Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

7 Azs 3/2010 - 93

- 95

pokračování

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jana Passera a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: A. B. L. B. S., zastoupený JUDr. Alenou Lněničkovou, advokátkou se sídlem Jandova 8, Praha 9, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2009, č. j. - 10,

t a k t o :

I. Řízení s e z a s t a v u j e .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovené zástupkyni žalobce – advokátce JUDr. Aleně Lněničkové – s e u r č u j e na odměně za zastupování a na náhradě hotových výdajů částka 2.400 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2009, č. j. - 10, byla odmítnuta žaloba podaná žalobcem (dále také „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, (dále jen „ministerstvo“) ze dne 10. 4. 2009, č. j. OAM-107/LE-05-05-2009, kterým bylo rozhodnuto tak, že žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle , ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „ “), že řízení o udělení mezinárodní ochrany se podle zastavuje a že podání žaloby nemá v souladu s odkladný účinek. Krajský soud odmítl žalobu z důvodu její opožděnosti, neboť stěžovateli bylo napadené rozhodnutí ministerstva doručeno dne 29. 4. 2009 a stěžovatel podal žalobu až po uplynutí zákonné sedmidenní lhůty dne 11. 5. 2009.

Proti tomuto usnesení krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodu uvedeného v ust. V kasační stížnosti namítal, že důvodem opožděného podání žaloby byla jeho složitá osobní situace související s dalšími řízeními, která byla proti němu vedena a obava z návratu do vlasti, jež má nepříznivý vliv na jeho psychický stav. Do vlasti se nemůže vrátit z důvodu obavy o svůj život, neboť mu neznámý odesílatel v dopise vyhrožoval vážnou újmou na zdraví pro jeho homosexualitu. Pouze z důvodů jazykové bariéry a nedostatečného vysvětlení právních předpisů České republiky nepodal zároveň žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání žaloby. Jsou tedy dány přinejmenším důvody pro udělení doplňkové ochrany podle ust. . Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud v souvislosti s rozhodováním o kasační stížnosti podal Ústavnímu soudu dne 24. 8. 2010 návrh na zrušení ust. z důvodu rozporu citovaného ustanovení s ústavním pořádkem. Následně byl petit ústavní stížnosti změněn tak, aby Ústavní soud vyslovil, že citované ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2011, bylo protiústavní, resp. v rozporu s ústavním pořádkem s tím, že argumentace Nejvyššího správního soudu pro tyto účely zůstává jinak nezměněna. Ústavní soud nálezem ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. rozhodl tak, že us. , ve znění účinném do 31. 12. 2011, bylo v rozporu s ústavním pořádkem.

Nejvyšší správní soud v souvislosti s rozhodováním o kasační stížnosti nejprve ověřoval místo pobytu stěžovatele. Z evidenční karty stěžovatele L:008228 ze dne 16. 10. 2013 bylo zjištěno, že poslední evidovaný pobyt má stěžovatel ve věznici ve V. od 7. 4. 2009 do 29. 4. 2009. Stěžovateli ustanovená advokátka sdělila k dotazu Nejvyššího správního soudu přípisem ze dne 17. 10. 2013, že její dopisy ze září 2010 adresované stěžovateli do věznice P. a J. se jí vrátily zpět s poznámkou, že se v těchto ústavech stěžovatel nenachází a od té doby ji stěžovatel nekontaktoval a není ji ani známa jeho současná adresa. Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, informační oddělení, k dotazu Nejvyššího správního soudu přípisem ze dne 21. 10. 2013 sdělila, že stěžovatel byl podle dostupných evidencí natrvalo vyhoštěn z území České republiky dne 14. 2. 2010.

Podle ust. soud řízení usnesením zastaví, stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon.

Zvláštním zákonem je v tomto řízení , konkrétně ust. .

Podle ust. soud řízení zastaví, jestliže nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany (žalobce).

Smyslem citovaného ustanovení je umožnit soudům nezabývat se meritorně žalobami ve věcech azylu v případě, že pobyt žalobce nelze zjistit a kdy již pravděpodobně nejsou ani v dosahu jurisdikce České republiky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2004, č. j. – 45, dostupný na www.nssoud.cz). Ust. je svým způsobem i sankcí pro žadatele o udělení mezinárodní ochrany, resp. pro cizince, kteří v České republice podali žádost o udělení mezinárodní ochrany, o níž správní orgán rozhodl, poté proti rozhodnutí o této žádosti podali žalobu a nesdělili příslušnému soudu místo svého pobytu, které jinak nelze ze žádné úřední evidence zjistit. Nezdržuje-li se totiž účastník řízení v místě soudu známého pobytu, vznikají v důsledku této skutečnosti průtahy v řízení.

Dikce ust. „soud řízení zastaví“ neposkytuje možnost volby procesního postupu v případě existence některé z předpokládaných okolností („nelze zjistit místo pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany“). Soud má v takové situaci povinnost řízení zastavit (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 9. 2008, č. j - 67, dostupný na www.nssoud.cz).

Podmínka nemožnosti zjistit místo pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany je však splněny jen tehdy, když soud vyvíjel požadované úsilí ke zjištění místa jeho pobytu a přes toto úsilí nebyl pobyt žadatele zjištěn (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2005, č. j. - 58, publikován pod č. 707/2005 Sb. NSS). Mezi soudu dostupné prostředky ke zjištění pobytu patří zejména dotaz na správní orgány, které mají podle vést evidenci místa pobytu žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, tj. ministerstva vnitra a Ředitelství služby cizinecké policie. Podle okolností konkrétní věci lze uvažovat např. o dotazu na zástupce žadatele, příp. o pokusu o doručení na adresu, která je uvedena v některém podání soudu.

Z odpovědí ministerstva vnitra, Ředitelství služby cizinecké policie a ustanovené advokátky na dotazy Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyplývá, že závěr o nemožnosti zjistit místo pobytu stěžovatele vychází z dostupných zpráv a plně odpovídá skutečnosti. Stěžovatel v důsledku vyhoštění z České republiky již není v zorném poli orgánů veřejné moci České republiky a pravděpodobně ani v dosahu jurisdikce České republiky.

Byl-li tedy stěžovatel vyhoštěn z území České republiky a místo jeho pobytu není známo, připadá v úvahu zastavení řízení podle (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2009, č. j. – 45, dostupný na www.nssoud.cz). V rozsudku ze dne 21. 8. 2009, č. j. – 48, dostupný na www.nssoud.cz, se Nejvyšší správní soud zabýval vzájemným vztahem ust. a a uvedl, s poukazem na znění ust. (soud řízení zastaví, jestliže se žadatel o udělení mezinárodní ochrany (žalobce) nezdržuje v místě hlášeného pobytu a jeho změnu soudu neoznámil), že: „Podle důvodové zprávy k návrhu zákona vyhlášeného pod č. , jímž bylo cit. ustanovení do vloženo (sněmovní tisk 882/0, dostupný na digitálním repozitáři www.psp.cz), důvod pro zastavení soudního řízení spočívá v tom, že poměrně vysoký počet žalobců (žadatelů o azyl) po podání žaloby se nezdržuje v místě hlášeného pobytu a soudy mají velké problémy s doručováním. Navrhované ustanovení sankcionuje neoznámení změny hlášeného pobytu soudu. Toto ustanovení tudíž podle důvodové zprávy zřejmě mělo dopadat na situace, v nichž žadatel (nyní žalobce) v průběhu řízení před soudem využije možnosti dané a změní svou adresu hlášeného pobytu, novou adresu však neoznámí soudu. Tento záměr je v souladu i s principem racionálního zákonodárce, protože předpokládá dopad tohoto ustanovení na jiné situace, než situace uvedené pod “. Vyústěním uvedené úvahy uvedené v citovaném rozsudku je právní věta dostupná na www.nssoud.cz: „Ustanovení , o azylu, lze aplikovat jen na situace, kdy žadatel o udělení mezinárodní ochrany změní místo hlášeného pobytu v souladu s téhož zákona, neoznámí tuto změnu soudu a současně se na novém místě hlášeného pobytu nezdržuje“.

V dané věci nebylo ani možné, aby byly splněny podmínky ust. a písm. e) současně. Ust. totiž nedopadá na případy, kdy je účastník řízení vyhoštěn, tj. nikoliv o své vůli donucen opustit území České republiky. V takovém případě, jsou-li splněny pro to podmínky, lze aplikovat pouze .

Vzhledem k tomu, že nebylo možné zjistit místo pobytu stěžovatele, jsou splněny podmínky pro zastavení řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2009, č. j. - 10, jež jsou uvedeny v ust. .

Nejvyšší správní soud proto řízení o kasační stížnosti zastavil podle ust. za použití z důvodu uvedeného v ust. .

Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. věta první ve spojení s , podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno.

Stěžovateli byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupcem advokátka a podle ust. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Podle ust. , a , ve znění účinném v rozhodné době, (dále jen „ “) činí odměna za jeden úkon právní služby 2.100 Kč (podání ve věci samé) a podle ust. vyhlášky náhrada hotových výdajů 300 Kč, celkem 2.400 Kč. Ustanovené advokátce nebyla přiznána odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů za úkon právní služby spočívající v první poradě s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení podle advokátního tarifu, protože advokátovi, který byl ustanoven soudem, náleží mimosmluvní odměna podle ust. vyhlášky pouze tehdy, pokud po doručení usnesení soudu o ustanovení zástupcem se uskutečnila první porada s klientem (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2002, č. j. – 35, publikované v Soudní judikatuře ASPI). Tuto poradu s klientem ustanovená advokátka nedoložila, a Nejvyšší správní soud proto rozhodl na základě skutečností zřejmých ze spisu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 13. listopadu 2013

JUDr. Eliška Cihlářová

předsedkyně senátu