Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 A 32/2014 - 24

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Daniela Spratka, Ph.D., a JUDr. Miroslavy Honusové v právní věci žalobce Mgr. J. M., v řízení zastoupeného JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Ostrava, Sokolská 31, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje se sídlem Ostrava, 28. října 117, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26.7.2012 č.j. MSK 89504/2012, ve věci správního deliktu,

t a k t o :

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje ze dne 26.7.2012 č.j. MSK 89504/2012 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 8.808,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Petra Langera, Ph.D., LL.M., advokáta se sídlem Ostrava, Sokolská 31.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání shora označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Ostravy (současně došlo k nepodstatné formulační změně výroku) ze dne 30.5.2012 č.j. SMO/181735/12/DSČ/Sad, kterým byl žalobce uznán odpovědným, že dne 13.11.2011 ve 20:00 hod. bylo řidičem – žalobcem užito v provozu na pozemních komunikacích v Ostravě-Mariánských horách, na ul. Rubová, ve směru jízdy od ul. Daliborova k ul. Bendlova, motorové vozidlo tov. zn. Ch. (identifikované dále přidělenou registrační značkou), na kterém nebyla umístěna zadní tabulka registrační značky. Tím měl žalobce porušit povinnosti stanovené v , o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně , o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „ “) v návaznosti na vyhl. č. , o registraci vozidel, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „prov. vyhl.“), čímž měl spáchat správní delikt dle .

Žalobce m.j. namítá, že napadeným rozhodnutím byla porušena zásada ne bis in idem, když žalobce byl již v jiném řízení pravomocně uznán vinným z přestupku dle bodu 1 , o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákona o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), spočívajícím v tom, že dne 13.11.2011 ve 20:00 hod. na uvedeném místě předmětné vozidlo řídil, ačkoli na vozidle nebyla zadní tabulka registrační značky. Je přesvědčen, že právě zmíněné předcházející rozhodnutí brání tomu, aby byl žalobce potrestán znovu. Podrobně rozebírá definice skutku a jeho totožnosti, zdůrazňuje, že žalobce byl současně provozovatelem i řidičem vozidla a dovolává se d č. , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně základních práv a svobod č. 209/1992 Sb. (dále jen „ÚOZPS“). Má dále za to, že pokud žalovaný argumentuje rozdílnou povahou přestupku a správního deliktu z pohledu zavinění, je tato otázka z pohledu ústavního zákazu ne bis in idem irelevantní.

Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby. Uvádí, že mělo by-li snad jít o tentýž skutek, musel by být žalobce postižen přednostně právě za předmětný správní delikt, kdy odkazuje na , o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “). O tentýž skutek se však podle žalovaného nejedná, když jednou žalobce vystupuje jako (jakákoli) fyzická osoba v postavení řidiče, jednou jako podnikající fyzická osoba v postavení provozovatele. Má za to, že vyloučení současného postihu přestupku podle bodu 1 (dále jen „přestupek podle ZSP“) a správního deliktu podle (dále jen „správní delikt podle ZPPK“) by bylo krajně nespravedlivé, neboť pak by se každý řidič, který by byl současně provozovatelem vozidla, vyhnul odpovědnosti za přestupek podle , za který se uloží pokuta od 5.000,- do 10.000,- Kč a současný zákaz činnosti na dobu od 6 do 12 měsíců, na rozdíl od provozovatele, který nebyl současně řidičem. Předmětný přestupek patří do skupiny přestupků postihujících řízení technicky nezpůsobilého vozidla, kdy by – v případě správnosti žalobcovy argumentace – nemohly být ani zaznamenány body řidiči řídícímu vozidlo, které je tak technicky nezpůsobilé, že bezprostředně ohrožuje ostatní účastníky silničního provozu. Dovolává se rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11.1.2012 č.j. -163, www.nssoud.cz, podle kterého je třeba odlišovat při správním trestání různé delikty podle různosti následku („skutek de iure“).

Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “)] a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Z obsahu napadeného rozhodnutí soud zjistil, že žalobce uplatnil obdobnou odvolací námitku, s níž se žalovaný vypořádal obdobně jako ve vyjádření k žalobě. Dále v napadeném rozhodnutí uvedl, že právem chráněným zájmem (který na str. 3 napadeného rozhodnutí žalovaný nazývá „jedním z cílů zákona“) v posuzovaném případě je zajistit, aby motorová vozidla užívaná v provozu na pozemních komunikacích byla vždy opatřena tabulkou (tabulkami) registrační značky, které slouží k identifikaci vozidla a jeho provozovatele, ať už ze strany kontrolních orgánů či ostatních účastníků silničního provozu, např. účastníků dopravních nehod, svědků dopravních přestupků, při vyhrazeném parkování apod. Zadní tabulka registrační značky slouží dále i k umísťování kontrolních nálepek osvědčujících splnění technické způsobilosti vozidla k provozu. Stran porušení zásady ne bis in idem zdůrazňuje rozdílnost subjektu přestupku podle (řidič) a správního deliktu podle (provozovatel). Je-li tatáž (nepodnikající) fyzická osoba současně řidičem a provozovatelem vozidla, jde o jednočinný souběh přestupků podle a podle – pak by bylo nutno ve věci vést podle společné řízení. O takový případ se v posuzované věci nejedná, když nejde o souběh dvou přestupků, ale o souběh přestupku a jiného správního deliktu. Má za to, že v případě jednání provozovatele je skutkem neumístění tabulky registrační značky na vozidlo, resp. provozování vozidla bez této tabulky, kdy provozováním je nejen uskutečňování vlastní jízdy, ale i např. stání na pozemní komunikaci. U řidiče je skutkem až řízení vozidla. Jakkoli se dopady obou jednání částečně překrývají v účinku vyjádřeném porušením zájmu na identifikaci vozidla, neshledal žalovaný úplnou shodu v jednání ani v následku, resp. shodu v právní kvalifikaci věci.

Soud je z jeho úřední činnosti – spisu zdejšího soudu sp. zn. – známo, že rozhodnutím žalovaného ze dne 25.4.2012 č.j. bylo zamítnuto žalobcovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Ostravy ze dne 21.2.2012 č.j. SMO/063416/12/DSČ/Sad, kterým byl žalobce uznán vinným, že dne 13.11.2011 ve 20:00 hod. jako řidič řídil v provozu na pozemních komunikacích v Ostravě-Mariánských horách, na ul. Rubová, ve směru jízdy od ul. Daliborova k ul. Bendlova, motorové vozidlo tov. zn. Ch. (identifikované dále přidělenou registrační značkou), na kterém nebyla umístěna zadní tabulka registrační značky.

Platnost zásady ne bis in idem i pro oblast správního trestání konstatoval Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 16. 2. 2005, č. j. A 6/2003-44. Obdobné závěry plynou také z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, který obecně dovozuje, že práva garantovaná Úmluvou pro řízení o trestních činech platí nejen pro řízení o činech patřících podle právních řádů smluvních států mezi trestné činy, ale i pro činy, které orgány smluvních stran Úmluvy kvalifikují jako přestupky či jiné správní delikty, mají-li tyto delikty „trestněprávní povahu“.

O „trestněprávní povaze“ přestupku podle , jakož i správního deliktu podle není v posuzovaném případě pochyb. Krajský soud proto toliko pro úplnost konstatuje, že všechna tzv. „Engel kritéria“ (pojmenovaná v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8.6.1976 ve věci Engel aj. proti Nizozemí, č. st. 5100/71, 5101/71, 5102/71, 5354/72 a 5370/72), jsou u nyní posuzovaného přestupku podle i správního deliktu podle naplněna.

Z uvedeného je pak zřejmé, že nelze přisvědčit argumentaci žalovaného o rozdílné povaze přestupku a jiného správního deliktu, když z pohledu shora uvedených kritérií je nerozhodné, zda je podle vnitrostátního práva České republiky určitý protiprávní čin stíhán jako zločin, přečin, přestupek či jiný správní delikt; rozhodné je jen, zda se jedná obecně o delikt „trestněprávní povahy“.

Soudy rozhodující ve správním soudnictví se otázce ne bis in idem následně věnovaly v reakci na rozhodnutí Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Zolothukin proti Ruské federaci, č. st. 14939/03, www.echr.coe.int.

Nejvyšší správní soud tak v rozsudku ze dne 10.2.2011 č.j. -74, www.nssoud.cz, vyslovil, že stíhání jednoho a téhož skutku podle dvou skutkových podstat přípustné tehdy, pokud se tyto od sebe navzájem liší v podstatných prvcích (okolnostech). Naopak tam, kde panuje alespoň částečná shoda v podstatných okolnostech skutku, půjde ve vztahu k aplikaci článku 4 protokolu č. 7 ÚOZPS o uplatnění zásady ne bis in idem. Zkoumání shodnosti či alespoň částečné shodnosti v podstatných okolnostech skutku je pak věcí každého konkrétního posouzení.

Dále Nejvyšší správní soud v žalovaným odkazovaném rozsudku ze dne 11.1. 2012 č.j. -163, www.nssoud.cz, dospěl k závěru, že česká legislativa v oblasti správního trestání vykazuje deficity, projevující se např. absencí „kodexu“ správního trestání a jistou roztříštěností úpravy skutkových podstat jednotlivých správních deliktů, což může někdy vést k částečnému překrývání se těchto skutkových podstat. K tomu, aby bylo možné postihnout pachatele na základě totožného jednání za dva různé delikty, nestačí samotná existence dvou nominálně odlišných skutkových podstat deliktu. Teprve odlišnost v právně významném následku jednání (porušení konkrétního právem chráněného zájmu) zakládá existenci dvou samostatných skutků, o nichž je možné vést samostatná řízení.

Uvedenou judikaturu Nejvyššího správního soudu zdejší soud plně respektuje, s ní se ztotožňuje a ani v nyní posuzované věci neshledal důvodu se od ní odchýlit.

Z pohledu posuzování naplnění kritérií pro aplikaci zásady ne bis in idem je tedy zcela nerozhodný subjekt konkrétního sankcionovaného deliktu (řidič vs. provozovatel) a veškerá argumentace žalovaného týkající se odlišného subjektu přestupku podle a správního deliktu podle je tak zcela nepřípadná.

Rozhodný pro aplikaci ne bis in idem je tedy následek deliktů. Krajský soud proto považuje za nutné za nutné vyložit pojmy následek a účinek deliktu, když tyto žalovaný v napadeném rozhodnutí užívá ne zcela přiléhavě.

Objektem je dle ustálené teorie i praxe trestání právem chráněný zájem, proti kterému delikt směřuje, zatímco účinkem je změna na předmětu útoku (věci, člověku, majetkové hodnotě) – viz např. Šámal, P. a kol.: , edice velké komentáře, 2. vyd., C.H.Beck Praha 2012, str. 155 – 162.

V nyní posuzované věci je tak účinkem absence tabulky registrační značky na vozidle. Porušení právem chráněného zájmu, „aby motorová vozidla užívaná v provozu na pozemních komunikacích byla vždy opatřena tabulkou (tabulkami) registrační značky, které slouží k identifikaci vozidla a jeho provozovatele …“, jak jej výstižně definoval žalovaný v napadeném rozhodnutí, je pak následkem.

Krajský soud se dále zabýval otázkou, zda příslušné skutkové podstaty přestupku podle a správního deliktu podle chrání tentýž zájem či nikoli.

Podle bodu 1 fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích řídí vozidlo, na němž v rozporu s jiným právním předpisem38b) není umístěna tabulka státní poznávací značky (dále jen „registrační značka“) nebo je umístěna tabulka registrační značky, která nebyla vozidlu přidělena.

38b) , ve znění pozdějších předpisů (tj. – pozn. soudu)

Podle právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel silničního motorového vozidla nebo přípojného vozidla v rozporu s neumístí na vozidlo tabulku s registrační značkou.

Podle věty druhé tabulku s registrační značkou je provozovatel silničního motorového vozidla a přípojného vozidla povinen umístit na vozidlo způsobem stanoveným prováděcím právním předpisem.

Podle § 28 odst. 3 prov. vyhl. tabulka registrační značky musí být umístěna na silničním motorovém vozidle vpředu a vzadu (…).

Krajský soud v , na který odkazuje , nenalezl jiné ustanovení upravující umístění tabulek registrační značky na vozidlo.

Z uvedeného vyplývá, že konkrétním ustanovením , na které ust. bodu 1 odkazuje, je jedině .

Ust. a ust. bodu 1 tak sledují vymožení splnění téže povinnosti uvedené v , tj. povinnosti umístit na vozidlo tabulku (tabulky) registrační značky.

Jakkoli žalovaný v napadeném rozhodnutí pregnantně definoval právem chráněný zájem u správního deliktu podle , neučinil tak u přestupku podle . Krajský soud však považuje za neúčelné a formalistické rušit jen z tohoto důvodu napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost. Ze shora uvedeného je totiž již evidentní, že odlišný právem chráněný zájem žalovaný vydefinovat nemohl, když skutkovou podstatou přestupku podle není jiný chráněný zájem než ten, který již byl precizně vydefinován při výkladu správního deliktu podle .

Skutková podstata přestupku podle totiž chrání opět právě zájem „aby motorová vozidla užívaná v provozu na pozemních komunikacích byla vždy opatřena tabulkou (tabulkami) registrační značky, které slouží k identifikaci vozidla a jeho provozovatele …“

Krajský soud proto uzavírá, že objekt přestupku podle a objekt správního deliktu podle je totožný. Zásada ne bis in idem tedy byla napadeným rozhodnutím žalovaného porušena.

Krajský soud si je vědom skutečnosti, že řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. , o přezkum rozhodnutí, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle , nebylo dosud skončeno a nelze proto vyloučit ani budoucí zrušení uvedeného rozhodnutí.

Krajský soud však při svém rozhodování vychází ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného ( ), zde tedy ze stavu ke dni 26.7.2012, kdy tu bylo pravomocné rozhodnutí, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle .

Namítá-li dále žalovaný, že uvedeným výkladem dojde u žalobce (a obdobných případů) k vyvázání se z odpovědnosti buď za přestupek podle nebo za správní delikt podle , ani tento jeho názor krajský soud nesdílí.

Jakkoli se krajský soud připojuje k nářkům dosavadní judikatury o deficitech legislativy upravující správní trestání, má za to, že i současná právní úprava umožňuje současný postih téže osoby za přestupek podle a za správní delikt podle . Musí se tak ovšem stát jiným procesním postupem, než jaký zvolily správní orgány v nyní posuzované věci.

Krajský soud zdůrazňuje ustálenou judikaturní linii soudů rozhodujících ve správním soudnictví o tom, že zásady a principy trestního práva je třeba aplikovat i při správním trestání.

V rozsudku ze dne 31.5.2007 č.j. -135, č. 1338/2007 Sb. NSS, www.nssoud.cz, byl vysloven závěr, že správním deliktem je protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem, správní orgán za ně pak ukládá zákonem stanovený trest. Jedná se o protiprávní jednání bez ohledu na zavinění, zpravidla výslovně označené zákonem jako správní delikt. Věcný rozdíl mezi trestnými činy a správními delikty bývá i velmi mlhavý, může být i výsledkem politického rozhodnutí („dekriminalizace“), a je běžné, že skutky trestané právním řádem jednoho státu nebo v určité době jako trestné činy jsou podle právního řádu jiného státu nebo v jiné době „pouze“ správními delikty a naopak. Pro ilustraci lze vzpomenout i někdy převrácený poměr u peněžitých sankcí: stamilionové pokuty, které hrozí za některé správní delikty, a více než desetinásobně přesahují možnou výměru peněžitého trestu podle trestního zákona. Také proto pro trestnost správních deliktů musí platit obdobné principy a pravidla jako pro trestnost trestných činů. V tomto směru lze odkázat i na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení federálního Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.), která podle stabilní judikatury Evropského soudu pro lidská práva „trestním obviněním“ ve smyslu svého článku 6 odst. 1 rozumí i řízení o sankcích ukládaných správními úřady za přestupek nebo jiný správní delikt.

V poslední době pak Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 7.2.2014 č.j. -23, www.nssoud.cz, zdůraznil, že aplikace zásad a principů trestního práva ve správním řízení není samoúčelná, nýbrž jde o promítnutí garancí zajišťujících spravedlnost v trestních věcech vytvořených v průběhu dlouhého vývoje trestního práva i do oblasti správního trestání a to ze dvou důvodů. Jednak, trestní právo a správní trestání slouží obdobnému účelu a hranice mezi oběma je proměnlivá v čase a do značné míry nahodilá s tím, že neplatí pravidlo, že by v oblasti správního trestání hrozily méně přísné postihy než v trestním řízení soudním. Druhým důvodem je skutečnost, že správní trestání postrádá komplexní právní úpravu, která by analogicky jako v oblasti trestního práva materii systematicky kodifikovala a zakotvovala výše uvedené záruky spravedlnosti.

Teorie i praxe trestního práva pak situaci, kdy pachatel tímtéž jednáním naplní více skutkových podstat, pojmenovala jako jednočinný souběh a vytvořila pravidla pro ukládání sankcí v takovém případě. Tato pravidla byla současně přejata i do , a proto je možné je považovat za obecné principy trestání vůbec.

Podle , , ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen t.z.“), odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný (…). Vedle trestu přípustného podle takového ustanovení lze v rámci úhrnného trestu uložit i jiný druh trestu, jestliže jeho uložení by bylo odůvodněno některým ze souzených trestných činů (…).

Podle za více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení se uloží sankce podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji postižitelný. Zákaz činnosti nebo zákaz pobytu lze uložit, jestliže je lze uložit za některý z těchto přestupků.

Krajský soud uzavírá, že situace, kdy se tatáž osoba tímtéž jednáním dopustí přestupku a jiného správního deliktu, jejichž objekt je totožný, je nutno ji sankcionovat podle právě citovaných pravidel trestání jednočinného souběhu. Tím není dotčeno pravidlo, že u přestupku bude třeba prokázat i zavinění této osoby, zatímco pro odpovědnost za jiný správní delikt nebude prokázání tohoto znaku nutné.

Krajský soud nesdílí názor žalovaného, že postih žalobce za přestupek podle by měl být vyloučen pro naplnění skutkové postaty správního deliktu podle jen proto, že za přestupek označuje zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin.

Při výkladu je totiž nutno akcentovat nejen slovo „jednání“, ale zohlednit též význam slov „které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně“. Definici přestupku je nutno vykládat konformně s výkladem definice trestného činu, kdy jakkoli je v t.z. trestný čin definován jako protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně, nauka i praxe používá pojem čin promisque s pojmem jednání (viz např. Šámal, P. a kol.: , edice velké komentáře, 2. vyd., C.H.Beck Praha 2012, str. 129 a násl.). Takto je trestný čin vykládán jako naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty, přičemž nelze vyloučit, že jediným jednáním dojde k naplnění znaků více skutkových podstat, pročež jediné jednání pak bude více trestnými činy (viz např. tamtéž, str. 171). Takto je nutno vykládat i pojem přestupek.

K odlišení přestupku od jiného správního deliktu z pohledu definice je tak třeba srovnání konkrétních skutkových podstat přestupku a jiného správního deliktu.

Přestupkem tak s ohledem na nemůže být čin fyzické osoby popsaný v (jako provozovatel silničního motorového vozidla nebo přípojného vozidla v rozporu s neumístí na vozidlo tabulku s registrační značkou), pokud se jedná o fyzickou osobu podnikající, která je odpovědná za jiný správní delikt podle (jako provozovatel silničního motorového vozidla nebo přípojného vozidla v rozporu s neumístí na vozidlo tabulku s registrační značkou), a to právě proto, že skutkové podstaty obou těchto deliktů (přestupku a jiného správního deliktu) jsou totožné.

Naopak, je-li skutková podstata přestupku a jiného správního deliktu odlišná, nelze jednočinný souběh přestupku a jiného správního deliktu a priori vylučovat.

Aby nedošlo k porušení zásady ne bis in idem, bude nutné vést o předmětném přestupku a o předmětném jiném správním deliktu při jejich jednočinném souběhu společné řízení. Jakkoli tu není výslovné právní úpravy, která by společné řízení pro tento případ výslovně stanovila (na rozdíl např. od ), není vedení společného řízení současnou právní úpravou nikterak vyloučeno (znemožněno).

Naopak ust. , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „spr. ř.“) na takovou situaci pamatuje a dává správním orgánům možnost vedení společného řízení, týká-li se téhož předmětu řízení nebo téhož účastníka, či pokud spolu věci jinak věcně souvisejí.

Namítá-li konečně žalovaný, že pro projednání přestupku může být příslušný jiný správní orgán než pro projednání jiného správního deliktu, spr. ř. v ust. § 131 odst. 2 písm. b) nabízí řešení i takové situace – změnu příslušnosti za účelem vedení společného řízení.

Krajský soud shrnuje, že aby nebyla porušena zásada ne bis in idem, je třeba v případě jednočinného souběhu přestupku a jiného správního deliktu majících tentýž objekt vést společné řízení podle § 140 spr. ř. a za tím účelem případně

i dosáhnout změny příslušnosti podle spr. ř. Při ukládání sankce pak správní orgán postupuje podle zásad trestání jednočinného souběhu podle .

S ohledem na to, že krajský soud v posuzované věci shledal porušení zásady ne bis in idem, neotevřel se mu prostor pro přezkoumání napadeného rozhodnutí z pohledu ostatních žalobních bodů o nenaplnění skutkové postaty správního deliktu podle .

Ze shora uvedených důvodů krajský soud napadené rozhodnutí podle zrušil a věc podle vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž jsou správní orgány vázány právními názory vyslovenými v tomto rozsudku ( ).

Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z , když žalobce byl v řízení úspěšný a vzniklo mu tak vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobce tvoří:

a)

zaplacený soudní poplatek

3.000,- Kč

b)

odměna advokáta ve výši 2.100,- Kč bez DPH / úkon při poskytnutí těchto úkonů právní služby:

§ 7,

§ 9 odst. 3 písm. f)

vyhl.č.

ve znění do r. 2012

1)

příprava a převzetí věci

2)

sepis žaloby

4.200,- Kč

c)

paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč bez DPH / úkon při poskytnutí úkonů právní služby uvedených pod písm. b)

§ 13 odst. 3

vyhl.č.

600,- Kč

d)

DPH 21% z částek uvedených pod písm. b), c)

1.008,- Kč

C e l k e m

8.008,- Kč

Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení tuto částku, a to dle ve spojení s , , ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen ) k rukám advokáta, který žalobce v řízení zastupoval. Vzhledem k odlišné úpravě a , týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. , , ), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je m o ž n o podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu v Brně.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Ostravě dne 24. dubna 2014

Mgr. Jiří Gottwald

předseda senátu