Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 A 109/2013 - 62

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.Hany Veberové

a soudců Mgr.Marka Bedřicha a JUDr.Jitky Hroudové v právní věci žalobců 1) P. Š., bytem

v P. 8, P.a 536/61, 2) KARLÍN SOBĚ, občanské sdružení za lepší život v pražském

Karlíně, IČ 22887580, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 428/130, obou zastoupených

JUDr.Jiřím Matznerem PhD., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7,

proti žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské

náměstí 2, za účasti a/ Společnosti Balabenka s.r.o., IČ 25163809, se sídlem v Praze 7,

Jankovcova 49/1037, zastoupené JUDr.Milenou Hegenbartovou, advokátkou se sídlem

v Praze 1, Perlová 5, a b/ L. D., bytem v P. 8, B. 474/5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného

správního úřadu ze dne 22.4.2013, sp.zn. S-MHMP 1482257/2012 OST/Li/La

t a k t o :

I. Rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 22.4.2013, č.j.: S-MHMP

1482257/2012/OST/Li/La, s e z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení v částce 16.520,-

Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce

JUDr.Jiřího Matznera, advokáta.

Odůvodnění

Žalobci se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhali přezkoumání a

zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy (dále též žalovaného správního úřadu),

jímž bylo zamítnuto odvolání žalobců proti rozhodnutí, vydanému Úřadem městské části

Praha 8, ze dne 2.8.2012, č.j.: MCP8 062624/2012, kterýmž bylo pravomocně rozhodnuto o

umístění stavby „AFI Karlín Business Centre – administrativní budova“ v Praze 8 - Karlíně,

v ulicích Pernerova a Korybutova, na pozemcích v katastrálním území Žižkov a Karlín.

[OBRÁZEK]2

Ž obci v podané žalob namí l , že byli v řízení před vydáním žalovaných rozhodnutí

hrubě zkráceni na svých právech nezákonnými rozhodnutími i nezákonným postupem úřadů,

což mělo za následek vydání nezákonných rozhodnutí.

V prvém žalobním bodě žalobci namítli, že již v průběhu řízení uvedli obsáhlý výklad

právní konstrukce únosného zatížení území a důsledků uzákoněných i místních hlukových

limitů a také pravidlo, že tyto limity je nutno dodržovat a nadlimitní stav v území je stavem

protiprávním. Žalobci dospěli k závěru, že veškeré navrhované zásahy v území musí být

provázeny přesvědčivým důkazem, že jejich uskutečněním nedojde k překročení přípustné

míry zatěžování a znečišťování prostředí, tedy k nadlimitní zátěži území. Pokud již objektivně

v důsledku lidské činnosti existuje v daném území nadlimitní zátěž, tedy protiprávní stav, pak

je nutno u navrhovaného zásahu podat přesvědčivý průkaz toho, že provedením tohoto zásahu

či dalších souběžných opatření v území nedojde ani v minimální míře k přitížení nadlimitní

zátěže nebo bude i souběžnými zásahy v území zajištěn pokles zátěže pod předepsané mezní

hodnoty. Bez takového průkazu je odsouhlasení, umístění nebo povolení záměru nezákonné a

protiústavní, příslušné dotčené orgány i stavební úřady závažným způsobem porušují zákon a

jednají hrubě chybně, pokud nehájí vymezené veřejné zájmy a souhlasí se způsobením

bezpráví či jeho prohloubením. Žalovaný odvolací správní úřad shrnul odvolací argumentaci

do dvou řádků na straně 5 napadeného rozhodnutí. Žalobci byli zkráceni tím, že žalovaný i

ústřední orgány postupovali ryze formálně, stručně uvedeným způsobem „stanoviska

dotčených orgánů veřejné správy jsou kladná, tedy lze stavbu umístit.“ Přitom však

neprojednali ani nezjistili skutečnou aktuální hlukovou a imisní zátěž, zcela opomenuli

požadovat náležité vyhodnocení koncentrací polétavého prachu frakce PM 2,5, hlukový

nadlimit byl přímo prokázán a přesto bylo stanovisko hygienika i jeho nadřízeného orgánu

kladné. Žalobci neobdrželi věcně obhajitelné a přesvědčivé vyvrácení svých odvolacích

námitek a získali jistotu, že i tam, kde je limit překročen, zátěž provozem nového

administrativního centra ještě vzroste.

Ve druhé žalobní námitce žalobci namítli, že požadovali, aby postup orgánu EIA

přezkoumal ústřední orgán státní správy pro tuto oblast, zejména aby posoudil odlišné záměry

bytového domu a polyfunkčního centra, přičemž záměna bytového domu za palác pro

businessmany a byrokraty je objektivně vzato přesně tou změnou, která naplňuje podmínky

ustanovení , v platném znění. Významně se zde

mění technologie, řízení provozu a způsob užívání, celkové řešení stavby co do hmot

znamená jednak nežádoucí dominantu v území, jednak jiné charakteristiky překážky pro

šíření hluku a škodlivin v území. Rovněž v tomto případě vyřídil žalovaný odvolací správní

úřad na straně 5 rozhodnutí věc velice povrchně a nesprávně. Žalobci v odvolání tvrdili, že

v případě stanoviska nebo závěru zjišťovacího řízení EIA jde o situaci obdobnou závaznému

stanovisku podle ustanovení a zároveň navrhli, aby Ministerstvo

životního prostředí přezkoumalo věc z titulu vrchního státního dozoru v oblasti posuzování

vlivů podle příslušného zákona. S tím se však ministerstvo zjevně vůbec nevyrovnalo a

žalovaný tuto skutečnost ignoroval. Podstatný odvolací důvod tak nebyl vyřízen ani vyvrácen,

žalovaný i ústřední orgán část návrhu žalobce ignorovali a díky tomu se z přezkumu fakticky

vylhali.

V třetí žalobní námitce žalobce namítal, že z památkového hlediska namítali žalobci

v odvoláních umístění mohutného nekonvenčního novotvaru jako naprosto nepřípustné,

protože je v rozporu s veškerými podmínkami celkové ochrany území v rámci památkové

[OBRÁZEK]3

a vyjádřené v závazném stanovisku ze dne 19.7.2011,

ocho ně přeb rá pochybnou rgumentaci žadatele, je školním případem selhání státní

památkové péče při ochraně svěřeného veřejného zájmu a jako rozhodnutí v rozporu se

zákonem i vyhláškou je neobhajitelné. Žalovaný odvolací správní úřad opět ryze formálně a

nikoli obsahově přezkoumané podkladové závazné stanovisko obhajoval, aniž by naplnil

zásadu materiální pravdy. Žalobci se nedočkali obsahového přezkumu a na jeho základě

hodnověrného a zákonného vyvrácení své odvolací námitky.

Ve čtvrté žalobní námitce žalobci poukázali na to, že prvý žalobce vytkl správním

úřadům, jakým způsobem má být dále stavebním úřadem postupováno a doplnil v rámci

řízení odkazy na soudobou judikaturu správních soudů. Stavební úřad replikoval tím, že

nemůže věcně stanoviska dotčených orgánů přezkoumávat, o tom, že v kooperaci s dotčeným

orgánem má odstraňovat vzniklé pochybnosti o závazných stanoviscích se nezmínil a trval na

tom, že může přezkoumávat pouze jejich vzájemný soulad, pokud vznikne důvodná

pochybnost na jeho straně. Ta v tomto případě nevznikla a veškerá stanoviska jsou kladná a

souladná. Žalobci namítají, že reakce stavebního úřadu se dá shrnout do konstatování, že

mechanicky posbíral kladná stanoviska dotčených orgánů státní správy a silně kontroverzní

stavbu bez dalších okolků umístil, přičemž selhal jak správní úřad na úseku ochrany

památkové péče, tak na straně hygienika i orgán ochrany přírody a krajiny. Žalobci namítli, že

pokud nebylo vůbec vydáno závazné stanovisko se souhlasem k zásahu do krajinného rázu,

ale pouze sdělení dotčeného orgánu státní správy ve smyslu ustanovení ,

pak jde o stav, kdy je krajinný ráz zjevně dotčen, ale chybí souhlas s takovým zásahem.

Z tohoto důvodu nelze obsahově obhájit sdělení, že krajinný ráz nemůže být mohutným

administrativním palácem, architektonickým novotvarem v zástavbě z 19. a 20.století vůbec

dotčen. Žalovaný tak opět nezákonně a nepřesvědčivě vyřídil odvolací námitku zcela mimo

věcné přezkoumání závazných stanovisek a při naplnění zásady materiální pravdy.

V páté žalobní námitce žalobci namítli, že praxe stavebního úřadu v Praze 8 při

doručování rozhodnutí není v souladu se zákonem. Na vyvěšených písemnostech se

praktikuje vyznačení podélným razítkem, kde je uveden a ručně vyplněn údaj „První den

zveřejnění“, přičemž správní úřad ukládá v ustanovení § 25 odst.2 na písemnosti vyznačit den

vyvěšení. Vzhledem k rozdílnosti formulací není vyloučen výklad, že prvým dnem zveřejnění

je až den následující po dni vyvěšení. Vzhledem k tomuto nesouladu úřední praxe se zákonem

a z opatrnosti podal žalobce své odvolání v předstihu před koncem lhůty. K tomu žalovaný

odvolací správní úřad argumentoval nesprávně, když je podle názoru žalobců

nutno chápat v jeho celku a v jeho vztazích ke stavebnímu zákonu a dalším předpisům. Proto

nelze při doručování veřejnou vyhláškou vycházet z ustanovení

vytrženého z kontextu, ale je nutno zohlednit i závazná pravidla ediktálního doručování,

obsažená v ustanovení . V takových případech není nadbytečným

požadavkem, aby správní úřad použil zákonných formulací k vyloučení možných

pochybností, jak to bylo míněno a odkdy se ta která procesní lhůta při této formě doručování

počítá. Žalobci v tomto případě museli vyvinout zvlášť intenzivní obezřetnost, aby nedošlo ke

zkrácení jejich procesních práv.

V šesté žalobní námitce označili žalobci za hrubé zkrácení svých práv skutečnost, že

žalovaný poté, kdy během března 2013 obdržel výsledky přezkumu od orgánů nadřízených

dotčeným orgánům státní správy, vůbec nevyrozuměl účastníky o nových, podstatných

dokladech, založených do spisu a o možnosti se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim, přičemž

jde o nezákonný postup v rozporu s ustanoveními a 4 a .

[OBRÁZEK]4

V poslední sedmé žalobní námitce žalobci namítli, že obě žalovaná rozhodnutí mají za

podklad úpravu územního plánu hlavního města Prahy č. U0661/2008, kterou již nelze pro

uplynutí lhůty bohužel soudně zrušit, nicméně podle názoru žalobců touto úpravou územního

plánu byl stanoven koeficient využití území S (specifický koeficient). Žalobci namítli, že

tento koeficient vůbec neexistuje, není definován ani v textové části územního plánu a není

stanoveno, jak má být uplatňován a za jakých podmínek jej lze využít. Žalobci proto napadají

úpravu územního plánu jako závazného podkladu pro vydání žalovaných rozhodnutí podle

ustanovení věta druhá Namítají, že v prostředí právního státu nelze ve sféře

veřejné správy rozhodovat na základě zjevně neexistujících ustanovení a způsobem, který

nelze vůbec přezkoumat na základě závazně určených právních pravidel. Přestože uvedenou

úpravu již nelze zrušit, lze konstatovat její nepoužitelnost jako podklad pro zákonné

rozhodování správního úřadu pro rozpor se zákonem.

Žalovaný odvolací správní úřad ve svém vyjádření k podané žalobě uvedl, že

předmětem vydaných rozhodnutí bylo umístění stavby AFI Karlín Business Centre –

administrativní budovy, přičemž k jednotlivým námitkám, uplatněným žalobci v podané

žalobě, žalovaný uvedl:

Pokud jde o žalobní námitky č.1 - č.4, pak ohledně závazných stanovisek dotčených

orgánů jsou stavební úřad i žalovaný odvolací správní úřad při svém rozhodování vázány

ustanovením a obsah závazných stanovisek je pro jejich rozhodování

závazný. Stavební úřad i odvolací správní úřad není oprávněn či odborně vybaven

k přezkoumávání závazných stanovisek dotčených orgánů. Tato stanoviska jsou v souladu

s ustanovením přezkoumávána příslušnými nadřízenými

správními orgány a stavební úřad i žalovaný byli povinni závěry nadřízených správních

orgánů respektovat. Jestliže dotčený orgán sdělil, že k zásahu do krajinného rázu nedojde, pak

je vydání závazného stanoviska, kterým by se uděloval souhlas se zásahem do krajinného

rázu, nadbytečné. Otázkou závazných stanovisek a jejich přezkumem se žalovaný ve svém

rozhodnutí zabýval a řádně reagoval na všechny odvolací důvody.

K námitce nesprávného doručování pod č.5 žalovaný uvedl, že otázkou doručování se

žalovaný ve svém rozhodnutí rovněž zabýval a rozpor se zákonem neshledal. Žalobci navíc

v podané žalobě nijak nespecifikovali, jak měli být tvrzenou nezákonností doručování

zkráceni na svých právech.

V šestém žalobním bodě žalobci namítali, že žalovaný nevyrozuměl účastníky řízení o

nových dokladech založených ve spisu a o možnosti se k nim vyjádřit. V daném případě

nadřízené správní orgány neshledaly důvody ke zrušení nebo ke změnám napadených

stanovisek dotčených orgánů. Stanoviska dotčených orgánů tak zůstala i nadále v platnosti a

k obsahu závazných stanovisek dotčených orgánů měli žalobci možnost se vyjádřit již v řízení

před stavebním úřadem.

Pokud jde o námitky, týkající se úpravy územního plánu hlavního města Prahy,

žalovaný uvedl, že žalobci specifikují, v čem spatřují nezákonnost předmětné změny

územního plánu, avšak nekonkretizují již, jak by tato tvrzená nezákonnost měla způsobit

nezákonnost žalovaného rozhodnutí. Žalobci rovněž v podané žalobě neuvedli, jakým

způsobem měli být tvrzenou nezákonností změny územního plánu zkráceni na svých právech.

[OBRÁZEK]5

ádření navrhl, aby soud žalobě nevyhověl a jako nedůvodnou j amít .

Městský soud v Praze vyrozuměl podle ustanovení ,

, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ) osoby, které mohou

v řízení ve věcech správního soudnictví uplatňovat svá práva osob zúčastněných na řízení.

Jedná se o osoby, které byly přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním

napadeného rozhodnutí a osoby, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním

podle návrhu výroku rozhodnutí soudu.

Na výzvu ze dne 6.12.2013 uplatnila právo osoby zúčastněné na řízení dne 20.12.2013

L. D., která na výzvu ze dne 13.1.2014 své písemné stanovisko k probíhajícímu řízení

nepředložila.

Ještě před vydáním výzvy ze dne 6.12.2013 uplatnila právo osoby zúčastněné

společnost Balabenka s.r.o., která doručila Městskému soudu v Praze dne 18.3.2014 své

vyjádření, v němž navrhla zamítnutí podané žaloby. Poukázala na to, že naprostá většina

tvrzení, uváděných žalobci, jsou buď neúplná nebo nepravdivá. Tvrzení žalobců jsou

emotivní a předpojatá s cílem vyvolat dojem, že situace v území je horší, než je ve

skutečnosti, že záměr představuje pouze další zátěž a že jediným obráncem na poli životního

prostředí je druhý žalobce z pozice občanského sdružení. Žalobci tak zcela opominuli

pozitivní vlivy záměru na okolí a architektonickou kvalitu záměru. Žalobci neprokázali

porušení svých procesních práv, když postupem stavebního úřadu ani žalovaného nedošlo

v žádném ohledu ke zkrácení práv žalobců tak, aby to mohlo mít za následek vydání

nezákonného rozhodnutí. Tvrzení žalobců o překročení hlukových a prachových limitů nejsou

pravdivá. Umístěním záměrů nedojde k překročení stanovených limitů a součástí záměru je

rozsáhlá výsadba zeleně, která mnohonásobně kompenzuje všechny přírůstky hodnot

polétavého prachu a výrazně zlepšuje ovzduší v daném území. Posouzením daného záměru se

zabývaly správní úřady včetně dotčených orgánů státní správy dostatečným způsobem,

postupovaly procesně podle platných právních předpisů, vycházely z hodnověrných podkladů

a svá rozhodnutí vydaly s ohledem na všechny požadavky, vyplývající z právních předpisů.

Zrušením napadeného rozhodnutí by osobě zúčastněné vznikla podstatná újma, spočívající

v tom, že do území v souvislosti se záměrem investovala velké finanční prostředky na akvizici

pozemku, projektovou činnost, plánování a projednávání záměru včetně nákladů na

vybudování protihlukové stěny při železniční trati. Zrušení územního rozhodnutí by

znamenalo realizaci záměru v původní podobě, která je kapacitou i vnějšími rozměry ještě

objemnější, což není v zájmu ani žalobců, jak vyplývá z podané žaloby.

Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným odvolacím

správním úřadem, byly zjištěny následující, pro rozhodnutí ve věci samé podstatné

skutečnosti:

Žádostí ze dne 26.10.2011 se společnost Balabenka s.r.o. domáhala vydání druhé

změny územního rozhodnutí o umístění stavby ze dne 19.10.2000, nazvané „Administrativní

budova Pernerova – Korybutova“, které vydal odbor územního rozhodování Magistrátu

hlavního města Prahy s právní mocí dne 14.11.2000. Dne 24.6.2002 bylo toto rozhodnutí

změněno rozhodnutím s právní mocí dne 16.7.2002. Správní úřad prvého stupně – stavební

úřad konstatoval, že územní rozhodnutí je platné, neboť stavebním povolením na stavbu

administrativní budovy Pernerova – Korybutova bylo povoleno napojení na inženýrské sítě a

[OBRÁZEK]6

vojenského hřbitova, rekonstrukce barokní kaple byla

r a izována a prá e n některých přípojkách inženýrských sítí již byly započaty. Z tohoto

důvodu stavební úřad vydal dne 25.8.2010 rozhodnutí o změně stavby před dokončením a

stanovil pro dokončení stavby lhůtu do dne 31.12.2013.

Stavební úřad na základě podané žádosti oznámil zahájení řízení o druhé změně

územního rozhodnutí pro záměr stavby nazvaný „AFI Karlín Business Centre –

administrativní budova“ opatřením ze dne 14.2.2012. Toto opatření bylo zveřejněno na úřední

desce Úřadu městské části Praha 8 ode dne 15.5.2012 do dne 2.6.2012 a dotčeným orgánům a

známým účastníkům řízení bylo doručeno jednotlivě. Účastníci řízení byli v oznámení o

zahájení řízení a konání veřejného ústního jednání upozorněni, že své námitky mohou uplatnit

nejpozději při veřejném ústním jednání. Ústní jednání se konalo dne 25.6.2012, o jeho

výsledku byl sepsán protokol a následně dne 2.8.2012 vydal Úřad městské části Praha 8,

odbor výstavby rozhodnutí, kterým vyhověl žádosti společnosti Balabenka s.r.s. a vydal

druhou změnu územního rozhodnutí o umístění stavby ze dne 19.10.2000 ve znění prvé

změny ze dne 24.6.2002 s novým názvem „AFI Karlín Business Centre – administrativní

budova.“

Z rozhodnutí správního úřadu prvého stupně vyplývá, že v dané věci se jedná o

novostavbu administrativní budovy organického tvaru, hlavní podélná osa bude prodloužením

komunikace Pernerova, odkud bude hlavní vstup do budovy. Objekt bude mít dvě podzemní

podlaží, pět plných nadzemních podlaží a šesté podlaží ustupující. Z podzemních podlaží

budou umístěny garáže a technické zázemí objektu, v prvním nadzemním podlaží bude

umístěno vstupní lobby s centrálním atriem, které spojí jednotlivé vstupy do objektu.

V prvním nadzemním podlaží budou umístěny restaurace, jídelna a obchodní plochy zázemí.

Ve druhém až šestém nadzemním podlaží budou kancelářské prostory. Objekt bude mít

v úrovni nadzemní části maximální půdorysné rozměry 108,5 x 66 metrů. Nadzemní stavbu

tvoří dvě samostatné části propojené atriem, každá z nich složená ze dvou vzájemně

propojených staveb na eliptickém půdorysu. Objekt je symetrický v obou osách.

V podzemním podlaží budou řešena jako celek na nepravidelném obdélníkovém půdorysu o

maximálních rozměrech 108,7 krát 66,7 metrů s vjezdovou rampou o délce maximálně 51,5

metru, vystupující v jihozápadním rohu.

Proti uvedenému rozhodnutí o umístění stavby podali odvolání občanské sdružení za

lepší život v pražském Karlíně KARLÍN SOBĚ, dále P. Š., Z. P., M. M., M. F., M. F., B. S.,

P. Š., L. R. (D.) a Městská část Praha 8 - Úřad městské části Praha 8.

O podaných odvoláních rozhodl žalovaný odvolací správní úřad žalobou napadeným

rozhodnutím, jímž podaná odvolání zamítl a rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8 ze dne

2.8.2012 potvrdil se závěrem, že jednotlivá popsaná odvolání účastníků řízení, zastoupených

JUDr.Petrem Kužvartem, advokátem, vypořádal na stranách 5 až 9 odůvodnění napadeného

rozhodnutí v bodech označených A1-A5 a B1-B9. Navrhovaná změna umístění stavby je

možná a na základě všech skutečností uvedených v odůvodnění napadeného rozhodnutí

posoudil odvolací orgán rozhodnutí jako věcně správné, neshledal v něm ani v řízení, které

mu předcházelo, rozpory s právními předpisy ani jiné nedostatky, které by odůvodňovaly jiný

postup. Z tohoto důvodu odvolací správní úřad rozhodl, jak je uvedeno ve výrokové části

rozhodnutí.

[OBRÁZEK]7

mal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející

řízen před spr vn m úř dy obou stupňů z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané

žalobě a při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době

vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení ). Vzhledem k tomu, že žádný

z účastníků řízení výslovně nepožádal o nařízení ústního jednání, vyjádřili tím žalobci i

žalovaný souhlas se zamýšleným postupem soudu rozhodnout ve věci samé bez nařízení

ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle ustanovení § 51

odst. 1 a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Věc soud posoudil takto:

Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení žalobou napadeného

rozhodnutí odvolacího správního úřadu, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti

rozhodnutí Úřadu městské části Praha 8, stavebního úřadu, ze dne 2.8.2012, o vydání

rozhodnutí umístění stavby „AFI Karlín Business Centre – administrativní budova“ v Praze 8

- Karlíně, v ulicích Pernerova a Korybutova, na pozemcích v katastrálním území Žižkov a

Karlín.

Správní soudnictví je institutem, který slouží k zajištění právní ochrany fyzických a

právnických osob, které byly rozhodnutím správního orgánu zkráceny na svých subjektivních

právech. Proto žaloba proti rozhodnutí správního orgánu musí obsahovat nejen tvrzení o tom,

že žalobce byl zkrácen na svých právech, ale i specifikaci toho, jakým porušením zákona

v napadeném rozhodnutí byl žalobce na svých právech zkrácen, tedy uvedení důvodů, z nichž

žalobce považuje rozhodnutí správního orgánu za nezákonné.

Možnost napadení pravomocného správního rozhodnutí a zejména možnost jeho

zrušení soudem je bezesporu určitým zásahem do principu právní jistoty. Proto zákon stanoví,

že žalobce může namítat jen tu nezákonnost rozhodnutí, kterou byl zkrácen na svých právech,

přičemž zkrácením na právech je pak nutno rozumět nejen zkrácení na právech hmotných, ale

i na právech procesních (ustanovení ). Žalobce je občanským sdružením, které se

zabývá ochranou jednotlivých složek životního prostředí a jeho členové jsou nositeli práv a

povinností, vyplývajících z práva hmotného, o kterých bylo v tomto správním řízení o

umístění stavby rozhodováno.

Městský soud v Praze se v prvé řadě zabýval otázkou, zda je v případě nyní

posuzované žaloby splněna podmínka aktivní legitimace obou žalobců.

Žalobci se domáhali přezkoumání a zrušení napadeného rozhodnutí. Druhý žalobce

jako občanské sdružení může účinně namítat pouze taková porušení svých procesních práv,

která mohou mít za následek nezákonnost napadeného správního rozhodnutí. Druhý žalobce

tak nemůže uplatňovat námitky třetích osob týkajících se jejich hmotných práv, které

subjektivně z pohledu těchto osob poukazují na narušení životního prostředí v důsledku

zvýšení hluku a imisí.

K uvedenému je třeba uvést, že soud zruší napadené rozhodnutí pro nezákonnost (tedy

pro rozpor rozhodnutí s hmotněprávními normami) či pro vady řízení (pro rozpor s normami

procesními). Společná pro oba případy je skutečnost, že soud může rozhodovat o zrušení

takových rozhodnutí pouze na návrh osoby mající aktivní legitimaci. Nemůže se zabývat

návrhem na zrušení rozhodnutí podaným „kýmkoli“ – vždy musí v prvé řadě zkoumat žalobní

legitimaci. Pokud soud shledá, že žalobce aktivně legitimován není, nepřísluší mu rozhodovat

o zrušení napadaného rozhodnutí, byť by se jednalo o věc „veřejného zájmu“. Není možno

[OBRÁZEK]8

ochrana dotčených práv přísluší jiným subjektům, a to m, jej ch hmotná práva byla spr vn m rozhodnutím skutečně zasažena.

Městský soud v Praze dospěl k závěru, že žalobní legitimace v nyní posuzované věci u

druhého žalobce je dána, neboť procesně je v souladu s ustanovením k podání

žaloby legitimován ten, kdo má způsobilost být účastníkem řízení a tvrdí, že došlo ke zkrácení

jeho práv. Ve vztahu k aktivní žalobní legitimaci soud předně zkoumal, zda žalobce namítal

konkrétní zkrácení na svých právech, zda jsou jeho námitky relevantní ve vztahu k předmětu

řízení a dále, zda vzhledem k jeho postavení občanského sdružení jsou uplatněné žalobní

body legitimní ohledně těch zájmů, k jejichž ochraně mu bylo právními předpisem postavení

účastníka založeno. Účastenství žalobce, jakožto občanského sdružení podle ustanovení § 85

odst.2 stavebního zákona, nebylo ve správním řízení zpochybněno, neboť z odůvodnění

žalobou napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se odvolací správní úřad i přes určité vyjádřené

pochybnosti zabýval námitkami, které žalobce v průběhu správního řízení vznesl. Soud

posuzoval, jaké cíle žalobce sleduje a jaký je obsah jeho stanov. Aktivní legitimaci druhého

žalobce bylo v daném případě třeba posuzovat také v intencích zákona o posuzování vlivů na

životní prostředí (ustanovení ). Námitky, týkající se

ochrany zdraví a životního prostředí před negativními vlivy hluku a imisí znečišťujících

ovzduší a námitky výslovně mířící na proces posuzování vlivů na životní prostředí, lze

označit za námitky legitimní ve vztahu k zájmu žalobce jako neziskové organizace, který je

vyjádřen v jeho stanovách a kterým je zájem na ochraně životního prostředí v širším smyslu.

Totéž platí i o vznesení námitky zkrácení v procesních právech ohledně dopadů těchto

negativních¨účinků na životní prostředí – i k ní byl žalobce oprávněn s ohledem na předmět

ochrany veřejných zájmů podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí.

Podle již konstantní judikatury správních soudů nejsou občanská sdružení nositeli

hmotných práv a před soudem mohou účinně namítat pouze takové porušení svých procesních

práv, které by mohlo mít za následek nezákonnost napadeného správního rozhodnutí.

Občanská sdružení tohoto typu a zaměření tak před soudem nejsou oprávněna k tomu, aby si

osvojovala námitky třetích osob týkající se porušení hmotných práv těchto osob, a to ani

tehdy, jestliže taková osoba (tj. fyzická osoba, jejíž hmotná práva dotčena být mohou) sama

žalobu u soudu nepodala (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12.4.2000, č.j. 5A

98/1998 – 109). V návaznosti na výše uvedené úvahy soud na tomto místě k tvrzenému

nedostatku žalobní legitimace uzavírá, že bylo možno posuzovat, k porušení žalobcových

procesních práv skutečně došlo, a to především tím, že se správní orgány obou stupňů řádným

způsobem nevypořádaly se všemi žalobcovými námitkami a zamítnutí námitek namířených

proti vyjádření dotčených orgánů státní správy a poukazujících na porušení konkrétních

právních předpisů řádně a dostatečně přesvědčivě neodůvodnily. Procesní práva žalobce v

sobě zahrnují i právo na to, aby se správní orgány s jejich námitkami i odvolacími důvody

řádně vypořádaly; jinak by procesní právo účasti v řízení bylo zcela „holé“ a čistě formální, a

bylo by tak okleštěno do té míry, že by se stalo vyprázdněným pojmem. Městský soud v Praze

proto posuzoval, zda a jak se s námitkami uplatněnými žalobcem v průběhu řízení správní

orgány obou stupňů vypořádaly.

Žalobce v podané žalobě namítal, že předmětné území, v němž byla umístěna stavba

„AFI Karlín Business Centre – administrativní budova“ v Praze 8 - Karlíně, v ulicích

Pernerova a Korybutova, na pozemcích v katastrálním území Žižkov a Karlín“ je již nyní

výrazně nadlimitně zatíženo co do hlukové zátěže. Již nyní existující nadlimit bude

novostavbou administrativní budovy organického tvaru, která bude mít dvě podzemní podlaží,

[OBRÁZEK]9

podlaží ustupující, přičemž v podzemních podlažích

budou umístěny g ráž te hni k zázemí objektu, v prvním nadzemním podlaží bude

umístěno vstupní lobby s centrálním atriem, které spojí jednotlivé vstupy do objektu,.

v prvním nadzemním podlaží budou umístěny restaurace, jídelna a obchodní plochy zázemí a

konečně ve druhém až šestém nadzemním podlaží budou kancelářské prostory, zcela

nepochybně dále zvýšen. Podle názoru žalobce jde o typickou bagatelizaci dopadů, která se

děje ve všech případech záměrů komerčních paláců na celé Pankrácké pláni a v jejím okolí,

přičemž jednotlivé zátěže postupně v celém širším území kumulují až po zdraví trvalou

expozici poškozující úroveň.

Podle ustanovení odstavce 1 , o územním plánování a

stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen stavební zákon), rozhodnutí o umístění

stavby vymezuje stavební pozemek, umisťuje navrhovanou stavbu, stanoví její druh a účel,

podmínky pro její umístění, pro zpracování projektové dokumentace pro vydání stavebního

povolení, pro ohlášení stavby a pro napojení na veřejnou dopravní a technickou

infrastrukturu.

Podle ustanovení § 86 stavebního zákona žádost o vydání územního rozhodnutí

obsahuje kromě obecných náležitostí podle základní údaje o požadovaném

záměru, identifikační údaje o pozemku nebo stavbě, na nichž se má záměr uskutečnit, uvedení

osob, které mají vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním pozemkům nebo stavbám na

nich, jestliže může být jejich právo územním rozhodnutím přímo dotčeno. K žádosti o vydání

územního rozhodnutí žadatel připojí

a) doklady prokazující jeho vlastnické právo nebo smlouvu nebo doklad o právu provést

stavbu nebo opatření k pozemkům nebo stavbám, na kterých má být požadovaný záměr

uskutečněn; tyto doklady se připojují, nelze-li tato práva ověřit v katastru nemovitostí

dálkovým přístupem,

b) závazná stanoviska, popřípadě rozhodnutí dotčených orgánů nebo jiné doklady podle

zvláštních právních předpisů, nevydává-li se koordinované závazné stanovisko podle

ustanovení § 4 odst.7 nebo o závazné stanovisko vydávané správním orgánem, který je

příslušný vydat územní rozhodnutí,

c) stanoviska vlastníků veřejné dopravní a technické infrastruktury k možnosti a způsobu

napojení nebo k podmínkám dotčených ochranných a bezpečnostních pásem,

d) smlouvy s příslušnými vlastníky veřejné dopravní a technické infrastruktury nebo

plánovací smlouvu, vyžaduje-li záměr vybudování nové nebo úpravu stávající veřejné

dopravní a technické infrastruktury,

e) dokumentaci pro vydání územního rozhodnutí, která obsahuje průvodní zprávu, souhrnnou

technickou zprávu, výkresovou dokumentaci a dokladovou část.

Podle odstavce 4 uvedeného právního ustanovení stanoví-li tak zvláštní právní

předpis, nebo pokud bude navrhovaný záměr svými negativními vlivy překračovat limitní

hodnoty stanovené zvláštními právními předpisy za hranicí pozemku určeného k jeho

realizaci, předloží žadatel současně žádost o vydání rozhodnutí o ochranném pásmu.

Podle ustanovení odstavců 1 až 3 , , ve

znění pozdějších předpisů, rozhodnutí obsahuje výrokovou část, odůvodnění a poučení

účastníků. Ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní

ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle ustanovení § 27 odst.1.

Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje

[OBRÁZEK][OBRÁZEK]10

a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání

(ustanovení § 85 odst. 2). Výroková ást rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků;

výrok může obsahovat vedlejší ustanovení. V odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo

výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich

hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal

s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí. Pro řízení a

rozhodnutí o odvolání platí totéž podle ustanovení . Podle ustanovení §

192 , o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), se na

postupy a řízení použijí ustanovení , pokud tento zákon nestanoví jinak.

V pravomoci stavebního úřadu není stanoviska dotčených orgánů státní správy

přezkoumávat. Stavební úřad je stanoviskem vázán, avšak zároveň ze stavebního zákona

vyplývá jeho povinnost rozhodnout po dohodě nebo se souhlasem příslušného orgánu

(ustanovení § 89 stavebního zákona). Stavební úřad je tak povinen zajistit soulad jednotlivých

stanovisek navzájem, ale je rovněž povinen zhodnotit, zda přípustnost návrhu z pohledu

jednotlivých chráněných zájmů znamená i přípustnost návrhu v příslušném řízení (zde v řízení

o umístění stavby) při kumulaci všech dopadů plynoucích z těchto odborných stanovisek v

jejich celku.

V rozsudku ze dne 29.3.2007, č.j.: 1As 16/2006 – 54, dostupném na www.nssoud.cz,

vyslovil Nejvyšší správní soud právní názor, podle kterého účelem ustanovení § 89

stavebního zákona je - vedle ochrany dalších důležitých veřejných zájmů - především ochrana

životního prostředí. Tyto zájmy chrání právě tzv. „složkové zákony“, které upřesňují, jaká

povolení, závazná stanoviska, posudky nebo vyjádření jsou v daném řízení zapotřebí,

případně, zda je souhlas orgánu, jenž příslušné zájmy hájí, vůbec nutný. Ustanovení § 89

stavebního zákona z tohoto pohledu slouží jako „zastřešující“ obecné zmocnění pro stavební

úřady souhlasy, vyjádření a stanoviska od dotčených orgánů státní správy požadovat a ve

spolupráci s nimi pak rozhodovat. Dotčené orgány státní správy se ve svých stanoviscích

logicky vždy vyjadřují pouze k tomu chráněnému zájmu, k jehož ochraně jsou ze zákona

nadány příslušnou pravomocí, a který právě pro nedostatek odbornosti nemůže posoudit

stavební úřad sám (typicky může jít právě o hlukové limity či limity imisní, za účelem jejichž

posouzení je třeba zpracovat hlukovou či rozptylovou studii, a to vždy tím dotčeným

správním orgánem, který je k tomu příslušný). Finální závěr, zda posuzovaný záměr (stavba)

je či není souladný se všemi chráněnými zájmy, již musí nutně učinit sám stavební úřad.

Jestliže účastník řízení napadá stanoviska dotčeného orgánu a namítá jeho rozpornost,

žádná úvaha stavebnímu úřadu ve vztahu k příslušnému úseku veřejné správy nepřísluší.

Závazná stanoviska dotčených orgánů státní správy právě proto podle závěrů rozšířeného

senátu Nejvyššího správního soudu, vyjádřených v usnesení ze dne 21.10.2008, č.j. 8As

47/2005 - 86, publikovaném ve Sbírce NSS pod č. 1764/2009, podléhají samostatnému

soudnímu přezkumu. V odůvodnění citovaného rozhodnutí však rozšířený senát Nejvyššího

správního soudu výslovně uvedl, že opačný závěr bude platit v okamžiku, kdy nejde o

stanovisko závazné, a kdy rozhodující orgán, který vydává konečné rozhodnutí, je oprávněn i

s ohledem na úsek veřejné správy ve stanovisku zachycený realizovat určitou míru vlastní

úvahy. Jinými slovy, jestliže nepůjde o závazné stanovisko, pak naopak stavební úřad vlastní

úvahu učinit musí. Odkázat lze v návaznosti na shora uvedené i na judikát Vrchního soudu v

Praze ze dne 1. 11. 2002, č. j. – 55, v němž Vrchní soud vyslovil názor, že vyšel-li

správní orgán v důvodech rozhodnutí z podkladů dotčeného orgánu státní správy (v daném

případě Správy CHKO), pak je na místě, aby také uvedl, jaká skutková zjištění z těchto

[OBRÁZEK]11

správní orgán k názoru jedné strany, pak je třeba, aby

se odborně vypoř da s n zory druhé s rany a vyvrátil je.

V posuzovaném případě je nutno názorem druhé strany rozumět názor, který ohledně

podkladových stanovisek dotčených orgánů vyjádřili účastníci řízení (mj. i žalobci) ve svých

námitkách. Stavební úřad se proto námitkou směřující proti podkladovým stanoviskům musí

zabývat a v kooperaci s příslušným dotčeným orgánem, dotyčné materiály si vyžádat a

účastníky s nimi v případě jejich žádosti seznámit. Pokud je stanovisko v řízení před

stavebním úřadem ze strany účastníka napadeno jakožto vnitřně rozporné, pak je stavební

úřad stejnou cestou, tj. ve spolupráci s tímto orgánem, povinen skutečné či tvrzené rozpory

sám odstraňovat. Je zřejmé, že námitkou, podle níž kladné stanovisko bylo vydáno, aniž z

odůvodnění tohoto stanoviska je zřejmé, z jakého důvodu je vysloven souhlas (a skutečnosti

zmíněné v odůvodnění nasvědčují spíše opačnému závěru), se stavební úřad měl zabývat.

Těmito rozpory se stavební úřad má povinnost zabývat z úřední povinnosti jakožto garant

zákonnosti územního řízení. Pouhý odkaz na stanoviska dotčených orgánů státní správy se

tedy v případě zpochybnění jejich vzájemného souladu jeví jako nedostatečný a v žádném

případě nemůže nahradit vlastní správní uvážení stavebního úřadu v tomto směru. Stavební

úřad by se tak zbavoval své aktivní role v rozhodovacím procesu a jeho role by v krajním

případě byla zredukována ad absurdum na pouhý sběr dat (vyjádření, posudků a stanovisek) a

pozdější deklarování závěrů dotčených orgánů státní správy cestou formálního vydání

rozhodnutí na jejich základě. Je zřejmé, že takovou pasivní roli stavebnímu úřadu zákon

nepřisuzuje.

Stavební úřad je vázán zákonem potud, že k návrhu na umístění stavby musí být

investorem předložena příslušnými právními předpisy požadovaná stanoviska dotčených

orgánů státní správy, a rozhoduje po dohodě nebo se souhlasem příslušného orgánu, je však

povinen zajistit soulad těchto stanovisek a je rovněž povinen zhodnotit, zda přípustnost

návrhu z pohledu jednotlivých chráněných zájmů znamená i přípustnost návrhu při kumulaci

všech dopadů plynoucích z těchto odborných stanovisek v celku. Dopady předpokládaného

umístění stavby dle návrhu a jejího vlivu v důsledku následného provozu musí být

posuzovány ve vztahu k danému místu a času a musí být respektovány požadavky na ochranu

zdraví před nepříznivými účinky hluku, stejně tak požadavky na kvalitu ovzduší stanovené

v zájmu ochrany zdraví. I když dané vlivy každý z dotčených orgánů vyhodnotil samostatně,

je stavební úřad povinen je vyhodnotit ve svém souhrnu, zejména pakliže ze stanovisek

plynoucí zjištění (vycházející z odborných odhadů a studií) nasvědčují tomu, že zjištěné

hodnoty, pokud jde o účinky samotné stavby jako takové, sice jednotlivě, samy o sobě

nevykazují nadlimitní či nepřípustné hodnoty, ale stavbu je navrhováno umístit do území,

které je již za stávajícího stavu nadlimitně zatíženo, nebo se zjištěné hodnoty přípustné

maximální limitní zátěži blíží.

V daném konkrétním případě byly účinky umístění stavby podle návrhu investora

z hlediska negativních účinků hluku i imisí, tedy přitížení stávajícímu stavu v území,

posuzovány v územním řízení na základě podkladů dopravního inspektorátu, akustické

studie a rozptylové studie) se závěry vyslovenými dotčenými orgány, a to Hygienickou

stanicí hl.m.Praha a Odborem ochrany prostředí Magistrátu hl.m. Prahy.

Soud shledal napadené rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí stavebního úřadu

v rozporu se zákonem, neboť negativní účinky stavby, a to platí i pro její umístění, nesmí

překročit limity uvedené v příslušných právních předpisech. Jestliže nařízením vlády byly

[OBRÁZEK]12

ty hluku v chráněném venkovním prostoru v zájmu

ochrany zdrav osob, pak hledisk ohoto veřejného zájmu, na jehož obranu dotčené orgány

státní správy vystupují v územním řízení a jehož naplnění má sledovat i stavební úřad, nelze

přistoupit na argumentaci, že lze bez dalšího do tohoto území jako přípustné umístit další

objekt, který tento stávající stav, byť i jen nevýrazně zhorší, navíc za situace, kdy případné

povolení stavby není provázáno s žádnými podmiňujícími opatřeními, která by aspoň

výhledově garantovala k datu zhotovení stavby či uvedení do provozu snížení stávajícího

hraničního, místy až nadlimitního stavu hluku pod stanovené limity a dosažení žádoucího,

právními předpisy stanoveného stavu.

Z hlediska žalobní námitky, týkající se zatížení a znečištění ovzduší v souvislosti

s umisťovanou stavbou, má soud za to, že ani ochrana ovzduší nebyla v daném případě

správními úřady posouzena náležitým způsobem. Situace je obdobná v tom, že stanovisko

Odboru životního prostředí MHMP nestanovilo pro územní řízení žádné podmínky a dotčený

orgán státní správy akcentoval, že v předmětné lokalitě pravděpodobně nedochází

k překračování emisních limitů znečišťujících látek. Správní úřad nezjistil skutečné ani

odborně podložené pravděpodobné hodnoty přínosu navrhované stavby z hlediska

sledovaných imisí, respektive emisí souvisejících s dopravní obslužností stavby. Orgán

ochrany ovzduší z hlediska jím chráněných zájmů s navrhovaným záměrem souhlasil bez

stanovení jakýchkoli podmínek a stavební úřad ani žalovaný odvolací správní úřad se

nevypořádaly dostatečně přesvědčivě se zcela konkrétními, určitými a srozumitelnými

námitkami žalobce.

Ze spisového materiálu správních úřadů nevyplývá, že by předpokládaná zátěže

území jak z hlediska hlukové, tak imisní situace v území v důsledku dokončené stavby k datu

vydání rozhodnutí stavebního úřadu, respektive žalovaného, bylo ověřováno. Závěry

stavebního úřadu ani žalovaného se de facto toliko odvolávají na stanoviska dotčených

orgánů, které přitom podle názoru soudu plně nerespektují závaznost právních předpisů

upravujících ochranu životního prostředí. Z tohoto důvodu soud dospěl k závěru, že z tohoto

pohledu žalobou napadené rozhodnutí nemůže obstát. Realizace plánované výstavby je vždy

podmíněna splněním dalších zákonných požadavků na umístění staveb, výstavbu a povolení

jejich provozu. Je na žalovaném správním úřadu, aby se v odůvodnění napadeného rozhodnutí

důsledně vypořádal s odvolací argumentací odvolatelů o tom, že nová stavba, zvyšující

intenzitu dopravy, je navrhována v území, kde stávající stav již v době zahájení řízení zřejmě

vykazoval překračování limitů stanovených k ochraně veřejných zájmů. Protože přípustnost

takových záměrů je na místě vázat (či podmiňovat) novým řešením, které mělo vést ke snížení

nežádoucích vlivů stávající situace. S uvedenou argumentací se však žalovaný náležitě

nevypořádal a omezil se pouze na strohé konstatování obsahu podkladových stanovisek

dotčených orgánů veřejné správy bez ohledu na vlastní obsah odvolacích námitek.

Vzhledem k výše uvedeným zjištěným nedostatkům a vadám žalobou napadeného

rozhodnutí považoval Městský soud v Praze za vhodné zabývat se dalšími žalobními

námitkami jen v nezbytně nutném rozsahu. Odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí

v části, v níž se žalovaný zabýval obsahem odvolání odvolatelů, zastoupených JUDr.Petrem

Kužvartem (strany 5 a 6, body A1 až A4 napadeného rozhodnutí), je pro svoji stručnost,

strohost a obecnost nepřezkoumatelné, neboť z něho vyplývá pouze obecný závěr o tom, že

odvolací správní úřad neshledal námitky důvodnými, avšak není z něho zřejmé, z jakých

konkrétních skutkových či právních důvodů k takovému výsledku správní úřad dospěl.

Žalobcům je podle názoru soudu nutno přisvědčit v tom, že žalovaný odvolací správní úřad

[OBRÁZEK]13

ově přezkoumané podkladové závazné stanovisko

obh oval, an ž by n p nil zás du materiální pravdy. Žalobci se nedočkali obsahového

přezkumu a na jeho základě hodnověrného a zákonného vyvrácení své odvolací námitky. Na

uvedeném závěru nemění ničeho skutečnost, že žalovaný se obsahem odvolacích (a

žalobních) bodů podrobněji a důsledněji zabýval ve vyjádření k podané žalobě, k čemuž však

soud při přezkumu napadeného rozhodnutí již přihlédnout nemohl.

K námitce žalobců ohledně nesprávného údaje na otisku razítka na originálu

rozhodnutí ohledně data vydání rozhodnutí a jeho zveřejnění považuje soud za potřebné uvést,

že byť ustanovení uvedenou problematiku výslovně neřeší, bylo na

žalovaném odvolacím správním úřadu, aby se zabýval zcela konkrétními skutečnostmi,

uvedenými v nyní posuzované věci ve spisovém materiálu a zaujal k námitce odvolatele určité

a srozumitelné stanovisko, zejména za situace, kdy odvolatel namítá porušení svých práv

v podobě hrozícího krácení lhůty pro podání odvolání.

V další žalobní námitce označili žalobci za hrubé zkrácení svých práv skutečnost, že

žalovaný poté, kdy během března 2013 obdržel výsledky přezkumu od orgánů nadřízených

dotčeným orgánům státní správy, vůbec nevyrozuměl účastníky o nových, podstatných

dokladech, založených do spisu a o možnosti se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim, přičemž

jde o nezákonný postup v rozporu s ustanoveními a 4 a .

Rovněž uvedená námitka je podle názoru soudu důvodná. Pokud je účastníku správního řízení

uděleno správním orgánem poučení o tom, že procesní práva, která mu pro dané správní

řízení náleží, může uplatnit po celou dobu trvání tohoto řízení, aniž by mu před ukončením

dotyčného řízení bylo dáno na vědomí, k jakému datu správní orgán hodlá vydat rozhodnutí

ve věci samé, zakládá to vadu řízení ve smyslu ustanovení pro

porušení ustanovení z roku 2004 v návaznosti na článek 38 odst.2

, které garantují účastníku správního řízenímožnost

prezentovat své stanovisko k důkazním prostředkům shromážděným ve správním řízení ve

fázi před vydáním rozhodnutí. Není samo o sobě porušením ustanovení § 36 odst. 3 správního

řádu z roku 2004, pokud správní orgán souběžně s oznámením o zahájení správního řízení

stanoví jednak lhůtu, ve které lze navrhovat důkazy a činit jiné návrhy, a rovněž následnou

lhůtu, ve které se účastníci mohou vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Vždy je však třeba

zkoumat, zda poté, kdy účastník v souladu s poučením postupoval, byl správní spis následně

doplňován či nikoli, a zda tak účastník měl faktickou možnost se s úplným správním spisem

seznámit. Postup žalovaného odvolacího úřadu tyto podmínky nesplňuje a není rozhodné, že

doplněná stanoviska nadřízených úřadů ke stanoviskům dotčených orgánů obsahově původní

stanoviska neměnila. Žalobcům bylo postupem žalovaného upřeno právo seznámit se před

vydáním rozhodnutí o odvolání s těmito podklady, které (navíc) byly právě těmi nosnými a

zásadními argumenty pro zamítavý výrok rozhodnutí o odvolání

V poslední sedmé žalobní námitce žalobci namítli, že obě žalovaná rozhodnutí mají za

podklad úpravu územního plánu hlavního města Prahy č. U0661/2008, kterou již nelze pro

uplynutí lhůty bohužel soudně zrušit, nicméně podle názoru žalobců touto úpravou územního

plánu byl stanoven koeficient využití území S (specifický koeficient). Žalobci namítli, že

tento koeficient vůbec neexistuje, není definován ani v textové části územního plánu a není

stanoveno, jak má být uplatňován a za jakých podmínek jej lze využít. Žalobci proto napadají

úpravu územního plánu jako závazného podkladu pro vydání žalovaných rozhodnutí podle

ustanovení věta druhá Namítají, že v prostředí právního státu nelze ve sféře

veřejné správy rozhodovat na základě zjevně neexistujících ustanovení a způsobem, který

[OBRÁZEK]14

vazně určených právních pravidel. Přestože uvedenou

úpravu j nel e zruš , l e konstatovat její nepoužitelnost jako podklad pro zákonné

rozhodování správního úřadu pro rozpor se zákonem.

Tuto námitku soud neshledal důvodnou. Žalobci v podané žalobě prostřednictvím

svého zástupce srozumitelně uvedli, v čem spatřují nezákonnost předmětné změny územního

plánu, avšak z podané žaloby již není zřejmé, jaký je vztah této tvrzené nezákonnosti

k žalobou napadenému rozhodnutí, tj. z jakých skutkových či právních důvodů způsobuje

nezákonnost žalovaného rozhodnutí. Žalovanému lze rovněž přisvědčit v tom, že žalobci

v podané žalobě neuvedli, jakým způsobem měli být tvrzenou nezákonností změny územního

plánu zkráceni na svých právech. Podle názoru soudu pouhé zahrnutí této konkrétní verze

územního plánu mezi podklady vydaného rozhodnutí o umístění stavby nezpůsobuje bez

dalších zcela konkrétně určených a označených rozhodných skutečnosti, nezákonnost

rozhodnutí a nemůže tedy být z logiky věci ani samostatným důvodem pro jeho zrušení

v rámci řízení před správním soudem o žalobě proti rozhodnutí správního úřadu.

Soud ze všech výše uvedených důvodů shledal žalobu částečně důvodnou a proto

podle ustanovení žalobou napadené rozhodnutí zrušil. Současně

vyslovil, že věc se vrací žalované k dalšímu řízení (ustanovení ). .). Správní

úřad je právním názorem, vysloveným Městským soudem v Praze v dalším řízení vázán

(ustanovení ).

V tomto řízení bude na odvolacím správním orgánu, aby se znovu zabýval odvoláním

žalobců proti rozhodnutím o umístění předmětné stavby a jejich obranou, uplatněnou

v podaném opravném prostředku. V intencích shora uvedeného odůvodnění rozhodnutí soudu

žalovaný znovu rozhodne o odvolání žalobců a v odůvodnění rozhodnutí uvede, na základě

jakých konkrétních ustanovení zákona dospěl k závěru, že byly či nebyly splněny

předpoklady pro vydání rozhodnutí o umístění předmětné stavby. Přitom je na žalovaném,

aby dbal na to, že jeho rozhodnutí bude mít náležitosti požadované zákonem tak, jak jsou

uvedeny v ustanovení , , účinného ode dne

1.1.2006.

O nákladech řízení soud rozhodl podle ustanovení Ve věci úspěšnému

žalobci náleží náhrada nákladů řízení proti neúspěšnému žalovanému správnímu úřadu.

Náhrada nákladů řízení představuje v dané věci zaplacený soudní poplatek z podané žaloby

v částce 6.000,-Kč a dále náhrada účelně vynaložených nákladů řízení, tvořených odměnou

zástupce žalobce. Výše těchto nákladů je tvořena zvýšenou odměnou právního zastoupení

dvou žalobců JUDr.Petrem Kužvartem, advokátem, za dva úkony právní služby po 4.960,- Kč

a dvakrát režijní paušál po 300,- Kč podle ustanovení § 9, § 11, § 12 odst.4 a § 13 odst.3

vyhl. č. 117/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních

služeb, ve znění konání těchto úkonů právní služby (převzetí zastoupení a podání žaloby).

Celková výše přiznaných nákladů řízení tak činí 16.520,-Kč, jejichž povinnost

k náhradě soud přiznal proti žalovanému k rukám nového právního zástupce žalobce

JUDr.Jiřího Matznera, advokáta, ve třicetidenní lhůtě k plnění podle ustanovení § 149 odst.1

za použití ustanovení

Pokud jde o náklady řízení, které vznikly osobě zúčastněné na řízení, soud dospěl

k závěru, že v dané věci nejsou dány předpoklady pro rozhodnutí soudu o jejich náhradě.

[OBRÁZEK]15

osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch

nák adů, které í vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil.

V posuzované věci soud osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnosti v řízení

nestanovil, pouze byla soudem společnosti Balabenka s.r.o. a L. D. (dříve R.) dána možnost

uplatnit její práva v probíhajícím řízení.

P o u č e n í

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení.

Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se

sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se

dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na

sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.

Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení a kromě

obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,

v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo

rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li

stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské

právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro

zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho

internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 23.července 2014

JUDr. Hana V e b e r o v á ,

předsedkyně senátu