Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

11 A 191/2013 - 64

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

Míra naplnění znaku státního dohledu nad institucí je v případě ČKP určována mírou, jakou je žalovaná ovládána státem. Ve shora citovaném rozsudku ze dne 6.10.2009, sp. zn. , dospěl Nejvyšší správní soud také k závěru, že požadavek státního dohledu lze vyložit „i tak, že se nemusí nutně jednat o vrchnostenskou kontrolu, typickou pro oblast veřejného práva, nýbrž i o dohled, který může stát vykonávat ve vztahu ke konkrétnímu jinému subjektu i na základě předpisů soukromého práva“. Městský soud se s tímto závěrem ztotožňuje. V řízení nebylo prokázáno, že Česká republika tuto formu dohledu vykonává prostřednictvím osob, jimiž jsou z jeho vůle obsazovány orgány žalované a proto nelze ve shodě s názorem žalované uzavřít, že znak dohledu státu nad institucí je v případě ČKP splněn.

Jako klíčovou nahlíží soud otázku přítomnosti veřejného účelu instituce. V této souvislosti soud připomíná, že z veřejně dostupných údajů vyplývá, že předmětem činnosti ČKP je činnost podle , o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou z provozu vozidla a činnosti související. K tomu je třeba podotknout, že jde o právní úpravu odlišnou od úpravy, provedené o pojišťovnictví, podle jehož ustanovení se řídí provozování pojišťovací a zajišťovací činnosti. Podle ustanovení se pak zákon nevztahuje na provádění nemocenského pojištění, důchodového pojištění, penzijního připojištění se státním příspěvkem, zaměstnaneckého penzijního pojištění, úrazového pojištění zaměstnanců a veřejného zdravotního pojištění. Tímto zákonem se při své činnosti řídí pojišťovny jako osoby soukromého práva, podnikající v oblasti soukromého pojištění. Jak vyplývá z informací, poskytovaných samotnou ČKP, žalovaná neposkytuje soukromé ani veřejné pojištění, náplň její činnosti neznamená, že v daném případě došlo ke zřízení instituce za účelem uspokojování veřejných či celospolečenských potřeb. Lze proto přisvědčit žalované v závěru, že pojmový znak veřejného účelu instituce není v posuzovaném případě naplněn.

Pro posouzení povahy ČKP jako veřejné instituce je však tento nedostatek podle názoru soudu zásadní a převažuje i ostatní znaky, jinak svědčící spíše veřejným institucím. Za veřejnou instituci nelze považovat profesní organizací pojistitelů, působících na poli komerčního pojištění závislého na individuální poptávce, kde výši pojistného určují zejména tržní mechanismy. jejímž účelem není podnikání na trhu se službami komerčního pojišťovnictví. V případě ČKP se o veřejnou instituci nejedná a nelze ji proto považovat ani za povinný subjekt ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 informačního zákona.

Protože soud dopěl k závěru, že se v případě ČKP nejedná o povinný subjekt, je třeba mít za to, že žalované nevznikla ani povinnost rozhodnout o podaných žádostech podle informačního zákona. Nevznikla-li povinnost vydat rozhodnutí ve věci, nelze považovat odpověď žalované ani za rozhodnutí ve smyslu informačního zákona a nemohla tak ani vzniknout povinnost rozhodnout o podané stížnosti, ať už by příslušným odvolacím orgánem byla žalovaná nebo jiný subjekt či orgán. Z tohoto důvodu soud dospěl k závěru, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro zamítnutí žaloby, byť si byl vědom toho, že vzhledem k výše uvedeným okolostem lze zvažovat i odmítnutí žaloby jako nepřípustné s ohledem na to, že nebyly naplněny stanovené podmínky pro přezkoumání napadeného úkonu žalované. Soud se však přiklonil k závěru o projednatelnosti podané žaloby s ohledem na to, že se nejednalo o zjevnou nepřípustnost žaloby, když bylo zapotřebí blíže zkoumat vlastní charakter žalované, proto žalobu po projednání jako nedůvodnou zamítl podle ustanovení

Pokud jde o výrok rozsudku o náhradě nákladů soudního řízení, soud s přihlédnutím ke stávající judikatuře vyšel z názoru, že – byť je postavení žalované s ohledem na výše uvedené okolnosti a důvody odlišné od postavení správního úřadu ve smyslu – lze mít za to, že i když žalovaná není veřejnou institucí, soud jí nepřiznal právo na náhradu nákladů právního zastoupení advokátem v této věci, neboť ze spisového materiálu správního úřadu je zřejmé, že žalovaná disponuje určitým počtem zaměstnanců s odborným právnickým vzděláním a i když je jejich zaměření s ohledem na charakter činnosti žalované poněkud odlišné, má soud za to, že by žalovaná měla být schopna i bez právní pomoci advokáta obhájit své rozhodnutí v řízení před správním soudem. Z tohoto důvodu postupoval soud podle ustanovení a ve sporu úspěšné žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení proti neúspěšnému žalobci nepřiznal.

P o u č e n í

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ustanovení a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 10.června 2014

JUDr. Hana V e b e r o v á ,

předsedkyně senátu