Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

2 Afs 40/2014 - 28

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Z. M., zastoupeného Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem Příkop 4, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno (dříve: Finanční ředitelství v Brně), v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2014, č. j. - 36,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á.

II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

I. Předmět a dosavadní průběh řízení

[1.] Žalobce (dále „stěžovatel“) se žalobou u Krajského soudu v Brně domáhal zrušení dvou rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 5. 2012, č. j. 5773/12-1102-703207 a č. j. 5772/12-1102-703207. Citovanými rozhodnutími byla zamítnuta jeho odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu v Břeclavi (dále jen „správce daně“) ze dne 18. 8. 2011, č. j. 136744/11/298912706678 a č. j. 136685/11/298912706678, jimiž byla stěžovateli doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006 a 2007 a také daňová ztráta a zároveň mu vznikla povinnost uhradit penále z doměřené daně. Tyto dlužné částky ve svém úhrnu činily 916.498 Kč (za zdaňovací období roku 2006) a 464.039 Kč (za zdaňovací období roku 2007). Žalobou napadená rozhodnutí byla posléze opravena rozhodnutími o opravě zřejmých nesprávností Finančního ředitelství v Brně ze dne 13. 6. 2012, č. j. 8059/12-1102-703207 a č. j. 8061/12-1102-703207.

[2.] Podstatou předmětných rozhodnutí finančního úřadu byly otázky uznatelnosti a způsobu prokázání výdajů (nákladů) vynaložených stěžovatelem na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle ustanovení , o daních z příjmů, v tehdy platném znění (dále jen „ “). Konkrétně se jednalo o hotovostní nákupy pohonných hmot na čerpací stanici v Rakvicích do vozidel, která dle stěžovatele sloužila k přepravě zboží, z něhož mu plynuly zdanitelné příjmy, což se však podle názoru daňových orgánů stěžovateli nepodařilo prokázat.

[3.] V žalobě stěžovatel polemizoval se závěrem daňových orgánů o vyloučení hotovostních nákupů pohonných hmot z daňově uznatelných nákladů, neboť byl prý učiněn na základě neúplných skutkových zjištění, v průběhu dokazování daňové orgány porušily příslušná ustanovení , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a jejich právní závěry se nacházely zcela v rozporu s jím předloženými důkazy, kterými se svá tvrzení snažil prokázat. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2008, č. j. - 122, ze dne 24. 10. 2008, č. j. - 153, a ze dne 31. 10. 2008, č. j. - 127 (veškerá judikatura NSS je dostupná na www.nssoud.cz), ze kterých vyplývá, že krajské soudy mohou provádět dokazování, pokud v daňovém řízení vyšlo najevo, že dosud předložené důkazy nepostačovaly pro spolehlivé zjištění skutečného stavu. Nadto stěžovatel namítal, že rozhodnutí daňových orgánů nebyla dostatečně a srozumitelně odůvodněna.

[4.] Krajský soud v Brně rozsudkem napadeným nyní projednávanou kasační stížností žalobu shledal nedůvodnou, a proto ji v souladu s ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), zamítl. V odůvodnění rozsudku se soud ztotožnil s právními závěry daňových orgánů v citovaných rozhodnutích a s jejich postupem, zejména s průběhem dokazování, a stěžovatelem namítaný rozpor s daňovým řádem neshledal. Ve vztahu ke sporné otázce uznatelnosti předmětných nákladů stěžovatele krajský soud zdůraznil, že ve smyslu ustanovení zákona o daních z příjmů „výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů je možné odečíst pro zjištění základu daně pouze ve výši prokázané poplatníkem bez jakýchkoli pochybností.“ Krajský soud se ztotožnil s právním názorem daňových orgánů, že i po provedeném dokazování pochybnosti přetrvaly a stěžovatel proto svoje důkazní břemeno neunesl. Stěžovatelem k žalobě přiložený důkazní materiál krajský soud vyhodnotil tak, že se nejedná o žádné nové důkazy a stěžovatel nepřichází ani s novými skutečnostmi, jež by odůvodňovaly potřebu nově provést důkazy provedené již v řízení před daňovými orgány.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[5.] Stěžovatel ve včas podané kasační stížnosti (doplněné k výzvě soudu) blíže nespecifikuje kasační důvody, zakotvené v ustanovení , nicméně z obsahu použité argumentace lze dovodit, že namítá vady řízení před správními orgány ve smyslu , pro které měla být napadená rozhodnutí správních orgánů krajským soudem zrušena, příp. nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu z důvodu existence vady soudního řízení, která mohla mít za následek jeho nezákonnost ve smyslu písm. d) citovaného ustanovení

[6.] Stěžovatel i v kasační stížnosti nadále polemizuje se způsobem dokazování provedeným daňovými orgány a s jejich právními závěry ve vztahu ke sporné otázce uznatelnosti předmětných nákladů stěžovatele, které byly učiněny právě na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Nadto stěžovatel nesouhlasí se závěry krajského soudu, který v procesním postupu daňových orgánů neshledal žádné vady; a také ve vztahu ke krajskému soudu zpochybňuje způsob, jakým se vypořádal s důkazy přiloženými k žalobě, ke kterým se krajský soud údajně nikterak nevyjádřil a nehodnotil je, ačkoliv se jimi stěžovatel snažil vyvrátit právní závěry daňových orgánů. Tím krajský soud sám pochybil a zatížil své řízení vadou, když nebylo přihlédnuto ke všemu, co v daňovém a následně i v soudním řízení vyšlo najevo.

[7.] Žalovaný v písemném vyjádření neshledal důvody kasační stížnosti relevantními a plně se ztotožnil s právními závěry krajského soudu obsaženými v napadeném rozsudku, který považuje za věcně správný. Setrval tak na stanovisku, že v řízení před žalovaným stěžovatel nenabídl žádné nové důkazní prostředky, nýbrž opětovně předložil důkazy shodné s těmi, které již předkládal v průběhu řízení před správcem daně (zejm. tachografová kolečka a faktury). Žalovaný je tak i nadále toho názoru, že se nedopustil žádného procesního pochybení. Totéž platí i pro krajský soud, který dle žalovaného zcela srozumitelně a dostatečně odůvodnil svůj procesní postup v průběhu dokazování. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou ve smyslu

III. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti

[8.] Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů ( a 4 ) a dospěl k závěru, že není důvodná.

[9.] Stěžovatel jak v řízeních před daňovými orgány, tak i v řízení o jím podané žalobě, setrvale polemizuje s postupem daňových orgánů, resp. krajského soudu v průběhu procesu dokazování, když dostatečně nepřihlédly ke všem jím navrhovaným důkazům. Pokud tedy daňové orgány v důsledku takového postupu dospěly k závěru, že se stěžovateli nepodařilo bez jakýchkoli pochybností prokázat, že jím uplatňované výdaje (náklady) byly vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, které je možné odečíst ze základu daně, což následně aproboval i krajský soud, zatížily svá řízení a z nich vzešlá rozhodnutí vadou. S tímto názorem stěžovatele se Nejvyšší správní soud neztotožňuje, neboť ani v postupu daňových orgánů, ani krajského soudu, neshledal rozpor se zákonem, jak namítá stěžovatel.

[10.] Jak již zdůraznil krajský soud, podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů je možné „výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů odečíst pro zjištění základu daně pouze ve výši prokázané poplatníkem bez jakýchkoli pochybností.“ Důkazní břemeno (ve smyslu § 92 odst. 3 a odst. 4 daňového řádu) k prokázání splnění zákonných podmínek pro uplatnění výdajů (nákladů) při stanovení základu daně z příjmů tak nese daňový subjekt. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu se zmíněná povinnost daňového subjektu vztahuje nejen na prokázání jejich skutečného vynaložení, ale i na to, že byly vynaloženy právě za účelem dosažení, zajištění či udržení jeho zdanitelných příjmů (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2009, č. j. - 64, nebo rozsudky ze dne 19. 2. 2009, č. j. - 32, či ze dne 31. 5. 2007, č. j. - 73). Jinými slovy, daňový subjekt musí prokázat nejen to, že došlo k transakci, v jejímž rámci byl daný výdaj vynaložen, ale také to, že se tak stalo (1) za účelem dosažení, zajištění či udržení jeho zdanitelných příjmů, (2) v tvrzeném rozsahu a (3) za úhradu odpovídající ceně uvedené v daňových dokladech.

[11.] V nyní posuzovaném případě nicméně stěžovatel nesplnil hned prvně uvedenou podmínku, když se spornými staly hotovostní nákupy pohonných hmot na čerpací stanici Bencalor v Rakvicích do vozidel, která dle stěžovatele sloužila k přepravě zboží, z něhož mu plynuly zdanitelné příjmy, a jednalo se tedy údajně o daňově uznatelné výdaje ve smyslu cit. ustanovení § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, jež uplatnil za zdaňovací období roku 2006 a 2007. Jak totiž vyplývá ze správního spisu, správci daně o těchto nákupech vznikly pochybnosti [ve smyslu § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu], které se stěžovateli nepodařilo v průběhu daňové kontroly, zahájené u stěžovatele dne 19. 10. 2009 (viz protokol č. j. 100/409/09/298931702056), vyvrátit a prokázat pravdivost svých tvrzení dalšími důkazy. Dosavadní, stěžovatelem předložené, důkazy (tachografová kolečka, seznam tankování pohonných hmot z nádrže Bencalor na čerpací stanici v Rakvicích za jednotlivé kalendářní měsíce roku 2006 a 2007 s uvedením registrační značky (SPZ) vozidel a množstvím litrů čerpaných z této nádrže a konečné stavy v nádrži Bencalor v letech 2006 a 2007 atp.) tento požadavek nesplňovaly, neboť dle správce daně z nich nebylo možné prokázat, do kterých vozidel byly pohonné hmoty skutečně tankovány a v jakém množství. Navíc, řada z nich se netýkala projednávaného případu (např. znalecký posudek, propočet průměrné spotřeby), resp. vykazovala značné nesrovnalosti (např. stav ujetých kilometrů). Naopak evidence o použití vozidel, např. záznamy o provozu vozidel, knihy jízd apod. zde zcela absentovaly. Proto správce daně dospěl k závěru, že stěžovatel „neunesl důkazní břemeno ve smyslu ust. § 92 odst. 3 a odst. 4 daňového řádu a uplatněním uvedených položek do výdajů ovlivňujících základ daně došlo k porušení ust. § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů“ (str. 22 Zprávy o daňové kontrole č. j. 79690/11/298931702056). Tento právní závěr posléze k odvolání stěžovatele aproboval jako věcně správný i žalovaný ve výše citovaných rozhodnutích.

[12.] Jak si Nejvyšší správní soud ověřil ze správního spisu i ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. , stěžovatel, navzdory svým tvrzením v žalobě i v kasační stížnosti, v průběhu odvolacího řízení před žalovaným, ani v průběhu řízení o jím podané žalobě před krajským soudem nepředložil žádné nové důkazy, kterými by předestřené pochybnosti daňových orgánů mohl jakkoliv vyvrátit. Naopak, i v řízení před krajským soudem setrval na své argumentaci, přičemž jako oporu k ní přiložil k žalobě totožný důkazní materiál, jako v řízení před daňovými orgány, což ostatně sám v žalobě zdůrazňuje („Jedná se o doklady, jež měl k dispozici již prvoinstanční správce daně.“). Pokud tedy stěžovatel v žalobě a následně i v kasační stížnosti opakovaně namítá procesní pochybení daňových orgánů, resp. krajského soudu, v průběhu dokazování, spočívající v nevypořádání se s novými důkazy a v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, jeho námitky nemají reálný základ, neboť stěžovatel v průběhu řízení žádné nové důkazy nepředložil. Nejvyšší správní soud se tak zcela ztotožňuje s hodnocením krajského soudu, který ve vztahu k žalobě přiloženému důkaznímu materiálu konstatoval, že se nejedná o žádné nové důkazy a stěžovatel tak nepřichází s novými skutečnostmi, které by ve smyslu judikatorních závěrů Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 23. 11. 2004, č. j. - 60, či cit. rozsudek č. j. - 122) zakládaly potřebu k objasnění skutkového stavu zopakovat či doplnit důkazy provedené daňovými orgány. Proto nebylo nutné v tomto případě znovu provádět důkazy, které byly prováděny již v rámci daňového řízení. Z tohoto hlediska nelze považovat za relevantní ani stěžovatelův odkaz na závěry z cit. rozsudku č. j. - 122, v němž Nejvyšší správní soud vyložil smysl zásady tzv. plné jurisdikce ve správním soudnictví, nacházející odraz v ustanovení , dle níž „je rozhodující soud k objasnění skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, oprávněn zopakovat nebo i doplnit důkazy provedené správním orgánem.“

[13.] Závěrem Nejvyšší správní soud konstatuje, že z argumentace, prezentované v kasační stížnosti, plyne spíše snaha stěžovatele o odvrácení negativních důsledků spojených s dodatečnými platebními výměry správce daně. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se způsobem právního posouzení předmětné sporné otázky a s právními závěry daňových orgánů a krajského soudu, ačkoliv měl dostatečný prostor svou procesní aktivitou tyto právní závěry vyvrátit, však nemůže bez dalšího zpochybnit správnost a zákonnost jejich rozhodnutí.

IV. Závěr

[14.] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Brně nepřezkoumatelným ani nezákonným, a proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl ( in fine ).

[15.] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě ustanovení ve spojení s Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení žádné náklady převyšující náklady běžné administrativní činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 16. dubna 2014

JUDr. Vojtěch Šimíček

předseda senátu