Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

6 As 13/2014 - 6

pokračování - 7

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudce zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudce JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: P. Č., proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, 110 00 Praha 1, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalované č. j. 1485/09 ze dne 3. 7. 2009, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. - 35 ze dne 12. prosince 2013,

takto:

I. Kasační stížnost se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

[1] Žalobce podal správní žalobu proti shora označenému rozhodnutí České advokátní komory, jímž bylo zrušeno určení advokáta žalobci za účelem zastupování v řízení před Ústavním soudem pro neposkytnutí součinnosti ze strany žalobce, a domáhal se jeho zrušení. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) správní žalobu v návětí označeným rozsudkem pro nedůvodnost zamítl; odkázal přitom na § 20 odst. 2 zákona o advokacii, podle něhož advokát je oprávněn odstoupit od smlouvy o poskytování právních služeb, popřípadě požádat o zrušení ustanovení či požádat Komoru o určení jiného advokáta (§ 18 odst. 2), dojde-li k narušení nezbytné důvěry mezi ním a klientem nebo neposkytuje-li klient potřebnou součinnost. K takové situaci došlo právě v případě žalobce; žalobce se na výzvu určeného advokáta odmítl s ním setkat, vyhradil si toliko písemný styk, zaslal mu jím sepsanou a již podanou ústavní stížnost s tím, že mu určený advokát má ve stanovené lhůtě sdělit námitky k ústavní stížnosti a že teprve poté obdrží plnou moc, resp. že žalobce určenému advokátu nedovolí zasahovat do znění ústavní stížnosti a zastupování bude ryze formální.

[2] Proti tomuto rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) podal žalobce dne 21. 1. 2014 u Nejvyššího správního soudu návrh označený jako kasační stížnost, v níž způsobem sobě charakteristickým namítal, že napadený rozsudek je „hrubě nesoudný“, „ústavně-nekonformní“, „neomluvitelný“, „tristní“, „hrubě arogantní“ a „svévolný“, jinde „stupidní“ či „překračující všechny meze“ atp. Lze tedy říci, že obsahem kasační stížnosti je stručně řečeno nesouhlas s napadeným rozsudkem městského soudu pro rozpor se zákonem [ . písm. a) , dále jen „ “].

[3] Nejvyšší správní soud připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012 č. j. -11, všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu (viz rozsudek ze dne 7. 6. 2012 č. j. -13).

[4] V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni podání kasační stížnosti celkem 1016 spisů, kde žalobce vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele. Z evidence zdejšího soudu je dále patrné, že množství žalobcem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů; jen proti České advokátní komoře v souvislosti s určováním advokátů podal stěžovatel stovky žalob, resp. kasačních stížností. V podrobnostech lze odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. -10 ze dne 28. 2. 2013, jejž stěžovatel taktéž v procesní roli stěžovatele obdržel.

[5] Nejvyšší správní soud nevyzval stěžovatele k odstranění vad kasační stížnosti, protože při předběžném posouzení zjistil, že v posuzovaném případě je stěžovatel opět veden snahou vést „spor pro spor“. Vznesené námitky prima facie nemohou být důvodné – skutková zjištění jsou nesporná a aplikované ustanovení § 20 odst. 2 zákona o advokacii jednoznačné – a kasační stížnost je tak zcela zjevně bezúspěšná. Nejvyšší správní soud v souladu se zásadou hospodárnosti řízení nepřistoupil k provedení standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Zdejšímu soudu je totiž z úřední činnosti známo (srov. např. věci vedené pod sp. zn. či sp. zn. ), že shora uvedené výzvy obvykle neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení. Tyto výzvy naopak rozehrávají písemný „ping pong“ mezi stěžovatelem a zdejším soudem, který prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti a následně o prodloužení lhůty k předložení plné moci udělené advokátovi, resp. o povolení splátek soudního poplatku. Nejvyšší správní soud však tyto žádosti zamítne z důvodu svévolného uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčnímu přístupu k vedení řízení (viz např. usnesení ze dne 8. 8. 2012 č. j. -13 a ze dne 4. 10. 2012 č. j. -22, která byla stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám). Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku.

[6] Nejvyšší správní soud nepochyboval, že tento bezúčelný a zcela neefektivní postup by se opakoval i v posuzované věci.

[7] Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání stěžovatele také Ústavní soud. Ve vztahu k povinnému zastoupení stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti vyslovil, že poučení o této povinnosti není nutno stěžovateli zasílat vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Pokud lze vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé stěžovatele zpravit o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem, setrvání na požadavku vždy nového a totožného poučování by se jevilo jako formalistické a neefektivní (viz usnesení ze dne 22. 11. 2012 sp. zn. , obdobně srov. usnesení ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. , ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. , či ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. ). Nejvyšší správní soud je toho názoru, že uvedené závěry lze vztáhnout i na poučování o povinnosti být zastoupen advokátem a povinnosti zaplatit soudní poplatek v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel byl zdejším soudem poučen o těchto povinnostech nesčetněkrát, jejich existence si proto musí být nepochybně vědom.

[8] Obdobný postup již opakovaně zvolil i Nejvyšší správní soud, např. v usnesení sp. zn. ze dne 28. 2. 2013, usnesení sp. zn. ze dne 4. 6. 2013, usnesení sp. zn. ze dne 13. 6. 2013 či usnesení sp. zn. ze dne 22. 10. 2013. Příznačné je, že ústavní stížnosti stěžovatele proti těmto usnesením bez dalšího odmítl pro vady i Ústavní soud, aniž by stěžovatele vyzýval k jejich odstranění, seznav, že by to k ničemu nevedlo (srov. usnesení sp. zn. ze dne 7. 6. 2013, usnesení sp. zn. ze dne 20. 11. 2013, usnesení sp. zn. ze dne 8. 10. 2013 a usnesení sp. zn. ze dne 22. 10. 2013).

[9] Závěrem Nejvyšší správní soud uvádí, že si je vědom znění d, který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva (a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva, které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005 č. j. -48, č. 869/2006 Sb. NSS.

[10] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle za použití

[11] Podle ve spojení s žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

Poučení:

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. února 2014

JUDr. Petr Průcha

předseda senátu