pokračování 7 10A 109/2014

Městský soud v Praze se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny procesní

podmínky pro věcné projednání žaloby, tj. zda není na místě žalobu odmítnout. Shledal

přitom, že tomu tak není.

Podle každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným

zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není

rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo

zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah

byl nezákonný.

Podle žaloba je nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat

jinými právními prostředky; to neplatí v případě, domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah

byl nezákonný. V daném případě neexistuje žádný jiný způsob, jakým by se žalobkyně mohla

nápravy či ochrany před tvrzeným zásahem domáhat, což netvrdil ani žalovaný. Tuto

podmínku řízení tak měl soud za splněnou, stejně jako včasnost podání žaloby, které se již

věnoval výše.

Splnění dalších podmínek uvedených v ust. (zda byla žalobkyně vskutku

na svých právech zkrácena, zda ze strany žalovaného došlo k zásahu, atd.) je pak již věcným

zkoumání důvodnosti žaloby, nesplnění těchto podmínek nevede k odmítnutí žaloby, ale

k jejímu zamítnutí. O splnění dalších procesních podmínek (procesní způsobilost žalobkyně,

zaplacení soudního poplatku atd.) pak soud žádné pochybnosti neměl. Proto neshledal žádný

důvod k tomu, aby o žalobě meritorně nerozhodl, a přikročil proto k věcnému posouzení toho,

zda byla podána důvodně.

Městský soud v Praze věc posoudil takto:

Úvodem je třeba konstatovat, že soud může řešit toliko ty otázky, které jsou mu

stranami k rozhodnutí předloženy, a nemůže řešit právní otázky, které nejsou předmětem

řízení. To v daném případě znamená, že soud nemohl řešit otázku přípustnosti umělého

přerušení těhotenství vůbec ani otázku podmínek, za nichž k němu může dojít. Soud nemohl

řešit ani otázku přípustnosti provedení umělého přerušení těhotenství za pomocí „potratové

pilulky“, tedy jinými slovy řečeno soud nemohl přezkoumávat zákonnost či věcnou správnost

rozhodnutí žalovaného, jimiž rozhodl o registraci předmětných léčivých přípravků. Ničeho

takového se totiž žalobkyně v podané žalobě nedomáhala a ostatně by k tomu ani neměla

procesní legitimaci, o uplynutí lhůty k podání takové žaloby nemluvě. Soud se proto zaměřil

toliko na otázku, kterou žalobkyně v podané žalobě nastolila, tj. zda jde o nezákonný zásah do

jejích veřejných subjektivních práv, pokud je v edukačním materiálu způsob aplikace

předmětných lékařských přípravků vymezen tak, že embryo může opustit tělo matky i mimo

zdravotnické zařízení.

V této souvislosti je pak třeba dále zdůraznit, že u správního soudu je možno domáhat

se výhradně ochrany svých vlastních veřejných subjektivních práv, není tedy možno podávat

jakousi žalobu ve veřejném zájmu. Soud proto není oprávněn provést jakýsi generální

přezkum edukačního materiálu a zkoumat, zda je po všech stránkách v souladu s právními

předpisy, ale je oprávněn posoudit „pouze“ to, zda tím, že edukační materiál byl žalovaným

schválen, došlo ke zkrácení práv žalobkyně tím způsobem, jaký uvádí v žalobě.

Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 17. 3. 2005, čj. -65

(publikovaném pod č. 603/2005 Sb. NSS), konstatoval, že ochrana podle a násl. je

důvodná tehdy, jsou-li - a to kumulativně, splněny následující podmínky: Žalobce musí být

přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka)

zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ správního orgánu v širším smyslu) správního

[OBRÁZEK]pokračování

orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho

důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž „zásah“ v širším smyslu

nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování „zásahu“ (6. podmínka). Není-li

byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle a násl.

poskytnout.

S účinností od 1. 1. 2012 byla 6. podmínka z textu ust. vypuštěna, judikatura vztahující se ke zbývajícím podmínkám je však i nadále použitelná.

Soud dospěl k závěru o nesplnění druhé podmínky, tedy že žalobkyně schválením

edukačních materiálů nebyla nijak zkrácena na svých právech, natož přímo, jak se vyžaduje

v první podmínce, v důsledku čehož vůbec nelze hovořit o zásahu ze strany žalovaného, jak je

vyžadováno v podmínce čtvrté. Tento závěr přitom vyplývá jednak z povahy samotného

edukačního materiálu a jednak z žalobních tvrzení, jimiž žalobkyně nezákonnost edukačního

materiálu odůvodňuje.

Žalobkyně v žalobě poukazuje na to, že je sama jednak poskytovatelem zdravotní péče

a jednak je zaměstnancem jiného poskytovatele, Nemocnice Třebíč. Z postavení žalobkyně

jako provozovatele zdravotnického zařízení však nemůže vyplynout žádný zásah do jejích

veřejných subjektivních práv v souvislosti s edukačním materiálem. Žalobkyní provozované

zdravotnické zařízení je „pouze“ gynekologickou ambulancí, nikoli tedy zařízením lůžkové

péče. Jde proto o zařízení, které na základě podmínek stanovených žalovaným není oprávněno

předmětné léčivé přípravky aplikovat ani je předepisovat. V tomto zdravotnickém zařízení

tedy nemůže žalobkyně žádným způsobem s předmětnými léčivými přípravky přijít do styku

a z povahy věci tak vůbec nemůže nastat situace, že by byla povinna podmínky uvedené

v edukačním materiálu dodržovat.

Jinak je tomu v případě postavení žalobkyně coby zaměstnankyně Nemocnice Třebíč,

kde aplikace předmětných léčivých přípravků možná je a žalobkyně se tak skutečně může

reálně dostat do situace, kdy předmětné léčivé přípravky konkrétní pacientce předepíše a

případně podá. Soud se proto zabýval možným zásahem do práv žalobkyně v souvislosti

s touto situací, zkoumal tedy postavení žalobkyně nikoli coby poskytovatele zdravotní péče,

ale coby zdravotnického pracovníka (lékařky).

Podle § 49 odst. 1 zákona o zdravotních službách zdravotnický pracovník je povinen

a) poskytovat zdravotní služby, ke kterým získal odbornou nebo specializovanou

způsobilost podle jiných právních předpisů, v rozsahu odpovídajícím jeho způsobilosti,

zdravotnímu stavu pacienta, na náležité odborné úrovni a řídit se etickými principy,

b) poskytovat neprodleně odbornou první pomoc každému, jestliže by bez této pomoci

byl ohrožen jeho život nebo vážně ohroženo zdraví a není-li pomoc včas dosažitelná obvyklým

způsobem, a zajistit mu podle potřeby poskytnutí zdravotních služeb,

c) plnit další povinnosti stanovené tímto zákonem nebo jinými právními předpisy.

S žalobkyní je třeba souhlasit v tom, že poskytování zdravotních služeb na náležité

odborné úrovni v zásadě znamená mj. i dodržování postupu uvedeného v předmětném

edukačním materiálu. To však neplatí bezvýjimečně, jak se snaží věc žalobkyně prezentovat

v podané žalobě.

Podle § 47 odst. 3 písm. a) tohoto zákona poskytovatel je rovněž povinen v rámci

zajištění kvality a bezpečí poskytovaných zdravotních služeb odůvodnit ve zdravotnické

dokumentaci případy, kdy se při poskytování zdravotních služeb odchýlí od uznávaného

medicínského postupu.

pokračování

Zákonodárce tedy vycházel z předpokladu, že poskytovatel zdravotní péče, potažmo

konkrétní zdravotnický pracovník, se mohou od uznávaného medicínského postupu (de lege

artis) v odůvodněných případech odchýlit. To jinými slovy znamená, že jen samotné

odchýlení se od postupu de lege artis ještě neznamená nutně porušení zákona a vznik

trestněprávní, pracovněprávní či jiné odpovědnosti. Ta nastupuje jedině tehdy, pokud

(kumulativně) dojde k určitému zákonem předvídanému škodlivému následku (např. škodě na

zdraví) a pokud odchylka od postupu de lege artis nebude ze strany poskytovatele zdravotní

péče či zdravotnického pracovníka náležitě obhájena.

Aplikováno na konkrétní projednávaný případ to znamená, že žalobkyně nemůže být

za porušení postupu popsaného v edukačním materiálu bez dalšího postižena jen proto, že by

šlo o postup neodpovídající tomuto edukačnímu materiálu. V tomto smyslu slova není

edukační materiál pro žalobkyni právně závazný a žádný právní předpis nespojuje žádný

právně relevantní následek jen s tím samotným faktem, že by žalobkyně nekonala podle

tohoto edukačního materiálu. Poněkud zjednodušujícím způsobem to lze demonstrovat na

tom, že neexistuje žádný správní delikt, jehož by se lékař dopustil tím, že „poruší podmínky

aplikace léčivého přípravku stanovené v edukačním materiálu“.

Edukační materiál k léčivému přípravku není institutem, který by byl jakýmkoli

právním předpisem upraven, jeho vydání (a následné schválení ze strany žalovaného) vychází

toliko z rozhodnutí žalovaného o registraci předmětných léčivých přípravků, tedy

z individuálního správního aktu, jehož adresátem žalobkyně nebyla. Není proto ani žádný

právní předpis, který by žalobkyni bezpodmínečně a pod hrozbou veřejnoprávní sankce

zavazoval k dodržování tohoto edukačního materiálu. Absence závaznosti ostatně vyplývá i

ze samotného pojmenování, z něhož je zřejmé, že jde o dokument, jehož cílem není zakládat

práva či povinnosti, ale vzdělávat, informovat či maximálně doporučovat.

V této souvislosti je možno navázat na úvahy Nejvyššího správního soudu vyjádřené

v jeho rozsudku ze dne 22. 5. 2008, čj. 2 Aps 3/2007 - 91, publ. pod č. 2199/2011 Sb. NSS,

který se sice týkal postupu správce daně vůči daňovému subjektu (konkrétně předvolání

k dostavení se k jednání v daňovém řízení), avšak jeho závěry jsou aplikovatelné i na

projednávaný případ. Zde bylo vysloveno, že „zásahem mohou být obecně úkony, které nejsou

činěny formou rozhodnutí, ale přesto jsou závazné pro osoby, vůči nimž směřují. Tyto osoby

jsou povinny na jejich základě něco konat, nějaké činnosti se zdržet nebo nějaké jednání

strpět, a to na základě jak písemného, tak i ústního či jinak daného pokynu či příkazu. (…)

Pokyn správce daně k osobní účasti jednatele stěžovatele při ústním jednání v daňovém řízení

lze považovat za závazný a přímo vynutitelný úkon, neboť v případě jeho nerespektování může

správce daně vymoci osobní účast předvedením prostřednictvím příslušných orgánů Policie

ČR. Charakter tohoto úkonu netkví v pouhém sdělení o stavu určitých věcí nebo určitého

řízení, neboť jeho obsah je natolik spojen s negativními důsledky, které tuto osobu za určitých

zákonem předvídaných podmínek mohou postihnout, že již tuto situaci lze považovat

za zkrácení subjektivních práv této osoby. Dá se předpokládat, že daňový subjekt je do té míry

ovlivněn snahou předejít možnému předvedení prostřednictvím příslušných orgánů Policie

ČR, že rozhodnutí dostavit se k jednání v daňovém řízení nelze považovat za projev svobodné

vůle, nýbrž za způsob neformálního donucení. V daném případě proto rozhodnutí

o předvolání k jednání v daňovém řízení dosahuje zákonem předpokládané intenzity zásahu,

neboť na jeho základě je daňový subjekt povinen něco konat.“

V daném případě, jak bylo shora odůvodněno, není edukační materiál pro žalobkyni

závazný ani přímo vynutitelný, jejich schválení žalovaným proto nelze považovat za zásah

vůči žalobkyni, vůči němuž by bylo možno domáhat se ochrany u správního soudu.

pokračování

Absenci zásahu do práv žalobkyně pak lze dovodit i z důvodů, v nichž žalobkyně

spatřuje rozpor edukačního materiálu se zákonem. Žalobkyně totiž nenapadá to, co tento

materiál obsahuje, ale naopak to, co neobsahuje, ač by to podle jejího názoru obsahovat měl –

jinými slovy řečeno žalobkyně netvrdí, že by jí edukační materiál ukládal nějakou povinnost,

která jí uložena být nemůže, ale namítá, že edukační materiál jí neukládá povinnost, kterou by

jí ukládat měl. Žalobkyně spatřuje závadnost edukačního materiálu v tom, že při dodržení

postupu, který je v něm stanoven, může dojít k vypuzení embrya z těla matky mimo

zdravotnické zařízení. Pokud žalobkyně shledává takový stav rozporný s právními předpisy,

je třeba vidět, že předmětný edukační materiál v žádném případě lékaři nezapovídá, aby

pacientku po podání léčivého přípravku Mispregnol® hospitalizoval až do doby, než embryo

opustí tělo pacientky. Takový postup by v rozporu s předmětným edukačním materiálem

rozhodně nebyl. Podle názoru žalobkyně by přitom takový postup nebyl ani v rozporu se

zákonem o umělém přerušení těhotenství. Domnívá-li se tedy žalobkyně, že jen takový postup

by byl v souladu s právními předpisy, z veřejnoprávního hlediska jí v tomto postupu nic

nebrání. Žalobkyně tedy může své pacientky, jimž podá předmětné léčivé přípravky,

hospitalizovat až do doby, kdy embryo opustí tělo její pacientky. Pokud by aplikace takového

přístupu vyvolala pro žalobkyni např. pracovněprávní postih ze strany jejího zaměstnavatele,

bude na ní, aby správnost tohoto svého náhledu na věc obhájila v rámci svého

soukromoprávního (pracovněprávního) vztahu se svým zaměstnavatelem.

Vzhledem k závěrům o charakteru edukačního materiálu by již pro výsledek sporu

nemělo žádný význam doplňovat dokazování doklady o způsobu schválení edukačního

materiálu žalovaným, neboť je zřejmé, že edukační materiál nemohl žalobkyni nijak zkrátit na

jejích veřejných subjektivních právech, a to bez ohledu na způsob jeho schválení či jiné

procedurální otázky související s jeho vznikem.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům se soud nemohl zabývat ani otázkou, zda

postup medikamentózního přerušení těhotenství popsaný v předmětném edukačním materiálu

je či není v souladu se zákonem o umělém přerušení těhotenství. Jak vyplývá ze shora

uvedeného, žalobkyně postrádá aktivní legitimaci k tomu, aby se vyřešení této otázky

u správního soudu domáhala.

Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu jako nedůvodnou podle zamítl.

O nákladech řízení rozhodl soud podle , neboť neúspěšné žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho

doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se

sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením

shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední

den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující

pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,

pokračování

v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo

rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-

li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,

vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon

advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol

pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho

internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 22. října 2014

JUDr. Ing. Viera Horčicová

předsedkyně senátu