Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

9 As 136/2013 - 28

Legal thesis

Log in to see the legal thesis

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: P. S., zast. Organizací pro pomoc uprchlíkům, o. s., se sídlem Kovářská 4, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2013, č. j. OAM-10/LE-BE02-K01-2013, v řízení o kasační stížnosti zástupkyně žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2013, č. j. - 20,

t a k t o :

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2013, č. j. - 20, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Vymezení věci

[1] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) usnesením ze dne 14. 10. 2013, č. j. - 20, ustanovil žalobci dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jako zástupce pro řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného o neudělení mezinárodní ochrany Organizaci pro pomoc uprchlíkům, o. s. (dále jen „stěžovatelka“). V odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že připouští, „aby účastník řízení mohl být zastoupen též právnickou osobou, k jejímž činnostem patří poskytování právní pomoci uprchlíkům nebo cizincům“, přičemž stěžovatelka tuto podmínku splňuje. Závěrem dodal, že hotové výdaje a odměnu za zastupování platí dle stát.

[2] Proti tomuto usnesení stěžovatelka brojila kasační stížností, v níž namítala s odkazem na dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu, že nevykonává specializované právní poradenství dle a může zastupovat účastníka řízení pouze dle , přičemž nemá právo na odměnu za zastupování stěžovatele. I proto byl postup městského soudu v rozporu s ústavně zakotveným zákazem nucených prací či služeb dle d (dále jen „ “). Článek 9 odst. 2 písm. d) y sice stanoví, že se ustanovení odst. 1 nevztahuje na „jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých“, avšak „lze chápat pouze jako možnost Organizace zastupovat žalobce v řízení o žalobě, nikoli jako povinnost uloženou organizaci zákonem.“

II.

Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[3] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační stížnosti, a proto přezkoumal v záhlaví označené usnesení městského soudu v rozsahu a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti ( a 4 ). Důvodné kasační stížnosti vyhověl na základě úvah dále vyložených.

II.A K námitce ustanovení zástupkyní bez souhlasu stěžovatelky

[4] Opodstatněnou byla shledána především námitka, dle které stěžovatelka neměla být bez svého souhlasu ustanovena zástupkyní účastníka řízení o žalobě.

[5] Dle může být účastník řízení „zastoupen advokátem, popřípadě jinou osobou, která vykonává specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů, týká-li se návrh oboru činnosti v nich uvedených.“ V této souvislosti však stěžovatelka správně poukázala na rozsudek

č. j. -79, dle kterého ona sama „specializované právní poradenství“ podle zvláštních zákonů nevykonává. Možnost stěžovatelky zastupovat účastníka řízení je tudíž dána toliko při aplikaci

[6] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 1. 2011, č. j. -80, konstatoval, že věta druhá „předpokládá profesionální právní poradenství za odměnu“. Ustanovení však obdobnou úpravu neobsahuje, pročež již v citovaném v rozsudku č. j. -79, jak stěžovatelka správně připomenula, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že stěžovatelce „nelze odepřít právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí v souvislosti se zastupováním stěžovatele vznikly, právo na odměnu za zastupování stěžovatele však nemá, protože nevykonává specializované právní poradenství“. Konstatování městského soudu, že odměnu za zastupování platí dle stát, postrádá zákonnou oporu, a stěžovatelka se tak ustanovením do funkce zástupce dostává do situace, kdy je nucena plnit zástupčí povinnosti, ač jí za tuto službu nenáleží žádný honorář.

[7] Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že zatímco ustanoveným zástupcům z řad advokátů právní řád umožňuje či dokonce nařizuje v určitých případech poskytování právních služeb odmítnout ( a 20 , o advokacii, ve znění pozdějších předpisů), stěžovatelka v postavení ustanoveného zástupce podobnou možnost nemá. Stěžovatelce, jakož i dalším osobám v téže situaci, tudíž nezbývá než svůj nesouhlas s ustanovením zástupcem vyjádřit až a pouze kasační stížností. Takový postup je však ve svých důsledcích v rozporu s ústavně zakotveným principem rovnosti, neboť stěžovatelka má oproti advokátovi – ve srovnatelné situaci a bez objektivních důvodů – výrazně nepříznivější procesní postavení (advokát: pouhá žádost o zrušení ustanovení; jiná osoba: kasační stížnost do usnesení o ustanovení zástupcem). Zároveň je ovšem tento přístup neudržitelný i z pohledu zásady procesní ekonomie, jelikož s sebou nevyhnutelně nese další náklady na straně stěžovatelky, která, ač nemá právo na odměnu za zastupování, musí do rozhodnutí o kasační stížnosti plnit povinnosti zástupce a současně i nést náklady s podáním kasační stížnosti spojené. Řešit otázku zástupčí povinnosti založené usnesením soudu až v řízení před Nejvyšším správním soudem je také nejen v rozporu s posláním tohoto soudu (srov. ), ale představuje i nadbytečnou zátěž snadno odstranitelnou prostým dotazem nalézacího správního soudu na souhlas s ustanovením dříve, než k němu soud přistoupí.

[8] Z těchto důvodů musí soud postupovat v případech ustanovování zástupce s přihlédnutím k analogicky dle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, které stanoví, že „[j]inou osobu než advokáta lze jmenovat opatrovníkem, jen jestliže s tím souhlasí.“ Dospěje-li tedy soud k názoru, že existují důvody proč zástupcem účastníka řízení ustanovit nikoliv advokáta či jinou osobu vykonávající specializované právní poradenství ( ), je povinen-podobně jako v případech jmenování opatrovníka-předem zjistit, zda osoba zástupce ustanovovaná se svým ustanovením souhlasí či nikoli. To platí i má-li být zástupcem ustanovena právnická osoba uvedená v (či v ), a to již z toho důvodů, že tato nemá právo na odměnu za zastupování. Opačným postupem mohlo by navíc (za splnění podmínek dále uvedených) dojít k porušení ústavně zakotveného zákazu nucených prací a služeb.

II.B K námitce porušení zákazu nucených prací a služeb

[9] Nejvyšší správní soud shledal v posuzovaném případě důvodnou i námitku porušení zákazu nucených prací nebo služeb.

[10] Předmětný zákaz je obsažen především v y a čl. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), v nichž je zároveň vymezeno, co za nucenou práci považovat nelze. Její pozitivní vymezení je naopak obsaženo v Úmluvě o nucené nebo povinné práci (č. 506/1990 Sb.), pro jejíž účely se podle jejího čl. 2 odst. 1 označuje výrazem „nucená nebo povinná práce“ každá práce nebo služba, „která se na kterékoliv osobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoliv trestu a ke které se řečená osoba nenabídla dobrovolně.“

[11] K vymezení znaku donucení se v minulosti vyjádřil i Ústavní soud. Například v nálezu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. , č. 437/2012 Sb. (odst. 236.) s připomenutím i své předcházející nálezové judikatury označil za podmínku nucené práce nebo služby absenci souhlasu jejich vykonavatele. V případě ustanovení zástupcem usnesením soudu proti vůli ustanovené osoby je podmínka donucení splněna; nadto je zjevné, že se jedná o akt zavazující k úkonům, při jejichž neplnění či opomenutí nelze vyloučit negativní důsledky do právní sféry takové osoby. V projednávané věci sice nedošlo k ustanovení „proti vůli“ stěžovatelky, ale stalo se tak v situaci, kdy rozhodující soud vůli stěžovatelky neznal, neboť ji nezjišťoval, a to ačkoli ji zjišťovat měl (srov. zde část II.A). Proto je nezbytné uvážit, zda k porušení zákazu nucené práce nemohlo i tak dojít tím, že souhlas se zastupováním nebyl ze strany soudu vůbec zjišťován, z čehož samého vyplývá, že v době rozhodnutí soudu nebylo známo, zda tu takový souhlas existuje.

[12] Evropský soud pro lidská práva v této souvislosti rozeznává taktéž znak nucené práce v podobě tíživého břemene, tj. nespravedlivosti, útlaku, resp. zbytečné, neodůvodněné tvrdosti či trápení (viz rozsudek pléna ze dne 23. 11. 1983, Van der Mussele proti Belgii, stížnost č. 8919/80, Series A 70, § 33 a 37), čímž do definice nucené práce vnáší materiální prvek. V této souvislosti lze souhlasit se závěrem, že „za povinnou práci by mohla být považována služba, jejíž vykonání je nezbytné k získání přístupu k určité profesi, jestliže tato služba ukládá břemeno, které je natolik nadměrné či nepřiměřené vzhledem k výhodám spojeným s budoucím výkonem této profese, že nelze mít za to, že výkon takové služby byl předtím dobrovolně akceptován.“ (citováno z Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 455).

[13] Komentářová literatura k ě k tomu dodává, že „[z]nakem nucené práce nezbytně není bezplatnost. Absence odměny však zpravidla signalizuje nedobrovolnost a zvyšuje tíživost břemene, jež je s takovou prací spojeno, protože není finančně kompenzováno. Tak by tomu bylo zejména tehdy, pokud by bezplatnost byla s určitou povinnou činností spojena pravidelně nebo dokonce vyplývala z definice“ (Langášek, T. in Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 265).

[14] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, dle kterého na ni v kontextu posuzovaného případu nemůže dopadat písm. d) y, avšak i tak je „[z] hlediska ústavního […] rozhodné, zdali se případný rozpor mezi rozsahem prací a služeb anáhradou dotýká písm. d) y intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. , č. 403/2002 Sb.).

[15] Stěžovatelka je zástupkyní účastníků řízení před soudem, resp. jejich opatrovnicí, ustanovována opakovaně, což je Nejvyššímu správnímu soudu známo z úřední činnosti (jak plyne např. z jeho usnesení ze dne 28. 2. 2013, č. j. -23, nebo rozsudku ze dne 22. 5. 2013, č. j. -18). S přihlédnutím k objektivní náročnosti zastupování účastníků řízení před soudem, neexistenci nároku na odměnu za zastupování, právní povaze stěžovatelky a jejím omezeným finančním i personálním zdrojům (jedná se občanské sdružení vykonávající právní pomoc cizincům na neziskové bázi) dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v daném případě bylo na stěžovatelku uvaleno tíživé břemeno ve smyslu judikatury shora citované, přičemž ustanovení stěžovatelky zástupkyní žalobce v řízení o žalobě zároveň nebylo v souladu s principem proporcionality. Nelze přehlédnout, že stalo-li by se ustanovování stěžovatelky - neziskové organizace – zástupkyní účastníků řízení před soudem běžnou praxí, a to bez nároku na odměnu, vedlo by to nevyhnutelně k jejímu postupnému zániku.

[16] V posuzovaném případě tudíž došlo k porušení zákazu nucených prací a služeb dle y.

II.C K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí

[17] Námitkou nepřezkoumatelnosti pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů, kterou však stěžovatelka blíže nekonkretizovala, se Nejvyšší správní soud zabýval jen pro úplnost, neboť již negativní vyjasnění otázky, zda bylo možné v dané věci stěžovatelku proti její vůli ustanovit zástupkyní účastníka řízení či nikoli, přineslo dostatečný důvod pro kasaci stěžovaného rozhodnutí. Také tato námitka byla ovšem vznesena důvodně. Městský soud v napadeném rozhodnutí sice vyložil, že žalobce splňuje podmínky pro ustanovení zástupce, avšak zcela opomenul uvést úvahu, proč byla zástupkyní ustanovena právě stěžovatelka. V této souvislosti lze přiměřeně odkázat na závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené ve vztahu ustanovení do funkce opatrovníka v rozsudku ze dne 13. 3. 2013, č. j. -30: „Již ze samotné skutečnosti, že osobu nelze do funkce opatrovníka ustanovit proti jeho vůli, je zřejmé, že usnesení o ustanovení opatrovníka musí být odůvodněno. Opatrovník má právo být seznámen s důvody tohoto postupu, aby mohl zvážit, zda toto své postavení přijme či nikoli.“

III.

Závěr a náklady řízení

[18] Pro uvedené Nejvyšší správní soud napadené usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne v dalším řízení městský soud

( ). V této souvislosti Nejvyšší správní soud poznamenává, že stěžovatelce bylo v řízení o kasační stížnosti usnesením ze dne 16. 12. 2013, č. j. -22, přiznáno osvobození od soudních poplatků a že ze spisu se nikterak nepodává, že by stěžovatelce jakékoliv náklady řízení před Nejvyšším správním soudem vznikly.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2014

Zdeněk Kühn

předseda senátu