Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

1 A 50/2014 - 56

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Hrehorovou v právní

věci žalobce: Q. S. N., tvrzené datum narození X, státní příslušnost Vietnamská socialistická

republika, toho času pobytem ZZC Bělá Jezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, zastoupeného

Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s., se sídlem Kovářská 4, 190 00 Praha 9, proti

žalované: Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl.m. Prahy, Odbor cizinecké policie,

oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Křižíkova 12, 180 00 Praha 8, o

žalobě proti rozhodnutím žalovaného správního orgánu ze dne 6. 9. 2014, čj. KRPA-343738-

14/ČJ-2014-000022 a ze dne 16. 9. 2014 čj. KRPA-343738-49/ČJ-2014-000022,

t a k t o :

I. Rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru

cizinecké policie, ze dne 6. 9. 2014, čj. KRPA-343738-14/ČJ-2014-000022 a

ze dne 16. 9. 2014 čj. KRPA-343738-49/ČJ-2014-000022, se ruší a věc se

vrací zpět žalované k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkumu rozhodnutí ze dne 6. 9. 2014, čj.

KRPA-343738-14/ČJ-2014-000022 a ze dne 16. 9. 2014 čj. KRPA-343738-49/ČJ-2014-

000022, kterými žalovaná v obou případech rozhodla podle § 124 odst. 1 písm. b) zák. č.

, o pobytu cizinců na území České republiky, v rozhodném znění (dále jen

„zákon o pobytu cizinců“), o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění; doba zajištění

žalobce byla oběma rozhodnutím totožně stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní

svobody, tj. ode dne 5. 9. 2014.

Žalobce namítá, že přestože je nezletilým cizincem bez doprovodu ve smyslu § 180c zákona o pobytu cizinců, neboť je mu 16 let a do České republiky přicestoval bez doprovodu

pokračování 2 1A 50/2014

rodičů nebo jiné zletilé osoby za něj odpovídající, nerespektovala žalovaná v průběhu řízení o

zajištění danou skutečnost. Napadá především postup žalované, kterou mu nebyl v řízení o

zajištění neprodleně ustanoven opatrovník podle § 124 odst. 4 zákona o pobytu cizinců a má

za to, že v řízení tudíž nebyla náležitě chráněna jeho práva. Dodává dále, že mu opatrovník

nebyl ustanoven ani po zahájení řízení o správním vyhoštění podle § 119 odst. 9 zákona o

pobytu cizinců. Usnesení o ustanovení opatrovníka bylo žalovanou vydáno až dne 8. 9. 2014,

které mu bylo doručeno dne 17. 9. 2014. Opatrovníkem pro řízení o správním vyhoštění a pro

řízení o zajištění byl zmíněným usnesením žalobci ustanoven Magistrát města Mladá

Boleslav, Odbor sociálních věcí, Odbor sociálně právní ochrany dětí.

Žalobce dále stručně shrnuje průběh souběžně probíhajícího řízení o udělení

mezinárodní ochrany, v němž mu byla Ministerstvem vnitra ČR ustanovena opatrovnice. Dne

29. 9. 2014 proběhlo nabrání žádostí o udělení mezinárodní ochrany ze strany Odboru azylové

a migrační politiky MV ČR. Žalobce je ze strany OAMP MV ČR považován za nezletilou

osobu bez doprovodu ve smyslu , o azylu (dále jen

„azylový zákon“), což dokládá tím, že v jeho případě nebylo vydáno rozhodnutí o povinnosti

setrvat v zařízení pro zajištění cizinců ve smyslu § 46a odst. 1 azylového zákona. Žalobce

rovněž poukazuje na skutečnost, že Ministerstvo vnitra ČR nepřistoupilo k provedení

lékařského vyšetření za účelem zjištění jeho věku, přestože mu to zákon v případě

pochybností umožňuje (viz § 89 odst. 3 zákona o azylu). Na základě uvedených skutečností se

žalobce domnívá, že ani ze strany žalované nebyl dán důvod k pochybnostem ohledně jeho

věku.

Postup žalované při ustanovení opatrovníka, shledává žalobce kromě liknavého také

přehnaně formalistickým. Byť byla obě napadená rozhodnutí o zajištění zaslána

ustanovenému opatrovníkovi, bylo tak učiněno až poté, kdy již před správním orgánem

proběhly všechny úkony v řízení, včetně výslechu žalobce, aniž by těmto úkonům byl

opatrovník přítomen. Žalobce namítá, že smyslem ustanovení opatrovníka dle § 124 odst. 4

zákona o pobytu cizinců je účinně hájit zájmy nezletilých cizinců bez doprovodu a nikoliv

pouze dostát liteře zákona ve chvíli, kdy to již nemá pro nezletilého valného významu.

K tomu žalobce dodává, že jej ustanovený opatrovník v Zařízení pro zajištění cizinců

v Bělé Jezové ani jednou osobně nenavštívil a ani ho jinak nekontaktoval. Pokud je žalobci

známo, opatrovník ke dni podání žaloby (6. 10. 2014 – pozn. soudu) nepodnikl žádné kroky

k ochraně jeho práv, když nepodal žádost o propuštění žalobce ze zařízení pro zajištění a

nepodal ani žalobu proti rozhodnutí o zajištění v rámci správního soudnictví. Ostatně také

proto se žalobce rozhodl podat tuto žalobu za přispění Organizace pro pomoc uprchlíkům,

jejíž právníci zařízení pro zajištění cizinců pravidelně navštěvují.

Žalobce dále nesouhlasí s důvodem svého zajištění. Připomíná, že byl zajištěn za

účelem realizace výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění z důvodu, že dle žalované existuje

nebezpečí, že by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalobce

namítá, že žalovaná nemůže jeho neoprávněný vstup a pobyt na území beze všeho považovat

za takové jednání, které zakládá důvodnou domněnku, že by v budoucnu mohl mařit nebo

ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Má za to, že zajištění je opatřením

výjimečného charakteru, a proto by mělo být užíváno pouze v krajních případech a po

náležitém zvážení všech okolností a individuální situace každé zajišťované osoby. Žalobce

zdůrazňuje, že se žalovanou od počátku řízení spolupracoval, a podle jeho názoru není důvod

se domnívat, že by se v budoucnu nepodrobil rozhodnutí o vyhoštění, bude-li uloženo.

Žalobce tak dospěl k názoru, že opatření omezující jeho svobodu na 90 dnů, není za dané

situace přiměřené ani nevyhnutelné. Svou úvahu navíc opírá o argument, že zajištění v jeho

případě fakticky postrádá svůj zákonný účel, neboť dosud nebylo vydáno rozhodnutí o jeho

správním vyhoštění, a i kdyby toto rozhodnutí vydáno bylo, nelze ho v současné době

realizovat s ohledem na probíhající řízení o žalobcově žádosti o udělení mezinárodní ochrany

pokračování 3 1A 50/2014

(srov. § 119 odst. 7 zákona o pobytu cizinců). Nadto je žalobce osobou nezletilou bez

doprovodu a v řízení o udělení mezinárodní ochranu proto nelze v jeho případě postupovat

podle § 16 azylového zákona, kdy jeho žádost nemůže být zamítnuta pro zjevnou

nedůvodnost. Dle názoru žalobce nelze předpokládat ani postup podle § 25 azylového zákona

upravující zastavení řízení o mezinárodní ochrany, avšak v tomto ohledu žádné argumenty

nepředkládá a pohybuje se spíše v rovině domněnek.

Žalobce také poukazuje na skutečnost, že žalovaná pozdějším z napadených

rozhodnutí využila možnosti tzv. žalobce „přezajistit“, přestože byl v době vydání zmíněného

napadeného rozhodnutí žadatelem o mezinárodní ochranu. S ohledem na jeho věk mu však

nemohla být uložena povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců dle § 46a azylového

zákona. Žalovaná následně opětovně zajistila žalobce dle § 124 a s odkazem na rozsudek

Nejvyššího správního soudu čj. -124 ze dne 31. 7. 2013 konstatovala, že žádost

žalobce je podána pouze s cílem pozdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštěni

a pokračování zajištění je tudíž objektivně nutné. S tím žalobce nesouhlasí, když především

namítá, že v jeho případě nebylo rozhodnutí o správním vyhoštění vydáno, a tudíž ani logicky

nemohla být jeho žádost o mezinárodní ochranu podána účelově, za účelem zmaření nebo

pozdržení výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění, které neexistuje. Žalobce zastává názor,

že ani zmíněný odkaz na judikaturu v jeho případě neobstojí, neboť se na území České

republiky nachází jenom několik týdnů, není osobu, která by v minulosti porušovala zákony

ČR nebo se vyhýbala realizaci navrácení, a nelze proto argumentovat úmyslem zmařit

rozhodnutí o navrácení.

Žalované žalobce vytýká také skutečnost, že ač v řízení o zajištění zjevně postupovala

podle § 124 odst. 5, věty druhé zákona o pobytu cizinců, nikde v odůvodnění napadených

rozhodnutí tento fakt nezmínila. V nich dle žalobce pouze poukázala na vzhled žalobce, který

neodpovídá 16 letům a žádné další argumenty k použití § 124 odst. 5 zákona o pobytu cizinců

neuvedla. V tomto směru shledává žalobce obě napadená rozhodnutí shodně za

nepřezkoumatelná pro nedostatek odůvodnění, čímž jsou v rozporu s § 68 odst. 3 zákona č.

, (dále jen „ “).

Žalobce závěrem poukazuje na nepřiměřenou délku trvání zjišťování jeho skutečného

věku, když žalovaná nebyla schopna ani po 30 dnech od zajištění s určitostí stanovit, jestli je

osobou nezletilou.

Konečně má žalobce za to, že žalovaná u obou napadených rozhodnutí opomněla vzít

v úvahu princip nejlepšího zájmu dítěte dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy OSN o právech dítěte, který

nejenže v odůvodnění nezohlednila, ale ani zmíněný zájem v praxi nechránila.

Žalovaná ve vyjádření k podané žalobě uvádí, že není pravdou, že by žalobci nebyl

ustanoven opatrovník s ohledem na nejistotu kolem jeho věku. Zmíněnou žalobní námitku

vyvrací odkazem na usnesení čj. KRPA-343738-38/ČJ-2014-000022 ze dne 8. 9. 2014,

kterým ustanovila žalobci opatrovníka, konkrétně Magistrát města Mladá Boleslav, Odbor

sociálních věcí, Odbor sociálně právní ochrany dětí. Dodává, že zmíněné usnesení bylo

vydáno první pracovní den následující po vydání prvního napadeného rozhodnutí o zajištění

žalobce, čímž byla naplněna podmínka neprodleného ustanovení, tj. takového ustanovení

opatrovníka, které je provedeno bez zbytečných průtahů.

Za nemístnou považuje žalovaná polemiku žalobce, že ustanovený opatrovník

nejednal v jeho nejlepším zájmu, když nepodal policii žádost o propuštění ze zařízení ani

žalobu proti rozhodnutí o zajištění v rámci správního soudnictví. Uvádí zejména, že žádost o

propuštění ze zařízení lze podat za splnění podmínek vymezených v ustanovení v § 129a

zákona o pobytu cizinců, přičemž v posuzovaném případě dle žalované bezesporu absentuje

podmínka časového odstupu stanovená v odst. 3 tohoto ustanovení, kdy žádost o propuštění

ze zařízení lze podat nejdříve po uplynutí 30 dní od nabytí právní moci rozhodnutí o zajištění.

pokračování 4 1A 50/2014

Žalovaná dále uvádí, že při svém rozhodování shledala naplnění kumulativních

podmínek ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) s přihlédnutím k § 124 odst. 5 zákona o pobytu

cizinců. Žalobce v době vydání prvního z napadených rozhodnutí uváděl věk rovnající se

věku nezletilého, aniž by svůj věk podložil jakýmkoliv dokladem totožnosti. Dle názoru

žalované bylo již z prvního pohledu patrné, že tělesné parametry žalobce neodpovídají

uváděnému věku cca 16,5 let. Žalovaná má za to, že byla tudíž nucena učinit si vlastní

úsudek, zda v případě žalobce neexistují důvodné pochybnosti o jím uváděném věku. Po

zhodnocení způsobu vstupu na území schengenského prostoru, absenci jakéhokoliv dokladu

totožnosti a skutečné vizáži cizince, dospěla žalovaná k závěru, že v případě cizince existují

důvodné pochybnosti, že se jedná o nezletilého cizince bez doprovodu, a proto přistoupila v

návaznosti na ustanovení § 124 odst. 5 věty druhé k zajištění žalobce dle § 124 odst. 1 písm.

b) zákona o pobytu cizinců.

Dodává, že pro určení přibližného věku žalobce byl zároveň ustanoven znalec z oboru

zdravotnictví, odvětví antropologie a pediatrické auxologie, který podle stupně osifikace

skeletu ruky určil biologický věk rovnající se cca 19 let. Odborným zkoumáním ze dne 8. 10.

2014 byl tedy dle žalované zpochybněn věk žalobce. Žalovaná dodává, že se ve své

rozhodovací praxi setkává s případy, kdy cizinci účelově uvádí věk nižší 18 let, přičemž

spoléhají na to, že jim bude ze strany správního orgánu přiznána vyšší míra procesní ochrany

a vyhnou se zajištění. Uvedením nepravdivých údajů žalobce vyvolal v žalované důvodnou

domněnku, že bude ztěžovat vedené řízení o správním vyhoštění a z tohoto pohledu se

žalované zajištění jeví jako jediné účelné opatření, které zabezpečí účinky správního

vyhoštění.

Žalovaná dále nesouhlasí, že by obě napadená rozhodnutí postrádala důvody

k zajištění. Nezpochybňuje názor žalobce, že v řízení o zajištění cizince je povinností

správních orgánů zabývat se možnými překážkami správního vyhoštění, kterému jsou jim

v době rozhodování známy, avšak na straně druhé se nelze dle žalované domnívat, že správní

orgány budou anticipovat, zda v době trvání zajištění nevyplynou okolnosti dříve neznámé,

které by mohly zapříčinit pozastavení výkonu vyhoštění. Správní orgány posuzují, zda v

jednotlivých případech neexistují překážky trvalejší povahy, které by v delším časovém rámci

bránily výkonu vyhoštění, což však neznamená, že budou předvídat všechny možné budoucí

scénáře pro vývoj řízení. Pokud žalobce uvádí, že probíhající řízení o udělení mezinárodní

ochrany automaticky znamená nemožnost vycestování, zřejmě dle žalované opomíjí celé

znění ustanovení § 119 odst. 6 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná poukazuje na skutečnost, že

lhůta pro vydání rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany nepřesahuje dobu zajištění, která

byla stanovena v pořadí druhým z napadených rozhodnutí, a proto se domnívá, že možnost

realizace vyhoštění není a priori vyloučena ani za situace, kdy doposud není vydáno

rozhodnutí o správním vyhoštění. Poukazuje zároveň na obsah spisového materiálu, v němž je

od 8. 10. 2014 založen přípis upřesňující věk žalobce. Žalovaná má za to, že za daných

okolností již vydání rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce nic nebrání. Navíc stanovení

věku žalobce zároveň umožňuje Ministerstvu vnitra České republiky postupovat podle § 16

azylového zákona, a tudíž vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění by právní mocí

takového rozhodnutí nemohla být odkládána.

Žalovaná konečně nesouhlasí ani s argumenty žalobce, jež by měly vyvrátit její závěr

o účelovosti žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Pakliže žalobce v rámci řízení

sám uváděl, že jeho cesta vede do Spolkové republiky Německo, kde si chce vydělat finanční

prostředky, aby mohl sanovat své dluhy ve Vietnamu, dle jeho slov mu ve státě původu

nehrozí žádné nebezpečí a prohlášení učiní až v zařízení pro zajištění cizinců, kam byl

umístěn na základě prvního napadeného rozhodnutí, bezesporu se lze dle žalované domnívat,

že svou žádost podal z důvodů prospěchářských za účelem vyhnutí se hrozícímu vyhoštění.

[OBRÁZEK]pokračování 5 1A 50/2014

Dané pohnutky dle žalované nejenže odporují smyslu, pro který byl institut mezinárodní ochrany zřízen, ale nastíněné chování se ani neslučuje s jejím vnímáním dobrých mravů.

Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu

uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán ( věta první ) a vycházel při

tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75

odst. 1 ). Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba je

důvodná.

Pro lepší orientaci v dané věci soud krátce zrekapituluje podstatné okolnosti, které

vyplynuly ze správního a soudního spisu. Žalobce byl dne 5. 9. 2014 ve 12:00 hodin

kontrolován hlídkou Policie ČR, přičemž na její výzvu nebyl schopen prokázat svoji

totožnost. Jelikož se ani po poskytnutí potřebné součinnosti nepodařilo žalobcovu totožnost

ověřit, pojala policejní podezření, že pobývá na území České republiky neoprávněně, a byl

proto zajištěn dle ustanovení o Policii České

republiky. Na služebně žalobce uvedl, že je osobou mladší 18let, pročež byla žalovanou

neprodleně vyrozuměna dosahová pracovnice Orgánu sociálně právní ochrany dětí (dále jen

„OSPOD“) Městské části pro Prahu 4, jež byla následně přítomna sepsání protokolu o

podaném vysvětlení ze dne 5. 9. 2014. Tato pracovnice po provedení zmíněného úkonu

zanesla do správního spisu poznámku, v níž na základě fyzického vzezření žalobce vyslovila

pochybnost o jím uváděném věku cca. 16,5 let.

Dne 6. 9. 2014 byl žalobce podroben lékařskému vyšetření v Nemocnici na Bulovce a

to za účelem vystavení lékařské zprávy s popisem tělesných parametrů směřujících ke zjištění

jeho skutečného věku. Téhož dne, tj. 6. 9. 2014 bylo žalobci oznámeno zahájení správního

řízení o správním vyhoštění a zároveň bylo vydáno první z napadených rozhodnutí o jeho

zajištění.

Dne 8. 9. 2014 byl žalovanou usnesením čj. KRPA-343738-39/ČJ-2014-000022

ustanoven žalobci opatrovník, konkrétně Magistrát města Mladá Boleslav, Odbor sociálních

věcí, Odbor sociálně právní ochrany dětí. Dne 11. 9. 2014 byla poté žalovanou ustanovena

znalkyně za účelem provedení znaleckého posudku ke zjištění věku žalobce.

Žalobce byl mezi tím umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců v Bělé-Jezové, kde dne

12. 9. 2014 požádal o udělení mezinárodní ochrany. Jelikož v případě žalobce nemohlo

Ministerstvo vnitra ČR využít postup dle § 46a azylového zákona, přistoupila žalovaná k jeho

opětovnému zajištění dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců neboť naznala, že

žalobcem podaná žádost o mezinárodní ochranu je pouze účelová s cílem vyhnout se realizaci

správního vyhoštění. Rozhodnutí o opětovném zajištění vydala žalovaná dne 16. 9. 2014,

přičemž také proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu.

Zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je zásahem do jeho osobní svobody, a

proto může být provedeno pouze v souladu se zákony, u a u a v neposlední řadě

s Úmluvou, jíž je Česká republika vázána [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. ,

ze dne 12. 5. 2009 (N 115/53 SbNU 427; 229/2009 Sb.), http://nalus.usoud.cz].

Podle již ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu: „institut zajištění cizince a

jeho následné umístění do zařízení pro zajištění cizinců (až na 180 dní, resp. 90 dní v případě

cizince mladšího 18 let) představuje mimořádný institut, který umožňuje policii zasáhnout do

ústavně chráněného práva na osobní svobodu, které je jednou ze základních součástí

nedotknutelnosti člověka zakotvené obecně v d.

Právo na osobní svobodu je zaručeno v y, přičemž podle odst. 2 téhož

článku nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.“

[OBRÁZEK]pokračování 6 1A 50/2014

(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2010, č. j. - 74,

publikovaný pod č. 2129/2010 Sb. NSS, www.nssoud.cz).

V případě obou žalobou napadených rozhodnutí byl žalobce zajištěn na dobu

stanovenou na 90 dnů ode dne prvního omezení svobody dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o

pobytu cizinců, podle něhož je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo

doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění

bylo pravomocně rozhodnuto anebo mu byl uložen jiným členským státem EU zákaz vstupu

platný pro území členských států EU a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem

vycestování, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o

správním vyhoštění.

V případě žalobce byly již od počátku pochybnosti ohledně jeho věku, neboť již při

svém zajištění hlídkou Policie ČR uvedl datum narození 8. 3. 1998. Jelikož byl uváděný věk

nižší než 18 let, byla žalovanou vyrozuměna pracovnice OSPOD, která byla posléze přítomna

při pořizování protokolu o podání vysvětlení žalobce ze dne 5. 9. 2014. Tato pracovnice po

provedení zmíněného úkonu zanesla do správního spisu poznámku, v níž na základě

fyzického vzezření žalobce vyslovila pochybnost o jím uváděném věku cca. 16,5 let.

Výše bylo uvedeno, že žalobce byl zajištěn dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu

cizinců, podle něhož je možno na svobodě omezit cizince starší 15 let pakliže existuje

nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.

Ze správního spisu a z okolností případu je však zároveň zřejmé, že na žalobce je až do

okamžiku upřesnění jeho věku nutno nahlížet jako na nezletilého cizince bez doprovodu dle §

180c zákona o pobytu cizinců. Tím se rozumí cizinec ve věku 15 až 18 let, který přicestuje na

území bez doprovodu zletilé osoby odpovídající za něj podle právního řádu platného na území

státu, jehož občanství cizinec mladší 18 let má, nebo v případě, že je osobou bez státního

občanství, na území státu jeho posledního bydliště, a to po takovou dobu, po kterou se

skutečně nenachází v péči takovéto osoby eventuálně také cizinec mladší 18 let, který byl

ponechán bez doprovodu poté, co přicestoval na území.

V kontextu mezinárodní migrace představují nezletilí cizinci bez doprovodu vysoce

zranitelnou skupinu, které je věnována zvýšená pozornost jak na poli mezinárodního práva,

tak také práva Evropské Unie, což se pochopitelně promítá také do úpravy české (srov. např.

Směrnici rady 2003/9/ES ze dne 27. ledna 2003, kterou se stanoví minimální normy pro

přijímání žadatelů o azyl či Směrnici rady 2003/86/ES ze dne 22. září 2003, o právu na

sloučení rodiny). S ohledem na právě projednávanou věc je nutno sledovat zejména projev

práv nezletilých cizinců bez doprovodu na úrovni zákona o pobytu cizinců.

Ustanovení § 124 odst. 4 stanoví: „Je-li rozhodováno o zajištění nezletilého cizince

bez doprovodu (§ 180c), ustanoví mu policie neprodleně opatrovníka. Policie o ustanovení

opatrovníka nezletilého cizince bez doprovodu vyrozumí a poučí jej o úkolech opatrovníka.“

Smyslem zmíněného ustanovení je, aby v případech, kdy není na první pohled zřejmé

zda cizinec je či není zletilý správní orgány postupovaly v souladu s čl. 3 Úmluvy o právech

dítěte a ustanovily cizinci pro řízení o zajištění opatrovníka, jelikož jedině tak budou

eventuální zájmy dítěte dostatečně chráněny. Tento stav je nutno udržovat při nejmenším do

doby, než bude nade vší pochybnost prokázán skutečný věk cizince.

Z obsahu správního spisu soud zjistil, že si uvedenou povinnost žalovaná

uvědomovala, a proto žalobci usnesením čj. KRPA-343738-39/ČJ-2014-000022 ustanovila

opatrovníka - Magistrát města Mladá Boleslav, Odbor sociálních věcí, Odbor sociálně právní

ochrany dětí, kde opakovaně uvedla odkaz na § 180c zákona o pobytu cizinců.

pokračování 7 1A 50/2014

Sporným mezi žalobcem a žalovanou bylo, do jaké míry bylo ustanovení opatrovníka

dne 8. 9. 2014 skutečně neprodlené s ohledem na skutečnost, že byl žalobce omezen na

svobodě již dne 5. 9. 2014. Výkladem termínu neprodleně se již zdejší soud zabýval a to

konkrétně v rozsudku čj. – 27 ze dne 22. 10. 2008: „...pojem ‘neprodleně‘ není

ani podle stanoviska soudu neurčitým právním pojmem, neboť právě v obecné poloze zcela

jistě znamená bez zbytečného prodlení, a tedy okamžitě, ihned, bezodkladně, bez meškání,

bezprostředně. Lhůtu určenou tímto pojmem je tak třeba počítat na dny, maximálně několik

týdnů.“

Z okolností projednávaného případu má soud za to, že postup žalované podmínku

neprodlenosti naplnil. Vycházel jednak ze skutečnosti, že žalovaná skutečně jednala v řádech

dnů, přičemž nelze přehlédnout ani fakt, že data 6. 9. 2014 a 7. 9. 2014 připadla na sobotu,

resp. neděli. Podstatnými procesními úkony, které se v řízení odehrály bez přítomnosti

opatrovníka tak byly podání vysvětlení žalobce, jež se konalo již v den zajištění Policií ČR, tj.

5. 9. 2014 a dále vyjádření žalobce sepsané z důvodu zahájení řízení o správním vyhoštění.

K prvnímu zmíněnému úkonu byla žalovanou přivolána pracovnice OSPOD, přičemž úkolem

těchto orgánů je zejména dbát o ochranu práv a oprávněných zájmů dítěte. Tato pracovnice po

provedení pohovoru odmítla další účast OSPOD na řízení, jelikož usoudila, že žalobce vypadá

starší, než uvádí. S ohledem na uvedené dospěl soud k závěru, že námitka žalobce, že by

v průběhu správního řízení o zajištění nebyla hájena jeho práva, je nedůvodná. Ustanovený

opatrovník byl ustanoven dostatečně včas, aby se stihl s celou věcí seznámit a aby popř. zvážil

využití opravných prostředků proti zajištění žalobce. To že tak podle všeho neučinil nelze

přičítat žalované, byť tato mohla v pozdější fázi řízení minimálně zvážit změnu stávajícího

opatrovníka, s jehož činností nebyl žalobce zcela evidentně spokojen.

Ustanovení opatrovníka však není jediným „zvýhodněním“ skupiny nezletilých

cizinců bez doprovodu, s nímž zákon o pobytu cizinců počítá. Ustanovení § 124 odst. 5

omezuje důvody, za kterých je možno zmíněné nezletilé cizince zajistit. Dle věty první

citovaného ustanovení: „Policie je oprávněna zajistit nezletilého cizince bez doprovodu, pouze

je-li důvodné nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit

veřejný pořádek.“ Věta druhá citovaného ustanovení rozšiřuje škálu zajišťovacích důvodů

také o ty, jež vymezuje § 124 odst. 1, avšak tyto mohou být na nezletilého cizince bez

doprovodu aplikovány jedině za předpokladu, že existují důvodné pochybnosti, že jde

opravdu o nezletilého cizince bez doprovodu. Úkony ke zjištění skutečného věku nezletilého

cizince bez doprovodu zahájí v tomto případě policie ihned po jeho zajištění.

S ohledem na žalovanou využité ustanovení § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu

cizinců je zřejmé, že bylo záměrem žalované využít postup vymezený výše uvedenou větou

druhou § 124 odst. 5, čili byly z její strany pochybnosti o věku žalobce, pro něž se rozhodla

aplikovat jeden ze zajišťovacích důvodů dle odstavce 1 § 124. V tomto směru jí však žalobce

vytýkal, že použití tak závažného opatření, jako je zajištění nezletilé osoby bez doprovodu

podle ustanovení pro zletilé osoby, musí být v rozhodnutí správního orgánu pečlivě

odůvodněno, což dle názoru žalobce žalovaná opomněla.

S uvedenou žalobní námitkou se soud ztotožnil. V ani jednom z odůvodnění dvou

napadených rozhodnutí se žalovaná nevěnovala bližšímu zdůvodnění svého postupu, v němž

by přezkoumatelným způsobem osvětlila, z čeho vycházejí její důvodné pochybnosti o tom,

že je žalobce nezletilým cizincem bez doprovodu dle § 180c zákona o pobytu cizinců. V obou

napadených rozhodnutích lze nalézt pouze velmi stručnou zmínku o tom, že žalobce vypadá

starší, než by odpovídalo jím uváděnému věku. Tato připomínka žalované se navíc nachází

v části odůvodnění, v níž se žalovaná vysvětluje důvody nepoužití mírnějších opatření za

účelem vycestování a zcela postrádá jakoukoliv, byť jen naznačenou, vazbu na postup

žalované dle § 124 odst. 5 věty druhé zákona o pobytu cizinců.

pokračování 8 1A 50/2014

Nutno dodat, že dle názoru soudu měla žalovaná zmínit odkaz na § 124 odst. 5 již ve

výrokové části obou napadených rozhodnutí. Samostatně stojící formulace výroku o využití

pouze § 124 odst. 1 písm. b) v obou napadených rozhodnutích při aplikaci na nezletilého

cizince bez doprovodu neobstojí v konfrontaci s . Není-li výrok o

zajištění nezletilého cizince bez doprovodu doplněn o příslušný odkaz na § 124 odst. 5 zákona

o pobytu cizinců je s ohledem na uvedené nezákonný. V souladu s názorem žalobce soud

konstatuje, že odůvodnění rozhodnutí by mělo následně danou skutečnost reflektovat a to do

té míry, že bude obsahovat přezkoumatelnou úvahu o tom, z čeho plynou důvodné

pochybnosti správního orgánu o věku žalobce (viz ).

Za situace, kdy byl žalobce v postavení nezletilého cizince bez doprovodu, o jehož

věku panují důvodné pochybnosti, měla žalovaná postupovat při jeho zajištění v souladu s §

124 odst. 5 věty druhé zákona o pobytu cizinců. Takový odkaz, z něhož by bylo zřejmé, že si

žalovaná danou skutečnost uvědomovala, však v žádném z napadených rozhodnutí neučinila a

ani v odůvodnění nelze nalézt oporu pro postup žalované. V takovém případě se lze pouze

domýšlet, že žalovaná postupovala v intencích § 124 odst. 5 věty druhé zákona o pobytu

cizinců, což však ona sama nijak nezdůvodnila.

Vzhledem k tomu, že žalovaná nikde v rámci napadených rozhodnutí neodkázala na

konkrétní právní úpravu, ze které vycházela při zajištění žalobce dle § 124 odst. 1 písm. b)

zákona o pobytu cizinců, je třeba rozhodnutí žalované považovat za nepřezkoumatelná pro

nedostatek důvodů, neboť z jejich výroků ani odůvodnění není zřejmé, jak byla naplněna

zákonná kritéria § 124 odst. 5 věty druhé zákona o pobytu cizinců.

Jelikož Městský soud v Praze shledal žalobu důvodnou, postupoval podle ustanovení §

78 odst. 1 a žalobou napadená rozhodnutí zrušil pro nezákonnost a nepřezkoumatelnost.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se Městský soud v Praze již blíže nezabýval

otázkou důvodnosti dalších uplatněných žalobních námitek, rozhodnutí pro nezákonnost

zrušil a podle ustanovení věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V tomto

dalším řízení bude na žalované, aby náležitě vymezila, z čeho plynou její pochybnosti o

skutečném věku žalobce, eventuálně aby pochybnosti v intenzitě předpokládané v ust. § 3

rozptýlila a zvolila odpovídající postup v souladu se zákonem o pobytu cizinců

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn , podle kterého má

účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Přestože

měl žalobce ve věci úspěch, náklady řízení mu nevznikly.

P o u č e n í:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho

doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního

soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní

soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením

shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední

den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující

pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

[OBRÁZEK]pokračování 9 1A 50/2014

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě

obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v

jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí

doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li

stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské

právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro

zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho

internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 24. října 2014

JUDr. Miroslava Hrehorová v.r.

samosoudkyně