Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

3 Ads 61/2013 - 28

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vklického v právní věci žalobce: O. Č., zast. Mgr. Richardem Polmou, advokátem se sídlem Křížkové schody 67, Mladá Boleslav, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, proti rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel, ze dne 15. 12. 2009, č. j. 30769-3/2009, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2013, č j. - 49,

t a k t o :

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2013, č j. - 49, (dále jen „napadené usnesení“), kterým byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 15. 12. 2009, č.j. 30769-3/2009, ve věci jednorázové náhrady podle , o služebním poměru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ) po zemřelém J. Č. (otci stěžovatele) ve výši 134.955 Kč snížené o 40 % dle Žaloba byla odmítnuta pro opožděnost.

Městský soud v Praze v napadeném usnesení uvedl, že rozhodnutí žalovaného bylo žalobci doručeno dne 17. 12. 2009, a podle , podle něhož bylo ve věci rozhodováno, je možno podat žalobu k soudu do 60 dnů od právní moci rozhodnutí. Posledním dnem zákonné lhůty pro podání žaloby tak byl den 15. 2. 2010, žalobce však svoji žalobu podal až dne 16. 2. 2010, tedy po zákonem stanovené lhůtě, a proto městský soud podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) žalobu odmítl pro opožděnost.

Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel, prostřednictvím svého zástupce, uvádí, že se domnívá, že městský soud při svém postupu neaplikoval správně zákon, neboť zástupce stěžovatele obdržel napadené rozhodnutí dne 17. 12. 2009, přičemž toto rozhodnutí nebylo doručeno stěžovateli, jako účastníku řízení, ale pouze jeho zástupci. V napadeném rozhodnutí nebylo poučení účastníka o možnosti podat žalobu o soudní přezkum, ani poučení o lhůtě pro podání této žaloby. Stěžovatel se proto domnívá, že městský soud měl aplikovat s jeho lhůtou dvou měsíců podle , nebo aplikovat analogicky (per analogiím) , kde tento speciální zákon prodlužuje lhůtu pro podání odvolání při chybějícím nebo neúplném poučení na 90 dní. Žalovaný zde stěžovateli lhůtu neposkytl, ani neupozornil na lhůtu 60 dní.

Stěžovatel dále poukazuje i na problém nedostatku věku, neboť řízení u žalovaného bylo zahájeno po smrti otce stěžovatele při pracovním úrazu dne 16. 2. 2009, plná moc právního zástupce je ze dne 2. 3. 2009, kdy žalobce ještě nenabyl zletilosti (nar. X) a souhlas se vstupem do řízení měl schválit opatrovnický soud. Žádný opatrovnický soud však nerozhodoval, je otázkou, zda napadené rozhodnutí žalovaného z 15. 12. 2009 a předchozí ze dne 14. 8. 2009, vůbec nabylo právní moci pro tento procesní nedostatek. Stěžovatel navíc nesouhlasil s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání, což soud nerespektoval. Z těchto důvodů stěžovatel podal tuto kasační stížnost, která je důvodná podle , popř. písm. e) V napadeném rozhodnutí je zachycen i nesprávný žalovaný, žalobce jej označil: ČR - Ministerstvo financí, Generální ředitelství cel, a nikoliv pouze Generální ředitelství cel.

Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud jeho kasační stížnosti vyhověl a napadené usnesení Městského soud v Praze v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Žalovaný podal ke kasační stížnosti obsáhlé vyjádření. Především v něm uvedl, že vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení zastupován advokátem, rozhodnutí o odvolání bylo v souladu s doručováno pouze zástupci. Poučení o odvolání uvedené v tomto rozhodnutí zcela odpovídá požadavkům Účastník řízení se nechal v odvolacím řízení zastupovat advokátem, tedy osobou znalou práva, a u ní by se dalo předpokládat, že se v právních předpisech orientuje a z sezná, že lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí služebního funkcionáře činí 60 dnů, když tento zákon je ve vztahu k zákonem zvláštním. V kasační stížnosti požadovaná aplikace a v něm zmíněné lhůty 90 dnů nemá právní oporu - toto ustanovení se vztahuje výlučně k podání odvolání a nelze jej rozšiřovat i na podání správní žaloby, na což výslovně pamatuje již zmíněný K námitce, že stěžovatel nebyl v době udělení plné moci zástupci zletilý, žalovaný předně uvádí, že tato námitka je nepřípustná ve smyslu Dále z procesní opatrnosti sděluje, že v době vydání obou rozhodnutí byl stěžovatel již zletilý a v minulosti nikdy udělenou plnou moc nezpochybňoval. Navíc plnou moc k zastupování v řízení o předmětných náhradách udělili společně stejnému zástupci všichni pozůstalí (matka, oba synové a rodiče), kdy matka jako zákonná zástupkyně stěžovatele byla oprávněna jednak k jeho zastupování, jakož i ke zplnomocnění další osoby. Navíc stěžovatel byl v době udělení plné moci téměř zletilý (více jak 17 a půl roku). Stěžovatel tak byl dostatečně způsobilý ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), v návaznosti na , , ve znění pozdějších předpisů, a nejednalo se tak o případ, kdy by musel mít opatrovníka ani podle , ani podle Závěrem žalovaný uvádí, že Generální ředitelství cel není již 4 roky součástí Ministerstva financí, a dále, že žalovaným by měl být generální ředitel Generálního ředitelství cel, jakožto služební funkcionář příslušný k vydání předmětného rozhodnutí. Žalovaný poté uzavírá své vyjádření přesvědčením, že kasační stížnost není důvodná.

Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil, že kasační stížnost podána osobou oprávněnou a je proti označenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení a

Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu i řízení, jež jeho vydání předcházelo, v souladu s a 4 , neshledal přitom vady, k nimž by musel podle přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

Z kasační stížnosti vyplynulo, že stěžovatel se dovolává důvodů uvedených v , popř. písm. e) K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že byla-li žaloba odmítnuta, přichází pojmově v úvahu pouze kasační důvod podle , jako zvláštní ustanovení ve vztahu k ostatním důvodům podle (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. – 98, č. 625/2005 Sb. NSS). Důvod podle , tj. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení, je tedy ve vztahu ke stěžovatelem uváděnému důvodu podle písm. a) téhož ustanovení důvodem speciálním a vylučuje to tento důvod [ s. ř. s].

Žaloba byla městským soudem v Praze odmítnuta pro opožděnost, neboť nebyla podána, jak požaduje , podle něhož bylo ve věci rozhodováno, ve lhůtě do 60 dnů od právní moci rozhodnutí. To, že stěžovatel nedodržel uvedenou lhůtu pro podání žaloby v kasační stížnosti, sám nijak nezpochybňuje, namítá však nesprávnou aplikaci zákona na doručování napadeného rozhodnutí. Jmenovitě uvádí, že napadené rozhodnutí obdržel dne 17. 12. 2009, přičemž toto rozhodnutí nebylo doručeno stěžovateli, jako účastníku řízení, ale pouze zástupci. V napadeném rozhodnutí nebylo poučení účastníka o možnosti podat žalobu o soudní přezkum, ani poučení o lhůtě pro podání této žaloby. Stěžovatel se proto domnívá, že městský soud měl aplikovat s jeho lhůtou dvou měsíců podle , nebo aplikovat analogicky (per analogiím) , kde tento speciální zákon prodlužuje lhůtu pro podání odvolání při chybějícím nebo neúplné poučení na 90 dní. Žalovaný zde stěžovateli lhůtu neposkytl, ani neupozornil na lhůtu 60 dní. Na všechny tyto námitky již reagoval velmi přiléhavě žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud se s názory žalovaného plně ztotožňuje. Stěžovatel byl v řízení před žalovaným zastupován advokátem, a rozhodnutí o odvolání bylo v souladu s , doručováno pouze jeho zástupci. Ostatně obdobné ustanovení má i obecná úprava doručování ve správním řízení obsažená v Poučení o odvolání uvedené v napadeném rozhodnutí je plně v souladu s (ostatně i tady viz obdobnou obecnou úpravu v ). , a ostatně ani , s poučením o podání správní žaloby nepočítá, o tomto oprávnění se nepoučuje. Lhůta pro podání žaloby podle nepřicházela v úvahu proto, že na předmětnou věc v plném rozsahu dopadá , jako úprava zvláštní, přičemž z tohoto zákona jednoznačně plyne, že lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí služebního funkcionáře činí 60 dnů od jeho právní moci. Stejně tak platí, že stěžovatelem požadovaná aplikace v dané věci nepřicházela v úvahu, neboť stěžovatel již nepodával odvolání, ale podával žalobu ve správním soudnictví, na jejíž podání se dané zákonné ustanovení nevztahuje. Nejvyšší správní soud tak žádnou namítanou nesprávnou aplikaci zákona na vyhodnocení doručování rozhodnutí žalovaného v posuzované věci neshledal. Naopak nesprávně, až účelově, si tuto úpravu vykládá stěžovatel, resp. jeho zástupce. Městský soud vyhodnotil a aplikoval relevantní právní úpravu plně v souladu s jejím obsahem a zaměřením, přičemž není sporu o tom, že stěžovatel podal žalobu až po uplynutí 60 denní lhůty předepsané pro její podání , a proto městský soud žalobu důvodně odmítl pro její opožděnost.

Pokud stěžovatel zpochybňuje, zda napadené rozhodnutí žalovaného z 15. 12. 2009, a také předchozí rozhodnutí ze dne 14. 8. 2009, vůbec nabylo právní moci, proto, že při udělení plné moci zástupci stěžovatel ještě nedovršil zletilosti, Nejvyšší správní soud musí tuto námitku v souladu s odmítnout pro nepřípustnost. Tuto námitku stěžovatel uplatnil poprvé až v kasační stížnosti, přičemž podle , kasační stížnost není přípustná mj. tehdy, opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. I toto žalovaný vystihl ve svém vyjádření ke kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se v tomto směru rovněž ztotožňuje s dalšími úvahami žalovaného in eventum, a s ohledem na žalovaným poukazovanou právní úpravu je téhož názoru, že stěžovatel k udělení předmětné plné moci potřebnou způsobilost měl.

Namítá-li stěžovatel, že nesouhlasil s rozhodnutím soudu bez nařízení jednání, což soud nerespektoval, k tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že vyžaduje za zákonem stanovených podmínek nařízení jednání jen pro rozhodování ve věci samé, což rozhodně není případ odmítnutí žaloby pro opožděnost. V takovém případě nebylo třeba jednání soudu nařizovat.

Konečně ke kasační námitce, že soud neoznačil žalovaného v napadeném rozhodnutí tak, jak to uvedl žalobce, tj. “ČR-Ministerstvo financí, Generální ředitelství cel“, Nejvyšší správní soud toliko poznamenává, že podle je žalovaným správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, a tím bylo Generální ředitelství cel, představované v dané věci jeho generálním ředitelem (napadeným rozhodnutím bylo rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel), jako jeho čelným služebním funkcionářem.

Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost jako nedůvodnou a zamítl ji.

O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením , 2 ve spojení s Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, nelze náhradu nákladů řízení v souladu s ustanovením přiznat.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 5. února 2014

JUDr. Petr Průcha

předseda senátu