Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

Konf 36/2013 - 7

- 11

U S N E S E N Í

Zvláštní senát zřízený podle , o rozhodování některých kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Romana Fialy, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Žižkové, rozhodl o návrhu Úřadu pro ochranu osobních údajů, se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 27, na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi tímto úřadem a Obvodním soudem pro Prahu 4, a dalších účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o určení neplatnosti záznamu jízd: žalobce I. S., a žalovaného Dopravního podniku hl. m. Prahy, akciová společnost, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 42/217, IČ: 0005886,

t a k t o :

I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci žaloby o určení neplatnosti záznamu jízd, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , j e soud.

II. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 5. 2013, čj. - 17, s e z r u š u j e .

III. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013, čj. - 14, s e z r u š u j e .

O d ů v o d n ě n í :

Návrhem doručeným dne 5. 8. 2013 se Úřad pro ochranu osobních údajů (dále též „navrhovatel“ nebo „Úřad“) domáhal, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc vzniklý ve smyslu o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále také jen „ “), mezi ním a Obvodním soudem pro Prahu 4 ve věci žaloby vedené u tohoto soudu pod sp. zn. .

Z předloženého soudního spisu a z podání navrhovatele vyplynuly následující skutečnosti:

Dne 13. 11. 2012 podal žalobce u Obvodního soudu pro Prahu 4 žalobu, jíž se domáhal určení, že „záznamy jízd v pražské MHD bez platné jízdenky na jméno I. S., pod rodným číslem xx a adresou K. P., jsou neplatné“. Uvedl, že u žalovaného jsou na jeho údaje vedeny tzv. černé jízdy bez jízdního dokladu v pražské MHD (a to i v době, kdy v Praze nebyl nebo ležel v nemocnici se zlomenou nohou), jichž se nedopustil. Uzavřel, že se jedná o zneužití osobních údajů, a proto se domáhá určení neplatnosti záznamu jízd v pražské MHD bez jízdního dokladu vedeného na jeho jméno pod jeho rodným číslem a adresou.

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 26. 11. 2012, čj. - 7, vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 9, neboť sídlo žalovaného bylo ke dni podání žaloby v obvodu působnosti Obvodního soudu pro Prahu 9 a Obvodní soud pro Prahu 4 není soudem na výběr daným a s ohledem na povahu uplatněného nároku nejde ani o případ výlučné místní příslušnosti.

Obvodní soud pro Prahu 9 s postoupením věci nesouhlasil a věc předložil Městskému soudu v Praze s odůvodněním, že „v daném případě je dána pravomoc Úřadu pro ochranu osobních údajů podle , o ochraně osobních údajů, kterému měl OS Praha 4 věc předat“.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 3. 2013, čj. - 14, shledal nesouhlas Obvodního soudu pro Prahu 9 s postoupením věci Obvodním soudem pro Prahu 4 důvodným, přičemž v odůvodnění písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí odkázal na usnesení zvláštního senátu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. s tím, že závěry tohoto rozhodnutí „lze ve vztahu k projednávané věci použít i po novelizaci uvedeného zákona ( , o ochraně osobních údajů) , neboť i poté, a to podle , se může každý subjekt údajů domáhat za stanovených podmínek odstranění závadného stavu, zejména blokování, provedení opravy, doplnění nebo likvidace osobních údajů“. Městský soud v Praze uzavřel, že rozhodnutí v předmětné věci není v pravomoci soudu, ale Úřadu pro ochranu osobních údajů, a Obvodní soud pro Prahu 4 pochybil, vyslovil-li s odkazem na a místní nepříslušnost, neboť pro nedostatek pravomoci ve smyslu nejsou splněny podmínky řízení.

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 15. 5. 2013, čj. - 17, řízení zastavil s tím, že po právní moci tohoto usnesení se věc postupuje Úřadu pro ochranu osobních údajů. V odůvodnění písemného vyhotovení tohoto usnesení soud prvního stupně s odkazem na , a a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013, čj. - 14, uvedl, že nemá pravomoc o sporu rozhodnout, neboť žalobce se domáhá nápravy tvrzeného zneužívání osobních údajů žalovaným, a pravomoc k projednání a rozhodnutí sporu je svěřena Úřadu pro ochranu osobních údajů podle , jak dovodil i zvláštní senát v usnesení ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. , na které ve svém rozhodnutí odkázal i Městský soud v Praze.

Úřad pro ochranu osobních údajů ve svém návrhu odmítá pravomoc k rozhodnutí v uvedené věci a navrhuje, aby zvláštní senát zřízený podle , o rozhodování některých kompetenčních sporů, rozhodl o tomto kompetenčním sporu tak, že příslušným v předmětné věci je soud. Navrhovatel je toho názoru, že ustanovení ani , o ochraně osobních údajů (dále také „ “) nezakládá jeho pravomoc k řešení soukromoprávních sporů. Uvádí, že je dozorovým orgánem s pravomocí provádět veřejnoprávní kontrolu zpracování osobních údajů, případně vést správní řízení o uložení sankce za správní delikt. Na podporu svého názoru navrhovatel odkázal na , kterým se mění , o elektronických komunikacích a změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), který nabyl účinnosti od 1. 1. 2012 a jímž byly zrušeny odstavce 3 a 4 zákona o ochraně osobních údajů. Dále navrhovatel odkázal na usnesení zvláštního senátu sp. zn. , Konf 11/2011, Konf 94/2011, Konf 10/2011, Konf 27/2011 a Konf 53/2011, dle nichž pravomoc Úřadu k rozhodování individuálních sporů mezi subjektem údajů a správcem o zpracování osobních údajů není dána. Kromě toho soudem odkazované usnesení zvláštního senátu sp. zn. navrhovatel označil za již neaktuální z důvodu novelizace zákona o ochraně osobních údajů , jež měla za následek změnu v pravomoci Úřadu, jak vyplývá z navrhovatelem označených usnesení zvláštního senátu.

Při řešení vzniklého sporu o pravomoc mezi správním úřadem a obecným soudem se zvláštní senát řídil následující úvahou:

S účinností od 1. 1. 2003 se postupuje při kladných nebo záporných kompetenčních sporech o pravomoc nebo věcnou příslušnost vydat rozhodnutí podle , o rozhodování některých kompetenčních sporů.

Kladným (pozitivním) kompetenčním sporem je dle spor, ve kterém si jedna strana osobuje pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků, o níž bylo druhou stranou vydáno pravomocné rozhodnutí; záporným (negativním) sporem je podle téhož ustanovení spor, ve kterém jeho strany popírají svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků.

Obvodní soud pro Prahu 4 v předcházejícím soudním řízení popřel svou pravomoc rozhodnout věc a navrhovatel popírá svou pravomoc rozhodnout po postoupení věci; zvláštní senát konstatuje, že se ve věci jedná o negativní (záporný) kompetenční spor, k jehož projednání a rozhodnutí je povolán zákonem o některých kompetenčních sporech.

Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (srov. č. NSS).

Ustanovení § 21 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů opravňuje subjekt osobních údajů domáhat se nápravy při zpracování jeho osobních údajů, které je v rozporu s ochranou soukromého a osobního života subjektu údajů nebo v rozporu se zákonem, a to žádostí o vysvětlení anebo žádostí o odstranění vzniklého stavu směrovanou ke správci nebo zpracovateli údajů. , kterým se mění , o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s účinností od 1. 1. 2012 (část čtvrtá čl. V bod 2. cit. zákona) zrušil v ustanovení zákona o ochraně osobní údajů odstavce 3 a 4, jež umožňovaly dotčenému subjektu osobních údajů obrátit se s předmětnými požadavky i přímo na navrhovatele; nadále se tedy subjekt údajů může obrátit se žádostí o vysvětlení či o odstranění závadného stavu pouze na správce nebo zpracovatele osobních údajů.

Odkaz Obvodního soudu pro Prahu 4 na usnesení zvláštního senátu čj. Konf 11/2003 - 12 je v posuzované věci bezpředmětný, neboť v tomto usnesení zvláštní senát aplikoval znění zákona o ochraně osobních údajů účinné ještě před novelou provedenou , kterým se mění , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, účinným od 26. 7. 2004. Již podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem novely až 24 zákona o ochraně osobních údajů byla „dosavadní zkušenost s aplikací a násl., kdy se přístup Úřadu, přístup subjektů údajů a přístup soudů, nepodařilo sjednotit v tom směru, že Úřad jako ústřední správní úřad nemůže v takovém případě ve své kompetenci řešit spory mezi správcem, zpracovatelem a subjektem údajů o odstranění následků neoprávněných zásahů do soukromí subjektů údajů a druh, popřípadě výši náhrady“. Podle důvodové zprávy rovněž „není přípustné, aby tyto případy řešil správní úřad. Proto se navrhuje, aby kompetence Úřadu byla v tomto případě odpovídající jeho postavení a Úřad mohl na základě podnětu subjektu údajů postupovat vůči správci nebo zpracovateli prostředky pro správní úřad obvyklými, a případy, kdy jsou vznášeny nároky na náhradu nemajetkové újmy nebo náhradu škody, svěřit do pravomoci soudů, jak je tomu ostatně obvyklé i v ostatních případech zásahů do práva na ochranu osobnosti“. Podle znění zákona o ochraně osobních údajů účinného do 25. 7. 2004, jež zvláštní senát při vydání rozhodnutí čj. Konf 11/2003 - 12 aplikoval, tak v posuzovaném případě vycházet nelze, neboť zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí.

Ustanovení § 21 odst. 1 zákona o ochraně osobních údajů, ve znění účinném do 25. 7. 2004, upravovalo, že pokud subjekt údajů (dále jen „subjekt“) zjistil, že došlo k porušení povinností správcem nebo zpracovatelem, měl právo obrátit se na Úřad s žádostí o zajištění opatření k nápravě. Toto ustanovení bylo novelizováno platným a účinným od 26. 7. 2004. Dle novelizovaného znění zákona o ochraně osobních údajů se subjekt osobních údajů mohl domáhat nápravy při protiprávním zpracování jeho osobních údajů tak, že podal žádost o vysvětlení anebo žádost o odstranění vzniklého stavu u správce nebo zpracovatele údajů. Ustanovení a 4 zákona o ochraně osobních údajů, ve znění účinném do 31. 12. 2011, však umožňovalo, aby se dotčený subjekt osobních údajů obrátil s požadavky podle zákona o ochraně osobních údajů i přímo na navrhovatele.

Rozhodováním navrhovatele podle a 4 zákona o ochraně osobních údajů, ve znění do 31. 12. 2011, se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu a v usnesení ze dne 4. 9. 2012, čj. - 273, vyslovil, že „podání učiněné podle i odst. 4 , o ochraně osobních údajů, ve znění , jímž subjekt osobních údajů žádá Úřad pro ochranu osobních údajů o uložení opatření k nápravě zpracovateli či správci osobních údajů, je toliko podnětem k uplatnění dozorčího práva Úřadu“. Rozšířený senát dále uvedl, že „na výkon dozoru Úřadem nemá podatel subjektivní právo“ a „informace Úřadu pro ochranu osobních údajů o způsobu vyřízení takového podnětu není rozhodnutím ve smyslu , ale toliko sdělením úřadu“. Z toho vyplývá, že i před 1. 1. 2012 byla obrana subjektu podle zákona o ochraně osobních údajů omezená a nenároková, protože navrhovatel by podání žalobce posuzoval pouze jako podnět ke své dozorové činnosti.

Postavením navrhovatele po 1. 1. 2012 se zvláštní senát zabýval v usnesení ze dne 8. 3. 2012, čj. Konf 94/2011 – 8, dostupném na www.nssoud.cz, jímž vyložil, že ustanovení § 21 zákona o ochraně osobních údajů reguluje podmínky práva na přístup k ochraně osobních údajů tehdy, pokud se subjekt údajů domnívá, že správce nebo zpracovatel provádí zpracování jeho osobních údajů, které je v rozporu s ochranou jeho soukromého a osobního života nebo v rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů. Dále vyslovil, že „předmětné ustanovení však nezakládá pravomoc navrhovatele rozhodovat ve sporech mezi subjektem údajů a správcem nebo zpracovatelem o nárocích plynoucích z takového zásahu. Z zákona o ochraně osobních údajů pak vyplývá, že pravomoci navrhovatele na úseku ochrany osobních údajů jsou kontrolní a dozorové“. Tyto závěry budou platit tím spíše poté, co zákonodárce zrušil v odstavce 3 a 4 umožňující subjektu údajů obracet se přímo na navrhovatele. Shodně zvláštní senát rozhodl i v usnesení ze dne 14. 6. 2012, čj. – 6, usnesením ze dne 17. 9. 2012 čj. Konf 27/2011 - 9, usnesením ze dne 30. 1. 2013, čj. - 16.

S tímto závěrem se zvláštní senát v předmětné věci ztotožnil. Ustanovení § 21 zákona o ochraně osobních údajů, ve znění od 1. 1. 2012, již pravomoc navrhovatele neupravuje. Činí tak pouze § 29, podle kterého může navrhovatel mimo jiné provádět dozor nad dodržováním povinností stanovených zákonem o ochraně osobních údajů, přijímat podněty a stížnosti na porušení povinností stanovených zákonem, projednávat přestupky a jiné správní delikty a udělovat pokuty.

Navrhovatel je proto oprávněn vykonávat pouze kontrolní a dozorovou činnost podle § 29 zákona o ochraně osobních údajů. Není však příslušný k vydání rozhodnutí ve sporu mezi subjektem údajů a správcem osobních údajů.

Zvláštní senát z uvedených důvodů vyslovil, že k rozhodnutí o věci je dána pravomoc soudu ( , výrok I.) a současně tak potvrdil dřívější judikaturu zvláštního senátu, od níž neshledal důvodu se odchýlit.

Zvláštní senát podle zruší rozhodnutí, kterým strana kompetenčního sporu popřela svou pravomoc o věci rozhodovat, ačkoliv podle rozhodnutí zvláštního senátu je vydání rozhodnutí ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení v její pravomoci. Dalším výrokem proto zvláštní senát zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 5. 2013, čj. - 17.

S ohledem na závěr přijatý tímto usnesením zvláštní senát současně zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2013, čj. – 14, kterým Městský soud v Praze vyslovil závazný právní názor o nedostatku pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí předmětné věci.

Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní orgány [ ] i soudy.

Pro úplnost zvláštní senát poznamenává, že není oprávněn rozhodovat o místní příslušnosti soudů k projednání a rozhodnutí předmětné věci, o níž bude nově rozhodnuto Městským soudem v Praze.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně 9. ledna 2014

JUDr. Pavel Simon

předseda zvláštního senátu