Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

59 A 99/2013 - 73

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátu složeném

z předsedkyně Mgr. Lucie Trejbalové a soudců Mgr. Karolíny Tylové, LL.M. a JUDr. Pavla

Vacka v právní věci žalobce Ing. J.M., bytem XX, zastoupeného Mgr. Ondřejem Duškem,

advokátem se sídlem AK PETERKA & PARTNERS v.o.s., Karlovo náměstí 671/24, 110 00

Praha 1, proti žalovanému Krajskému úřadu Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a,

461 80 Liberec 2, za účasti osoby zúčastněné na řízení M.D., se sídlem XX, zastoupeného

JUDr. Oldřichem Filipem, advokátem se sídlem Jiráskova 613, 470 01 Česká Lípa, o žalobě

proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2013, č. j. .,

t a k t o :

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 6. 9. 2013,

č. j. ., se zrušuje pro nezákonnost a věc se vrací

žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 15 342 Kč,

k rukám jeho zástupce Mgr. Ondřeje Duška, advokáta se sídlem AK PETERKA

& PARTNERS v.o.s., Karlovo náměstí 671/24, 110 00 Praha 1, ve lhůtě 15 dnů od

právní moci tohoto rozsudku.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal přezkumu shora

specifikovaného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno

rozhodnutí Městského úřadu Doksy, odboru stavební úřad a životní prostředí (dále jen

,,stavební úřad“), ze dne 31. 5. 2013, č. j. MUDO/2942/213. Tímto prvostupňovým

rozhodnutím byla zamítnuta žalobcova žádost o změnu užívání dočasné stavby prodejního

stánku na pozemku p. č. XX ve S.S., k. ú. D u M.J., jež je ve vlastnictví M.D., osoby

zúčastněné na řízení.

[OBRÁZEK]Pokračování

Žalobce namítal, že MD. uplatnilo námitky v rozporu se zásadou koncentrace řízení,

neboť změnu stanoviska neuplatnilo ve lhůtě do 20. 9. 2012, do kdy bylo za tímto účelem

řízení přerušeno. Žalobce k žádosti doložil nájemní smlouvu k předmětnému pozemku č.

11/02 ze dne 16. 8. 2002 na dobu určitou od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2011 a její dodatek, kterým

byla doba nájmu změněna na dobu neurčitou od 1. 1. 2012. Zároveň doložil usnesení Rady

M.D. č. R XX ze dne 18. 6. 2012, kterým mu M.D. dalo souhlas

se zápisem stánku do katastru nemovitostí na předmětném pozemku. Město Doksy uplatnilo

změnu stanoviska teprve v odvolání proti kladnému povolení změny rozhodnutím stavebního

úřadu ze dne 18. 10. 2012. Pokud žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 1. 2013 původně vydané

rozhodnutí o povolení změny užívání stavby zrušil z důvodu nesouhlasu M.D. vyjádřeného až

v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, postupoval v rozporu s § 82 odst. 4 zákona č.

, . Námitky žalobce v tomto směru pak žalovaný v napadeném

rozhodnutí neměl odmítnout s tím, že jsou bezpředmětné, neboť se netýkají napadeného

rozhodnutí žalovaného, ale rozhodnutí předchozího. Žalobce v souvislosti s tímto postupem

žalovaného namítal porušení základní zásady správního řízení dle , podle

které mají osoby při uplatňování svých procesních práv rovné postavení. Rovněž byl porušen

d a d,

neboť v řízení nebyla zaručena rovnost ochrany vlastnického práva a rovnost účastníků

v řízení.

Dále žalobce vznesl výhrady proti požadavku, aby v řízení předložil y prokazující

vlastnické nebo jiné právo k pozemku, na kterém jeho prodejní stánek stojí. Ve věci nelze

aplikovat , o územním plánování a stavebním řádu (stavební

zákon), na který odkazoval žalovaný. Podle § 127 stavebního zákona je žadatel povinen

připojit doklad o vlastnickém právu ke stavbě, jíž se změna užívání týká, nikoliv k pozemku.

Takový požadavek nelze dovodit ani z prováděcí , ani přílohy

č. 6, části B. Pouze pokud je změna užívání stavby podmíněna změnou dokončené stavby,

která požaduje ohlášení nebo povolení, postupuje se dle § 105 až § 117 stavebního zákona.

K takovému případu u stavby stánku nedošlo, proto povolení změny v užívání stavby na

cizím pozemku, není-li spojeno se změnou stavby, není podmíněno souhlasem vlastníka

pozemku. Na podporu svého stanoviska se žalobce dovolával rozsudku Nejvyššího správního

soudu sp. zn. .

Nakonec žalobce namítal vadu řízení spočívající v tom, že žalovaný nevyhověl jeho

návrhu na přerušení řízení dle § 64 odst. 1 písm. c), § 64 odst. 2 ve spojení s § 57 odst. 2

. Uvedl, že předmětnou stavbu stánku užíval 22 let, aniž by si byl vědom toho,

že stavba je dočasná. Nájemní smlouva byla platná i v době vydání prvostupňového

rozhodnutí ze dne 31. 5. 2013, neboť byla ukončena teprve uplynutím 6 měsíční výpovědní

doby. Proto podal žalobce dne 3. 6. 2013 u Okresního soudu v České Lípě žalobu na zřízení

věcného břemene k předmětnému pozemku. Může dojít k situaci, kdy bude

v občanskoprávním řízení rozhodnuto, že žalobce je oprávněn pozemek užívat a mít na něm

umístěnu předmětnou stavbu. Žalovaný nepřípustně předjímal rozhodnutí soudu

v občanskoprávním řízení a vycházel z toho, že žalobce žádné právo k pozemku nemá.

Nepřerušením řízení byla opět porušena zásada rovnosti účastníků řízení, kdy v případě

druhého účastníka Města Doksy bylo řízení k doložení jeho stanoviska k žádosti přerušeno

a ačkoli Město Doksy nesdělilo svoje stanovisko ve stanovené lhůtě, bylo k němu následně

přihlédnuto.

Pokračování

Z uvedených důvodů se žalobce domáhal zrušení nejen rozhodnutí žalovaného,

ale také prvostupňového rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 31. 5. 2013, jakož i předchozího

rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2013, a požadoval nahradit náklady řízení.

V písemném vyjádření k žalobě žalovaný setrval na svém právním názoru, že stavební

úřad postupoval v souladu se zákonem, pokud žalobce vyzval k doplnění žádosti o doložení

soukromoprávního titulu, který ho opravňuje k užívání předmětného pozemku ve vlastnictví

M.D.. Žalobce pro ponechání stánku na pozemku vlastníka M.D. soukromoprávní titul

nedoložil, tím neprokázal aktivní legitimaci k podání žádosti, spočívající v požadavku změny

v trvání stavby z dočasné na trvalou. Žádosti nebylo z důvodu absence soukromoprávního

titulu k předmětnému pozemku pod stavbou možno vyhovět. Zamítnutí žádosti je logickým

důsledkem absence souhlasu vlastníka pozemku s dalším setrváním předmětné stavby na jeho

pozemku. Jakékoli jiné tvrzení žalobce nemá oporu v § 127 stavebního zákona, kdy změna

v užívání z dočasné stavby na stavbu trvalou, umístěnou na cizím pozemku, pokud uplyne její

dočasnost, je možná pouze s přivolením vlastníka pozemku, které však žalobce v daném

případě nesehnal. Podotknul, že nemůže řešit nájemní vztah mezi žalobcem a M.D. a jakkoli

ho hodnotit. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby a potvrzení žalobou napadeného

rozhodnutí.

Žalobce reagoval replikou, v níž zdůraznil, že v případě žádosti o změnu užívání

stavby, která neznamená změnu samotné stavby, stanoví stavební zákon pouze prokázání

vlastnického práva ke stavbě, nikoliv k pozemku. Tomuto požadavku nakonec žalobce

vyhověl, když prokázal právo pozemek užívat dle nájemní smlouvy na dobu neurčitou.

Teprve následně změnilo M.D. svoje stanovisko a nájemní smlouvu vypovědělo a svůj

nesouhlas vyjádřilo až v odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu o povolení změny

užívání stavy, i když tak mohlo učinit již dříve. Tento postup znamená rozpor s § 82 odst. 4

.

Ze spisu předloženého žalovaným soud ověřil, že žalobce se po malé privatizaci v roce

1991 stal vlastníkem prodejního stánku umístěného na pozemku p. č. 2515 ve vlastnictví

města Doksy.

Není sporu o tom, že stavba byla krátce před privatizací dodatečně povolena jako

dočasná na 2 roky rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 15. 5. 1991, č. j. Výst.1246/91,

a její užívání bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím ze dne 20. 5. 1991, č. j. Výst.1307/91,

rovněž s tím, že doba trvání stavby je 2 roky, tj. do 21. 5. 1993. Po tomto datu nebylo

stavebním úřadem zahájeno stavební řízení o odstranění stavby, u níž uplynula stanovená

doba jejího trvání.

Dne 18. 7. 2012 žalobce oznámil změnu v užívání stavby. Sdělením ze dne 31. 7. 2012

mu bylo stavebním úřadem oznámeno, že dle § 127 odst. 3 stavebního zákona se pro změnu

v užívání dočasné stavby vyžaduje povolení, neboť se změna užívání dotýká práv třetích

osob. Písemností ze dne 31. 7. 2012 bylo oznámeno zahájení řízení k žádosti žalobce vedené

podle § 127 stavebního zákona s tím, že účastníci mohou svoje návrhy uplatnit nejpozději při

ústním jednání. To se konalo dne 30. 8. 2012, žalobce při něm zdůraznil, že má s vlastníkem

pozemku uzavřenou nájemní smlouvu na dobu neurčitou a disponuje jeho souhlasem k zápisu

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]Pokračování

předmětné stavby do katastru nemovitostí. M.D. stanovisko nesdělilo, přislíbilo

tak učinit do 20. 9. 2012, do této doby bylo řízení přerušeno.

Protože M.D. ani do 20. 9. 2012 svoje stanovisko nesdělilo, vydal stavební úřad

rozhodnutí ze dne 18. 10. 2012, č. j. MUDO/5870/2012, jímž změnu užívání dočasné stavby

prodejního stánku na stavbu trvalou povolil.

S ohledem na to, že proti tomuto rozhodnutí podalo Město Doksy odvolání, ve kterém

odkázalo na usnesení rady č. R XX ze dne 29. 10. 2012 o zrušení předchozího kladného

stanoviska a vyjádřilo nesouhlas se zápisem stánku do katastru nemovitostí, rovněž

s odkazem na usnesení rady č. R XX ze dne 13. 9. 2012, kterým byl dán souhlas s revitalizací

pobřeží ve S.S., a dne 27. 11. 2012 vypovědělo žalobci nájemní smlouvu k pozemku, vydal

žalovaný dne 22. 1. 2013 rozhodnutí pod č. j. .,

jímž rozhodnutí stavebního úřadu o povolení změny užívání stavby dočasné na trvalou zrušil

a věc vrátil stavebnímu úřadu k novému projednání, kdy ho zavázal, aby od žalobce jako

žadatele o změnu užívání stavby vyžádal doložení vlastnického práva nebo práva založeného

smlouvou k pozemku jako jednoho ze základních dokladů stanovených stavebním zákonem.

Žalovaný v odůvodnění zmíněného rozhodnutí odkázal na vypovězení nájemní smlouvy ze

dne 27. 11. 2012 s tím, že žalobce již nedisponuje podkladem, který by mu umožňoval žádat

o změnu užívání stavby, spočívající ve změně stavby z dočasné na trvalou, a stavebnímu

úřadu uložil, aby žalobce vyzval k doložení takového titulu.

V dalším řízení stavební úřad tomuto požadavku žalovaného vyhověl a výzvou ze dne

5. 2. 2013 žalobce vyzval k doložení dokladu o vlastnickém právu k pozemku nebo platné

nájemní smlouvy. Protože žalobce uloženému požadavku nevyhověl, a to ani v prodloužené

lhůtě, stavební úřad rozhodnutím ze dne 21. 5. 2013, č. j. MUDO/2942/2013, žalobcovu

žádost o změnu užívání dočasné stavby stánku na trvalou zamítnul s odůvodněním, že žalobce

nedoložil vlastnické právo k pozemku pod stavbou nebo platnou nájemní smlouvu uzavřenou

s vlastníkem pozemku. Zdůraznil, že M.D. ve vyjádření ze dne 27. 5. 2013 zopakovalo

nesouhlas s uzavřením nájemní smlouvy na užívání předmětné části pozemku. V odvolání

proti tomuto prvostupňovému rozhodnutí žalobce uplatnil shodné argumenty jako v žalobě.

Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 6. 9. 2013, č. j. .,

bylo žalobcovo odvolání zamítnuto a zamítavé rozhodnutí stavebního úřadu ze dne

31. 5. 2013 potvrzeno. Žalovaný konstatoval, že nesouhlasné stanovisko vlastníka pozemku

se změnou stavby je překážkou bránící vyhovět žádosti žalobce a povinností stavebního úřadu

bylo žádost o povolení změny v užívání stavby zamítnout, a to pro nesplnění doložení

jednoho ze základních dokladů stanovených § 110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, tedy

dokladu prokazující vlastnické právo k pozemku pod stavbou stánku či platné nájemní

smlouvy nebo právo odpovídající věcnému břemeni k pozemku. S výtkou proti opožděnému

uplatnění námitek Města Doksy jako vlastníka pozemku proti kladnému rozhodnutí ve věci se

žalovaný vypořádal tak, že námitku označil za bezpředmětnou, neboť se netýká odvoláním

napadeného rozhodnutí, ale jeho předchozího rozhodnutí ze dne 18. 10. 2012. Žalovaný

zdůraznil, že ke dni vydání jeho rozhodnutí nemá žalobce žádné právo k umístění, popřípadě

ponechání stánku na pozemku. Informaci o podané žalobě na zřízení věcného břemene

žalovaný neshledal jako podstatnou ve vztahu k předmětu řízení, neboť věcné břemeno

nevzniká pouhým podáním žaloby, proto nebyly naplněny důvody pro přerušení řízení

Pokračování

o odvolání. Důvodem k přerušení řízení nemůže být podle žalovaného ani případná úspěšnost

žaloby, protože i v takovém případě by pravomocné rozhodnutí o zamítnutí žádosti nebylo

překážkou k získání potřebného oprávnění k ponechání stánku na místě, které je řešitelné

podáním opětovné žádosti o změnu v užívání. Závěrem žalovaný uvedl, že nemohl

odhlédnout od skutečnosti, jaký význam na ochranu vlastnictví poskytují současné právní

předpisy a musel zohlednit vůli vlastníka pozemku a skutečnost, že ke dni vydání rozhodnutí

o odvolání nemá žalobce k pozemku žádná práva.

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jeho vydání

předcházející v řízení dle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního ,

, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), v rozsahu

a v mezích uplatněných žalobních bodů v souladu s , vycházeje přitom ze

skutkového i právního stavu v době rozhodování správního orgánu podle ,

a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Podstatou sporu je otázka, zda v řízení vedeném podle § 126 a § 127 stavebního

zákona, ve znění do 31. 12. 2012, o změně užívání stavby spočívající ve změně doby užívání

stavby z dočasné na trvalou na cizím pozemku, musí vlastník stavby doložit rovněž souhlas

vlastníka pozemku pod stavbou, resp. soukromoprávní titul svědčící o vlastnickém či jiném

věcném právu k pozemku či platnou nájemní smlouvu.

Podle § 126 odst. 1 stavebního zákona stavbu lze užívat jen k účelu vymezenému

zejména v kolaudačním rozhodnutí, v ohlášení stavby, ve veřejnoprávní smlouvě, v certifikátu

autorizovaného inspektora, ve stavebním povolení, v oznámení o užívání stavby

nebo v kolaudačním souhlasu.

Podle odst. 2 uvedeného ustanovení změna v účelu užívání stavby, v jejím provozním

zařízení, ve způsobu výroby nebo v jejím podstatném rozšíření a změna v činnosti, jejíž účinky

by mohly ohrozit život a veřejné zdraví, život a zdraví zvířat, bezpečnost nebo životní

prostředí, je přípustná jen na základě písemného souhlasu stavebního úřadu, přičemž podle

odst. 3 změna v užívání stavby musí být v souladu se záměry územního plánování, s veřejnými

zájmy chráněnými tímto zákonem a se zvláštními právními předpisy.

Ustanovení § 127 odst. 3 stavebního zákona stanoví okruh případů, kdy změna užívání

stavby podléhá rozhodnutí stavebního úřadu. Náležitosti obsahu rozhodnutí o změně v užívání

stavby, jakož i oznámení a souhlasu stanoví prováděcí předpis (odst. 4 uvedeného

ustanovení).

Ačkoli nebyla změna v době užívání stavby (ať již spočívající v době prodloužení

doby užívání či změně stavby z dočasné na trvalou) výslovně uvedena v § 126 odst. 2

stavebního zákona, jež hovoří o změně v účelu užívání stavby, v jejím provozním zařízení,

ve způsobu výroby nebo v jejím podstatném rozšíření a změně v činnosti, je zřejmé,

že také ke změně doby trvání stavby bude stavební úřad vydávat souhlas, resp. rozhodovat dle

ustanovení upravujících postupy při změně užívání stavby. Na podporu tohoto závěru lze

odkázat na § 129 odst. 5 stavebního zákona, podle něhož se na řízení o žádosti vlastníka

stavby o prodloužení doby trvání stavby nebo o změnu v jejím užívání, podané v řízení

[OBRÁZEK]Pokračování

o odstranění stavby dočasné, u které uplynula doba jejího trvání, přiměřeně vztahuje

ustanovení § 127.

Podle § 127 odst. 1 stavebního zákona stavební úřad vydá souhlas se změnou v užívání

stavby na základě oznámení osoby, která má ke stavbě vlastnické právo nebo prokáže právo

změnit užívání stavby. Oznámení obsahuje popis a odůvodnění zamýšlené změny, její rozsah

a důsledky. K oznámení se připojí doklad o vlastnickém právu ke stavbě, pokud stavební úřad

nemůže existenci takového práva ověřit v katastru nemovitostí, popřípadě souhlas vlastníka

stavby se změnou v užívání, a závazná stanoviska dotčených orgánů vyžadovaná zvláštními

právními předpisy.

Citované ustanovení ukládá oznamovateli změny užívání stavby k oznámení doložit

pouze doklad o vlastnickém právu ke stavbě, popřípadě souhlas vlastníka stavby. Tomu

koresponduje i část B přílohy č. 6 prováděcí , jež mezi přílohy

oznámení změny užívání stavby nestanoví doklad o vlastnickém či o jiném věcném právu

k pozemku, případně platnou nájemní smlouvu k pozemku pod stavbou. Ani § 127 odst. 3

stavebního zákona neukládá stavebnímu úřadu výslovně, aby si pro rozhodování o určité

změně užívání stavby vyžádal souhlas vlastníka pozemku pod stavbou, jíž se změna týká,

jak mu to ukládá § 110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona pro případ stavebního řízení.

Rovněž dle § 126 odst. 3 stavebního zákona, jež stanoví zákonná kritéria pro posouzení

změny v užívání stavby, není stavební úřad povolán k řešení soukromoprávních vztahů

účastníků řízení.

Zákon nestanoví, že se na řízení o změně užívání stavby, s výjimkou případu,

kdy je změna v užívání stavby podmíněna změnou stavby, přiměřeně užijí ustanovení

upravující povolování staveb, včetně § 110 odst. 2 písm. b) stavebního zákona. V souladu

s § 126 odst. 4 stavebního zákona se podle § 105 až 117 stavebního řádu postupuje pouze,

pokud je změna v užívání stavby podmíněna změnou dokončené stavby, která vyžaduje

ohlášení nebo stavební povolení. Soud má za to, že zákon kromě výslovně definovaného

případu změny v užívání stavby spojené se změnou stavby, požadavek doložení souhlasu

vlastníka pozemku pro řízení o změně v užívání stavby nestanoví. Nad zákonem vymezený

rámec nelze tyto požadavky rozšiřovat a po oznamovateli změny v užívání stavby,

ať už spočívá v čemkoli, požadovat také doložení souhlasu vlastníka pozemku,

resp. soukromoprávní titul ve smyslu § 110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona.

Ačkoli se žalobcem zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6.

2009, č. j. -140, publ. ve Sb. NSS 1990/2010, a jeho závěr o tom, že „povolení

změny v užívání stavby na cizím pozemku, není-li spojeno se změnou stavby, nemůže být

podmíněno souhlasem vlastníka pozemku“, vztahuje k § 85 odst. 1 stavebního zákona z roku

1976, postuláty v něm vyslovené, týkající se jednak rovnocennosti všech forem vlastnictví,

tedy rovnost vlastnictví pozemků a vlastnictví staveb, jednak ústavních mantinelů výkonu

státní moci, jichž se žalobce dovolával, je nutno aplikovat i při výkladu ustanovení § 126

a § 127 stavebního zákona ve znění do 31. 12. 2012, upravujících změnu v užívání stavby.

Institut změny v užívání stavby, ať již změna v užívání spočívá v čemkoli, tj. i v době

užívání stavby, když zákonodárce jednotlivé typy změn v užívání stavby (s výjimkou změny

podmíněné změnou stavby), nerozlišuje, má stavebnímu úřadu sloužit k posouzení dalšího

[OBRÁZEK]Pokračování

užívání stavby ze „stavebních“ hledisek dle § 126 odst. 3 stavebního zákona, nikoliv

k posouzení osudu stavby z hledisek soukromoprávních, včetně posouzení, zda se již jedná

o stavbu neoprávněnou. Uspořádání, resp. vypořádání vztahů mezi vlastníkem pozemku

a vlastníkem stavby na něm stojící je zásadně věcí civilního soudnictví (§ 135c obč. zák.,

§§ 1085, 1086 o. z.). Jak případně uvádí žalobce, v civilním řízení může dojít k tomu, že bude

rozhodnuto v jeho prospěch, ať již o zřízení přístupu k prodejnímu stánku na pozemku M.D.,

případně dojde k vypořádání vztahů mezi žalobcem a M.D. jiným způsobem, a není tak na

místě, aby stavební úřad při rozhodování o změně v užívání již stojící stavby prodejního

stánku tyto soukromoprávní otázky řešil a podmiňoval kladné rozhodnutí prokázáním

soukromoprávního titulu k pozemku.

Z uvedeného vyplývá, že žalovaný postupoval v rozporu s § 127 stavebního zákona,

pokud vyhovění žádosti žalobce o změnu v užívání stavby jeho prodejního stánku z dočasné

na trvalou podmínil předložením dokladů ve smyslu § 110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona.

Vzhledem k tomu, že žalobní námitku, jež byla podstatou sporu, shledal soud

důvodnou, nebylo na místě, aby se věcně zabýval případnými procesními vadami, kterých se

podle žalobce žalovaný při vyžádání dokladů ve smyslu § 110 odst. 2 písm. a) stavebního

zákona dopustil. Zda žalovaný neměl ke změně stanoviska M.D. přihlížet z důvodu

koncentrace řízení ve smyslu či zda měl řízení následně přerušit,

by totiž bylo rozhodné jen pro případ zákonného požadavku prokázat soukromoprávní titul

vedle stavby též k pozemku.

Soud z uvedených důvodů napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro nezákonnost

podle a věc vrátil žalovanému v intencích k dalšímu

řízení, v němž bude žalovaný vysloveným názorem soudu vázán v souladu s § 78 odst. 5

O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval podle věta prvá , podle

kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před

soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byl

úspěšný žalobce, soud mu proto proti žalovanému přiznal právo na náhradu nákladů řízení.

Náklady řízení před soudem jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši

3 000 Kč za žalobu dle Sazebníku soudních poplatků. Dále jsou náklady řízení tvořeny

odměnou advokáta za 3 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d), vyhlášky

č. , (advokátního tarifu), a to za převzetí a přípravu zastoupení a podání žaloby

a repliky dle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, tedy ve výši 3 x 3 100 Kč; dále

náhradou hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 3 x 300 Kč;

a odpovídající částkou DPH, celkem tedy ve výši 15 342 Kč. S ohledem na to, že žalobce

nepředložil důkazy ohledně porady s právním zástupcem nad rozsah převzetí a přípravy

zastoupení, soud nepočítal s dalším úkonem právní služby a odpovídajícími hotovými výdaji.

Náklady soudního řízení správního soud uložil žalovanému nahradit žalobci k rukám jeho

právního zástupce ve stanovené výši ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Náhradu nákladů zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč za návrh na

přiznání odkladného účinku žalobě soud úspěšnému žalobci nepřiznal z důvodů zvláštního

[OBRÁZEK]Pokračování

zřetele hodných ve smyslu (shodně např. rozsudek Nejvyššího správního

soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. -35), neboť tento návrh byl jako nedůvodný

zamítnut pro neunesení břemene tvrzení ze strany žalobce.

O nákladech řízení osoby zúčastněné na řízení bylo rozhodnuto v souladu § 60 odst. 5

, podle něhož osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí

vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, přičemž z důvodů zvláštního

zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení.

Protože osoba zúčastněná na řízení náhradu nákladů řízení nežádala, a soud jí ostatně neuložil

v řízení žádné povinnosti, a neshledal ani žádné důvody zvláštního zřetele hodné, vyslovil,

že osoba na řízení zúčastněná nemá na náhradu nákladů řízení právo.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode

dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních

u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno.

O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým

označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení

rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek,

je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty

k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1

a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení

rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej

stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to

neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná

nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle

zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud.

Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího

správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách:

www.nssoud.cz.

V Liberci dne 25. srpna 2014.

Mgr. Lucie Trejbalová,

předsedkyně senátu