Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
11 Kss 11/2013 - 56.pdf
PDF · 0 B
No categories available
11 Kss 11/2013 - 56
Kárný senát si vyžádal od Městského soudu v Praze dále osobní spis kárně obviněného. Z jeho obsahu se podává, že JUDr. P. B. je soudcem od roku 1993. Do roku 2000 byl soudcem Obvodního soudu pro Prahu 3, kde byl hodnocen pozitivně, jako jeden z nejlepších soudců trestního úseku, byť s menšími deficity rozsudkové kázně. Soudcem (a poté předsedou senátu) Městského soudu v Praze je od roku 2000; za tuto dobu je v osobním spisu evidována jedna výtka z roku 2001, kde nevyhotovil včas celkem 8 rozsudků.
V rámci dokazování bylo dále konstatováno, že JUDr. B. byl rozhodnutím tohoto kárného soudu ze dne 16. 2. 2011, č. j. 11 Kss 4/2010 – 45 uznán vinným ze spáchání kárného provinění, kdy byly celkem v 8 trestních věcech konstatovány jemu přičitatelné průtahy v řízení. Za to mu bylo uloženo kárné opatření spočívající ve snížení platu o 20 % na dobu 6 měsíců. Toto kárné opatření není dosud zahlazeno. Rozhodnutím tohoto kárného soudu ze dne 3. 10. 2012, č. j. 11 Kss 1/2012 – 29 byl kárně obviněný shledán vinným ze zapříčinění průtahů ve 2 trestních věcech (nevyhotovení rozsudků v zákonem stanovené lhůtě). V tomto případě bylo postupem do ust. § 88 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb. , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 6/2002 Sb. “) od uložení kárného opatření upuštěno.
Z přehledu nápadu věcí na jednotlivé soudce trestního úseku a přehledu jejich výkonnosti, předložených Městským soudem v Praze, kárný senát dále konstatoval, že z hlediska nápadu i výkonnosti kárně obviněný soudce nikterak nevybočuje z průměrných hodnot.
Návrhy na doplnění dokazování ze strany kárného navrhovatele ani kárně obviněného nebyly vzneseny.
Zástupce kárného navrhovatele v závěrečném návrhu uvedl, že za zásadní považuje pochybení kárně obviněného soudce ve věci vedené pod sp. zn. 43 T 17/2006 . Uvedl, že nápad v odvolací trestní agendě není enormní, přičemž zdůraznil, že i druzí předsedové odvolacích senátů soudí částečně též věci prvoinstanční, přičemž toto zatížení zvládají. Dle jeho názoru tedy množstvím nápadu a rozložením agendy nelze enormní průtah v této věci ospravedlňovat. Navrhuje proto, aby kárné opatření bylo uloženo v intencích návrhu, neboť jde o opakované kárné provinění tohoto soudce, kdy předchozí kárné opatření ke kýženému efektu, tedy zlepšení práce soudce, nevedlo.
Kárně obviněný v závěrečném návrhu uvedl, že si je vědom toho, že průtah ve věci sp. zn. 4 To 71/2012 může skutečně poškodit vnímání justice veřejností. Pokud jde o druhou trestní věc, zde nechává na úvaze kárného senátu, zda se skutečně dopustil nějaké chyby. Celé situace lituje a vyjadřuje přesvědčení, že je toto kárné řízení v jeho případě již posledním.
Kárný senát, poté co konstatoval, že návrh na zahájení kárného řízení byl podán v rámci otevřených lhůt, stanovených v ust. § 9 odst. 1 zákona č. 7/2002 Sb. , dospěl po vyhodnocení dokazování provedeného u ústního jednání k závěru, že návrh na zahájení kárného řízení je částečně důvodný.
Ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 17/2006 bylo prokázáno, že v období od 21. 2. 2013 do 9. 10. 2013 nebyl ze strany kárně obviněného soudce učiněn žádný úkon směřující ke skončení této věci. Ve věci tedy nebyl učiněn úkon po dobu přesahující sedm měsíců, což je v rozporu s požadavkem ust. § 181 odst. 3 věty první trestního řádu, dle kterého je předseda senátu v řízení před krajským soudem jako soudem prvního stupně povinen ve lhůtě tří měsíců od podání obžaloby nařídit ve věci hlavní líčení, předběžné projednání obžaloby nebo učinit jiný úkon směřující k rozhodnutí věci. Kárně obviněný soudce přitom nevyužil ani možnosti vyplývající z věty druhé citovaného ustanovení, a nepředložil spis předsedovi soudu s návrhem na prodloužení zmiňované lhůty nebo učinění jiného vhodného opatření k zajištění plynulosti řízení, aniž by mu v takovém postupu objektivně cokoliv bránilo. Tyto skutečnosti ostatně kárně obviněný soudce nepopíral. Lze tedy konstatovat, že existence průtahů v této trestní věci je jednoznačně prokázána, byť nikoli v rozsahu uváděném v kárném návrhu. Od celkové doby nečinnosti je totiž nutno odečíst lhůtu 3 měsíců, kterou měl kárně obviněný soudce, ve smyslu ust. § 181 odst. 3 věty první trestního řádu, k dispozici k realizaci úkonu, který by reálně směřoval k rozhodnutí ve věci. Teprve po uplynutí této lhůty lze hovořit o nečinnosti, odporující požadavku citovaného ustanovení trestního řádu. Šlo přitom o nečinnost zaviněnou, neboť kárně obviněný soudce měl po celou zmiňovanou dobu spis ve své dispozici a nic mu nebránilo postupovat v souladu s pokynem zákona. Lze tak uzavřít, že v období od 21. 5. 2013 do 9. 10. 2013 kárně obviněný soudce zaviněně udržoval stav, který byl v rozporu s požadavky plynoucími z kogentního ust. § 181 odst. 3 trestního řádu, a v tomto období tak zapříčinil vznik průtahů řízení.
Tento stav lze nepochybně podřadit k definici kárného provinění, kterým je zaviněné porušení povinnosti soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce, nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů (§ 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. ). Rozhodování v zákonem stanovených či přiměřených lhůtách je považováno za součást práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo d a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.); nedůvodné průtahy v řízení je tak nutno hodnotit jako zaviněně porušení povinnosti soudce a jako jednání způsobilé přinejmenším narušit důvěru ve spravedlivé rozhodování soudů, jak to má na mysli ust. § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.
Pokud jde o posouzení procesního postupu kárně obviněného soudce ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 28/2007 , zde kárný senát názor o naplnění skutkové podstaty kárného provinění nesdílí. Hlavním důvodem je fakt, že v této věci, objektivně vzato, k žádným průtahům nedošlo, což ostatně uznal i kárný navrhovatel. Pouze hypotetická možnost vzniku nedůvodných průtahů, odvíjející se od nesprávného postupu soudce, nemůže být interpretována jako jednání ohrožující důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Tento zákonem předpokládaný následek (§ 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. ) reálně nenastal; pouhá možnost jeho vzniku k naplnění skutkové podstaty kárného obvinění nepostačuje. I za situace, kdy by konkrétní postup soudce byl nesprávný, avšak reálně neohrozil zákonem chráněné zájmy, definované ve skutkové podstatě kárného provinění, nelze hovořit o existenci protiprávního stavu.
Kromě uvedeného důvodu, který je nutno považovat za důvod zásadní, považuje kárný senát za nutné dále uvést, že pokyn kárně obviněného soudce kanceláři ze dne 6. 9. 2013 nejen že nebyl pokynem chybným (způsobilým vyvolat protiprávní stav ve smyslu definice kárného provinění), ale šlo naopak o postup zcela konformní s požadavky trestního řádu.
Právní úprava předávání trestního řízení do ciziny, účinná do 31. 12. 2013, předpokládala, že soud trestní stíhání přeruší (a to i mimo hlavní líčení – viz § 231 odst. 1 trestního řádu) postupem dle § 224 odst. 1 trestního řádu, za použití ust. § 173 odst. 1 písm. d) trestního řádu. Toto přerušení (tedy klid v řízení) trvá minimálně do doby, kdy je jisté, respektive nanejvýš pravděpodobné, že dožádaný stát trestní řízení nepřevezme [§ 448 odst. 6 písm. a) trestního řádu, respektive § 448 odst. 6 písm. d) trestního řádu]. Rozhodne-li orgán dožádaného státu o převzetí trestního řízení, nelze na území České republiky pokračovat v trestním řízení pro trestný čin, pro který bylo trestní řízení předáno, nebo nařídit výkon trestu uloženého za čin, pro který bylo trestní řízení předáno (§ 448 odst. 5 trestního řádu). Nedojde-li následně k dodatečnému odvolání rozhodnutí o převzetí trestního řízení [§ 448 odst. 6 písm. b) trestního řádu], nebo k oznámení dožádaného státu, že v řízení nebude pokračovat nebo že řízení ukončí [§ 448 odst. 6 písm. c) trestního řádu] vyčká soud výsledku trestního řízení vedeného dožádaným státem. Dle jeho výsledku pak trestní stíhání zastaví dle ust. § 223 odst. 1 trestního řádu (obligatorně) či podle ust. § 223 odst. 2 trestního řádu (fakultativně); nejsou-li dány důvody pro takový postup, bude v trestním stíhání pokračováno (§ 224 odst. 3 trestního řádu).
Na pozadí této právní úpravy je nutno nahlížet na zjištěný skutkový stav v dané věci. Není pochyb o tom, že trestní stíhání obžalovaného T. bylo městským soudem pravomocně přerušeno usnesením ze dne 3. 10. 2011, č. j. 43 T 28/2007 – 626, a to právě z důvodu předání jeho trestního stíhání justičním orgánům ukrajinské republiky. Tímto úkonem byl nastolen klid v řízení, a bylo nutno vyčkat na zjištění existence některého z důvodů pro další postup, jak byly popsány výše. Dovozuje-li kárný navrhovatel, že skutečností, která měla iniciovat u kárně obviněného soudce procesní aktivitu, bylo sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 2. 9. 2013, založené na č. l. 796 spisu (jak bylo podrobně konstatováno v narativní části tohoto rozhodnutí), kárný soud tento názor nesdílí. Toto sdělení pouze avizovalo stanovisko ukrajinské strany, že věc byla dána k posouzení kompetentnímu orgánu (Úřadu generálního prokurátora), což potvrzuje i připojená kopie originálu tohoto sdělení na č. l. 797 [„The Ministry of Justice of Ukraine (…) has sent the request on transfer of criminal proceedings (…) in order to arrange a pre-trial investigation“]. Nešlo tedy ani o sdělení, že ukrajinská strana trestní řízení nepřevezme, ani o sdělení, že k tomuto převzetí došlo a nenastala tak žádná z výše popsaných modalit, za nichž by městský soud (potažmo kárně obviněný soudce) měl vyvíjet jakoukoliv procesní aktivitu. Pokud kárně obviněný soudce dal za této situace kanceláři pokyn k předložení spisu poté, co bude soudu zasláno další sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR, jednalo se o postup naprosto konformní s požadavky trestního řádu. Správnost posouzení této (v běžné soudní praxi spíše výjimečné, a proto i objektivně vzato obtížnější) situace ze strany kárně obviněného soudce nemůže zpochybnit ani následující přípis Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 7. 11. 2013 (č. l. 809), jehož obsah je evidentně zmatečný. Uvádí-li se v něm, že k předání trestního řízení došlo již dne 26. 2. 2013, jde o evidentní rozpor se sdělením Ministerstva spravedlnosti Ukrajiny ze dne 23. 7. 2013 (na které se taktéž odvolává), dle kterého, jak již bylo konstatováno, byla žádost o převzetí trestního řízení (zatím pouze) postoupena Úřadu generálního prokurátora Ukrajiny.
S ohledem na uvedené skutečnosti lze tedy uzavřít, že pokyn kárně obviněného soudce kanceláři ze dne 6. 9. 2013 nejen nevyvolal průtahy v řízení, ale takový stav ani navodit nemohl, neboť byl učiněn zcela v souladu s požadavky tehdy platné úpravy trestního řádu. Za této situace pak nelze než konstatovat, že se JUDr. B. vytýkaného kárného provinění nedopustil a v této části tedy byly splněny zákonem stanovené podmínky pro jeho zproštění kárného obvinění, ve smyslu ust. § 19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb.
Při úvaze o uložení kárného opatření dospěl kárný senát k závěru, že konstatované průtahy ve věci vedené pod sp. zn. 43 T 17/2006 nelze považovat za bagatelní, a to nejen s ohledem na jejich délku, přesahující 4 měsíce. Důvodem je též takt, že jde o trestní věc, kde řízení před soudy probíhá již od roku 2006 a již z tohoto důvodu mělo být ve věci postupováno s maximálním urychlením. Na tuto skutečnost ostatně kárně obviněného soudce explicitně upozornil i odvolací senát vrchního soudu. Bez významu přitom není ani fakt, že se v době od vrácení spisu vrchním soudem státní zástupce opakovaně dožadoval ve věci nařízení hlavního líčení, respektive sdělení, co takovému postupu brání; tyto žádosti zůstaly vždy bez odezvy. Na straně druhé kárný senát nalezl i důvody, které lze hodnotit jako skutečnosti polehčující. Jde především o postoj, který kárně obviněný soudce k vytýkanému pochybení zaujal, kdy nedostatky ve své práci uznal a nad vzniklým stavem projevil lítost; že jde o výraz skutečné sebereflexe, potvrzuje i fakt, že po zjištění průtahů již ve věci bezodkladně a s maximálním urychlením konal a věc tak byla ke dni rozhodování kárného senátu již skončena (zatím nepravomocně). Nelze též přehlédnout, že proti práci kárně obviněného nebyly ze strany kárného navrhovatele jinak vzneseny žádné negativní připomínky; v předchozích kárných řízeních byl ze strany předchozího vedení Městského soudu v Praze naopak hodnocen jako soudce kvalitní a bezproblémový. Přestože nic nenasvědčuje tomu, že by kárně obviněný byl, ve srovnání s ostatními soudci trestního úseku, jakkoli znevýhodněn ve smyslu množství přidělovaného nápadu či jeho složitosti, není možné zcela odhlédnout ani od enormní zátěže, které jsou obecně soudci trestního úseku Městského soudu v Praze (zvláště pokud jde o agendu prvoinstanční) dlouhodobě vystaveni (jde o skutečnost kárnému soudu známou z jeho činnosti); ta je v případě některých soudců (včetně kárně obviněného) umocněna tím, že soudí souběžně věci prvoinstanční i odvolací. Za této situace by byl rigorózní přístup k méně závažným pochybením takových soudců při vedení řízení nepřiměřeně tvrdý a tudíž neakceptovatelný.
S ohledem na všechny shora uvedené důvody tedy kárný senát naznal, že intenzita kárného provinění je v nyní posuzovaném případě na samé spodní hranici odůvodňující uložení kárného opatření. Jelikož však byl kárně obviněný soudce v minulosti kárným soudem shledán opakovaně vinným ze spáchání kárného provinění stejného druhu (rozhodnutí ze dne 16. 2. 2011, č. j. 11 Kss 4/2010 – 45 a ze dne 3. 10. 2012, č. j. 11 Kss 1/2012 – 29), přičemž od právní moci rozhodnutí, kterým mu bylo uloženo kárné opatření (věc sp. zn. 11 Kss 4/2010 ) neuběhla dosud doba 5 let k jeho zahlazení (§ 24 věta první zákona č. 7/2002 Sb. ), nelze pouhé projednání kárného provinění bez uložení kárného opatření (§ 88 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb. ) považovat za dostačující. Jelikož kárný senát není v této otázce vázán návrhem (§ 9 odst. 2 in fine zákona č. 7/2002 Sb. ), přistoupil, po zvážení všech shora uvedených hledisek, k uložení nejmírnějšího kárného opatření, kterým je, ve smyslu ust. § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb. , uložení důtky.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. března 2014
Mgr. Radovan Havelec
předseda kárného senátu