Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
9 Afs 28/2013 - 39.pdf
PDF · 0 B
No categories available
9 Afs 28/2013 - 39
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: BS Park I. s. r. o., se sídlem Ostrovní 30/126, Praha 1, zast. Mgr. Pavlem Wenzlem, advokátem se sídlem Na Příkopě 15, Praha 1, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobách proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 30. 4. 2012, č. j. 3372/12-1200, ze dne 20. 3. 2012, č. j. 1570/12-1200, ze dne 10. 10. 2012, č. j. 7464/12-1200, ze dne 15. 8. 2012, č. j. 5879/12-1200 a ze dne 9. 11. 2012, č. j. 8171/12-1200, v řízení o kasačních stížnostech žalobce proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2013, č. j. 10 Af 485/2012 – 52, ze dne 6. 2. 2013, č. j. 10 Af 428/2012 – 82, ze dne 13. 3. 2013, č. j. 10 Af 613/2012 – 45, ze dne 13. 3. 2013, č. j. 10 Af 550/2012 – 79 a ze dne 18. 4. 2013, č. j. 10 Af 8/2013 – 54,
t a k t o :
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 9 Afs 19/2013 , 9 Afs 20/2013 , 9 Afs 28/2013 , 9 Afs 33/2013 a 9 Afs 43/2013 se spojují ke společnému projednání. Nadále budou vedeny pod sp. zn. 9 Afs 19/2013 .
II. Kasační stížnosti se zamítají.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í :
I. Vymezení věci
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) uzavřel se společností E.ON Distribuce, a. s. (dále jen „společnost E.ON“), smlouvu o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelného zdroje s převzetím závazku dodat elektřinu do elektrizační soustavy. Na základě uvedené smlouvy stěžovatel fakturoval distributorovi dodanou elektřinu, faktury však nebyly uhrazeny v plné výši, neboť společnost E.ON odvedla z fakturované částky odvod ve smyslu § 7a zákona č. 180/2005 Sb. , o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), dále jen „zákon o podpoře výroby elektřiny“. Stěžovatel proti uvedenému postupu brojil stížnostmi podle § 237 zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu (dále jen „daňový řád “), které Finanční úřad v Českých Budějovicích (dále jen „správce daně“) zamítl. Odvolání stěžovatele proti zmíněným rozhodnutím Finanční ředitelství v Českých Budějovicích (dále jen „finanční ředitelství“) zamítlo rozhodnutími ze dne 30. 4. 2012, č. j. 3372/12-1200 (ve vztahu k fakturám za měsíc srpen 2011 a září 2011), ze dne 20. 3. 2012, č. j. 1570/12-1200 (ve vztahu k fakturám za měsíc červen 2011 a červenec 2011), ze dne 10. 10. 2012, č. j. 7464/12-1200 (ve vztahu k fakturám za měsíc březen 2012), ze dne 15. 8. 2012, č. j. 5879/12-1200 (ve vztahu k fakturám za měsíc říjen 2011, listopad 2011, prosinec 2011, leden 2012 a únor 2012) a ze dne 9. 11. 2012, č. j. 8187/12-1200 (ve vztahu k fakturám za měsíc duben 2012). Finanční ředitelství uvedlo, že společnost E.ON jako plátce uvedeného odvodu postupovala v souladu se zákonem o podpoře výroby elektřiny.
[2] Proti zmíněným rozhodnutím finančního ředitelství podal stěžovatel žaloby ke krajskému soudu, který je výše označenými rozsudky zamítl a potvrdil tak závěry finančního ředitelství.
II. Argumenty napadených rozsudků krajského soudu
[3] Krajský soud ve svých rozsudcích nejprve připomněl relevantní zákonnou úpravu. Novelou zákona o podpoře výroby elektřiny provedenou zákonem č. 402/2010 Sb. byl zaveden odvod za elektřinu ze slunečního záření vyrobenou v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 v zařízeních uvedených do provozu v době od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010 (§ 7a zákona o podpoře výroby elektřiny). Poplatníkem odvodu je přitom výrobce elektřiny ze slunečního záření, tj. v tomto případě stěžovatel, a plátcem pak provozovatel přenosové soustavy, tj. společnost E.ON. Základem odvodu je částka bez daně z přidané hodnoty hrazená plátcem odvodu formou výkupní ceny, přičemž sazba činí 26 %. Plátce má povinnost odvod srazit nebo vybrat a odvést jej správci daně do 25 dnů po skončení odvodového období. Společnost E.ON proto podle názoru krajského soudu postupovala zcela v souladu se zákonem, pokud odvod srazila a odvedla jej správci daně.
[4] Soud uvedl, že právní úprava odvodu z výroby elektřiny ze slunečního záření byla podrobena přezkumu Ústavním soudem, který ve svém nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11 , konstatoval, že tato úprava není protiústavní. Krajský soud odkázal na uvedený nález Ústavního soudu také v souvislosti s tvrzením stěžovatele o porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále jen „Dodatkový protokol“) a Listin y základních práv EU. Ústavní soud se totiž základními právy a svobodami, jako ochranou vlastnictví, zákazem diskriminace, svobodou podnikání, a výkladem právních norem zabýval i se zřetelem k mezinárodním smlouvám, kterými je Česká republika vázána. Poukázal například na Listin u základních práv EU, Dodatkový protokol či provedl mezinárodní komparaci judikaturních závěrů. Z hlediska mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, Ústavní soud neshledal, že daný zákon je v rozporu se základními zásadami demokratického a právního státu.
[5] Krajský soud dále konstatoval, že má-li placení odvodu oporu v zákoně, který je v souladu s ústavním pořádkem, pak se nelze dovolávat porušení § 5 odst. 1 daňového řádu. Podle soudu nebyla přiléhavá ani argumentace stěžovatele, že finanční orgány obou stupňů nerespektovaly mezinárodní smlouvy, neboť Ústavní soud neshledal rozpor dané právní úpravy s mezinárodními závazky České republiky.
[6] V napadeném rozsudku ze dne 9. 1. 2013, č. j. 10 Af 428/2012 – 82, ze dne 13. 3. 2013, č. j. 10 Af 550/2012 – 79 a ze dne 18. 4. 2013, č. j. 10 Af 8/2013 – 54, se krajský soud zabýval také požadavkem stěžovatele na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 Afs 80/2012 – 40 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), ve kterém Nejvyšší správní soud důvod pro předložení předběžné otázky v této věci neshledal.
III. Argumenty kasačních stížností
[7] Rozsudky krajského soudu napadl stěžovatel obsahově totožnými kasačními stížnostmi z důvodů vymezených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. s. ř. s.
[8] Nejprve stěžovatel namítal, že krajský soud v otázce nesouladu odvodu zavedeného novelou zákona o podpoře výroby elektřiny s mezinárodními smlouvami, tj. Smlouvou o EU (ve znění tzv. Lisabonské smlouvy), Úmluvou, Dodatkovým protokolem a Listino u základních práv EU (uvedené dokumenty stěžovatel souhrnně nazýval jako mezinárodní smlouvy), nesprávně argumentoval nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 . Ústavní soud podle jeho názoru není oprávněn posuzovat soulad právní normy s mezinárodní smlouvou, která je sice podle čl. 10 Ústav y součástí právního řádu České republiky, není však součástí ústavního pořádku České republiky. Ústavní soud proto nemohl ve svém nálezu posuzovat soulad novely s mezinárodními smlouvami a ani tak neučinil. V této souvislosti proto není podstatné, k jakým závěrům dospěl při posuzování souladu vnitrostátní právní normy s normami ústavními. Krajský soud proto pochybil, pokud své závěry vystavěl na závěrech uvedeného nálezu Ústavního soudu, neboť nejsou ve věci aplikovatelné (jsou použitelné pouze z hlediska souladu novely s ústavním pořádkem). Krajský soud soulad novely s mezinárodními smlouvami samostatně neposoudil, proto jsou jeho rozsudky v předmětných věcech nepřezkoumatelné.
[9] V rámci druhé kasační námitky stěžovatel obsáhle popsal účel a obsah směrnice 2001/77/ES, o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou (dále jen „směrnice 2001/77/ES“), a směrnice 2009/28/ES, o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnice 2001/77/ES a směrnice 2003/30/ES (dále jen „2009/28/ES“), jež byly do českého právního řádu implementovány zákonem o podpoře výroby elektřiny. Upozornil, že dle čl. 27 odst. 1 směrnice 2009/28/ES měly členské státy uvést v účinnost předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí do 5. 12. 2010. Reakcí českého zákonodárce bylo přijetí novely provedené zákonem č. 402/2010 Sb. , jímž byl zaveden odvod a kterou zákonodárce „reagoval“ na jím nevítaný rozmach výroby elektřiny ze slunečního záření v České republice. Zákonodárce přitom zcela ignoroval, že tento rozmach vycházel z důvěry investorů v dlouhodobost podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, která byla garantována zákonem o podpoře výroby elektřiny ve znění před novelou. Zákonodárce zavedením odvodu dodatečně změnil dříve nastavená pravidla podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, neboť fakticky snížil výši dříve garantované podpory a tím změnil i dobu návratnosti investic do výrobních zdrojů elektřiny vyráběné ze slunečního záření. Podle stěžovatele je zjevné, že novela není v souladu s právem platným v České republice, neboť jeho součástí je i právo EU, tvořené (mimo jiné) i citovanými mezinárodními smlouvami a evropskými směrnicemi.
[10] Za uspokojivé řešení popsané situace považuje stěžovatel předložení věci Soudnímu dvoru EU k rozhodnutí o předběžné otázce, což mohl učinit již krajský soud. Stěžovatel také ve svých kasačních stížnostech formuloval tři otázky, které by dle jeho názoru měl Nejvyšší správní soud Soudnímu dvoru EU předložit.
[11] Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud vydal usnesení, kterým by přerušil řízení a obrátil se na Soudní dvůr EU s příslušnou předběžnou otázkou. Pokud Nejvyšší správní soud této možnosti nevyužije, stěžovatel navrhl, aby napadené rozsudky krajského soudu zrušil a vrátil mu věci k dalšímu řízení.
IV. Vyjádření žalovaného a replika stěžovatele
[12] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasačním stížnostem sdělil, že se zcela ztotožňuje s napadenými rozsudky krajského soudu a neshledává je nepřezkoumatelnými ani nezákonnými. Správce daně při posuzování stížností na postup plátce daně postupoval plně v souladu s platnou právní úpravou, pokud stížnosti zamítl. Plátce daně, tj. společnost E.ON, totiž dostál své povinnosti podle § 233 daňového řádu a daň vybíranou srážkou ve stanovené lhůtě a výši odvedl. Žalovaný poznamenal, že účastník řízení je povinen v daňovém řízení postupovat v souladu se zákonem a jinými právními předpisy (§ 5 odst. 1 daňového řádu), což v posuzovaném případě splnil. Na tom nemůže nic změnit ani stěžovatelův nesouhlas s nově stanoveným odvodem, kdy tento odvod stanovil zákon, který plátce daně i správce daně plně respektovali. Dále žalovaný připomněl, že správce daně ani účastník řízení nemají kompetence k rozhodování o souladu či rozporu jakéhokoliv zákona s Listinou základních práv a svobo d, neboť tato pravomoc je dána pouze Ústavnímu soudu. Odkázal také na již výše zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 , kterým Ústavní soud shledal konformitu ustanovení zákona o podpoře výroby elektřiny.
[13] Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti jako nedůvodné zamítl.
[14] V reakci na vyjádření žalovaného stěžovatel konstatoval, že toto vyjádření je pouhým potvrzením nesprávnosti veškerého dosavadního postupu žalovaného, jakož i daňových orgánů nižšího stupně. Zdůraznil, že v dosavadním řízení netvrdil pouze protiústavnost, ale opakovaně namítal zejména rozpor s přímo aplikovatelnými ustanoveními práva Evropské unie a zásadami, na nichž právo Evropské unie stojí. S těmito námitkami se přitom krajský soud ani žalovaný nikdy nevypořádali.
V. Posouzení důvodnosti kasačních stížností
[15] Vzhledem k tomu, že totožně formulované kasační stížnosti stěžovatele směřují proti obdobným rozhodnutím krajského soudu ze skutkového i právního hlediska, rozhodl Nejvyšší správní soud ve shodě s § 39 odst. 1 a § 120 s. ř. s. s. ř. s. , o spojení těchto kasačních stížností ke společnému projednání.
[16] Kasační stížnosti jsou podle § 102 a násl. s. ř. s. s. ř. s. přípustné a podle jejich obsahu jsou v nich namítány důvody dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. s. ř. s. , tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. s. ř. s. vázán.
[17] K osobě žalovaného soud podotýká, že ke dni 31. 12. 2012 zanikly finanční ředitelství a finanční úřady zřízené podle zákona č. 531/1990 Sb. , o územních finančních orgánech, a jejich působnost převzaly orgány finanční správy příslušné podle zákona č. 456/2011 Sb. , o Finanční správě České republiky. V souladu s § 19 odst. 1 , § 20 odst. 1 a 2 a § 7 písm. a) posledně zmiňovaného zákona ve spojení s § 114 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu, přešla působnost Finančního ředitelství v Českých Budějovicích jako orgánu rozhodujícího o odvoláních proti rozhodnutím finančních úřadů na Odvolací finanční ředitelství. Za žalovaného je proto třeba považovat v souladu s § 69 s. ř. s. s. ř. s. právě Odvolací finanční ředitelství.
[18] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozsudky v rozsahu důvodů uplatněných v kasačních stížnostech a dospěl k závěru, že kasační stížnosti nejsou důvodné.
[19] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval tvrzenou nepřezkoumatelností napadených rozsudků, kterou stěžovatel spatřoval v tom, že se krajský soud sám nevypořádal s tvrzeným rozporem novely provedené zákonem č. 402/2010 Sb. s mezinárodními smlouvami, respektive, že argumentoval pouze nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 , který však v této otázce nebyl aplikovatelný.
[20] V této souvislosti je třeba poznamenat, že za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů je rozhodnutí krajského soudu považováno tehdy, „[n]ení-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené“, a to zejména tehdy „jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“ (viz rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 – 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS).
[21] Z odůvodnění napadených rozsudků je patrné, že se krajský soud ve všech pěti věcech souladem předmětné novely s mezinárodními smlouvami zabýval. V rozsudcích č. j. 10 Af 428/2012 – 82, č. j. 10 Af 550/2012 – 79 a č. j. 10 Af 8/2013 – 54, ve všech třech v bodech 15 a 16, krajský soud poznamenal, že stěžovatel v řízení před správními orgány ani v žalobním řízení neuvedl, v čem konkrétně mělo k porušení mezinárodních smluv dojít, pouze obecně tvrdil, že zavedení a provádění odvodu je v rozporu s příslušnými přímo aplikovatelnými ustanoveními mezinárodních smluv. Proto krajský soud v uvedených rozsudcích a také v rozsudcích č. j. 10 Af 485/2012 – 52 a č. j. 10 Af 613/2012 – 45 na stranách 4 až 5, odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 , který se zabýval výkladem zachování základních svobod, ochranou vlastnictví, neporušením zákazu diskriminace, svobody podnikání a výkladem právních norem se zřetelem k mezinárodním smlouvám, kterými je Česká republika vázána, přičemž zde neshledal rozpor. Nepřisvědčil přitom stěžovateli v tom, že by Ústavní soud nepřezkoumával konkrétní právní předpis z hlediska mezinárodních závazků, případně komunitárního práva. Soud navíc poukázal na směrnici 2001/77/ES a směrnici 2009/28/ES, které nestanovují povinnost podpory solárních elektráren na volné ploše a podpory ostrovních elektrických systémů ani nepředepisují způsob podpory obnovitelných zdrojů. Proto nemohlo dojít k porušení předpisů komunitárního práva. Krajský soud v napadených rozsudcích také připustil, že finanční ředitelství se v přezkoumávaných rozhodnutích tvrzeným rozporem se závazky mezinárodního práva dostatečně nezabývalo, respektive se jím zabývalo jen velmi stručně, nicméně nedopustilo se takového pochybení, které by způsobilo nezákonnost napadených rozhodnutí.
[22] Nejvyšší správní soud proto uvádí, že z napadených rozsudků krajského soudu jednoznačně vyplývá, z jakého důvodu považoval soud žalobní námitky spočívající v nesouladu předmětné novely s mezinárodními smlouvami za nedůvodné. Krajský soud se tedy tvrzeným rozporem předmětné novely zákona o podpoře výroby elektřiny sám dostatečně zabýval, a proto nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že by přezkoumávané rozsudky byly nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
[23] Nejvyšší správní soud dále posuzoval, zda se krajský soud nedopustil nesprávného právního posouzení otázky souladu předmětné novely se stěžovatelem uváděnými mezinárodními smlouvami a evropskými dokumenty, pokud v této věci argumentoval nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 .
[24] Ze spisů krajského soudu zdejší soud ověřil, že žaloby stěžovatele obsahovaly pouze obecné námitky, že se finanční ředitelství v napadených rozhodnutích nevypořádalo s tvrzeným rozporem novely s mezinárodními smlouvami a tato rozhodnutí jsou z toho důvodu nepřezkoumatelná. Ve svých obsáhlých žalobách (a stejně tak následně i v kasačních stížnostech) stěžovatel uvedl, že právní úprava odvodu a jeho faktická realizace je v rozporu se základními zásadami stanovenými mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána a které mají přednost před zákonem. Konkrétně zmínil rozpor se zásadou právní jistoty (preambule smlouvy o EU, čl. 17 Úmluvy, čl. 52 odst. 1 Listin y základních práv EU), zásadou ochrany vlastnictví (čl. 1 Dodatkového protokolu, čl. 17 Listin y základních práv EU), zákazu diskriminace (čl. 14 Úmluvy, čl. 21 Listin y základních práv EU), zákazu zneužití práv (čl. 17 Úmluvy), a svobodou podnikání (čl. 16 Listin y základních práv EU), dále upozornil na čl. 52 Listin y základních práv EU, jež je nadepsán jako rozsah a výklad práv a zásad.
[25] V souvislosti s námitkou stěžovatele o neaplikovatelnosti nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 je třeba poznamenat, že stěžovatel nesprávně chápe pojem ústavního pořádku České republiky, neboť z jeho kasačních stížností vyplývá, že jím citované mezinárodní smlouvy upravující základní lidská práva a svobody patří sice do právního řádu České republiky, nespadají ovšem do ústavního pořádku. K tomu Nejvyšší správní soud podotýká, že rozsah pojmu ústavního pořádku je třeba vedle čl. 112 odst. 1 Ústav y vyložit také v souladu s čl. 1 odst. 2 Ústav y a do jeho rámce tedy zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, tak jak byly vymezeny v čl. 10 Ústav y v jeho znění před euronovelou Ústav y (viz nález ÚS ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 36/01 , publ. pod č. N 80/26 SbNU 317, č. 403/2002 Sb.). Z toho jednoznačně plyne, že Úmluva a Dodatkový protokol patří do rámce ústavního pořádku České republiky a Ústavní soud je tak oprávněn posuzovat soulad zákonů s těmito smlouvami.
[26] Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje s názorem krajského soudu, že ve věci námitky stěžovatele spočívající v nesouladu novely zákona o podpoře výroby elektřiny s Úmluvou a Dodatkovým protokolem je na místě odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 , který se zabýval souladem této novely s ústavním pořádkem, tedy i s Úmluvou a Dodatkovým protokolem.
[27] Ve vztahu k tvrzenému rozporu s Listino u základních práv EU a Smlouvou o EU, které jsou součástí unijního práva, Nejvyšší správní soud nejprve zmiňuje, že Ústavní soud interpretuje ústavní právo s přihlédnutím k principům plynoucím z práva unijního, přičemž nemůže zcela přehlížet dopad unijního práva na tvorbu, aplikaci a interpretaci vnitrostátního práva, a to v oblasti právní úpravy, jejíž vznik, působení a účel je bezprostředně navázán na unijní právo (srov. nález pléna ÚS ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. Nález Pl. ÚS 50/04 ). Dále Nejvyšší správní soud připomíná, že podle čl. 52 odst. 3 Listin y základních práv EU platí, že tam, kde práva obsažená v Listin ě základních práv EU odpovídají právům zaručeným Úmluvou, jsou jejich smysl a rozsah (hodnotově) stejné jako ty, které jim přikládá Úmluva. Uvedené lze chápat tak, že v běžných případech bude ochrana práv a svobod zakotvených v ústavním pořádku České republiky a totožných práv a svobod obsažených v Listin ě základních práv EU v zásadě rovnocenná. Stěžovatel má však pravdu v tom, že Ústavní soud ČR není oprávněn posuzovat soulad české právní úpravy s evropským právem. Proto bylo v nyní posuzovaném případě na místě, aby krajský soud v napadeném rozsudku podrobněji vysvětlil, z jakého důvodu se domnívá, že předmětná právní úprava není v rozporu s evropským právem, respektive Listino u základních práv EU.
[28] V napadených rozsudcích krajský soud sice sám nerozvinul podrobnější úvahu, ze které by vyplýval jeho závěr o souladu předmětné novely s Listino u základních práv EU, avšak tuto nedůslednost kasační soud neshledává natolik závažnou, že by mohla způsobit nezákonnost napadených rozsudků. Stěžovatel ostatně sám nespecifikoval ani nerozvedl, v čem konkrétně je zákon o podpoře výroby elektřiny v rozporu s tvrzenými právy stanovenými v Listin ě základních práv EU.
[29] Stěžovatel dále argumentuje tím, že přijatá novela je v rozporu s účelem směrnice 2001/77/ES a s cílem směrnice 2009/28/ES, neboť reakcí českého zákonodárce nebyla „maximální podpora“ subjektů investujících do obnovitelných zdrojů, ale přijetí novely, kterou zákonodárce reagoval na jím nevítaný rozmach výroby elektřiny ze slunečního záření v České republice.
[30] K této kasační námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že jde o nepřípustnou námitku ve smyslu ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. , neboť ji stěžovatel vznesl poprvé až ve svých kasačních stížnostech, přestože ji mohl uplatnit již v řízení před krajským soudem. Ve svých žalobách však stěžovatel argumentoval pouze obecně rozporem s komunitárním právem a zásadami, na kterých je právo EU postaveno.
[31] Nad rámec však Nejvyšší správní soud připomíná, že souladem novely zákona o podpoře výroby elektřiny se směrnicí 2009/28/ES, respektive jejím cílem a účelem, se již zdejší soud zabýval v rozsudku ze dne 20. 12. 2012, čj. 1 Afs 80/2012 – 40, publ. pod č. 2808/2013 Sb. NSS. Zde uvedl, že hlavním smyslem směrnice 2009/28/ES je uložit státům závazek dosáhnout do roku 2020 stanoveného podílu energie vyrobené z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné spotřebě energie. Dle čl. 3 odst. 2 této směrnice jsou státy povinny zavést opatření, kterými účinným způsobem zajistí dosažení stanoveného podílu energie z obnovitelných zdrojů. Za tím účelem mohou členské státy zavést režim podpory (viz čl. 3 odst. 3). Režimem podpory se rozumí jakýkoli nástroj, režim či mechanismus uplatňovaný členským státem či skupinou členských států, který podporuje užívání energie z obnovitelných zdrojů snížením nákladů na výrobu této energie, zvýšením ceny, za kterou ji lze prodat, nebo zvýšením množství takto prodané energie prostřednictvím povinnosti využívat energii z obnovitelných zdrojů nebo jinak. To zahrnuje mimo jiné investiční pomoc, osvobození od daně nebo snížení daně, vrácení daně, režimy podpory pro povinnost využívat energii z obnovitelných zdrojů, včetně režimů používajících zelené certifikáty, a režimy přímé cenové podpory, včetně tarifů výkupních cen a plateb prémií [čl. 2 písm. k) směrnice].
[32] Cílem směrnice 2009/28/ES je dosažení minimálního stanoveného podílu energie z obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě energie na území Evropské unie, a to prostřednictvím dosažení minimálního podílu energie z obnovitelných zdrojů stanoveného diferencovaně pro jednotlivé členské státy. Česká republika je povinna do roku 2020 dosáhnout podílu alespoň ve výši 13%.
[33] Zdejší soud v uvedeném rozsudku čj. 1 Afs 80/2012 – 40 dospěl k závěru, že směrnice 2009/28/ES nemá přímý účinek, neboť předpokladem vertikálního přímého účinku směrnice je, že povinnosti, jež ukládá, jsou v ní formulovány dostatečně určitě, přesně a bezpodmínečně, a že uplynula lhůta pro její transpozici (základy této judikatury byly položeny rozhodnutím Soudního dvora Evropských společenství ze dne 4. 12. 1974 ve věci 41/74 - Yvonne van Duyn proti Home Office, Recueil s. 1337, z poslední doby viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 12. 7. 2012 ve věci Vodafone España SA, C-55/11, C-57/11 a C-58/11, bod 37). Směrnice 2009/28/ES ukládá České republice povinnost zajistit, aby podíl energie vyrobené z obnovitelných zdrojů dosáhl v roce 2020 třinácti procent hrubé konečné spotřeby energie. Ponechává jí přitom široký prostor pro uvážení, jakými konkrétními opatřeními bude tohoto cíle dosaženo. Směrnice 2009/28/ES dovoluje, aby státy přikročily k subvencování výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů, čímž činí výjimku z jinak poměrně striktního zákazu veřejné podpory. Stěžovatelova námitka, že zákonodárce přijetím novely dodatečně změnil dříve nastavená pravidla podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, tedy není důvodná ani z hlediska odstavce 25 odůvodnění směrnice 2009/28/ES. Tato směrnice naopak v uvedeném odstavci zdůrazňuje, že je důležité, aby členské státy mohly kontrolovat dopady a náklady vnitrostátních režimů podpory. Pro přímý účinek směrnice tak není splněna hned první z podmínek, tedy existence dostatečně určitého, přesného a bezpodmínečného závazku členského státu.
[34] Stěžovatel tedy není oprávněn dovolávat se v řízení před vnitrostátním soudem směrnice 2009/28/ES, neboť uvedená směrnice nemá přímý účinek.
[35] S ohledem na výše uvedené neshledal soud žádného důvodu pro položení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie. Aplikovaná právní úprava odvodu za elektřinu ze slunečního záření nemá předobraz v žádné z norem evropského práva a žádná z těchto norem ani zavedení tohoto odvodu nebrání. Ani sám stěžovatel neuvedl žádné konkrétní ustanovení směrnice, jehož výklad by měl být Soudním dvorem podán. Poukázal pouze na účel směrnice 2001/77/ES a cíl směrnice 2009/28/ES a dále na rozpor s některými základními lidskými právy a svobodami stanovenými v Úmluvě, Dodatkovém protokolu a Listin ě základních práv EU, jejich porušení ovšem Nejvyšší správní soud s odkazem na výše uvedené neshledává. Jak soud však vyložil výše, zavedením odvodu zcela nepochybně není kompromitován cíl směrnice 2009/28/ES a nebyla ani porušena základní lidská práva a svobody namítané stěžovatelem, což vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 .
[36] Shora uvedené závěry zdejšího soudu potvrdil ve skutkově obdobné věci rovněž Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2591/13 .
VI. Závěr a náklady řízení
[37] Stěžovatelem uplatněné kasační námitky nebyly ve vztahu k napadeným rozsudkům krajského soudu shledány důvodnými, v řízeních nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým Nejvyšší správní soud dle § 109 odst. 4 s. ř. s. s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnosti byly proto v souladu s § 110 odst. 1 , větou poslední, s. ř. s. s. ř. s. zamítnuty.
[38] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§ 60 odst. 1 s. ř. s. s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. s. ř. s. ). Žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady v tomto řízení nevznikly, Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2014
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu