Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

8 As 54/2014 - 15

- 18

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: P. Č. proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 8. 2010, čj. 2208/10, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2014, čj. – 67,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

I.

1. Žalovaná rozhodnutím ze dne 23. 8. 2010, čj. 2208/10, zrušila své předchozí rozhodnutí o určení advokáta k poskytnutí právní služby žalobci, protože vydáním usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. , pominuly důvody, pro které byl advokát žalobci určen.

2. Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Brně, který ji usnesením ze dne 22. 9. 2010, čj. – 9, postoupil místně příslušnému Městskému soudu v Praze.

3. Městský soud zastavil řízení usnesením ze dne 20. 3. 2014, čj. – 67, protože žalobce nezaplatil soudní poplatek za žalobu ve lhůtě stanovené soudem v usnesení čj. – 48.

II.

4. Žalobce (stěžovatel) brojil proti usnesení městského soudu kasační stížností, ve které namítl, že předmětné usnesení je svévolným aktem, protože soud nezohlednil žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků. Městský soud nebyl vázán rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, čj. – 32, na který odkázal (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Pokud by kterýkoliv senát kteréhokoliv soudu vyslovil, že žádostí o osvobození od soudních poplatků se disponuje řízením, jednalo by se o „pitomost“, což stěžovatel není povinen soudu vysvětlovat.

III.

5. Nejvyšší správní soud předně připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, čj. – 11). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, ale pro samotné vedení sporu (viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012, čj. – 13).

6. V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni vydání tohoto rozhodnutí již více než 1000 spisů, kde stěžovatel vystupuje v pozici stěžovatele či navrhovatele. Jen během roku 2013 napadlo k Nejvyššímu správnímu soudu téměř 400 věcí, v nichž stěžovatel vystupoval jako účastník řízení, přičemž z tohoto počtu jich bylo dosud vyřízeno, resp. rozhodnuto 392 (69 řízení bylo zastaveno, 51 věcí bylo odmítnuto, 186 zamítnuto, pouze ve 4 případech zdejší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, zbývající věci byly vyřízeny jiným způsobem). Z evidence zdejšího soudu je dále patrné, že množství stěžovatelem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pro srovnání lze uvést, že v roce 2008 bylo u Nejvyššího správního soudu vedeno „pouze“ 22 věcí, v nichž stěžovatel vystupoval jako účastník řízení, v roce 2010 to bylo 65 věcí, v roce 2012 již 312 věcí a v roce 2013 dokonce 399 věcí. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.

7. Předmět sporu v nyní posuzované věci se neliší od mnoha předchozích řízení, v nichž stěžovatel podal žalobu proti České advokátní komoře a brojil proti rozhodnutí, kterým žalovaná zrušila rozhodnutí o určení advokáta k poskytnutí právní služby stěžovateli (srov. např. rozsudky ze dne 25. 3. 2014, čj. – 22, ze dne 7. 3. 2012, čj. – 82, nebo usnesení ze dne 14. 4. 2011, ve spojených věcech sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. ). Obdobně stěžovatel napadá také rozhodnutí žalované o určení advokáta, viz např. rozsudek čj. – 11, v němž Nejvyšší správní soud podrobně popsal pravidelný průběh soudního řízení vedeného stěžovatelem s žalovanou. Uvedeným řízením je společné, že stěžovatel pravidelně zpochybňuje místní příslušnost soudu či vytýká jiné domnělé formální nedostatky, které jsou pro řešení samotné podstaty sporu podružné.

8. Ani v posuzované věci tomu nebylo jinak. Stěžovatel podanou žalobu „rozhojnil“ o zjevně účelové návrhy na zahájení dalších řízení: (1) návrh na vyslovení neúčinnosti doručení usnesení čj. – 9 o postoupení žaloby místně příslušnému Městskému soudu v Praze Krajský soud v Brně zamítl usnesením ze dne 24. 1. 2011, čj. – 24, (2) kasační stížnost proti témuž usnesení Nejvyšší správní soud odmítl usnesením ze dne 27. 7. 2011, čj. – 39, (3) návrh na vyslovení místní nepříslušnosti městského soudu tento soud zamítl usnesením ze dne 1. 3. 2012, čj. – 55.

9. Žádost o osvobození od soudních poplatků podaná dne 6. 3. 2013 v řízení před městským soudem tak byla pouze dalším z řady obstrukčních nástrojů, které stěžovatel využívá k bezúčelnému prodlužování řízení a neodůvodněnému zahlcování soudní soustavy. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků případně také o ustanovení advokáta. Po zamítnutí těchto žádostí pak požádá o povolení splátek soudního poplatku nebo posečkání s jeho platbou, resp. o prodloužení lhůty k předložení plné moci udělené advokátovi. Správní soudy však tyto žádosti zpravidla zamítnou z důvodu svévolného uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčního přístupu k vedení řízení (viz např. usnesení ze dne 8. 8. 2012, čj. – 13, a ze dne 4. 10. 2012, čj. – 22, která byla stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám). Stěžovatel tak rozehrává písemný „ping pong“ se správními soudy, který prodlužuje soudní řízení o několik týdnů až měsíců. Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (srov. též výše uvedenou statistiku o počtu zastavených řízení).

10. Jakkoliv se Nejvyšší správní soud neztotožňuje s městským soudem, že žádost o osvobození od soudních poplatků je návrhem, kterým se disponuje řízením, a který proto musí být podán v náležité formě podle , neshledal důvody, které by opodstatňovaly zrušení napadeného usnesení a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení. S ohledem na výše uvedené praktiky stěžovatele nelze jeho žádost o osvobození od soudních poplatků považovat za vážně míněný návrh, ale je třeba ji vyhodnotit jako šikanózní výkon práva s cílem vyvolat průtahy řízení, kterému soud může odepřít ochranu.

11. Nejvyšší správní soud si je vědom znění d, který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva (a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva, které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. – 48, č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené“. K zákazu zneužití práva se vyjádřil také rozšířený senát, podle něhož zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, proto musí být uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními právnímu řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010, čj. – 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená judikatura). V této souvislosti lze rovněž připomenout rozsudek ze dne 30. 12. 2010, čj. – 43, ve kterém Nejvyšší správní soud poukázal na model fungování občanského sdružení, založený na opakovaném podávání žádostí o osvobození od soudních poplatků, tj. nákladů, které při jeho činnosti zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě počítat. Neexistují-li pro takové jednání legitimní důvody, je třeba jej považovat za zneužití práva zakotveného v Uvedený závěr prošel testem ústavnosti u Ústavního soudu a obstál (viz usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. ).

12. Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná je pak skutečnost, že toto zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel obracel na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního pojímání práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen zcela výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako úplně neefektivní, a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.

13. Nadto žaloba podaná v posuzované věci byla zjevně bezúspěšným návrhem ve smyslu Vznesené žalobní námitky nemohly být prima facie důvodné, protože stěžovatel nezpochybnil důvod, pro který žalovaná rozhodla o zrušení určení advokáta. Tímto důvodem bylo ukončení řízení vedeného pod sp. zn. před Ústavním soudem, stěžovatel tedy právní pomoc pro předmětné řízení nadále nepotřeboval. Stěžovatel neuplatnil námitky, které by svědčily o dotčení jeho veřejných subjektivních práv, namísto toho zatěžoval řízení zjevně bezúčelnými návrhy, mezi které patřila i žádost o osvobození od soudních poplatků. Z týchž důvodů nemohla být zcela zjevně úspěšná ani kasační stížnost, v níž se stěžovatel domáhal, aby bylo pokračováno v řízení před městským soudem.

14. Nejvyšší správní soud nepochyboval, že stěžovatel byl při podání žaloby i kasační stížnosti opět veden pouze snahou vést „spor pro spor“ (srov. zejm. usnesení ze dne 28. 2. 2013, čj. – 10, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. , jímž ústavní stížnost stěžovatele odmítl), nikoliv snahou o ochranu svých subjektivních veřejných práv.

15. V souladu se zásadou hospodárnosti řízení Nejvyšší správní soud nepřistoupil k provedení standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Jak již bylo shora popsáno, předmětné výzvy obvykle neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení. Nejvyšší správní soud nepochyboval, že bezúčelný a zcela neefektivní postup by se opakoval i v posuzované věci.

16. Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání stěžovatele také Ústavní soud. Ve vztahu k povinnému zastoupení stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti vyslovil, že poučení o této povinnosti není nutno stěžovateli zasílat vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Pokud lze vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé stěžovatele zpravit o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem, setrvání na požadavku vždy nového a totožného poučování by se jevilo jako formalistické a neefektivní (viz usnesení ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. , nebo výše zmíněné usnesení sp. zn. , obdobně srov. usnesení ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. , ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. , nebo ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. ). Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že uvedené závěry lze vztáhnout i na poučování o povinnosti být zastoupen advokátem a povinnosti zaplatit soudní poplatek v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel byl zdejším soudem poučen o těchto povinnostech nesčetněkrát, jejich existence si proto musí být nepochybně vědom.

17. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle za použití

18. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s věty první za použití tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 12. května 2014

JUDr. Jan Passer

předseda senátu