Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 Azs 117/2014 - 93

[24] Z uvedených judikátů vyplývá, že aby bylo možno určitou skupinu osob vnímat jako sociální skupinu v azylově relevantním smyslu, je třeba, aby motivujícím důvodem pronásledování byla právě příslušnost k této skupině. Nejvyšší správní soud zde nechce zpochybňovat, že určité vrstvy podnikatelů v Ruské federaci jsou vystaveny nátlaku ze strany organizovaného zločinu, včetně fyzického násilí. Jedinou motivací takového chování je však materiální obohacení těchto zločineckých struktur. Podnikatelé zde tedy nejsou pronásledování pro svou příslušnost k uvedenému stavu, nýbrž proto, že potenciálně mohou disponovat hmotnými statky, o které je tyto struktury hodlají připravit. V daném případě proto nelze hovořit o sociální skupině podnikatelů ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť nejsou pronásledováni z důvodu příslušnosti k tomuto stavu. Závěr žalovaného, jakož i soudu, že stěžovatel nemá odůvodněný strach z pronásledování z azylově relevantních důvodů je tudíž zcela správný. Tvrzením stěžovatele, že u něj neexistovala efektivní obrana, se již zdejší soud podrobně nezabýval, protože neshledal, že by stěžovatel byl pronásledován z některého z důvodů dle § 12 písm. b) zákona o azylu.

[25] Zdejší soud neshledal důvodnou ani námitku pronásledování pro náboženské vyznání. Stěžovatel uvedl, že je židovského původu a musel si změnit příjmení (J. na O.), avšak hlásil se k pravoslavnému vyznání. V průběhu správního řízení navíc tvrdil, že chodil do muslimských restaurací, a právě tam si ho mohla vyhlédnout skupina osob kavkazského původu. Ze stěžovatelových tvrzení vyplývá, že si ho tato skupina vyhlédla spíše pro jeho movitost, než pro jeho židovský původ (příjmení). Z informací ze správního spisu ani neplyne, že by Židé (osoby židovského původu) v Rusku měli být vystaveni pronásledování kvůli svému nábožensko - etnickému původu. K námitce o poměrech v Dagestánu, tj. i vlivu extrémních islamistů lze uvést, že tato tvrzení nemají oporu ve správním spisu. Navíc lze dodat, že je nepravděpodobné, že by ruský občan pravoslavného vyznání byl z těchto důvodů v Dagestánu pronásledován. I když se jedná o většinově muslimský region, tak zde platí zákony a právní řád Ruské federace, a proto právě ruské federální bezpečnostní složky a justiční orgány mají určující vliv.

[26] Pokud stěžovatel tvrdí, že mu měl být udělen humanitární azyl ve smyslu § 14 zákona o azylu s ohledem na jeho dlouhodobý vztah k České republice, je třeba zdůraznit, že humanitární azyl dle § 14 zákona o azylu je specifickou formou mezinárodní ochrany. Správní orgán může touto formou zareagovat na specifické případy, např. osob zvláště těžce postižených či nemocných, osob přicházejících z oblastí postižených humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory. O žádnou takovou ani obdobnou situaci se však v případě stěžovatele zjevně nejedná. Zdejší soud má za to, že „azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry“ (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. – 48). Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že se zabýval stěžovatelovou rodinnou, sociální a ekonomickou situací, přihlédl k jeho věku a zdravotnímu stavu a dospěl k závěru, že v jeho případě nejsou důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu. Městský soud v této souvislosti žádné pochybení neshledal. S ohledem na výše citované důvody pro udělení humanitárního azylu je tato námitka nedůvodná.

[27] Nejvyšší správní soud dále posuzoval tvrzení ve vztahu k doplňkové ochraně ve smyslu § 14a zákona o azylu. Stěžovatel je totiž přesvědčen, že bude v Ruské federaci vystaven mučení a nelidskému zacházení. Zdejší soud nijak nebagatelizuje porušování principů spravedlivého (řádného) procesu, k nimž v některých případech dochází v Ruské federaci. Podstatné je, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu, ať už v průběhu soudního řízení anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se soudním řízením, může dojít právě v dané věci. Pokud stěžovatel poukazuje na řadu případů osob, které byly v Ruské federaci ze strany státní moci vystaveny mučení či nelidskému zacházení, Nejvyšší správní soud k tomu konstatuje, že z tvrzení stěžovatele nevyplývají konkrétní indicie nasvědčující, že by tomu tak mělo být i v jeho případě. I když je zdejší soud z celé řady řízení podrobně obeznámen se zprávami o nevyhovujících poměrech v ruských věznicích a o jednotlivých závažných případech porušování základních lidských práv a krutého zacházení s vězněnými osobami na území Ruské federace [viz např. i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kalašnikov proti Rusku (Application no. 47095/99)], je potřeba uvést, že excesy, k nimž příležitostně dochází a jež jsou mezinárodní veřejností oprávněně kritizovány, nemají ráz praxe schvalované či tolerované oficiální veřejnou mocí Ruska, nýbrž jsou ruskými orgány vnímány jako nežádoucí a jako takové potírány. Nejvyšší správní soud nepovažuje za objektivní ani vyhroceně emotivní vylíčení poměrů v autonomní republice Dagestánu, k níž se stěžovatel v kasační stížnosti uchyluje. Je třeba opětovně zdůraznit, že Rusko je členským státem OSN a Rady Evropy a signatářem úmluv, týkajících se ochrany lidských práv. Lze tedy očekávat určitý standard těchto práv. Rusko se v praxi podrobuje řízením a kontrolním mechanismům, jež mezinárodní smlouvy upravují, včetně řízení před Evropským soudem pro lidská práva. Podobně se v této otázce ve vztahu k osobě stěžovatele vyjádřil i Ústavní soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. ).

[28] Kasační soud nepovažoval za nutné provést obsáhlé množství důkazů, jež stěžovatel navrhoval. Selektivně vybrané podklady o situaci v Ruské federaci nemají žádnou spojitost s jeho osobou. Tyto podklady nejsou způsobilé prokázat, proč nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu hrozí právě stěžovateli, nýbrž pouze upozorňují na obecně známou situaci v Rusku, jež je dostatečně podrobně popsána ve správním spisu, popř. v judikatuře ESLP.

[29] Závěrem se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou, že nebylo přihlédnuto k některým důkazům pro jejich cizojazyčnost (např. v angličtině vyhotovená zpráva Výboru proti mučení ohledně Kavkazského území, justice a vězeňství), v této souvislosti bylo poukázáno na rozsudek zdejšího soudu sp. zn. . Nejvyšší správní soud uvedl, že „§ 22 odst. 1 zákona o azylu nezakazuje použít v řízení i jiného jazyka, než je jazyk řízení, pokud by to mělo přispět ke spolehlivému zjištění stavu věci. Volba jazyka řízení automaticky nevylučuje možnost prokázat svá tvrzení v jiném jazyce než je zvolený jazyk příp. český jazyk“. Oprávnění žadatele o azyl prokazovat svá tvrzení i v jiném, než zvoleném jazyce příp. českém jazyce, nezakládá samo o sobě povinnost správního orgánu přihlédnout ke všem takto doloženým podkladům. Správní orgán k těmto tvrzením nepřihlédne a priori vždy, ale pouze pokud by tato tvrzení a důkazní prostředky mohly přispět ke spolehlivému zjištění stavu věci. Žalovaný např. přihlédne ke specifickým lokálním informacím z určité oblasti, které nebude mít k dispozici z jiných zdrojů, avšak není povinen opatřovat překladem oficiální zprávu určitého orgánu (např. v angličtině) a zabývat se jí jako důkazem, pokud sám vychází při zjišťování konkrétní situace v dané oblasti z obdobných podkladů.

[30] V právě projednávaném případě je proto v návaznosti na výše uvedené nutné korigovat kategorický závěr městského soudu, dle kterého bylo-li dohodnuto, že písemnosti budou předkládány buď v jazyce českém, nebo ruském, musel si být stěžovatel vědom, že překlad písemností doložených v jiném jazyce nebude pořizován.

[31] Stěžovatel doložil v angličtině vyhotovenou zprávu Výboru proti mučení ohledně Kavkazského území, justice a vězeňství, zprávy Amnesty International o Ruské federaci a sérii novinových článků o rizicích podnikání v Rusku rovněž v anglickém jazyce. Správní orgán oproti tomu vycházel především ze stěžovatelových výpovědí, jím doložených materiálů a dále z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Rusku. Konkrétně vycházel ze Zprávy Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v Rusku ze dne 24. 5. 2012, z informací Ministerstva zahraničních věcí ČR, z Výroční zprávy organizace Human Rights Watch z ledna 2013, ze zprávy organizace AI „Trest smrti“ z dubna 2013, z informace organizace Freedom House z března 2012 a z aktuální verze Infobanky České tiskové kanceláře, Země světa – Ruská federace. Stěžovatelem předložené informace se netýkají přímo jeho osoby, ani je není možné považovat za zcela specifické informace, ke kterým by žalovaný neměl přístup. Ten volil pouze informace z jiných zdrojů, avšak i zde je možné najít popis specifických poměrů např. Dagestánu (srov. Výroční zprávu Human Rights Watch – Rusko, str. 5). Skutkový stav věci v případě stěžovatele byl dle Nejvyššího správního soudu zjištěn spolehlivým způsobem, který nevyvolával žádné pochybnosti o společenských poměrech v Ruské federaci popř. Dagestánu. Pokud tedy nebylo přihlédnuto k předloženým podkladům v anglickém jazyce, tak dle zdejšího soudu neměl takový postup vliv na zákonnost rozhodnutí o neudělení mezinárodních ochrany. V tomto důsledku nemá žádné dopady na zákonnost ani dílčí nesprávný závěr, uvedený v odůvodnění rozhodnutí městského soudu.

IV. Závěr a náklady řízení

[32] Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji ve smyslu ustanovení shledal nepřijatelnou a odmítl ji.

[33] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení , větu první, , ve spojení s ustanovením , dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 22. července 2014

JUDr. Barbara Pořízková

předsedkyně senátu