Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

62 A 46/2012 - 98

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida

Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní

věci žalobce: R. V., zastoupeného JUDr. Marií Bučkovou, advokátkou se sídlem

Otrokovice, T. Bati 332, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Praha

4, Budějovická 7, o žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc ze dne

2.1.2012, č.j. 8/2012-130100-21, sp. zn. 8459/2011-130100-21,

t a k t o :

I. Rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc ze dne 2.1.2012, č.j. 8/2012-

130100-21, sp. zn. 8459/2011-130100-21, s e z r u š u j e a věc s e

v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci k rukám JUDr. Marie Bučkové,

advokátky se sídlem Otrokovice, T. Bati 332, náhradu nákladů řízení

o žalobě ve výši 7800 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto

rozsudku.

III. Žalovaný n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

[OBRÁZEK]pokračování - 2 - 62A 46/2012

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí Celního ředitelství

Olomouc ze dne 2.1.2012, č.j. 8/2012-130100-21, sp. zn. 8459/2011-130100-21,

kterým bylo podle a odst. 3 , ,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen ), změněno rozhodnutí Celního

úřadu Uherské Hradiště ze dne 1.11.2011, č.j. 1101-17/2011-136400-021, tak, že slova

„10 000,- Kč“ obsažená ve výroku tohoto rozhodnutí byla nahrazena slovy „30 000,-

Kč“ a slova „(slovy: desettisíc korun českých)“ byla nahrazena slovy „(slovy třicettisíc

korun českých)“. Citovaným rozhodnutím Celní úřad Uherské Hradiště shledal

žalobce vinným ze spáchání pořádkového deliktu podle § 19 odst. 1 zákona

č. , o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o státní

kontrole), neboť nesplnil povinnost uvedenou v § 14 tohoto zákona.

Působnost orgánu rozhodujícího o žalobcově odvolání přešla v průběhu řízení

před zdejším soudem s účinností , o Celní správě České

republiky, ve znění , na Generální ředitelství cel, které se tak

podle , , ve znění pozdějších

předpisů (dále jen ), stalo žalovaným.

I. Podstata věci

Původní žalovaný v napadeném rozhodnutí potvrdil závěr Celního úřadu

Uherské Hradiště, který uznal žalobce vinným ze spáchání pořádkového deliktu podle

§ 19 odst. 1 zákona o státní kontrole tím, že jeho zaviněním kontrolovaná osoba

VYMYSLICKÝ-VÝTAHY spol. s r.o., nesplnila povinnost uvedenou v § 14 odst. 1

zákona o státní kontrole, neboť neposkytla součinnost odpovídající oprávněním

kontrolních pracovníků, která jsou uvedena v § 11 písm. a) zákona o státní kontrole

tím, že kontrolním pracovníkům provádějícím kontrolní činnost na úseku

zaměstnanosti neumožnila vstup na pracoviště kontrolované osoby. Za toto jednání

byla žalobci uložena pokuta ve výši 10 000 Kč.

Původní žalovaný rozhodnutí prvostupňového orgánu podle § 90 odst. 1

písm. c) spolu s tohoto zákona změnil tak, že výši

ukládané pokuty zvýšil na 30 000 Kč. Toto zvýšení původní žalovaný odůvodnil

souladem s veřejným zájmem, neboť původní výše ukládané pokuty nebyla dle názoru

odvolacího orgánu adekvátní vzhledem k vysoké nebezpečnosti odvolatelova

protiprávního jednání.

Tento závěr nyní žalobce napadá podanou žalobou.

II. Shrnutí žaloby

[OBRÁZEK]pokračování - 3 - 62A 46/2012

Žalobce v žalobě namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí

spočívající v jeho nesrozumitelnosti. Tu žalobce spatřoval konkrétně v tom, že číslo

10 000 Kč (30 000 Kč) nemůže být označena jako „slova 10 000 Kč“ (30 000 Kč).

Žalobce dále považuje vypsání výše sankce slovy za dvojí sankci.

Dále žalobce namítá, že žalovaný nevzal dostatečným způsobem v potaz

nebezpečnost činu pro společnost, a při zvyšování výše ukládané sankce překročil

meze správního uvážení. Žalobce poukazuje na to, že ačkoliv nebyl v den dovolené

přítomen ve společnosti a na prováděnou kontrolu se nedostavil, kontrolní pracovníci

mohli využít svého oprávnění a požadovat součinnost po druhém jednateli, který ve

společnosti VYMYSLICKÝ-VÝTAHY spol. s r.o. toho času byl přítomen. Žalobce

má tedy za to, že žalovaný aplikoval znění , o živnostenském

podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, v rozporu s jeho

účelem.

Žalobce ve své argumentaci rovněž poukazuje na nedostatečné odůvodnění

napadeného rozhodnutí, konkrétně se jedná o bod 2 na straně 5 napadeného

rozhodnutí, kde není uvedeno „nebezpečnost jakého činu pro společnost je brána

v potaz a jaká tvrzení odvolatele považuje žalovaný za absurdní“. Žalobce dále namítá

nesrozumitelnost a neurčitost části odůvodnění na straně 5 (bod 3) a na straně 6 (bod

4), kde je uvedeno: „s uvedeným argumentem už se odvolací správní orgán

vypořádal“, aniž by bylo konkretizováno, o jaký argument se má jednat. Žalovaný

podle žalobce dále nezdůvodnil, jakým jednáním byla kontrola úseku zmařena (strana

6 bod 5). Podle žalobce v této části odůvodnění žalovaný nepředkládá důkaz, zda byl

žalobce skutečně povinen zajistit všechny právní úkony vedoucí k součinnosti

s kontrolní skupinou. Žalobce rovněž poukazuje na stranu 6 (body 10 a 11)

napadeného rozhodnutí, kde žalovaný opět nekonkretizuje, s jakým argumentem se

měl již vypořádat.

Žalobce má dále za to, že odvolací orgán na straně 8 nesprávně aplikoval § 90

odst. 3 , když na základě tohoto ustanovení dospěl k závěru, že se

v daném případě neuplatní zásada zákazu reformatio in peius.

Žalobce proto navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a na svém procesním stanovisku setrval po celou dobu řízení před zdejším soudem.

III. Vyjádření žalovaného

Žalovaný ve svém vyjádření předně uvádí, že se žalobce v podané žalobě

domáhá soudního přezkumu ve vztahu k neexistujícímu rozhodnutí, neboť zaměnil

spisovou značku rozhodnutí s číslem jednacím.

[OBRÁZEK]pokračování - 4 - 62A 46/2012

K námitkám žalobce žalovaný uvádí, že užití pojmu „slova“ ve vztahu

k číslovkám uvádějícím výši sankce je zcela běžné a vychází z legislativně

technických pravidel. Nesouhlasí tedy s tím, že se jedná o nesrozumitelný výrok.

Žalovaný rovněž odkazuje na obsah napadeného rozhodnutí, kde se podle svého

názoru s námitkami žalobce dostatečně vypořádal. Námitku ohledně nesprávného

postupu podle považuje žalovaný za nepřezkoumatelnou.

Žalovaný proto navrhuje, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Na svém

procesním stanovisku setrval po celou dobu řízení před soudem.

IV. Posouzení věci

Žaloba byla podána včas ( ), osobou k tomu oprávněnou (

odst. 1 ), žaloba je přípustná ( , a ).

Zdejší soud rozhodoval podle skutkového a právního stavu v době rozhodování

správního orgánu ( ) a rozhodnutí přezkoumal v mezích uplatněných

žalobních bodů ( ).

Namítá-li žalovaný, že žalobce v žalobě zaměnil č. j. a sp. zn. napadeného

rozhodnutí, nemá tato skutečnost na soudní přezkum napadeného rozhodnutí žádný

vliv. V žalobě je totiž napadené rozhodnutí i přes tuto chybu v psaní dostatečně

identifikováno, a soud tak jeho zákonnost v mezích žalobních bodů může přezkoumat.

Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Žalobce předně namítal nepřezkoumatelnost výroku napadeného rozhodnutí pro

jeho nesrozumitelnost, kterou spatřoval v tom, že žalovaný při změně výroku

prvostupňového rozhodnutí částky „10 000 Kč“ a „30 000 Kč“ označil jako „slova

10 000 Kč “ a „slova 30 000 Kč“. Takovou námitku však soud důvodnou neshledává.

Z předmětného výroku napadeného rozhodnutí je totiž zcela zřejmé, že žalovaný

původně uloženou pokutu ve výši 10 000 Kč druhostupňovým rozhodnutím zvýšil na

částku 30 000 Kč. V tom, že ve výroku uvedl k číselnému i slovnímu vyjádření výše

pokuty, že se nahrazují „slova“ (a nikoli „částky“ či „čísla“), nespatřuje soud žádné

pochybení, natož zmatečnost či nesrozumitelnost.

Soud považuje za obtížně srozumitelnou konstrukci, kterou žalobce dovozuje

existenci údajné dvojí sankce. Skutečnost, že žalovaný vyjádřil výši ukládané pokuty

ve výroku napadeného rozhodnutí i slovně, shledává zdejší soud zcela v souladu se

zákonem. V žádném případě toto slovní vyjádření (a to ani ve spojení se změnou výše

ukládané pokuty, kdy je číselné vyjádření označeno jako „slovo“) neznamená ukládání

dvojí sankce. Slovním vyjádřením je toliko rekapitulována výše ukládané pokuty,

která je vyjádřena číslem. V případě, že se číselné a slovní vyjádření výše pokuty liší,

má slovní vyjádření přednost. V daném případě i po změně výše pokuty bylo slovní i

[OBRÁZEK]pokračování - 5 - 62A 46/2012

číselné vyjádření shodné (tj. 30 000 Kč). Z napadeného rozhodnutí je tedy zcela

zřejmé, že jím byla žalobci uložena jedna pokuta ve výši 30 000 Kč.

Soud pouze dodává, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu „ …

nemůže být nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost rozhodnutí tehdy, je-li rozpor

v něm odstranitelný výkladem, tj. nebudou-li po interpretaci napadeného rozhodnutí

jako celku – s přihlédnutím k obsahu spisu a k úkonům správních orgánů a účastníků –

pochyby o jeho významu. To platí tím spíše, pokud rozpor, v němž má údajně spočívat

nesrozumitelnost rozhodnutí, spočívá pouze v písařské chybě.“ (srov. rozsudek

Nejvyššího správního soudu ze dne 23.8.2006, čj. -72, dostupný na

www.nssoud.cz).

Namítanou nesrozumitelnost tedy soud neshledal.

Jinak tomu ale bylo, pokud šlo o žalobní námitku, že správní orgán neuvedl, jakým jednáním žalobce provedení kontroly zmařil.

Žalobce tedy namítá, že rozhodnutí neobsahuje dostatečný popis skutku, kterým se deliktu dopustil.

Zdejší soud v této otázce se žalobcem souhlasí a poukazuje na usnesení

rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 2 As

34/2006, publikované ve Sb. NSS pod č. 5/2008, v němž rozšířený senát konstatoval,

že výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením

místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba

k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Neuvede-li správní orgán takové náležitosti

do výroku svého rozhodnutí, podstatně poruší ustanovení o řízení [§ 76 odst. 1 písm.

c) s. ř. s]. Zjistí-li soud k námitce účastníka řízení existenci této vady, správní

rozhodnutí z tohoto důvodu zruší

Rozšířený senát zdůraznil, že vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí

o správním deliktu musí vždy spočívat ve specifikaci deliktu tak, aby sankcionované

jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným. „ … V rozhodnutí trestního charakteru,

kterým jsou i rozhodnutí o jiných správních deliktech, je nezbytné postavit najisto, za

jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů

obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i

uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.

Taková míra podrobnosti je jistě nezbytná pro celé sankční řízení, a to zejména pro

vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení

překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného

práva na obhajobu. V průběhu řízení lze jistě vymezení skutku provedené při zahájení

řízení změnit v závislosti na dalších skutkových zjištěních či výsledku dokazování. Tak

může dojít k jinému časovému ohraničení spáchaného skutku, rozsahu způsobeného

pokračování - 6 - 62A 46/2012

následku, apod. Typicky takové situace mohou nastat zejména u tzv. trvajících či

hromadných deliktů, deliktů spáchaných v pokračování (dílčí útoky vedené jednotným

záměrem, spojené stejným či podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí

časovou a v předmětu útoku, které naplňují stejnou skutkovou podstatu). Je to až

vydané rozhodnutí, které jednoznačně určí, čeho se pachatel dopustil a v čem jím

spáchaný delikt spočívá. Jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti

skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného

postihu za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti

postihu v daném konkrétním případě.

Ze všech výše uvedených důvodů je třeba odmítnout úvahu, že postačí, jsou-li

tyto náležitosti uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Je pravdou, že předešlá judikatura

akceptovala, pokud byl v odůvodnění obsažen některý z identifikačních znaků (k tomu

srovnej např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 1998, sp. zn.

). V soudní praxi tak bylo postupováno v případech, kdy výrok postrádal

některý z identifikačních znaků skutku a ten pak byl obsažen v odůvodnění. Soudní

praxe připouštěla, že pokud identifikace skutku nebyla náležitostí výroku, aby byla

celá součástí odůvodnění. Takový závěr je nadále nepřijatelný.

Identifikace skutku neslouží jen k vědomosti pachatele o tom, čeho se měl

dopustit a za jaké jednání je sankcionován. Shodně se závěry výše označeného

rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. , je

třeba vycházet z významu výrokové části rozhodnutí, která je schopna zasáhnout práva

a povinnosti účastníků řízení a jako taková pouze ona může nabýt právní moci. Řádně

formulovaný výrok, v něm na prvním místě konkrétní popis skutku, je nezastupitelnou

částí rozhodnutí; toliko z něj lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaké

opatření či sankce byla uložena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci

překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoliv odůvodnění) může být

vynucen správní exekucí apod. …“.

Byť se citované rozhodnutí rozšířeného senátu vztahuje k rozhodnutí o jiném

správním deliktu, má soud za to, že jsou závěry v něm obsažené plně aplikovatelné i

na rozhodnutí o deliktech pořádkových, neboť i rozhodnutí o pořádkových deliktech je

třeba považovat za rozhodnutí trestního charakteru.

V daném případě je popis skutku uveden toliko ve výroku prvostupňového

rozhodnutí (druhostupňové rozhodnutí mění jen výši uložené pokuty), a to tak, že

žalobce dne 21. 1. 2011 přibližně v 10 00 hod. způsobil, že kontrolovaná osoba

VYMYSLICKÝ-VÝTAHY spol. s r.o., nesplnila povinnost uvedenou v § 14 odst. 1

zákona o státní kontrole, neboť neposkytla součinnost odpovídající oprávněním

kontrolních pracovníků, která jsou uvedena v § 11 písm. a) zákona o státní kontrole

tím, že kontrolním pracovníkům provádějícím kontrolní činnost na úseku

zaměstnanosti neumožnila vstup na pracoviště kontrolované osoby.

pokračování - 7 - 62A 46/2012

Z právě uvedeného má zdejší soud za to, že celní úřad skutečně nenaplnil

požadavek zakotvený ve shora citovaném usnesení rozšířeného senátu, neboť výrok

rozhodnutí neobsahuje popis skutku takovým způsobem, aby tento skutek nemohl být

zaměněn s jinými.

Ve výroku totiž není uveden způsob, jakým se žalobce pořádkového deliktu

dopustil. Je zde uveden čas i to, že žalobce neumožnil vstup kontrolním pracovníkům

do budovy kontrolované osoby, nicméně zde absentuje jednoznačné sdělení, jakým

způsobem se tohoto deliktu dopustil - zda se tak stalo tím, že telefonicky zakázal

recepční kontrolní pracovníky do budovy vpustit, nebo tím, že se nedostavil a

kontrolní pracovníky do budovy nedoprovodil, event. tím, že odmítl pověřit konkrétní

osobu, která by byla kontrole přítomna, a kontrolní pracovníci se z tohoto důvodu do

budovy nedostali. Z pohledu skutkového jde o trojí jednání odlišné. Z podané žaloby

přitom plyne, že sám žalobce si není vědom toho, jakým konkrétním jednáním

pořádkový delikt spáchal. Ze žaloby totiž plyne, že za delikt považuje svoji

nepřítomnost a skutečnost, že se nedostavil, ačkoli k tomu byl kontrolními pracovníky

vyzván.

Podle § 19 odst. 1 zákona o státní kontrole fyzické osobě, která způsobila, že

kontrolovaná osoba nesplnila povinnost podle § 14 tohoto zákona, může kontrolní

orgán uložit pořádkovou pokutu až do výše 50 000 Kč.

Podle § 14 odst. 1 tohoto zákona jsou kontrolované osoby povinny vytvořit

základní podmínky k provedení kontroly, zejména jsou povinny poskytnout součinnost

odpovídající oprávněním kontrolních pracovníků uvedeným v § 11 písm. a) až f) a h)

tohoto zákona. Podle § 11 písm. a) tohoto zákona jsou kontrolní pracovníci oprávněni

vstupovat do objektů, zařízení a provozů, na pozemky a do jiných prostor

kontrolovaných osob, pokud souvisí s předmětem kontroly; nedotknutelnost obydlí je

zaručena.

Z uvedených ustanovení je zřejmé, že se pořádkového deliktu podle § 19 odst. 1

zákona o státní kontrole dopustí fyzická osoba, která způsobila, že kontrolovaná osoba

neposkytla požadovanou součinnost. Skutečnost, že kontrolní pracovníci nebyli vůbec

do budovy kontrolované osoby vpuštěni, je jistě třeba považovat za neposkytnutí

součinnosti. Soud tedy souhlasí se žalovaným v tom, že se jednatel kontrolované

osoby, který neumožnil vstup kontrolním pracovníkům na pracoviště kontrolované

osoby, dopustil pořádkového deliktu podle § 19 odst. 1 zákona o státní kontrole.

V daném případě se však tohoto deliktu mohl žalobce dopustit jednak tím, že recepční

(či jinému pracovníkovi v obdobné pozici) zakázal kontrolní pracovníky vpustit do

budovy, případně tím, že se nedostavil, ačkoli kontrolním pracovníkům slíbil přijet a

do budovy je doprovodit, anebo tím, že neurčil oprávněnou osobu, která by kontrolní

pracovníky do budovy kontrolované osoby doprovodila. Každé toto jednání samo

pokračování - 8 - 62A 46/2012

osobě tvoří skutkovou podstatu pořádkového deliktu spočívajícího v nevpuštění

kontrolních pracovníků na pracoviště kontrolované osoby. Současně každé toto

jednání je v odůvodnění napadeného (event. prvostupňového) rozhodnutí zmiňováno,

aniž by bylo jednoznačně zřejmé, ve kterém z nich je spáchání pořádkového deliktu

spatřováno, event. zda je spatřováno v jejich kombinaci (to by se pak nutně muselo

projevit v úvahách ohledně výše ukládané pokuty).

S ohledem na usnesení rozšířeného senátu je přitom třeba, aby skutek, v němž

je pořádkový delikt spatřován, byl řádně a nezaměnitelně popsán ve výroku

rozhodnutí. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.

Přesná specifikace skutku ve výroku rozhodnutí přitom neslouží jen k ochraně

delikventa před případným dvojím potrestáním za totéž jednání, ale slouží i k ochraně

veřejného zájmu v tom smyslu, aby správní orgán mohl sankcionovat všechny delikty,

o nichž se dozví.

Ostatně jednoznačný popis deliktu není uveden ani v odůvodnění rozhodnutí.

Ani z něho totiž soudu jednoznačně neplyne, v jakém konkrétním jednání je delikt

spočívající v neumožnění vstupu na pracoviště kontrolované osoby spatřován. Toto

pochybení prvostupňového rozhodnutí nebylo žalovaným odstraněno.

Soud tedy uzavírá, že výrok rozhodnutí (prvostupňového ani druhostupňového)

neobsahoval takové skutečnosti, aby byla vyloučena zaměnitelnost skutku. Napadené

rozhodnutí je tedy zatíženo vadou ve smyslu

Za této situace již nebylo třeba zabývat se ostatními žalobními námitkami.

Nejprve totiž bude třeba postavit najisto, v jakém jednání spatřuje žalovaný spáchání

pořádkového deliktu. Teprve poté bude možno zkoumat, zda se žalobce pořádkového

deliktu dopustil, event. společenskou nebezpečnost tohoto žalobcova jednání.

Pro další řízení soud pokládá za potřebné sdělit, že zvýšení uložené pokuty

v daném případě považuje za rozporné s (jak namítá

žalobce). Byť se soud ztotožňuje se žalovaným v tom, že úmyslné jednání, kterým

jednatel společnosti zmaří provedení kontroly, je jednáním závažným, a takové jednání

má být přísně potrestáno, nelze souhlasit s tím, že rozhodnutí, v němž je pokuta

uložená při dolní hranici zákonného rozpětí, je v rozporu s veřejným zájmem. Výklad,

který zastává žalovaný, by totiž vedl k tomu, že vždy, když by se odvolacímu orgánu

zdála sankce příliš nízká, tak by ji s poukazem na rozpor prvostupňového rozhodnutí

s veřejným zájmem mohl zvýšit. Tak tomu ale není. Odvolání má ve své podstatě

ochranný charakter. Ten je zakotven v . Pokud toto

ustanovení uvádí, že odvolací orgán nemůže změnit napadené rozhodnutí

v neprospěch odvolatele, ledaže odvolání podal také jiný účastník, jehož zájmy nejsou

shodné, anebo je napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo jiným

[OBRÁZEK]pokračování - 9 - 62A 46/2012

veřejným zájmem, je třeba dovodit, že změna k horšímu (reformatio in peius) je

možná jen výjimečně. Zásadně tedy nepostačí pouze to, že se odvolacímu orgánu zdá

pokuta uložená v prvním stupni příliš nízká, nýbrž bude třeba, aby k této okolnosti

přistoupily i další skutečnosti, které způsobí, že je prvostupňové rozhodnutí rozporné

s veřejným zájmem. Tento rozpor přitom nelze shledávat pouze v tom, že s ohledem

na závažnost sankcionovaného jednání je uložená pokuta příliš nízká.

IV. Závěr

Ze shora uvedených důvodů tedy soud bez jednání podle § 76 odst. 1 písm. c)

napadené rozhodnutí zrušil proto, že žalovaný podstatným způsobem porušil

ustanovení o řízení, neboť neuvedl do výroku prvostupňového (ani druhostupňového)

rozhodnutí takové skutečnosti, aby byla vyloučena zaměnitelnost skutku. Soud

současně podle vyslovil, že věc se vrací žalovanému k dalšímu

řízení. V něm je žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu vysloveným v tomto

rozhodnutí ( ). V novém řízení ať žalovaný popíše pořádkový delikt

tak, aby byla vyloučena jeho zaměnitelnost.

V. Náklady řízení

Výrok o nákladech řízení o žalobě se opírá o Žalobce byl ve

věci úspěšným, a proto mu přísluší náhrada nákladů řízení proti neúspěšnému

žalovanému, který právo na náhradu nákladů řízení nemá. Z obsahu soudního spisu

vyplývá, že žalobci vznikly náklady ve výši 3000 Kč za zaplacený soudní poplatek za

žalobu (poplatek za návrh na odkladný účinek soud nepovažuje za náklad účelně

vynaložený, neboť žalobcův návrh na přiznání odkladného účinku byl zamítnut); dále

náklady právního zastoupení spočívající v odměně advokáta za dva úkony právní

služby, po 2100 Kč, společně se dvěma režijními paušály po 300 Kč – převzetí a

příprava zastoupení a žaloba. To vše podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f), § 11 odst. 1 písm.

a) a d), , o odměnách advokátů a náhradách

advokátů za poskytnutí právních služeb (advokátní tarif). Celkem je tedy žalovaný

povinen zaplatit k rukám zástupkyně žalobce ve stanovené lhůtě náhradu nákladů

řízení ve výši 7800 Kč.

P o u č e n í :

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho

doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího

správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje

Nejvyšší správní soud.

pokračování - 10 - 62A 46/2012

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením

shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li

poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže

následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v a kromě

obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž

směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy

mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li

stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,

vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro

výkon advokacie.

V Brně dne 12.12.2013

David Raus předseda senátu