Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Máme iba nejednoznačné citácie tohto rozhodnutia.
Zobraziť všetky (3)30 A 65/2013 - 74.pdf
PDF · 0 B
No categories available
30 A 65/2013 - 74
ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky
a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce A.B.,
zastoupeného Mgr. Petrem Broďáni, advokátem, se sídlem Sokolov, K.H. Borovského 63,
proti žalovanému Státnímu úřadu inspekce práce, se sídlem Opava, Kolářská 451/13,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. července 2013 č.j.
1901/1.30/13/14.3,
t a k t o:
I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10.7. 2013, č.j. 1901/1.30/13/14.3 s e
z r u š u j e a věc s e v r a c í k dalšímu řízení žalovanému.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10 800,- Kč k
rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Broďáni , do jednoho měsíce od právní moci tohoto
rozsudku.
O d ů v o d n ě n í :
I.
Napadená rozhodnutí
Žalobu napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil
rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský a Karlovarský kraj ze dne 28.3.2013,
čj. 6187/6.72/13/14.3. Správní orgán I. stupně uvedeným rozhodnutím rozhodl, že A.B., jako
podnikající fyzická osoba s místem podnikání: provozovna Autoopravna Úžlabí 835,
Habartov, umožnil výkon nelegální práce ve smyslu § 5 písm. e) bod 1 . zákona č. 435/2004
Sb., o zaměstnanosti (dále jen zákon o zaměstnanosti) tím, že umožnil výkon nelegální práce
fyzické osobě T.M., který v době zahájení kontroly dne 11.4.2012 vykonával pracovní činnost
[OBRÁZEK]2 30A 65/2013
automechanika a tímto způsobem vykonával výkon závislé práce mimo pracovněprávní vztah
v provozovně Autoopravna A.B. a dopustil se tak správního deliktu na úseku zaměstnanosti
podle § 140 odst. 1 písm. c) zák. o zaměstnanosti. Žalobci za uvedený správní delikt podle
§ 140 odst. 4 písm. f) zák. o zaměstnanosti byla uložena pokuta ve výši 250.000,- Kč.
O odvolání žalobce proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně rozhodl žalovaný
žalobou napadeným rozhodnutím, kterým rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil a
odvolání zamítl.
II. Žaloba
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, v které především tvrdil, že žalovaný i
správní orgán I. stupně zjistili stav věci způsobem, který nemá dostatečnou oporu ve spisové
dokumentaci. Důkazní prostředky, ze kterých správní orgány vycházely při vydání rozhodnutí
a to konkrétně záznam o skutečnostech zjištěných při kontrole a protokol o výsledku kontroly,
jsou zcela nedostačující co do konkrétnosti, jednoznačnosti a průkaznosti a nelze na jejich
základě učinit závěr, že T.M. v době kontroly vykonával závislou činnost bez uzavření
pracovněprávního vztahu. Žalobce tvrdil, že skutečnosti při kontrole zjišťované správní orgán
I. stupně zaznamenal nesprávně a ryze formalisticky zaprotokoloval, čímž výsledný výstup by
zkreslen. Podle názoru žalobce nelze odhlédnout od faktu, že T.M. byl v době kontroly první
den na svém prvním zaměstnání od vyučení a pokud se v této situaci setkal s autoritou, kterou
inspektoři představují, lze si snadno představit, že jeho odpovědi a průběh kontroly byly
vzhledem k jeho nízkému věku k nejistotě a nervozitě z neznalosti dané situace, ovlivněny.
Uvedené skutečnosti spolu s listinnými důkazy, které byly předložené již v průběhu kontroly,
měly správní orgán vést v závěru, že v zájmu odstranění pochybností a náležitého zjištění
stavu měla být vyslechnuta žalobcem navržena svědkyně, účetní žalobce, která mohla
potvrdit, či vyvrátit existenci pracovněprávního vztahu. Správní orgán však navrhované
důkazy zamítl pro nadbytečnost. Správní orgán tak nezjistil skutkový vztah v souladu se
zásadou materiální pravdy a v rozporu se zásadou vyšetřovací vzal za prokázaný skutkový
stav konstruovaný na základě dedukcí a úvah o účelnosti tvrzení účastníka řízení, aniž by byly
řádně zhodnoceny veškeré důkazy účastníkem řízení nabízené.
Žalobce poukázal na právní názor Nejvyššího správního soudu, např. v jeho
rozhodnutí sp. zn. 4 Ads 177/2011 , z něhož plyne, že nelze souhlasit s tím, aby pokuta za
správní delikt, jenž je trestním obviněním ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně Lidských práv a
základních svobod, byla uložena na základě jednoho jediného podkladu, který byl vyhotovený
jiným správním orgánem ještě před zahájením řízení o správním deliktu. V souladu
s uplatňovanou vyšetřovací zásadou v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost,
se neuplatňuje koncentrace řízení zakotvena v § 82 odst. 4 správního řádu , což znamená, že
účastník řízení je oprávněn navrhovat důkazy a činit jiné návrhy po celou dobu řízení, až do
vydání rozhodnutí. Z tohoto důvodu skutkový stav zjištěný ve správním řízení a založený
pouze na výstupech z kontroly nemůže bez dalších důkazů obstát.
V otázce výše uložené pokuty z hlediska zachování zásady přiměřenosti sankce
ukládané státní mocí žalobce uváděl, že z ust. § 140 odst. 4 písm. f) zák. o zaměstnanosti
[OBRÁZEK]3 30A 65/2013
vyplývá, že při naplnění předmětného správního deliktu lze uložit sankci od 250.000,- Kč do
10.000.0 ,- Kč. Zákonem stanovená minimální výše pokuty však musí být nastavena tak,
aby umožňovala alespoň do určité míry zohlednit majetkové a osobní poměry delikventa tak,
aby uložení pokuty, byť v minimální výši nemělo pro účastníka likvidační účinek. Žalobce
z tohoto titulu vnesl podnět k vydání příslušného návrhu k Ústavnímu soudu na zrušení ust.
§ 140 odst. 4 písm. f) zák. o zaměstnanosti a to v části vymezení spodní hranice sankce ve
slovech „nejméně však ve výši 250.000,- Kč“.
Žalobce tvrdil, že správní orgány nepostupovaly v souladu s příslušnými právními
předpisy, nevypořádaly se se skutkovými zjištěními a rozhodly na základě nesprávně
zjištěného skutkového stavu. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby krajský soud napadené
rozhodnutí žalovaného včetně rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení, popřípadě budou-li k tomu zákonné důvody, aby po zrušení
napadených rozhodnutí ve smyslu § 78 odst. 2 s.ř.s. upustil od uložení sankce, či výši sankce
snížil a rozhodl též o povinnosti nahradit žalobci nálady řízení. V této souvislosti současně
navrhl, aby krajský soud přerušil řízení a obrátil se s příslušným návrhem na Ústavní soud ČR
ve věci zrušení ust. § 140 odst. 4 písm. f) zák. o zaměstnanosti ve slovech „nejméně však ve
výši 250.000,- Kč“.
III.
Vyjádření žalovaného
Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě uváděl k prováděné kontrole v místě
provozovny, že v době kontroly dne 11.4.2012 od 11:30 do 12:00 hod. nebyl inspektorům
oblastního inspektorátu práce na pracovišti žalobcem doložen řádný doklad, prokazující
existenci základního pracovněprávního vztahu mezi žalobcem a kontrolovanou fyzickou
osobou T.M. Jmenovaný při kontrole sdělil, že práci nevykonává na základě pracovní
smlouvy dohody o pracovní činnosti nebo dohody o provedení práce., že pracuje od úterý
10.4.2012 na zkoušku, papíry se vyřizují, neboť bude zaměstnán na dotaci. K doložené
dohodě o provedení práce žalovaný uváděl, že v průběhu kontroly byl kontaktován jak
žalobce, tak jeho manželka. Ta telefonicky sdělila inspektorům, že dohodu o provedení práce
přiveze na pracoviště do 5 min., to se nestalo ani během následujících 15 min. a proto
inspektoři provozovnu opustili. K doložení dohody o provedení práce byl dán žalobci
dostatečný prostor. Dohodu o provedení práce předložil žalobce ve 14 hod. na regionálním
pracovišti Oblastního inspektorátu práce v Sokolově. Žalovaný popřel, že by se s námitkou
vztahující se k následnému doložení dohody o provedení práce nevypořádal a poukázal, že
podle § 77 odst. 1 zák. č. 262/2006 Sb. zákoníku práce byl žalobce povinen vydat
zaměstnanci jedno vyhotovení dohody o provedení práce. K tomu ještě poznamenával, že
v průběhu kontroly byly doloženy dohody o provedení práce různého znění. K otázce zjištění
skutkového stavu žalovaný uvedl, že nevyvrací skutečnost, že žalobce měl v úmyslu T.M.
zaměstnat. Mělo se tak stát na základě pracovní smlouvy po přiznání dotace resp. po splnění
daných podmínek pro přiznání dotace, k čemuž by pravděpodobně došlo, pokud by dne
11.4.2012 nebyla na pracovišti žalobce provedena kontrola nelegálního zaměstnávání.
K svědecké výpovědi T.M. žalovaný uvedl, že tvrzení o tom, že došlo k uzavření dohody o
provedení práce dne 10.4.2012 považuje žalovaný za účelové a nepravdivé a to s ohledem na
jeho vyjádření v den kontroly, jakož i na další skutečnosti, které podle žalovaného tvoří
[OBRÁZEK]4 30A 65/2013
logicky rámec o tom, že k sepsání dohody o provedení práce došlo dne 11.4.2012 až po
provedené kontrole a dohoda byla datována zpětně ke dni 10.4.2012. Žalovaný konstatoval
souhrnně, že správní orgány vycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci.
K samotnému správnímu deliktu žalovaný uvedl, že je nepochybné, že žalobce se dopustil
správního deliktu podle § 140 odst. 1 písm. c) zák. o zaměstnanosti a správní orgány obou
stupňů se rovněž zabývaly tím, zda vedle formální stránky skutkové podstaty správního
deliktu došlo i k naplnění materiálního znaku správního deliktu a dospěly k závěru, že jednání
žalobce je nutno považovat za společensky nebezpečné. K uložené pokutě žalovaný uvedl, že
pokuta byla uložena podle § 140 odst. 4 písm. f) zák. o zaměstnanosti ve výši 250.000,- Kč,
tedy na samé spodní hranici zákonného rozpětí. Pokuta byla uložena v souladu se zákonem a
byla řádně odůvodněna. Ke spodní hranici zákonného rozpětí uložené sankce žalovaný uvedl,
že orgánům inspekce práce, jakožto orgánům moci výkonné nepřísluší hodnotit soulad zákona
jako projevu vůle zákonodárce s ústavním pořádkem České republiky. Žalovaný navrhl, aby
žaloba byla zamítnuta a aby soud účastníku řízení náhradu nákladů řízení nepřiznal.
IV.
Posouzení věci krajským soudem.
Krajský soud při posuzování důvodnosti žaloby vycházel z předmětu řízení před
správními orgány, kterým bylo posuzování otázky, zda žalobce se dopustil jiného správního
deliktu na úseku zaměstnanosti podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti a zda
byly naplněny podmínky pro uložení pokuty za tento správní delikt ve smyslu § 140 odst. 4
písm. f) zákona o zaměstnanosti ve výši 250.000,- Kč. Krajský soud v posuzovaném případě
zaujal shodný právní názor jako byl zaujat v obdobné věci projednávané před Krajským
soudem v Plzni pod sp.zn. 30A 95/2013 .
Podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti právnická osoba nebo
podnikající fyzická osoba se správního deliktu dopustí tím, že umožní výkon nelegální práce
podle § 5 písm. e) bodu 1 nebo 2.
Podle § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném od 1. 1. 2012,
se za správní delikt uloží pokuta do 10 000 000 Kč, jde-li o správní delikt podle odstavce 1
písm. c) a e), nejméně však ve výši 250 000 Kč.
Krajský soud zaměřil pozornost na posouzení dolní hranice pokuty uložené zálohy uvedený správní delikt.
Z internetových stránek Ústavního soudu bylo zjištěno, že dne 7. 11. 2013 podal
Městský soud v Praze Ústavnímu soudu návrh na zrušení ust. § 140 odst. 4 písm. f) zákona o
zaměstnanosti, ve znění účinném od 1. 1. 2012, ve slovech nejméně však ve výši 250 000 Kč
(návrh je veden pod sp. zn. Pl. ÚS 52/13 , o návrhu nebylo dosud rozhodnuto).
Rovněž zdejší soud má za to, že je zcela na místě, aby se ústavností minimální výše
uvedené pokuty zabýval Ústavní soud (nebo znovu zákonodárce). Podle názoru zdejšího
soudu však lze – byť obtížněji – postupovat ústavně konformním způsobem i za stávající
podoby právní úpravy.
[OBRÁZEK]5 30A 65/2013
Za správní delikt podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti se podle právní
úpravy účinné do 31. 12. 2011 ukládala pokuta „do 5 000 000 Kč“, kdežto podle právní
úpravy účinné od 1. 1. 2012 se za něj ukládá pokuta „do 10 000 000 Kč, nejméně však ve výši
250 000 Kč“. Tato změna byla provedena zákonem č. 367/2011 Sb. Vládní návrh uvedeného
zákona počítal toliko s přeznačením dosavadního písmene e) na písmeno f) [Poslanecká
sněmovna Parlamentu České republiky, 6. volební období, 2010-2013, tisk č. 373/0]. Změna
spočívající ve zdvojnásobení horní hranice a stanovení minimální výše pokuty byla iniciována
až Výborem pro sociální politiku Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky [tisk č.
373/2, resp. 373/3]. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu tudíž neposkytuje oporu pro
interpretaci této zásadní změny.
I pro přezkoumávanou věc je podle krajského soudu podstatný tento názor: „Ústava
ani Listina základních práv a svobo Listina základních práv a svobod o požadavcích na trestání správních deliktů přímo
nehovoří, čl. 39 a 40 LPS, kde jsou zakotveny základní, ústavní principy trestání, se vztahují
výslovně pouze na trestné činy. Přesto určité základní principy vztahující se též na správní
trestání lze dovodit z obecných ústavních požadavků na uplatňování veřejné moci, z obecných
principů demokratického a právního státu, dále též z požadavků obsažených v mezinárodních
smlouvách, zejména v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (č. 120/1976
Sb.) a v evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Značný význam mají
také sice nikoli právně závazné, ale doporučující evropské dokumenty, zejména např.
Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy R (91) 1, o správních sankcích, a Rezoluce Výboru
ministrů Rady Evropy (77) 31, o ochraně jednotlivců ve vztahu ke správním aktům.
Z uvedených aktů, z navazující judikatury Evropského soudu pro lidská práva i z judikatury
našeho Ústavního soudu a judikatury správních soudů v podstatě vyplývá, že základní
principy vztahující se na soudní trestání je třeba respektovat i v oblasti správního trestání.“
(Dušan Hendrych a kol.: Správní právo. Obecná část. 8. vyd. Praha 2012, s. 417-418).
Jedním z těchto základních principů bezpochyby je zásada přiměřenosti
(proporcionality) ukládaných sankcí. K tomu doktrína konstatuje toto: „Přiměřenost trestní
sankce, tj. proporcionalita mezi zájmem na ochraně společnosti před pachatelem trestného
činu a zásahem do základních práv pachatele způsobeným uloženou trestní sankcí, je
podmíněna tím, že při jejím ukládání bude přihlédnuto k povaze a závažnosti spáchaného
trestného činu a poměrům pachatele. Jen přiměřená trestní sankce může plnit svůj účel a být
pachatelem a společností pociťována jako spravedlivá. … Přiměřenost trestu spáchanému
trestnému činu není tedy jeho úměrnost ve smyslu dřívějšího ius talionis, nýbrž ve smyslu
úměrnosti trestu individuálnímu trestnému činu a osobnosti jeho pachatele. Výsledkem takto
chápané přiměřenosti je individualizovaný trest. Nejde proto o „rovnocennost“ trestu
spáchanému trestnému činu, ale o trest vyměřený s maximálním ohledem na charakter
jednotlivého případu.“ (Pavel Šámal a kol.: Trestní zákoník I. Komentář. 2. vyd. Praha 2012,
s. 505).
Typově lze deliktní jednání hierarchizovat od nejméně závažných po nejzávažnější.
Typovou závažnost jednotlivých jednání by měla zohledňovat především sazba správní nebo
trestní sankce. Výše sankce bývá stanovena pouze maximální horní hranicí nebo minimální
spodní a maximální horní hranicí. Jestliže určitý delikt je možné spáchat jen závažnějším
[OBRÁZEK]6 30A 65/2013
jednáním, je jistě na místě minimální spodní hranice sazby, jestliže však určitý delikt je
možné spáchat jednáními různé závažnosti, může (vysoce nastavená) minimální spodní
hranice sazby přinášet aplikační problémy.
Pro porovnání: za spáchané trestné činy může být za stanovených podmínek uložen
peněžitý trest. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2009 se ukládal peněžitý trest ve výměře
od 2 000 Kč do 5 000 000 Kč (§ 53 odst. 1 trestního zákona z roku 1961). Podle § 54 odst. 1
trestního zákona z roku 1961 při výměře peněžitého trestu přihlédl soud k osobním a
majetkovým poměrům pachatele. Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2010 se peněžitý trest
ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb, denní sazba
činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50 000 Kč (§ 68 odst. 1 a 2 trestního zákoníku z roku 2009).
Podle § 68 odst. 3 trestního zákoníku z roku 2009 počet denních sazeb soud určí
s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Výši jedné denní sazby
peněžitého trestu stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele.
Přitom vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za
jeden den. Za těchto podmínek tak lze dospělému pachateli uložit peněžitý trest v rozpětí od
2 000 Kč do 36 500 000 Kč. Peněžitý trest lze od 1. 1. 2012 uložit také za trestné činy
spáchané právnickou osobou [§ 15 odst. 1 písm. c) zákona č. 418/2011 Sb. , o trestní
odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů]. Podle § 18
odst. 2 tohoto zákona denní sazba činí nejméně 1 000 Kč a nejvíce 2 000 000 Kč. Při určení
výše denní sazby zohlední soud majetkové poměry právnické osoby. Právnické osobě lze tedy
podle uvedeného zákona uložit peněžitý trest v rozmezí od 20 000 Kč do 1 460 000 000 Kč. I
když horní hranice peněžitého trestu byly oproti minulosti výrazně zvýšeny, jeho spodní
hranice zůstávají ve srovnání s výše uvedenou pokutou ukládanou správními orgány nízké. To
poskytuje žádoucí prostor pro individualizaci trestu. Ve správním právu tomu tak žel vždy
není.
Jestliže minimální spodní hranice sazby je nastavena velmi vysoce [v tomto případě 12
a půl násobek pro právnickou osobu a 125 násobek pro dospělého pachatele v trestním právu],
pak, při respektu k požadavku proporcionality mezi závažností deliktního jednání a výší
sankce a ježto to není zákonem o zaměstnanosti výslovně vyloučeno [opačně např. § 125c
odst. 8 zákona č. 361/2000 Sb. , o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších
předpisů], nelze podle názoru zdejšího soudu u konkrétních málo závažných (škodlivých)
skutků postupovat jinak než od uložení sankce upustit.
I v daném případě je třeba si ujasnit, za co vlastně byl žalobce potrestán. Rozhodný tu
může být toliko výrok rozhodnutí správního orgánu. Ohledně náležitostí výroku takových
rozhodnutí došel Nejvyšší správní soud k tomuto názoru: „I. Výrok rozhodnutí o jiném
správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání,
popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn
s jiným.“ (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, čj. 2
As 34/2006-73, publikované pod č. 1546/2008 Sb. NSS). Tento popis skutku musí zahrnovat
označení místa a času jeho spáchání. Bude tedy uvádět např. to, že v určitý okamžik, den, dny
nebo období (u trvajících správních deliktů) došlo, resp. docházelo k určitému jednání
obviněného ze správního deliktu. Jen konkretizací údajů obsahující popis skutku lze zaručit,
[OBRÁZEK]7 30A 65/2013
že v rozhodnutí trestního charakteru, kterým jsou i rozhodnutí o jiných správních deliktech,
bude postaveno najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen.
V přezkoumávané věci žalobce byl uznán odpovědným za to, že umožnil fyzické
osobě T.M. v době kontroly dne 11.4. 2012 vykonávat pracovní činnost automechanika
v provozovně: Autoopravna A.B. na adrese Úžlabí 835, Habartov bez uzavřeného
pracovněprávního vztahu. Z předložených správních spisů bylo přitom zjištěno, že
předmětnou kontrolu provedli inspektoři oblastního inspektorátu práce dne 11.4. 2012 od
11:30 hodin a kontrola netrvala děle než dvě hodiny. Z uvedených údajů tedy vyplývá, že
pokuta ve výši čtvrt milionu korun byla žalobci správním orgánem uložena za to, že T.M.
umožnil na svém pracovišti vykonávat práci automechanika bez uzavřeného
pracovněprávního vztahu dne 11.4. 2012 po dobu v řádu dvou hodin.
Při ukládání pokut je správní orgán povinen přihlížet k závažnosti deliktu. Tato jeho
povinnost je založena ust. § 141 odst. 2 věty prvé zákona o zaměstnanosti, podle něhož se při
určení výše pokuty právnické osobě (nebo podnikající fyzické osobě) přihlédne k závažnosti
správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za
nichž byl spáchán.
K tomu se v rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský
kraj ze dne 28. 3. 2013, čj. 6187/6.72/13/14.3, uvádí: „Tím, že účastník řízení umožnil výkon
práce bez řádně uzavřeného pracovněprávního vztahu, naplnil jak formální, tak i materiální
stránku správního deliktu. Formální stránku naplnil tím, že naplnil obecné znaky správního
deliktu, tak jak je uvedeno v zákoně o zaměstnanosti, tj. umožnil výkon práce bez řádně
uzavřeného pracovněprávního vztahu a tím umožnil výkon nelegální práce. Rovněž naplnil i
materiální stránku tohoto správního deliktu, kdy ohrozil společenské zájmy chráněné
zákonem o zaměstnanosti. Při umožnění výkonu nelegální práce dochází k omezení možnosti
úřadu práce ovlivňovat příznivě situaci na trhu práce a možnost úřadu práce uskutečňovat
státní politiku zaměstnanosti, která je jednou z jeho hlavních náplní činnosti. Umožnění
výkonu nelegální práce je nutno považovat za nejzávažnější správní delikt zakotvený
v zákoně o zaměstnanosti. Tento správní delikt je negativním jevem v naší ekonomice, spolu
s pravděpodobným únikem z daňového systému, neodvádění pojistného na sociální
zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a krácení odvodu zdravotního
pojištění. Výkon nelegální práce je nežádoucím jevem s vysokou společenskou
nebezpečností, kterou nelze tolerovat. Správní orgán při stanovení výše pokuty vycházel
z toho, že umožnění výkonu nelegální práce je nutno považovat za nejzávažnější správní
delikt zakotvený v zákoně o zaměstnanosti. Při rozhodování o výši pokuty vzal OIP v úvahu
skutečnost, že se jedná o první prokázané porušení zákona o zaměstnanosti ze strany
účastníka řízení a dále jako polehčující okolnost správní orgán uvážil, že účastník řízení dne
11. 4. 2012 protiprávní stav napravil a s T.M. uzavřel pracovněprávní vztah – dohodu o
provedení práce a následně dnem 9. 5. 2012 pracovní smlouvu. Pokuta ve výši 250.000,- Kč
byla stanovena dolní hranicí zákonného rozpětí a podle správního orgánu zajistí svoji
represivní a preventivní účel tak, aby účastníka řízení i ostatní podnikatelské subjekty
zaměstnávající jiné osoby odradila od neplnění jejich zákonné povinnosti. Takto uloženou
sankci považuje správní orgán za odůvodněnou a přiměřenou spáchanému správnímu
deliktu.“
[OBRÁZEK]8 30A 65/2013
Krajský soud konstatuje, že správní orgán I. stupně sice pojednal o typové závažnosti
správního deliktu podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, ale nijak se
nevypořádal se závažností konkrétního deliktu, z jehož spáchání uznal žalobce odpovědným.
Žalobce ani soud se tak nedozvěděli, jakou míru závažnosti (škodlivosti) přisoudily správní
orgány umožnění výkonu práce automechanika bez uzavřeného pracovněprávního vztahu
v trvání řádu dvou hodin, tj. v jakém rozsahu tím byla omezena možnost úřadu práce
uskutečňovat státní politiku zaměstnanosti, jaká tu byla výše neodvedených daní, pojistného
na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a zdravotního pojištění,
prostor pro nerespektování jakých dalších povinností účastníkem řízení zde mohl být
popsaným jednáním vytvořen atd. Je tedy zřejmé, že obvyklé floskule, jež správní orgány
použily namísto náročného posouzení individuálního skutku, jehož se měl žalobce dopustit, se
podstatným způsobem míjejí se zákonnými požadavky vyplývajícími z § 141 odst. 2 věty
prvé zákona o zaměstnanosti ve spojení s § 68 odst. 3 správního řádu .
Dále je správní orgán při ukládání výše uvedených pokut povinen přihlížet k poměrům
pachatele. Tato povinnost správního orgánu plyne z tohoto názoru Nejvyššího správního
soudu: „I. Správní orgán ukládající pokutu za jiný správní delikt je povinen přihlédnout
k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše
pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i
v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu
hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí. II. Správní orgán vychází při zjišťování
osobních a majetkových poměrů z údajů doložených samotným účastníkem řízení, případně
z těch, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení či které si opatří samostatně
bez součinnosti s účastníkem řízení. Nelze-li takto získat přesné informace, je správní orgán
oprávněn stanovit je v nezbytném rozsahu odhadem.“ (usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008 -133, publikované pod č.
2092/2010 Sb. NSS).
K tomu soud konstatuje, že ačkoli u žalobce je zřejmé, že pokuta ve výši 250.000,- Kč
by mohla mít likvidační charakter, z rozhodnutí ze dne 28.3. 2013, čj. 6187/6.72/13/14.3, není
patrno, že by se Oblastní inspektorát práce pro Plzeňský kraj a Karlovarský kraj poměry
pachatele jakkoli zabýval, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí pouze konstatoval, že k
majetkovým poměrům účastník řízení předložil kopii daňové přiznání za rok 2010 2011, aniž
by tyto podklady správní orgán jakkoliv hodnotil. Z rozhodnutí Státního úřadu inspekce práce
ze dne 11.7. 2013, čj. 1901/1.30/13/14.3, je zjistitelné pouze to, že „Účastník řízení je
povinen pokutu uhradit do 15 dnů na účet celního úřadu a pokud by uhrazení pokuty mělo mít
nepříznivý dopad na hospodaření účastníka řízení, bylo odkázáno na možnost požádat
příslušný celní úřad o placení ve splátkách, případně o posečkání s platbou.“
Výše uvedený názor zdejšího soudu lze podpořit také polemickými názory pražských
akademiků: „Spodní hraníce sankce ve výši 250 000 Kč, která může být uložena i podnikající
fyzické osobě, nemá z hlediska našeho právního řádu obdoby. Obecně lze mít za to, že
nastavování spodních hranic trestů v rámci správního trestání není s ohledem na šíři možných
situací a rozdílnost pachatelů činů majících znaky správního deliktu ani typické, ani správné
a hlavně ani racionální a praktické. Domníváme se také, že i ve světle shora uvedených
[OBRÁZEK]9 30A 65/2013
dřívějších nálezů Ústavního soudu týkajících se spodní hranice pokut by ani předmětná
úprava zákona o zaměstnanosti přezkoumání Ústavním soudem nepřestála. Měla-li by v rámci
zákona o zaměstnanosti přesto zůstat zachována spodní hranice sankce za výkon nelegální
práce, musela by být řádově nižší. Má-li být nelegální práce i napříště postihována podle
stávající právní úpravy, pak je dle našeho mínění třeba, v kontextu zásady ultima ratio trestní
represe, tedy shora zmíněného minima non curat preator, se v prvním případě provinění (u
bagatelních činů) omezit toliko na projednání věci ve státní kontrole spolu s poukázáním na
to, že napříště bude věc projednána ve správním řízení a bude uložena sankce. Reálná obava
z toho, že pokud by se takové jednání opakovalo, již by s největší pravděpodobností,
v kontextu zjevné lhostejností k vůli zákonodárce, byla sankce uložena, by naplňovala účel
trestu z hlediska prevence individuální za současného zachování podnikatelské činnosti. Je-li
jedním z hlavních argumentů a důvodů proti nelegální práci ten, který uvedl Státní úřad
inspekce práce ve druhém ze shora přiblížených rozhodnutí, tj. že nelegální zaměstnání
narušuje podmínky na trhu práce a nepříznivě působí na jeho rovnováhu, pak lze proti němu
v kontextu platné právní úpravy postavit argument v zásadě stejně silný, resp. dokonce
silnější, a to, že zejména za současné hospodářské situace, míry nezaměstnanosti a dalších
souvisejících aspektů není žádoucí, aby každé umožnění výkonu nelegální práce bylo
postiženo z hlediska malého podnikatele sankcí mající likvidační charakter. Tyto dva
argumenty je pak třeba v rámci testu proporcionality vážit v rámci kategorie přiměřenosti
v užším slova smyslu. Dle našeho názoru je nejracionálnějším a nejrychlejším řešením …
zrušení spodní hranice trestu za umožnění výkonu nelegální práce.“ (Pichrt, Jan – Morávek,
Jakub: O lidové tvořivosti a sankcích za výkon nelegální práce. Právní rozhledy, roč. 21, rok
2013, č. 3, s. 93-100).
Lze tak shrnout, že v daném případě správní orgány přezkoumatelným způsobem
nevyargumentovaly to, že za skutek, který je popsán ve výroku prvoinstančního rozhodnutí,
je, při respektu k široce uznávané zásadě přiměřenosti (proporcionality), třeba uložit –
s ohledem na závažnost deliktu a poměry pachatele – pokutu ve výši 250.000,- Kč.
V přezkoumávané věci tedy nebylo zatím postaveno najisto, zda skutek, za nějž byl
žalobce shledán odpovědným, je podle stávající úpravy sankcionovatelný, a proto tu není
žádného racionálního důvodu, aby se soud dále zabýval tím, zda jeho spáchání bylo či nebylo
žalobci správními orgány dostatečně prokázáno.
Jelikož zdejší soud má za to, že i stávající úprava sankce za správní delikt podle § 140
odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti je interpretovatelná výše uvedeným ústavně
konformním způsobem, nepředložil věc Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústav y České
republiky, ani nevyčkal rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu Městského soudu v Praze
vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 52/13 .
K nejnovějšímu vývoji událostí je ovšem nutno konstatovat, že s účinností od 1. 1.
2015 byla novelou zákona o zaměstnanosti, provedenou zákonem č. 136/2014 Sb. , v § 140
odst. 4 písm. f) částka „250 000 Kč“ nahrazena částkou „50 000 Kč“ (schváleno dne 18. 6.
2014, rozesláno dne 22. 7. 2014). V důvodové zprávě k vládnímu návrhu uvedené novely se
přitom k této změně uvádí: „Na základě provedených kontrol a následně vedených správních
řízení je možno učinit závěr, že současná minimální výše pokuty (250 000 Kč) překračuje
[OBRÁZEK]10 30A 65/2013
v řadě případů preventivní funkci včetně aspektu zaměřeného na odrazování od nelegálního
zaměstnávání. Minimální výše pokuty se tak v těchto případech stává fakticky likvidační a
přesahuje tak záměr zákonodárce. Pro zachování cíle sledujícího preventivní, ale i
odstrašující účinek se jeví jako užitečné změnit stanovenou minimální výši sankce. Stanovení
nové hranice minimální sankce má kromě výše uvedených cílů naplňovat i skutečnost, že
nelegální zaměstnávání se nesmí zaměstnavatelům vyplácet. Tyto aspekty splňuje minimální
hranice ve výši cca 50 000 Kč. Takto stanovená sankce ponechává dostatečný prostor v rámci
správní úvahy vedené v daném správním řízení stanovit výši sankce s přihlédnutím ke
konkrétním okolnostem, především počtu nelegálně zaměstnávaných, až do hranice
maximálního rozpětí tj. 10 mil. Kč.“ [Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 7.
volební období, od roku 2013, tisk č. 84/0].
Jelikož v tomto případě nebylo přezkoumatelným způsobem odůvodněno, že za svrchu
uvedený skutek lze uložit pokutu ve výši čtvrt milionu korun, soud podle § 76 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. s. ř. s. bez jednání zrušil napadené rozhodnutí pro vady řízení a současně podle § 78 odst. 4
s. ř. s. s. ř. s. vyslovil, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.
Za tohoto stavu věci by bylo podle názoru soudu předčasné zabývat se žalobcem
rovněž požadovanou moderací trestu za správní delikt ve smyslu § 65 odst. 3 ve spojení s § 78
Právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku, je správní orgán
v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s. s. ř. s. ).
Žalobce, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. s. ř. s. proti
žalovanému správnímu orgánu, který ve věci úspěch neměl, právo na náhradu důvodně
vynaložených nákladů řízení před soudem ve výši 10.800,- Kč, skládající se ze zaplaceného
soudního poplatku za žalobu ve výši 3.000,- Kč a za návrh na přiznání odkladného účinku
žalobě ve výši 1.000,- Kč a dále z odměny advokáta za dva úkony právní služby v plné výši,
tj. po 3.100,- Kč, a z náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300,- Kč podle
§ 7 , § 9 odst. 4 písm. d) , § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ,
ve znění účinném od 1. 1. 2013. Za úkony právní služby oceněné plnou výší se považují
převzetí a příprava zastoupení a žaloba. Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení bylo
žalovanému určeno platební místo podle § 149 odst. 1 o. s. ř. o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. s. ř. s. a
stanovena pariční lhůta podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. o. s. ř. ve spojení s § 64 s.
ř. s. (s přihlédnutím k možnostem žalovaného tuto platbu realizovat).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho
doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího
správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením
shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li
[OBRÁZEK]11 30A 65/2013
poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže
následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze
prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. a kromě
obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž
směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy
mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-
li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro
výkon advokacie.
Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol
pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na
jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.
V Plzni dne 31. července 2014
JUDr. Václav Roučka, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Kováříková