Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 A 242/2010 - 57

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivanky

Havlíkové a soudců Mgr. Martina Kříže a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobce:

GEMEC – UNION a.s., se sídlem Jívka 187, IČ: 25916581, proti žalovanému: Ministerstvo

životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, v řízení o žalobě proti rozhodnutí

žalovaného ze dne 1.11.2010, č.j. 1526/580/10, 93300/ENV, sp. zn. 000376/A-10

t a k t o :

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Česká inspekce životního prostředí uložila žalobci rozhodnutím ze dne 21.6.2010

č.j. ČIŽP/49/IPP/SR01/0915334.004/10/VPL (dále jen „rozhodnutí správního orgánu

I. stupně”) dle , o integrované prevenci

a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů

(zákon o integrované prevenci), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZIP“) pokutu ve výši

1.000.0 ,- Kč za spáchání správního deliktu podle § 37 odst. 2 ZIP, neboť provozoval

zařízení “Výrobní zařízení Bohumín” v k.ú. Nový Bohumín, parc. č. 2500/4, v areálu skládky

ŽDB GROUP a.s., Bohumín, Bezručova 300 (dále jen “zařízení Bohumín”) v období od

30.10.2007 do 18.11.2009 bez platného integrovaného povolení, čímž porušil § 16 odst. 2

ZIP. Současně byla žalobci rozhodnutím správního orgánu I. stupně uložena povinnost

nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000,- Kč.

Rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“)

žalovaný zamítl odvolání podané žalobcem proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně

o uložení pokuty a toto rozhodnutí potvrdil.

pokračování 2 9A 242/2010

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení napadeného

rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě nejprve popsal, jaké

odvolací námitky uplatnil proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V odvolání

argumentoval takto:

1. Výrobní zařízení Bohumín, které bylo předmětem kontroly ze strany České

inspekce životního prostředí (dále „ČIŽP“ nebo jen „inspekce“), není zařízením spadajícím do

kategorie 5.1. přílohy č. 1 ZIP, tj. zařízením na odstraňování nebo využívání nebezpečného

odpadu o kapacitě větší než 10 t denně. Jeho provoz nevyžaduje integrované povolení, a tudíž

se žalobce nedopustil správního deliktu dle § 37 odst. 2 ZIP. Navíc se jedná o výrobní

zařízení semimobilní a nikoli stacionární, jak je uvedeno v § 2 písm. a) ZIP, a lze ho tedy

v případě potřeby kdykoliv přemístit.

2) Z textu „Podnětu k prošetření provozů možných zařízení o integrované

prevenci” zaslaného inspekci Krajským úřadem Moravskoslezského kraje, Odborem

životního prostředí a zemědělství čj.: MSK 144337/2009, sp. zn.: ŽPZ/35253/2009/Klv ze

dne 24. 8. 2009 jednoznačně vyplývá, že zmíněný krajský úřad jako správní orgán příslušný

podle § 28 e) a § 33 c) ZIP k rozhodování o správních deliktech podle § 37 téhož zákona již

od poloviny května 2007 věděl, že výrobní zařízení Bohumín je provozováno jako zařízení

podle § 14 odst. 2 zákona o odpadech, a že z tohoto důvodu žalobce žádost o integrované

povolení podávat nebude.

Podle § 38 odst. 4 ZIP odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže

správní orgán o něm nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl. To znamená,

že i kdyby předmětné výrobní zařízení podléhalo integrovanému povolení, subjektivní lhůta

k uplatnění odpovědnosti za správní delikt již marně uplynula.

3) Rozhodnutí správního orgánu I. stupně o uložení pokuty dle žalobce vykazuje právní vady i co se týče odůvodnění výše uložené pokuty, které není v souladu s § 38 odst. 2 ZIP.

Následně žalobce konstatoval, jakým způsobem se žalovaný vypořádal s výše

uvedenými odvolacími námitkami. Pokud jde o odvolací námitku ad)1, žalovaný

v napadeném rozhodnutí potvrdil závěr správního orgánu I. stupně, že zařízení „Bohumín“ je

zařízením, které vyžaduje splnění povolovacího procesu dle

Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

„zákon o odpadech“), resp. díky provozní kapacitě spadá toto zařízení pod dikci ZIP. Na

tento druh zařízení nelze aplikovat ustanovení §14 odst. 2 zákona o odpadech, protože není

splněna základní podmínka, a sice že dané zařízení nelze označit jako zařízení, které by

nebylo určeno k nakládání s odpady - primárním vstupním zdrojem do zařízení jsou odpady

kategorie N a O, které jsou dále využívány ve smyslu zákona o odpadech, takové zařízení pak

podle dikce zákona podléhá souhlasu podle §14 odst. 1 (zákona o odpadech). V tomto smyslu

je zcela irelevantní, zda je výstupem využití odpadu ze zařízení odpad či výrobek. Tvrzení

žalobce, že materiálové využívání odpadů není nakládáním s odpady, označil žalovaný jako

naprosto rozporné s dikcí zákona o odpadech s tím, že je účelově vyloženo účastníkem řízení

ve snaze vyhnout se povinnosti získat integrované povolení. „Materiálové využití“ je dle

žalovaného samozřejmě podmnožinou, resp. součástí pojmu a činnosti využívání odpadů (jež

je mj. součástí pojmu nakládání s odpady), které je jasně vymezeno jako činnosti vymezené

přílohou č. 3 k zákonu o odpadech.

pokračování

Žalovaný souhlasil s odůvodněním rozhodnutí správního orgánu I. stupně, že na

základě zjištěných skutečností žalobce v místě provedení kontroly provozuje zařízení spadající

pod přílohu č. 1 ZIP, tj. zařízení kategorie 5.1. - zařízení na odstraňování nebo využívání

nebezpečného odpadu o kapacitě větší než 10 t denně, což vyplynulo z hlášení o produkci

a nakládáni s odpady za roky 2007-2009, kdy došlo k nakládání s nebezpečnými odpady (dále

„N odpady“) o kapacitě větší než 10 t denně, a dále, že dané zařízení bylo v kontrolovaném

období, tj. od 31.10. 2007 do dne provedení kontroly (18.11.2009) v provozu, jak vyplynulo

z předložených podkladů (průběžná evidence odpadů, provozní deník, evidenční listy pro

přepravu nebezpečných odpadů po území ČR), čímž byla porušena základní povinnost

provozovatele zařízení dle § 16 odst. 2 ZIP, kde je uvedeno, že provozovatel zařízení nesmí

bez platného integrovaného povolení zařízení provozovat.

Navíc žalovaný uvedl, že jsou-li primárním vstupním zdrojem do zařízení materiály,

byť vyjmenované v textu bez použití katalogových čísel, které jsou však v Katalogu odpadů

( , kterou se stanoví Katalog odpadů, Seznam nebezpečných odpadů

a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování

souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů), ve znění pozdějších předpisů)

zařazeny nejen mezi odpady kategorie „O“, ale také kategorie „N“, vyplývá z toho, že ve

smyslu § 14 odst. 2 zákona o odpadech zde není naplněn předpoklad, že odpady splňují

požadavky na vstupní suroviny, které by v rámci provozu zařízení nahrazovaly. Jelikož nejsou

v zařízení Bohumín při výrobě výrobků nahrazovány těmito odpady, kdy mezi odpady na

vstupu převažují odpady kategorie „N“, žádné primární suroviny, je celý proces využívání

odpadů zaměřen na nakládání s odpady za účelem získání ostatních anorganických materiálů

(certifikovaných stavebních výrobků). V tomto smyslu se tedy nemůže jednat o provoz

zařízení, které není určeno k nakládání s odpady podle §14 odst. 2 zákona o odpadech, nýbrž

odpady jsou využívány v zařízení, které naplňuje kritéria provozování podle ust. § 14 odst. 1

zákona o odpadech. Okolnost, že zařízení využívá také další materiály (např. popílky coby

certifikovaný materiál), nemá na danou věc vliv.

Ze skutečností známých správním orgánům z úřední činnosti ani ze spisových

podkladů poskytnutých odvolatelem nebylo možno zjistit, které suroviny měly být v zařízení

používány jako primární, resp. pro jejichž zpracovávání mělo být zařízení konstruováno, aby

mohly být takové (hypotetické) suroviny nahrazovány odpady vyznačujícími se stejnými

vlastnostmi. Jsou-li výsledné výrobky na zařízení vyráběny tak, že jako základní materiál pro

jejich výrobu jsou používány odpady a k tomu je přidáván jako další materiál popílek

(certifikovaný jako výrobek), tedy neexistuje-li žádný jiný (původní) materiál, který by těmito

odpady byl nahrazen, nemůže jít o provoz zařízení dle ust § 14 odst. 2 zákona o odpadech,

který předpokládá, že původní vstupní suroviny, které nejsou odpady, jsou odpady nahrazeny,

protože splňují požadavky stanovené pro vstupní suroviny. Takové zařízení je provozováno

k jiným účelům, odpady zde pouze nahrazují suroviny, které původně a prvotně slouží

k výrobě výrobku. Odvolatelem prováděnou činnost v zařízení Bohumín je nutno označit za

provozování zařízení k využívání odpadů, které podléhá souhlasu krajského úřadu dle § 14

odst. 1 zákona o odpadech, neboť odpady, které do zařízení vstupují, jsou odpady, které nelze

srovnat s žádnými nahrazovanými vstupními surovinami (neboť takové původní suroviny

nejsou vymezeny). Tuto činnost lze charakterizovat dle ust. § 4 písm. q) zákona o odpadech

(použito znění od 1.7.2010) jako využití odpadů, konkrétně pak materiálové využití dle ust. § 4

písm. s), což je podmnožinou ust. § 4 písm. q) téhož zákona [v době spáchání deliktu to bylo

ust. § 4 písm. l) a § 4 písm. m) zákona o odpadech]. Jde o činnost materiálového využívání

odpadů, neboť výsledný materiál - výrobek je určen např. k účelům provádění zásypů při

pokračování 4 9A 242/2010

rekultivačních pracích. Odvolatelem provozované zařízení Bohumín se na základě

zaznamenaných skutečností účelu zařízení provozovaných podle § 14 odst. 2 zákona

o odpadech ani jen nepřibližuje. Tento závěr žalovaný stejně jako prvoinstanční správní orgán

opírá i o stanovisko odboru integrované prevence a IRZ MŽP čj. 35716/ENV/10 z 19.5.2010

a o skutečnost, že žalobce provozuje obdobné zařízení na využívání a úpravu odpadů v areálu

Dolu Jana Švermy v Žacléři“, nacházející se v obci Lampertice, které získalo IP vydané

Krajským úřadem Královéhradeckého kraje čj. 130/ZP/07-Mt-P ze dne 3.5.2007, jež bylo

změněno rozhodnutím MŽP o odvolání č.j. 68440/ENV/07 ze dne 20.9.2007. Toto IP

mj. povoluje provoz jednoho ze zařízení k využívání odpadů, které je konstrukčně a způsobem

provozu obdobné jako zařízení Bohumín, přičemž IP pro provoz tohoto zařízení nahrazuje

souhlas podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech a zcela jednoznačně z něj vyplývá, že zařízení

provozované odvolatelem v Bohumíně naplňuje předpoklady, aby jeho provoz musel být

povolen IP podle ZIP.

Dále žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že pojem materiálového

využití odpadů, jak byl definován v § 4 písm. m) zákona o odpadech a stejně tak i po novele

, účinné od 1.7.2010 /viz /, nelze v žádném případě

vydělovat z obecnějšího pojmu využívání odpadů dle § 4 písm. l) zákona o odpadech, nýbrž je

tomuto pojmu podřazen. Zcela logicky lze proto konstatovat, že odpady je možno využít buďto

energeticky, nebo materiálově, přičemž formy využívání odpadů s označením kódu jsou

uvedeny (byť poněkud obecně a rámcově) v příloze č. 3 zákona o odpadech. Tomu odpovídá

definice materiálového využití odpadů (tučným písmem zdůrazněna část definice mající ve

věci rozhodující význam) :

- zákon o odpadech - náhrada prvotních surovin látkami získanými z odpadů,

které lze považovat za druhotné suroviny, nebo využití látkových vlastností odpadů

k původnímu účelu nebo k jiným účelům, s výjimkou bezprostředního získání energie;

- ve znění zákona o odpadech od 1.7.2010 - způsob využití odpadů zahrnující

recyklaci a další způsoby využití odpadů jako materiálu k původnímu nebo jiným účelům,

s výjimkou bezprostředního získání energie.

Odvolatelem uplatněná vazba materiálového využití odpadů ve smyslu náhrady

prvotních surovin látkami získanými z odpadů, které lze označit za druhotné suroviny, nemá

v daném případě opodstatnění, neboť nelze vymezit konkrétní látky získané z odpadů (coby

druhotné suroviny), jež by měly být v posuzovaném případě v rámci provozu zařízení Bohumín

využívány, když odpadů byla odvolatelem využita druhově široká, zcela nesourodá škála. Ve

skutečnosti se jedná o využití látkových vlastností odpadů k jiným účelům, v tomto směru

k přípravě výrobků prostřednictvím procesů solidifikace/stabilizace, kde vlastnosti odpadů

musí být samozřejmě vhodné ke způsobu využití směřujícímu k přípravě odvolatelem

produkovaných výrobků, které se mají vyznačovat jistými deklarovanými parametry.

Okolnost, že odvolatel využívá odpady, které splňují požadavky stanovené výrobními postupy

jako vstupní „suroviny“, jak je uvedeno v úvodu námitky, je logická, neboť to je jeden

z atributů jakéhokoliv zařízení určeného k využívání odpadů. Jestliže by tomu tak nebylo,

nebylo by využití odpadů za daným účelem proveditelné.

Žalovaný nesouhlasí s tím, že by mělo dojít dle interpretace odvolatele ke změně

zařazení pojmu materiálového využití odpadů pod pojem využití odpadů (tedy nakládání

s odpady) až následkem novelizace zákona o odpadech , zatímco

dříve tomu, dle mínění odvolatele, tak nebylo. V případě pojmu materiálové využití odpadů

pokračování 5 9A 242/2010

jde sice o formulační úpravy definice, avšak nikoli jeho smyslu, neboť pojem materiálové

využití odpadů byl vždy jednou ze dvou podstatných forem (obecnějšího) pojmu využívání

odpadů (pozn.: druhou formou je energetické využívání odpadů). Interpretace uvedených

pojmů, jak ji předestřel v námitce odvolatel, je nesprávná a pro posuzovaný případ využívání

odpadů ani obecně neakceptovatelná.

V posuzovaném případě nečiní problém zařadit formu využívání odpadů, jak ji

praktikuje odvolatel, na základě přílohy č. 3 zákona o odpadech pod kód R5

Recyklace/znovuzískání ostatních anorganických materiálů, přičemž tomuto konečnému

využití předchází způsob využiti R12 Úprava odpadů k aplikaci některého z postupů

uvedených pod označením R1 až R11, která se konkrétně odehrává v zařízení Bohumín.

S výše uvedenými závěry žalobce nesouhlasí. Ve vztahu k nim v žalobě namítl, že

předmětné zařízení Bohumín je zařízením výrobním, které podle § 14 odst. 2 zákona

o odpadech není určeno k nakládání s odpady, ale k výrobě stavebních hmot. Výstupem

tohoto výrobního procesu jsou tedy certifikované výrobky, což jsou výrobky spadající pod

kontrolní pravomoc České obchodní inspekce. K provozu tohoto zařízení není potřebný

souhlas správního orgánu, jako v případě provozu zařízení na využívání, odstraňování, sběru

nebo výkupu odpadů (§ 14 odst. 1. zákona o odpadech).

Výrobní zařízení Bohumín, jak vyplývá z kolaudačního rozhodnutí č.j. Výst.

1386/2004/Wa ze dne 1.9.2004 vydaného MěÚ Bohumín, bylo zkolaudováno jako

semimobilní zařízení na výrobu stavebních hmot. Je provozováno v souladu s Provozním

řádem, ke kterému platí vyjádření krajského úřadu č. ŽPZ/8004/04/Kd ze dne 4.10.2004, ve

kterém nejsou (ani být nemohou) uváděna žádná katalogová čísla odpadů (právě proto, že se

jedná o zařízení podle § 14 odst. 2 zákona o odpadech), ale uvádí se zde slovní popis surovin

vhodných pro výrobu stavebních výrobků uvedených v

Podle § 14 odst. 4 zákona o odpadech nelze vydat kolaudační rozhodnutí podle

zvláštního právního předpisu ( , stavební zákon) pro stavby určené

k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů, bez rozhodnutí, kterým byl udělen

souhlas k provozování zařízení podle odst. 1 tohoto paragrafu. Z této citace jasně vyplývá, že

předmětné výrobní zařízení by příslušný stavební úřad v roce 2004 nezkolaudoval, pokud by

vyžadovalo „rozhodnutí krajského úřadu, kterým je udělen souhlas k provozování tohoto

zařízení a s jeho provozním řádem. A protože výrobní zařízení Bohumín, jak z výše

uvedených skutečností vyplývá, není zařízením na odstraňování nebo využívání

nebezpečného odpadu, jak to má na mysli příloha č. 1 k ZIP v odst. 5.1., nespadá toto zařízení

do působnosti ZIP. Zároveň je nutné zdůraznit, že zákon o odpadech ani jeho prováděcí

předpisy neřeší postup v pochybnostech, zda konkrétní (technologické) zařízení je zařízením

podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech, či zda je zařízením podle § 14 odst. 2 zákona

o odpadech, a tudíž s problematikou nakládání s odpady vůbec nesouvisí. V praxi to znamená,

že zákonodárce žádnému správnímu orgánu nesvěřuje kompetenci (aktivní legitimaci) o této

právní věci rozhodnout. Je tedy plně na provozovateli konkrétního zařízení rozhodnout, jaké

suroviny bude ve svém výrobním zařízení k výrobě finálních výrobků používat, či zda místo

nich (samozřejmě v souladu s technologickým postupem výroby) použije odpady, které

splňují požadavky stanovené pro vstupní suroviny. I toto rozhodování provozovatele však

bylo podle právní úpravy platné do 30. 6. 2010 limitováno povinnostmi uvedenými v § 11

odst. l zákona o odpadech, kde bylo stanoveno, že každý má při své činnosti nebo v rozsahu

své působnosti povinnost v mezích daných tímto zákonem zajistit přednostně využití odpadů

před jejich odstraněním. Materiálové využití odpadů má přednost před jiným využitím

pokračování 6 9A 242/2010

odpadů. Tuto povinnost lze obejít pouze v případě uvedeném v § 11 odst. 2 téhož zákona,

jestliže v daném čase a místě neexistují technické nebo ekonomické předpoklady pro její

splnění a postupuje-li se v souladu s plány odpadového hospodářství. Existují-li podmínky

pro materiálové využití odpadů, je každý povinen tyto odpady přednostně využít materiálově.

I z této citace zákona je dle žalobce zřejmé, že zákonodárce neztotožňuje využití odpadů

a materiálové využití odpadů. V předmětném zařízení Bohumín tedy byly až do 1. 7. 2010

(nabytí účinnosti ) používány odpady i nebezpečné, protože splňovaly

požadavky stanovené výrobními postupy jako vstupní suroviny. Z tohoto důvodu odpady

v předmětném výrobním zařízení nebyly využívány, jak to měl na mysli § 4 písm. l) zákona

o odpadech, ale jejich zpracováním spolu s dalšími vstupními surovinami docházelo

k materiálovému využití odpadů v souladu s tehdy platným a účinným zněním § 4 písm. m)

zákona o odpadech, kde je uvedeno, že materiálovým využitím odpadů je náhrada prvotních

surovin látkami získanými z odpadů, které lze považovat za druhotné suroviny, nebo využití

látkových vlastností odpadů k původnímu účelu nebo k jiným účelům, s výjimkou

bezprostředního získání energie, které je již využíváním odpadů dle § 4 písm. 1) zákona

o odpadech, neboť je uvedeno pod kódem R1 v příloze č. 3 k zákonu o odpadech. Ve

výrobním zařízení Bohumín tak dochází k využití látkových vlastností odpadů k jiným

účelům, tj. k výrobě stavebních hmot, tedy k materiálovému využití odpadů, které z logiky

zákona o odpadech není nakládáním s odpady, jak je zákonodárce definoval v tehdy platném

§ 4 písm. d) zákona o odpadech, do kterého materiálové využití odpadů nezahrnul.

Výklad ustanovení § 14 odst. 2, potažmo § 4 písm. m) zákona o odpadech, který

použil žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí, považuje žalobce za protiprávní.

Odvolací orgán v něm připouští, že materiálovým využitím odpadů je jen náhrada prvotních

surovin látkami získanými z odpadů, které lze považovat za druhotné suroviny, a konstatuje,

že takové prvotní suroviny v předmětném zařízení nejsou a nebyly ani uvažovány. Vůbec

nebere v úvahu jako rovnocenné druhé vymezení pojmu materiálového využití odpadů

uvedené v tomtéž ustanovení § 4 písm. m) zákona o odpadech, totiž že materiálovým

využitím odpadů je též využití látkových vlastností odpadů k původnímu účelu nebo k jiným

účelům, s výjimkou bezprostředního získání energie. Toto druhé vymezení uvedeného pojmu

je k tomu prvnímu alternativní, nikoli kumulativní. To znamená, že i ve výrobním zařízení lze

podle § 14 odst. 2 zákona o odpadech k výrobě výrobků používat odpady (lhostejno zda

kategorie O nebo N), splňují-li požadavky stanovené pro vstupní suroviny. Jinými slovy, lze-

li z nich cílový výrobek vyrobit. Nesprávnost aplikace a právního posouzení pojmu

„materiálové využití odpadů" ze strany žalovaného a naopak právní opodstatněnost názoru

žalobce, že materiálové využití odpadů podle tehdy platného § 4 zákona o odpadech není

nakládáním s odpady, jednoznačně verifikuje , který novelizoval zákon

o odpadech. Ten totiž s účinností od 1.7.2010 změnil § 4 zákona o odpadech v tom smyslu, že

nyní již materiálové využití odpadů definuje v § 4 písm. s) jako způsob využití odpadů, čímž

se stává i materiálové využití odpadů druhem nakládání s odpady. Tato novelizovaná právní

úprava § 4 zákona o odpadech jasně dokazuje, že podle staré logiky ustanovení § 4 zákona

o odpadech materiálové využití odpadů nakládáním s odpady nebylo. Kdyby jím bylo,

nemusel by zákonodárce toto ustanovení novelizovat. Tato novela zákona o odpadech však

nově upravuje i § 3 - pojem odpad a § 5 - zařazování odpadů. Z nového znění vyplývá, že

druhotné suroviny, které byly dříve zahrnuty v pojmu materiálové využití odpadů, se nyní, při

splnění zákonných podmínek, již odpadem vůbec nestávají a jsou vedlejšími produkty, což je

z hlediska hierarchie způsobů nakládání s odpady podle ustanovení § 9a odst. 1 zákona

o odpadech stav přímo ideální, neboť se jedná o předcházení vzniku odpadů.

pokračování 7 9A 242/2010

Použití stanoviska odboru integrované prevence a IRZ MZP, č.j. 35716/ENV/10 ze

dne 19.5.2010 prvoinstančním správním orgánem i žalovaným jako důkazu, že v případě, kdy

jsou primárním vstupním zdrojem do zařízení odpady kategorie O a N, které jsou dále

využívány ve smyslu zákona o opadech, lze toto zařízení provozovat pouze na základě

souhlasu krajského úřadu, který je vydán dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech, pro výrobní

zařízení Bohumín, považuje žalobce rovněž za protiprávní, neboť rovněž vychází

z nesprávného výkladu ustanovení § 14 odst. 2, potažmo § 4 písm. m) zákona o odpadech,

v tehdy platném znění, který zastává žalovaný. Žalobce k tomu dodal, že jeho odvolací

námitkou, že se jedná o zařízení semimobilní a nikoli stacionární, a že tudíž nevyhovuje § 2

písm. a) ZIP, se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezabýval.

K důvodu odvolání ad/2 žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že

subjektivní lhůta pro projednání správního deliktu se započala odvíjet od data, kdy se správní

orgán (tj. inspekce) poprvé spolehlivě a prokazatelně dozvěděl o protiprávním jednání

odvolatele, tedy od 18.11.2009; doručení oznámeni o zahájení řízení (23. 3.2010) tak spadá

do roční lhůty. Žalobce s tímto argumentem nesouhlasí. Je toho názoru, že Krajský úřad

Moravskoslezského kraje jako správní orgán příslušný podle § 28 e) a § 33 c) ZIP

k rozhodování o správních deliktech podle § 37 téhož zákona, z evidence o odpadech, které

získává od obecních úřadů obcí s rozšířenou působností a z osobních jednání zástupců žalobce

s pracovníky KÚ Moravskoslezského kraje v dubnu a květnu 2007 věděl, že žalobce

provozuje výrobní zařízení Bohumín jako zařízení podle § 14 odst. 2 zákona o odpadech a že

žádost o integrované povolení nepodávat nebude, neboť je přesvědčen, že takové zařízení

nespadá do působnosti ZIP. Žalobce v roce 2007 uvažoval o podání žádosti o vydání

integrovaného povolení, a to v souvislosti s tím, že takovou žádost podávala i ŽDB a.s.

Bohumín na své zařízení. Žádost si žalobce nechal zpracovávat společností CENIA - RNDr.

P.. Materiál byl ve stavu rozpracovanosti, avšak téměř před dokončením. Přestože předmětné

zařízení není určeno k nakládání s odpady, ale je zařízením na materiálové využívání odpadů

k výrobě certifikovaných výrobků, tedy je zařízením podle § 14 odst. 2 zákona o odpadech, a

není tudíž uvedeno v příloze č. 1 ZIP, uvažoval žalobce, že o povolení zažádá ve smyslu

poslední věty za středníkem § 2 písm. a) ZIP. Vzhledem k tomu, že se však nejedná o zařízení

stacionární, ale o zařízení semimobilní, bylo žalobci RNDr. P. doporučeno, aby věc nejprve

konzultoval na příslušném krajském úřadu. Celkem proběhly tři konzultace a dne 16. 5. 2007

na KÚ Moravskoslezského kraje, za účasti ing. K.a ing. K., byl učiněn závěr, že předmětné

zařízení Bohumín pracuje v režimu § 14 odst. 2 zákona o odpadech a v takovém případě

podání žádosti není ze zákona povinné, ale dobrovolné ve smyslu § 2 písm. a) poslední věta

za středníkem ZIP. Proto se žalobce rozhodl, dobrovolně žádost o integrované povolení

nepodávat. V žádném případě není pravdou, že žalobce krajskému úřadu předložil nějaký

oficiální návrh žádosti. Pokud žalovaný tvrdí, že krajským úřadem nebylo žalobci sděleno, že

by zařízení Bohumín mělo být provozováno podle § 14 odst. 2 zákona o odpadech, nebo že by

se na uvedené zařízení nevztahoval ZIP, není to pravda.

Nicméně jak z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně (na str. 12 nahoře),

tak z „Podnětu k prošetření provozů možných zařízení o integrované prevenci” ze dne

24.8.2009 č.j. MSK 144337/2009 zaslaného inspekci Krajským úřadem Moravskoslezského

kraje jednoznačně vyplývá, že zmíněný krajský úřad jako správní orgán příslušný podle § 28

e) a § 33 c) ZIP k rozhodování o správních deliktech podle § 37 téhož zákona již od poloviny

května 2007 věděl, že žádost o integrované povolení pro výrobní zařízení Bohumín žalobce

podávat nebude, a to ze shora popsaných důvodů. Podle § 38 odst. 4 ZIP odpovědnost

právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 1

roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl. To znamená, že i kdyby předmětné výrobní zařízení

pokračování 8 9A 242/2010

podléhalo integrovanému povolení, subjektivní lhůta k uplatnění odpovědnosti za správní

delikt již marně uplynula. Žalobce nemůže souhlasit s praxí, že když jeden věcně i místně

příslušný správní orgán v subjektivní lhůtě nezahájí správní řízení, pověří druhý příslušný

správní orgán, a běh subjektivní lhůty počne běžet znovu od počátku.

K důvodu odvolání ad/3 pak žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že

v odvoláním napadeném rozhodnutí ČIŽP Ostrava byla stanovení pokuty a její výše věnována

nikoliv nepodstatná pozornost v odůvodnění bylo řádně uplatněno ust. § 38 odst. 2 ZIP,

vymezující kritéria pro určení výše pokut za správní delikty uvedené v § 37 téhož zákona.

S tím žalobce zásadně nesouhlasí. Inspekce v rozhodnutí uvedla, že v souladu s § 38 odst. 2

ZIP při rozhodování o výši pokuty přihlédla k závažnosti správního deliktu, zejména ke

způsobu jeho spácháni, ke vzniklým nebo hrozícím škodlivým následkům v oblasti životního

prostředí a době trvání protiprávního stavu. Celková výše pokuty byla v daném případě

stanovena ČIŽP s přihlédnutím ke všem hlediskům, která jsou demonstrativně uvedena v § 38

odst. 2 zákona, přičemž lze říci, že v tomto případě významně převažují přitěžující okolnosti.

Při ukládání pokuty ČIŽP měla na mysli, že sankce nemůže být natolik nízká (bagatelní), aby

poté nemohla plnit svoji funkci preventivní a výchovnou; tato přitom spočívá i v tom, že

odradí účastníka řízení od opakovaného protiprávního jednáni (individuální prevence).

S ohledem na vše výše uvedené má ČIŽP za to, že uložená sankce ve výši 1.000.000,- Kč

odpovídá závažnosti protiprávního jednání sankcionovaného účastníka řízení. Podle

ustanovení § 38 odst. 2 ZIP se při určení výměry pokuty právnické osobě přihlédne

k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání, ke vzniklým nebo

hrozícím škodlivým následkům v oblasti životního prostředí nebo v oblasti zdraví člověka

a době trvání protiprávního stavu. Ze zákona tedy vyplývá, že způsob stanovení výše sankce

(pokuty), je výsledkem správního uvážení, a to z hlediska zákonem stanovených rozhodných

kritérií, přičemž uvážení musí být soudem přezkoumatelné ve smyslu a Má-li

soud posoudit, zda rozhodnutí v části, jíž stanovilo výši pokuty, a bylo tedy vydáno na

základě volné úvahy, nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, nepostačuje, že

stanovená výše je v rozpětí, které zákon připouští, ale musí být přezkoumatelné i potud,

jakými úvahami byl správní orgán veden při stanovení této výše. Tam, kde je rozhodnutí

vydáno na základě zákonem dovoleného diskrečního práva správního orgánu, je ovšem

i povinností tohoto orgánu volné úvahy užít, tj. zabývat se všemi hledisky, která jsou jako

premisy takové úvahy nezbytná, opatřit si za tím účelem potřebné důkazní prostředky, provést

jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková i právní zjištění a poté správním uvážením

dospět k rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu musí být tedy seznatelné,

jaké úvahy jej vedly k uložení sankce v té či oné výši. Pokud zákon z řady možných a v úvahu

přicházejících hledisek při stanovení výše pokuty zmiňuje alespoň některá, pak takovouto

právní úpravou váže správní orgán v tom směru, že právě těmito zákonnými hledisky se

správní orgány musí zabývat vždy (avšak nikoli pouze jimi), když vedle tohoto správnímu

orgánu ponechává na úvaze, zda přihlédne ještě k hlediskům dalším, v zákoně neuvedeným,

leč pro projednávaný případ významným. Odůvodnění výše pokuty uvedené v rozhodnutí

správního orgánu prvního stupně a potvrzené žalovaným se se zákonnými hledisky

uvedenými v § 38 odst. 2 ZIP vypořádalo pouze tím, že je konstatovalo. Předestření

důkazních prostředků a provedených důkazů, vyvození skutkových i právních zjištění z těchto

důkazů a popis správního uvážení, ke kterým ČIŽP dospěla, v rozhodnutí chybí. Co se týče

vzniklých nebo hrozících škodlivých následků v oblasti životního prostředí nebo v oblasti

zdraví člověka, ČIŽP dokonce konstatovala, že „jelikož v rámci správního řízení nebylo

prokázáno, že dalším provozem zařízení nebo jeho části nastalo nebo hrozilo závažné

poškození životního prostředí nebo značné materiální škody, nebyl ze strany ČIŽP ani

uplatněn postup dle § 34 písm. b) ZIP. Dle žalobce skutečně za celý čas provozu předmětného

[OBRÁZEK]pokračování 9 9A 242/2010

zařízení nikdy k poškození ani potencionálnímu ohrožení životního prostředí, k ovlivnění

emisí či jiného znečištění nedošlo. Z těchto důvodů se žalobce domnívá, že napadené

rozhodnutí o uložení pokuty je zcela neodůvodněné.

Žalovaný navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ve vyjádření k žalobě

označil jednotlivé žalobní námitky za liché, přičemž argumentoval shodně jako v odůvodnění

napadeného rozhodnutí.

V podání ze dne 2.5.2011 žalobce poukázal na to, že ČIŽP poskytla deníku „Severní

Morava a Slezsko“ údaje o pokutách, které různým subjektům udělila v roce 2010. Z článku,

který vyšel dne 8.3.2011, plyne, že nejvýznamnějším případem roku bylo uložení dvou

miliónových pokut žalobci. Zjevný nepoměr mezi výší pokut uložených žalobci a výší pokut

uložených ostatním subjektům dle mínění žalobce svědčí o tom, že výše pokut nebyla

stanovena zákonným způsobem. Žalobce se domnívá, že se stal objektem určeným k likvidaci

v rámci konkurenčního boje za vydatné pomoci správního orgánu. Žalovaný v reakci na toto

žalobcovo podání uvedl, že provoz zařízení bez integrovaného povolení, který patří mezi

nejzávažnější správní delikty, byl v roce 2010 ČIŽP Ostrava zjištěn pouze ve dvou případech,

které se týkaly žalobce.

Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí,

jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních

bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování

správního orgánu ( ).

Správní orgány obou stupňů vyšly při rozhodování v dané věci ze zjištění, že „Výrobní

zařízení Bohumín“ sestává z vlastní technologické linky (rozdružovací stanice, dopravníkový

pás, homogenizační stanice, šnekový podavač s násypkami, vynášecí dopravníkový pás,

potrubní rozvody s příslušnými armaturami a regulační radou, elektrorozvody s ovládacím

panelem) a manipulační plochy včetně jímky povrchových vod. Do zařízení bylo přijímáno po

31.10.2007 více než 10 t nebezpečných odpadů denně, a to odpadů kat. č. 100207* - Pevné

odpady z čištěni plynů obsahující nebezpečné látky, 100213* - Kaly a filtrační koláče

z čištění plynu obsahující nebezpečné látky, 100907* - Licí formy a jádra použitá k odléváni

obsahující nebezpečné látky, 190205* - Kaly z fyzikálně-chemického zpracováni obsahující

nebezpečné látky, 190813* - Kaly z jiných způsobů čištění průmyslových odpadních vod

obsahující nebezpečné látky, a to za účelem jejich využívání, což vyplynulo z předložených

dokladů (Hlášení o produkci a nakládání s odpady za roky 2007-2009, průběžná evidence

odpadů za roky 2007-2009, evidenční listy pro přepravu nebezpečných odpadů po území ČR).

Kapacitní možnosti předmětného zařízení umožňují příjem N odpadů v množství více než 10 t

za den, a toto množství bylo žalobcem opakovaně do zařízení přijímáno, což bylo prokázáno

z hlášení o produkci a nakládání s odpady za roky 2007-2009, z evidenčních listů pro

přepravu nebezpečných odpadů po území ČR (č. 43350, č. 43348, č. 39931, č. 43349,

č. 43117, č. 43224, č. 43283, č. 43226). Dle doložené technické dokumentace je projektovaná

kapacita zařízení 60 t výrobku za hod. Z předložených podkladů vyplynulo, že v roce 2007

bylo při výrobě stavebních hmot v zařízení využito celkem 20173,37 tun N odpadů,

tj. průměrně 55 t/den za kalendářní rok z celkových 63308,37 tun všech využitých odpadů,

v roce 2008 celkem 11 905,09 tun N odpadů, tj. průměrně 33 t/den za kalendářní rok

z celkových 48025,03 tun všech využitých odpadů. V roce 2009 celkem 6841,86 tun

N odpadů, tj. průměrně 19 t/den za kalendářní rok z celkových 21602,91 tun všech využitých

odpadů.

pokračování

Výše uvedená skutková zjištění správního orgánu týkající se množství odpadů

přijímaných do předmětného zařízení žalobce v podané žalobě nijak nezpochybnil.

V posuzované věci vyšel soud z následně uvedené právní úpravy:

Podle § 2 písm. a) ZIP ve znění účinném k datu vydání napadeného rozhodnutí se pro

účely tohoto zákona zařízením rozumí stacionární technická jednotka, ve které probíhá jedna

či více průmyslových činností uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu, a jakékoli další

s tím přímo spojené činnosti, které po technické stránce souvisejí s průmyslovými činnostmi

uvedenými v příloze č. 1 k tomuto zákonu probíhajícími v dotčeném místě a mohly by

ovlivnit emise a znečištění, nejde-li o stacionární technickou jednotku používanou

k výzkumu, vývoji a zkoušení nových výrobků a procesů; za zařízení se považuje i stacionární

technická jednotka neuvedená v příloze č. 1 k tomuto zákonu, jestliže provozovatel zařízení

pro ni požádá o vydání integrovaného povolení.

V příloze č. 1 ZIP, bodu 5 (Nakládání s odpady) je v odstavci 5.1. uvedeno „Zařízení

na odstraňování nebo využívání nebezpečného odpadu a zařízení k nakládání s odpadními

oleji, vždy o kapacitě větší než 10 t denně.“

Podle § 2 písm. g) ZIP se pro účely tohoto zákona integrovaným povolením rozumí

rozhodnutí, kterým se stanoví podmínky k provozu zařízení, včetně provozu činností přímo

spojených s provozem zařízení v místě a které se vydává namísto rozhodnutí, stanovisek,

vyjádření a souhlasů vydávaných podle zvláštních právních předpisů v oblasti ochrany

životního prostředí, ochrany veřejného zdraví a v oblasti zemědělství, pokud to tyto předpisy

umožňují.

Podle § 2 písm. i) ZIP se pro účely tohoto zákona provozovatelem zařízení rozumí

právnická osoba nebo fyzická osoba, která provozuje nebo bude provozovat zařízení.

Podle § 16 odst. 2 ZIP provozovatel zařízení nesmí bez platného integrovaného

povolení zařízení provozovat. Tím nejsou dotčena ustanovení § 42 až 44.

Podle § 37 odst. 2 ZIP právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako provozovatel

zařízení dopustí správního deliktu tím, že provozuje zařízení bez platného integrovaného

povolení, bez pravomocného rozhodnutí o podstatné změně integrovaného povolení nebo

v rozporu s podmínkami integrovaného povolení.

Podle § 37 odst. 4 písm. b) ZIP za správní delikt se uloží pokuta do 7 000 000 Kč, jde- li o správní delikt podle odstavců 2 a 3.

Podle § 38 odst. 2 ZIP při určení výměry pokuty právnické osobě se přihlédne

k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání, ke vzniklým nebo

hrozícím škodlivým následkům v oblasti životního prostředí nebo v oblasti zdraví člověka

a době trvání protiprávního stavu.

Podle § 38 odst. 4 ZIP odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže

správní orgán o něm nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději

však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán.

pokračování 11 9A 242/2010

Podle § 38 odst. 5 ZIP správní delikty podle tohoto zákona v prvním stupni projednává

inspekce. Správní delikty podle § 37 odst. 1 až 3 projednává v prvním stupni též krajský úřad

nebo krajská hygienická stanice, přičemž příslušným orgánem k projednání správního deliktu

je ten orgán, který zahájí řízení jako první.

Podle § 4 písm. l) zákona o odpadech ve znění účinném do 30.6.2010 se pro účely tohoto zákona využíváním odpadů rozumí činnosti uvedené v příloze č. 3 k tomuto zákonu.

Podle § 4 písm. m) zákona o odpadech se pro účely tohoto zákona materiálovým

využitím odpadů rozumí náhrada prvotních surovin látkami získanými z odpadů, které lze

považovat za druhotné suroviny, nebo využití látkových vlastností odpadů k původnímu účelu

nebo k jiným účelům, s výjimkou bezprostředního získání energie.

Podle § 11 odst. 1 zákona o odpadech každý má při své činnosti nebo v rozsahu své

působnosti povinnost v mezích daných tímto zákonem zajistit přednostně využití odpadů před

jejich odstraněním. Materiálové využití odpadů má přednost před jiným využitím odpadů.

Podle § 14 odst. 1 zákona o odpadech zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo

výkupu odpadů lze provozovat pouze na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým je

udělen souhlas k provozování tohoto zařízení a s jeho provozním řádem (dále jen "souhlas

k provozování zařízení"). V řízení předcházejícím vydání tohoto rozhodnutí musí krajský úřad

posoudit všechna zařízení, která s těmito činnostmi souvisejí. Souhlas k provozování skládek

nebezpečných odpadů se uděluje na dobu určitou, nejvýše na 4 roky. Dobu platnosti souhlasu

krajský úřad prodlouží na základě žádosti provozovatele skládky nebezpečných odpadů vždy

nejvýše na další 4 roky, pokud jsou splněny podmínky a plněny povinnosti při provozování

skládky stanovené tímto zákonem a prováděcím právním předpisem.

Podle § 14 odst. 2 zákona o odpadech v zařízeních, která nejsou podle tohoto zákona

určena k nakládání s odpady, je možné využívat pouze odpady, které splňují požadavky

stanovené pro vstupní suroviny, a při nakládání s těmito odpady nesmějí být porušeny zvláštní

právní předpisy, v souladu s nimiž je zařízení provozováno, a právní předpisy na ochranu

zdraví lidí a životního prostředí. K provozování takovýchto zařízení není požadován souhlas

k provozování zařízení podle odstavce 1.

Podle § 14 odst. 4 zákona o odpadech kolaudační souhlas, vydaný podle zvláštního

právního předpisu pro stavby určené k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů

nelze vydat bez rozhodnutí, kterým byl udělen souhlas k provozování zařízení podle odstavce

1.

Podle § 82 odst. 2 zákona o odpadech souhlas k provozování zařízení podle § 14

odst. 1, § 16 odst. 2 a 3, § 12 odst. 5, souhlas podle § 51 odst. 1, stanovení doby trvání

a podmínky péče podle § 52 a vyjádření podle § 79 odst. 4 písm. a) až d) se nevydají podle

tohoto zákona, pokud je jejich vydání nahrazeno postupem v řízení o vydání integrovaného

povolení podle zákona o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném

registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci). Ostatní

ustanovení tohoto zákona tím nejsou dotčena.

V příloze č. 3 zákona o odpadech (Způsoby využívání odpadů) je pod kódem R5 uvedena „Recyklace/znovuzískání ostatních anorganických materiálů,“ pod kódem R12 je pak

pokračování 12 9A 242/2010

uvedena „Předúprava odpadů k aplikaci některého z postupů uvedených pod označením R1až R11.“

Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Soud neshledal opodstatněnými námitky namířené proti klíčovému závěru žalovaného

(jakož i správního orgánu I. stupně), že „výrobní zařízení Bohumín“ je zařízením ve smyslu

§ 2 písm. a) ZIP, které mohl žalobce podle § 16 odst. 2 téhož zákona provozovat pouze na

základě platného integrovaného povolení. To, že žalobce v rozhodném období v předmětném

zařízení vyráběl stavební hmoty a že výstupem tohoto výrobního procesu byly certifikované

výrobky, není pro posouzení charakteru předmětného zařízení určující. Podstatné je to, zda

v předmětném zařízení probíhala některá z činností uvedených v příloze č. 1 ZIP. Správní

orgány obou stupňů v souzené věci zjistily, že žalobce v předmětném zařízení nakládá ve

značném rozsahu s nebezpečnými odpady (viz shora popsaná skutková zjištění ČIŽP), a to

tak, že tyto odpady zde materiálově využívá k výrobě stavebních hmot. Na základě těchto

zjištění dospěly k závěru, že předmětné zařízení je zařízením na využívání nebezpečného

odpadu o kapacitě větší než 10 t denně, a že se tedy jedná o zařízení uvedené v bodě 5

(Nakládání s odpady), odstavci 5.1. přílohy č. 1 ZIP, k jehož provozu zákon vyžaduje platné

integrované povolení.

Žalobce nikterak nezpochybňuje zjištění správního orgánu, že k výrobě stavebních

hmot v předmětném zařízení používá mj. též nebezpečné odpady. Připouští, že se jedná

o materiálové využití odpadů ve smyslu § 4 písm. m) zákona o odpadech, zároveň ale namítá,

že toto materiálové využití odpadů nelze považovat za využívání odpadů ve smyslu § 4

písm. l) zákona o odpadech. Tato námitka však nemůže obstát.

V podstatě totožné argumenty, které učinil součástí žalobních bodů, žalobce

opakovaně uplatňoval již v rámci správního řízení, a to jak v námitkách ze dne 7.1.2010

k protokolu o kontrole, tak ve vyjádření účastníka řízení (podání doručené ČIŽP dne 8.4.201)

a posléze i v odvolání. S uvedenou argumentací žalobce se velmi podrobně vypořádal jak

správní orgán I. stupně v rozhodnutí o uložení pokuty, tak žalovaný v odůvodnění napadeného

rozhodnutí. Protože soud považuje závěry ohledně charakteru předmětného zařízení a nutnosti

jeho podřazení pod ZIP, k nimž správní orgány obou stupňů ve svých rozhodnutích dospěly,

za přiléhavé a takřka vyčerpávající, nezbývá mu, než aby na ně nyní odkázal a převzal je jako

závěry vlastní. Takový postup ostatně aproboval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne

27.7.2007 , čj. -130.

Ve shodě se žalovaným má soud za to, že materiálové využití odpadů je nutno podřadit

pod pojem využívání odpadů, neboť se jedná o jeden ze způsobů (slovy žalovaného

„podmnožinu“) využívání odpadů. Dalším takovým způsobem využívání odpadů, jenž zákon

o odpadech výslovně upravuje, je energetické využití odpadů (§ 4 písm. n/). V příloze č. 3

zákona o odpadech, která vymezuje jednotlivé způsoby využívání odpadů, je energetické

využití odpadů uvedeno pod kódem R1. Z toho, že příloha 3 zákona o odpadech výslovně

neuvádí jako jeden ze způsobů využívání odpadů pod jedním kódem materiálové využití

odpadů (jako celek), tak jako je tomu v případě energetického využívání odpadů, však

v žádném případě není možné dovozovat, že materiálové využití odpadů vůbec nespadá pod

pojem využívání odpadů. Nelze totiž přehlédnout, že zmíněná příloha 3 pod dalšími kódy

uvádí takové konkrétní způsoby využívání odpadů, které nepochybně jsou materiálním

využitím odpadů ve smyslu § 4 písm. m) zákona o odpadech, jako např. R2 -

Získání/regenerace rozpouštědel, R3 - Získání/regenerace organických látek, které se

pokračování 13 9A 242/2010

nepoužívají jako rozpouštědla (včetně kompostování a dalších biologických procesů), R4 -

Recyklace/znovuzískání kovů a kovových sloučenin či R5 - Recyklace/znovuzískání ostatních

anorganických materiálů.

Novela zákona o odpadech provedená , která nabyla

účinnosti dne 1.7.2010 a která v novém znění § 4 písm. s) výslovně označila materiálové

využití odpadů za jeden ze způsobů využití odpadů (zahrnující recyklaci a další způsoby

využití odpadů jako materiálu k původnímu nebo jiným účelům, s výjimkou bezprostředního

získání energie), tak pouze navázala na dosavadní koncepci zákona a – pravděpodobně

s cílem předejít možným pochybnostem - jednoznačně formulovala tentýž závěr, který bylo

možné dovodit i z dosavadního znění zákona. Tuto novelizaci tudíž nelze vykládat tak, jak to

činí žalobce, tedy jako potvrzení jeho názoru, že podle právní úpravy obsažené v zákoně

o odpadech před zmíněnou novelizací materiálové využití odpadů vlastně žádným

využíváním odpadů nebylo. Jak správně poznamenal žalovaný, pojem materiálové využití

odpadů byl již před zmíněnou novelizací zákona o odpadech jednou ze dvou podstatných

forem (obecnějšího) pojmu využívání odpadů a zůstal jí i po této novelizaci. Soud k tomu

dodává, že žalobcův poukaz na novou definici odpadu a jiné chápání druhotných surovin

podle novelizovaného znění zákona s projednávanou věcí vůbec nesouvisí, nehledě k tomu, že

ani podle relevantní právní úpravy obsažené v § 4 písm. m) zákona o odpadech v jeho znění

účinném do 30.6.2010 nebyly druhotné suroviny vymezeny jako odpady, ale jako látky

získané z odpadů, sloužící k náhradě prvotních surovin. Co se týče ustanovení § 5 zákona

o odpadech, v němž je upraveno zařazování odpadu dle Katalogu odpadů, toto při novelizaci

provedené , která nabyla účinnosti dne 1.7.2010, nedoznalo naprosto

žádných změn.

Ustanovení § 11 odst. 1 zákona o odpadech, v němž je zakotvena povinnost

upřednostňovat využití odpadů před jejich odstraněním s tím, že materiálové využití odpadů

má přednost před jiným využitím, je pro posouzení zákonnosti napadeného rozhodnutí

irelevantní, neboť napadeným rozhodnutím není žalobci vytýkáno porušování této povinnosti.

Ani z tohoto ustanovení nevyplývá, že by materiálové využití odpadů na straně jedné

a využívání odpadů na straně druhé byly dvě zcela odlišné kategorie. Zmíněné ustanovení

pojímá materiálové využití odpadů pouze jako jeden z možných způsobů využití odpadů, tedy

jako podmnožinu obecného pojmu využití (využívání) odpadů, když výslovně připouští

i možnost jiného (míněno jiného než materiálového) využití odpadů, což je ovšem zcela

v souladu se závěrem, k němuž v projednávané věci dospěl žalovaný.

Žalovaný právem dovodil, že materiálové využití nebezpečných odpadů, k němuž

v rozhodném období docházelo v předmětném zařízení a které spočívalo v tom, že žalobce

tyto odpady používal jako vstupní „suroviny“ k výrobě stavebních materiálů, lze podřadit pod

způsob využívání odpadů uvedený v příloze č. 3 zákona o odpadech pod kódem R5 -

Recyklace/znovuzískání ostatních anorganických materiálů, přičemž tomuto konečnému

využití odpadů předcházel způsob využití odpadů uvedený pod kódem R12 - Předúprava

odpadů k aplikaci některého z postupů uvedených pod označením R1 až R11.

Není pravdou, že by žalovaný při rozhodování v dané věci popíral, že materiálovým

využitím odpadů je též využití látkových vlastností odpadů k původnímu účelu nebo k jiným

účelům, s výjimkou bezprostředního získání energie, jak stanoví § 4 písm. m) zákona

o odpadech. Jádrem úvah žalovaného je zcela jiný závěr, a sice že materiálové využití odpadů

je jedním ze způsobů využívání odpadů, a tudíž spadá pod obecnou kategorii označenou

v zákoně slovy využívání odpadů.

pokračování 14 9A 242/2010

Soud – opět zcela ve shodě s názorem žalovaného - považuje žalobcovo tvrzení, že

materiálové využití odpadů není využíváním odpadů, a tím ani nakládáním s odpady, za ryze

účelovou konstrukci nemající oporu v zákoně, jejímž jediným cílem je snaha vyhnout se

povinnosti získat integrované povolení pro předmětné zařízení, resp. sankci za provoz tohoto

zařízení bez platného integrovaného povolení.

Protože žalobce v předmětném zařízení prokazatelně využíval odpady (viz výše), tedy

nakládal s nimi (podle § 4 písm. d/ zákona o odpadech se nakládáním s odpady rozumí též

jejich využívání), neobstojí jeho obrana, že předmětné zařízení bylo zařízením ve smyslu § 14

odst. 2 zákona o odpadech, tj. zařízením, které není podle zákona o odpadech určeno

k nakládání s odpady. Naopak je nutno přisvědčit závěru žalovaného, že předmětné zařízení je

zařízením, na které dopadá ustanovení § 14 odst. 1 zákona o odpadech, neboť jde o zařízení

k využívání odpadů, které vyžaduje splnění povolovacího procesu ve smyslu tohoto

ustanovení.

Ze skutečnosti, že zákon o odpadech ani jeho prováděcí předpisy neupravují postup

v pochybnostech, zda konkrétní (technologické) zařízení je zařízením podle § 14 odst. 1

zákona o odpadech, či zda se jedná o zařízení podle § 14 odst. 2 zákona o odpadech, pro

provozovatele daného zařízení (zde žalobce) neplyne oprávnění, aby se na základě vlastní

úvahy rozhodl, v jakém režimu hodlá dané zařízení provozovat. V souzené věci nejsou

jakékoliv pochybnosti na místě – v předmětném zařízení prokazatelně docházelo ve značném

rozsahu k nakládání s nebezpečnými odpady spočívajícímu v jejich využívání (materiálovém

využití), a tudíž jde jednoznačně o zařízení ve smyslu § 14 odst. 1 zákona o odpadech.

To, že žalobce označuje za protiprávní stanovisko odboru integrované prevence a IRZ

MZP, č.j. 35716/ENV/10 ze dne 19.5.2010, podle kterého za situace, kdy jsou primárním

vstupním zdrojem v zařízení odpady kategorie O a N, které jsou zde využívány ve smyslu

zákona o odpadech, lze předmětné zařízení provozovat pouze na základě souhlasu krajského

úřadu vydaného dle § 14 odst. 1 zákona o odpadech, není nikterak překvapivé. Uvedené

stanovisko vyjadřuje shodný názor, který v napadeném rozhodnutí zaujal i žalovaný a proti

němuž žalobce brojí podanou žalobou.

Tvrzení žalobce, že předmětné zařízení bylo rozhodnutím č.j. Výst. 1386/2004/Wa ze

dne 1.9.2004 vydaným Městským úřadem Bohumín zkolaudováno jako semimobilní zařízení

na výrobu stavebních hmot, neprokazuje nezákonnost závěrů žalovaného a potažmo

napadeného rozhodnutí. I s touto argumentací žalobce se žalovaný řádně vypořádal, když

konstatoval, že z uvedeného kolaudačního rozhodnutí nevyplývá, jaké vstupní suroviny mají

být v zařízení využívány. Především je ale nutno se žalovaným souhlasit v tom, že je nutno

vycházet z reálně prokázané činnosti realizované žalobcem v předmětném zařízení

v kontrolovaném období a z toho, že ZIP nepřipouští žádnou výjimku z povinnosti mít

integrované povolení pro provoz zařízení, v němž je prováděna činnost, která spadá pod

některou z kategorií průmyslových činností podle přílohy č. 1 ZIP. Protože předmětné

zařízení je z výše popsaných důvodů takovým zařízením, bylo zákonnou povinností žalobce

provozovat jej pouze s platným integrovaným povolením. Ani existence případného

kolaudačního rozhodnutí či Provozního řádu zařízení nemůže žalobce této povinnosti zprostit.

Je jistě právem žalobce jakožto provozovatele předmětného zařízení rozhodnout, jaké

suroviny bude ve svém výrobním zařízení používat k výrobě finálních výrobků a zda místo

nich (při dodržení technologického postupu výroby) použije nebezpečné odpady, pokud tyto

pokračování 15 9A 242/2010

splňují požadavky stanovené pro vstupní suroviny. Skutečnost, že nebezpečné odpady splňují

takové požadavky a lze je využít k výrobě určitého výrobku, však neznamená, že nebezpečné

odpady tím ztrácí svojí povahu a přestávají být nebezpečným odpadem. Žalobce zároveň musí

počítat s tím, že předmětné zařízení se v důsledku takového materiálového užití nebezpečných

odpadů stává zařízením na využívání nebezpečného odpadu, a dosahuje-li jeho kapacita

hranice uvedené v bodu 5.1. přílohy č. 1 ZIP, pak se jedná (při splnění dalších definičních

znaků) o zařízení ve smyslu § 2 písm. a) ZIP, k jehož provozování je nutné předem získat

platné integrované povolení.

Žalobce již v průběhu řízení před správním orgánem I. stupně na svou obhajobu

uváděl, že předmětné zařízení je semimobilní a nikoli stacionární, a tudíž nespadá pod definici

zařízení zakotvenou v § 2 písm. a) ZIP. S touto jeho argumentací se dostatečně podrobně

vypořádal správní orgán I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, v němž konstatoval, že dle

doložené technické dokumentace se jedná o semimobilní technologickou linku pro výrobu

stavebních hmot. Předmětné zařízení bylo rozhodnutím KÚ MSK č.j ŽPZ/4301/04/Kd ze dne

3.6.2004 povoleno jako stavba středního zdroje znečišťování ovzduší pro stacionární

technologickou linku a následně rozhodnutím KÚ MSK č.j. ŽPZ/75/05/Kd ze dne 4.1.2005

byla tato stacionární technologická linka povolena do trvalého provozu. Správní orgán

I. stupně vyšel z toho, že při posuzování různých zařízení je nutné se zabývat jejich skutečnou

„mobilitou” tak, aby nedocházelo k úmyslnému označování některých zařízení za mobilní.

Dále uvedl, že cílem integrované prevence má být postihnout dopady na životní prostředí

z komplexu provozoven, ze souborů jednotek, které na sebe technicky navazují, což je

vymezováno tak, že bez vzájemných vazeb nemohou plnit své funkce (§ 1 a 2 ZIP).

Předmětné zařízení zahrnuje kromě vlastní technologické linky (rozdružovač, homogenizér,

šnekový podavač s násypkami, vynášecí dopravníkový pás, potrubní rozvody s příslušnými

armaturami a regulační řadou, elektrorozvody s ovládacím panelem) i manipulační plochu

a jímku povrchových vod. Z tohoto popisu zařízení je zřejmé, že toto zařízení nemůže být

schopno pohybu a samostatné funkce, aby přitom ještě zachovalo svou provozuschopnost.

Správní orgán I. stupně k tomu dodal, že zařízení je umístěno v areálu skládky ŽDB a.s„ kde

je dle doložené provozní evidence nepřetržitě provozováno od roku 2000. Z těchto závěrů

správního orgánu zřetelně vyplývá jeho nesouhlas s tvrzením žalobce, že dané zařízení nelze

považovat za stacionární (technickou jednotku).

Protože žalobce v odvolání neuvedl žádné nové argumenty, jimiž by výše zmíněné

závěry správního orgánu I. stupně zpochybnil, a pouze zopakoval své předchozí tvrzení, že

předmětné zařízení je semimobilní a nikoli stacionární, nebylo zapotřebí, aby žalovaný

v napadeném rozhodnutí znovu výslovně opakoval závěry správního orgánu I. stupně

o stacionárním „charakteru” předmětného zařízení. To, že se i s těmito závěry ztotožnil,

jednoznačně plyne ze skutečnosti, že napadeným rozhodnutím odvolání jako nedůvodné

zamítl a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. V závěru odůvodnění napadeného rozhodnutí

ostatně žalovaný výslovně konstatoval, že „.... rozhodnutí inspekce rovněž neodporuje

veřejnému zájmu, vychází ze stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního

řádu) a námitky odvolatele nezpochybnily ani jeho věcnou správnost.” Soud k tomu pro

úplnost dodává, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně tvoří dle ustálené judikatury

správních soudů jeden celek s rozhodnutím odvolacího orgánu, jímž bylo prvostupňové

rozhodnutí potvrzeno, což znamená, že závěry správního orgánu I. stupně, s nimiž se odvolací

orgán v rozhodnutí o odvolání ztotožnil, se nutně stávají též součástí argumentace odvolacího

orgánu.

pokračování

Klíčový závěr žalovaného, že předmětné zařízení je zařízením ve smyslu § 2 písm. a)

ZIP, které mohl žalobce podle § 16 odst. 2 téhož zákona provozovat pouze na základě

platného integrovaného povolení, je ze všech shora rozvedených důvodů v souladu se

zákonem. Protože žalobce předmětné zařízení provozoval bez platného integrovaného

povolení, dopustil se správního deliktu, za který byl inspekcí právem sankcionován.

Soud shledal neopodstatněnou též námitku, jejíž podstatou je tvrzení žalobce, že

sankce mu byla v souzené věci uložena až po uplynutí subjektivní lhůty, ve které dle § 38

odst. 4 ZIP zaniká odpovědnost právnické osoby za správní delikt. Je pravdou, že krajský úřad

podle § 33 písm. c) ZIP rozhoduje o správních deliktech podle § 37. Stejnou pravomocí je

ovšem podle § 34 písm. c) téhož zákona nadána také inspekce a podle § 35 písm. d) i krajské

hygienické stanice. Aby se předešlo pochybnostem o tom, který z těchto orgánů je příslušný

k rozhodování v konkrétní věci, obsahuje ZIP ustanovení § 38 odst. 5, podle něhož „správní

delikty podle tohoto zákona v prvním stupni projednává inspekce. Správní delikty podle § 37

odst. 1 až 3 projednává v prvním stupni též krajský úřad nebo krajská hygienická stanice,

přičemž příslušným orgánem k projednání správního deliktu je ten orgán, který zahájí řízení

jako první.“ Toto ustanovení žalobce zcela pominul.

V souzené věci bylo správní řízení o uložení pokuty za spáchání správního deliktu,

jehož se žalobce dopustil provozováním „výrobního zařízení Bohumín“ bez platného

integrovaného povolení, zahájeno inspekcí, o čemž svědčí její „Oznámení o zahájení

správního řízení ve věci uložení pokuty“ ze dne 23.3.2010 adresované žalobci. Příslušným

orgánem k projednání správního deliktu tedy byla v souladu s výše citovaným ustanovením

§ 38 odst. 5 ZIP právě (a pouze) inspekce, a počátek běhu subjektivní prekluzivní lhůty

zakotvené v § 38 odst. 4 ZIP tak lze vztahovat pouze k ní, resp. k tomu, kdy se inspekce

dozvěděla o správním deliktu žalobce. Jinak řečeno, to, zda a kdy se o daném správním

deliktu dozvěděl Krajský úřad Moravskoslezského kraje, je z hlediska běhu subjektivní

prekluzivní lhůty bezpředmětné, neboť tento správní orgán vůbec nebyl orgánem příslušným

k projednání správního deliktu.

Vzhledem k tomu, že předmětné zařízení je zařízením ve smyslu § 2 písm. a) ZIP,

které mohl žalobce podle § 16 odst. 2 téhož zákona provozovat pouze na základě platného

integrovaného povolení (k tomu viz výše), bylo zákonnou povinností (nikoliv pouze

fakultativní možností) žalobce požádat příslušný orgán o vydání integrovaného povolení,

a zahájit tak řízení o vydání integrovaného povolení ve smyslu § 3 a násl. ZIP. Této

povinnosti nemohlo žalobce zprostit jeho nesprávné přesvědčení, že dané zařízení nespadá do

působnosti ZIP, ani v žalobě zmiňované „konzultace“ dané problematiky na krajském úřadu.

Z uvedeného důvodu soud shledal nadbytečným provádění dokazování výslechem v žalobě

označených svědků Ing. T. a ing. J., kteří se měli za žalobce účastnit zmíněných konzultací na

krajském úřadu, neboť výpovědi těchto svědků by nemohly nijak ovlivnit závěr soudu o

existenci zákonem stanovené povinnosti žalobce požádat příslušný orgán o vydání

integrovaného povolení ve vztahu k předmětnému zařízení.

Soud na tomto místě uvádí, že žalobce v žalobě označil jako další důkazy rozhodnutí

správních orgánů obou stupňů, jakož i své odvolání. Správní spis týkající se předmětné věci,

obsahující mj. též originály těchto listin, je ze zákona podkladem, z něhož soud při

přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu vychází, a proto se jím

dokazování neprovádí. Při přezkoumání napadeného rozhodnutí soud nutně z obsahu

správního spisu vychází, neboť jeho povinností je mj. posoudit, zda skutkový stav, který vzal

správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, je se správním spisem v souladu a zda v něm

pokračování

má oporu ( ). V souzené věci bylo možné o žalobě rozhodnout na

základě důkazů provedených v průběhu správního řízení a zdokumentovaných ve správním

spise; provádění jakýchkoliv dalších důkazů proto soud shledal nadbytečným.

Soud nevešel ani na námitky, jimiž žalobce brojí proti nedostatečnému zdůvodnění

výše uložené pokuty. Žalobce sice v žalobě cituje určité pasáže z odůvodnění rozhodnutí

správního orgánu I. stupně, jež se týkají úvah, jimiž byla inspekce vedena při stanovení výše

pokuty, soud však nemohl přehlédnout, že se jedná pouze o méně podstatnou a do jisté míry

obecnou část odůvodnění. Tu podstatnější a obsahově také mnohem rozsáhlejší část

odůvodnění, ve které se inspekce podrobně vypořádala s jednotlivými hledisky, ke kterým

měla podle § 38 odst. 2 ZIP přihlédnout při určení výměry pokuty, žalobce z neznámého

důvodu v žalobě přešel bez povšimnutí, jako by ji ani nezaregistroval. Protože soud

nepovažuje za potřebné opakovat jednotlivé argumenty, jež inspekce zohlednila při určení

výše pokuty, odkazuje na tomto místě na stranu 11 až 13 rozhodnutí správního orgánu

I. stupně, kde jsou uvedeny naprosto konkrétní úvahy správního orgánu ohledně jednotlivých

kritérií rozhodných pro určení výměry pokuty (závažnost správního deliktu, způsob jeho

spáchání, vzniklé nebo hrozící škodlivé následky v oblasti životního prostředí nebo v oblasti

zdraví člověka, doba trvání protiprávního stavu). Soud považuje za podstatné, že tyto

konkrétní argumenty správního orgánu žalobce ničím nezpochybnil ani nevyvrátil. Jeho

žalobní námitky, jimiž správnímu orgánu toliko v obecné rovině vytýká nevypořádání kritérií

rozhodných pro stanovení výše pokuty přezkoumatelným způsobem, proto nemohou být

úspěšné.

Tvrzení žalobce, že se inspekce v odůvodnění rozhodnutí o uložení pokuty se

zákonnými hledisky uvedenými v § 38 odst. 2 ZIP vypořádala pouze tím, že tato hlediska

konstatovala, tedy naprosto neodpovídá skutečnosti. Inspekce v souzené věci přihlédla ke

konkrétním okolnostem daného případu, když mj. vzala v potaz značné množství odpadů (a to

včetně odpadů nebezpečných), využívaných v předmětném zařízení v kontrolovaném období,

či delší dobu (v trvání cca 23 měsíců), po kterou trval zjištěný protiprávní stav spočívající

v provozování předmětného zařízení bez platného integrovaného povolení.

Jak žalovaný správně poznamenal, konstatování inspekce, že v rámci správního řízení

nebylo prokázáno, že dalším provozem zařízení nebo jeho části nastalo nebo hrozilo závažné

poškození životního prostředí nebo značné materiální škody, je toliko zdůvodněním toho,

proč nebyl v dané věci ze strany inspekce uplatněn postup dle § 34 písm. b) ZIP, tj. proč

inspekce nenařídila žalobci omezení nebo zastavení provozu zařízení nebo jeho části.

Znakem skutkové podstaty správního deliktu, za který byl žalobce v projednávané věci

sankcionován, tj. správního deliktu uvedeného v § 37 odst. 2 ZIP, není faktické poškození

životního prostředí. Skutečnost, že správní orgán nezjistil, že v důsledku provozování

předmětného zařízení došlo ke vzniku škody na životním prostředí, proto žalobce nezbavuje

odpovědnosti za spáchání tohoto správního deliktu. Vzniklé nebo hrozící škodlivé následky

v oblasti životního prostředí nebo v oblasti zdraví člověka jsou však jedním z kritérií, k nimž

byla inspekce povinna přihlížet při stanovení výše pokuty. Jak již soud shora konstatoval, tuto

povinnost inspekce řádně splnila. V rámci vypořádání zmíněného kritéria přiléhavě poukázala

na to, že již samotný fakt provozování zařízení bez platného integrovaného povolení vyvolává

nebezpečí vzniku škodlivého následku, tedy možnost ohrožení životního prostředí.

Skutečnost, že v předmětném zařízení docházelo k nakládání s nebezpečnými odpady

v množství větším než 10 t denně, samozřejmě znamená potenciální ohrožení kvality

podzemních vod, životního prostředí a zdraví lidí. Inspekce vzala v úvahu z podkladů zjištěné

[OBRÁZEK]pokračování 18 9A 242/2010

skutečné množství nebezpečných odpadů, které bylo v předmětném zařízení v kontrolovaném

období využito při výrobě stavebních hmot, a toto množství právem označila za velmi

významné. Tyto závěry inspekce, jimž následně přisvědčil i žalovaný v napadeném

rozhodnutí, prokazují nedůvodnost tvrzení žalobce, že za celý čas provozu předmětného

zařízení nikdy nedošlo ani k potencionálnímu ohrožení životního prostředí.

K námitce poukazující na zjevný nepoměr mezi výší pokut uložených žalobci a výší

pokut uložených inspekcí v roce 2010 subjektům, obsažené v podání žalobce ze dne 2.5.2011,

ani k ničím nedoložené domněnce žalobce, že se stal „objektem určeným k likvidaci v rámci

konkurenčního boje za vydatné pomoci správního orgánu“, soud při posouzení zákonnosti

napadeného rozhodnutí nepřihlížel, neboť tyto námitky nebyly uplatněny v zákonem

stanovené lhůtě pro rozšíření žaloby ( ). Pokud by soud postupoval opačně,

tedy pokud by překročil rozsah včas uplatněných žalobních námitek, jednal by v rozporu

s ustanoveními a věta třetí , které mu ukládají přezkoumat

napadené rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů uplatněných v zákonem stanovené lhůtě.

Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle ust. zamítl. Za

splnění podmínek zakotvených v ust. soud o věci samé rozhodl bez nařízení

jednání (žalobce ani žalovaný nevyjádřili do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj

nesouhlas s takovým projednáním věci).

Protože žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné účelně vynaložené

náklady v řízení nevznikly, soud ve druhém výroku rozsudku v souladu s

rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou

týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou

vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské

náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní

soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103

odst. 1 a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat

označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu

a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo

rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být

stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho

zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,

vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů

vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační

stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro

zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu

lze získat na jeho internetových stránkách www.nssoud.cz.

V Praze dne 29. září 2014

JUDr. Ivanka Havlíková v. r.

předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Lucie Horáková